Pavel Zahradník: Starý zámek v Miličíně (dějiny objektu)

[Studie PhDr. Pavla Zahradníka, pracovníka Národního památkového ústavu v Praze, objednaná současnými majiteli areálu bývalého miličínského zámku, květen 2005]

Předchůdcem miličínského zámku byl středověký hrad, o němž však nelze na základě písemných pramenů s jistotou zjistit, kde stával. Prvním známým majitelem hradu a zároveň i městečka Miličína byl v letech 1283-1286 Vilém z Miličína, přívrženec Záviše z Falkenštejna. Jeho následovníky byli Heřman, jenž zemřel v roce 1325 či krátce poté, a Heřman mladší, který padl v bitvě u Kresčaku v roce 1346. Heřman mladší z Miličína ještě před svou smrtí odprodal Miličín Petrovi z Rožmberka, čímž se miličínské panství dostalo do majetku pánů z Rožmberka, kteří je drželi (s přestávkou v období, kdy je zastavili Lobkovicům) do konce 16. století. Miličínský hrad, jejž spravoval rožmberský purkrabí, pravděpodobně zanikl za husitských válek (August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého 4, 2. vydání, Praha 1933, s. 234- 237).

Ve druhé polovině 16. století si Rožmberkové v Miličíně na místě, kterému se dodnes říká Na zámku, postavili nový panský dům. Tento dům nepochybně ještě neexistoval v roce 1568, kdy byla z příkazu Viléma z Rožmberka v Miličíně postavena radnice, ve které mělo být zřízeno několik pokojů pro vrchnost; ta se v Miličíně často zastavovala na cestě z Prahy či do Prahy. Dovídáme se o tom z kroniky Václava Březana, ve které se k roku 1568 píše: "Toho roku nařízením pana vladaře rathauz v Milčíně a v něm někteří pokojové pro Jeho Milost pána měli stavíni býti. Ale ouředník Štěpán Bohdanecký, neměv nalámaného kamena ani dříví pohotově i také nesnadnost sedláků k robotování předkládaje, v pilná díla klizení sen a potom brzo obilí, k tomu vedl, aby povlovně to stavení šlo. A sotva co, leč na podzim, toho roku započato" (Václav Březan, Životy posledních Rožmberků, ed. Jaroslav Pánek, Praha 1985, s. 407).

Zanedlouho však zřejmě Vilém z Rožmberka zjistil, že pouhých několik pokojů v radnici není pro jeho potřeby dostačujících, a dal proto vystavět zmíněný panský dům, poprvé v pramenech doložený k roku 1593.

Dne 24. března toho roku totiž, krátce po smrti Viléma z Rožmberka, jenž zemřel 31. srpna 1592, jeho bratr a dědic Petr Vok z Rožmberka prodal "dědictví své nezávadné, totižto město Miličín [...] s domem panským vnově postaveným, s pivovarem, s sladovnami, humny, hvozdy, spilkami" a s celým panstvím, "jakž jest toho po předcích svých páních z Rožmberka v držení a užívání byl", Michalu Španovskému z Lisova na Pacově a Vožici, nejvyššímu písaři království Českého (NA, DZV 168 Q 5r - Q 7v). Krátce po prodeji miličínského panství, dne 19. srpna 1593, postihl Miličín velký požár (František Teplý, Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí, Praha 1899, s. 49); o tom, měl-li tento požár nějaké následky pro nový panský dům, nás prameny neinformují.

Michal Španovský však nebyl s to nově nabytý miličínský statek, jejž převzal jen do zástavní držby, podle smlouvy splácet, a tak několik let trval mezi Petrem Vokem a Michalem Španovským spor o to, kdo je vlastně pravou vrchností Miličína (Václav Březan, Životy posledních Rožmberků, ed. Jaroslav Pánek, Praha 1985, s. 512, 528, 714). O jedné epizodě tohoto sporu, týkající se tohoto panského domu, rožmberský kronikář Václav Březan v zápise k roku 1597 uvádí: "Předešlého roku také při sv. Kateřině [tj. 25. listopadu 1596] v nebytí ouředníka doma, přijev týž pan Španovský do Milčína, v domu Jeho Milosti páně všecky pokoje i truhly mu zodmykati a zotvírati dal. A odtud mu nemálo pěkných věcí ztratilo se." Ve zmíněném roce 1597 se pak miličínského panství znovu ujal Petr Vok (tamtéž, s. 535).

Neznámo jak se však miličínské panství znovu dostalo do držení Španovských z Lisova a již roku 1600 bratři Mikuláš a Jáchym mladší Španovští z Lisova na Pacově a Vožici prodali "dědictví své svobodné a nezávadné, totiž město Miličín celé [...], též s pivovarem, dvěma spilkami, sladovnou, hvozdem v témž městě, s pánví pivovarní, káděmi" a s celým miličínským panstvím (o panském domě zde kupodivu není zmínka) Evě Kaplířové ze Slavkova a na Neustupově a Zvěstově (NA, DZV 175 B 1v - B 3r), rozené Radimské ze Slavkova, manželce Kašpara Kaplíře ze Sulevic.

V roce 1616 učinila Eva Kaplířová z Slavkova na Neustupově, Miličíně a Voticích poslední pořízení, ve kterém veškerý svůj majetek odkázala svému manželu Kašparu Kaplíři ze Sulevic na Neustupově, Voticích a Miličíně, purkrabímu kraje Hradeckého, jenž měl na tomto statku zapsaných 15 000 kop míšeňských. Po smrti Kašparově pak podle této závěti měl veškerý majetek připadnout jeho vnukům Kašparu Zdeňkovi a Voldřichovi (NA, DZV 139 E 25v - E 29v). Po smrti Evy Kaplířové, jež zemřela 27. března 1618, vstoupila závěť roku 1618 v platnost.

Kašpar Kaplíř byl pro svou účast na stavovském povstání roku 1621 v Praze na Staroměstském náměstí popraven a jeho majetek byl konfiskován. Miličínské panství spolu s panstvím neustupovským nejprve "pan Pechler jménem a na místě J[eho] M[ilosti] Don Martina de Hoeff Huerta ujal k ruce J[eho] M[ilosti] c[ísařské] a je spravoval od 3. julii až do 14. augusti léta 1621" (NA, SM, kart. 865, sign. H 26/2), načež císař miličínské panství zastavil donu Baltazaru Marradasovi (NA, SM, kart. 409, sign. C 215/K 8).

V roce 1630 posléze císařští komisaři jménem císaře prodali miličínský statek s "domem panským v městě Miličíně" donu Martinu de Hoeff Huertovi (NA, SM, kart. 866, sign. H 26/2). Nový majitel Miličína ještě před svou smrtí (zemřel roku 1637) pořídil roku 1635 závěť, podle níž měl veškerý jeho majetek připadnout jeho nevlastní dceři, kterou adoptoval, Anně Marii, rozené vévodkyni moldavské (NA, DZV 146 C 17r - C 21v).

