Antonín Norbert Vlasák: Louňovice

[Lumír 1852, ročník 2, číslo 33, str. 786 - 789]

O vrchu Blaníku, ležícím na statku Louňovickém, v podkraji Benešovském, nejrozmantější kolují pověsti, jak mezi lidem naším, tak i daleko za hranicemi české země: nicméně náš dějepis téměř ničeho o něm vypravovati neví; toliko mimochodem praví,

str. 787

že se na začátku 15. století lid k nějakému domnělému zázraku k vrchu Blaníku sbíhal. O nějakém však hradu rytířském, na který ostatně i nejstarší mapa země české od r. 1522 poukazuje, anebo jeho držitelích a páních nikde ani zmínky. Nic však méně máme o jeho nejbližším vůkolí, jmenovitě o Louňovicích, městečku ležícím u paty tohoto vrchu, dosti zevrubných zpráv historických, které tuto v stručnosti sdělujem.

Krajina, v které pověstný Blaník své týmě vypíná, byla prý ještě v 12. století pusta, hustými tmavými lesy pokryla, v nichžto toliko hojná zvěř svá bezpečná doupata nalézala. Právě však v tomto věku nabýval řád kanovníků praemonstratských, na začátku téhož 12. století od sv. Norberta, arcibiskupa Magdeburgského († 1134) založený, i v Čechách veliké obliby. Již r. 1143 založen klášter v Praze na hoře Sion, jinak Strahovský, od krále Vladislava II., brzy na to Teplský, Chotěšovský, Milevský a jiné toho řádu. Roku pak 1149 obsadil Pražský biskup Daniel, z rodu pánů z Lipé, i klášter Želivský kanovníky řádu praemonstratského povolav je ze Steinfeldu pod prvním opatem Gotschalkem. Jindřich, kanovník téhož řádu, muž v lékařství velmi zběhlý, vydobyl sobě tímto svým uměním takové jmění, že mohl pak i v Louňovicích klášter založiti, do kteréhož opat Gotschalk r. 1158 z Dunewaldu (diöcesí Kolínské) sestry téhož řádu uvedl. Umřel také opat Gotschalk sám v klášteře Louňovickém r. 1184 v sobotu před nedělí „Invocavit." Podařilo se klášteru během času získati sobě znamenité statky; náležely mu totiž následující místa: Městečko Domašín, při jehožto kostele proboštové zdejší i právo podací provozovali, a vesnice: Lhotka, Milovanice, Želichov, Hrzín, Skrýšov, Ratměřice, Libuň, Laby, Předbořice, Hrajovice, Rajkovice, Lhota, Karhule, Křížov, Utěchovice, Mašejovice, Milotice a Vadčice. V této tedy tichosti a od hluku světského odloučenosti žily jeptišky téměř po tři století. Tu se přiblížily osudné a pro všecky kláštery hrozné doby rozbrojů husitských. Brzy po rozboření města Oustí nad Lužnicí čili Oustí Sezimova, totiž dne 23. dubna 1420, přepadli Táborité klášter Milevský mužský, a hned na to Louňovický klášter ženský, obojí řádu praemonstratského, ježto oloupivše spálili a zbořili. Byl tedy Louňovický klášter jeden mezi prvními na venku, které od Taboritů zbořeny byly. Dlouho stály pobořené zdi dávající svědectví o někdejší rozsáhlosti a výstavnosti jeho. Během času však zaniklo všecko, až na nepatrný zbytek zdi, ku které domek pod číslem 20. přistaven, kdež dosaváde se říká „u Klášterských." Z domu toho vede také podzemní klenutá chodba směrem k vrchu Blaníku, která asi před padesáti lety mnoho sáhů délky prohledána; dále se však vniknouti nemohlo, jelikož bylo klenuli sesuté. I kostel zmizel spolu s klášterem; nynější svatyně slojí na jiném místě, a pochází ze 17. století. Statky zrušeného kláštera Louňovického zapsal sice král Sigmund věrnému vojevůdci svému rytíři Janovi ze Chotěmic, pánu na Vlašimi, ve 1000 kopách grošů, listem daným na Horách Kutnách u vigilie sv. Ondřeje r. 1420; nicméně Taborité připojivše toto zboží k svému té doby nově založenému Táboru podrželi a užívali je sami, až jim to i sám král Sigmund r. 1436 potvrdil, zapsav jim na klášteře Louňovickém a veškerém jeho příslušenství 2500 kop grošů českých.

