Antonín Sakař: Hrad Borotín

[Lumír 1855, ročník 5, číslo 26, str. 614 až 617]

Asi míli cesty od krajského města Tábora na severní straně, malé půl hodiny od císařské silnice, leží v rozvalinách hrad Borotín na vrchu téhož jména.

Okolí, ověnčené nízkými pahorky a stinnými lesy, podobá se malé romantické kotlině, v jejímžto středu nadřečené zříceniny se spatřují. Oudolí, jaké se od zapadni strany daleko za hrad táhne, spojuje bez mála všechny potoky v zámeckém rybníku, jenž vrch ze tří stran objímá o z něhu malý poloostrov činí.

Zajímavého pohledu poskytuje višňový háj kolem hradu až na konec vrchu se táhnoucí, kouzelně oku ze vzdáli lahodí a k prohlédnutí oné starověkosti takřka vábí.

Radost jest se podívati za letního času svátečního dne na ty houfy lidí, kteří zde se procházejí a ve stínu lahodnými višněmi se občerstvují.

Ze zřícenin jest viděti na západní straně ležící městečko Borotín s farním chrámem, ves Kamennou Lhotu, dva statky, Pejšovu a Chomutovu Lhotu, jihozápadně ves Pikov a jižně špičku věže filiálního chrámu Kosteleckého.

Nedá se tak snadně určiti, k čemu ta neb ona část hradu sloužila, poněvadž vandalismus přepjaté oekonomie roku 1840 zištnou svou ruku na starověkost tuto vztáhl, přídu a kus půlnočního křídla rozboural, a proto pátrali bystrým okem musí každý, k čemuž i tuto malé poznamenání něco poslouží.

Na východní straně, tam kde nyní dvůr a obydlí nadlesního stojí, bývalo předhradí odděleno dvěma, dvanáct sáhů hlubokými příkopy, přes které dlouhý zvedací most do hradu vedl.

Brána, kterou jihovýchodně v rohu viděti a na kterou se pulokruhovitě zadní část a jižní zdi pojí, jest vše, co pamětihodného po Borotíně ostalo.

U prostřed jižně táhnoucích se zdí byla hradní kaple věží opatřená, kterážto věž před několika lety v jedné bouřlivé noci spadla a mnohou škodu dole stojícímu mlýnu učinila. Tímto pádem sbořila se i hlavní zeď, prolomila klenuti a objevila tmavou daleko se táhnoucí chodbu, která s hlavním sklepem, jediné to zachovalé památky, bezpochyby spojena byla. Zde a onde dosvědčují zbytky gothické stavby a setřená fresková malba, jak vkusná a krásná hradní kaple byla.

Z přídy, která ze vzdáli dosti zajímavá, uvnitř ale sesuta a vybortěna jest, neostalo než kus zdi zvýši čtyř sáhů a zdéli půldruhého sáhu.

Podivu hodná asi byla okrouhlá strážní věž, která ze samých čtvercových kamenů a malty kamene tvrdší v půlnočním koutu dvora stála. Čtyry stopy vysoká východní část, pozůstatek této stavby, s mimo běžící zdí se pojíc, šířku dvanáct střevíců obsahuje a všechny památnosti starého Borotína končí.

Zašli Borotínové, práchniví i jejich kolébka. Zdá se, že tento hrad v třicetileté válce (1645 a 1648) největší škody utrpěl, poněvadž od těch dob zpustošen, aniž by se mu jaké opravy dostalo, více za obydlí nesloužil.

Odkud a jak jméno Borotín hrad tento dostal, nelze určiti, poněvadž nejstarší zápisky do polovice XIV. století padají a o jménu i původu mlčí. Jedni udávají, že hrad Borotín od nějakého Boroty, prvního prý držitele, jméno své dostal, jiní jméno od polohy, totiž hrad mezi bory, odvozují.

Za panování krále Václava IV. byl pánem na Borotíně Mikuláš z Landšteina, který jméno hradu tohoto přijal a pánem z Borotína sloul. Jeho naléháním byl filiální

str. 615

chrám v městečku Borotíně roku 1386 dne 19. března od Kosteleckého farního chrámu odtržen a za farní vyhlášen. Roku 1397 dne 13. prosince odebral se Mikuláš ku sněmu do Prahy, měl velikého oučastenství v záležitostech zemských a mnohé dobré slovo ku prospěchu vlasti pronesl. U svých poddaných velké lásky neměl, ukládal jim daně a živobytí jak jen mohl ztrpčoval.