Miličínské panství však poté náleželo nikoli adoptivní dceři, nýbrž vdově po donu Martinovi, rovněž Anně Marii, rozené vévodkyni moldavské, později provdané purkraběnce z Donína a ještě později provdané hraběnce Varrensbachové (NA, SM, kart. 867, sign. H 26/3, H 26/5). Za její vlády postihl město 25. července 1644 velký požár, při němž vyhořel i farní kostel; o případných následcích pro panský dům však ani tentokrát nejsme informováni (František Teplý, Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí, Praha 1899, s. 81).

Na panství bylo mnoho dluhů, takže když hraběnka Varrensbachová na počátku roku 1653 zemřela (tamtéž, s. 95), přihlásil se o miličínský statek jakožto věřitel Juan de Areyzaga. Při projednávání jeho žádosti však bylo konstatováno, že císař hned v roce 1653 panství prodal Františku Eusebiovi hraběti Pöttingovi (NA, SM, kart. 867, sign. H 26/3).

Po smrti Františka Eusebia hraběte Pöttinga zdědil veškerý jeho majetek v roce 1679 jeho příbuzný Jan Šebestián hrabě Pötting (NA, DZV 116 C 18v - C 19v), který však již 7. února 1681 prodal miličínský statek, jehož součástí byl i "vrchnostenský obytný dům, jak leží a stojí", Františku Ferdinandu hraběti Khuenburgovi, kanovníkovi salcburskému a pasovskému (NA, DZV 395 K 6r - K 9v), budoucímu (od roku 1711) pražskému arcibiskupovi. Hrabě Khuenburg byl již v době koupě Miličína majitelem mladovožického panství, se kterým byl později miličínský statek spojen. V literatuře uváděný údaj, že za Khuenburgovy vlády "vystavěn byl kolem r. 1696 nový zámek" (Roman Cikhart, Popis Táborska, Tábor 1947, s. 108), nenachází v pramenech žádného opodstatnění.

Arcibiskup Khuenburg byl majitelem Miličína až do své smrti v roce 1731. Ještě před jeho smrtí, v roce 1730, byl (podle stavu k 15. únoru téhož roku) sepsán inventář mobiliáře miličínského zámku, ve kterém jsou uvedeny i jednotlivé zámecké místnosti, zjevně však nikoli všechny, zvláště pokud jde o přízemí zámku (chybějí hlavně ty místnosti, v nichž nebylo žádné zařízení, jež by stálo za zmínku). Inventář obsahuje následující místnosti:

• Ložnice jeho Excelence.
• Červený pokoj vedle.
• Nárožní pokoj.
• Kaple.
• Horní jídelna.
• Komorníkův pokoj.
• Sekretářův pokoj.

• Ložnice Její Excelence hraběnky.
• Zelený pokoj.
• Nárožní pokoj (s červenými plátěnými tapetami).
• Zelený pokoj vedle jídelny (se zelenými plátěnými tapetami).
• Jídelna (se zelenými plátěnými tapetami).
• Červený pokoj vedle jídelny (s červenými plátěnými tapetami).
• Zelený nárožní pokoj.
• Vedle žluté ložnice.
• Žlutá ložnice.
• Pokoj komorné.

• U starého komorníka.
• Kuchařův pokoj.
• Lokajna.
• U pátera Ondřeje.
• Šatna.

Po této šatně inventář obsahuje soupis jednotlivých předmětů z porcelánu, cínu atd., jež se v zámku nacházely, načež následují další miličínské vrchnostenské budovy a místnosti, zjevně již mimo vlastní budovu zámku:

• Miličínská vinopalna.
• Kvelb.
• Komora pod schody.
• Pokoj purkrabího.
• Panský pokoj.
• Kuchyň.
• Dřevěná světnička.
• Obilní sýpka.
• Nová stáj.
• Sladová půda.
• Miličínský poplužní dvůr.
• Chlév pro voly.
• Kravín (NA, Fdk, kart. 879).

Novým majitelem Miličína se po smrti arcibiskupově stal jeho synovec Maxmilián Josef, kterývšak ještě v roce 1731 zemřel; jeho majetek poté zdědil jeho syn František Josef hrabě Khuenburg (František Teplý, Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí, Praha 1899, s. 130).

Za jeho vlády postihl jak město, tak i zámek velký požár. V literatuře jsou uváděna různádata tohoto požáru - zatímco podle Jaroslava Schallera k němu došlo v roce 1746 (Jaroslaus Schaller, Topographie des Königreichs Böhmen 14. Taborer Kreis, Prag - Wien 1790, s. 29), František Teplý uvádí jednou úterý po neděli provodní roku 1748 (František Teplý, Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí, Praha 1899, s. 148), na jiném místě však rok 1747 (tamtéž, s. 167).

Písemný pramen, vzniklý jen několik let po požáru, však podává ještě jiné datum; tentopramen se zároveň zmiňuje i o následcích, které měl požár pro zámek. V roce 1755 byly totiž sepsány odpovědi na dotazy, jejichž zodpovězení bylo potřebné pro zpracování vrchnostenského katastru. Mladovožický purkrabí dne 11. července 1755 do dotazníku pouze stručně zapsal, že v Miličíně se nachází jeden zámek, "který vyhořel a je neobyvatelný." Zato podrobněji se o zámku rozepsal miličínský purkmistr s městskou radou, kteří 24. července 1755 napsali tuto zprávu:
"Podle nejmilostivějšího vysokého poručení tuto poslušnou zprávu činiti neopomíjíme, že v našem městě Milčíně panský zámek s trojím štokem neb condignatí se vynachází, kterýžto sice po ohni od roku 1749 pustý a pohořelý, toliko s doškama přikrytý, a tak žádného pokoje (v kterémž by mil. vrchnost aneb hospodářský oficír zůstávati mohl) v něm se nenachází, toliko samotný vrátný ve vrátnici svůj sprostý byt při něm má; mimo toho zámku žádné jinší veřejné stavení, lust-hauß, klášter aneb jakékoliv jinší buď vrchnosti, neb k městu patřící habitací při témž městě se nevynachází" (NA, ED, inv. č. 1057) . Zpráva tedy výslovně uvádí, že zámek byl dvoupatrovou budovou ("s trojím štokem neb condignatí").

Vrchnost, jež měla k dispozici zámek v Mladé Vožici, vyhořelý miličínský zámek neobnovila abudova během dalších desetiletí chátrala, i když byla (zřejmě hlavně, ne-li výhradně, její přízemí) nadále obývána různými nájemníky.
O změnách, ke kterým údajně došlo na budově zámku v letech 1780-1785, nás informuje dějepisec Miličína František Teplý. V jeho dějinách Miličína o tom čteme: "Miličínský zámek, jmenovaný též panským domem, vrchnost, poněvadž zde nezůstávala a budova, jsouc po 70 let bez opravy, valem chátrala, r. 1780-1785 rozprodala za byty jednotlivcům, připojivši podmínkou, že druhé poschodí sneseno bude pomocí nových majitelů na útraty vrchnosti. Za této opravy zrušena byla kamennickou prací velmi okrášlená zámecká brána" (František Teplý, Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí, Praha 1899, s. 169).

