Eva Procházková: Cechovní řemesla v Miličíně a v Mladé Vožici v 18. století

[Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 32/1992, str. 79-94]

Stať o cechovních řemeslech v Miličíně a v Mladé Vožici v 18. století je další sondou, která má přispět ke zdokumentování řemeslné výroby v širším regionu Podblanicka.¹⁾ Zaměřila se jednak na srovnání možností, která řemesla měla v obou městech, na jejich strukturu a na zjištění rozsahu řemeslné výroby na venkově, jednak se pokusila na základě dosahu působnosti cechovních organizací vymezit okruhy místního trhu obou lokalit a míru jejich vzájemného prolínání, případně naznačit vazby mezi nimi a městy a městečky na sousedních panstvích. Snažila se rovněž vystihnout vliv, který, jak předpokládáme, měla na vývoj řemesla a cechovních organizací ta okolnost, že v osmdesátých letech 17. století se obě města — do této doby střediska samostatných ekonomických celků, byť nestejného územního rozsahu a lidnatosti, dostala do držení společné vrchnosti, která je ve třicátých letech 18. století spojila i ve správním ohledu v jedno centrálně řízené dominium — mladovožické panství. Nedostatečně dochované prameny však ani v tomto případě nám neumožňují najít dostatečné odpovědi na všechny otázky, které se při studiu této problematiky naskýtají.²⁾

Jak již bylo naznačeno výše, do osmdesátých let 17. století měly obě lokality (až na krátká období v letech 1593—1600, kdy je vlastnil Michal Španovský z Lisova a na Pacově, a v letech 1620—1625 za Baltazara de Marradas) různé majitele a do určité míry také odlišné ekonomické podmínky. Hospodářskou prosperitu Miličína, který městskou funkci plnil nejpozději od 14. století (podle rožmberského urbáře z roku 1379 měl již tehdy třicet šest krčem, dvacet tři masné krámy a pravděpodobně zde sídlili i další řemeslníci specializující se mimo jiné na služby cestující veřejnosti), ovlivňovala výhodná poloha na zemské cestě³⁾. Až do konce 16. století byl součástí rožmberských držav a sídlem rožmberského úředníka. Přes nedostatek pramenů je zřejmé, že si město své postavení tranzitního místa, posílené ještě v roce 1593 novým tržním privilegiem a právem vybírat mýto, udrželo. Zlom však přinesla třicetiletá válka. Miličín byl více než ze dvou třetin zničen a miličínský statek, postižený ve stejném rozsahu, navíc výrazně okleštěn prodejem.⁴⁾ V tomto stavu koupil tento majetek v roce 1681 František Ferdinand z Küenburgu. Ačkoliv ve druhé polo­vině 17. století začal opět vzrůstat počet výročních trhů, obchodně

str. 80

řemeslnickou úlohu města se již nepodařilo v plném rozsahu obnovit. Negativní roli zde nepochybně sehrála sama vrchnost, která zejména ve třicátých letech 18. století dala přednost oklešťování některých privilegií a usilovala utužit poddanské vazby a vnutit měšťanům tzv. pravé člověčenství.⁵⁾

Naproti tomu Mladá Vozíce, původně královské zboží, ale již od 14. století pravidelně zastavovaná nejrůznějším šlechticům a později v jejich výlučném vlastnictví, v 17. a v první polovině 18. století spíše získala.⁶⁾ Za třicetileté války bylo. město vzhledem k poloze mimo hlavní cesty do určité míry ušetřeno. Počet pustých nebo pohořalých domů nepřesáhl ve městě třetinu, okolní vesnice byly postiženy ještě méně.⁷⁾ V roce 1678 koupil mladovožické panství František Ferdinand z Küenburgu, který k němu postupně připojil Miličín, Německé Záhoří a Vlčkovice (1686), Těmice (1691), Třetužel (1699), Kamberk (1700), Vitanovice (1715) a Střítež (1717). Mladá Vozíce se tak stávala hospodářským centrem rozsáhlého dominia a úlohu Miličína zastínila zejména po roce 1732, kdy byla do Mladé Vožice přenesena také správa miličínského statku.

Výše uvedené tendence se odrazily rovněž v poměru řemeslníků k počtu obyvatelstva (hospodářů) v obou městech.⁸⁾ Rozhodnou převahu měli řemeslníci v Mladé Vožici. Pouze deset ze sto čtrnácti hospodářů se koncem první poloviny 18. století živilo výlučně zemědělskou produkcí. Působili zde celkem sto čtyři mistři různých profesí, kteří vlastnili dům, dalších sedmnáct žilo a pracovalo v podruží v pronajatých prostorách. Majitelé nemovitostí obhospodařovali pravidelně určitou, spíše menší, výměru půdy, která jim sloužila jako doplňkový zdroj obživy.⁹⁾ Naproti tomu Miličín získával v této době výraznější zemědělský charakter. Podíl hospodářů - zemědělců - zde tvořil více než polovinu. Ze sto devíti hospodářů se řemeslnou výrobou zabývali pouze čtyřicet čtyři majitele domů, k nimž náležela zpravidla rovněž zemědělská půda. Řemeslem se zde živili také dvacet čtyři podruzi.¹⁰⁾ Převážná většina řemeslníků pracovala právě v obou městech. Na vesnicích mladovožického panství a kamberského statku, případně na dalších územích, kde předpokládáme působnost mladovožických a miličínských cechovních řemesel, byl počet pracujících profesí omezený. Rozvrstvení výroby a počty řemeslníků v první polovině 18. století vyjadřuje tabulka na str. 82 a 83.¹¹⁾

