Vrcholtovice
Dějepisný nástin podává František Teplý, kaplan miličínský
[Sborník Historického kroužku č.7, r. 1898, str. 121-133]

Starobylé Rchútovice, Erchoutovice[1], nověji ve mluvě lidu s předložkou v – Verchoutovice a obyčejně Vrcholtovice nazývaná ves, jest s blízkým Čečkovem (dle jména Čéč, Čeček) nejstarším místem ve krajině při počátcích slupského potoka na levé straně k říčce Blanici k jihu se mírně vlnící. Sama příroda rozdělila vísku tuto na dvé částic, pravou s kostelem nejsvětější Trojice Boží a k němu tulícími se statečky, levou, původem to dědiny, se dvorem a tvrzkou. Chrám Páně stával již r. 1350, jsa farním v obvodu nad jiné rozsáhlého děkanátu Štěpanovského a r. 1384 odvedl 12 českých grošů poplatku ke korunovaci římského krále. Jeho kněžiště s primitivní gothikou – z patera úhlů vynikají žebra, která ve svorníku se sbíhají – ukazuje na úcty hodné stáří XIV. století. Majetníkem dvora a dle všeho též dřevěné tvrzky uvádí se r. 1379 Bohuněk kramář z Prahy, jenž provozoval spolu podací právo ke kostelu v Erchoutovicích. Roku 1396 v oktáv sv. Michala, 6. října, koupil Štěpán, farář vožický, s Otradem z Vitanovic, řečeným Janem, od Václava ze Střelítova[2] několik kmetcích dvorců v Damněnicích[3] platících ročně 4 ½ kopy čes. Grošů, což všeckno, jakož i stejný dvůr v Podolí[4] a jiný v Pravěticích[5] dali kostelu ve Vožici, ani před vrchností světskou ani duchovní toho neohlásivše.[6] Tento Jan starší Otrad, též Otradovec jmenovaný, jsa šetrný hospodář a groš ke groši ukládaje, z uspořených peněz vsi kupoval. Tak vešel též v držení Vrcholtovic mezi r. 1403-1419, nabyv jich trhem od vladyků z nedalekých Brůmovic, kteří, jmenovitě Přech a Mareš, v roce 1383 a později byli kolátory zdejšího chrámu.[7] R. 1403 připomíná se Otrad, r. 1419 Jan Otrad na Vrcholtovicích a Vitanovicích, bezpochyby jedna osoba. Zachovalo se jeho měděné pečetidlo ze XIV. století s nápisem: † S. Otradi de Witanowicz.[8] Otrad byl popravcem kraje Kouřimského[9] a nosil ve znaku dva rozpjaté bůvolí rohy.[10]

Jiný farář ve Vožici, Racek, maje sestru za Otrada, patrně syna předešlého, provdanou, dal švagru výš uvedené platy k užívání, dokud by (Racek) ve Vožici farářoval. Po smrti Otradově bylo toto dědictví, tj. 4 ½ kopy platu v Damněnicích, 3 kopy v Pravěticích a 2 kopy v Podolí prohlášeno za odúmrť. Král Ladislav dal je Janu Otradovi (III.) z Vitanovic. Tomu vožická obec odporovala, poslavši ze svého prostředku Ondřeje ševce a přísežního do Prahy, jenž právo obce deskami dokazoval. Sběhlo se to kolem r. 1460, ve kterémž nový farář vožický Pavel a přísežní Jan Jindra na řečené příjmy právo své pustili Otradovi, tak že v sobotu po sv. Ambroži v ně úředníky zemských desek byl uveden; ale ještě téhož roku vrátil plat 4 ½ kopy v Damněnicích vožickému kostelu, kteréžto zpětky král Jiřík a Václav z Krumlova, administrátor pražského kostela, potvrdili. [11] R. 1413 farář vrcholtovický byl úvodčím nového duchovního správce ve Šlapánově, kterého Beneš ze Šlapánova svému kostelu podal. Na známém sjezdě v Čáslavi roku 1440 byl přítomen Hroněk z Erchútovic. Po smrti Václava Maliny z Vrcholtovic náležel dvorec v té vsi r. 1455 Dobranovi z Mutic, jenž vdově Malinově splatil věno.[12]

