Ladislav Kovářík: Vzpomínky na obyvatele Nového Mlýna a Vrcholtovic

[Rukopisné vzpomínky Ladislava Kováříka, nar. 1913, syna vrcholtovického učitele Tomáše Kováříka a vnuka novomlýnského mlynáře Rudolfa Tomana st., sepsány v Praze 1. srpna 2003]

Rudolf Toman s manželkou Marií se oba narodili v roce 1855. Měli 4 děti. Nejstarší byl Emil a byl v Praze vyučen řezník a uzenář. Všechno v životě promarnil a na sklonku života žil v Novém Mlýně, kde také zemřel. Byl třikrát ženat. První manželka se jmenovala Marie a měl s ní syna Vlastu. Ten byl nájemcem chaty v Krkonoších. Druhá žena se jmenovala Hedvička a s tou měl syna Luboše. Ten vystudoval vysokou obchodní a byl ve vládě vedoucím energetiky. Byl vynikajícího charakteru a poctivosti. Zemřel mlád v 62 letech. Třetí jeho žena se jmenovala Anna, s tou děti již neměl. Ta aby se ho zbavila, občas ho dovedla na Wilsonovo nádraží, koupila mu jízdenku do Votic a posadila ho do vlaku. On odejel, ale ve Vršovicích hned vystoupil.

Jako druhé dítě se roku 1883 narodil syn Rudolf, který pak se stal majitelem hospodářství, které pozůstávalo z hospodářství v celkové výměře 36 ha, ze mlýna a pily. Zadlužené hospodářství povznesl k velmi dobré prosperitě.

Zadluženo bylo především tím, že jeho otec jako nejlepší střelec byl zván na všechny hony v širém okolí. Z honu se vracíval někdy za dva dny a někdy třeba až za týden. Celý provoz mlýna vedla manželka Marie, která svými všeobecnými schopnostmi zachránila celé hospodářství před krachem.

Z dcer byla starší Štěpánka, která se narodila v roce 1887. Provdala se za Rudolfa Fantyše, který pracoval jako notář v Kloboukách u Brna. Mimo funkci notáře pracoval u soudu jako obhájce. Byl velmi schopný a všeobecně uznávaný. Manželé pak bydleli v Kloboukách, ale děti neměli. Zemřel poměrně mladý na embolii po operaci. V poslední vůli odkázal 350 tisíc svému rodišti Miličínu a asi 650 tisíc své ženě Štěpánce. Všechen tento majetek byl v cenných papírech se 6% úrokem. Tento majetek ročně vynášel čistých 40 tisíc Kč. To byl velmi značný příjem až do doby, kdy komunisté všechny cenné papíry prohlásili za neplatné. Paní Fantyšová pak 5 let pracovala jako dělnice státního statku. To jediné ji zachránilo, že měla důchod měsíčně 570,- Kč. Zemřela v roce 1967 v 80 letech a pochována byla na hřbitově v Kosově Hoře, kde v posledních dnech bydlela. Byla to velmi upřímná a srdečná teta, všemi uctívaná.

Mladší dcera se jmenovala Marie a narodila se roku 1890. Provdala se za Tomáše Kováříka, který byl učitelem na trojtřídní obecné škole ve Vrcholtovicích. Do roku 1919 bydleli v Novém Mlýně a tento rok se přestěhovali do nově postavené vily s velkou zahradou. Tuto vilu postavili rodiče jako věno dceři. Postavil ji stavitel R. K. Herynk z Prahy (stavitel m.j. Ženských domovů v Praze, pozn.).

Jejich nejstarší syn Ladislav, který se narodil v roce 1913, pak v roce 1919 začal ve Vrcholtovicích chodit do první třídy obecné školy. Druhý syn, Miloš, se narodil v roce 1919 a pracoval pak v Novém Mlýně jako mlynářský pracovník. V roce 1949(?) se utopil při koupání v mlýnském rybníce. Jako třetí dítě se manželům Kováříkovým narodila v roce 1923 dcera Zlata, která se provdala za pozdějšího generála, který bojoval na východní frontě a náhodou se jmenoval také Kovářík, takže nemusela měnit příjmení. Zlata s mužem pak bydlela v Praze, stejně jako její bratr Láďa, který pracoval ve stavebnictví.

Rodina Tomanova z Nového Mlýna a rodina Kováříkova z Vrcholtovic spolu žili v dobrých a srdečných vztazích. Nejméně každých čtrnáct dní chodili Kováříkovi do mlýna pro čerstvě pečený chléb. Dokud žila manželka Rudolfa Tomana (matka Štěpy Počepické, pozn.), vždy nás vyprovázela až k mostku, který vede přes potok do Vysokého záhoří. Byla to radostná cesta. Kromě tety Toničky s námi chodila i babička Marie.

