Antonín Norbert Vlasák: Smilkov a jeho okolí
(V okresu Votickém.)

[Lumír 1855, č. 45, str. 1075-1078 a č. 46, str. 1097-1102]

Od okresního města Votic k jihu táhne se vysoké, lesnaté pohoří Milčínské, a od jeho západního úpatí rozprostírá se z většího dílu po vrších a v úzkých údolích bývalé panství Smilkovské, jehožto hlavni místo, vesnice

leží půldruhé hodiny jihozápadně od okresního sídla mezi lesnatými pahorky v malé kotlině. Odtud pocházel onen Jan ze Smilkova, probošt u všech svatých na hradě Pražském, který po smrti arcibiskupa Pražského Volbrama ze Škvorce († 1402 dne 2. května) spolu s Václavem z Radče, (z rodu nynějších slavných hrabat Radeckých z Radče), děkanem u sv. Apolináře, a jiným Václavem, proboštem Míšenským, arcibiskupství Pražské po více než pět čtvrtí leta administroval. ¹) Docela rozdílný od tohoto osobou i povahou byl rytíř Jan příjmením Sádlo ze Smilkova, mezi dvořany krále Václava IV. jeden z nejpřednějších, jehožto zavilá k Husitům náchylnost tenkráte vůbec byla známa. On byl v držení hradu Kostelce nad Sázavou, a byl dne 20. října 1421 na radnici Pražské sťat. ²)

¹) Palackého Dějiny národa čes. díl III. č. I. str. 43
²) Tamtéž str. 448

str. 1076

Rytířové ze Smilkova zmizí na to zcela z dějepisu domácího, a my nalézáme na začátku století šestnáctého rytíře Jana z Koutův v drženi tvrze Smilkovské, ¹) v druhé pak polovici téhož věku seděli zde rytíři z Těmic. Toho času neměl statek Smilkovský velkého objemu, náležely totiž k tvrzi Smilkovské toliko dvůr Smilkovský a ves Smilkov, Lhota Holouškova, Lhota Charvátova, díly v Ješeticích, v Jiví, Nazicích a Čišťovicích.

Roku 1572 v úterý den sv. Floriana prodal Jiřík Těmín z Těmic dědictví své, statek Smilkovský, rytíři Silvestrovi Mlazovskému z Těšnice, ²) a tento rok na to 1573 ve čtvrtek po sv. Bartoloměji opět rytíři Jindřichovi Sáskovi, jinák Vojířovi z Vácovic. ³) Poslední měl manželka Annu, rozenou z Drachova, a pojistil jí před svou smrtí (r. 1592) její věno na statku Smilkovském; nad její věno pak jí odkázal mimo jiné k doživotnému užívání něco dobytka a domácího nářadí. ⁴)

Nicméně prodal rytíř Jindřich Sáska z Vácovic ještě za živobytí (r. 1590) statek Smilkovský Janovi ml. Beřkovskému ze Šebířova. ⁵) Po smrti téhož prodal Mikuláš Beřkovský ze Šebířova a na Košeticích, bratr nedílný někdy Jana ml. Beřkovského ze Šebířova, dědictví své, které tento bratr někdy držel, totiž statek Smilkovský, rytíři Mikulášovi Voračickému z Paběnic. ⁶) Mikuláš Voračický z Paběnic, syn nejstaršího Adama z Paběnic a na Prčici, maje za manželku Annu, dceru Jindřicha Dvořeckého z Olbramovic a na Načeradci, seděl po několik let na tvrzi Smilkovské, postoupil ale na konec toho šestnáctého století (1599) statek Smilkovský panu Štěpánovi Jiřímu ze Šternberka a na Voticích, který téhož roku i také statek Chotětický přikoupil, a oba statky Smilkov i Chotětice prodal paní Anně z Říčan, manželce Jana st. z Talmberka. Jan z Talmberka byl syn Viléma z Talmberka a na Jankově, a bratr Jiřího z Talmberka na Jankově, nejvyššího sudího v království českém. Manželé tito připojivše statku Smilkovskému a Chotětickému ještě (r. 1606 přikoupené) Kouty, a r. 1614 také Prčici, vládli s potomky svými nad tímto nyní rozsáhlým panstvím po celé sedmnácté století. Jan z Talmberka byl od r. 1638 královské komory mistrem až do r. 1640. Syn jeho Václav Vilém Fr. z Talmberka hájil r. 1648 Prahu statečně proti Švédům, a odkázal panství Smilkovské synovi Janovi Maxmilianovi z Talmberka, který roku 1693 zemřel jakožto pán na Smilkově, Prčici a Suchomastech.

