Náhrobník s převráceným erbem v kostele arnoštovickém
Mojmír Chromý - František Kučera
[Heraldická ročenka 1982, s. 43-47]

 

V mnoha případech zjišťujeme studiem náhrobníků nebo jiných funerálních objektů s heraldickými motivy poznatky, které dotvářejí naši představu o zvycích doby, zejména pak o skutečnostech souvisejících se samotným pohřebním kultem. Vlastní užití erbů na náhrobnících erbovních nositelů je téměř pravidlem, vykazuje ovšem občasné odchylky proti ustáleným schématům.

 Specifikem je uplatnění erbu na náhrobnících posledních členů, jimiž určitý rod vymřel. Pohřebním kultem vyhasínajících rodin se zabýval již Martin Kolář[1], který uvádí tři typy příslušných náhrobních kamenů:

- s erbem v normálním postavení

- s erbem převráceným

- bez erbu.

Frekvence těchto tří typů nebyla zřejmě paritní, i v těchto případech převažuje uplatnění erbu v běžném vzpřímeném postavení. Přesto však můžeme i na poměrně malém teritoriu, jaké představuje Podblanicko, najít všechny zmíněné typy náhrobníků posledních potomků šlechtické rodiny.

Do čelní zdi farního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Louňovicích pod Blaníkem byl druhotně - již v tomto století - zasazen náhrobní kámen  Oldřicha Sezimy Karla Skuhrovského ze Skuhrova, dříve umístěný v předsíni kostela, kde býval poslední Skuhrovský z křesťanské pokory pochován - mimo vlastní kostel, pod kamenem bez rodového erbu[2] a jména, s nápisem „Léta páně 1652 dne 31. augusti zemřel a tuto leží hříšný člověk. Modlete se za jeho duši.“ Pod textem spatřujeme pouze monogram IHS. Kajícnost Oldřicha Skuhrovského je možno vysvětlit jeho pohnutými životními osudy. Zúčastnil se v letech 1618-1620 odboje protestantských stavů a v r. 1623 byl nad ním konfiskační komisí vynesen rozsudek, který učinil z jeho zboží statky manské, bez nároků pozůstalých na případné dědictví. Ještě za života Skuhrovského byly však statky v r. 1635, na přímluvu mocných katolických pánů Lobkowicze a Liechtensteina, z manství propuštěny, takže je po něm právoplatně zdědila jeho sestra Ludmila Magdaléna, provdaná za svob. pána Karla Adama Lva z Říčan a na Odlochovicích.[3]

Popsaný případ se jistě vymyká běžné praxi, vždyť funerální plastika bývala jedním z nejvýznamnějších prostředků, jak mohla aristokracie dát najevo „pýchu urozenosti“.

Nejčastějším způsobem umístění erbu na náhrobnících posledního člena rodu bylo postavení vzpřímené.

V podblanické oblasti je spatřujeme např. na náhrobním kameni Kuneše Vidláka Radimského ze Slavkova a na Neustupově, který zemřel dne 29. dubna 1563 a byl pohřben ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Neustupově. Primitivně tesaný a dosti sešlapaný žulový náhrobník je v horní části vyplněn nápisem, který v části dolní pokračuje jako opis rámující zpodobnění Vidlákova erbu, tj. polcený štít renesančního utváření, nad nímž je umístěna kolčí přilbice s bohatými přikryvadly a přímo - bez točenice či koruny - vyrůstající klenot buvolích rohů.[4]

Podobných případů náhrobníků vymírajících rodů by bylo možno uvést řadu. Mnohem zajímavější však je užití erbu v postavení převráceném, které ovšem nebylo vyhrazeno pouze pro náhrobníky, také na korouhlích a na pohřebních štítech byly erby při funerálních obřadech zobrazeny hlavou dolů. Činí se o tom zmínka mimo jiné v souvislosti s pohřbem Jana Jeníka rytíře z Bratřic v r. 1845.[5]

Výskyt převráceného erbu na náhrobním kameni nebyl asi nikdy příliš hojný a nemilosrdný zub času pohlcuje další z nemnoha dochovaných artefaktů. Tak např. Kolář[6] uvádí šest takových případů, z nichž jsou dnes již nejméně tři nezvěstné.

