|
|
||||||
| Úvod | Obec Miličín | Obce a lokality | Knihovna | Pohlednice | Příroda | |
Petr Pouba: Teatron ve Smilkově[Kámen 3, 1996, 1]str. 41 Díky geologické pestrosti Čech jsou kamenné památky často jedinečné svým materiálem, který se těžil v dané historické etapě. Jedním takovým dobovým a oblastním unikátem je teatron, letní divadlo, nebo výjevové seskupení soch na terasách zahrady italského typu ve Smilkově u Votic, kde bylo plně využito výrazné barevnosti červených pískovců, jejich měkkého a teplého charakteru. V parku letního sídla nechal v roce 1750 tetatron postavit Jan Jindřich Bissingen, čerstvý hrabě a bezdětný mecenáš umění. Architekt teatronu není znám, ale přímých vzorů bylo v té době řada. Připomeňme si například starší Vrtbovskou zahradu v Praze, vytvořenou podle plánů Františka Maxmiliána Kaňky. Sochařské výzdoby se za pomoci místních kameníků ujal Lazar Widman (1687-1769), někdy uváděný v literatuře jako Lazar Wideman, sochař rodiny Vrtbovské. Pocházel z rodiny řezbářů a pro své práce užíval nejrůznější materiály, jako například dřevo, pískovce, mramory, alabastr a kost. V krátkém čase stihl až neuvěřitelné množství práce, která byla takřka výhradně určena pro mimopražské zákazníky. Blažíček (1946, 94 an.) uvádí, že jeho díla nesla jistý punc druhořadého sochaře pozdního baroka a raného rokoka, ale uznává, že Widman prudce převyšuje všechny výhradně venkovské sochaře své doby. Jeho práce se pro určitou stylovou nesourodost obtížně určují, často jen díky kamenickým značkám. Zatímco v první půli Widmanova života jeho plastiky směřují od doznívajícího baroka k ranému rokoku, v druhé půlce převládá příklon ke klasicismu. Gesto a pohyb hmoty v kameni střídá realismus, řezbářskou ozdobnost v dřevěných plastikách vymění za střídmost a citlivost výrazu. Taková byla ale doba, ve které doznívá přestavba pražských paláců a venkovských sídel. Nové vlivy se prudce střídají, ale nenacházejí již tak silnou životnost, jako tomu bylo v českém baroku. Teologie pečlivě sřeží nově vznikající umělecká díla a spekulativně jim uděluje své morální významy. Ty jsou už od baroka vypracovány pro klasickou antickou mytologii. Na jednu stranu zde máme doklad svobodomyslnosti umělce a jeho mecenáše z řad šlechty, na druhou stranu bylo naprosto samozřejmé tuto svobodomyslnost omluvit, třeba nábožensky zaníceným tématem. Díla Lazara Widmana spojuje právě mistrovství vypravěčského umění, ať už v jakékoliv vnější podobě. Z dlouhého výčtu Widmanových děl jmenujme výzdobu zámecké kaple v Dolní Lukavici (1727), Vrtbovský kostel sv. Václava a sochy na náměstí v Žinkovech u Nepomuku (1735-1738), zámek a výzdobu parku parku v Křimicích (1740-1746).V Praze je to socha sv. Josefa s Ježíškem na rohu Staroměstkého náměstí a Melantrichovy ulice a pravděpodobně i dřevěná plastika Herakla se lvem na nádvoří Šrámkova domu v Celetné ulici Str. 42 (vinárna U Pavouka). Na Benešovsku a Voticku Widman vytvořil tři řezané oltáře zámecké kaple na Konopišti, sochařské práce na zámku Jemniště, výzdobu původně románského kostela sv. Havla v Poříčí nad Sázavou (1751-1754) nebo řezbářské práce v kostele sv. Šimona a Judy v Arnoštovicích. V teatronu zámeckého parku ve Smilkově byly na třech terasách rozmístěny sochy a rozměrná sousoší z červeného pískovce a mohutné vázy ukončené výraznými orlími hlavami. Dvě spodní na schodišti byly hlavami obráceny proti sobě, další dvě, osazené na třetí terase, byly situovány zády k sobě se zobáky směřujícími do kraje. Teatron byl též osazen sochami Heraklů, Venuší s Kupidem, Putty, dvěma obelisky na koulích, velkou centrálně umístěnou mušlí vpředu, dalšími kamennými vázami a nádržemi na vodu. Nejkrásnější je ústřední socha „Caritas“ – výjev křesťanské lásky -, nejdůležitější ze tří křesťanských ctností (Víra, Naděje, Láska). Půvabná, velmi nahá žena zdekojí dvě děti – Lásku k bližnímu a Lásku k Bohu. Celý teatron je doplněn pečlivě vybranými keři (túje zde byly vysazeny až později), růžemi, exotickými rostlinami a vodou v nádržích. Celkový dojem efektu teplé, barevné intenzity, který vznikl použitím červených pískovců na plastickou výzdobu, byl zdůrazněn zeleným a hnědočerveným štukovým prolamovaným zábradlím.
