Antonín Norbert Vlasák: Votice

[Lumír 1853, ročník 3, číslo 25, str. 593 - 596]

Město Votické na c. k. Linecké silnici, osm mil od hlavního města položené, nyní sídlo c. k. podkrajského úřadu a okresního soudu v kraji Budějovickém, bývalo od starodávna původní sídlo rytířů nazvaných odtud Otických čili Votických z Votic, kteří až do polovice 16. století tímto statkem vládli, pak ale nepochybně vymřeli, jelikož se v dobách pozdějších žádná více o jejich rodu zmínka nečiní. Oni byli nepochybně zakladatelé, zajisté nejstarší známí patronové zdejšího chrámu sv. Václava, který se v listinách r. 1384 mezi farními v děkanátu Vltavském uvádí.

R. 1396 rozmnoženy jsou příjmy jeho od Jana staršího z Otic, Racka z Javora, příjmím z Otic, a Jana mladšího z Otic, bratří a pánů toho místa. R. 1405 zřídili titíž bratří ve Votickém chrámu oltář sv. Bartoloměje a sv. Markéty, a při něm altaristu. Poslední, který z rodu toho na Voticích vládl, byl Burian Votický z Votic, na jehož prosbu král Ferdinand I. (1541) zdejšímu městečku dal výroční trh ten čtvrtek před květnou nedělí. Burian obdaroval Votické (1549) právem volného prodaje svých statků a přestěhování se jinam, a konečně „dal jest od sebe statek rytíři Krištofovi ze Skuhrova." Krištof Skuhrovský ze Skuhrova a na Popovicích koupiv před tím také zboží bývalého kláštera Louňovického (1547) městu Táboru konfiskované, vládl rozsáhlými statky, které synům svým zanechal: Václavovi, Oldřichovi a Smilovi. On obdaroval (1556) obec Votickou právem, aby každý mohl statek svůj volně odkázati a kšaftovati; „a umřel-li by kdo bez kšaftu nemaje ani dědiců ani příbuzných, připadá statek celé obci, a má vynaložen býti k obecnému dobrému." Ze synů jeho byl nejprve Václav a po něm jeho bratr Oldřich Skuhrovský ze Skuhrova pánem na Voticích. Tento poslední potvrdil privilegie Votickým v pátek po sv. Jiří r. 1574, prodal Votice ale ještě téhož roku p. Janovi ze Šternberka a na Konopišti za 13.000 kop grošů Pražských.

Jan ze Šternberka zemřel brzy na to, ustanoviv svou manželku Anežku, ro-

str. 594

zenou ze Šebířova, za plnomocnou poručnici pozůstalých nezletilých sirotků a ředitelkyní jich statků. Po dosáhlé plnoletosti ujal se jeho syn Štepán Jiří ze Šternberka statku Votického, a potvrdil Votickým (r. 1588 v den sv. Havla) privilegie. On pojal za manželku Veroniku z Veitmile, s kterou obdržel statek Postoloprtský, který také, prodav Votice (1600), až do své smrti držel.

Johanka Hřanová se Sulevic na Vidími a Kokoříně, která od Štepána ze Šternberka Votice koupila, potvrdila (1601 ve čtvrtek po třech králích) Votickým privilegie. To samé učinil (v týž den r. 1605) její nástupce rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic na Neustupově, Miličíně a Voticích, a jeho manželka paní Eva Kaplířka ze Slavkova. Tento v historii zhusta jmenovaný muž podepsal (1608) smlouvu, která se stala mezi císařem Rudolfem a jeho bratrem Matiašem, arciknížetem rakouským. Po smrti své manželky (zemřela 1618 dne 27. března, pohřbena v Neustupově, odkázavši 500 kop gr. na zvelebení kostela a na výživu faráře Votického) prodal hned Votice rytířovi Pavlovi Vosterskému Kaplíři ze Sulevic, J. M. C. truksasu, se vším příslušenstvím. Rok tento byl ale pro oba velmi osudný; neboť povstavši proti Ferdinandu II. byli co hlavní odbujníci ku ztrátě veškerého jmění, a Kašpar mimo to i k smrti odsouzen, kterou také dne 20. června 1621 na náměstí Starého města Pražského podstoupil. Votice tedy konfiskovány, a (1622) za 16.000 kop gr. panu Sezimovi z Vrtby prodány.