Náhrobníky Adama Řepy z Neveklova (+1573), který býval v kostele neveklovském, Františka Salávy z Lípy (+1741) z kostela sv. Jakuba v Brně a hřbitovní pomník Františka Astfelda z Vydří (+1829) na Olšanských hřbitovech v Praze dnes, po osmdesáti letech od Sedláčkova vydání Kolářovy Heraldiky, nenacházíme. Navíc ovšem, oproti soupisu Kolářovu, je možno připočítat náhrobník pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského rytíře z Přestavlk a Chlumčan (+1830), který se nalézá v arcibiskupské kapli svatovítského chrámu na Pražském hradě. Odznaky církevního hodnostáře jsou zde umístěny nad nápisovou desku, převrácený rodový erb posledního potomka starožitného rodu pod ní.

Z nepatrného počtu dochovaných náhrobních kamenů s převráceným erbem vyplývá vzácnost a jedinečnost překrásně zachovaného náhrobníku z Podblanicka, který náleží Františku Karlu Peceliovi z Adlersheimu a nachází se na severní stěně lodi farního kostela sv. Šimona a Judy v Arnoštovicích nedaleko Votic.

   Zakladatelem rodu Peceliů z Adlersheimu byl syn chabařovického měšťana Ondřeje Petzelta (+1639) Adam, který byl do říšského rytířského stavu povýšen dne 6. března 1632[7] a potvrzení rytířství pro českou korunu dosáhl dne 7. ledna 1645.[8] Při nobilitaci Adamově bylo zřejmě latinizováno jeho příjmení a přidán predikát z Adlersheimu. Novošlechtic Adam Pecelius byl nejen císařským radou, sekretářem české dvorské kanceláře a v letech 1647-1662 místokomorníkem Království českého, tedy i jedním ze soudců menšího zemského soudu, nýbrž i vlastníkem tvrze a panství Křemýže a pusté tvrze Ohníče v dolním Poohří, tehdejším kraji Litoměřickém.[9]

Také syn Adamův, Jan Jakub Pecelius z Adlersheimu[10], zastával úřad císařského rady a úředníka české královny při zemských deskách. Peceliové však nevytvořili pevnou rodovou doménu na pozemkovém majetku; již r. 1669 Jan Jakub prodává dědictví po otci v kraji Litoměřickém a později se zakupuje v kraji Bechyňském, kde v letech 1692-1696 vlastní Pluhův Žďár na Jindřichohradecku.[11]

 Nejvyšších poct a největšího majetku dosáhl poslední člen rodu, František Karel Pecelius z Adlersheimu, nejstarší syn výše zmíněného Jana Jakuba. Tak po r. 1705 byl radou komorního a dvorského soudu a úředníkem české královny při zemských deskách, později po r. 1721 byl místokomorníkem Království českého. R. 1716 zakoupil Petrovice a Oploty u Prahy, r. 1724 Smilkov s Arnoštovicemi a r. 1731 přikoupil nedaleké Heřmaničky. O zámožnosti Peceliově svědčí skutečnost, že na jeho náhrady došlo k opravám kostelů v Červeném Újezdě a Arnoštovicích, kde byla tehdy ke starému gotickému kostelu přistavena věž, dodnes vévodící širokému okolí.[12] Ostatně také náhrobník Peceliův svou uměleckou úrovní svědčí o vděku dědiců a jejich hmotném postavení. Po smrti Františka Karla Pecelia zdědil jeho majetek nezletilý synovec Jan Jindřich svob. pán z Bissingen.[13]

