Břetislav Štorm: Klasicistní Vožice

[Sborník vlastivědných prací z Podblanicka I., 1957, s. 144-154]

Osudy starého komorního a poddanského města Mladé Vožice splývají s dějinami královského hradu a panského zámku. Hrad a později zámek vytvářely minulost městečka, které žilo jen z práce drobných zemědělců, řemeslníků, trhů a z nespočetných hospod, šenků a náleven. Teprve na sklonku 18. století se ve Vožici objevují první známky samostatného života městské obce. Celé následující století pak prožívá Vožice proměnu tak velkorysou jako málo jiných českých měst.

Nynější rozloha městského zastavění kolem náměstí až po první okružní ulici je nepochybně původu středověkého; obě hlavní ulice, Táborská a Šelmberská, stály nejpozději již ve století sedmnáctém, purkrechtní i městské domky chudých. řemeslníků a panských služebníků v ulici Boháčově a Pod hradem rostou zejména ke konci 18. století; předměstí Pavlov vzniká na počátku století devatenáctého.

I přes rozličný původ jednotlivých městských čtvrtí měla Vožice na počátku 19. století vzhled středověkého zemědělského městečka. I domy na náměstí byly povětšině jen přízemní, na polovic dřevěné, s vysokými prkennými štíty a sedlovými, šindelem krytými střechami. Nepoměrná šířka stavebních dílců (16 až 18 m) dovolovala zřízení jednoho i dvou průjezdů podél obytných budov do dvora ke stodolám. V menším měřítku se stejný obrys zastavění opakoval i v obou hlavních ulicích, osídlených chudším obyvatelstvem, a zachoval se dodnes v ulicí Boháčově. Kromě budov církevních a panských není v městě budovy s výraznými rysy některého slohového období předklasicistního. Jen některé domy, obnovené po velikém požáru jihozápadní strany náměstí a části Pondělku z r. 1787, byly, přestavěny pod vlivem barokového a rokokového členění a disposice.

Je to především patrový dům Pilátův čp. 186 s nepravou mansardou a oblými nárožími. Pětiosé průčelí do ulice se žulovým portálem, naruby obráceným uprostřed, je rozděleno kordonovou římsou; okna s povystouplými parapety jsou rámována ušatými šambránami s klenáky v nadpražích, nad okny jsou vysazeny ploše profilované, dvougirlandové římsy; okno v ose průčelí s římsovou

str. 144

štříškou místo dvougirlandy, i portály v přízemí jsou provázeny dvojicí plochých příložek, nedosahujících ke kordonové římse ani k veliké lysis římsy hlavní. Stejnými příložkami jsou lemována i zaoblená nároží. Motiv dekorativních pilastrů se pak zhusta opakuje na klasicistních stavbách vožických i v okolí města až do konce 19. století, motiv zaoblených nároží a velké římsové lysis až do konce let dvacátých.

Přízemní barokový dům čp. 184 i patrový dům čp. 183, dostaly po požáru nepravé mansardy. Dům čp. 182 postavený na sklonku 80. let 18. století, nese již první známky klasicistního cítění.

Z budov, nepostižených velkým požárem, si zachoval pozdně barokový charakter toliko tak zvaný zámeček čp. 178 ze sedmdesátých let 18. století a dům čp. 52 s nepatrnými troskami pozdně barokových podrobností.

Po této krátké mezihře se stará gotická Vožice odívá v klasicistní roucho. Josefinská péče o obchod a průmysl uvolňuje pozvolna městské obyvatelstvo. Spolu s tradiční závislostí na zámku mizí nejen pozdně barokový dekorativní princip v městě, ale i štítové zemědělské domy staré Vožice, ustupujíce krok za krokem stavbám klasicistním. Císařův sloh dobýval neúprosně jednoho domu za druhým od počátku 19. století až do druhého desítiletí století dvacátého. Pomalý tep života v městě, vzdáleném komunikací, se ovšem nezrychlil ani ve století jeho velké stavební přeměny. I tak si můžeme vysvětlit dlouhou, ničím nenarušenou vládu klasicismu a důslednou, stejnoměrnou stavební činnost v městě, které se z vlastních sil obnovilo jako samostatně tvořící, nezávislá obec. Její spojení se zámkem bylo od let padesátých založeno jen na výhodách a zdvořilostech.

První klasicistní stavbou, žijící ještě z odkazu baroka, je panský dům čp. 20 vedle zámku z devadesátých let 18. století. Zachoval si dodnes typický půlelipsou ukončený štít a dvě okna do podkroví s ušatými šambránami, ke klenáku v nadpraží do volut svinutými.

Z rozhraní roku 1800 se ve Vožici zachovaly, téměř na původních místech, dvě sochy sv. Jana Nepomuckého. První je rokoková, ve výklenku otevřeného schodiště na dvorečku při domě čp. 187, druhá je klasicistní, v nice zcela přestaveného domu čp. 226 v Šelmberské ulici.