Na začátku osmnáctého století (1708) uvádí se Kristof Karel Voračický svobodný pán z Paběnic co držitel statků Smilkovského a Chotětického; ale již roku 1721 koupil je Emerich Karel hrabě Metternich z Winneburku a Beilsteinu, který je opět po třech letech (1724 - 23. října) prodal Františkovi Karlovi Peceliu z Adlersheimu. ⁷)

František Karel Pecelius z Adlersheimu na Smilkově a Petrovicích, J. M. cis. radda a místokomoří království českého, zemřel 10. října 1734 neženatý jakožto poslední svého rodu, a byl v kostele Arnoštovickém pochován, odkázav dříve statky svému sestřenci Janovi Jindřichovi baronovi z Bissingen. Jan Jindřich svobodný pán z Bissingen, nejmladší syn Karla z Bissingen na Čimelicích a Hrachovicích, byl r. 1737 na vysokých školách Pražských za doktora veškerých práv promovován, pojal (14. července 1743) za manželku v Nalžovicích Františku Valburku, dceru Maxmiliána Fr. barona z Astfeldu, koupil také Pyšely, a pozůstavil po sobě na panství Smilkovském, nad nímž po 44 let panoval, mnohou krásnou památku. Zemřel konečně r. 1778 v Petrovicích, a byl v Pyšelském kostele pochován. Nemaje tělesných potomku učinil Jan Jindřich z Bissingen

¹) Titul od r. 1534.
²) Desky zemské: Kvat. trh. bílý od r. 1572. 17 Q. 21.
³) Tamže: Trh. modrý 18. B. 19.
⁴) Tamže : Kvat. trh. zelený od 1585. 23. M. 3.
⁵) Tamže : Kvat trh. sivý od 1590. = 25. L. 22.
⁶) Tamže: Trh. popel. od 1599 - 129 = B. B.
⁷) Tamže: Kvat. památný modře zlatý 1724 - VI. 498.

str. 1077

dědicem panství svého sestřence hraběte Joachima Voračickéko s Paběnic s tím obmezením, aby pozůstalá po něm vdova Františka, rozená svobodná paní z Astfeldu a po: ní paní Anna Varlichová z Bubna po čas svého života je užívala, tak že hrabě Joachim; Voračický teprv po smrti této poslední (1813) k úplnému držení panství se doslal, a dle vůle testatorovy příjmí Bissingen svému rodinnému jménu připojil. Hrabě Joachim Voračický Bissingen z Paběnic zemřel 19. března 1838, a panství Smilkovské dostalo se jeho dědicům, jimž nyní náleží.

Zámek Smilkovský jest novější jednopatrové dvoukřídlové stavení s veřejnou kaplí, při níž jindy zámecký kaplan ustanoven býval. Hledí hlavním průčelím k západu na vodní hladinu rybníka, který se před ním rozprostírá; k východu a jihu obklopen jest velmi rozsáhlým anglickým parkem od hraběte z Bissingen založeným. Proti zámku stojí pivovár, a opodál pomorančnice a zahřívárna, před nížto na vysokém tarase postaveny jsou sochy allegorických figur, všeliké vásy z pískovce, ač již všecko časem sešlé. Výš se nalézá panský dvůr, myslivna, ve vsi také vinopalna, hospoda a mlýn.

K severozápadu u Smilkova stojí krásné sousoší ss. Jana a Pavla postavené roku 1760 od manželů Jana Jindřicha z Bissingen a Františky rozené z Astfeldu, jakž to jejich znakové a tento chronografický nápis dosvědčuje: Divis Joanni et Paulo, Martiribus gloriosis, ut sibi suisque fruges terrae conservent, vovere Joannes Henricus Bissingen et Francisca ab Astfeld, conihoralis. Votis obsequentes XXVl. Junii dicavere. ¹)

Od Smilkova vede příjemná cesta ovocním stromořadím obsazená k Voticům, a asi půl hodiny odtud rozkládá se podle ní vesnice a dvůr

se zříceninami rytířské tvrze, která stojíce pode dvorem na ostrůvku, v blízkém rybníce se zhlíží.