Z nesjednocených názorů náboženských zrodily se husitské války, v nichž puštěna uzda různému hloubání u víře. „Každý i kališní kněží i lid přemýšleli, jak by se v náboženství opatřili a načinili mezi sebou nemálo rozdílů po krajích.“[13] A tak vyřinuly se mnohé sekty. Nejznámější byla Táborských, v kraji Prácheňském bratři chelčičtí, v Čáslavském vilémovští, v Kouřimském divišovští, dále klatovští, žatečtí, pražští, kolínští, orebité či hradečtí, rychnovští valně se rozšířili. Z menších uvésti sluší: Košatské (u Nových Benátek), mikulašence, pecinovské a bratry společnosti vitanovské. Strany ty se mezi sebou tvrdě potýkaly; neboť každá houževnatě tvrdila, že u ní jest čistá pravda. Pro nás má důležitost „stránka“ vitanovská, že u Vrcholtovic povstala a zmocnila se kostela farního. Bude známo, že hlavně Táboři odstranili katolické obřady při mši svaté, a brzo byl u nich tento posvátný výkon pouhým lámáním chleba a slul jim „večeře Páně“. Útlocitnější pozorovatelé nebyli s touto příkrostí spokojeni. Odlučujíce se tedy od výstředníkův, utvořovali společnosti po vzoru prvokřesťanův a začali se biblicky nazývat bratři a sestry. Takovou jednotu na malé, zapadlé vísce Vitanovicích zavedl Jan Kolář.[14]  Čtením spisů rozjímavého Petra Chelčického přišel náš venkovan k tomu rozumu, že jediné víra prvotních křesťanů oblaží srdce a přivede pokoj mezi lidstvo. Ve svém přesvědčení utvrzován byl návštěvami Řehoře, potom otce českých bratří. S ním zašel do Prahy k Rokycanovi a někdy kolem r. 1450 k Petrovi do Chelčic. Tam dle všeho ponejprv neputoval; zmiňujeť se Řehoř v dopise Rokycanovi: „Nám písmo dodávali chelčičtí bratři a zvlášť Jan Kolář z Vitanovic.“[15] Kolář byl původně vyučenec Petrův. Ve krajině naší mu přibývalo stoupencův až dost. Vidíme tak ze snahy Řehořovy, aby vitanovští k němu se přivinuli, když Kolář začal se s ním nepřáteliti. Psal mu zajisté s výčitkou , „že k nim (vitanovským) utíkali se všickni o vše, jako k milým bratřím; protože před Pánem Bohem nebudemť tebou nic vinni, neb sme rádi chtěli míti spolutovaryšství s Tebou.“ Nejposléze došel Řehoř do Vitanovic a chtěl, „abychom se o kněží opatřili a o svátosti i o služebnosti podle řádu první církve“; ale Kolář toužil a blouznil, aby zázrakové byli jako v první církvi a k tomu povoliti nemohl, „abychom k tomu věrou kročili podle zprávy zákona (tj. písma sv.), modlíc se k Pánu Bohu.“ Že se Kolář se vzrůstající jednotou Řehořovou nespojil, vadilo tuším to, že do ní přijímáni byli také adamité, a že nemohl či nechtěl na to přistoupiti, aby jednota se dělila od strany podobojí a tím též od církve.[16] Chelčickému, „tovaryši svému“, zůstal Kolář přítelem a je povědomo, že po smrti jeho se svou stranou jaksi repraesentoval i středisko chabnoucí jednoty bratří chelčických. Kdy Kolář svět opustil, nevíme. Možno jest, že viděl i zánik svých úmyslův. Jan sepsal též traktát proti Rokycanovu kázání na 16. kapitolu evangelia sv. Jana. Po r. 1473 nemáme o bratrstvu vitanovickém žádných určitých zpráv. Mysli všeckněch opanovali čeští bratři, k nimž se po smrti Kolářově přidali i vitanovští se svým kostelem ve Vrcholtovicích. Kraj Táborský, hlavně východní jeho část, byl silně bratrský. Z urozených přiznávali se k nim tito rodové: Lukavečtí z Lukavce na Souticích i Kamberce, Pravětičtí z Pravětic, Arnošt Vitanovský z Vlčkovic, Mitrovští z Nemyšle na Mitrovicích a Jetřichovicích, Adam Voračický z Paběnic na Prčici, jeho příbuzný Mikuláš na Blanici u Vožice, Vitové ze Rzavého, Smrčkové z Mnichu na Hrobech, Chýnově, Objalovicích, Vodici atd.[17] I v Miličíně dle současné listiny „podivné kacířství se vzdýmalo“. Ve Vrcholtovicích řídili služby Boží kněží česko-bratrští, jak důkaz toho podává podnes zachovaný menší zvon z r. 1566, „který Brixius Pragensis auxilio divino fecit“ s tímto bojovným, o náboženské nesnášenlivosti svědčícím nápisem: „Setrziz a zruss Hospodine mocz przeukrutnau neprzatel Czyrkwe Twé swaté krzestanské a racz gie dáti w rozptylenj, aby poznali, že sy Ty sám gediný, který bogugess za nás Pane Boze nass Wssemohaucy. Leta Panie 1566.“