Celkem sto jednadvacet řemeslníků v Mladé Vožici mělo oproti šedesáti osmi miličínským mistrům jednoznačnou početní převahu. Pokud jde však o počet a skladbu zastoupených profesí, nebyl mezi oběma lokalitami žádný rozdíl. Máme doloženo vždy po dvaceti dvou základních odvětvích. Uzdářské a brusičské řemeslo, jediné, které v Miličíně neznáme, vykonávali v Mladé Vožici židovští řemeslníci. V po-

str. 81

str. 82 - 83

str. 84

travinářských řemeslech, tradičně ve venkovských městech a městečkách nejsilnějších, převládali zejména řezníci a mlynáři, kteří nejčastěji žili na vesnicích a samotách, relativně vysoký byl i počet pekařů. Pernikáři pekli pro domácí potřebu pravděpodobně jen v omezeném množství a převážně prodávali po okolních jarmarcích. Rozšířené bylo ševcovské řemeslo, provozované až na jednu výjimku ve městech, a krejčovská profese, jejíž zástupci naopak z jedné třetiny šili na vesnicích. Uživit se zde pokoušeli také punčocháři, kloboučníci a kožešníci. Z textilních odvětví převažovali tkalci, kteří se občas usazovali i na venkově, soukeníci se v první polovině 18. století udrželi pouze v Mladé Vožici, mezuláník v podruží v Miličíně. Z oborů zpracovávajících dřevo se nejvíce uplatnili bednáři, truhláři a koláři, dva mistři se zabývali tesařským řemeslem, jeden byl provazníkem. Zcela upadly kožedělné profese, v nichž v okruhu mladovožického a miličínského trhu pracovali pouze dva Židé — koželuh ve Stupčicích a uzdář v Mladé Vožici, stojící v této době ještě mimo cechovní soustavu. Nezbytní pro provoz venkovského hospodářství, a proto frekventovanější i na vesnicích, byli kováři a pomalu vzrůstal počet zámečníků. Na smilkovském panství, které však nebylo výlučně orientováno na Mladou Vožici a Miličín, působil kotlář. Nejpočetnější, s perspektivou výhodnějšího uplatnění, byli ze stavebních řemesel zedníci (víme celkem o šesti), pracoval tu také kamenický mistr, dva sklenáři a cihlář. Z ostatních oborů se uživili hrnčíři, po jednom mydláři v Miličíně i v Mladé Vožici, barvíř a židovský brusič.

Nevyvážené složení řemesel lze zaznamenat v městečku Kamberk. Pracoval zde pekař, ale chybí řezník. Vyráběli tu tři ševci, tři tkalci, dva kováři, bednář, kolář, hrnčíř a dva zedníci. Další profese se uplatnily na vesnicích kamberského statku — tři mlynáři, dva krejčí, čtyři kováři, tkadlec. Na vesnicích statků bez městského centra v okolí, na svobodných dvorech a ve svobodnických vsích se udržely jen základní obory. Relativně největší počet řemeslníků náležel právě k vrstvě svobodníků.

Ne všichni usazení a evidovaní řemeslníci se mohli uživit a podporovat své děti provozováním řemesla, případně přidruženou zemědělskou produkcí. Trvalé chudnutí části mistrů a snaha udržet již zavedeným živnostem potřebnou životní úroveň vedla v 18. století k pokusům omezovat počty mistrů, zejména u tzv. policejních řemesel. Tyto tendence, ačkoliv je v zásadě zakazoval již generální cechovní patent z roku 1731, neměly jen cechovní organizace, které měly dlouhou ochranářskou tradici, ale v některých případech i vrchnosti a krajské úřady. Tak v roce 1742 se pekařský cech v Mladé Vožici odvolával na znění svých statut, které omezovalo počet mistrů na osm, a teprve v roce 1751 vrchnost po řadě sporů rozhodla zvýšit počet na de-

str. 85

set mistrů.¹³⁾ Omezený počet mistrů — dva až čtyři — měl v padesátých letech 18. století zednický cech v Miličíně. Koncem 18. století se tu však uživilo pět až devět zedníků.¹⁴⁾ Již v 17. století kolísal počet řeznických mistrů v Mladé Vožici mezi šesti v roce 1658 a třinácti v roce 1665, až okolo poloviny následujícího století dosáhl dvaceti čtyř.¹⁵⁾ Některé cechy si kladly podmínku, v jejímž důsledku mohl další mistr přistoupit do pořádku pouze tehdy, když se někdo z dosavadních vzdal řemesla nebo když se otec a syn rozhodli provozovat svou profesi v jedné dílně.¹⁶⁾ Zajistit určitou míru životní úrovně mistrům a jejich rodinám měla rovněž regulace výroby (omezování množství výrobků, výrobních zařízení). Mladovožičtí pekaři měli předem dohodnuto pořadí a časové intervaly, v nichž se střídali při pečení a prodeji chleba apod.¹⁷⁾