Město Tábor zůstalo v pokojném držení a požívání těchto statků po 127 let. Jelikož se však Tábor mezi oněmi městy nalézal, které se zpouzely r. 1547 králi Ferdinandovi I. proti Janovi Fridrichovi, knížeti Saskému nápomocny býti; byl za to po bitvě u Mühllberka ku ztrátě svých statků odsouzen. Zboží Louňovické tedy konfiskováno, a hned toho roku nejprve Janovi z Pernšteina, a r. 1548 rytíři Krištofovi Skuhrovskému ze Skuhrova a na Popovicích prodáno; a sice jmenovitě: Městečko Louňovice, městečko Domašín, vesnice Znosím, Lhota Hrazená, Ratměřice, Hrzín, Býkovice, Křížov, Lhota pod

str. 788

lesem, Karhule, Částrovice a Světlá. Za tohoto pána lit jest velký zvon ke zdejšímu kostelu s tímto nápisem: „Léta Páně MDLVIIII slit jest tento zvon ke cti a chvále pánu Bohu v městě Benešově."

Po smrti Krištofově rozdělili se jeho synové tak, že Václav podržel Popovice, Smil Domašín a Oldřich Skuhrovský ze Skuhrova Louňovice. Tento Oldřich známý jest svou tragickou smrtí. O masopustě totiž roku 1594 sjela se vůkolní šlechta k rytíři Janovi Vchynskému ze Vchynic na jeho zámek Vitanovice, asi dvě hodiny jihozápadně od Louňovic vzdálený. Při této příležitosti byl Oldřich ze Skuhrova od rytíře Oldřicha Malovce z Malovic, pána na Kostelci Podolském (blíž Borotína) v souboji smrtelně raněn, tak že ve dvou hodinách život dokonal. Tělo jeho pohřbeno v rodinné kryptě kostela Domašínského v rakvi cínové, na kteréž se nalézal tento nápis: „Leta od narození Syna Božího 1594 v pátek po sv. Valentinu, jinak 12. dne měsíce února urozený a statečný rytíř pan Oldřich Skuhrovský ze Skuhrova a na Louňovicích nad Blanicí jsa od pana Oldřicha Malovce z Malovic a na Kostelci smrtedlně raněn v noci na Vitanovicích, od toho zranění ve dvou hodinách život svůj dokonal, při tomto chrámu Páně odpočívá očekávaje blahoslaveného z mrtvých vstání, a příchodu pána našeho Ježíše Krista k soudu odpovídání." —„Bartholomeus zvonař z Cimperku v Novém městě Pražském udělal 1594. ^*)"

Nástupce jeho, též Oldřich ze Skuhrova, maje za manželku Marii Kristinu, rozenou z Talmberka, byl pánem na Louňovicích, Zvěstově a Libouni. Statky tyto byly jemu sice po bitvě Bělohorské konfiskovány, za 25.313 kop 20 grošů vyceněny, a pak jemu samému opět ponechány. Z jeho doby pochází i zdejší špýchar svou imposantnosti pozoru hodný, tak že jej mnozí za nějaký bývalý zámek lovecký považují, jiní opět jeho původ do času, když ještě klášter stával, kladou, ačkoliv pozorné oko ještě pozná na jeho štítu rok 1602.