Zatím kolem r. 1570 přišlo zboží vrcholtovické do rukou Jiříka Vlčkovského z Vlčkovic a na Vlčkovicích, jenž r. 1571 choti své Kateřině, rozené Vesecké z Vesce, věnoval 200 kop gr. zápisem na svém statku: polovici Slavína, Vrcholtovic a Svojšic.[18] Zdá se, že Jiřík buď sám, nebo otec jeho nabyl poloviny řečených statků kupem od Ctibora Bohuslava Vitanovského z Vitanovic, jenž právo podací kostela vrcholtovického roku 1534 prodal kupci neznámého jména.[19] R. 1595 zbavil se Jiřík Vlčkovský dvora ve vsi „ve Rchoutovicích“, která přešla na Martina Vončátku ze Vratkova a od toho o něco později na Dorotu Kořenskou z Terešova, po rodu Kaplířku ze Sulevic.[20] Který z Kořenských byl Dorotě manželem, nelze nalézti. Počátkem XVII. Století setkáváme se s Jiřím Kořenským z Terešova, pánem na Vrcholtovicích, synem zmíněné paní. Jemu již r. 1611 z ruky vypadly na Bedřicha Mičana z Klinštejna a Roztok, jenž dříve, r. 1600 16. listopadu, přejal od Aleny Vchýnské ze Vchýnic, tvrz Vitanovice s dvorem, pivovarem, mlýnem, veskou i dvorem Křižanovským či Křiženským, též vesnicemi: Moravčí, Křekovicemi, Vilicí (u Šebířova), Zahrádkou, Javorem, jakož i s tvrzí Těmickou se dvorem při ní, Olřichovem, Novou Vsí (v obojí bylo právo podací ke kostelům), Zhoří, Dědicemi a částí Stříteže (druhá náležela kostelnímu záduší miličínskému).[21] Od toho roku, až na malou mezeru, zůstávaly Vrcholtovice ve spojení s Vitanovicemi. Mičan dlouho tak rozsáhlého jmění nedržel. R. 1612 21. října přepustil Vitanovice, Těmice, Vyšetice a Vrcholtovice prodejem Jakubu Menšíkovi z Menštejna,[22] jenž užíval v erbu štítu napříč rozděleného: v první polovici jeví se tři pahrbky, na nichž lev ku pravé straně vzhůru postavený drží v předních tlapách lidskou hlavu. Jakub Menšík osvědčil se jako služebník dvorský a vzácný právník. Od r. 1593-1601 držel úřad zemského místosoudce, 1601-1603 královského prokurátora a konečně 1603-1613 purkrabí hradu pražského. V těchto službách zakupoval se střídavě na několika místech, jako v Mokropsech (u Zbraslavě), Voněklasech, Osově Velikém, Skříplí a Neumětelích.[23] Pokusil se i o písemnictví. Známý a souvěkovci velebený jest jeho spis: O mezech, hranicích a rozepři mezní a příslušenství jich v království Českém, krátce „O soudu mezním“ nazývaný. Pojednání to vyšlo r. 1600 tiskem působením Jiříka mladšího Vratislava z Mitrovic († 1614), v úřadě purkrabí pražského Menšíkova předchůdce, na žádost předních osob a nejvyšších úředníkův, najmě soudcův, poněvadž bylo tenkráte soudů mezních ne na mále a dostatečných zpráv jakož i pamětí o tom řízení pořídku.[24]

Jakub Menšík s chotí svou Alžbětou Pětipeskou z Chýše a Egrberku nevedl svorné manželství.[25] Ze spojení toho zrodilo se tré dětí: Jan, Václav Eusebius, Marie Eusebie. Jana otec přečkal a r. 1614 v Praze zemřel. Alžběta Pětipeská dala vnuku svému Janu – byl syn zemřelého Jana – r. 1613, když její příbuznou Kateřinu Pětipeskou za  choť pojal, Vrcholtovice.[26] Po r. 1630 není o Janu mladším u nás další zmínky, až na tu, že vystavěl ve Vrcholtovicích tvrzku. Umřel-li, či staly-li se nějaké rodové úmluvy, není známo. Jisto je, že r. 1631 v únoru jeho sestra Marie Eusebie nazývá se majitelkou Vrcholtovic.