Obecná chudoba v prvních dvou desítiletích 18. století nedovolovala širší rozvinutí stavební činnosti. Přesto však i hospodářské potíže obyvatelstva, dluhy a dražby nemovitostí jsou pozadím nového ruchu, pozvolna zatlačujícího pevný patriarchální řád života feudálního městečka.

str. 145

První datovanou klasicistní stavbou je přízemní dům s polovalbami čp. 216 blízko někdejší Šelmberské brány. Trojosé průčelí se zaoblenými nárožími, členěné příložkami, je od lichoběžníku štítu odděleno taškami krytou hlavní římsou, podloženou širokým pásem. Ve štítě jsou dvě okénka, překlenutá odsazenými půlkruhy, mezi nimiž je umístěn štukový empirový, nahoře dvakrát vykrojený štítek. Stejnou úpravu má i štít zadního průčelí do slepé uličky; na štukovém štítku, ukončeném střapcem, je však naneseno datum 1824 a pěticípá hvězdice. Tento typ přízemního, polovalbového domu chudších měšťanů se pak v odlehlejších částech města často opakuje v úpravě bohatší i prostší, zpravidla však již bez barokového zaoblení nároží. Teprve po postavení tohoto domku dochází ke klasicistní přístavbě lodi raně barokové kaple Panny Marie na Hradě podle návrhu arcibiskupského architekta Františka Pavlíčka (1784-1835) z let 1826-27.

Další významnou stavbou typu polovalbových přízemních domků je dům čp. 122 na Pondělku, datovaný ve štítě rokem 1833. Je trojosý, členěný pilastry a na nárožích opatřen ještě zubatými štukovými armaturami.

Již roku 1834 se ve Vožici na Pondělku objevuje první datovaný městský řadový dům patrový. Řešení jeho průčelí je přísně osové, střídmě plošné, ostře rýsované, bez plastických ozdob. Čtyřosé průčelí domu je rozděleno kordonovou římsou na přízemí a patro. Vodorovně pásované přízemí se dvěma okny uprostřed a dvěma stlačenými oblouky arkád v bocích, nese patro o čtyřech oknech s šambránami, rozdělené v osách meziokenních pilířů plochými pilastry, na koncích budovy zdvojenými, které podpírají konsolovou hlavní římsu. Na prostředním pilastru je jakoby zavěšen velký štukový rám pro obraz s datem stavby. Jen tato podrobnost, připomínající vzdáleně barokové cítění stavebníka, zdůvěrňuje přísný řád stavby.

Ve slohu domu čp. 102 se pak rozvíjí klasicistní stavitelství ve Vožici až do osmdesátých let. Stejně přísný rozvrh má pětiosý Sedláčkův dům čp. 190, elegantní sedmiosý dům čp. 196 a pětiosý patrový dům čp. 193, postavený jako radnice s mělkými risality v bocích. Na všech těchto budovách se již uplatňují konstruktivně určitější záklenky segmentové, které ještě více zdůrazňuji racionální architekturu průčelí.

Ve čtyřicátých letech vzniká na okraji města rohový dům čp. 250. Odlišná situace nepochybně přispěla k střídmému řešení patrového trojosého průčelí s bílými nárožními armaturami a kusými pilastry v meziokenních pilířích patra.

Největší klasicistní stavba ve Vožici (snad jediná postavená

str. 146

podle plánu krajského inženýra) kontribučeský špýchar z roku 1848, vyhořela 30. srpna 1939. Z mohutné, 50 m dlouhé budovy o pěti podlažích zůstalo jen obvodové zdivo. Rekonstrukcí byla pak zničena jedna z nejvýznamnějších klasicistních budov Táborska.

Brzy po. stavbě špýcharu, kolem roku 1850, byl zbořen starý, po požáru z roku 1787 obnovený přízemní dům čp. 192, na polovic dřevěný i s hospodářským příslušenstvím. 18 m široký dílec uprostřed jihozápadního průčelí náměstí byl pak zastavěn novou patrovou budovou městského nájemního paláce podle návrhu stavitele Jana Filziga, který velkorysostí půdorysného rozvrhu a monumentální úpravou průčelí patří k nejvýznamnějším obytným stavbám v městě. Patrové průčelí domu dělí po stranách dvě dvojice korintských pilastrů, procházející oběma podlažími, jejichž hlavice nesou úzký architrav, vlys a římsu. Mezi pilastry je v přízemí vloženo po obdélné vpadlině, z nichž levá je upravena jako portál, v patře po širokém sdruženém okně do dřevěného křížového rámu. Plocha patra mezi oběma dvojicemi pilastrů je rozdělena v pravidelných intervalech čtyřmi okny s rovnými nadokenními římsami. Přízemí, zničené krámským výkladem, bylo původně

str. 147

nepochybně čtyřosé; všechna okna přízemí vedla do hostinského sálu s klasicistním sloupem uprostřed. Od padesátých do sedmdesátých let rostou na Pondělku další řadové domy čp. 95, 105, 104, 103 a 97, jež jsou v podstatě volnými replikami domu čp. 102, který je o řadu let předchází.