Jednou z možností ovlivňovat počty řemeslníků podle potřebnosti profese ve městě a jeho venkovském zázemí bylo přijímání učňů. I když vzhledem k nesoustavně dochovaným pramenům jsou dosažené údaje jen relativní a tudíž obtížně srovnatelné, koresponduje např. snižování počtu řeznických učedníků v šedesátých letech 18. století s vrchnostenskou snahou redukovat řemeslo.¹⁸⁾ Mezi učni také převládali synové mistrů, popřípadě (řidčeji) jiní příbuzní. Z ostatních sociálních skupin byli přijímáni především příslušníci lépe postavených rodin (děti šenkýřů, šafářů, kantora) nebo panských služebníků (schovanec komorné, syn lokaje, obročního, sládka, zahradníka), kteří volili především krejčovské řemeslo, kovářské řemeslo nebo možnost vyučit se řezníkem. Zároveň tyto obory byly cílem potomků svobodnických rodin.¹⁹⁾ S dětmi venkovských poddaných se v pramenech prakticky nesetkáváme.

Chudnoucí řemeslnická vrstva v poddanských městech přiměla v šedesátých letech 18. století mladovožický vrchnostenský úřad k úvahám, jakým způsobem situaci řešit. Výsledkem byl rozbor stavu řemesla v Mladé Vožici v roce 1769. Ten uvádí tato řemesla a následující počty mistrů: dva soukeníky, deset tkalců, dva kloboučníky, tři punčocháře, dva barvíře, dvacet dva řezníků, osm pekařů, dvacet čtyři ševců, dvacet krejčích, pět (v některých exemplářích sedm) kovářů, dva koláře, tři zámečníky, dva sklenáře, dva mydláře, tři truhláře, čtyři bednáře, po jednom hrnčíři, sedláři, tesaři, zedníku, uzenáři, cihláři a pernikáři. Zároveň rozbor obsahoval návrh na zásadní redukci řemesel a řemeslníků. Podle neuvedeného zpracovatele stačili uspokojit potřebu města a jeho zázemí následující řemeslníci: šest řezníků, deset ševců, dvanáct krejčích, tři kováři, dva zámečníci, dva truhláři, po jednom mydláři a bednáři, dva sklenáři, hrnčíř a pernikář. Zvýšit počet mistrů na čtyři v každém oboru doporučoval elaborát pouze v případě zedníků a tesařů. Mezi nezbytné profese byl zařazen „čistič"

str. 86

s blíže nespecifikovanými povinnostmi. Zcela bez šance na obživu byli naopak kloboučníci, punčocháři, barvíři a cihlář.²⁰⁾ Bohužel prameny neumožňují zjistit, zda a do jaké míry byly návrhy realizovány.

Ochranářské tendence byly vlastní především cechovním organizacím. Nejstarší z nich v Miličíně a v Mladé Vožici vznikly již koncem 15. století (doklady jsou však k dispozici jen pro punčochářský cech v Miličíně) a především v 16. století. V Miličíně tehdy působil tkalcovský, mezulánický, plátenický, barchanářský a cvilinkářský cech, sdružený cech kovářského, bednářského, kolářského, zámečnického, sedlářského, truhlářského a sklenářského řemesla, krejčovský cech, kožešnický cech a ševcovský cech, který se podle literatury jediný udržel přes krušnou dobu třicetileté války a jako jeden z prvních rovněž v roce 1651 obnovil svou činnost. Na počátku 17. století máme také díky při o urážku na cti mezi jeho členy doloženu existenci pekařského cechu.²¹⁾ Z Mladé Vozíce jsou zprávy pouze o cechu pekařském, pernikářském a mlynářském a cechu kovářském, kolářském a zámečnickém,²²⁾ jejichž činnost byla obnovena ve druhé polovině 17. století. V této době zde působily také řeznický cech, ševcovský cech. Po sporech o majetek se od pekařského a pernikářského cechu v letech 1698—1699 oddělili mlynáři a založili samostatnou organizaci.²³⁾ Počátkem 18. století se mezi cechovní organizace zařadily také cechy tkalcovský a krejčovský, sdružený cech zednický, tesařský a kamenický a posléze v roce 1712 nově založený hrnčířský cech. V Miličíně se skladba cechovních organizací zřejmě nezměnila a definitivně byla dotvořena v roce 1714, kdy vznikl sdružený cech zednického, kamenického, tesařského a pokrývačského řemesla.