O zřízení školy z části zámku pak František Teplý píše: "Milčínský zámek byl roku 1785 (páninesídlili tu přes 70 let) rozprodán. Poslední hospodářský úředník v Milčíně Vorůvka dal měšťanům radu, aby na hraběti Khünburgovi si vyžádali bývalé panské stáje na školu. Stalo se, hrabě uvolil. Na výsluní ležící budova byla přestavěna a v ní (mimo byt pro učitele a pomocníka) dvě třídy zřízeny. Na tehdejší poměry byla škola milčínská dosti výstavná. Roku 1789 byla donucena obec školním kommisařem, že koupila za 10 zl. normálních knih do školy, kterou také »bolestným« nákladem 51 zl. 32 kr. na střeše lépe spravila" (Fr. Teplý, O škole v Miličíně, Český jih 25, 1896-1897, č. 5, 31. říjen 1896, s. 45).

Tyto zprávy uváděné Františkem Teplým však vzbuzují jisté pochybnosti. Jak ještě uvidíme,podle písemných pramenů zámek zůstával i v dalších letech vrchnostenskou budovu, takže nemohl být v letech 1780-1785 rozprodán soukromým majitelům; pouze lze připustit, že ve zmíněných letech mohly být uzavřeny nějaké nájemní smlouvy s nájemníky zámku. Rovněž údajná podmínka týkající se snesení druhého poschodí, se zdá být pochybnou, neboť (jak rovněž uvidíme níže) ještě v roce 1812 druhé poschodí stálo, i když ovšem ve stavu naprosté ruiny. Archiv mladovožického panství je bohužel dosud neuspořádaný a badatelům nepřístupný; snad po jeho zpřístupnění budou nalezeny prameny, které nám umožní seznat, o jaké zprávy se Teplý opíral.

Pokud jde o informace, jež Teplý podává o vzniku školy, ty jsou zřejmě aspoň z velké částipravdivé. Z jednoho křídla zámku byla vskutku zřízena škola; stalo se tak ovšem až po roce 1785. V josefském katastru z tohoto roku je totiž v Miličíně uváděn "vrchnostenský zámek" čp. 1, hned po něm jsou zapsána tři pastviště, totiž "pastviště v zámku", "pastviště vedle zámku" a "pastviště na šancích", poté následuje fara čp. 2 a několik dalších budov a až poté je uvedena škola čp. 6 (NA, JK, inv. č. 2528). Je tedy zjevné, že v době sepisování katastru se ještě škola nenacházela v bývalém zámku, ale v určité vzdálenosti od něho. V bývalé zámecké budově je však uvedena v roce 1812, takže k jejímu přestěhování do bývalého zámku muselo dojít někdy mezi lety 1785 a 1812.

Při úvahách o podobě a osudech zámku v poslední čtvrtině 18. století nelze opomenout prameny mimořádné důležitosti, totiž tři dochované plány zámeckých budov, jež však zjevně pocházejí od rozličných autorů a z různých let, byť asi od sebe nepříliš vzdálených.

Z těchto plánů nepochybně nejvýznamnějším je plán obsahující jednak pohled na hlavní zámeckou budovu, jednak půdorysy všech tří podlaží, přičemž druhé a třetí podlaží jsou znázorněna na jediném plánu. Plán je nedatovaný a uveden není ani jeho autor; jeho měřítkem jsou české sáhy. Jednotlivé místnosti na půdorysech (s výjimkou kuchyně a předsíně v přízemí) nejsou pojmenovány; v přízemí je však zaznačeno, pod kterými místnostmi se nacházejí sklepy (Národní památkový ústav - ústřední pracoviště, plánový archiv, sign. PPOP-991-5-5148).

Druhý plán zobrazuje situaci zámku; kromě hlavní zámecké budovy na něm vidíme ještě dalších pět vedlejších budov, z nichž tři jsou označeny slovním popisem - je to "zřícené obydlí pro stájový personál a dále komora na nářadí a krmivo", potom "zřícená stáj" a posléze "zřícená kůlna na vozy." Měřítko tohoto plánu je sáhové a ani tento plán není datován, zato je tu uvedeno jméno jeho autora, jímž je inženýr hejtman Johann Hennevogl von Ebenburg (Národní památkový ústav - ústřední pracoviště, plánový archiv, sign. PPOP-991-5-5147). Díky jménu autora dovedeme tento plán aspoň přibližně datovat - Johann Hennevogel, narozený roku 1727, zemřel v Praze 26. ledna 1790; do šlechtického stavu s predikátem "z Ebenburgu" byl povýšen 2. prosince 1780 (Jan Smetana, Jiřetín pod Jedlovou, Jiřetín pod Jedlovou 1998, s. 193). Plán tedy musel vzniknout v době mezi prosincem 1780 a lednem 1790.

Posledním z trojice plánů je plán přízemní dvorní budovy zámku, nedatovaný a bez uvedení autora, jehož měřítkem jsou tentokrát dolnorakouské lokty. Větší část této dvorní budovy (jejíž příslušnost do Miličína je na plánu uvedena až písmem 20. století, zřejmě Vojtěcha Kraupnera) zaujímal pivovar (Národní památkový ústav - ústřední pracoviště, plánový archiv, sign. PPOP-991-5-5149).

Po smrti Františka Josefa hraběte Khuenburga zdědil mladovožické panství s Miličínem v roce 1794 jeho syn Leopold (NA, DZV 489 A 20v - A 21v). Leopold hrabě Khuenburg zemřel dne 11. srpna 1812. V souvislosti s předáváním dědictví novému majiteli fideikomisu Karlu hraběti Khuenburgovi byl dne 14. listopadu 1812 sepsán komisionelní protokol, obsahující cenný popis vrchnostenských budov na mladovožickém panství. Autory tohoto popisu byli jakožto přivolaní znalci zedničtí mistři Václav Kudrna a Václav Kozák, oba z Tábora, a tesařští mistři Václav Říba z Tábora a Tomáš Polívka z Pacova. Budova miličínského zámku je tu popsána následovně (rozměry jsou uváděny ve vídeňských sázích, přičemž jeden vídeňský sáh měřil 189.65 cm):
"Starý zámek, zcela zničený a zchátralý, se 2 postranními křídly, vystavěný z kamene na vápno. Prostřední část je 18 2/6 sáhů dlouhá, 7 2/6 sáhů široká a každé ze dvou křídel je 12 2/6 sáhů dlouhé, 4 1/6 sáhů široké.