Str. 43
Na velmi chladném a vlhkém místě České Sibiře tak vznikla zahrada italského typu. Taková opovážlivost byla ovšem záhy potrestána. Poprvé už v 19. století, kdy teatron nekompromisně přeťala výstavba silnice, která oddělila třetí, nejvyšší terasu od vlastního parku. Po druhé světové válce pak naprosto nepochopitelně vedenou „péčí“, jejímž výsledkem je dnešní žalostný stav. V současné době zbývají na místě teatronu dvě amorfní torza osazená na třetí terase nad silnicí, na druhé terase jen výdusek, který již puká, a ústřední socha „Caritas“, krytá ve výklenku vprostřed schodiště. Na náklady památkové péče, která se už bezmála čtyřicet let pokouší teatron opravit, byly postupně zhotovovány kopie soch (některé z těchto kopií jsou dnes ztraceny). Část originálů soch je uložena na městském úřadu v Benešově a pravděpodobně i jinde. Kopie soch zhotovilo Str.44 naposled Družstvo kamenosochařů v Praze. Dlouhá léta ležely spolu s některými originály pod terasou zámku. Proč nikdy nebyly osazeny zpět na své místo, je na první pohled zřejmé. Havarijní stav vlastní stavby, její nestabilita a chybějící schodiště to neumožnily. Na jediné kopii, která leží poblíž terasy zámku a vyžaduje rychlý restaurátorský zásah, můžeme zakusit dvojí pocit. Jednak jistotu, že kopie oproti originálu je hrubá a studená, ovšem i pocit vděčnosti, že byla zhotovena dříve, než se originál stal nečitelným. Widman byl dobrý umělec, ale rozhodl-li se použít červených pískovců pro své sochy, bylo to také kvůli dostupnosti a běžnému užívání tohoto materiálu pro kamenické práce stavebního i kamenosochařského charakteru v této oblasti. Materiál, sice efektní svou teplou barevností, je svou vnitřní strukturou značně problematický. Místy obsahuje až centimetrové valouny křemene a má výraznou odlučnost podél četných jílovitých vrstviček. Červené pískovce se vyskytují v blízkém okolí jako jedna ze sedimentárních výplní blanické brázdy. Tento významný zlomový systém Českého masivu se táhne v poledníkovém směru od Českého Brodu až po České Budějovice. Permo-karbonské sedimenty, k nimž červené pískovce patří, jsou kontinentálního původu a nejčastěji se vyskytují ve facii (facie – odlišná horninová jednotka – pozn. red.) jezerní či říční. Pískovce jsou výsledkem aridního pouštního větrání (pouštního zvětrávání probíhá v oblastech, kde vypařování vody převládá nad srážkami; v povrchových částech zemské kůry zde dochází ke koncentraci sloučenin Fe a Al – pozn. redakce) a jsou zbarveny do ruda krevelem, který vytváří tenký povlak na zrnkách písku. Často obsahují hrubší zrna až valouny křemene a jsou velmi slabě pojeny, takže se vlivem kyselých dešťů sypou. Od středověku se červené pískovce těžily v Nučicích u Kostelce nad Černými lesy, kde se nacházely největší zásoby této suroviny v blanické brázdě. Starší zdejší lom, který byl ještě těžen v době, o které mluvíme, a později opuštěn, protože byl nevhodně založen proti vrstvám (Rybařík 1994, 74), by mohl být lokalitou smilkovských plastik. Je však od místa použití dosti vzdálen. Menší ostrůvky červených pískovců se ale vyskytovaly i v bezprostředním okolí Smilkova. Jedna taková pravděpodobná lokalita je Nesperská Lhota u Čeliva, odkud je i blízko k dalším památkám z červených pískovců na Benešovsku, jako je Jemniště nebo vodní tvrz Popovice. V mnohem leším stavu než teatron ve Smilkově je o jedenáct let starší sousoší Jana a Pavla z roku 1761, umístěné v polích poblíž silnice mezi Smilkovem a Arnoštovicemi. Je také z červeného pískovce, ale pravděpodobně z jiného lomu. Vytvořil ho člen Widmanovy kamenické hutě Tomáš Hatlák, který se na panství stal vrchním sochařem a ve Smilkově žil v letech 1760-1782. Ve srovnání s jinými kamennými památkami v okolí mají pískovce využité ve Smilkově nejsystější barvy. Podaří-li se vrátit smilkovský teatron alespoň přibližně do původního stavu, budou to místní rodáci asi považovat za zázrak. První dvě terasy patří k parku a spolu s ním novému německému majiteli, třetí terasa nad silnicí s tzv. Hančlovým skleníkem z pozdějšího období náleží jinému soukromníku. Nejdůležitější bude stavební oprava teatronu spolu s obnovou schodů. Až následně pak mohou být osazeny existující kopie. Celou sochařskou výzdobu lze citlivým tónováním uvést do původní barevnosti. Není vyloučeno, že ústřední sochu „Caritas“ by šlo zachránit restaurátorským a konzervačním zásahem. Str. 45
Str. 46 Na zbytcích původních plastik je možné pozorovat výrazné krusty vzniklé konzervačními zásahy. Tam, kde jílovité vrstvičky vycházejí na povrch, dochází k navětrání, které pak směřuje dovnitř plastik, i když plášť zůstává částečně chráněn. Rozhodně není možné plastiky v tomto stavu převážet nebo zvedat kvůli odlití formy, protože by se okamžitě rozsypaly. Formu lze vytvořit na počítači, ale výdusky se zde neosvědčily co do stability a nepůsobily věrohodně. Nezbývá tedy než doufat, že alespoň to, co se podařilo zachránit, se také navrátí na své místo.
Literatura: |