Členy cechů se stávali především řemeslníci sídlící v tom kterém městě a mistři z venkovských obcí příslušného panství nebo statku, kteří jako necechovní výrobci nemohli svou profesi volně vykonávat. Mimo to působnost zasahovala statek Kamberk, který měl s mladovožickým panstvím společnou vrchnost, panství, statky a dvory, jimž chybělo městské středisko: Nemyšl, Vlčkovice, Těchobuz, Stupčice a Smilkov. Některé z nich byly v minulosti též na určitý čas ve vlastnictví mladovožické vrchnosti. Náležely sem také svobodnické vsi Otradov, Velký Ježov, Malý Ježov, Smilovy Hory, Dolní Hrachovice, Horní Hrachovice, Bendovo Záhoří a Krchova Lomná. Členy cechů v Mladé Vožici se výjimečně stávali rovněž mistři z okrajových vesnic chýnovského panství. Vliv cechů v Miličíně zasahoval také na nedaleké prčické panství (ačkoliv mělo vlastní městské středisko a některé samostatné cechovní organizace), na panství Jetřichovice, Přestavlky a Mitrovice. V menší míře členství v ceších přijímali též řemeslníci z panství Neustupov, Louňovice pod Blaníkem, Pacov, Votice a Načeradec.²⁴⁾.

str. 87

Vazby mezi cechovními organizacemi a řemeslníky v obou městech na mladovožickém panství — v Miličíně i v Mladé Vožici, které byly nejpřirozenější, můžeme postihnout jen zčásti. Společnou cechovní organizaci měli jen kožešníci (kožešnický cech sídlil v Miličíně a k oddělení mladovožických řemeslníků došlo až v roce 1832),²⁵⁾ výměna učňů však byla běžná. Výlučnější řemesla žádala naopak o přivtělení k cechům v nejbližším významnějším městě Táboře, někdy též v Praze nebo Kutné Hoře. Pro řemeslníky okolních dominií, např. smilkovského panství, nebylo přijetí do (v tomto případě) miličínských cechů jedinou možností. Zasahoval sem vliv cechů v Načeradci, někteří řemeslníci inklinovali spíše k cechům do Prčice a snad i do Votic. Teprve v roce 1781 požádal vrchnostenský úřad ve Smilkově krajský úřad v Tábore o povolení samostatného sdruženého cechu pro celé smilkovské panství s odůvodněním, že místní řemeslníci ztrácejí mnoho času při cestách na cechovní shromáždění ve vzdálenějších místech.²⁶⁾

Z naznačené oblasti pocházela rovněž převážná většina učňů přijímaných do mladovožických a miličínských cechů. Přestože prameny, které máme k dispozici, jsou torzovité, lze vysledovat dominantnější postavení některých organizací nejen ve vztahu Mladá Vožice - Miličín, ale i mimo obvyklý rámec působnosti. Zvláště zřetelná je v této souvislosti pozice miličínského zednického, kamenického a tesařského cechu, který, ačkoliv počet jeho mistrů nebyl vysoký a podobný cech působil i v Mladé Vožici, přijímal do učení děti nejen z Mladovožicka, Miličínska, Kamberka, ale i ze širšího okolí — z Kosovy Hory, Votic, Načeradce a dokonce i Soběslavi nebo českokrumlovského panství. Podobně k mistrům pekařského a zvláště řeznického cechu v Mladé Vožici směřovaly dětí z Načeradce, Sedlčan, Pacova a Pravonína nebo i z Třeboně, Veselí nad Lužnicí a Rokycan. V případě vzdálenějších lokalit hrály ovšem roli také příbuzenské a jiné přátelské svazky. Ty byly vedle materiálního zřetele rozhodující i v případech, kdy se v Miličíně či Mladé Vožici usadil mistr působící původně na jiném vzdálenějším místě (důvodem byl převážně výhodný sňatek s vdovou po mistrovi či jeho dcerou). Tak se do Mladé Vožice přistěhoval mistr z Pacova, v Těchobuzi se usadil pekařský mistr, který mistrovství získal v České Kamenici. Výjimečný byl však případ koželužského mistra z Tábora, který se stal v Mladé Vožici řeznickým mistrem.²⁷⁾

Z výše uvedeného okruhu působnosti řemesel lze rovněž odhadnout velikost populačního zázemí řemeslné výroby. Vztah mezi počtem hospodářů v dosahu městských trhů a počtem řemeslníků, nezbytných k zajištění běžných potřeb, uvádí následující tabulka.²⁸⁾

str. 88

Oblast, kam zasahoval vliv mladovožických a miličínských cechů (zahrneme-li sem i poněkud diskutabilní smilkovské panství), měla v první polovině 18. století 1086 hospodářů a asi okolo 5500 obyvatel, pro něž pracovalo 275 řemeslníků základních profesí. Z celkového počtu hospodářů činil podíl řemeslníků asi 25 %. Ve srovnání s výsledky výzkumu prčických cechů a jejich zázemí (17,5 %) a s vyzněním studia na Tloskovsku (22,5%) je koncentrace řemeslnických výrobců na Mladovožicku poněkud vyšší²⁹⁾ a přesahovala zřejmě ekonomické možnosti venkovského obyvatelstva. Některá odvětví se tak dostávala do odbytových potíží. Z potravinářských řemesel se to týkalo zejména řezníků, z ostatních především oborů zabývajících se ošacením (krejčích, ševců, kloboučníků a punčochářů) nebo textilních a jim příbuzných řemesel (tkalců, soukeníků, barvířů apod.). Rozvoj textilní malovýroby již začínala brzdit levnější manufakturní produkce. Sortiment nabízeného zboží, nezřídka s novými atraktivními vzory, se rozšiřoval rovněž na výročních trzích. Prodávaly se zde také výrobky

str. 89

specializovanějších řemeslníků, které měly vyšší kvalitu, než jaké byli schopni dosáhnout domácí výrobci. Toto byl pravděpodobně též jeden z důvodů stagnace řemesla a pauperizace mistrů na Mladovožicku a Miličínsku v 18. století, který vedl k pokusu vrchnosti řešit svízelnou situaci citelnou redukcí počtu mistrů v obou lokalitách.