První nám známý držitel tvrze Koutské byl rytíř Jarohněv Vejhák z Kout, který se od svého druhého sídla také z Křečovic nazýval, a roku 1394 jakožto patron kostela Arnoštovického se připomíná. On seděl nu Kútě na tvrzi, zdržoval se ale často u dvora krále Václava IV., potom roku 1408 zemřel, a v Arnoštovicích pohřben byt. Při jeho potomcích zůstal statek Koutský nepřetrženě, a roku 1456 držel jej Jarohněv Vejhák z Kout, syn a vnuk obou Jarohněvů. ²)

Na začátku šestnáctého století byl rytíř Joachim Vejhák Koutský z Kout pánem na Koutech. On zemřel na jaře 1546, načež jeho synové dne 30. srpna dělení otcovského dědictví předsevzali. Jan obdržel ves Arnoštovice a díly v Řadiči, Jiříkovicích a Durdicích; Oldřich obdržel větší polovici tvrze Koutské s tak nazvaným starým domem, se všemi pokojemi, kuchyní a vížkou nad mostem; v novém domě všecky pokoje až na maštale v přízemí, a komorou nad nimi, nazvanou hostinicí - a Svatomír obdržel ve tvrzi dolejší maštale ležící k vesnici se dvorem; parkán ale a most zůstal společný. K dvěma posledním dílům náležely také vesnice: Kouty, Lištěnec, Lhota Pluhova, díl v Nazdicích a mlejn v Koutech. ³)

Rytíř Oldřich Vejhák Koutský z Kout získal také díl bratra Svatomíra, byl ale poslední držitel tvrze Koutské z rodu svého, neboť zůstavil celý statek Koutský dceři

¹) Svatým Janu a Pavlu, slavným mučedlníkům, aby sobě a svým úrodu země zachovali, věnovali Jan Jindřich Bissingen a Františka z Astfelda, manželka, slib splnívše 26. června.
²) Archiv český, I. 183.
³) Desky zemské: Kvatern Památky černý od 1545 do 1548, tom. XLVI. H. 28 - J. 3.

str. 1078

Alžbětě, provdaná za rytíře Jana Voračického z Paběnic a na Prčici. Stavši se vdovou (r. 1553), provdala se Alžběta podruhé za rytíře Benedu s Nectína. Před smrtí odkázala (d!e posledního nařízení ode dne 15. října 1573) tvrzi Koutskou se vším příslušenstvím své dceři z prvního manželství Elišce, rozené z Paběnic, manželce rytíře Bořka staršího Nepolického ze Záchrašťan, s tím podotknutím, aby statek při potomstvu Eliščině zůstal. ¹) Eliška zemřela roku 1576, zůstavivši čtyry nezletilé děti, nad kterýmiž její manžel Bořek starší Nepolický ze Záchrašťan (r. 1577) od císaře Rudolfa II. za opatrovníka a správce jejich dědictví ustanoven byl. ²) Roku 1597 v úterý po Petru v okovech prodali mezi tím dospělí bratří a sestry Mikuláš, Jan, Johanka a Eliška Nepoličtí ze Záchrašťan materské dědictví, a sice tvrz Koutskou se dvorem, vesnice Kouty, Lištěnec, Lhotu Pluhovu, díl v Nazdicích se vším příslušenstvím svému otci Bořkovi staršímu Nepolickému ze Záchrašťan. ³)

¹) Opis kšaftu tamže: Kvatern trhový modrý II. od 1573 do 1575 Tom. XVIII. D. 9-10
²) Tamže: Kvatern trhový hřebíčkový od 1576 do 1578. Tom. XIX. K. 29-30.
³) Tamže: Kvatern trhový plavý od 1597 do 1599 Tom. CXXVIII. C. 4.

