Mezi rozličnými literárními a morálními potřebami našeho národu jest také jedna, které jen spojeným úsilím mnohých znenáhlu bude moci býti vyhověno, potřeba totiž úplného historického, archeologického i statistického místopisu. Máme bedlivé sbírky národních pověstí, pohádek, písní, nápěvů, přísloví i jiných; ale skutečných historických místopisů se nám posud nedostává. Naše hlavní město honosí se místopisem, jenž důkladností nad podobné spisy cizokrajné vyniká, i jiná města a jednotlivé hrady nalezly pilné popisovatele; naše kraje a okresy jsou nám však posud zemí neznámou, a přec
„Každé místo má své zvěsty dávné,
každé sídlo má své památky."
Místními dějepisy totiž pojí se nynější Čechy s někdejšími, vyjasňuje se mlhou zastřená dávnověkosť, dědiny nabývají historické zajímavosti, tolikeré hrady a tvrze zpomínáním na historické osoby a rody v nich bydlivší opět obživnou, a tím se nové pouto uvije, jež krajany naše k vlasti mocněji nad jiné vázati má. Již starý Cicero vyznal, že jakousi nevyslovitelnou slastí rodiště každého k sobě poutá, i nevymizí mu z paměti nikdy.
A ti naši venkovští chrámové, tito výmluvní svědkové náboženské nadšenosti, ti velební pomníkové živé víry a šlechetné mysli, tyto takořka zka-
další strana
menělé modlitby našich drahých předků, hledíme na ně a neznajíce osudů jejich, ani významu netušíme; a přec větší počet jich sahá původem svým do prvních křesťanských věků v Čechách a připojuje k sobě vznešenou upomínku, totiž na znovuzrození naší vlasti skrze víru Kristovu. V ssutiny klesly přepevné tvrze i hrady při nich stávající, vymřeli mocní rodové na nich vládnoucí; chrámové však nalezli ve zbožné mysli našeho lidu mnohověkou ochranu.
Obíraje se od více dvaceti let prameny místopisu českého, pozoroval jsem záhy, do jaké nepaměti padly u národu našeho starodávné dějiny, příběhy a osudy měst, chrámů, hradův a tvrzí dosti znamenitých; vše to zasypáno rumem války někdy třicetileté.
Pohnut láskou k věci a byv vybídnut vážnými muži, odhodlal jsem se přikročiti k vydávání „Bibliotéky místních dějepisů." Proskoumal a vyčerpal jsem k tomu účelu veškeru literaturu topografickou od nejstarší až do nejnovější doby dosti hojně tiskem vydanou, mimo to množství kvaternionův desk zemských i jiných starých listin v archivech a pramenů netištěných, v obor tento zasahujících, jakož ve spisu samém udáno; mám tedy látku ač více méně hojnou téměř pro všecka místa země české. Vědoma jest mi dobře při vší pilné, svědomité snaze neúplnost přítomné práce; namítne-li však někdo, že třeba čekati, až veškery prameny místopisné na světlo vydány budou, mám za to, že naše pokolení by se takového místopisu sotva dočkalo, a mezi tím by snad mnohé paměti potud zachované se ztratily. Ostatně „snadnější jest přidati"; když my prorazíme cestu, snadněji
další strana
bude potomstvu kráčeti za námi. K absolutní úplnosti nedovede to nikdo. —
Doufám, že naše zastupitelstva okresní, městská i obecní, naše fary a školy, naše učitelské jednoty s radostí uvítají podniknutí toto. Uvedením místních dějepisů totiž do škol národních bylo by věcí přežádoucí. Nechť se žák nejprve seznámí se svým rodištěm, okresem, vlastí, nežli se mu o cizině vykládati počne, dle vychovatelského pravidla: „Poznej nejprve z lidí sám sebe, z obcí své rodiště, ze zemí svou vlasť."
Že práce taková přesahá síly jednotlivcovy, jest ovšem patrno; ale spojenými silami se to podaří, a podobá se skutečně, že jest to oblíbeným předmětem přemnohých mužů vlastenecky smýšlejících; o jejich laskavé příspěvky (buď monografie neb celé okresy) tímto snažně žádám. — Každý svazek obsahovati bude jeden okres; svazek II. — okres Vlašimský.
Na Hrádku u Vlašimi, v den sv. Cecilie 1872.
P. Ant. Norb. Vlasák,
redaktor.