Mladovožické panství spolu s kamberským statkem je dosud největším a nejlidnatějším ekonomickým útvarem v rámci širšího regionu Podblanicka, jehož řemeslu byla věnována pozornost. Jeho území tvořilo relativně uzavřený hospodářský celek se dvěma poddanskými městy a jedním městečkem s poměrně dlouhou obchodně řemeslnickou tradicí. Žilo zde 717 hospodářů, do okruhu působnosti mladovožických a miličínských řemesel (úloha Kamberka byla v 18. století již zanedbatelná) však spadaly další drobné statky, svobodné dvory a svobodnické vsi v bezprostředním okolí. Vliv zejména miličínských cechů zasahoval také (i když ne výlučně — střetávalo se zde působení cechovních organizací z Prčice, Votic, Načeradce) na smilkovské panství, které rovněž nemělo vlastní městské středisko. Vazby vedoucí do dalších lokalit mimo toto území již nebyly soustavné a vycházely spíše ze soukromých vztahů či některá řemesla těžila z dobré pověsti svých mistrů. V zásadě ovlivňovaly miličínské a mladovožické cechy území v okruhu deseti až dvanácti kilometrů vzdušnou čarou od městského centra. Jejich zázemí se přitom překrývalo.

V obou městech nepřekročila řemeslná výroba běžnou průměrnou úroveň, obvyklou v těchto typech poddanských měst. Převládaly základní obory. Ani v jednom případě se nesetkáváme s náznaky toho, že by některé řemeslo projevovalo větší ambice a pokoušelo se přesáhnout cechovní omezení nebo alespoň proniknout na vzdálenější výroční trhy. Rozdíl mezi řemeslnou výrobou v Miličíně a v Mladé Vožici nespočíval v odchylné struktuře — škála profesí byla v podstatě totožná, v obou lokalitách pracovalo dvacet dvě odvětví — výrazně se však lišil počet mistrů, kteří je v obou místech vykonávali a který byl v Mladé Vožici všeobecně vyšší. Řemeslněvýrobní funkce Miličína však potlačena nebyla ani po správním spojení mladovožického panství a miličínského statku ve třicátých letech 18. století. Nižší počet mistrů spíše souvisel se slabším ekonomickým zázemím, daným podstatným okleštěním miličínského statku v 17. století a s upadající úlohou Miličína jako tranzitního střediska na zemské silnici.

Zároveň zastarávání výroby, tradičních nástrojů a dodržování technologických postupů spolu s důsledným používáním ochranářských a regulačních zásad přežívajícího cechovního systému a pronikání specializovaného zboží na místní výroční trhy způsobily oslabení odbytu místních řemeslníků. To vedlo k postupnému úpadku řemesel

str. 90

a následnému chudnutí mistrů. Postižena byla především potravinářská řemesla (řezníci), obory zabývající se ošacením a textilní odvětví. Východiskem mělo být podle vrchnosti omezení počtu profesí a mistrů v obou lokalitách tak, aby jejich obživa byla na jedné straně zaručena a na druhé straně byly pokryty potřeby městských i venkovských obyvatel v okruhu působnosti místního trhu. Zda skutečně tento úmysl byl realizován, o tom nepřinášejí archívní prameny žádné zprávy. V každém případě však tyto okolnosti dále posilovaly autarknost a postupné zaostávání celé oblasti v následujících desetiletích. Studiu řemeslné výroby v tomto období však bude třeba věnovat soustavnější pozornost.

¹⁾ Srv. E. Procházková, Cechovní řemesla v Prčici v 17.—18. století, SVPP 29, 1988, s. 141—155 a táž, Řemeslná výroba na panství Tloskov v 18. století, Pocta Josefu Petráňovi, Praha 1991, s. 409 — 425. Zde je také shrnuta dosavadní literatura k problematice řemeslné výroby a k vývoji cechovního sys­tému v době pozdního feudalismu.
²⁾ Bohatší prameny, především statuta, máme zachovány pro studium fungo­vání cechovního systému, zkoumání organizace výroby apod. Jejich rozbor však bude tématem dalšího příspěvku.
³⁾ Zejména F. Teplý, Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí, Praha 1899. Srv. Státní archiv v Třeboni, Průvodce po archivních fondech 2, 1958, s. 11—14, 17—19, 44, 45, 93. Pro rožmberské období nalézáme zmínky v pracích: A. Míka, Osud slavného domu. Rozkvět a pád rožmberského dominia, České Budějovice 1970, s. 51—54, 189; F. Kavka, Zlatý věk Růží. Kus české historie 16. století, České Budějovice 1966, s. 13 a 106; F. Šmahel, Dějiny Tábora l/l, Praha 1988, s. 165—166, 191; J. Pánek, Poslední Rožmberkové, Praha 1989, dle rejstříku. Srv. též B. Rynešová, Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka l, 1418—1437, Praha 1929, s. 10; J. Pánek, Životy posledních Rožmberků I, II, Praha 1985, dle rejstříků; Státní oblastní archiv (SOA) Třeboň, Sbírka Cizí statky. Třeboň I. Listiny 1207—1869. Inventář II/T 3 - l, České Budějovice 1967, sign. Miličín II 2752, i. č. 469, kart. 64.
⁴⁾ Zatímco v polovině 16 století představoval miličínský statek 213 osedlých, měl v roce 1681 podle kupní smlouvy při prodeji Františku Ferdinandovi z Küenburgu pouhých 26 osedlých. Úpadek města a statku po třicetileté válce dokumentuje též Berní rula, která eviduje 131 hospodářství (z toho 105 ve městě), z nichž 84 (z toho 70 ve městě) bylo pustých nebo se teprve obnovovalo. A. Míka, Osud slavného domu, s. 189; F. Teplý, Paměti, s. 115—116. K. Doskočil (ed.), Berní rula, Popis Čech r. 1654, Praha 1953, s. 72—73.
⁵⁾ Okresní archiv v Benešově (OAB), Archiv města Miličína; Archiv Národního muzea (ANM) v Praze, sbírka F; Státní ústřední archiv v Praze (SÚA), Stará manipulace, i. č. 2691, sign. P 106/M 22, i. č. 2228, sign. M 47/3. Srv. A. Haas, Soupis privilegií středočeských měst a městeček.