Bořek st. Nepolický ze Záchrašťan se byl mezi tím po druhé oženil s Kateřinou z Ostředka, a její věno na tvrzi Koutské pojistil; ¹) nepožíval toho však dlouho; neboť prodal již roku 1599 statek Koutský opět rytíři Jiřímu Vithovi ze Zravého a na Stadlci, a tento odkázat jej při smrti svým synům Bohuslavovi, Janovi, Vilémovi a Mikuláši, tenkráte ještě nezletilým. Dosáhše první dva plnoletosti, prodali konečně roku 1606 ve čtvrtek po sv. Řehoři svůj otcovský statek Koutský se tvrzí i všemi přináležícími vesnicemi paní Anně z Talmberka, rozené z Říčan, paní na Smilkově a Chotěticích.²) Tato spojila statek Koutský se svým panstvím Smilkovským, k němuž pak od té doby povžďy spojený zůstal.

str. 1097

Tvrze zašla nepochybně ve válce třicetileté, poněvadž se od toho času vždy jenom jako zřícenina v listinách uvádí. Trosky tyto strmí na ostrově, který se ze zámeckého rybníka povznáší, a toliko od východu přístupný jest. Dle těchto soudě, stála zde jednopatrová 8o dlouhá a 6o široká budova, od nížto se ještě dva dosti vysoké kusy zachovaly. Ostatních dílů přepevných zdi se použilo v předešlém století jakožto staviva k jiným budovám; pročež také o jejím někdejším vnitřním rozdělení ničeho vice udati nelze a mimo několik otvorů oken, pak kus klenuli nic podotknutí hodného zde se nenalézá.

Půl hodiny od Smilkova k jihozápadu bělá se na návrší farní kostel a vesnice

Kostel Arnoštovický uvádí se již roku 1350 mezi farními v děkanátu Vltavském,³) a poddací právo provozovali při něm tenkráte, a až do polovice šestnáctého století, na Koutech sídlící rytířové, z nichžto jmenovitě známe roku 1394 rytíře Jarohněva Vejháka z Kúta, který roku 1408 zemřel a v Arnoštovicích pohřben byl. Syn jeho opět Jarohněv z Kout, odjinud z Křečovic, daroval roku 1412 celou ves se všemi rybníky atd., aby farář v Křečovicích ještě třetího, a farář v Arnoštovicích ještě druhého kaplana udržoval,⁴) mimo jednoho již od starodávna zde ustanoveného kněze. O právu poddacím tohoto

¹) Tamže: Kvatern památný bily Kropený od 1600 Tom. CLXXIV. E. 16.
²) Tamže: Kvatern trhový Stříbrný. Kšaftmo od 1608 do 1609 Tom. CXXXIV. G. 28, 29.
³) Palackého Dějiny národu českého dít I. č. 2. str. 376.
⁴) Lib. Erect. tom. VIII. Q. 7.

str. 1098

prvního kaplanství rozhodnuta byla již roku 1391 dne 11. června rozepře, aby totiž je střídavě provozovali, a sice: S jedné strany Jan, probošt u všech Svátých na hradě Pražském jménem svým a svých bratří Tvocha z Nepěkošic, a Reinharda ze Semtína, s druhé strany Kuneš z Heřmanic jménem svým a svých bratří a strýcův Mutiny z Pozova a Ondřeje z Uhřic. ¹)

Přijímání pod obojí bylo při chrámu Arnoštovickém záhy zavedeno; neboť již roku 1420 vojsko rakouské ku pomoci králi Sigmundovi proti husitům ku Praze táhnoucí jalo v Arnoštovicích faráře Václava pod obojí podávajícího, a jej samého devátého dne 6. července v Bystřici upálilo. ²)