Vdova Jakuba Menšíka vladařila po jeho úmrtí na statcích. Ač opatrnosti a důmyslu jí nescházelo, přece hospodařila trudně pro války vzniklé z povstání českých stavův. Zlá vichřice několikráte zavála vojska k Vrcholtovicům. R. 1619 10. června prohrál Mansfeld bitvu u Záblatí. Hohenlohe prodlev delší čas u Budějovic a Thun osměliv se až k Vídni, které pro bídu a desertaci žoldnéřů nedobyl, musili se spojiti k rozkazu direktorů, aby čelili císařskému vůdci Buquoyovi. Ten Slezáky a Nizozemčany sesílenému vojsku českému nabízel bitvu u Veselí. Obě strany se o ní neshodly, ana nekázeň Čechů byla hrozna a nedbalost jejich vůdců bezpříkladna. Jezdiliť neustále s vyššími důstojníky do Prahy prý pro instrukce a zatím to bylo za zábavou, vojsko pak hynulo hladem a zimou. Buquoy české poměry znal velmi dobře. Ne nadarmo napsal zkušený Mikuláš Dačický z Heslova: „Nepřátelé, že Čechové se sami uberou, zhubí a svadí i roztrhnou, radostně očekávali a si vinšovali.[27] Z té příčiny, ač císařští mohli rázem rázem u Veselí skončiti českou otázku, táhl odtud opatrný Buquoy na oko ku Praze; však od Miličína zaměřil dne 16. srpna přes Milévsko k Písku, kteréž město 26. srpna útokem vzal a po té Bethlenem Gaborem ohrožené Vídni spěchal na pomoc. Za takových tažení trpěly Vrcholtovice s Vitanovicemi. Lid vojenský ze svého ležení u Tábora toho roku veliké škody zde způsobil, oba dvory zpustošil, kamna vytloukl, dobytek zajal, obilí ze sýpek pobral, poddaným loupením veliké a nenahraditelné škody učinil, tak že zůstaly pusté vsi. Obilí na poli ještě stálo, ale nikdo nebyl, kdo by je sklízel.[28] Obojí vojsko císařské i české zle řádilo, a ač Buquoy na začátku války svoje v přísné kázni držel,[29] nebylo brzy na to mezi nimi rozdílu jen dle jména najimatelova. Sedláci před nimi utíkali a spojivše se v zástupy, statečky své udatně bránili, vojenské picovníky napadajíce a krutě pobíjejíce. Paní Alžběta Menšíkova často žádala i konečně obdržela z Tábora salva quardiu, tj. na ochranu několik vojáků, jež byla povinna všemi potřebami zásobovati. Ti jí byli málo platni. Když totiž, jimi se bezpečíc, do lesů oldřichovských uchráněný dobytek domů kázala přihnati, vzala jí to česká posádka z Tábora a to několik kop ovec, přes 120 krav, mnoho jalového a jiného dobytka. Ještě horší hoře nebohou paní potkalo. V ty těžké chvíle umřel jí jediný syn Václav Eusebius a tak těšila se již jen s dcerou Marií Eusebií. Vzešly potom starostlivé mateři klopotné myšlénky, jak by pro jedináčka nalezla řádného ženicha. Z hojného výběru, jak při rozsáhlém majetku patrno, stihla volba vzdělaného šlechtice Jáchyma Špulíře z Jiter, sedícího na Tučapech vsi, dvorci, části vesnice Košic, dědictví oteckém. Svatební veselí slaveno 12. listopadu 1624 ve Vitanovicích. Nový pán Vrcholtovic byl katolík.[30] Připověděl 3. března 1628 katolické kommissi v Táboře, že poddané lidi obojího pohlaví též čeládku k tomu povede, aby do příštích velikonočních svátků s vrchností svou ve víře se srovnali.[31] Takovému úmyslu pomáhala kollej jesuitská v Krumlově, jejíž členové od r. 1621-1629 na Vožicku, Miličínsku tedy i ve Vrcholtovicích kázali. Proto však přece na statcích pana Jáchyma ve Vrcholtovicích a Nové Vsi jmenovitě mnoho protestantů volně žilo, jak se ukázalo při saském vpádu do Čech.[32]

Špulíř byl pro své vědomosti a dynastické smýšlení u Ferdinanda ve znamenité vážnosti, že stal se císařským tajným radou, zastával úřad soudce zemského, jsa zároveň hejtmanem Bechyňského kraje.

Lítice třicetileté války zaletěla podruhé do naší krajiny, když 6. března 1645 císařští vojevůdci Götz a Hatzfeld nešťastně opřeli se Švédům pod Torstensonem u Jankova. Souvěká píseň vypráví, co dělo se po zničení naší armády, a kam vítězové zamířili. Bitva strhla se v pondělí,

…ve středu šel marš k Vožici,

k Černovicům, Kamenici,

k Hradci a Jihlavi.

Lid vycházel z lesů, ze skal,

žádný se nesmál, spíš plakal,

svého jmění pykal.[33]

Táhl zajisté hlavní proud nepřátel, široko se rozbíhajíce, od Ratměřic přes Odlochovice a Vlčkovice, Slavín, Čečkov na Vrcholtovice, Vitanovice, skrze Slapsko a Moraveč k Vožici. Vítězstvím podnícení Švédové, nemajíce v cestě žádného odpůrce, dle svého zvyku řádili jako divoši, pleníce a pálíce statky ubohého lidu, jenž daleko do lesa před nimi prchal.[34]