str. 91

Středočeský sborník historický 6, 1971, s. 144—145; F. Teplý, Paměti, s. 51—52, 54, 97—103, 106—107, 136.
⁶⁾ A. Sedláček, Minulost města Mladé Vožice v Táborsku, Praha 1870; Státní archiv v Praze. Průvodce po archivních fondech 2, Praha 1960, s. 223— 226.
⁷⁾ V polovině 17. století mělo panství kromě města 25 vesnic, v nichž bylo 265 hospodářství (z toho ve městě 68). 70 hospodářství bylo pustých nebo se opravovalo (ve městě 23). A. Sedláček, Minulost města, s. 64, 86—88, 90, 37—44, 47, 33—35. K populačnímu vývoji viz K. Doskočil (ed.), Berní rula, Popis Čech r. 1654, Praha 1953, s. 80—81 a E. Barbarová, Mladovožické panství ve světle urbáře z roku 1620, Jihočeský sborník historický (]SH) 37, 1968, s. 10—14.
⁸⁾ Následující údaje srv. A. Chalupa — M. Lišková — J. Nuhlíček — E. Kajtoral (edd.), Tereziánský katastr český, sv. 2, Praha 1966, s. 348—351 (panství Mladá Vožice, v němž je zahrnut i Miličín).
⁹⁾ Pouze čtyři hospodářství měla výměru mezi 30,1—60 strychy, a tři přes 60 strychů. Dvacet devět hospodářů hospodařilo na pozemku do 1 strychu, třicet jeden od 1,1—5 strychů, třicet dva od 5,1 — 15 strychů, patnáct od 15,1—30 strychů.
¹⁰⁾ Celkem třicet jeden hospodář obdělával pole do l strychu, čtrnáct od 1,1 do 5 strychů, třicet šest od 5,1 — 15 strychů, dvacet od 15,1—30 strychů. Jen pět zemědělců mělo výměru mezi 30,1—60 strychy a tři pole přesahující 60 strychů.
¹¹⁾ A. Chalupa — M. Lišková — J. Nuhlíček — E. Rajtoral (edd.), Tereziánský katastr český, sv. l, Praha 1964, s. 48—49 (Smilkov), sv. 2, Praha 1966, s. 322—323 (Bendovo Záhoří), 330—331 (Dolní Hrachovice), 332 — 333 (Horní Hrachovice, Horní Střítež), 343 (Krchova Lomná), 348—351 (Mladá Vožice). 352—353 (Nemyšl), 363 (Smilovy Hory), 364—365 (Stupčice), 366—367 (Těchobuz, Velká Chýška, Velký a Malý Ježov), 368—369 (Vlčkovice), 370—371 (Kamberk).
¹²⁾ Za znaménkem + jsou uvedeni řemeslníci zapsaní pouze ve fasi.
¹³⁾ Okresní archiv v Táboře (OAT), Archiv pekařského cechu Mladá Vožice, i. č. 1a, artikuly z roku 1722, čl. 15, i. č. 2, kniha cechovní smíšená z let 1698—1834.
¹⁴⁾ OAB, Archiv zednického etc. cechu Miličín, i. č. 15, mistrovský rejstřík z let 1727—1840.
¹⁵⁾ OAT, Archiv řeznického cechu Mladá Vožice, i. č. 5, kniha mistrů z let 1650—1665. Srv. J. Novotný, Řeznický cech v Mladé Vožici, Český jih (ČJ) 34, 1906, č. 22, s. 2—3.
¹⁶⁾ OAT, Archiv pekařského cechu Mladá Vožice, i. č. 2, kniha cechovní smíšená z let 1698—1834. V Mladé Vožici byl mistr přijat pod podmínkou, že bude s otcem pracovat „na jeden verštat" ještě v roce 1784. V případě osamostatnění měl zaplatit další mistrovský poplatek. Tamtéž, Archiv ševcovského cechu Mladá Vožice, i. č. 2, kniha mistrů z let 1784—1863.
¹⁷⁾ Nejrůznějších příkladů je celá řada. Srv. např. OAB, Archiv pekařského cechu Miličín, i. č. l, artikuly z roku 1749, či. 8—10, 13, 15, 16; Archiv tkalcovského cechu Miličín, i. č. l, artikuly z roku 1679, čl. 6 a 9; Srv. F. Teplý, Paměti, s. 105; OAT, Archiv pekařského cechu Mladá Vožice,