Prostřední část obsahuje kromě přízemí ještě 2 patra. Pod zemí je velký klenutý sklep alednice. Přízemí je celé klenuté a sestává z prostorného vjezdu, 1 kuchyně a 6 pokojů, které jsou ještě zčásti obývány. První patro obsahuje 1 předsíň, 1 sál a 9 pokojů a vedou do něj kamenem pokryté klenuté schody. Druhé patro je celé zřícené a má rovněž prostor pro 1 předsíň, 1 sál a 9 pokojů. Hlavní schodiště, vedoucí do druhého patra, je už velmi zřícené. V obou horních patrech jsou místnosti bez stropů a podlah. Šindelová krytina a krov jsou z největší části stržené a jen zčásti ještě existují ve špatném stavu.

V křídle proti táborské silnici zámek obsahuje průjezd, 1 předsíň, 1 pokoj, 1 komoru a 1kuchyň, vše klenuté; zčásti je pokryt šindelem, zčásti slaměnými došky. Toto křídlo je převelice zchátralé, ale ještě obývané. Obě horní patra jsou zcela neobyvatelná a na hlavních zdech, vysokých 7 2/6 sáhů, byly vyjmuty železné kleštiny, takže částečně hrozí zřícením.

Druhé křídlo proti městu bylo upraveno na městskou školu, a to v délce 20 4/6 sáhů. Tatoškola sestává z přízemí, které obsahuje 1 předsíň, 1 kuchyň a pokoje, a je kryta šindelem.

Přední část, která uzavírala obě křídla a tvořila prostorné nádvoří, je zcela stržena."

Kromě tohoto starého zámku se tehdy v Miličíně nacházela (nepočítáme-li patronátní budovy,tedy kostel a faru) už pouze jedna vrchnostenská budova, totiž masný krám.

Zástupci nového dědice do protokolu poznamenali, že "od spojení panství Mladá Vožice smiličínským statkem se miličínský zámek stal zcela zbytečným, protože v Mladé Vožici existuje dobře vystavěný a dobře zařízený prostranný a také úplně vybavený zámek", a podotkli také, že miličínský zámek "prý vyhořel v roce 1740"; přesné datum požáru jim tedy již nebylo známo. O tom, že před požárem byl zámek plně zařízen a obýván, přesvědčoval účastníky této komise nám již známý inventář z roku 1730, přičemž bylo do protokolu zaznamenáno, že "jak je ještě v dobré paměti, sloužil zámek panu Františku Josefovi hraběti z Khuenburga při jeho pobytu v Čechách jako jeho oblíbené bydliště."

Názory zástupců nového majitele se však střetly s názory opačnými, které dbaly o to, aby se stav rodového khuenburgovského fideikomisu nezhoršil. Do protokolu bylo proto zapsáno, že podle těchto opačných názorů tvrzení, že miličínský zámek by v budoucnu byl pro majitele pouze břemenem, je nesprávné, jelikož nyní, když již bývalý miličínský poplužní dvůr byl zrušen a rozdělen, by se zámek mohl hodit na ubytování různých vrchnostenských úředníků. O současném stavu zámku a o příčinách jeho zpustnutí pak zastánci jeho dalšího udržování prohlašovali:
"Neexistuje žádný důkaz pro to, že tento zámek v roce 1740 nebo později vyhořel, přinejmenším při současné prohlídce nebyly zjištěny žádné stopy ohně, a jestliže se zámek nyní podobá ruině, nepochází to z toho, že by jej hraběcí pan předchůdce v tomto stavu převzal, nýbrž z toho, že jej do tohoto stavu nechal přivést zanedbáním nejnezbytnějších oprav, totiž udržování krytiny, hlavních zdí atd., a vydal jej všanc řádění živlů a že posléze z něj byl vyjmut každý kus železa a dřeva a použit do důchodu mladovožického sklepního úřadu" (NA, Fdk, kart. 880).

Přes všechny návrhy na další používání budovy vrchností však zámek obnoven nebyl a jehochátrání pokračovalo, i když už jenom několik let. V roce 1818 se totiž Karel hrabě Khuenburg rozhodl, že dá budovu starého zámku rozprodat většímu počtu soukromníků, kteří odkoupené části zámku přestaví na samostatné domky.

Určité informace o rozhodování, jež předcházelo prodeji zámku, nám podává kniha dekretůmladovožického panství. Podle ní již 13. března 1818 hrabě rozhodoval o žádosti Rozálie Novotné, "obyvatelky miličínského starého zámku", jež prosila o "ponechání stavebního místa, které vlastní." Hraběcí dekret zněl takto: "Jakmile bude učiněno opatření ohledně starého miličínského zámku, má se žadatelka znovu přihlásit a může jí být vykázáno stavební místo" (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, kniha dekretů III., fol. 98v).

Dne 28. dubna 1818 hrabě rozhodoval o žádosti Matěje Pěknice z Horního Borku, jenž prosilrovněž o přidělení stavebního místa. V rozhodnutí hraběte se praví: "Jelikož beztak zakrátko budou vykazována stavební místa z miličínského starého zámku, má se tam žadatel přihlásit a pak se na něj vezme zřetel" (tamtéž, fol. 103v).

Obdobnou žádost o přidělení "stavebního místa v miličínském zámku" podal Josef Lamač. Hrabě dne 26. května 1818 rozhodl následovně: "Bude-li mít žadatel k dispozici nezbytný majetek k vlastnictví stavby a místo, může mu být proti stipulovaným povinnostem vykázáno stavební místo" (tamtéž, fol. 106r).

Zájem nikoli o stavební místa, ale "o kamenná okenní ostění z miličínského starého zámku"projevilo i město. Dne 31. srpna 1818 v této věci hrabě rozhodl takto: "Ačkoliv kroky k postavení kamenné nádrže na vodu jsou chvályhodné a užitečné, nemohu kvůli naléhavé potřebě úplně postrádat kamenná okenní ostění, nacházející se ve starém zámku, jež také k takovéto nádrži nejsou vhodná. Abych však obci a měšťanstvu dokázal svoji stálou blahovůli, cítím se pohnut k tomu, abych jim k ohrazení nádrže na vodu tolik okenních ostění a kvádrů poskytl, bude- li potřebnost jejich vlastnictví ještě vyšetřena znalci a mně předložena. Oproti tomu mám naději, že měšťanstvo uzná tuto milost a projeví svoji vděčnost skutečnou příchylností k vrchnosti, v budoucnu se pak zdrží toho, aby si svévolně (jak se již stává) takovéto kamenné kusy bralo" (tamtéž, fol. 118v-119r).

Zámek byl poté rozprodán celkem osmi zájemcům, jejichž domy obdržely popisná čísla 193-200 (jde o dnešní popisná čísla 171-178); jenom škole zůstalo dosavadní popisné číslo 1 (dnešní čp. 170). Smlouvy, kterými byly novým majitelům prodávány tyto domy, byly sepisovány povětšinou až dodatečně, od 22. února 1820 do 29. března 1831, mnohdy současně se smlouvou o dalším prodeji domu, ale ve všech těchto smlouvách (s jedinou výjimkou domu čp. 198) je uvedeno, že "nezměnitedlnou gruntovní činži" majitelé platí od 1. ledna 1820; jen u domu čp. 198 toto placení činže započalo až v roce 1822. Dnem, kdy domy - kromě domu čp. 198 - přešly do majetku nových vlastníků, byl tedy 1. leden 1820; ke zřízení těchto domů ze zámeckých budov došlo tedy zřejmě v letech 1818-1820.