Dědicem Oldřicha byl opět Oldřich Sezima Karel Skuhrovský ze Skuhrova, nejvyšší písař zemský. On zemřel dne 31. srpna 1652 jsa po meči poslední starodávního rodu rytíři ze Skuhrova. Z pokory křesťanské zakázal prý sobě i pohřeb v kostele; a na jeho hrob položen kámen beze jména a znaku rytířského, toliko s tímto jednoduchým nápisem: „Léta 1652 dne 31. srpna umřel jest člověk hříšný, proste za něho Pána Boha." Své statky odkázal dvěma dcerám, Lidmile Magdaleně a Alžbětě Kateřině, které v poslední vůli zavázal, „aby kostel Louňovický farářem a kantorem opatřily, a jim slušné vyživení vykázaly." Tyto sestry se podělily tak, že Lidmila Magdalena, provdána jsoucí za Karla Adama Řičanského z Řičan, pána na Odlochovicích, obdržela Louňovice; druhá Zvěstov a Libouň; načež přičiněním této paní Lidmily Magdaleny r. 1658 kostel Louňovický, až potud farářem Načerackým spravovaný, zatím administratorem opatřen.

Karel Adam z Říčan, manžel a dědic Lidmily Magdaleny, pán na Louňovicích a Odlochovicích, zvelebil zámek Louňovický přistavěním ještě dvou křídel, které pak v pravidelný čtverhran spojil, a každý roh věží okrášlil. Na to pak daroval celý statek Louňovický arcibiskupství Pražskému; vyhotoviv dne 28. září 1672 poslední vůli, v které praví: „Předně činím a ustanovuji tímto kšaftem mým za universálního dědice J. M. Nejdůstojnějšího kníže, pána pana Matheusa Ferdinanda z Bilenbergu, z boží milosti a apoštolské stolice voleného arcibiskupa Pražského, primasa království českého, J. M. C.

^*) Když po vyhoření kostela Domašínského asi před 50 lety krypta tamější otevřena, nalezena mrtvola Oldřichova ještě dosti neporušená v rakvi ležící, tak že lze bylo i kroj šatstva rozeznati: hlava byla černou aksamitovou, zlatem premovanou čepičkou pokryta, a na rakvi byl na cínové desce nápis nahoře zmíněný vyryt.

str. 789

tajnou raddu, tit. pl., však na tento nížepsaný způsob, totiž: pokudž bych se neoženil, a bez dědicův ze světa sešel, a též z obzvláštní a nevyhnutelné potřeby mé k tomu sáhnouti přinucen nebyl, statek můj Louňovice nad Blanicí se vším příslušenstvím po smrti mé právem dědičným dávám a odkazuji k arcibiskupství Pražskému; poníženě a poslušně žádajíce jak nynějšího, tak také budoucích pánů arcibiskupův Pražských, aby za duši mou oni sami osobně čtyrykráte do roka, a tak posloupně na hradu Pražském v hlavním kostele sv. Víta, v kapli sv. Václava, mše svaté sloužiti ráčili."

První z arcibiskupův Pražských, jenž se statku Louňovického ujmul, byl Jan Bedřich hrabě z Valdšteina, jehožto znak nad branou zdejšího zámku umístěn s rokem 1675. Tento arcibiskup konečně při zdejším kostele faráře ustanovil, jehož správě odevzdány kostely Ramberský, Libouňský a Šlapanovský. Poněvadž Karel z Říčan také u svatého kříže na mostě Pražském věčné světlo založil, dal na památku toho nadzmíněný arcibiskup na podstavku téhož kříže na mostě Pražském vedle znaku Ričanského nápis latinsky vyryti, jenž po česku by takto zněl: „Karlovi Adamovi svobodnému pánu z Řičan, který toto věčné světlo a mši věčnou v metropolitanské kapli sv. Václava založil, odkázav statek Louňovický sídlu arcibiskupskému, Jan Bedřich arcibiskup Pražský tento pomník postavil l. P. 1681.“

Konečně odkázal Karel Adam z Ričan 300 zl. na vystavení kaple sv. Maří Magdaleny na malém Blaníku, která ve způsobu prodlouženého osmihranu skutečně vystavena. R. 1753 následovalo povolení od konsistoře Pražské, že se může v této kapli mše sv. sloužiti a kázaní držeti v den sv. Magdaleny k povzbuzení lidu sem zhusta putujícího. Avšak i tato kaple zrušena za panování císaře Josefa II., a nyní viděti toliko její holé zdi.