str. 92

i. č. l, artikuly z roku 1653, čl. 8—10; i. č. la, artikuly z roku 1722, čl. 6—9, 12; i. č. 2, kniha cechovní smíšená a cechovní účet z let 1698— 1834; i. č. 3, kniha mistrů a učedníků z let 1591—1834; Archiv tkalcovského cechu Mladá Vozíce, i. č. l, artikuly z roku 1701, či. 6, 9 a 17.
¹⁸⁾ Např. řeznický cech v Mladé Vožici přijal a vyučil v letech 1650—1665 22 učňů (tj. 1,37 ročně), v letech 1687—1757 135 učedníků (tj. 1,9 ročně), v letech 1760 — 1791 celkem 43 učňů (tj. 1,4 ročně). V Miličíně např. krejčovský cech v letech 1747—1799 vyučil 102 zájemců (tj. 1,77 ročně), zednický cech v letech 1721—1798 celkem 23 zedníků (0,3 ročně), 25 tesařů (0,32 ročně), což odpovídá počtu mistrů doložených v těchto obdobích v jiných pramenech. OAT, Archiv řeznického cechu Mladá Vožice, i. č. 5, kniha mistrů a učedníků z let 1650—1665; i. č. 7, kniha učedníků a vyučenců z let 1687—1757; i. č. 8, kniha učedníků a vyučenců z let 1758—1791; OAB, Archiv krejčovského cechu Miličín, i. č. 2, kniha vyučenců z let 1741—1816; Archiv zednického etc. cechu Miličín, i. č. 16, rejstřík učedníků z let 1773—1841.
¹⁹⁾ OAB, Archiv krejčovského cechu Miličín, i. č. 2, kniha vyučenců z let 1741—1816; OAT, Archiv kovářského etc. cechu Mladá Vožice, i. č. 9, kniha učňů z let (1781) 1783—1843; Archiv řeznického cechu Mladá Vožice, i. č. 5, kniha mistrů a učedníků z let 1650—1665; i. č. 7, kniha učedníků a vyučenců z let 1687—1757; i. č. 8, kniha učedníků a vyučenců z let 1758—1791; Archiv pekařského cechu Mladá Vožice, i. č. 3, cechovní kniha smíšená z let 1591—1787.
²⁰⁾ ANM, Sbírka F, rozbor hospodářské situace v Mladé Vožici, Miličíně a Kamberce z 6. a 7. 12. 1769 a návrhy na řešení. Srv. M. Volf, Jihočeské archiválie v Archivu Národního muzea, JSH 41, 1972, s. 162—163, 222 — 223. Podobný návrh na redukci řemesel byl zpracován i pro Miličín. Neznáme však skutečný stav řemesel ve městě v roce 1769 a srovnávat můžeme proto pouze s počty profesí a řemeslníků v první polovině 18. století (viz v textu tabulka I). Podle rozboru stačilo potřeby Miličína a jeho venkovského zázemí obstarat šest ševců, čtyři řezníci, pět krejčích, dva truhláři, dva zámečníci, dva kováři, čtyři pekaři a jeden mydlář. Počet profesí by se tak snížil z dvaadvaceti na osm, počet řemeslníků z šedesáti osmi na pouhých dvacet šest.
²¹⁾ Pokud není uvedeno jinak viz Cechy okresu Benešov. 1510—1860 (1930), Sdružený inventář, Benešov 1989, s. 180—190 a příslušné úvodní kapitoly. Srv. dále F. Teplý, Paměti, s. 55—58, 99—106, 128—129; týž, O cechu zednickém v Miličíně, ČJ 26, 1897—1898, s. 356, 366, 378, 388—389, 398, 420; týž, O stavu tkalcovském v Miličíně, ČJ 23, 1894—1895, s. 512—513, 522— 523, 24, 1895—1896, s. 2, 12, 22, 52—53; týž, O cechu ševcovském v Miličíně, ČJ 24, 1895—1896, s. 144—145, 154—155; H. Gross, Výpis z artikulů řeznického cechu města Miličína z roku 1666, ČJ 33, 1905, č. 41. Práce J. Čechury, Cechy rožmberských měst a městeček do poloviny 16. století, JSH 58, 1989, s. 113—123, téhož, Rozvoj cechů na rožmberském dominiu po roce 1550: textilní řemesla, tamtéž, s. 177—184 a Rozvoj cechů na rožmberském dominiu po roce 1550: potravinářská a kožedělná řemesla, JSH 59, 1990, s. 1 — 10, nepřinášejí k Miličínu žádné poznatky. Z dalších pramenů lze využít rovněž archiválie k cechu kožešnickému, tkalcovskému