Kupní ceny jsou ve zmíněných smlouvách, jimiž první majitelé své domy nabývali, uváděny jednak ve zlatých vídeňské měny (u čtyř domů), jednak ve zlatých konvenční měny (rovněž u čtyř domů). Pro snadnější porovnání cen jednotlivých nově vzniklých domů jsme v této tabulce převedli všechny ceny na zlaté vídeňské měny:

Čp. 171 (staré čp. 193): 2000 zl.
Čp. 172 (staré čp. 194): 150 zl.
Čp. 173 (staré čp. 195): 100 zl.
Čp. 174 (staré čp. 196): 100 zl.
Čp. 175 (staré čp. 197): 200 zl.
Čp. 176 (staré čp. 199): 450 zl.
Čp. 177 (staré čp. 200): 500 zl.
Čp. 178 (staré čp. 198): 375 zl.

Při pohledu na tyto kupní ceny upoutá skutečnost, že za čp. 171 bylo zaplaceno 2000 zl.vídeňské měny, tedy více než za všech sedm ostatních domů dohromady; ty totiž stály celkem pouze 1875 zl. (Všechny tyto údaje nalézáme ve smlouvách nacházejících se ve II. dominikální pozemkové knize.)

Osudy jednotlivých domů v následujících letech je nutno sledovat již samostatně. Zde jepouze třeba zmínit se ještě o velkém požáru města 24. října 1834, přičemž ani tentokrát nedovedeme s jistotou říci, zasáhl-li tento požár domy na místě bývalého zámku (František Teplý, Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí, Praha 1899, s. 195-196), a uvést také skutečnost, že 19. června 1921 byla na starém zámku odhalena pamětní deska Kašpara Kaplíře ze Sulevic (Obecní úřad Miličín, Gedenkbuch der Stadt Miltschin, s. 92-93).

V této budově se, jak již víme, od doby mezi lety 1785 a 1812 nacházela místní škola. Během druhé poloviny 19. století se stávalo zjevným, že dům svým rozsahem pro potřeby školy nedostačuje, takže když v roce 1863 se miličínská škola stala školou trojtřídní, v roce 1881 čtyřtřídní a v roce 1888 pětitřídní, byly nové potřebné místnosti pronajímány v budově radnice. V domě čp. 170 se tedy nacházely "toliko dvě třídy, byt a kabinet" (Základní škola Miličín, Památní kniha obecné školy v Milčíně, s. 43). Situace byla vyřešena až v letech 1897-1898, kdy byla postavena nová školní budova (tamtéž, s. 40), ve které se škola nachází dodnes.

Dům čp. 170, který již nyní nebyl obci potřebný, byl pak smlouvou ze 7. listopadu 1899prodán Františku Šálkovi (Katastrální úřad Benešov, Pozemkové knihy Miličína, knihová vložka 170), jemuž náležel i blízký dům čp. 168. V roce 1934 odkoupil oba tyto domy František Šálek mladší, přičemž stavební parcela 146, na níž stál dům čp. 170, byla připsána do knihové vložky s domem čp. 168; oba domy poté majetkoprávně tvořily jeden celek. V roce 1937 se majitelkou poloviny těchto domů stala Helena Šálková, jíž byla v roce 1953 připsána i druhá polovina, náležející dosud Františku Šálkovi. Roku 1959 byly domy od majitelky vykoupeny (Katastrální úřad Benešov, Pozemkové knihy Miličína, knihová vložka 168).

Prvním majitelem tohoto domu se stal Jan Kafka. Patřičná smlouva, kterou mu vrchnostenský úřad dům prodává, byla sepsána 4. ledna 1822 a praví se v ní:

"Dle vrchnostenského ustanovení a povolení se od ouřadu panství Mladý Vožice Janovi Kafkovionen dům, kterej on sobě z milčínskýho starého zámku proti městu hned od školy, 12 sáhů dýlky a 4 sáhy šířky, též 3 sáhy vejšky, od ohně bezpečně a dle pravidelnýho předpisu na svůj vlastní náklad vystaviti vrchnostenský povolení obdržel a ku kterýmu se jemu kámen z milčínského zámku od strany milostivý vrchnosti bezodplatně udělil, k vlastnímu užívání a svobodnýmu vládnutí se vším právem a břemenama tímto připisuje a odevzdává v trhový ceně per osm set zlatých mincí conventí, to jest 800 zl. C. M., kterou cenu on Jan Kafka na vystavení a zřízení toho domu zcela vynaložil a obrátil" (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 151r-151v).

Jako majetek měšťana Jana Kafky je dům uveden i ve stabilním katastru z roku 1831 (NA, SK,sign. Táb 277). V Kafkově majetku dům zůstal až do roku 1841, kdy jej zplnomocněnec Jana Kafky Petr Nosek prodal za 680 zl. konv. měny Antonínu Šmelcovi, měšťanovi z Milevska, který jej koupil pro svého ještě nezletilého syna, rovněž Antonína Šmelce. Prodávající Jan Kafka dal do prodejní smlouvy zapsat, že "vyhražuje sobě prodávající pro sebe a svou manželku až do obojích smrti svobodný bezodplatný byt v oné světnice [!] za školou" (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 153v-154r).

V roce 1853 bylo do pozemkové knihy poznamenáno, že Antonín Šmelc již dosáhl zletilosti(tamtéž, fol. 154r) . Roku 1875 Antonín Šmelc dům postoupil svému synu Janu Šmelcovi a jeho manželce Františce, kteří v tomto roce uzavřeli sňatek. Do postupní smlouvy bylo zapsáno, že Antonín Šmelc a jeho manželka Marie si v domě vyhrazují doživotní bezplatný byt (tamtéž, fol. 154v-155r).

Roku 1910 byl dům odevzdán manželům Antonínovi a Marii Šmelcovým, v roce 1920 byla polovinadomu postoupena Antonínu Šmelcovi a roku 1932 opět polovina domu Marii Šmelcové. V majetku rodiny Šmelcových byl dům až do roku 1949, kdy byla ta polovina, která náležela Antonínu Šmelcovi, odevzdána Ludmile Kohoutové, zatímco polovina, jež patřila Marii Šmelcové, byla předána Karlu Kohoutovi (Katastrální úřad Benešov, Pozemkové knihy Miličína, knihová vložka 171).

