Martin Filip: Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličíně
[Bakalářská oborová práce, Historický ústav FF MU, Brno 2002]

 

Rád bych na tomto místě vyjádřil poděkování za pomoc a cenné rady vedoucímu mé bakalářské oborové práce Mgr. Miroslavu Jeřábkovi. Děkuji také paní Anežce Šabatkové, paní Vlastě Kořínkové, paní Marii Richtrové a panu Františku Špačkovi za zapůjčení fotografií, plakátů a za cenné vzpomínky, které mi pomohly při psaní této práce. Dále děkuji starostovi Miličína Vlastimilu Pousteckému a zaměstnankyním Obecního úřadu v Miličíně za pomoc a ochotné zapůjčení obecních kronik.

Obsah

I. Úvod

II. 125 let ochotnického divadla v Miličíně

II.1 Působení spolku do vzniku Českosl. republiky

II.2 Období 1. republiky – vrchol spolkové činnosti

II.3 Léta válečná a poválečná

II.4 Návrat ochotnického divadla do Miličína

II.5 Seznam představení a jejich výnosy

III. Závěr

Seznam pramenů a literatury

Obrazová příloha

I. Úvod

 

Cílem bakalářské oborové práce s názvem Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličíně je shrnout celkový vývoj a význačné momenty v dějinách spolku, který se od roku 1875 významně podílel na formování kulturního života v malém městě na samém jihu Středočeského kraje.

Dějiny ochotnických divadel mimo větší centra jsou často opomíjeny a chybí jim komplexnější zpracování. Mezeru se pokusil zacelit až v roce 1998 kolektiv autorů prací Cesty českého amatérského divadla. Tato studie se však zabývá pouze vývojovými tendencemi a nechce, ale ani nemůže, rozebírat vznik a vývoj jednotlivých ochotnických spolků, kterých na území českých zemí působily a působí stovky.

Tato práce by se měla zařadit mezi několik málo existujících „dějin” ochotnických spolků. Autorovi je téma blízké, neboť od roku 1996 sám působí v miličínském divadelním spolku, který hrál (a hraje) podstatnou roli ve společenském životě obce. Z jeho středu často vycházeli přední činitelé města.

Snahou bude zachytit dějiny spolku v celé jejich šířce, tedy od roku 1875 dodnes, v textu budou připomenuty i další divadelní aktivity v Miličíně.

Téma dosud nebylo zpracováno, pramennou základnou se autorovi staly zejména zápisy v pamětních knihách města Miličína, občasné novinové články, vzpomínky pamětníků a dochované fotografie a plakáty. Největší význam mají pro práci kronikářské zápisy, které se ochotnickému spolku věnují v určitých obdobích velmi podrobně, jindy naopak spíše stručně. Při porovnání s dalšími informačními zdroji se však kronikářské zápisy jeví jako poměrně věrohodné a vhodné pro účely této práce. Se spolkovými materiály neměl autor možnost pracovat; patrně se nedochovaly, nejsou ani součástí fondů Okresního archivu v Benešově.

V práci se střídají úseky psané chronologicky, s částmi dělenými tematicky – ty jsou zařazeny zejména tehdy, když je možné vysledovat určité obecnější tendence ve vývoji spolku. Pro potřeby této práce autor rozdělil dějiny spolku na čtyři období (1875-1918, 1918-1939, 1940-1965 a od roku 1996), která jsou svým způsobem specifická, orámovaná význačnými historickými událostmi, jež znamenaly změny ve vývoji spolkové činnosti.

Bezprostředně za obsahovou částí práce je zařazen seznam všech představení v historii spolku, jejichž názvy se dochovaly, doplněný tam, kde je to možné, i výnosem z nich. Obrazová příloha obsahuje několik fotografií z historie i současnosti spolku a pozvánku a plakát, kterými spolek zval na svoje vystoupení.

II. 125 let ochotnického divadla v Miličíně

 

Kdysi městečko, dnes obec s přibližně tisícem obyvatel – Miličín (dříve byl také používán název Milčín), leží asi dvacet kilometrů severně od Tábora na jihu Středočeského kraje, přímo na důležité cestě z Prahy do Českých Budějovic a Lince. A právě tato cesta byla jednou z hlavních příčin, proč Miličín povětšinou své historie, v dobách kdy se mu vyhýbaly velké požáry, epidemie nemocí a válečná tažení, vzkvétal a dařilo se zde mnoha živnostem.

V polovině 19. století „obyvatelstvo živí se hlavně polařením a řemesly,”[1] Jako první je proto v Miličíně roku 1852 založen živnostensko – řemeslnický spolek. Spolková činnost se poté až do konce 19. století neustále rozrůstá: v roce 1878 vzniká spolek dobrovolných hasičů, roku 1895 hospodářský spolek, v únoru roku 1898 je založen spořitelní a záloženský spolek farní osady miličínské, v obci působí i spolek vojenských vysloužilců a pěvecko-hudební jednota Malát. Založení Sokola se datuje k roku 1902, v roce 1913 začal v Miličíně působit okrašlovací spolek, jehož činnost se pozitivně projevila na vzhledu městečka.

Nejdelší tradici má ale činnost Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličíně. Ten začal pracovat v roce 1875 a kromě dvou přestávek (v letech 1914–15 a 1966-96) působí dodnes – byť pracoval v rámci různých organizací: od roku 1923 člen Ústřední matice divadelního ochotnictva československého, v roce 1951 začleněn do Osvětové besedy a od roku 1996 pracuje v rámci místní organizace Tělovýchovné jednoty Sokol. A právě působení miličínského amatérského divadla je také námětem této práce.

II.1 Působení spolku do vzniku Českosl. republiky

 

K nejstarším dějinám miličínského ochotnického spolku, tedy k období od roku 1875 do konce první světové války, se váže velmi málo dochovaných písemných dokladů. V podstatě jediným pramenem zůstává První pamětní kniha města Miličína, založená v roce 1839 městským tajemníkem Josefem Kulišem. Ta však obsahuje zpočátku velmi kusé záznamy, které v roce 1897 ustávají zcela. Místní učitel Ludvík Traxler, který byl roku 1922 pověřen obnovením kroniky, proto požádal činovníky jednotlivých spolků o shrnutí jejich činnosti v době první světové války.

Za Spolek divadelních ochotníků ve městě Miličíně se tohoto úkolu ujal jeho jednatel Vít Kraupner. Ten hned v úvodu svého pojednání píše: „Spolek divadelních ochotníků v Milčíně jest nepochybně jeden z nejstarších místních spolků. Neznám data založení, píši tak, jak slýchám z úst pamětníků. Nejstarší protokol, který mám po ruce datuje valnou hromadu ochotnického spolku v roce 1887.”[2] Divadelní spolek byl však zcela určitě založen již o 12 let dříve.

 Rok 1875 jako datum vzniku ochotnického spolku připomíná miličínský kaplan František Teplý ve své knize Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí.[3] Ta vyšla v roce 1899 a je dodnes nejlepším pojednáním zejména o starší historii Miličína. Záznam o vzniku spolku však nakonec najdeme i v samotných kronikách. V roce 1935 totiž Vojtěch Kraupner, který se vedení pamětní knihy chopil o dva roky dříve, píše: „Oslava 28. října byla letos zvlášť slavnostní, jelikož spolek slavil součastně své 60^ti leté trvání. Jubileum této krásné a ušlechtilé práce oslavil spolek slavnostním představením dne 27. října 1935, k němuž vybrán tentýž kus, s nímž spolek před 60 léty poprvé (22. srpna 1875) zahájil svou činnost: hrán Chudý písničkář od Rud. Kneisla za režie Viléma Švelbra (před 60 léty měl režii Frant. Červencl, který letos 8. září zemřel). Chudého písničkáře hrál letos Jan Přibyl učitel.”[4]