Sezima z Vrtby pocházel z rodu starožitného; byl syn Jana Prostiborského z Vrtby a na Červeném Hrádku, a Magdaleny rozené z Říčan, i dědil po svých rodičích tvrz i statek Červený Hrádek. On použil s opatrností nepokoje osudných roků 1618—20, a byl za prokázanou věrnost od císaře Ferdinanda II. do stavu hraběcího povýšen. Skoupil pak některé z konfiskovaných té doby statků vůkolních, a sice: Kosovou horu s Vojkovem, Vrchotovy Janovice, Křešice, Beztahov, Votice, Křimice a Nezašov. Žádaje obdržeti mužského potomka učinil slib, že založí ve Voticích klášter františkánský, což i po obdrženém povolení papežském i císařském (r. 1727) učinil, a po dvou letech dokonal; načež (1629) do něho mnichy řádu sv. Františka uvedl. Kostel pak roku 1631 dne 20. srpna od tehdejšího arcibiskupa Pražského, kardinála Haracha, s velkou slávou posvětiti dal. Klášterní kniha pamětní vypravuje, že „ve Voticích nebylo před tím mimo jednoho lazebníka žádného katolíka, nýbrž že celé město jakož i celé vůkolí bylo pikarditské. Neunavenou prací však těchto řeholníků, kázáním a katechizováním byly opět všecky místa ku katolickému náboženství přivedeny." Také fara byla opět katolickým farářem obsazena, který obsluhoval i kostely Janovický, Martinický a Olbramovický.

Hrabě Sezima z Vrtby, pán na Voticích, Janovicích, Kosové hoře a Červeném Hrádku, zastával důležité ouřady: (r. 1624) byl presidentem komorním, pak (do 1638) královským hofmistrem, (do 1644) nejvyšším sudím, konečně nejvyšším komořím. Bohat statky i důstojenstvím zemřel hrabě Sezima z Vrtby dne 6. března 1648 v sedmdesátém roce svého věku, a byl v klášteře Votickém v rodinné kryptě s velkou slávou pochován. Přečkal tedy všecky hrůzy války třicetileté, v které ovšem i Votice mnoho utrpěly.

„Hned na začátku jejím totiž 1619," vypravuje Pavel Skála ze Zhoře, „hrabě z Mansfeldu dostav se se svou armádou k Voticům, v tomto městě i s jinými důstojníky zarazil sobě nocleh. Tu potkalo jej veliké neštěstí; neb jeden jeho tumlíř koní, Lotringer, neopatřiv světla, při němž tu noc s jedním Francouzem pil, zapálil v marštali, takže oheň vyšed z ní okolo jedenácté hodiny na noc v krátké chvíli, nežli lidé k hašení se sběhli, celý ložument hraběcí zachvátil, že on sotva z pokoje utekl, zanechav tam všech věcí, kteréž i s plnou truhlou peněz uhořely, tak že ta škoda se šacovala na mnoho tisíc zlatých."