Za tou příčinou byl roku 1405 od faráře Prčického u arcibiskupa Zbynka Zajíce z Hasenburku pro nátisky jemu učiněné obžalován, kterýžto žalobu tu děkanovi a faráři Milčínskému, Vojislavovi, poslal, aby s panem Mikulášem při zavedl. Soud trval hnedle třináct let a byl teprv roku 1418 dne 30. března ke škodě pana Mikuláše ukončen.

Heřman z Borotínu, bezpochyby nejstarší syn Mikulášův, obdržel po smrti otce hrad Střelu, a jeho bratr Jan hrad Borotín. Ještě za živobytí otce byl Heřman povolán roku 1410 a 1415 dne 20. prosince k shromáždění vyšších stavů do Prahy, podepsal roku 1415 dne 2. října známý protest českých stavů proti ustanovením Kostnického sněmu. Ještě toho samého roku podepsal Heřman společně s bratrem Janem žalobu Čechů proti králi Sigmundovi. Že Heřman nejenom u svých poddaných, ale i u vyšších stavů velké vážnosti požíval, dokazuje sněm svatohavelský v Praze, na němžto ještě s několika šlechtici za zemského hejtmana zvolen byl.

Za času husitských válek byl držitelem obou hradů, Borotína i Střely, Mikuláš z Landšteina a z Borotína. On byl zjevným nepřítelem Táborů, a tito, aby se tak blízkého nepřítele zprostili, přitáhli roku 1434 k hradu Borotínu, jej oblehli a zničiti hrozili, než Mikuláš, připraven již na něco takového, statečný odpor postavil a Tábory k odtáhnutí přinutil. Kamenné koule, roku 1848 pří rumování nalezené, rovnající se nynějším čtyřiadvacetiliberkám, pocházejí nejspíše z tohoto oblehnutí.

Roku 1437 odebral se Mikuláš ke sněmu dne 26. února držanému do Prahy, byl při korunování udatného vojvody rakouského Albrechta roku 1438 přítomen a přidržel se pak ovdovělé císařovny Barbory Cilské.

Zdali jakých mužských potomků měl, neví se, toliko že dceru Dorotu za rytíře Aleše z Klenovic provdal, který v okolí Kouřimském své statky měl.

Jak se roku 1445 hrad Borotín do rukou rytířům Malovcům z Pacova dostal, neví se, toliko to podotknuto jest, že 150 let byli držiteli hradu Borotína. ^*) Jan Malovec, první držitel hradu, byl veliký horlitel a zastavatel práv zemských, hluboko se vmísil do pletek zbouřené vlasti; byl roku 1446 od stavů českých na sněmu svatomartinském v Praze Petrem Mladonovicem a Pražským měšťanem z Chlumčan za vyslance k papeži Eugenovi IV. zvolen. Navrátiv se z Říma pomáhal mečem i penězi Jiřímu Poděbradskému proti domu Rožmberků a pánů z Hradce. Po uzavřeném míru odebral se do Prahy, podepsal volbu Jiřího Poděbradského za krále dne 27. dubna 1452, byl pří sněmu roku 1454 a pak roku 1462 za vyslance k papeži Piovi II. s kompaktátem po druhé do Říma poslán, by nadřečený papež Jiřího Poděbradského za krále a Jana Rokycanu za arcibiskupa uznal a kompaktát podepsal. Za průvodčí byli mu dáni Zdeněk Kostka, královský kancléř z Postupic, Prokop z Rabensteina a dva bohoslovci, Václav Vrbenský a Václav Korenda z Plzně.

Ačkoliv, jak známo, tehdáž Malovec v Římě nic nepořídil, byl předce u dvora i u svých poddaných vážen, a když konečně roku 1467 a 1471 udatně bojovati proti ne-

^*) V kostele městečka Borotína jest posud stará krypta Malovců,

str. 616

přátelům Jiřího Poděbradského pomáhal, vážil si ho onen co prvního přítele v celé zemi. Rozmnoživ takto slávu rodu svého, zemřel roku 1480 na Borotíně a byl v kostele Borotínském pochován.

Po něm byl pánem na Borotíně nejstarší jeho syn, o kterémž nic známo není, toliko to, že byl za svědka jakémusi rytíři k soudu povolán, a roku 1515 zemřel.

Dvě dcery, Kateřinu a Alžbětu, za dědičky všech statků vyhlásil; poněvadž nezletilé byly, ustanovil strýce svého Mikuláše Malovce za poručníka a správce všech statků až do jejich zletilosti.