Když pak Vojtěch Kraupner začíná v roce 1945 psát III. pamětní knihu, najdeme v ní podobný záznam: „Ochotnický divadelní spolek v Miličíně prokazoval od svého založení bohatou činnost. Již dlouho před I. světovou válkou hrál v Miličíně divadelní představení; byl založen r. 1875...”[5]

Divadelní představení se patrně hrála v Miličíně již před rokem 1875,[6] organizovaný spolek se však formoval právě až k tomuto datu – tedy v době, kdy „po obnově ústavních svobod v 60. letech nastal znovu rozkvět českého ochotnického hnutí...zákony o právu spolčovacím a shromažďovacím z roku 1867 daly této činnosti legální základnu...”[7]

Známe-li přesné datum založení divadelního spolku (respektive datum sehrání prvního představení), máme naopak o jeho činnosti do konce první světové války jen velmi kusé zprávy. Jediný zápis v kronice pořídil městský tajemník Bareš, který připomíná, že se spolek 28. února 1894 zúčastnil spolu s dalšími miličínskými spolky průvodu k uvítání nového faráře Matěje Layera.[8]

Vít Kraupner ve svém pojednání v kronice vzpomíná na předválečnou činnost takto: „Tenkráte hrávalo se častěji nežli za doby naší, měliť hojnosti sil a snad i více chuti. V pozdějších letech jeví se ochablost spolku. Nebyla činnost spolku občanstvem oceňována a potom i výnos z divad. představení hradil sotva kromě obvyklé režie hudebníky, kteří byli sem ze vzdálenějšího okolí jednáni (nejvíce z Neustupova)”.[9]

Počátek první světové války vedl k tomu, že se „v letech válečných 1914 a 1915 činnost spolku zastavila pro nedostatek sil. Seznam členů v r. 1913 vykazuje 29 členů, z nichž opravdu činných bylo asi 12. Za války narukovalo 16 členů.”[10]

Přestávka vynucená tíživou dobou ale netrvala dlouho. Už 5. října 1916 uvedli ochotníci za režie J. Smrčky hru Staří blázni. I zde však zasáhly válečné okolnosti – čistý výnos z představení (asi 40 korun) musel být podle nařízení okresního hejtmanství v Táboře zaslán ve prospěch vdov a sirotků po padlých vojínech. Na stejný účel putovalo i 50 korun získaných jako výtěžek z přestavení Hospodář a výměnkář (28. února 1917) a 53,50 korun z dvou představení Furianta 22. a 31. října 1917 – mimo toho bylo ještě 10 korun zasláno „na válečné hroby”.[11]

K této situaci jednatel spolku Vít Kraupner v roce 1922 poznamenal: „Ve prospěch spolkové pokladny, jako za dob dřívějších, dle nařízení okr. hejtmanství se hráti nesmělo, nýbrž všechen výtěžek měl býti věnován ku prospěchu rakušáckých dobročinných účelů. Ale funkcionáři spolku našeho dovedli i tento příkaz obejíti, neb pokladní kniha v tom čase vykazuje různé i větší dary od ´nejmenovaných´. (Byly to neodvedené zbytky z výtěžku divadelních představení).”[12]

V roce 1918 se však situace alespoň částečně mění. Byly sehrány dvě hry – v dubnu Zlatý pavouk a v červnu Hříšnice. Z celkového výnosu bylo 190 korun zasláno Českému srdci, 40 korun věnováno miličínskému okrašlovacímu spolku a 230 korun konečně putovalo do spolkové pokladny. Navíc ochotníci vystoupili s hrou Hříšnice ještě v nedalekých Chotovinách ve prospěch tamního spolku.

Za války se také konaly dvě valné hromady spolku. V roce 1917 se zúčastnilo pouze 7 členů, o rok později již 23 členů. Na vojně bylo 16 členů spolku, 4 byli raněni, 1 zemřel, 2 skončili jako invalidi. Jako legionáři se vrátili Václav Budílek, František Jenšík a Jaroslav Kuchta.

V říjnu 1918 se pak divadelní spolek zúčastnil „korporativně s ostatními spolky milčínskými všech významných oslav.”[13]

II.2 Období 1. republiky – vrchol spolkové činnosti

 

V nové situaci samostatné Československé republiky se spolek brzy velmi dobře zorientoval, navázal na svoji předválečnou a válečnou činnost a aktivně se zúčastňoval všech akcí spjatých s novou republikou.

Už 4. května 1919 se ochotníci s dalšími organizacemi účastní sázení lípy svobody na miličínském náměstí. Když je potom 18. září 1919 v Miličíně založen komitét Československé péče o dítě (měl přilepšovat dětem trpícím podvýživou), přispívá spolková pokladna 32,50 korun a navíc ve prospěch komitétu organizuje loutkové představení s výnosem 567,54 korun.

V následujících letech se spolek navrací ke své tradiční činnosti. V roce 1920 sehráli ochotníci dvě hry – Noční šichta a Smír – o rok později jedno představení.

Na valné hromadě, které se sešla 7. ledna 1923, byl na návrh místoředitele spolku, obuvníka Antonína Petráně, spolkový výbor pověřen, aby se postaral o nové jeviště. Jak však poznamenává miličínský kronikář Ludvík Traxler, „nebyl to úkol snadný, neboť k dobré vůli scházely hlavně peníze.”[14] Na výborové schůzi, která se konala o čtyři dny později, bylo rozhodnuto prodat staré jeviště – to bylo inzerováno v Lidovém deníku a prodáno do Jivan u Jičína za 1500 korun. Dále bylo obecní zastupitelstvo požádáno o zapůjčení 3000 korun, které spolek věnoval do fondu na stavbu spolkového domu a později byly převedeny do fondu pro stavbu měšťanské školy – tento obnos se měl poté postupně splácet. Ředitel spolku Mikuláš Ohnesorg a choť jednatele spolku Karla Hauptová provedli podomní sbírku, která vynesla 415 korun.

Když pak 11. dubna dorazilo jeviště od firmy Petránek z Prahy, zapůjčil Mikuláš Ohnesorg spolku 500 korun, které se nedostávaly. Celkové výdaje se nakonec vyšplhaly na 8490,20 korun (7200 korun stálo samotné jeviště, 685,70 prkna a dříví na spodek, 754,50 řemeslné práce a 150 korun doprava). Jeviště pak bylo panu Petránkovi, který se pro peníze dostavil osobně, zaplaceno 14. dubna 1923. Zahajovací představení, bylo na novém jevišti umístěném v sále hospody u Burianů, kde měli ochotníci své zázemí, sehráno 29. dubna a opakováno 1. května. V Psohlavcích od Antonína Fencla tehdy účinkovalo 38 krojovaných herců a představení spolku vynesla 477,60 korun. „Zřízení tohoto nového velmi vkusného jeviště znamená počátek nové doby rozmachu a rozkvětu divadel. spolku.”[15]

Ještě téhož roku se spolkový výbor na své schůzi dne 11. října usnesl na členství v Ústřední matici divadelního ochotnictva československého, která zastřešovala ochotnické spolky již od roku 1885.[16] Spolek byl zařazen do okrsku číslo 2 se sídlem ve Voticích.