Jak jsme nahoře při popisu statku Koutského podotkli, rozdělili se roku 1546 synové zemřelého rytíře Joachima Vejháka Koutského z Kout o dědictví otcovské tím způsobem, že Janovi připadla vesnice Arnoštovice a díly v Radiči, Jiřikovicích a Durdicích. Rytíř Jan Vejhák Koutský z Kout a na Arnoštovicích pojal za manželku Mandolínu z Věžník, jížto její věno, 150 kop grošů, na Arnoštovicích pojistil. ³) On zemřel roku 1556, a poručník po něm pozůstalé jediné dcery Johanky, rytíř Markvart Věžník z Věžník a na Věčnicích, prodal statek Arnoštovický dne 22. června 1558 rytíři Smilovi z Hodějova a na Chotěticích,⁴) který jej k statku svému Chotětickému přivtělil. Od jeho potomků a dědiců koupil roku 1600 statek Chotětický, a sice mimo jiné, jak v listině zní, také „Arnoštovice s kostelem, farou a kollaturou" — pán Štěpán Jiří ze Šternberka na Voticích a Smilkově, a od toho koupila brzy na to Smilkov i Chotětice paní Anna z Talmberka rozená z Říčan. ⁵) Od té doby zůstala vrchnost Smilkovská patronem kostela Arnoštovického. Kostel ten míval tenkrát až do roku 1622 faráře pod oboji, býval na to dílem od klášterníků neb zámeckých kaplanů Smilkovských administrován, až pak roku 1740 péčí a snahou hraběte Jana Jindřichu z Bissingen opět vlastního faráře obdržel.

Farní kostel Arnoštovický ss. Šimona a Judy, apoštolův Páně,: jesti budova starožitná slohu gothického, což dokazuje ozdobný hlavní portal se strany západní do kostela vedoucí, oblouku lomeného, a rovněž tak vkusným futrem obložené dvéře se strany polední. Uvnitř jest všecko upraveno vkusem století minulého, jakž to tehdejší patron, Jan Jindřich svobodný pán z Bissingen, velmi skvostně zříditi dal. Presbyterium i loď jsou klenuty a omalovány, velký oltář i postranní mistrovskou prací řezbářskou vyvedené, a onen sochami svatých Šimona a Judy, patronů tohoto kostela, ozdobený. Na jednom postranním oltáři skví se obraz Panny Marie Brněnské, malovaný v Římě nákladem Krištofa Karla Voračického, svobodného pána z Paběnic, na začátku předešlého století. Po straně epištoly stojí u zdi náhrobník z červeného mramoru; dva znaky na něm vytesané svědčí, že jest postaven manželům Janovi z Talmberka a Anně, rozené z Říčan, bývalým patronům kostela Arnoštovického v první polovici sedmnáctého století. Obšírný nápis na něm jest setřený. Jindy krýval vchod do krypty Talmberské před velkým oltářem. Jiný náhrobek jest v sínci zazděný, a jeho dobře zachovalý nápis zni takto : „Léta 1567 w sobotu po nedieli prowodnj vsnul w Pánu Krystu vrozený a stateczný rytjrz pan Smil z Hodiejowa a na Chotieticých a Rzepicy wieku swého,71 letie tuto tielo geho odpoczjwá wzkřjssenj swého z mrtwých slawného a bytu s Pánem Bohem oczekáwage." U prostřed náhrobku znak rytířů z Hodějova, totiž kapr.

¹) Lib. Erect. XII. D. 19.
²) Palackého Dějiny národu Českého díl III. č. 1.str. 335.
³) Desky zemské: Kvatero trhový bílý od 1546 do 1549. tom. VIII. J. 30.
⁴) Tamže: Kvatern památný modrý od 1557 do 1559. tom. LIII. L. 26-27
₅) Srovnej co o tom povědíno při popisu Chotětic a Smilkova."

str. 1099

Náhrobní kámen manželky Smila z Hodějova leží v podlaze pod kazatelnou, a čte se na něm tento nápis: „Léta Panie 1568 w pátek den obrácenj sw. Pawla žiwot dokonala w letech 70 vrozená panj Anežka z Nemyšle, manželka vrozeného a stateczného rytjře Smilá z Hodiegowa na Chotieticych a Řepicy . ."

U oltáře Panny Marie, na němž vystaven jest obraz Marie Brněnské, nákladem Krištofa Karla Voračického, barona z Paběnic, v Římě malovaný, čte se na kameně ve zdi zasazeném, který kryje vlastně vchod do tajemné skrýše v dutině hlavní zdi se nalézající, následující nápis:

„Sta viator, lege et luge. Jacet non procul ob hoc marmore Perillustris Dominus Franciscus Carolus Peceli de Adlersheim Dominus in Smilkow et Petrowitz.
Aula Caesarea Consiliarium,
Judicium Cameraticum Feudale
et provinciale minus
Magnum Assesorem perdidit
Boemia Meritissimum Vicecamerarium
Illustris familia ultimum Stemmatis sidus
10. Xbris Anno 1734 obiit aetat. 66.
Abi Viator et splendore Sctorum fulgenti
gratulare, aut ut fulgeat precare.“ ¹)

Nad nápisem jest převrácený erb rytířského rodu Peceliů z Adlersheimu.