O nehodách po bitvě u Jankova vypravuje zdejší klášterní kniha toto: „Roku

str. 595

1645 stala se ona smutná porážka u tvrze Jankovské pod císařským generálem Götzem, kterýžto poražen byl od Švédů. Jedno oddělení nepřátelského vojska, vítězstvím nadutého, přišlo do Votic, místa to, půl mile toliko od bojiště vzdáleného. Obyvatele Votičtí všickni opustivše strachem svá obydlí, křesťané i židé, hledali outočiště a ochranu v klášteře, kdežto se umístili ženy v kostele, muži po chodbách klášterních, což po tři dni trvalo. Vojáci vpadše do kláštera, zabili v hostinské celli nějakého rytíře, jménem Záviše. V tom největším nebezpečenství se ale smiloval Bůh, a poslal samého generála Torstensona, který obměkčen úpěnlivými prosbami klášterních bratří sám konvent pod ochranu vzal, a jemu salvu guardu udělil. Až do odchodu vojska jsme tedy požívali jakéhos takéhos pokoje, ačkoliv jsme mnohé rouhání od tohoto lidu kacířského slyšeti museli. Ejhle, pravili, Marii jste vzývali, a co vám to prospělo? Když se ale vojsko vzdálilo (dne 10. března) skryli se někteří houfové v blízkém lese, očekávajíce času příznivého hanebnému předsevzetí svému. Večer když se totiž klekání zvonilo, jakoby na to znamení čekajíce, se celý houf z lesa vyřítil, a do kláštera vpadl. Někteří ohledávali svaté pozůstatky, na velkém oltáři vystavené, slídíce po drahocenných věcích a pokladech, v čemž když se oklamáni viděli, těchto duchovních pokladů nic sobě nevážili. Jiní s vytasenými meči na řeholníky se vrhli, a kvardiana, kněze Jeronýma Žateckého, z večeřadla mocí vytáhli, a z kláštera vyvedli; pak ale jej trýzníce a kladouce jemu meče a ručnice na hlavu a na srdce, nutili jej, aby jim peníze a poklady klášterní vydal; kterýžto nemaje čím by lakotu jejich nasytil, jim svou chudobu vykládal, tím však je ještě více popouzel. Pročež vida jistou smrt se blížiti, vrhnul se nábožný starec na kolena před obrazem ukřižovaného, a očekával před klášterem, s sepiatýma rukama se modle ortel a okamžení smrti. A však nelíbilo se Bohu, oblažiti muže toho korunou mučedlnickou; neboť vzýváním jmen „Ježíš Maria," které často opakoval, jakoby bleskem poražená zuřící tlupa najednou do outěku se dala, nechajíc kvardiana i s jeho bratry bez ublížení, aspoň co do života, neboť co se v klášteře k jídlu a pití nalezlo, ovšem pobráno.'4

„Sotva ale že přešlo toto velké pronásledování, již opět jiné hrozilo tomuto místu. Roku totiž 1648 dne 17. srpna přiblížil se k Voticům Švédský generál Virtmberk se svým vojskem. V jakém strachu se tu všecko nalézalo, snadno lze pomysliti. Avšak brzy se zaradovali všickni, slyšíce od přicházejícího generála, že vojsko od něho vedené nic nepřátelského tomu místu neučiní, ale pokojně proti královskému městu Táboru, několik mil odtud vzdálenému, dále potáhne. Sám generál se svými pobočníky vešel do kláštera, a byl od představeného s největší vlídností přijat, a všemožně častován i obsluhován; tak že maje zalíbení v tomto vlídném pohostinství, ztrávil netoliko ostatek dne, ale i celou noc v tichém klášteře; načež město i klášter zůstal beze škody, až na ztravu, která ovšem od vojska zpotřebována byla."

V zámku Janovickém nalézá se podobizna Sezimy hraběte z Vrtby s tímto nápisem : „Sezoma, des hl. Römischen Reiches Graf von Wrtby, der römischen k. Majestät Kämmerer, Obristland-Kammer- und Generalkommissär in Königreiche Böhmen." Ale přísnost rysů v jeho obličeji, zvýšena červenou barvou oděvu, působí jaksi děsivě na pozorovatele, kterýžto dojem se ještě zvětšuje pohledem na vedlejší obraz, představující mladou, sličnou pannu v drahém rouchu svatebním, perlami skvostně ozdobeným oblečenou, a však — řetězem spoutanou. O významu toho obrazu sice nic bezpečného vypátrati nelze; tím více ovšem vypravují o tom pověsti. Dle těchto byla ta panna, dcera hraběte Sezimy, pro jistý přestupek v zámku Janovickém za živa zazděna v jisté skrejši podzemní, která se potud ukazuje.