Výbor spolku, který byl zvolen na valné hromadě na počátku roku 1923 pracoval ve složení: „ředitel – Mikuláš Ohnesorg, řezník; místoředitel – Petráň Antonín, obuvník; jednatel - Haupt František, odb. učitel; pokladník - Havlíček Josef, holič; režisér - Švelbr Vilém, krejčí; archivář - Hrachovec Bohumil, I. dekoratér – Vojtěch Král; II. dekoratér – Josef Šmelc; správce domu – František Jára, bednář; revisoři účtů – Chytra Jan, rolník; Jenšík Frant., rolník; nápověda – Čáp Josef.”[17] Celkem měl spolek v té době 67 členů a přispívajících a za rok 1923 sehrál čtyři představení s celkovým čistým výnosem přes 1400 korun. Není divu, že obecní kronikář Traxler k činnosti spolku poznamenává: „Jak z uvedeného zřejmo, jest bohatá činnost tohoto spolku chvályhodná a tím úctyhodnější, přimyslíme-li si k tomu obvyklé neurovnané vnitřní problémy spolkové. Spolek může býti na svoji kulturní práci hrdým.”[18]

V následujících letech spolek dále pokračoval ve své činnosti a každoročně zvyšoval počet odehraných představení – v roce 1924 jich bylo sedm, o rok později už devět. Ochotníci pravidelně připravovali program k oslavám narozenin prezidenta Masaryka[19], každoročně se účastnili Husových oslav a oslav výročí vzniku republiky (například 28. října roku 1924 se hrála hra o Janu Žižkovi Otec božího lidu). Za pozornost stojí zejména představení z roku 1924 Staročeská svatba, které se hrálo od sobotního večera 14. září i po celou neděli, až do zakončení večerní muzikou. Spolek často organizoval maškarní, mikulášské i silvestrovské zábavy. V roce 1924 se předsedou stal František Jenšík a František Haupt se kromě funkce jednatele ještě věnoval režii. Představení se hrála v hostinci U Burianů, jehož majiteli Josefu Burianovi bylo podle smlouvy odváděno 15% z hrubého příjmu každého představení. Vstupné bylo odstupňováno: I.-III. kategorie míst stály 5 – 3 Kč, vstupenka k stání byla za 2 koruny.

V době největšího rozvoje miličínského ochotnického divadla se pak 18. dubna 1925 schází slavnostní valná hromada, na které spolek slaví 50. výročí zahájení činnosti. Přítomen je starosta města Jan Chytra, zástupci Sokola, Sboru dobrovolných hasičů, Osvětové komise, Okrašlovacího spolku, Společenstva živností, Spořitelního a záložního spolku, Divadelních ochotníků v Chotovinách a Šmahova okrsku z Tábora. Na valné hromadě byl pak čestným členstvím a diplomem oceněn Čeněk Kraupner – po čtyřicet let činný člen spolku, zakladatel Okrašlovacího spolku, nadšený Sokol a bývalý starosta města. Ten také sehrál hlavní úlohu ve hře F. X. Svobody Poslední muž, kterou byly 13. a 14. srpna zahájeny spolkové oslavy.

Činnost spolku pak vyvrcholila, alespoň z hlediska kvantitativních ukazatelů, v roce 1926. Na počátku roku se na valné hromadě stal místopředsedou spolku Vít Kraupner a jednatelkou Karla Hauptová, spolek měl 49 členů, uskutečnilo se 17 výborových schůzí. Mimořádná valná hromada se konala 29. června – čestných členem na ní byl jmenován učitel František Štefl, který ve spolku působil dvacet dva let. Toho roku odcházel do Skýchova, kde byl ustanoven řídícím učitelem. Společně se Sokoly uspořádal divadelní spolek na rozloučenou s ním „přátelský večírek”, na kterém byly sehrány jednoaktovky a odevzdán čestný diplom spolku.

V rámci Tylových slavností uspořádal spolek „Večer písní” (5. dubna) – za účasti Jihočeského učitelského pěveckého kvarteta a „Tylův večer” (23. května), při kterém byly sehrány dvě Tylovy aktovky. Při obou večerech byla pronesena přednáška o Tylovi jako průkopníku českého divadelnictví. 8. prosince organizoval spolek pro své členy kurz o mimice a maskování vedený Václavem Štíkovcem, členem divadelní společnosti ředitelky Zdeňky Benátové-Heidlerové, která na ochotnickém jevišti u Burianů sehrála v listopadu několik přestavení.

Celkem se v roce 1926 ochotníci představili v 11 jednoaktovkách a 6 celovečerních představeních.

I v dalších letech se práce spolku dařila „účast na představeních byla velmi četná, takže nejen morální, nýbrž i finanční úspěch spolku jest velmi pěkný.”[20] Počet představení se nesnižoval, většinou se hrálo 6x - 8x ročně. Ze zisků bylo pořízeno například rampové elektrické osvětlení jeviště za 1350 Kč (v roce 1927), 54 nových židlí za 2565 Kč (1930) nebo divadelní rekvizity za 560 Kč.

Od roku 1929 pořádal ochotnický spolek společně s tělovýchovnou jednotou Sokol každoročně šibřinky.[21] Nový miličínský kronikář Vojtěch Kraupner, který v roce 1933 vystřídal Ludvíka Traxlera, zaznamenal v roce 1934 do kroniky text básničky (autorem byl jeho bratr Jiří Kraupner) na rubu pozvánky na šibřinky:

 

„Všude se dnes hovoří

v Nové Vsi a Zahoří

v Petrovicích, Mezně, Borku

o ´Šibřinkách´ těch dvou spolků

Sokola a ochoty.

Vy všichni jste vřele zváni.

V sobotu hned po klekání

nechte svojí rachoty

a přijďte všichni do Milčína

k Šabatkovům.

Bude psina

na tom ´lesním paloučku´

(Mnoho povědět nesmím)

Však uvidíte:

svítit lampy v

dekoraci víly trampy

Karkulky a bábu s chrustem

houbaře; pak v smrčí hustém

skřítky, šišky, pany lesní

myslivce.

Tož přijď kdo teskní.

Veselost je tam vždy jistá

Šabatka už pivo chystá

plzeňské...to hovoří.

Zkrátka: Přijďte.

Vejboři.”[22]

 

Rozrůstala se i členská základna: jen v samotném roce 1931 přistoupilo devět členů. Téhož roku se stal předsedou Karel Šťastný, o rok později ho vystřídal Vilém Švelbr.

V repertoáru převažovaly hry českých autorů, spolek hrál „vesměs cenné a hodnotné kusy.”[23] V roce 1928 byli dokonce dva členové vysláni k účasti na režisérském kurzu v Táboře. Činnost byla pestrá a bohatá a kronikář mohl poznamenat: „Spolek koná velmi dobrou a záslužnou práci, vychoval po dobu svého trvání vyspělé divadelní obecenstvo svými velmi dobrými divadel. hrami, zvlášť výborně volenými a těžkými kusy při slavnostních příležitostech. Obětavost členů zřejma je nejvíce z toho, že v zimě konají se časté zkoušky i v nevytopeném divad. sálu.”[24]

Rozložení jednotlivých představení v průběhu roku se samozřejmě na malém městě muselo přizpůsobit rytmu života, který určovalo převážně rolnické zaměstnání obyvatelstva. Termíny premiér byly téměř každý rok stejné – kolem narozenin prezidenta Masaryka (7. března), kolem Velikonoc (ponejvíce o samotném božím hodě velikonočním, neboť pak „následují polní práce a mnoho herců lopotí se dlouho do noci ve svém povolání – až uplynulo léto a dlouhé podzimní večery opět nastaly – ožívá znovu činnost”.[25] Téměř vždy se hrálo 28. října, často kolem svátku Všech svatých a „dušiček” (1. a 2. listopadu), činnost uzavíralo představení na boží hod vánoční a někdy až o silvestru (pokud se nekonala zábava).