Na západní straně kostela stojí nevysoká kamenná věž, vystavená roku 1732 nákladem pana Pecelia z Adlersheimu, jakž to letopočet tento a znak na ni dokazuje. Největší zvon v ní visící má 2' 5" v průměru, a tento nápis vůkol koruny: „Campana fusa est ad honorem Dei et sancti Sigismundi Ao mlxmi." 2) Druhý byl poslán do Prahy k přelití; třetí malý bez nápisu.

Na proti kostelu k straně poledni stojí farní obydlí, vystavené roku 1708 tehdejším patronem Krištofem Xav. Voračickým, svobodným pánem z Paběnic, pro administrátora, který před tím ve Smilkovském zámku přebýval. Fundovaný kaplan od pána z Bissingen má zvláštní obydlí. Voda z farní studně jest vyhlášena za nejvýbornější celého okolí. Hned vedle fary stojí škola o dvou třídách, vystavená roku 1820.

Ve vsi Arnoštovicích nalézá se také špitál zřízený a nadaný od Jana Jindřicha hraběte z Bissingen pro osm chudých (čtyry muže čtyry ženské), kteří zde stravu, oděv i obydli obdržují.

Hodinu západně od Smilkova leží v otevřené půvabné krajině u paty mírného pohoří vesnice

za starodávna sídlo znamenitých rytířů, kteří nad rozsáhlým tím statkem vládli. Z těch se uvádí za panováni Jířiho z Poděbrad rytíř Slúp z Chotětic, věrný spojenec tohoto

¹) Zastav se poutníku, čti a hořekuj. Leží nedaleko od toho mramoru nejosvícenější pán František Karel Peceli z Adlersheimu, pán na Smilkově a Petrovicích. Dvůr císařský raddu, komorní lénní soud a krajinský menší velkého přísedícího ztratil, Čechy nejzasloužilejšího místokomořího, osvícená rodina poslední kmenu hvězdu. Dne 10. října l. 1734 zemřel, věku 66. Odejdi, poutníku, a přej štěstí záři svatých se třpytícímu, aneb žádej, aby se třpytil.
²) Zvon slitý jest ke cti Boha a sv. Sigmunda I. 1563.

str. 1100

pána, který jemu r. 1448 Prahy dobývati pomáhal. ¹) Na začátku šestnáctého století (1512) seděl pan Hynek Baderský z Újezda na Chotěticích; ²) a po něm (již r. 1534) byl rytíř Smil Hodějovský z Hodějova pánem na Chotěticích ³) se svou manželkou Anežkou, rozenou Mitrovskou z Nemyšle. On byl bratr Jana staršího Hodějovského z Hodějova a na Řepici (blíž Strakonic), místosudího v království českém, známého učence mecenáše a podporovatele snah vědeckých a básnických v Čechách. Smilův syn Bohuslav z Hodějova byl dán od tohoto Jana, svého strýce, do učení Ingolstatského; vrátiv se jakožto mladík vzdělaný, zdržoval se u otce svého na Chotěticích. Že i Bohuslav byl milovník literatury a umění, vysvítá z listu, jejž psal zde na Chotěticích roku 1547 ve Čtvrtek v oktav Božího křtění svému strýci, asi tohoto obsahu:

„Bohuslav z Hodějova urozenému vladyce pánu Janovi staršímu Hodějovskému z Hodějova, místosudímu království Českého, pánu a strýci mému zvláště milému.