Jiný obraz představuje manželku Sezimy z Vrtby, Barboru Eusebii, dceru známého Jaroslava z Martinic, která se po smrti prvního manžele podruhé provdala za Kri-

str. 596

stiana Viléma, markraběte z Brandenburka, spolu také poručnictví nad dítkami po prvním manželi pozůstalými, jakož i správu jejich statků vedla. Tyto se podělily o otcovské statky (r. 1657 dne 21. dubna) tím způsobem, že obdržel nejstarší Jan František Kosovou horu s Vojkovem a Červeným Hrádkem; Ferdinand Votice a Janovice, Jaroslav Křimice, a Václav Nezašov.

Ferdinand hrabě z Vrtby na Voticích a Janovicích pojal (1667 dne 14. dubna) za manželku na Drahonicích u Písku Kateřinu Konstancii, rozenou Radkovskou z Mirovic, s kterou obdržel statek Drahonice. Ona jemu porodila na zámku Votickém syny Františka Karla (26. července 1672) a Františka Arnošta (2. července 1676); zemřela ale dne 21. října 1684 a pohřbena v kostele františkánském. Její manžel oženil se po druhé s Lidmilou Kateřinou, rozenou Vitanovskou z Vlčkovic, stal se (1689) hejtmanem Nového města Pražského, dědil po bratru svém Václavu, který co rytíř řádu sv. Jana Jerusalemského (31. prosince 1686) v padesátém roce věku svého zemřev ve Voticích pochován byl, statek Nezašov, a přikoupil později k Voticům i statek Olbramovice. Jeho sestra Marie Františka, provdaná za Jana Kristiana hraběte z Heissensteinu, c. k. komoří a pána na Švamberku, Bezdružicích a Guttensteině, dala (r. 1688) ve Voticích vystavěti krásnou kapli božího hrobu, podobnou oné božího hrobu v Jerusalemě. ^*)

Ferdinand hrabě z Vrtby, pán na Voticích, Janovicích, Nezašově a Olbramovicích, J. M. C. tajný rada a komoří, učiniv fundací k farnímu kostelu Votickému, a městečku obdarování, aby sirotkové zdejší nuceni nebyli budoucně u své vrchnosti sloužiti, zemřel dne 20. března 1712 a pohřben v kryptě Vrtbovské. Jeho syn František Arnošt nastoupil po otci statky, ku kterýmž přikoupil ještě (1727) Chotýšany, pojav již dříve za manželku Marii Annu, rozenou Vratislavovou z Mitrovic. Za jeho vlády vyhořel (1746 dne 31. října) starý zámek Votický i s celým nářadím hraběcím, který od té doby pustým zůstal. On zemřel r. 1750. dne 11. dubna, a pohřben u františkánů ve Voticích.

František Arnošt hrabě z Vrtby, syn předešlého, pojav za manželku Barboru rozenou Běšínku z Běšína, nastoupil po něm panství. On to byl, který kostel farní Votický, který nepochybně spolu se zámkem shořel, v novějším krásném slohu z gruntu nový vystavěti dal, a zámek Janovický v tom způsobu, jak se z většího dílu potud zachoval, obnovil. V té době (1766) vystaven nynější krásnější a prostrannější klášter františkánský. Nápis tento na náhrobníku při kostele Janovickém udává den úmrtí toho pána: „Leta 1791 dne 26. máje v Pánu usnul urozený pan František hrabě z Vrtby, pán na Voticích, Janovicích, Olbramovicích a Chotýšanech věku svého 77 let, a panoval 42 leta.“

Syn jeho František Adam, poslední to potomek z kmene Vrtbovského, větve Votické, odkázal konečně před smrtí (r. 1807) své panství p. t. Františkovi Josefovi hraběti Vratislavovi z Mitrovic, a tím způsobem přešly tyto statky v držení tohoto staročeského hraběcího rodu Vratislavův z Mitrovic.

^*) Kaple tato časem sešlá r. 1853 obnovena péčí nynějšího kvardiana Votického, důstojného kněze Josefa Ondřeje Golda.