I v roce 1934 čekalo na členy spolku několik slavnostních příležitostí. Na valné hromadě 7. ledna převzal Čeněk Kraupner čestné uznání za 43 let ochotnické činnosti udělené Šmahovým okrskem v Táboře. Na „tučný čtvrtek” – 8. února – pořádal spolek přátelský večírek, na kterém byly předány diplomy zasloužilým ochotníkům. Po uvítacím řeči předsedy spolku Karla Šťastného a po sehrání aktovky Nový Herodes, je obdržely: František Jenšík, Vilém Švelbr, František a Karla Hauptovi. Atmosféru oslavy připomíná v kronice Vojtěch Kraupner: „Chvíle opravdu dojemná. Opona se tiše zvedá a na jevišti se zjevily 3 diplomy – památníky našim dobrým ochotníkům. Na scénu vchází jeden z nejstarších průkopníků osvěty v našem městě a zároveň jeden z nejzasloužilejších ochotníků náš starý p. Č. Kraupner. Vidíme na něm, že je zřejmě dojat – když předává jubilantům a slovy prostými zmiňuje se o zásluhách jmenovaných jubilantů.”[26]

V slavnostním duchu se nesla téměř všechna toho roku odehraná představení. K narozeninám T. G. Masaryka se 4. března hrál kus Věrni panu presidentovi, 24. června se ochotníci loučí s Františkem a Karlou Hauptovými, kteří se stěhují do Tábora; k oslavám vzniku republiky je předveden „obraz ze života” s názvem To za Rakouska nebylo – „dějství poslední této hry, v němž prohlášena naše samostatnost, je triumfem celého večera, oči všech září a vlna nadšení přelévá se v duše všech přítomných a všichni prožívali v duchu ty krásné první dny naší svobody.”[27] O Vánocích – 25. prosince – pak ochotníci oslavili stoleté výročí hymny Kde domov můj. „V proslovu promluveném učit. Janem Přibylem vylíčeny poměry vlastenecké před 100 lety, v době, která byla kolébkou naší milé hymny. Pak po živém obrazu Hold hymně sehrány 2 dobové obrázky ze života tvůrců naší hymny Jos. Kajetána Tyla a Františka Škroupa Země česká domov můj...Přiléhavé pestré kroje z dob 40. minulého století, dodalo kusu milý ráz a dojemná melodie naší hymny, kterou končil krásný večer, zanechala v návštevníkách milou vzpomínku na tvůrce naší hymny.”[28]

 V roce 1935 zastihla miličínské ochotníky milá novina. Dlouholetý člen mnoha miličínských spolků a bývalý starosta města Čeněk Kraupner, se rozhodl věnovat Sokolu část své zahrady a množství stavebního materiálu, aby mohla být vystavěna Sokolovna, ve které by cvičenci, putující po sálech miličínských hospod, našli své zázemí. Nová Sokolovna by přirozeně sloužila i jako divadelní sál s moderním vybavením.

Projekt společného sídla miličínských spolků nebyl nový. „Na počátku roku 1919 prodchnut byl Miličín myšlenkou zbudovati spolkový dům, který v prvé řadě by byl divadlem, Sokolovnou a kde by ostatní spolky měly možnosti ku pořádání schůzí, zábav atd. Za tím účelem sbíral a utvořil každý spolek found ku postavení spolkového domu. Miličínskými spolky společně byl zakoupen starý kolotoč, jenž měl býti také zdrojem příjmů. Řízení kolotoče ujal se obětavě Ant. Petráň, obuvník v Miličíně a získal slušný peníz každonedělním ´točením´ pro spolkový dům.”[29] Počáteční nadšení ovšem brzy opadlo, projekt byl zastaven a peníze, které ochotnický spolek shromáždil (3000 Kč) převedeny na fond pro výstavbu měšťanské školy.[30]

Možná i poučen tímto nezdarem (a zejména nezdarem s plánovanou výstavbou měšťanské školy), stanovil Čeněk Kraupner v dopise Bratrské tělocvičné jednotě Sokol ze 3. září 1935 přesné podmínky, za kterých jeho nabídka nabere platnosti: zastřešená hrubá stavba musela být na nabídnuté zahradě o výměře 640 m² postavena do 30. června 1936, množství zdarma poskytnutého stavebního materiálu muselo začít být využíváno do 1. listopadu 1935.

Kus sousední zahrady o výměře 218 m² nabídli sokolské jednotě za podobných podmínek i manželé Vojtěch a Ludmila Královi. Zároveň se množí nabídky na finanční i pracovní pomoc od soukromých osob (včetně poslance Národního shromáždění Adolfa Křemena) i od městské rady.[31]

Za této situace se 12. října 1935 schází mimořádná valná hromada Sokola, na které je „povstáním jednohlasně rozhodnuto nabízený dar přijmouti.”[32]

Aby byly splněny mecenášovi podmínky, je stavba Sokolovny dne 7. října 1935 zahájena.

Miličínští ochotníci se 14. června 1936 zúčastnili slavnostního položení základního kamene budovy. Za spolek pronesl projev Vilém Švelbr, který mimo jiné řekl: „Cílem naším je osvěta, nuž pracujme společně, ruku v ruce a pak se dílo podaří.”[33] Po prohlídce staveniště sehráli ochotníci na zámeckém[34] nádvoří představení Naši Furianti, „které se pěkně podařilo a jemuž pozadí staré zámecké budovy i přílepky kolem tvořily vhodnou dekoraci.”[35]

Po necelých dvou letech od položení základního kamene se Sokolovna 17. července 1938 konečně slavnostně otevírala.[36] Patronát nad slavnostním aktem přijal poslanec Národního shromáždění Adolf Křemen pocházející ze Zahoří u Miličína. Moderní budova byla velmi dobře zařízena, kromě cvičebního sálu v přízemí a galerie tu byl v suterénu byt pro správce budovy (sokolníka). Nechyběla šatna v předsálí, sociální zařízení a sklady. K velkému sálu přiléhala menší místnost, která sloužila jako šatna pro herce. V budově také byla promítací kabina pro filmové projekce s vlastním vchodem. Zavedeno bylo horkovzdušné vytápění.

Stavitel a architekt Vojtěch Kraupner (syn Čeňka Kraupnera) nejenže vypracoval bez nároku na odměnu projekt budovy a sám řídil její stavbu, ale navíc ještě vyzdobil sál a galerii do omítky malovanými (a dodnes unikátními) obrazy Miličína a jeho okolí, obcí, které na stavbu přispěly a rozměrnou malbou „Jan Žižka promlouvá nad Miličínem k svému lidu” nad jevištěm. Vnější omítky opatřil vlasteneckými nápisy, státními znaky jednotlivých zemí Československé republiky a rozměrným obrazem znázorňujícím krajinu Československa na štítové stěně. Akademický malíř, Hynaisův žák, Rudolf Budský pak do omítky mezi okny sálu namaloval rozměrné portréty zakladatelů Sokola Tyrše a Fügnera.[37]

V roce 1939 se Sokolovna konečně stala domovem také pro ochotnický spolek. Sokol do ní totiž pořídil nové moderní rozkládací jeviště s kruhovým horizontem od firmy Drobný z Místku. Není divu, že „nejvíce byli překvapeni tímto jevištěm naši obětaví členové spolku ochotnického, kteří dosud hráli na primitivním jevišti v hostinci u Burianů.”[38]

K slavnostnímu předání jeviště došlo 14. května 1935 a bylo spojeno s oslavou svátku matek. Šedesát sokolských dětí při této příležitosti sehrálo před zaplněným sálem pohádku Lípa. Kronikář poznamenává: „Nové jeviště – jedno z nejlepších, jaké dosud v Miličíně bylo viděno – silně el. lampami ozářené, působilo na miličínské slavnostním a nezapomenutelným dojmem.”[39]

Slavná éra miličínského ochotnického divadla však se soumrakem 1. republiky také pomalu končila. Za vrchol období naplněného činorodou prací můžeme považovat dvě představení sehraná v přírodním divadle na hoře Kalvárii[40] v letech 1934 a 1937. K 20. výročí bitvy u Zborova připravili režiséři Ladislav Šabatka a Mikuláš Ohnesorg na 11. července 1937 výpravnou inscenaci hry o pěti dějstvích od J. Zemana Zborov. V té účinkovalo přes 100 osob, selská jízda i četa československého vojska (včetně účastníků zborovské bitvy). První představení přerušila po prvním jednání silná bouřka a proto musela být hra opakována 25. července. Na obrovskou účast obecenstva můžeme soudit podle příjmu z představení – ten činil při cenách vstupného 3 a 5 Kč v té době naprosto neobvyklých 6620 korun. Je možné, že se návštěva přiblížila té z roku 1934, kdy ochotníci sehráli v přírodním amfiteátru podobnou hru Zborováci – pořadatelé tehdy napočítali 3000 diváků.[41]

Předání jeviště v Sokolovně však znamenalo na dlouhou dobu poslední radostnou událost v životě spolku, který v roce 1939 sehrál pouze tři představení. „Důvod proč byla vyvinuta tak malá činnost ochotnického spolku spočíval v neradostných událostech, které se v tom roce následkem okupace RČsl. odehrály.”[42] V Miličíně byly toho roku zakázány tradiční maškary, které k městečku neodmyslitelně patřili již od 1. poloviny 19. století, ve kterých často účinkovali i ochotníci a „při nichž vždy jakoby miličínští se probouzeli ze zimního spánku k novému životu – maškary, při kterých rádi miličínští účinkovali, aby se udržel ten krásný, originelní a svérázný zvyk starobylého Miličína.”[43]

Činnost Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličíně však přes nejrůznější problémy neustala ani v letech válečných.   