str. 93

a dalších sdružených řemesel, ve sbírce F v ANM a opis privilegia řeznického cechu z roku 1686 ve fondu Vrchní úřad Český Krumlov, tř. 5 II A (SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov). Viz těž OAB, Sbírka fotografické dokumentace, č. 2701.
²²⁾ Srv. Cechy Mladá Vožice, Sdružený inventář, Tábor (1974); ANM sbírka F, doklady řeznického cechu z Mladé Vožice; A. Sedláček, Minulost města, s. 35—37, 69—70, 75—78, 84—85; J. Novotný, Paměti cechu krejčovského v Mladé Vožici, ČJ 33, 1905, č. 42. 43; týž, Řeznický cech v Mladé Vožici, ČJ 34, 1906, č. 22—24; Z. Winter, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve 14. a 15. věku, Praha 1906, s. 66; týž, Český průmysl a obchod v 16. věku, Praha 1913, s. 112 a 165.
²³⁾ OAT, Archiv pekařského cechu Mladá Vožice, i. č. 2, kniha cechovní smíšená z let 1698—1834; i. č. 3, kniha cechovní smíšená z let 1591—1787.
²⁴⁾ Mapka zachycující okruh působnosti mladovožických a miličínských cechů na základě sídel mistrů a původu učňů byla zpracována na základě těchto pramenů (z nich zároveň vychází příslušný text): OAB, Archiv krejčovského cechu Miličín, i. č. 2. kniha vyučenců z let 1741—1816; OAT, Archiv řeznického cechu Mladá Vožice, i. č. 5, kniha mistrů a učedníků z let 1650—1665; i. č. 6, kniha mistrů z let 1725 — 1816 (1934); Archiv pekařského cechu Mladá Vožice, i. č. 4, kniha mistrů z let 1781—1926; i. č. 3, kniha cechovní smíšená z let 1591 —1787; i. č. 2, kniha cechovní smíšená z let 1698—1934; Archiv kovářského etc. cechu Mladá Vožice, i. č. 6, kniha mistrů a cechovní účet z let 1791 —1849; Archiv hrnčířského cechu Mladá Vožice, i. č. 3 (spisy), i. č. 9, kniha učňů a vyučenců (1781) 1783 —1843; Archiv mlynářského cechu Mladá Vožice, i. č. 2 (spisy); Archiv zednického etc. cechu Mladá Vožice, i. č. 4, kniha cechovní smíšená z let (1726) 1737—1837, i. č. 5 (spisy).
²⁵⁾ Oddělení povolil krajský úřad v Táboře pod podmínkou, že mladovožičtí kožešníci musí Miličínským zaplatit náklady na ně vynaložené (vystaveně výuční listy, mistrovské listy apod.).
²⁶⁾ SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Velkostatek Mladá Vožice, kart. 53, sign. VAZ.
²⁷⁾ Rovněž praktikující tovaryši zapsaní v registrech miličínských a mladovožických cechů pocházeli v zásadě z bezprostředního okolí, popřípadě z blízkých měst a městeček nebo vesnic — z Neveklova, Neustupova, Votic, Vrcholových Janovic, Slavětína apod. Cestou do vzdálenějších míst se zde zastavovali rovněž rodáci z jižních Čech (Třeboň, Rychnov nad Malší, Soběslav, Týn nad Vltavou Veselí nad Lužnicí, Vlachovo Březí, Bechyně, Jindřichův Hradec, Tábor, Písek, Černošice, Rožmitál pod Třemšínem), ale relativně často zde hledali práci i tovaryši z odlehlejších českých a moravských měst (z Brandýsa nad Labem, Starého Plzence, Litomyšle, Kutně Hory, Hradce Králové, Litoměřic, České Skalice, Mšena, Zbraslavi, Jičína, Přelouče a z Brna). Koncem 18. století se však začínají mezi zapsanými tovaryši objevovat pouze místní rodáci. Např. do tovaryšského rejstříku zednického cechu v Miličíně bylo v letech 1792—1799 zapisovaného každoročně 20—30 tovaryšů. Žádný z nich však nepocházel ze vzdálenějších míst. OAB, Archiv zednického etc. cechu Miličín, i. č. 17, tovaryšský rejstřík z let 1792—1863; Archiv pekařského cechu Mladá Vožice,

str. 94

i. č. 5, tovaryšský rejstřík (nedat.); Archiv zednického etc. cechu Mladá Vožice, i. č. 5 (spisy); Archiv mlynářského cechu Mladá Vožice, i. č. 2 (spisy); Archiv hrnčířského cechu Mladá Vožice, i. č. 3 (spisy).
²⁸⁾ Srv. pozn. 11. Za znaménkem + jsou uvedeni řemeslníci evidovaní pouze ve fasi.
²⁹⁾ Srv. E. Procházková, Cechovní řemesla v Prčici, s. 147—150 a táž, Řemeslná výroba na panství Tloskov, s. 409—425.

Tisková oprava k obr. 1. na str. 81: Okruh působnosti cechů v Miličíně a v Mladé Vožici v 18. století

Lideřovice — správně Liderovice
Lomná — správně Krchova Lomná
Moravec — správně Moraveč
Raksyně — správně Reksyně
Řamičov — správně Řemíčov
Zerchov — správně Zechov