Prvním majitelem tohoto domu se stal Josef Lamač. Smlouva, kterou mu vrchnostenský úřad důmprodal, byla napsána 28. dubna 1827; uvádí se v ní:

"Dle vrchnostenského ustanovení a povolení se od ouřadu panství Mladý Vožice Josefu Lamačovionen dům, kterej on sobě z milčínskýho starého zámku na rohu vedle Josefa Květa a Jana Kafky pod Nr. Cons. 194, vynášeje 6 sáhů dýlky a 4 sáhy šířky, jenom na jednu vejšku, od ohně bezpečně a dle pravidelnýho předpisu na svůj vlastní náklad vystavěti vrchnostenské povolení obdržel a ku kterému se jemu kámen z milčínskýho zámku od strany milostivé vrchnosti bezodplatně udělil, k vlastnímu užívání a svobodnýmu vládnutí se vším právem a břemenama tímto připisuje a odevzdává v trhový ceně per šedesát zlatých v stříbrný minci, pravím 60 zl. C. M., kterou sumu on Josef Lamač na vystavení a zřízení toho domku vynaložil a obrátil, pročež taková žádnému vyplacená nebude" (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 191r-192r).

Josef Lamač roku 1827 domek prodal za 168 zl. konv. měny Kateřině Váchové (tamtéž, fol.192r-193r), od níž jej roku 1829 za 174 zl. konv. měny koupil Matěj Brázda (tamtéž, fol. 193v-194r). Domkář Matěj Brázda je jako majitel domu uveden i ve stabilním katastru z roku 1831 (NA, SK, sign. Táb 277).

Matěj Brázda zemřel v roce 1843 a dům zdědily jeho děti, jimž byl však do pozemkové knihyzapsán až v roce 1866. Zmíněnými dětmi byly nezletilé dcery Josefa, Majdalena a Marie a zletilí synové Josef, Antonín a František; právo k užívání domku ovšem měla vdova Kateřina. Téhož roku 1866 se majitelem domu stal na základě trhové smlouvy František Polívka (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 194v). Roku 1887 byl dům odevzdán nezletilému Emanuelu Polívkovi, roku 1900 byl postoupen Antonínovi a Johaně Čápovým, od nich jej roku 1902 koupili Augustin a Anna Pufrovi a ti jej ještě téhož roku 1902 prodali Marii Merhalové. V roce 1917 dům koupila Marie Hlaváčková a roku 1924 byl odevzdán Josefu Hlaváčkovi (Katastrální úřad Benešov, Pozemkové knihy Miličína, knihová vložka 172).

Prvním majitelem, kterému vrchnost prodala tento dům, se stal Josef Květ. Patřičná smlouva,kterou mu vrchnostenský úřad dům prodal, byla napsána 1. února 1826; uvádí se v ní:

"Dle vrchnostenskýho povolení se od vrchního ouřadu panství Mladé Vožice Josefovi Květovionen domek pod Nr. Cons. 195, kterej on sobě z milčínskýho starého [zámku] s kus průjezdu vedle Vojtěcha Lamače, 6 sáhů dýlky a 4 sáhy šířky, jen při zemi bez štoku, proti ohni bezpečně a dle pravidelnýho předpisu na svůj vlastní náklad vystavěti vrchnostenský povolení obdržel a ku kterýmu se kámen jemu z milčínskýho starého zámku od strany milostivé vrchnosti bezodplatně přidělil, k vlastnímu užívání a svobodnýmu vládnutí se vším právem a břemenama tímto připisuje a odevzdává v trhový ceně per jedno sto zlatých W. W., to jest 100 zl. W. W., kterou cenu on Josef Květ od vystavení toho domku zcela v hotovosti vynaložil" (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 201r-201r) .

Josefu Květovi domek patřil do roku 1826, kdy jej za 300 zl. vídeňské měny prodal JakubuJarolímovi (tamtéž, fol. 201v-202v). Domkář Jakub Jarolím je jako majitel domu uveden i ve stabilním katastru z roku 1831 (NA, SK, sign. Táb 277).

V roce 1840 Jakub Jarolím (či Jarolímek) postoupil tento dům v ceně 240 zl. konv. měny svénezletilé dceři Josefě a jejímu ženichovi Václavu Opeltovi. V postupní smlouvě je výslovně uvedeno, že "pro odstupujícího otce a jeho manželku Annu ostává v témž domku svobodný byt v menší světnici, vedlejší komůrku, pak chlívek na vepřový dobytek, až do jejich obou smrti vyhražen" (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 203r-204r).

Václav a Josefa Opplovi (Opeltovi) domek již v roce 1843 prodali za 244 zl. konvenční měnyMatějovi a Eleonoře Bulínovým. Také v této prodejní smlouvě je uvedena tato pasáž: "Pro vdovu Annu Jarolímovou ostává v tomž domku svobodný byt v menší světnici, vedlejší komůrku, pak chlívek na vepřový dobytek, až do její smrti vyhražen" (tamtéž, fol. 204v-205v). Matěj a Eleonora Bulínovi domek v roce 1854 prodali za 400 zl. Martinu a Evě Čaňkovým (tamtéž, fol. 206r), kteří jej již roku 1859 postoupili synu Františku Čaňkovi a jeho nevěstě Marii Raškové (tamtéž, fol. 206r- 206v).

Roku 1883 byl dům odevzdán Josefu Brázdovi a roku 1902 jeho synu, rovněž Josefu Brázdovi, odkterého jej roku 1910 koupili Emanuel a Anna Hamtákovi. V roce 1920 byla polovina domu odevzdána Anně Hamtákové, roku 1921 jej koupili Josef a Františka Hamtákovi a v roce 1946 byl dům odstoupen Josefu Hamtákovi (Hamtágovi) mladšímu (Katastrální úřad Benešov, Pozemkové knihy Miličína, knihová vložka 173).

Prvním majitelem tohoto domu se stal Jan Kotek. Smlouva, kterou mu vrchnostenský úřad důmprodal, byla napsána 25. června 1828; uvádí se v ní:

"Dle vrchnostenskýho povolení se od vrchního ouřadu panství Mladý Vožice Jan Kotkovi onendomek pod No. Cons. 196, kterej on sobě z milčínskýho starého zámku, co schody byly, vedle Josefa Šimka naproti Josef Lamačovi, 6 sáhů dýlky a 4 sáhy šířky, jen při zemi bez štoku, proti ohni bezpečně a dle pravidelnýho předpisu na svůj vlastní náklad vystavěti vrchnostenský povolení obdržel a ku kterýmu se kámen jemu z milčínskýho zámku od strany milostivé vrchnosti bezodplatně přidělil, k vlastnímu užívání a svobodnému vládnutí se vším právem a břemenama tímto připisuje a odevzdává v trhovej a šacovní ceně per čtyrycet zlatých Conv. Münze, pravím 40 zl. C. Mze, kterou sumu Jan Kotek do vystavení toho domku docela vynaložil" (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 211r-211v).

Měšťan Jan Kotek je jako majitel domu uveden i ve stabilním katastru z roku 1831 (NA, SK,sign. Táb 277). V roce 1837 Jan Kotek zemřel; až roku 1852 však bylo vlastnické právo na dům přiřknuto rovněž Janu Kotkovi, zřejmě jeho synovi, přičemž matce Alžbětě byl pojištěn "byt v druhé světnici, malý sklípek ve velkém sklepu, chlívek pro prase a krávu, plac pro sklizené obilí." Tento Jan Kotek zemřel již v roce 1852 a dům byl připsán jeho synu, nezletilému Janu Kotkovi, který však zemřel téhož roku, načež se majitelkou domu stala jeho matka Marie Kotková (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 214r-214v) .