 

II.3 Léta válečná a poválečná

 

Přes nejrůznější problémy neustávali miličínští ochotníci ve své činnosti i během okupace a zaznamenávali četné úspěchy, zejména ve stále se zvyšující návštěvnosti. V roce 1941 píše kronikář Vojtěch Kraupner: „Pro zajímavost uvádím, že v této době válečné jsou divadelní představení hojně navštěvována poněvadž lidem se začínají hromadit peníze, za které nemohou koupit to, co by si přáli.”[44] O dva roky později dodává: „Zájem o kinematografická představení a divadelní představení, která se pořádala v r. 1943 (i v j. letech války), byl mimořádně velký – neboť nebyla nouze o peníze – a taneční zábavy byly omezeny – ke konci války úplně zakázány.”[45] V roce 1944 však nezapomíná připomenout, že „dělný lid však nemá přebytky peněz...” a stoupající příjmy z jednotlivých představení zaznamenává „jako doklad blížícího se znehodnocení měny.”[46] Největší příjem v dosavadních dějinách miličínského ochotnického spolku – 7074 korun - vynesla dvě představení hry Za ranního kuropění, hraná o Velikonocích 9. a 10. dubna 1944.

Své zisky spolek v roce 1941 ještě posílil prodejem starého jeviště, které „složené na půdě se stalo neužitečným, protože Sokol pořídil jeviště nové moderní. Proto bylo staré jeviště prodáno Mládeži církve českomoravské v Chotovinách.”[47]

Za této výhodné finanční situace (ačkoli s inflací samozřejmě stoupaly i výdaje) si mohl divadelní spolek dovolit dosud nevídanou věc – 21. a 22. srpna vystoupil v Sokolovně[48] společně s miličínskými ochotníky v hlavní roli hry J. Říhy Hluchý klas bývalý člen činohry Národního divadla v Praze Jaroslav Hurt, který byl v té době již na odpočinku v Želči u Tábora. Představení režírované Vilémem Švelbrem zaznamenalo značný úspěch, „divadelní sál byl plně obsazen a mistr Hurt spokojen”[49], a proto uskutečnili miličínští ochotníci ještě zájezd do Mladé Vožice, „kde rovněž s velkým úspěchem provedli tuto divadelní hru.”[50] Mistru Hurtovi byl ochotnickým spolkem vyplacen honorář 1570 korun.

Jaroslavu Hurtovi se zřejmě v Miličíně zalíbilo, neboť ještě téhož roku (25. a 26. prosince) zde vystoupil v divadelní hře Lilofee, za což obdržel honorář 1600 Kč. Ani potom však na miličínské ochotníky nezapomínal – o Velikonocích 1944 poslal pozdravný lístek Anežce Šabatkové, která se uzdravovala z těžké nemoci. Otce Anežky Šabatkové Jaroslav Hurt přesvědčoval o jejím talentu a nabízel zajistit místo v divadle v Českých Budějovicích, jeho nabídka však byla odmítnuta a sama paní Šabatková se o ní dozvěděla až po dlouhých letech.[51]

V roce 1944 pak spolek poděkoval svému členu, statkáři Rudolfu Pilcovi, který Jaroslava Hurta v Miličíně hostil.

Své 75. narozeniny oslavil 15. února 1942 jeden z nejvýznačnějších miličínských občanů a po 50 let člen ochotnického spolku Čeněk Kraupner. Tento vyučený švec se po „zkušené” ve Vídni vrátil do Miličína a založil si vlastní ševcovskou dílnu, zabýval se také obchodem a v pohnutých letech po vzniku Československa (1919-1922) byl starostou města. Jako zakladatel a jednatel Okrašlovacího spolku se podstatně podílel na změně vzhledu města – s jeho přispěním založené parky a aleje jsou ozdobou obce dodnes. Jako nadšený Sokol stál u zrodu Sokolovny, když na její stavbu věnoval pozemek a množství stavebního materiálu. Aktivně se účastnil několika sokolských sletů. Účinkoval v dlouhé řadě ochotnických divadelních představení, založil divadelní kapelu a organizoval slavné maškarní průvody. Se svou ženou Annou, rozenou Stejskalovou, vychoval deset dětí. Zejména jeho synové Jiří, Vojtěch a Vít navázali na jeho úspěšnou práci pro mnoho spolků i město Miličín. Čeněk Kraupner zemřel ve věku 84 let 16. července 1951.

Ani slavnostní okamžiky však nedokázaly přehlušit smutnou dobu. V roce 1940 si obecní kronikář povzdechl: „Válka tíživě doléhá, a to bylo příčinnou, že se letos o Božím Hodě vánočním nehrálo v sokolovně divadelní představení – prvně po mnoha letech - bylo ticho toho dne.”[52]

Problémy působila i cenzura, „která mnohá představení zakazovala a vyškrtávala.”[53] Podobně jako za první světové války musel spolek část svých zisků odvádět – např. v roce 1944 připadlo 50% ze zisku hry Poslední muž (1049,60 koruny) Národnímu souručenství. Při náletu na Štýrský Hradec zahynul člen spolku Jiří Zahrádka[54], který byl do Rakouska nasazen na práci.

Už po konci války – 6. června 1945, vzpomněl spolek na výborové schůzi svého režiséra, učitele Františka Prokopa, který byl zastřelen Němci v Sedlci-Prčici o květnových revolučních dnech.

„Pro nejrušnější rok, jaký dějiny města zaznamenaly,”[55] uspořádal divadelní spolek pouze jedno představení – hrál se Lešetínský kovář od Svatopluka Čecha.

V době války byl předsedou spolku poštmistr Jaroslav Fridrich, místopředsedou krejčí Vilém Švelbr, jednatelem učitel Jan Přibyl, režiséry holič Karel Havlíček a učitel František Prokop, pokladníkem rolník František Suchan, dekoratérem knihař Ladislav Kubíček a revizory účtů František Špaček, Jan Švec, Josef Voříšek a František Řehák.

Po skončení války se spolek vrátil ke své obvyklé činnosti a navíc se každoročně účastnil oslav výročí revoluce.

Po letech půstu se opět mohly pořádat taneční zábavy, pro spolek však jeho první ples 5. ledna 1946 nedopadl nejlépe – příliš drahá Jirotova jazzová a smyčcová hudba z Bystřice (stála 5000 korun) zapříčinila deficit 680 Kčs. Ten však pomohl zacelit výtěžek ze tří představení hraných toho roku.

Do Miličína se také vrátila maškara, v roce 1946 s aktuálním námětem Norimberský soud – čerti hlídali necky, na kterých bylo vezeno tělo „Emanuela Moravce”, v prasečí kleci byli zavřeni „K. H. Frank” a „R. Heydrich”. Po letech zákazů se občané Miličína i širokého okolí masově zúčastnili maškarního divadelního představení.

V poválečném období hrával spolek většinou tři hry ročně, na repertoáru se objevovaly hry vlastenecké, protiválečné i veselohry. Svou činnost v roce 1946 spolek zahájil hrou Praha je naše, následovala Čapkova Matka. Oblíbeny byly hry Aloise Jiráska – v letech 1949 a 1951 se hrála Vojnarka, roku 1950 Otec, s Lucernou vystoupili v roce 1951 v Miličíně členové Sokola ze Sudoměřic. Zejména Vojnarka režírovaná již velmi starým Vilémem Švelbrem, kterou „s velkým zájmem sledovali návštěvníci”,[56] vzbudila značný ohlas nejen v Miličíně, ale i ve Střezimíři, Sudoměřicích a Voticích, kde s ní ochotníci vystoupili.