Kateřina a Alžběta obdrževše právo zletilostí, se srozuměním strýce rozdělily statky své takto: Kateřina obdržela hrad Borotín s polovičkou městečka Borotín a několik vesnic, Alžběta druhou polovičku a k tornu patřící osady.

Alžběta provdala se za rytíře Arnošta Černčického, zemřela okolo roku 1545 a dne 5. ledna 1548 zděděné statky prodány za 2065 kop českých grošů správci země Janu Hodějovskému z Hodějova. Bylo prodáno polovička místečka Borotína, díl Jindrákové Lhoty, Makov, nižší a vyšší Dobřejov, Přestavlky, Baňov a Střezmíř. Jan Hodějovský z Hodějova prodal za čtyry leta (roku 1552 na den sv. Ambrože) mimo Přestavlky, Baňov, všechny ostatní koupené statky panu Ladislavovi Lobkovici z Chlumce za 1850 kop českých grošů. Kateřina provdala se za dalekého příbuzného Jana Malovce z MaIovic a s ním tři syny, Pavla, Bohuslava a Oldřicha měla. Po jeho smrti odevzdala celé hospodářství nejstaršímu synu Pavlovi, a žila s jistou přítelkyní Kateřinou Medencovou z Ratibořic na hradě Borotíně v tichosti. Nadutost Pavlova a mnohé rozepře přiměly ji k tomu, že Pavlovi 2000 kop českých grošů vykázala a z dědictví jej vyloučila.

Ostatní statky odkázala Bohuslavovi a Oldřichovi s tou výnimkou, by se o ně bratrsky rozdělili, dluh 100 kop a přítelkyni Kateřině Medencové 50 kop českých grošů zaplatili, na to smíříc se před smrtí i se starším synem, sladce roku 1554 zemřela. Po její smrti nemohouce se bratři dle její vůle bratrsky rozděliti, požádali ouřad, by je právně rozdělil. Oldřich obdržel hrad Borotín s dvorem, mimo podíl na městečku Borotíně, vesnicích Makově, Nasarkách, Dolejším a Hořejším Dobřejově, Maticích, Dvorci, Zahořicích, Jetřichovicích, Třemešném, rybník podhrázecký, pak rybník nad Šeborem, z kterého voda na zámek teče.

Boleslav obdržel dvůr Podolský u Kostelce, dvůr v Kamenné Lhotě, ves Vlásenici, Kostelec, mimo podíl na městečku Borotíně, vesnicích Makově, Jetřichovicích, Příkovu, pak patronat chrámu Borotínského a Kosteleckého. Bohuslav vystavěl si na Kostelci hrad, který za dědičné sídlo všem potomkům sloužiti měl. Ale brzy po jeho smrti prodali synové všechny statky otcovské i hrad Podolský rytíři Smilu Vostrovskému, který mezi povstalé protestantské stavy připočten byl a po bitvě na Bílé Hoře všechny statky cís. král. místodržiteli za 8352 kop českých grošů postoupiti musel, kterýchžto peněz za pokutu dvě třetiny tratil.

Dne 26. března roku 1623 prodal cís. místodržitel kníže Karel Lichtenstein díl městečka Borotína s hradem Podolským na Kostelci, ves Řevnov se vším k tomu patřícím urozené paní Polixeně z Lobkovic, rozené z Pernsteina, za 8000 zlatých rýnských, která pak toto vše k sousednímu panství Jistebnickému připojila.

Oldřich Malovec z Malovic byl pánem na Borotíně ještě roku 1594. Brzy na to ponechal statky své rytířům Vojkovským z Milostic, kteří též v povstání zapleteni byli a tudy i jim statky pobrány a oni k peněžité pokutě odsouzeni byli.

str. 617

Přech Vojkovský z Milostic musel hrad Borotín a vše k tomu přináležící císařské komoře postoupiti, která pak za 9634 kop českých grošů statky tyto vytěžila a 26. března 1623 díl městečka Borotína, vesnice Mezny, Lhotu Michálkovu, zámek starý s dvorem, pivovár, hospodu, ovčín a mlýn, urozené paní Polixeně z Lobkovic za 9000 zlatých rýnských prodala.

Takto spojené panství Borotínské připojil kníže Václav z Lobkovic roku 1646 k panství Jistebnickému, o dvě stě let v rukou knížat z Lobkovic pozůstalo, až pak roku 1829 Janu šlechtici z Nádherných prodáno bylo, který posud panství toto drží.

Stará pověst o pramáti na Borotíně stala se proslulou tragödií „Die Ahnfrau" od Františka Grillparzera, kteroužto již dávno v zdařilém Špotovu překladu českou máme.