Roku 1875 dům koupil Václav Kudlík, v roce 1898 byl dům odevzdán Františkovi a MariiPolívkovým, roku 1928 Václavovi a Marii Polívkovým a roku 1943 byla jeho polovina odevzdána Františku Polívkovi (Katastrální úřad Benešov, Pozemkové knihy Miličína, knihová vložka 174).

Prvním majitelem, kterému vrchnost prodala tento dům, se stal Jiřík Šimek, který jej všakbezprostředně poté postoupil svému synu Josefu Šimkovi. Patřičná smlouva, kterou vrchnostenský úřad dům prodal, byla sepsána 9. ledna 1823, a to již na jméno Josefa Šimka; uvádí se v ní:

"Dle vrchnostenského povolení se od ouřadu panství Mladý Vožice Josefovi Šimkovi onen domek,kterej jemu jeho otec Jiřík Šimek z miličínského starého zámku naproti Josefa Květa a vedle Matouše Pěknice, 6 sáhů dýlky a 4 sáhy šířky, na jeden štok, od ohně bezpečně a dle pravidelnýho předpisu na svůj vlastní náklad vystavěti vrchnostenský povolení obdržel a ku kterýmu vystavení se jemu kámen z milčínskýho zámku od strany milostivé vrchnosti bezodplatně přidělil, k vlastnímu užívání a svobodnýmu vládnutí se vším právem a břemenama tímto připisuje a odevzdává v trhový ceně per dvě stě zlatých W. W., pravím 200 zl. W. W., kterou cenu Josef Šimek svému otci Jiřík Šimkovi, poněvadž ten samý všechen náklad na výstavnost toho sídla sám vedl, zase nahraditi a v následujících termínách vyplatiti povinen bude" (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 181r-181v).

Domkář Josef Šimek je jako majitel domu uveden i ve stabilním katastru z roku 1831 (NA, SK,sign. Táb 277). Roku 1834 Josef Šimek domek prodal za 200 zl. konv. měny Františku Richterovi (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 182r-183r), od kterého jej již v roce 1835 za 226 zl. konv. měny koupili Havel a Kateřina Procházkovi (tamtéž, fol. 183r-184r).

Havel a Kateřina Procházkovi v roce 1840 domek prodali za 228 zl. konv. měny vdově MariáněSkopcové z Miličína a vdově Josefě Chamrové ze Střezmíře, snad sestrám Kateřininým (tamtéž, fol. 184v- 185v).

Josefa Chamrová v roce 1850 prodala "půl toho domku, totiž tu sednici proti východu slunce,pak nad ní půdu až pod komín", za 120 zl. konv. měny Matěji Šťástkovi, který se zavázal, že svým rodičům Josefovi a Marii Šťástkovým umožní "do jejich obou plné smrti příbytek v té samé sednici bez všech nátisků bezplatně užívat" (tamtéž, fol. 212r-213r).

Domek byl takto rozdělen na dvě poloviny, z nichž druhá polovina po smrti Marie Skopcové,která zemřela roku 1846, přešla do majetku jejího syna Jan Skopce (tamtéž, fol. 185v) a po jeho smrti roku 1861 do majetku Anny Skopcové (tamtéž, fol. 186r).

Druhou polovinu domu, náležející Anně Skopcové, koupila v roce 1900 Petronila Sedláčková,roku 1906 Anna Petráňová, téhož roku František Čáp a v roce 1908 Marie Koklářová. Roku 1961 byla tato polovina domu postoupena Marii Šopejstalové (Katastrální úřad Benešov, Pozemkové knihy Miličína, knihová vložka 175).

Prvním majitelem tohoto domu se stal Josef Poustka. Smlouva, kterou mu vrchnostenský úřaddům prodal, byla napsána již 22. února 1820; píše se v ní:

"Dle vrchnostenského povolení se od ouřadu panství Mladý Vožice Josefovi Poustkovi onendomek, kterej on sobě z milčínskýho starýho zámku vedle starých maštal proti polím, 6 sáhů dýlky, 4 sáhy šířky a 3 sáhy vejšky, na dva štoky, od ohně bezpečně a dle pravidelnýho předpisu na svůj vlastní náklad vystavěti vrchnostenský povolení obdržel a ku kterýmu se jemu kámen z milčínskýho zámku od strany milost. vrchnosti bezodplatně přidělil, k vlastnímu užívání a svobodnýmu vládnutí se vším právem a břemenama tímto připisuje a odevzdává v trhový ceně per čtyry sta padesáte zlatých W. W., to jest 450 zl. W. W., kterou cenu on Josef Poustka od vystavení toho domku zcela a v hotovosti zaplatil" (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 160r-160v).

Hned 22. února 1820 Josef Poustka domek s "též vším, cokoliv k potřebě toho stavení ještěpřipravíno má, nechť je ono, co chce, přičemž se mimo jiného i také 11 prken, 3 kusy fošen a 3 blindrámy s rámama nachází", prodal za 462 zl. vídeň. měny Veronice, rozené Balounové, provdané za Václava Watrse (tamtéž, fol. 160v-161v). Veronika Watrsová roku 1829 domek prodala za 184 zl. konv. měny Martinu Čaňkovi (tamtéž, fol. 161v-162v). Domkář Martin Čaněk je jako majitel domu uveden i ve stabilním katastru z roku 1831 (NA, SK, sign. Táb 277).

Roku 1843 Martin Čaněk domek prodal za 400 zl. konv. měny Františkovi a Barboře Hlavničkovým(SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 162r-163v), kteří jej roku 1852 v ceně 280 zl. stříbrných postoupili Josefu Hlavničkovi (tamtéž, fol. 164r-164v). Josef Hlavnička v roce 1855 zapsal spoluvlastnické právo na dům své manželce Františce, rozené Kabátové (tamtéž, fol. 164v). V roce 1899 dům koupili František a Josefa Čápovi a roku 1905 Čeněk Kraupner (Katastrální úřad Benešov, Pozemkové knihy Miličína, knihová vložka 176).

Prvním majitelem, kterému vrchnost prodala tento dům, se stal Matouš Pěknice. Patřičnásmlouva, kterou mu vrchnostenský úřad dům prodal, byla napsána 1. února 1822; uvádí se v ní:

"Dle vrchnostenského ustanovení a povolení se od ouřadu panství Mladý Vožice Matouš Pěkniceonen dům, kterej on sobě z milčínskýho starého zámku na rohu proti Homolovu, 6 sáhů dýlky, 4 sáhy šířky a 3 sáhy vejšky, od ohně bezpečně a dle pravidelnýho předpisu na svůj vlastní náklad vystavěti vrchnostenský povolení obdržel a ku kterýmu se jemu kámen z milčínskýho zámku od strany milostivý vrchnosti bezodplatně udělil, k vlastnímu užívání a svobodnýmu vládnutí se vším právem a břemenama tímto připisuje a odevzdává v trhový ceně per pět set zlatých W. W., to jest 500 zl. vídeňskýho čísla, kterou cenu on Matouš Pěknice na vystavení a zřízení toho domu zcela vynaložil a obrátil" (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 171r-171v).