Za tak mozolného hospodaření a neustálých válečných bouřek bylo v životě Špulířově jasným paprskem šťastné manželství. S Marií Eusebií měl  7 synův a 7 dcer. Z těch v mládí ze světa vykročili 4 synové a 4 dcery, v dospělejším věku opět jeden syn a dvě dívky (všichni ve Vrcholtovicích jsou pochováni), tak že ze všech dětí mu zůstaly jen Eva Františka, Václav a Jiřík Štěpán. Těm a Jáchymovi, manželu, matka Marie Eusebie odkázala na stejný díl Těmice, Vitanovice a Vrcholtovice testamentem, který 3. září 1640 zapsati dala do desk zemských.[35] Žila potom do 4. června 1657, kdy ve Vitanovicích život dokonala a do hrobky vrcholtovického kostela k dětem na odpočinutí jest uložena. Brzy potom dal Jáchym Špulíř zhotoviti a do chrámu ve Vrcholtovicích pověsiti pěkný obraz votivní, znázorňující Krista Pána visícího na kříži, u jehož levé strany stojí bolestná matka Boží a u pravé sv. Jan, Miláček Páně, u nohou klečí sv. Máří Magdalena. Na pozadí malby spatřuje se město Jerusalem. Ve prostředním poli po pravé straně klečí 8 mužských postav oděných v rytířský háv a každá drží v sepjatých rukou růženec, na levé straně v téže posici jeví se 8 ženských osob, oblečených v řásné černé roby s bílými pláštíky, a ty mají hlavy zahaleny po způsobu jeptišek. Na dolejšku obrazu v pravo zříti jest erb rytířského rodu Špulířů z Jiter: berana s povýšeným předkem o zadní nohy se opírajícího, jenž opakuje se nad přílbicí mezi křídly na sebe  položenými, v levo znak Menšíků z Menštejna, jak svrchu popsán. Mezi znaky četl se nápis:

„Tato Tabule gesst wyzdwyzena na památku wierných, milých manzelu a djtek gegich totiž urozeného a stateczného rytirze pana Joachyma Sspulirze z Giter na Witanowiczých, Wrcholtowiczých a Tiemicých i Tuczapech, G. M. cysarze rzimského, uherského, czeského, krále Rady a Saudcze zemského w králowstwj czeském, kterýžto z wůle Pána Boha sobie pogal za swau nejmilegssj manželku urozenau pannu Maryi Euzebii Menssiczku z Menssteina na Witanowiczých, Wrcholtowiczých (!sic), Tiemicých a Tuczapech w letu 1624, dne 12. Novembris. Z milosti požehnanj Božského Pan Bůh raczil jim plodu manžielského požehnati a sedum synů a sedum dcer dáti, a tuto w tomto chrámie Panie cztyřj synové a cztyry dcery s gednjm wnukem,[36] spolu s swau milau panj materzj, kteráž z tohoto placztiwého audolj prostrzedkem smrti czasné nepochybnie do wieczzné sláwy Boha wssemohaucýho 4. dne (Junii) leta 1657 wykroczila, pohrzbeni gsau(cz) w Pánu odpoczjwagj: gegichžto milým dussiczkám (Bože) racz milostiw beyti a w poczet swatých wywolených przigiti a weselého z mrtwých wstánj poprzjti. A.(men).“[37]

Jáchym Špulíř řídil nějaký čas zděděné statky společně s dětmi až do r. 1659 v říjnu, ponechav si Tučapy, ostatní zboží jim rozdělil. Nejstarší Václav vzal Vitanovice s příslušenstvím, Eva Františka[38] tvrz Těmice s poplužím, vesnicemi: Zhoří, Křtěnovicemi, částí Oldřichova Velikého, Mutěnicemi a Dědicemi, Jiřík Štěpán Vrcholtovice s pustým dvorem a vsí, ves Leštinu s dvorem, část druhou jmenovaného Oldřichova s Novou Vsí. Václav však brzy na to se světem se rozžehnal, a že byl svoboden, spadl jeho podíl na starého otce. Víme z posledních dob života Jáchymova, že skutečně Vitanovicemi vládl, ač v Tučapech se zdržoval, kdež 12. listopadu 1675 smrtí byl zachvácen a tamtéž pochován. Posuzujíce známé skutky jeho, přiznáváme, že byl dobrý, hospodárný a vlasti milovný  šlechtic, jakých bylo tenkráte pořídku.