Kromě zasloužilého ochotníka Viléma Švelbra se režií začal zabývat Ladislav Kubíček (v roce 1950 režíroval veselohru Slovanské nebe), který od roku 1945 vedl i dětský divadelní kroužek v rámci obnovené Tělovýchovné jednoty Sokol.

Režisérkou se stala i Anežka Šabatková, která svou první velkou roli sehrála v roce 1938 ve hře Právo první noci. Jí režírovaný Měsíc nad řekou Fráni Šrámka byl o Vánocích 25. prosince 1951 také poslední hrou, „která byla sehrána samostatným Spolkem divadelních ochotníků v Miličíně, neboť tento spolek byl zařazen pod Osvětovou besedu.”[57]

Kromě změny názvu na Osvětová beseda – divadelní soubor v Miličíně však spolek pokračoval ve svojí činnosti beze změn. Hrálo se pouze méně představení - většinou jedno, někdy dvě ročně. Většinu her režírovali Anežka Šabatková nebo Ladislav Kubíček, představení Babička však v roce 1960 režírovala učitelka Mária Raková a Její pastorkyňu v roce 1963 učitelka Anna Dvořáková. Soubor se účastnil divadelních přehlídek a podařilo se mu získat i několik ocenění.

Začátek konce divadelního souboru v Miličíně znamenala inscenace Tylova Strakonického dudáka v roce 1964. Režisérka Anežka Šabatková v tom roce odmítla vstoupit do bojů o ředitelské křeslo v místní škole tím, že by podpořila skupinu kolem manželů Vološčukových. Učitel Vološčuk poté na poslední chvíli oznámil, že nebude v představení hrát a navíc zorganizoval scénu Dorotky na šibeničním vrchu, kterou přislíbil připravit, proti duchu režijního vedení hry. Kvalita představení na to značně doplatila a Anežka Šabatková, režírující od roku 1960 téměř výhradně sama, zasažená navíc úmrtím v rodině, spolek opustila.[58]

V roce 1965 ochotníci ještě přece jen sehráli hru Jakub Oberva, ale pak už chyběl zdatný organizátor a miličínský divadelní soubor se po 90 letech činnosti definitivně rozpadl. Na své obnovení čekal celých 31 let.

 

II.4 Návrat ochotnického divadla do Miličína

 

Kdysi slavná tradice ochotnického divadelnictví v Miličíně byla na počátku 90. let dávno pokryta hustou vrstvou prachu. Zašlou slávu amatérského divadla připomínaly už pouze děti z místní základní školy, které od roku 1975 v dramatickém kroužku vedla učitelka Vlasta Kořínková.[59] Když miličínská kronikářka Iveta Holasová[60] píše v roce 1992 o dětském divadelním představení, poznamenává: „Kulisy jsou ještě z majetku bývalého ochotnického spolku. Kdysi byly určitě výborné a prvotřídní, to je na nich vidět ještě teď, ale čas se na nich nesmazatelně podepsal...Jsou uloženy na půdě sokolovny, jinde pro ně není místo...Opona je záplatovaná, rozkousaná od myší. Novou se nedaří sehnat.”[61] O dva roky později dodává v zápisu o Sokolovně, že jeviště (od roku 1939 stále stejné) je již téměř nepouživatelné.

Situace se začala měnit v roce 1996. Za přispění obecního úřadu se začala opravovat Sokolovna (částečná oprava střechy a výměna okapů, nová fasáda na průčelí a betonové schody ke vstupním dveřím). Ale především byly v obci po téměř 30 letech obnoveny masopustní maškary. Vystoupení se skládalo z několika scének hraných dětmi i dospělými.

Stejná skupina lidí, která byla u obnovení masopustní tradice, stála i u znovuzrození ochotnického spolku. V květnu téhož roku začali noví ochotníci nacvičovat první hru. Režie se ujala Vlasta Kořínková, která si tak poprvé vyzkoušela vedení dospělých herců.

Hrozba ztráty Sokolovny si v Miličíně vynutila i obnovení Tělovýchovné jednoty Sokol, která se stala členem táborské župy Jana Žižky z Trocnova. A protože i vznik Sokola byl záležitostí stejné skupiny lidí jako v případě masopustu a divadla, začlenily se tyto aktivity organizačně do rámce sokolské organizace. Na ustavující schůzi 20. září 1996 byl starostou miličínského Sokola zvolen Zdeněk Typta, náčelnicí Alena Cikhartová.

V roce 1997 se masopustní maškary vrátily k tradici tematických představení na improvizovaném jevišti před obecním úřadem na hlavním miličínském náměstí, v níž pokračují dodnes.[62]

S klasickou hrou se ochotníci konečně představili 2. května 1997. Hráli se Hrubiáni od Carla Goldoniho. „Miličínská sokolovna byla po mnoha letech odmlky svědkem toho, že na prknech jejího starého jeviště vystoupili místní ochotníci. A bylo to vystoupení skutečně slavné, s nezapomenutelnou atmosférou. Už 30 minut před plánovaným zahájením se od hlavního vchodu sokolovny táhla dlouhá fronta, která jakoby nebrala konce, přestože sál i galerie už byly přeplněny. Narychlo se přinášely další židle, vzadu u zdi sálu stáli dokonce diváci namačkáni na stolech. Přesto se na mnohé nedostalo místo. Hra byla sehrána s velkým nadšením a bouřlivou odezvou publika. Potlesk po skončení představení byl dlouhý a upřímný. Pro ty, na které se nedostalo, bylo představení opakováno. Opět byla sokolovna zaplněna.”[63] S představením ochotníci zavítali i do Votic, Sedlce-Prčice, Borotína a Nechvalic.

V roce 1998 už ochotníci hráli na prknech nového jeviště, které Sokol pořídil (a před novou oponou) – 2. a 9. května se představilo 16 herců s množstvím převleků v italské detektivní komedii Kaviár nebo čočka. V témže roce se někteří členové souboru podíleli na představení Škola základ života, které bylo součástí akademie k 100. výročí postavení budovy školy.

Spolku se však také nevyhýbaly problémy. „Po zkušenosti s loňským rokem, kdy nám valnou část zisku spolklo vypůjčení kostýmů, jsme se letos snažili vybrat hru ze současnosti,”[64] řekla před premiérou hry Kaviár nebo čočka deníku MF DNES režisérka Vlasta Kořínková. Rodinné záležitosti několika členů souboru navíc neumožnily v roce 1999 sehrát žádné představení.

O to lépe byli ochotníci připraveni na oslavu 125. výročí založení Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličíně. I díky výtěžkům z divadelních představení a masopustů byla na jaře roku 2000 po mnoha letech vybílena celá Sokolovna, instalovala se část nového obložení stěn, podařilo se zrestaurovat nástěnné portréty Tyrše a Fügnera a po téměř šedesáti letech odkrýt malbu „Jan Žižka promlouvá nad Miličínem k svému lidu”. Spolek se na plakátech vrátil k svému tradičnímu názvu a nacvičil další z řady svěžích komedií, které ve své novodobé historii preferuje – Molièrova Zdravého nemocného. Inscenace byla sehrána 2., 3. a 4. června 2000 v Miličíně, kde byla na podzim téhož roku ještě jednou opakována a poté uvedena v Sedlci-Prčici.