Když jsem se s Boží pomoci z lgolstaského učení od znamenitě učeného muže, mistra Víta Amerpachia, šťastně do Čech navrátil, tu jsem u Vás, pane strýče můj milý, viděl a četl spis skládání urozeného pána Mikuláše Konáče z Hodišťkova, který jest Vám tento vlasti své i jazyka svého milovník, též i chvalitebného obcování stařec, málo před svou smrtí připsal, jakožto v tom ve všem pomocníku svému, a osobě jedné z těch, k kterýmžto právě smyslné spravedlnosti naříkání na všecky stavy v tom traktatu přísluší, kteřiž i spravedlnosti služebníci a jednatelé jste mezi lidem obecním. I viděl jsem, že tu knížku velmi milujete i pro její spanilost, i pro jejího skladatele; také mně se dobře nad obyčej líbí. Protož k tomu jakous zvláštní náchylnost jsem měl, abych to způsobil, kterak by na jevo vyjíti mohla pro lidu obecného kratochvíl, užitek, potěšení a pravidlo .. A tak z těch příčin Vás jako pana strýce svého, jenž na mé učení nákladův znamenitých činiti nevážíte sobě, že mne v tom neoslyšíte se vší důvěrností prosím, abyste shledna na převrácenost všech fádův, dobrým k súženým k potěšení, zlým pak a nevážným k polepšení tuto jistou památku nebožtíka pana Konáče, poněvadž ve Vaší moci jest, a k Vám od nebožtíka připsaná, vydali.“

Kniha tato pod názvem “Kniha o hořekování a naříkání Spravedlnosti, královny a paní všech ctností, skrze urozeného pána Mikuláše Konáče a Hodišťkova sebraná a vydaná," vyšla skutečně téhož roku 1547 tiskem, a v čele její vytištěn byl onen list našeho Bohuslava z Hodějova, psaný na tvrzi Chotětické.

Smil Hodějovský z Hodějova a na Chotěticích přikoupil k statku svému roku 1558 dne 22. června vesnici Arnoštovice s kostelem, farou a kollatorstvím, a zemřev roku 1567 v jedenasedmdesátém roce svého věku, byl v tomto kostele Arnoštovickém pochován, jakžto pomník jemu postavený potud dosvědčuje. Již jmenovaný syn Bohuslav z Hodějova zemřel též ještě v mladém věku, a statek Chotětický dědil druhý syn, Bernard z Hodějova.

Rytíř Bernard Hodějovský z Hodějova a na Chotěticích byl jeden z nejslavnějších mužů rodu svého, nabyv znamenitého jmění i vysokých důstojností. Se svou manželkou Johankou, rozenou z Češtic, obdržel statky Čestice a Lčovice, po svém švagrovi Adamovi Řepovi z Neveklova dědil (1573) Tloskov, konečně získal ještě panství Milevsko. U římských císařů Ferdinanda I., Maxmiliana II. a Rudolfa II. byl raddou a sudím v království českém; ano byl od nich první svého rodu v stav panský povýšen. Bernard z Hodějova odkázal v poslední vůli, roku 1598 vyhotovené, své znamenité statky dvěma

¹) Časopis Mus. 1827. sv III. str 82
²) Dobner Monumenta historica Boemiae pag. 267
³) Titulář od r. 1534

str. 1101

synům: Janovi a Přechovi ¹), a když se byl první z nich brzy po otci na věčnost odebral, připadl díl jeho pozůstalému synovi Smilovi.

Již však roku 1599 Přech z Hodějova na Tloskově, Milevště a Lčovicích, císařský rada, a Smil z Hodějova, syn po někdy Janovi mladším z Hodějova, strýcové vlastní, nedílné prodali dědictví své, totiž: tvrz Chotětice se vším stavením, s pivovárem, dvorem poplužním, druhý dvůr Vozerovice, vesnice Chotětice, Dědkov, Velké Heřmanice, Arnoštovice s kostelem, farou a kollaturou, díly v Divišovicích, Mrakoticích, Křenovicích, Durdice, Peklo, Báňov, Řikov, Červený Újezd s kostelem a kollatorstvím, Jelence, Vodětičky, díly v Jiřikovicích, Řadíči, a v Jiví jednoho člověka, tak jakž toho někdy Bernard z Hodějova v drženi byl, panu Štěpánovi Jiřímu z Šternberka na Voticích v Smilkově. ²) Tento přikoupil ještě od Anny Řičanské ze Skuhrova a na Kosové Hoře ves Vršovice, díly se vesnicích Mrakoticích, Divišovicích, co jí tam náleželo, s kusem lesem ve Zvěřinci, též mlýn Sovovský; a prodal brzy na to Smilkov i Chotětice paní Anně z Řičan, manželce Jana z Talmberka; a od té doby zůstal statek Chotětický panství Smilkovskému připojen.