Jiřík Štěpán Špulíř, za živobytí otcova r. 1659 19. března s bratrem Václavem do stavu panského povýšený,[39] spojil dědictví matčino s oteckým v jedno panství, tak že držel Tučapy (polovici), Vitanovice, Vrcholtovice, Leštinu, Oldřichov Veliký a Novou Ves provozuje tři podací práva, tučapské jen s polovice. Dlouho se z tak rozsáhlého majetku se svou chotí Zuzanou Cecilií, rozenou Malovkou z Malovic, netěšil. Jsa chatrného zdraví, umřel již 2. dubna 1678 na Vitanovicích. Náhrobek rodinné krypty špulířovské uprostřed chrámu vrcholtovického opatřen jest nápisem:

„Zdetky odpocziwá urozený a stateczný rytirz Jan Girzy Ssteffan Sspulirz z Giter, pán na Wittanowyczých, Wrcholtowyczych a Tuczapech. Žiwot w Pánu dokonal 2. Aprilis Leta 1678. Pán Buch racz geho dussi milostiw beyti a weselého z mrtwých wstání poprziti.“[40]

Při pohřbu Jiříkově obrátili špulířovský znak na ruby a zlomený k rakvi položili, poněvadž byl poslední starobylého rodu svého, jenž ve krajině, z níž vyšel, také vyhynul.[41] Špulíř učinil o svém jmění poslední pořízení. Jediné dceři Marii Evě Františce, dle svědectví novoveských matrik 4. září 1672 křtěné, připadly Tučapy, Vrcholtovice a polovic domu špulířovského v Praze, manželce Zuzaně odkázal Vitanovice. Panna Mařenka Špulířka stála nějaký čas pod poručenstvím své matky, s níž navštěvovala Tučapy, kde druhá polovice státu náležela panu Janu Adamovi Běšínovi z Běšin. Švarný ten rytíř zalíbil se dosud mladé vdově tak, že kolem r. 1680 s ním v manželství vstoupila. Dcera její Marie Eva podala ruku Antonínu Josefu Obyteckému z Obytec († 1706),[42] s nímž potom na Tučapech bytovala, kdežto její pan otčím Vitanovice za sídlo si oblíbiv, r. 1686 koupil od ní Vrcholtovice a opět je k vitanovickému zboží potáhl. Paní Zuzana Běšínka ku své ruce držela dvorec „Boubín“ ve vsi Křtěnovicích na Vožicku. Porodivši Janu Adamovi synka Jana Josefa Šťastného (Felixe), 17. listopadu 1695 se světa se odebrala, zanechavši choti a synu celé své jmění, aby stejným dílem z něho se opatřili. Pochována jest v kostele vrcholtovickém, kdež ve zdi mezi dveřmi k sakristii a kazatelnou nalézá se se znakem Malovců dosud její náhrobník s nekrologem:

„Leta 1695 dne 17. Novembris w Pánu usnula urozená paní Zuzana Caecilia Biessinowá, rozená Malowka z Malowicz, pannj na Wittanowyczích a Wrcholtowycích, která tuto odpoczjwá. Boze, racz gj dáti sstasné z mrtwých wstánj.“[43]

Jan Adam Běšín, poručnický opatrovník svého syna Jana Josefa, oželev pečlivou Zuzanu pořádně tříletím, někdy na sklonku r. 1698 uzavřel druhé manželství se slečnou Annou Marií Stillerovou z Hiršperka.[44] R. 1701 jmenován byl s panem Františkem Ferdinandem, svobodným pánem z Říčan a na Libouni, hejtmanem kraje Kouřimského. Leč již 26. srpna 1702 kolem 8. hodiny ranní, zaopatřen byv svátostmi umírajících, u věku teprve 49 let na zámku vitanovském se světem se rozžehnal a třetího dne v kostele vrcholtovickém slavně byl pochován. Závětí ze dne 26. Julii 1702 opatrně ustanovil, co by se s jeho statky státi mělo.[45]

Za poručníka synu Janu Josefu Felixu Běšínovi ustanovil Františka Ferdinanda barona Říčana, J. M. C. komořího v úřadě hejtmanství kraje kouřimského kollegu. Mělť k němu, jak v testamentě něžně se vyjadřuje, pro jeho svědomitost a přátelství zvláštní pevnou důvěru a odkázal mu na památku své lásky a malou upomínku nejlepšího svého jízdného koně „tigra“, prose, aby sirotka i jeho jmění jako svého se ujal. Manželce své projevuje díky za její lásku a věrnost, poroučí splniti podmínky svatební smlouvy. Chce totiž, aby na Vitanovicích bydlila, měla různé příjmy zvláštně ty z vinopalny a ovčího mléka, požívajíc na hotovosti ročně 20 zl., vůz s 2 koni a přiměřenou svého stavu čeládku k posluze. Kdyby se synem jeho bydliti nechtěla, dostane ročně 150 zl. rejn. na hotovosti a 150 zl. ve  viktualiích. „Synu svému na srdce kladu, aby ji jako vlastní matku ctil a miloval, doufaje, že též ona jeho se ujme, jako by její přirozeným synem byl.“ Svrchu řečeným bratřím a „paním sestrám“ po 50 zl. kšaftuje. Konečně vzpomíná čeledi, hlavně lokaje Křišťana a vrcholtovického „stále věrného“ šafáře i poddaných. Zavazuje syna-dědice, aby za dvorec oldřichovský, který založen jest z pustých selských živností, kontribuci pro rata s poddanými odváděl a těm sirotkům,[46] jimž statky náležely, až dojdou let a ženiti se budou, vyplatil za ně 300 zl. „Všem pak svým poddaným darem na kontribuci přidávám 100 zl. a to proto, abych odčinil to, v čem nechtě a nevěda, jsem jim snad ublížil.“