Hra, ve které v hlavních rolích zazářili Zdeněk Typta a Hana Beranová, se setkala se značným ohlasem nejen u diváků, ale i u kritiky. „Představení jednoznačně přesáhla obzor toho, co je možné běžně vidět v rámci amatérského divadla...Jednotlivé scény byly režírovány s citem pro celek, takže hráli nejen ti, kteří vedli dialog, ale i ti, kteří byli na scéně ve druhém a třetím plánu. Na profesionální scéně je to snad samozřejmost, ale v amatérském divadle spíš pozoruhodná výjimka...Ale především byl Molièrův Zdravý nemocný zábavné a skvěle zahrané představení pro každého. Herecké výkony byly obecně velmi dobré, ale kreace Hany Beranové (služebná Toinetta) a Zdeňka Typty (Argan) by snesly i profesionální měřítka...představení posílené prvorepublikovou atmosférou kukátkového jeviště miličínské sokolovny působilo jako osvěžující vzpomínka na nejslavnější časy českého divadelního ochotnictví,”[65] napsal redaktor časopisu Reflex Tomáš Feřtek v recenzi pro Votické noviny.

S nadějí na pokračování staré tradice, vstoupil miličínský ochotnický divadelní spolek i do 126. roku své činnosti. V červenci 2001 se hrála v miličínské Sokolovně italská konverzační komedie Obecní hrdina.

 

II.5 Seznam představení a jejich výnosy

Seznam obsahuje názvy představení, které se dochovaly v zápisech v pamětních knihách města Miličína, v paměti bývalých členů ochotnického spolku nebo na starých plakátech.

 

rok	autor: název hry	příjem	vydání	zisk
1875	Kneisl: Chudý písničkář	-	-	?
1876-1913	nedochováno	-	-	-
1914-1915	činnost zastavena	-	-	-
1916	Staří blázni	-	-	40,--
1917	Hospodář a výměnkář	-	-	50,11
	Furiant	-	-	53,50
1918	Zlatý pavouk	-	-	123,--
	Hříšnice	-	-	337,--
1919	loutkové představení	-	-	567,54
1920	Noční šichta	-	-	?
	Smír	-	-	?
1921	Pro víru	-	-	?
1922	nedochováno	-	-	-
1923	Fencl: Psohlavci	1557,20	1079,60	477,60
	Robl,Beran: Srdce	673,--	415,80	257,20
	Emigrant	961,20	518,30	442,90
	Šubert: Drama čtyř chudých stěn	453,10	225,80	227,30
1924	Skružný: Koflíček Marie Terezie	-	-	?
	Fořt: Z českých mlýnů	-	-	?
	Zeyer: Radúz a Mahulena	-	-	?
	Staročeská svatba	-	-	?
	Vožický: Nelíbat	-	-	?
	Otec božího lidu	-	-	?
	Vrzal-Janek: Fidlovačka	-	-	?
1925	Fořt: V českém ráji	-	-	?
	Mervart: Na statku a v chaloupce	-	-	?
	Svoboda: Poslední muž	-	-	?
	Hegner: Průboj	-	-	?
	Skružný: Falešná kočička	-	-	?
	Michal comp. Matěj	-	-	?
	Skružný,Ludvík: Lázeňská víla	-	-	?
	Jirásek: Lucerna	-	-	?
	Štolba: Peníze	-	-	?
1926	Skružný,Vrbský: Láska si nedá poroučeti -
	Fořt: Kainovo znamení
	Verner: Choulostivá historie
	Strejček: J.K. Tyl
	Stroupežnický: Zkažená krev
	Skružný: Divy radia
	Dvořák: Mrtvá
	Skružný: Lásky zápal
	Balda: Andulka šafářova
	Jirásek: Vojnarka
	Fořt: Boleraz
	Fořt: Pražský divotvorce
	Šváb: Mikulášská scéna
	Hlavatý: Moderní Abrahám
	Nešvera: Černé domino s bílou chrisanthémou
	Skružný: Neviditelná	celkem v roce 1926
	Pospíšil: Za protekcí	4827,58	2963,28	1864,30
1927	Veselý: Irena Hronová	-	-	?
	Sturne,Fäber: Kotrmelce mládí	-	-	?
	Jirásek: Otec	-	-	?
	Hradčanský: Já jsem majstr seminárský		-	?
	Veselý: To je on!	-	-	?
	Herman: Proti vlastní krvi	-	-	?
	Bartoš: Jak starý Moravec ztratil revmatismus			?
	Balda: Stíny minulosti	-	-	?
1928	Hold panu presidentovi	-	-	?
	Rada: Vrah	-	-	?
	Radostná událost	-	-	?
1929	nedochováno
1930	Jirásek: Lucerna
	Jirásek: Pan Johanes (loutkové)	celkem v roce 1930
	6 dalších her: seznam nedochován	-	-	600,--
1931	Longen: C.k. polní maršálek
	Hilbert: Vina	Ø na představení v r. 1931
	6 dalších her: seznam nedochován	430,--	-	80,--
1932	Pro rodné lány	Ø na představení v r. 1932
	5 dalších her: seznam nedochován	350,--	-	?

1933	Francl: Olga Žilinská	-	-	?
	Rudolf: Starý varhaník	-	-	?
	Rajská-Smolíková: Recept na štěstí -		-	?
	Vilímek: Kurýr generále Štefánika -		-	?
	Laška,Balej: Má matička chudá byla		-	?
	Pantáta Kohout v Pasti	-	-	?
1934	Nový Herodes	-	-	?
	Věrni panu presidentovi	-	-	?
	Rožek: Červ	-	-	?
	Císler: Ošetřovatelka	-	-	?
	Rajská: To za Rakouska nebylo	-	-	?
	Stejskalová: Země česká domov můj -		-	?
	Zborováci	-	-	?
1935	Veselý: Přijede pan president	-	-	?
	Franěk: Hřích lesního Křikavy	-	-	?
	Jediná mezi ženami	-	-	-32,50
	Kneisl: Chudý písničkář	-	-	?
	Vrbata: I na podzim kvete láska	-	-	?
1936	Langer: Jízdní hlídka	-	-	?
	Bezejmenná	-	-	?
	Brixenský mučedník	-	-	?
	Na horské faře	celkem v roce 1936
	Stroupežnický: Naši furianti	2535,15	2385,20	149,95
1937	Zeman: Zborov	6620,--	-	?
1938	Právo první noci	-	-	?
1939	Splašený kůň	362,--	299,15	62,85
	U panského dvora	550,--	391,80	158,20
	Uličnice	612,--	393,80	218,20
1940	Česká chaloupka	-	-	?
	Na roklanské myslivně	-	-	?
	Dva bratři	-	-	?
	Sedávej panenko v koutě	-	-	?
	Svoboda: Směry života	-	-	?
	Zlatý liják	-	-	?
	Filosof na verpánku	-	-	?
	Mlsné kočičky	-	-	?
1941	Domov	1096,--	730,20	365,80
	Královnička	1790,--	1107,60	682,40
	Na lavici obžalovaných	1639,--	997,40	641,60
1942	Od mlýna k mlýnu	1601,--	1110,10	490,--
Drda: Jakož i my odpouštíme našim viníkům		3104,--	2355,70	748,30
	V lepší rodině	-	-	?
	Most nejkrásnější	3162,80	1934,10	1228,70
1943	Minařík: Zorka	3751,--	2006,70	1744,30
	Říha: Hluchý klas	4142,--	3664,--	478,--
	Vrah jsem já	3297,50	1596,20	1701,30
	Lilofee	7116,--	6876,70	239,30
1944	Poslední muž	5369,--	3269,80	2099,20
	Za ranního kuropění	7074,--	3842,30	3231,70
	Sluneční paseka	5222,--	-	?
1945	Čech: Lešetínský kovář	-	-	?
1946	Praha je naše	5180,--	4172,50	1007,50
	Čapek: Matka	5400,--	3888,80	1511,40
	Kvapil: Oblaka	1805,--	1624,90	180,10
1947	Hlas země	-	-	?
	Vyučování lásce	-	-	?
	Vesnický zrádce	-	-	?
	Na šikmé ploše	-	-	?
1948	Hanzalová: Návrat k půdě	-	-	?
	Veselý: Národ pod křížem	-	-	?
	Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic		-	?
1949	Týnecký: Voják	-	-	?
	Rukopis času	-	-	?
	Jirásek: Vojnarka	-	-	?
1950	Toman: Slovanské nebe	-	-	?
	Jirásek: Otec	-	-	?
1951	Jirásek: Vojnarka	-	-	?
	Šrámek: Měsíc nad řekou	-	-	?
konec samostatné činnosti spolku – zařazen pod Osvětovou besedu
1952	nedochováno	-	-	?
1953	Pohádka o českém srdci	-	-	?
1954	Arbuzov: Šest zamilovaných	-	-	?
1955	Preissová: Gazdina roba	-	-	?
1956	Dům u doktorů	-	-	?
1957	Prachař: Domov je u nás	-	-	?
1958	Babička je formát	-	-	?
1959	Neodcházej	-	-	?
1960	Babička	-	-	?
	Návštěva nepřichází	-	-	?
1961	Kamenný řád	-	-	?
1962	Sylva	-	-	?
1963	Preissová: Její pastorkyňa	-	-	?
1964	Tyl: Strakonický dudák	-	-	?
1965	Jakub Oberva	-	-	?
1951-1965	nedochován rok, ve kterém byla představení sehrána - ?
	Gorali	-	-	?
	Právo na hřích	-	-	?
	Ty a já	-	-	?
	Miller: Všichni moji synové	-	-	?
1966-1996	činnost ukončena	-	-	-
1997	činnost obnovena – spolek je součástí TJ Sokol Miličín
	Goldoni: Hrubiáni	-	-	?
1998	Scarnicci,Tarabusi: Kaviár nebo čočka		-	?
1999	nehrálo se žádné představení	-	-	?
2000	Moliére: Zdravý nemocný	-	-	?
2001	Manzari: Obecní hrdina	-	-	?

