Pamětní kniha Dohlížecího výboru Jednoty Miličín z let 1976-1979, list 107.

[Novinový článek vlepený do Pamětní knihy, titul neuveden, na stránce dopsáno datum 30.3.1977 a heslo: "Daruj krev - vracíš život".]

Setkání s dobrovolnými dárci krve z Voticka a návštěva v nové transfúzní stanici benešovské nemocnice

Občanská povinnost?

Ano, tak to cítím …

Je jeden z těch nepříjemných dnů, kdy rtuť teploměru nečekaně klesla několik stupňů pod nulu. V ulici u votické školy vítr prohání poprašek sněhu a dobývá se za límce všem, kdo se krčí u budovy.

„Pojďte se schovat dovnitř nebo zmrznete a ani vám krev nepoteče,“ vyzývá je se smíchem MUDr. Z. Žahourek s manželkou.

Oba jsou hlavními iniciátory a organizátory celé akce. Ne poprvé. Za poslední tři roky počet bezpříspěvkových dárců krve v celém obvodě neustále vzrůstá a letos odjíždějí desítky dárců na hromadný odběr již podruhé. Však také MUDr. Žahourek v této záležitosti navštívil četné schůze, závody a zařízení. Vysvětloval, přesvědčoval a na mnoha místech se setkal s pochopením.

„Je to samozřejmě spousta starostí a jsem rád, že mi manželka se vším pomáhá. Pomáhají nám i někteří členové ČSČK i další, ale do budoucna máme v úmyslu vytvořit klub dobrovolných dárců krve. Zejména při organizování takovýchto akcí by byl jistě oporou,“ vysvětluje a hned odbíhá, protože očekávaný autobus nejede a nejede.

Na tato slova navazuje jeho manželka: „Máme všichni radost, že přichází stále více lidí. Mrzí nás ale, že jsou i takoví, kteří slíbí a pak svou nepřítomnost ani neomluví. Počítáme s nimi a všechnu práci nám to komplikuje ...“

Konečně přijíždí autobus! Na šedesát žen a mužů, pracovníků STS Olbramovice, Státního statku Votice, Skláren Kavalier, učitelů ZDŠ, ale i lidí z Miličína a dalších míst, ve spěchu nasedá. Po krátké jízdě výprava zastavuje v areálu benešovské nemocnice u budovy nové transfúzní stanice. Teprve nedávno byla uvedena do plného provozu. Každý dostává přezůvky a následují nezbytné formality. Je tu příjemně. Všechno ještě svítí novotou a vybavení svědčí o modernosti a účelnosti tohoto zařízení. První dárci se již řadí k nezbytné lékařské prohlídce a pak již všechno běží podle ustáleného pořádku. Je i čas chvilku si popovídat.

„V roce 1968 jsem byla těžce nemocná a pomohla mi transfúze krve,“ vypráví L. Doubková z miličínského hotelu Česká Sibiř, která krev darovala již sedmkrát. „Splácím tak svůj dluh za navrácené zdraví. A nejen já, ale i oba moji synové. Jeden dělá ve votické Tesle a je tu dnes taky se mnou.“

„Já jsem matka, a proto jsem přišla,“ přidává se její spolupracovnice J. Boušková. „Mám dvě holčičky a možná, že taky budou někdy potřebovat pomoc. Myslím si, že každý zdravý člověk by měl darovat krev pro záchranu životů našich spoluobčanů.“

Mezi dárci je i předseda MěstNV Votice J. Kůžel. Jeho vyjádření je jednoznačné: „Jako pracovník národního výboru se snažím získat další dárce. Musíme ukázat, že o záležitostech jen nemluvíme, ale že sami jdeme příkladem. Nedáváme krev pro sebe, ale pro ty, kdo ji nezbytně potřebují.“

„Je to občanská povinnost, ano, tak to cítím,“ zamýšlí se nad otázkou učitel E. Vodňanský. „Jsem také řidičem a člověk nikdy neví, co se může stát.“

Podobně hovoří také ing. Budil, vedoucí hospodářství Státního statku Votice, jednatel BSP F. Babický z téhož závodu i pracovník STS Olbramovice J. Procházka.

Jsou tu dělníci, učitelé, vedoucí pracovníci i funkcionáři. Někteří přišli poprvé, jiní mají křest v transfúzní stanici již dávno za sebou. I jejich věk je rozdílný, ale myšlenky mají shodné. Mají radost z pocitu, že pomáhají dobré věci. A právem jim za to při společné besedě organizátoři hromadného odběru krve upřímně děkují. Ale i jim patří velké uznání. Vždyť kdož ví, možná že právě oni svým společným činem přispěli k záchraně těžce nemocného nebo zraněného člověka.

Vladimír Kundrát