Teta pocházela z Jekova u Všetic a za svobodna se jmenovala Antonie Koubková. Její otec zemřel raněn mrtvicí v lese. Její matka konec života prožila ve mlýně, kde zemřela ve stejnou dobu jako teta z Merána, počátkem ledna 1937. Pochovány byly na hřbitově v Neustupově. Teta Tonička zemřela mladá v roce 1928, když její dceři Štěpě bylo 14 let.

Dědeček Rudolf zemřel v roce 1930 ve věku 75 let. Jeho žena, babička Marie Tomanová, pak v lednu 1941 ve věku 85 a půl roku.

Přes poměrně krásný a spokojený rodinný život nastaly nečekané problémy. Když přišly Němci vystěhovali z Vlčkovic rodinu Počepických, která se sem po válce opět vrátila. Do té doby bydleli v Novém Mlýně, což se dalo přežít. Horší to ale bylo, když přišli komunisti a vystěhovali rodinu jak z Vlčkovic, tak z Nového Mlýna. Naštěstí asi 1 kilometr od mlýna stála v Hojšíně jejich chalupa, kam se přestěhoval Rudolf Toman. Předtím se mu do Hojšína podařilo uschovat především řezivo a některý stavební materiál, který pak pomohl při stavbě vilky v Kosově Hoře.

Rodina Počepických si po vystěhování našla přechodné bydlení v blízkosti Kosovy Hory ve Vojkově. Štěpa, která ovdověla a zůstala sama se třemi dětmi, aby uživila rodinu, pracovala jako dělnice v malém závodě v Kosově Hoře.

Vrcholtovice kulturně a společensky ožily zvláště po první světové válce. Tvořily politický celek spolu s Vitanovicemi, Křížencem, Slapskem, Leštinou, Javorem, Zahrádkou a Žinicemi. V samotných Vrcholtovicích byla trojtřídní obecná škola, kostel s okolním hřbitovem a farou, kde bydlel oblíbený děkan Josef Motl. Ve Vrcholtovicích, které měly 23 čísel byla kampelička, hasičský sbor, který měl ve vlastní kolně hasičskou stříkačku. Byl tam divadelní kroužek, který hrál s místními herci v hospodě U Křížů častá divadelní představení. Ve vsi byly dvě hospody. V horní části vesnice u kostela hospoda U Křížů, kde se zvláště v zimě konaly časté bály, a v dolní části hospoda U Svatků.

Všemi občany byl zvláště hodnoceny význam a činnost školy. Škola byla patrová, zděná. V přízemí byla první třída a dvoupokojový byt řídícího učitele. Po první světové válce byl řídícím učitelem Ladislav Vacek a učitelé Tomáš Kovářík a Theodor Karpíšek. Řídící učitel Vacek byl poměrně mladý a záhy se přestěhoval do Roztok u Prahy, čímž Tomáši Kováříkovi uvolnil místo řídícího učitele.

Do první třídy chodili žáci tří ročníků. Bylo tam šest řad lavic, na každý ročník připadaly dvě. První a druhou řadu zabíral první ročník, třetí a čtvrtou druhý a v páté a šesté řadě seděli žáci třetího ročníku. První třídu vždy učil řídící učitel, který také školním zvonkem oznamoval přestávky a konce vyučování. Zvonek byl umístěn u schodiště do druhého patra, proti kuchyni učitelského bytu.

Druhá a třetí třída byly v patře. Do druhé třídy chodili žáci dvou ročníků a do třetí třídy žáci tří ročníků. Školní docházka byla osmiletá. V každé třídě byla uprostřed asi metrová ulička – napravo seděli kluci a nalevo děvčata.

Do školy chodily děti z těchto osad: Vrcholtovice, Vyšetice, Kříženec, Vitanovice, Slapsko, Leština, Zahrádka, Javor, Jiřetice a Žinice. Pouze několik dětí mělo boty, malá část pantofle a většina jich měla jen dřeváčky. Takto oděné chodily děti do školy denně i v zimě. Když třeba děti z Leštiny musely denně ujít do školy a zpátky šest kilometrů ve sněhu a mrazu, byl to uznávaný výkon. Při takové námaze byly děti málo nemocné. Po příchodu do školy děti odložily boty, dřeváčky a pantofle v chodbě a po celou dobu vyučování chodily v punčochách. Punčochy byly ovšem vyspraveny tak, aby toto vše vydržely.

Řídící učitel Tomáš Kovářík se narodil jako poslední z deseti dětí v roce 1888 v Hůrkách u Líšova. Zemřel v květnu 1957 ve věku 69 let. Jeho manželka Marie zemřela v listopadu 1974 a dožila se 84 a půl roku. Manžel jejich dcery Zlaty zemřel v lednu 1975, když mu ještě chybělo do šedesátých narozenin 8 měsíců. Účastnil se od začátku až do konce války na východní frontě a kromě pěti válečných křížů získal několik nižších vyznamenání. Příčinou jeho brzké smrti byly válečné útrapy, které prodělal jako velící ženista u naší jednotky, která pod velením generála Svobody bojovala v Sovětském svazu.