Na poslední vůli na Vitanovicích sepsané podepsali se za svědky: Adam Vrchotický z Loutkova a v Milčíně, Josef Oudrčský z Oudrče (a na Vyšeticích), Karel Lipovský z Lípovic (a na St. Smolivci).[47]

Po exequiích za nebožtíka Běšína uvázal se ve zboží svého poručence František z Říčan a vedl správu jeho dvě léta. Mladý Běšín žil po dokonaných studiích na Vitanovicích z počátku se svou macechou, se kterou r. 1707 daroval kostelu vrcholtovickému skvostné brokátové, stříbrem protkané roucho na ornát. Za manželku pojal Marii Viktorii, rozenou slečnu Ježovskou z Lub. Jsa povahy nestálé a nesamostatné, „položil za hřibet“ starostlivé rady otcovy o zřízení svěřenského statku a zboží vitanovické valně dluhy obtížené ještě více zadlužil, až k naléhání věřitelů dal je do prodeje. Nalezl (26. července 1707) kupce v osobě Augustina Kristiana Pfalce, pražského měšťana, sám za zbytek jmění téhož roku koupiv statek Proseč u Pelhřimova.[48] Pfalc se svou manželkou Johannou bydlil na Vitanovicích a r. 1710, 21. července své dcerušce Marii Magdaleně hlučné křtiny tu přistrojil.[49] Na kněze vrcholtovického hodný nebyl; upíralť mu mnohé dávky, jmenovitě piva i obilí, až o tom spor vzešel, jenž až r. 1716 ve prospěch duchovního skončil. Tenkráte někdy usídlil se administrátor fary ve Vrcholtovicích a s chalupou také polí Adamem Běšínem darovaných užíval.

Pfalc pustil se do smělého kupu; neboť v brzku se ukázalo, že nemůže ani trhové ceny zapraviti ani své věřitele spokojiti,[50] pročež na jeho žádost a věřitelův prohlášení „ku právu dědickému věřitelům k ruce a na zaplacení jich pretensí“ statek vitanovický r. 1712 v pondělí o dni sv. Antonína Paduanského tj. 13. června s povolením pražských úředníků od p. Václava Krištofa Hložka ze Žampachu, JMC. rady a soudu komorního i dvorského soudce a místokomorníka v království Českém právně byl odhadnut a manželce prosečského Běšína, Marii Viktorii, roz. Ježovské, jakožto hlavní věřitelce, trhem puštěn. Ta pak, nemohouc dluhů zastati, prodala r. 1715 20. září tvrz ve Vitanovicích s pivovarem a vinopalnou, veškerým příslušenstvím, 4 dvory poplužní: vitanovický s ovčínem, leštinský s ovčínem, vrcholtovický, kříženecký, jenž v r. 1692 ze dvou selských statečků povstal, celou Novou Ves s kostelem a podacím též krčmou a koželužnou, panským kovářem jakož i se mlýnem, ves Oldřichov s výsadní hospodou a židovskými chalupami, celou ves Moraveč s krčmou, ves Vitanovice s krčmou, kovářem a dvěma panskými mlýny, Vrcholtovice ves s filiálním kostelem nejsvětější Trojice Boží, výsadní hospodou, dále ves Zahrádku s krčmou, ves Javor a Spáleniště, ves Leštinu s hospodou (nevystavěnou) s 28 malými a velkými rybníky se vším příslušenstvím, jak to na sebe po soudním odhadu přejala, panu Františku Ferdinandu hraběti z Khuenburga, arcibiskupu pražskému za 58.000 zl. rýnských a 100 dukátů klíčného, některé poddané si vymínivši.

Kostelům a kněžím náleželo: ve Vrcholtovicích nadace Běšínská 500 zl., Frankensteinovská 500 zl., Zuzany Běšínky 300 zl., všecko na 6%. Za viktualie administrátorovi usoudil arcibiskup, aby se to na peníze převedlo, 800 zl. Jiná nadace – r. 1710 9. května realisovaná – Löwenthalova na věčné světlo kostelu 100 zl., kantoru 100 zl., na úrok za pivo od Jana Adama Běšína 100 zl. témuž a zase jemu od Jana Běšína (mladšího?) 100 zl., v Nové Vsi celkem 200 zl., tak že suma takových peněz činila 4.273 zl. 30 kr., jež převzal kupec jako dluh na Vitanovicích. Z celé ceny měla Běšínka dostati hned 4026 zl. a 100 dukátů při podepsání kontraktu; o ostatních 49.700 zl. učiněny různé úmluvy, z nichž vysvítá, že věřitelé Běšínů stali se arcibiskupskými. Na trhovém listě, jenž ve Vožici sepsán, nacházíme podpisy a pečeti obou kontrahentův a Fratiška Karla z Adlersheimů, Václava „von Saltza“ svědkův.[51]