Náhrobník v kostele arnoštovickém, pořízený z červeného mramoru, je hodnotnou ukázkou vrcholně barokní funerální plastiky. Jeho jádrem je nápisová deska, do níž shora proniká erb v převrácené poloze, dotýkající se patou štítu hlavní římsy. Nad ní se nachází reliéf s motivem Posledního soudu, zarámovaný volutami po stranách a půlkruhově vzepjatou římsou nahoře. Po stranách nápisové desky spatřujeme atributy smrti - lebky a zkřížené hnáty, pod nimiž se prostírají ornamentálně rozestřené stuhy a symboly pomíjivosti pozemského života. Náhrobník Peceliův zakrývá vstup do schodiště v síle zdi, po němž se vystupovalo na panskou emporu; vlastní hrobka se nachází nedaleko odtud v podlaze kostela.

Latinský nápis na náhrobníku, psaný v duchu barokního cítění květnatým slohem, v českém překladu zní: „Zastav se, poutníče, čti a truchli! Leží nedaleko tohoto mramoru urozený pán František Karel Peceli z Adlersheimu, pán na Smilkově a Petrovicích. Dvůr císařský radu, soud komorní a lenný i menší zemský velkého přísedícího ztratil, Čechy velezasloužilého místokomorníka, vznešená rodina poslední svého kmene světlo; 10. prosince roku 1734 zemřel stár 66 let. Odejdi, poutníku, a přej štěstí září svatých se skvějícímu, aneb aby se skvěl, se modli.“[14]

Znak Peceliů z Adlersheimu se popisuje takto: Štít čtvrcen; 1. a 4. pole zlaté s polovicí černého orla, vyrůstajícího z poltící čáry, 2. a 3. pole stříbrné se dvěma červenými šikmými břevny. Přikryvadlo vpravo červeno-stříbrná, vlevo červeno-zlatá, klenotem složená orlí křídla, zlato-černě a červeno-stříbrně dělená.[15]

Jako u mnoha jiných rodů vykazuje erb Peceliů na jednotlivých vyobrazeních odchylky proti udělené podobě. Tak např. na náhrobníku arnoštovickém, prohlédneme-li si jej důkladně, spatřujeme, že 2. a 3. pole je vlastně pětkrát pošikem děleno. Tato praxe byla ovšem ve starším období běžná; s výjimkou pedantického 19. stol. si staří heroldi nelámali hlavu nad problémem, zda je štít pětkrát dělen, či jsou-li na něm dvě břevna, důležité bylo, že se na něm spatřují „štrychy“ vedené od levého horního rohu k pravému spodnímu okraji štítu.

Navíc nutno konstatovat, že se mýlil August Sedláček, když na s. 581 Českomoravské heraldiky uvedl, že nacházíme „vyobrazení erbu na náhrobku v Arnoštovicích, ale tu je jiný klénot, totiž 6 per“. Autor patrně náhrobník neznal z autopsie, nýbrž jen zprostředkovaně, protože na dokonale zachovaném náhrobním kameni jsou zcela nepochybně patrná dvě složená orlí křídla vynikající z koruny, jež je posazena na turnajskou přilbici, postavenou na štítu v poloze en face.

Znak Peceliů z Adlersheimu nacházíme v arnoštovickém kostele ještě dvakrát, a to zvenčí na věži, kde je do fasády zasazena značně zvětralá kamenná deska s plasticky vystupujícím znakem, na němž ovšem nelze detaily řádně rozpoznat, dále pak v okenní vitráži, pořízené okolo r. 1892 nákladem Ing. E. Fialy, který pro patrona kostela, známého Augusta Doerra, prováděl jeho opravu. Vitráž je vyplněna štíty se znaky bývalých držitelů smilkovského panství, mezi nimiž je také štít Peceliů, bohužel opět chybně pojednaný, tentokrát ve 2. a 3. stříbrném poli spatřujeme po třech červených šikmých břevnech.

Zbývá tedy dodat, že arnoštovický náhrobník posledního Pecelia z Adlersheimu je cenným dokladem barokní funerální plastiky, dokumentujícím specifické uplatnění heraldiky při pohřebních příležitostech.