Tvrz Chotětická, nejsouc více sídlem panským, byla zanedbávána, a klesla brzy na to v ssutiny. Pozůstaly po ní toliko slabé stopy,

Asi dvě hodiny k jihu od Smilkova leží v hornaté krajině vesnice

s lokálním chrámem sv. Matouše apoštola a se školou. Kostel Újezdský, což nápadné jest, samojediný nenalézá se ve známém a často již uvedeném starém popisu diecese Pražské, jakž pod arcibiskupem Arnoštem z Pardubic mezi rokem 1344 a 1350 sepsán byl, ani v Balbínových „Miscellanea historica Boh. lib. V. A. 9—37"; ani v Palackého „Dějiny národu českého," dílu I. část. 2. str. 376, kdežto se všickni okolní chrámové toho věku mezi farními v děkanátu Vltavském uvádějí. Nic však méně pochybovati nelze, že následující zápis v knihách nadačních arcibiskupství Pražského se našeho kostela Újezdského týče: Roku 1397 posledního září odkázala ctihodná matrona Jitka, pozůstalá vdova po někdy Bohunkovi, příjmím Vrchotovi z Vrchotic, jednu kopu úroku na výroční mši kostela v Újezdě, a uvázalo úrok ten na vesnici Řikově. ³) Vesnice Řikov náleží totiž do osady Újezdské; Bohunek Vrchota z Vrchotic, bývalý také patron kostela Prčického, seděl na tvrzi Vrchotické nedaleko odtud vzdálené, a ta sama Jitka učinila tenkráte i fundací při blízkém kostele Sedleckém. Z toho vysvítá, že také již ve čtrnáctém století kostel Újezdský stával. Jak jsme na hoře při popisu Chotětic viděli, příslušelo ve šestnáctém století poddací právo kostela Újezdského rytířům z Hodějova na Chotěticích usedlých, a dostalo se zároveň se statkem Chotětickým roku 1600 na vrchnost Smilkovskou. V osmnáctém století byl kostel Újezdský jakožto filiální chrámu Arnoštovickému přivtělený, a obdržel roku 1763 péčí a nadáním tehdejšího patrona opět vlastního duchovního správce.

Co do výstavnosti jest presbyterium jeho slohem gothickým vklenuté a dobře zachované; na straně jest schránka pro Sanctissimum, ve zdi se železnou mřížkou, na niž upevněn plechový kohout. Loď i věž pochází z novějších časů, v této visí tři

¹) Desky zemské Kvatern trhový plavý od 1597-99. 128.
²) Tamže: Kvatern trhový popelavý od 1599 — 1600. 129. B. 5.
³) Lib. Erect. Vol. XII. J. 17.

str. 1102

zvony. První má nápis: „Léta 1735 ke cti blahosl. Marigi Panně nákladem vroz. ryt. France Karla z Adlersheimu skrze svob. Pana Karla z Bissingen zvon zavěssen gest.“ Na druhém se čte: „Goss mich Johann Wenzl Kühner in Prag Anno 1722.“ Třetí malý bez nápisu.

Ve vsi se nalézá farní staveni a škola.

Tři čtvrti hodiny k východu od Smilkova leží na Linecké silnici v hornaté krajině vesnička

s filiálním kostelem sv. Havla pod správou faráře Neustupovského a pod patronátem vrchnosti Smilkovské. Také tento kostelík býval již okolo roku 1350 farním v dekanatu Vltavském. Knihy nadační uvádí ruku 1398 jakožto dobrodince kostela v Oldřichovci (Malém) panoše Zbyňka Buchovce z Buchova. Dále svědčí ty samy knihy, že roku 1408 panoš Jan z Otic daroval za sebe a za duše Václava a Alžběty z Otic dvě kopy úroků kostelům v Oticích a Malém Oldřichově (Oldřichovci). ¹) Skrovný kostelík neposkytuje nic více podotknutí hodného.

¹) Lib. Erect. Vol. V. R. I. — Buchov jest nyní samota blíž Neustupova.