Již roku 1823 Matouš Pěknice prodal toto "své z milčínskýho starýho vrchnostenskýho zámkuzřízený sídlo" za 500 zl. vídeň. měny Josefu Poustkovi. Ve smlouvě bylo zapsáno, že prodávající kupujícímu "forotní šindel ku krytí střechy a strop k položení bezplatně odevzdati se zavazuje" (tamtéž, fol. 172r-173r). Josef Poustka roku 1825 domek prodal za 200 zl. konv. měny Martinu Hlavničkovi (tamtéž, fol. 173r-174r). Martin Hlavnička zemřel již roku 1829 (tamtéž, fol. 174r-175v); ve stabilním katastru z roku 1831 je domek uveden jako součást pozůstalosti Jakuba (!) Hlavničky (NA, SK, sign. Táb 277). Až v roce 1848 byl domek, odhadnutý na 258 zl. 36 kr. konv. měny, připsán Martinovu synu Janu Hlavničkovi (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 174r-175v).

Roku 1882 byl dům postoupen Josefovi a Rozálii Hlavničkovým a roku 1903 jej koupil ČeněkKraupner (Katastrální úřad Benešov, Pozemkové knihy Miličína, knihová vložka 177).

Prvním majitelem tohoto domu se stal Prokop Polák. Smlouva, kterou mu vrchnostenský úřad důmprodal, byla napsána až 29. března 1831; píše se v ní:

"Dle vrchnostenskýho dekretu od 20. Novembro 1821, vtělen v knize dekretní III. fol. 183 No.1923, se od vrchního ouřadu panství Mladý Vožice panu Prokop Polákovi onen domek pod No. Cons. 198, kterej on sobě z milčínskýho starýho zámku, co lokajna byla, jen při zemi bez štoku, proti ohni bezpečně a dle pravidelnýho rozkazu vystavěl, k vlastnímu užívání a svobodnému vládnutí se vším právem a břemenama tímto připisuje a odevzdává v trhovej a šacovní ceně per jedno sto padesát zlatých Conv. Mze, pravím 150 zl. C. Mze, kterou sumu pan Prokop Polák do vystavení toho domku docela vynaložil" (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 221r-221v).

Odkaz na knihu dekretů v tomto zápise se vztahuje na žádost místního lékaře Prokopa Poláka opřidělení části zámku, která byla kladně rozhodnuta 20. listopadu 1821 (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, kniha dekretů III., fol. 183r) .

Lékař Prokop Polák je jako majitel domu uveden i ve stabilním katastru z roku 1831 (NA, SK,sign. Táb 277). V roce 1834 Prokop Polák domek prodal za 274 zl. konv. měny Josefu Řeháčkovi, jenž jej roku 1863 za 180 zl. rak. čísla prodal Františkovi a Marii Doubkovým, přičemž si v domě zajistil doživotní bezplatný výměnek (SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Vs Mladá Vožice, dominikální pozemková kniha II., fol. 222r). František a Marie Doubkovi již roku 1865 domek prodali za 585 zl. rak. čísla Janu Jarolímkovi (tamtéž, fol. 222r-222v); podle prudkého vzrůstu ceny domu za poslední dva roky můžeme usuzovat na stavební zhodnocení domu.

Roku 1868 byl dům odevzdán Janu Jarolímkovi, roku 1886 se na základě svatební smlouvy stalamajitelkou poloviny domu Anna Jarolímková, jíž byla roku 1889 odevzdána i druhá polovina domu. Téhož roku 1889 dům koupil Jan Marsín, roku 1908 byl odevzdán Antonii Marsínové, roku 1920 Václavovi a Emilii Marsínovým a roku 1947 byla polovina domu odevzdána Jaroslavu Marsínovi (Katastrální úřad Benešov, Pozemkové knihy Miličína, knihová vložka 178).

Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století se budovami, stojícími na místě starého zámku,intenzívně zabýval arch. Vojtěch Kraupner, miličínský rodák a bývalý asistent arch. Josefa Fanty. O svém průzkumu, který provedl v roce 1942, Kraupner do miličínské obecní kroniky v letech 1947-1948 zapsal:

"Začátkem roku tohoto [tj. 1942] proměřil pisatel těchto řádků starý zámek miličínský, sílyzdí, prozkoušel (otlučením omítek), kde byly staré otvory, okna, prolezl všechny půdy, hlavně ty nad přízemními domky mezi patrovými budovami jižní a severní, přesně zaměřil tamní neomítnuté zazděné otvory okenní a dveřní i zbytky krbu a komínu. Zaměřil sklepy a půdy a ověřil si vše starými plány, p. Šmelcem zapůjčenými.

Propracoval tak přesně projekt, znázorňující, jak starý zámek vypadal, zjistil, jak velkéměl místnosti (dle dochovaných celistvých kleneb v jižní patrové budově zámecké i dle zachovaných zbytků lunet, které zůstaly dochovány a které si r. 1932 zaměřil při úpravě interieru dnešního bytu přízemního v severovýchodní části patrové severní budovy zámecké).

Toto přesné zaměření provedl z vlastního zájmu na popud soudního rady pana Frant.Stříbrského, miličínského rodáka, žijícího ve výslužbě v Rokycanech a zabývajícího se historií Miličína a jeho památek. K vydání díla tohoto bohužel nedošlo, poněvadž Fr. Stříbrský za této války v Rokycanech zemřel." Z připojené skici je zřejmé, že Kraupner odhalil v bývalém zámku celkem tři krby, jeden v budově na jižní straně, dva v budově na straně severní (Obecní úřad Miličín, Gedenkbuch der Stadt Miltschin, s. 586-587). Z tohoto zápisu se tedy mimo jiné dovídáme, že již v roce 1932 Kraupner prováděl v bývalém zámku blíže neurčené úpravy a že v roce 1942 existovaly starší plány, které měl v majetku pan Šmelc, tedy majitel domu čp. 171. Zajímavou se jeví i zmínka o Františku Stříbrském, ale v jeho pozůstalosti, či spíše v jejím torzu, uchovávaném ve Státním okresním archivu v Rokycanech, se dnes bohužel žádné materiály o Miličíně a miličínském zámku nenacházejí. Vojtěch Kraupner se pokusil i o rekonstrukci staré podoby zámku. Tuto podobu znázornil na dvou freskách na miličínských domech - první z těchto maleb provedl v roce 1932 či 1933 na domě pana Marsína přímo ve starém zámku, tj. na domě čp. 178 (tamtéž, s. 223, 1165), druhou pak v roce 1933 na domě čp. 251 (tamtéž, s. 489), ve kterém bydlel (tamtéž, s. 221).