III. Závěr

 

Je zřejmé, že ve vylíčení dějin Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličíně se nacházejí mezery, které by však bylo možné zacelit pouze s využitím spolkových materiálů, které jsou však nedostupné a patrně ztracené. Vždyť už Vít Kraupner, jednatel spolku, neměl v roce 1922 k dispozici starší materiály než z roku 1887.

V rámci možností, které skýtala pramenná základna, se autor pokusil o co nejúplnější shrnutí základních etap ve vývoji spolku včetně popsání problémů, které tyto etapy provázely.

Vrchol své činnosti zažil spolek bezpochyby ve dvacátých letech 20. století, kdy míval až 50 členů a mnoho dalších přispěvatelů a sympatizantů. Tehdy se hrávalo i více než deset představení ročně, konaly se četné schůze i přátelské večírky. Díky obětavosti svých členů dokázal spolek přežít i období hospodářské krize a svou činnost vyvíjel (byť s obtížemi) i za protektorátu. Rozpad souboru v roce 1965 zapříčinily zejména osobní rozpory. Změněná atmosféra socialistického Československa, kde „totalitní moc zmrazuje neformální lidské vztahy...zábava jako nekontrolovatelný projev života je na indexu”,[66] už obnovení souboru příliš nepřála. Spolek obnovený v roce 1996 už se nemůže organizačně, členskou základnou a způsobem nebo kvantitou práce přiblížit období 1. republiky. Nově vznikající a obnovované spolky nestojí na pevné organizační struktuře, ale spíše na nadšení svých členů.

Působení spolků v městečkách jako je Miličín svědčí o ohromném rozmachu občanské společnosti na sklonku 19. století a zejména v období 1. republiky. Různá sdružení a korporace tehdy zajišťovaly společenský život v obci a výrazně napomáhaly jejímu duchovnímu, ale i materiálnímu rozkvětu. Spolky pracovaly v oblasti osvěty, budovaly, ale i bavily. A v tom byl podstatný rozdíl oproti 19. století, kdy se spíše „pod nevinnou zábavou plesů a ochotnických představení skrývaly vlastenecké snahy.”[67] Oproti tomu za 1. republiky „konečně není už třeba stále jen něco předstírat...občanská práva jsou zajištěna, lidé se mohou bavit.”[68]

Patriotismu však nevymizel. I spolek divadelních ochotníků volil drtivou většinu her z per českých autorů, často s vlasteneckým nádechem, což se týkalo zejména představení hraných k oslavě narozenin TGM a k oslavě 28. října. Ovšem neméně časté byly i komedie. V poválečných obdobích (zejména po druhé světové válce) se zase hrají hry jako Matka nebo Praha je naše. Naopak doba nové demokracie a tvořící se tržní ekonomiky přeje svěžím komediím, lidé mají touhu se bavit a obtížná dramata by v podaní ochotníků těžko obstála před diváckým zájmem.  

Spolek divadelních ochotníků ve městě Miličíně prošel dlouhým a složitým vývojem. Jeho dějiny nastíněné v této bakalářské oborové práci, by se mohly stát nejen základnou pro další výzkum tohoto problému, ale i pokladem pro výzkum vývoje dalších miličínských spolků, s kterými byli ochotníci často velmi silně provázáni.

Seznam pramenů a literatury

 

Prameny:

Kuliš, Josef - Traxler, Ludvík - Kraupner, Vojtěch: První pamětní kniha města Miličína. Miličín, 1839-1925.

Kraupner, Vojtěch: III. pamětní kniha města Miličína. Miličín. 1945-1975.

Holasová, Iveta: Pamětní kniha obce Miličín V. Miličín, od 1986.

Votické noviny, 1936.

Listy Benešovska, 4. 5. 1998.

MF DNES – Střední Čechy, 5. 5. 1998.

Jiskra – Týdeník benešovského okresu, č. 21, 25. 5. 2000.

Právo – Střední Čechy, 31. 5. 2000.

Votické noviny, č. 5, 2000.

Archivní plakáty a fotografie, zápisky a vzpomínky pamětníků Anežky Šabatkové, Vlasty Kořínkové, Františka Špačka a Marie Richtrové.

 

Literatura:

Císař, Josef a kol.: Cesty českého amatérského divadla – vývojové tendence. IPOS, Praha, 1998, 448 s.

Čadilová, Olga - Vysloužilová, Markéta (ed.): Miličín. Maroli, Praha, 1998, 92 s.

Kroutvor, Josef: Potíže s dějinami. PROSTOR, Praha, 1990, 152 s.

Teplý, František: Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí. V. Kotrba, Praha, 1899, 216 s.

Obrazová příloha

	1. Společná fotografie hereckého souboru ze hry Právo první noci (1938). Hrálo se pod otevřeným nebem v části Miličína zvané V Zámku
	2. Anežka Šabatková a Rudolf Pilc v kostýmech ze hry Právo první noci (1938) - ručně kolorovaná fotografie
	3. Závěrečná děkovačka ze hry Šest zamilovaných (1954)
	4. Její pastorkyňa (1963) - na společné fotografii souboru stojí první zprava režisérka Anna Dvořáková
	5. Záběr z představení Bludička, které sehrály děti z dramatického kroužku při ZŠ Miličín v roce 1979
	6. Jak se Mette chtěla stát královnou - dětské představení (1988)
	7. Masopustní představení Mrazík alias Ledový muž z roku 1997 – Zdeněk Typta (Ivan) a Alena Cikhartová (Baba Jaga)
	8. Děkovačka po premiéře hry Zdravý nemocný (2000) – zleva: J. Volalík, M. Zíka, J. Vylít, A. Cikhartová, H. Beranová, Z. Typta, D. Muzikářová, E. Dostálová, S. Dostál, J. Stříbrský, M. Podzimek a M. Filip
	9. Pozvánka na představení Zdravý nemocný
	10. Plakát k představení Její pastorkyňa (1963)

 

 

Obrázky 1 – 4: Osobní archiv Anežky Šabatkové

Obrázky 5 – 6: Osobní archiv Vlasty Kořínkové

Obrázky 7 – 9: Osobní archiv Martina Filipa

Obrázek 10: Čadilová, O.-Vysloužilová, M. (ed.): Miličín. Praha,1998, s. 70.