Maria Viktoria Ježovská z Lub zemřela na Proseči již v únoru r. 1716 a odpočívá v augustiniánském kostele v Táboře. R. 1717 oženil se Jan Josef Běšín podruhé s Annou Kalhardtovou ze Sternfeldu. Zbaviv se r. 1723 Proseče, zakoupil se v Trhovanech, kdež žil až do 9. srpna 1737, kdy se světem se rozloučil. Vdova následovala ho smrtí 10. září 1738 u věku 45 let. Potomci jejich, nosíce ve znaku štít rozpůlený v pravo s medvědí tlapou ve zlatém poli, v levo bůvolí roh sříbrný v černém poli, což se ve klenotě týmž pořadem opětuje, vymřeli v této linii Františkem Janem Běšínem, nejvyšším sudím král. Českého a pánem na Slavkovicích (u Písku) r. 1802.

Prodejem vitanovického zboží klesla důležitost i sláva krajinky kol Vrcholtovic. František Ferdinand hrabě Khuenburg připojil je navždy ku panství mladovožickému, učiniv je součástí svěřenského jmění pro stejnojmenný hraběcí rod závětí svou ze dne 4. dubna r. 1720. Tam, kde dříve zněla veselá píseň, někdy také vášnivá hádka a břinkot ocele hodujících a častokráte peroucích se šlechticů,[52] kde velikým palácem a širokou zahradou vitanovskou šuměl nádherný šat paní a urozených slečen a zvonil jejich smích, kde ob čas rozléhaly se zvučně smutné fanfáry pohřebního průvodu, tam od r. 1715 na oprýskané zdi tvrze usedal předchůdce brzké zhouby – zelenavý mech a opuštěnými komnatami bloudila čeleď netopýří a do pustnoucích altanů opíral se vítr – všecko časem spadlo, aby již nepovstalo. Vitanovice a Vrcholtovice stihl osud skoro všech českých tvrzí.

Duchovní správu vedl ve Vrcholtovicích farář novoveský a to ponejvíce skrze augustiniány táborské, jejichž členové střídavě buď ve Vrcholtovicích, buď při vitanovské kapli sídlili. Přičiněním faráře Binga nařídil r. 1722 arcibiskup pražský Khuenburg, aby při kostele vrcholtovickém zřízeno bylo místo sacellanské tj. kaplanské, r. 1740 14. června sepsána a 18. června t. r. po delším usilování Josefa Fr. Waldherra z Badembergu, inspektora a plnomocného řiditele panství Vožického, konsistoří pražskou potvrzena erekční listina nové fary ve Vrcholtovicích. Dřívější chalupa, v níž kněží bydlili, byla prodána a byt pro faráře zřízen na východním konci vesnice z části zrušeného panského dvora poplužního, jehož pole připojena k vitanovskému. K Vrcholtovicům přifařeny byly tyto vesnice: Kříženec, Vitanovice, Slapsko, Zahrádka, Javor, Vysoké Záhoří, Jiřetice, Rambousy, Slavín, Královna, Čečkov, Žinice a Vyšetice.[53]

Ze šlechty, mimo již jmenované, odpočívají v kostelních hrobkách: „slečénka“ Konstantie Kateřina, dcera Josefa Oudrčského z Oudrče na Vyšeticích, paní Kateřina, rozená Janovská z Janovic († 3. dubna 1715 u věku 41 let), choť Josefa Kašpara Oudrčského, jenž ji již 24. července 1715 smrtí následoval ve stáří 42 let a „pod mužskou stolicí k velkému oltáři pohřben jest“; František Antonín Jenšík z Ježova († 1720 20. Junii 58letý), Antonie Vostromířská z Kopidlna, roz. del Campo, „kterážto – jedno pro léta, majíc 80 let – jedno pro chudobu do kostela nemohouc choditi, doma sv. svátosti přijímala.“ Z náhrobníků ještě zajímá mramorový kámen s dětskou podobou ženskou, po jehož kraji se čte: „Letha 1615… ziwot swug w Pánu dokonala urozená panna Mariana Withowa ze Zrzawého, dcera urozeného a stateczného rytjrze Wilíma Woka Withy ze Zrzawého na Wodlochowicých.“ Po straně levé jest rytířský znak této rodiny: příční čára bílá v poli červeném, nad přílbicí chrt na zlatém polštáři sedící.[54]