V letech sedmdesátých proniklo klasicistní cítění již hluboko do lidových vrstev. Kamnář Karel Forejt pokrývá svůj dům čp. 255 v Šelmberské ulici kachlovými pilastry, nad okenními vlysy a římsovými konsolami, do parapetů vkládá ozdobné kachlové terče. On je snad také původcem tří kachlových pomníků na hřbitově u sv. Mikuláše a spolupracovníkem na plastické výzdobě pozdně klasicistních domů.

Forejtův dům čp. 255 v Mladé Vožici

Roku 1876 byla vysvěcena nová, jednopatrová budova obecné školy, úměrná klasicistní stavba, sestávající ze středního atikového risalitu se třemi sdruženými okny a dvou trojosých křídel. Svými poměry se ovšem nevyrovná obytným budovám v městě, a třebaže její plány jistě prošly dlouhým byrokratickým řízením, nepřinesla klasicistní Vožici nic dokonalejšího. Hodnoty si město tvořilo samo a nová škola zapadla jen nerušivě do slohového prostředí. .

Ještě na fotografii města ze sedmdesátých let se objevuje nynější radnice jako patrový rozložitý dům s valbovou střechou, o třech párech po dvou sdružených oknech v každém podlaží. Tento stav byl dílem přestavby z let čtyřicátých, kdy v podstatě vzniklo nynější souměrné, potrojné členění průčelí se vpadlinou, segmentem překlenutou, odpovídající protilehlému otvoru domovních vrat v přízemí i s úpravou dvora, s typickou klasicistní pavlačí na konsolách a sloupem ve schodišti. Na počátku osmdesátých let byla radnice přestavěna romantickoklasicistně nástavbou dvouosého hodinového vikýře s přidáním cimbuřové atiky s nárožními pilířky nad novou konsolovou římsou.

Na sklonku století, v osmdesátých a devadesátých letech, staví se opět na Pondělku. Vznikají řadové klasicistní domy patrové čp. 101, 98 a 96; jejich slohový charakter se sice nemění, článkování se však v podrobnostech prohlubuje, průčelí nabývají uměřené plastičnosti.

Zvláště významnými příklady vyzrálého pozdního klasicismu kolem roku 1900 jsou domy čp. 292 v Jeníkově ulici a čp. 266 v bývalé ulici Plaňkové. Dům čp. 292, patrový, s kvádrovým pětiosým průčelím nezdůrazňuje již osovost rozvrhu. Okna s rovnými římsami na konsolách člení celé průčelí v pravidelných intervalech, není užito pilastrového řádu, jen mezi okenní pilíře v patře jsou přizdobeny terčovými rosetami. Druhý dům čp. 266 byl upraven přestavbou

str. 148

staršího domu z období vrcholného měšťanského klasicismu (1830-60) v prvním desítiletí 20. století. Je to kubická budova patrová, z níž se bez proměny zachovalo jen průčelí poschodí, vodorovně pásované, s okny, lemovanými šambránami, v nadpražích zdobenými maskami a pod římsou, v osách meziokenních pilířů, lvími hlavami. Obě tyto stavby prozrazují autora značného vkusu, jímž by snad mohl býti zednický mistr Jan Břicháč, syn koncesovaného zedníka Václava Břicháče, činného ve Vožici v letech sedmdesátých. Jan Břicháč je původcem pozdně klasicistního domu Petršova čp. 77 s nadedveřním tympanonem (asi 1900) a romantického Doležalova statku v blízké Nové Vsi (1901). Je známo, že nadanému mistru nebylo nijak přáno a že samostatně podnikal jen krátce kolem roku 1900; živil se spíše kreslením plánů pro místního zednického mistra Václava Svátka, modelováním a řezbářstvím.

K předchozím stavbám patři svým původem i řadový patrový dům čp. 300 naproti domu Pilátovu. Je to již klasicismus neúměrný, avšak právě proto je výrazným plodem rustikalisace slohu. Kordonová římsa, podporovaná bosovanými příložkami, veliká okna v patře vedle trpasličích zdvojených pilastrů s korintskými hlavicemi, nedosahujících až k římse, podporované mohutným, hluboce řezaným vejcovcem a vytažené tak jako jinde bez náznaku architravu a vlysu, to všechno jsou prvky, které by nám mohly připomínat i projevy barokisace slohu.

Jednou z posledních klasicistních staveb je dům čp. 221 v Šelmberské ulici, postavený stavitelem Josefem Dufkem roku 1913. Je to patrová hranolová budova s valbovou střechou a trojosým průčelím. Přízemí je bosováno, nároží patra obrněno pilastry a jen uprostřed zdvižené, silně vystupující nadokenní římsy a dělení oken připomínají poměrné mládí budovy.

První světová válka ukončila stoletou vládu klasicismu ve Vožici; co tu bylo později postaveno, má již hodnotu pramalou a většina stavební činnosti se spíše soustředila k ničení klasicistních památek, jimiž Vožice tak vyniká.

Největší ozdobou klasicistních budov v městě jsou původní domovní dveře a vrata, zdobená řezanými náplněmi, velkými slunečnicovými terči nebo alespoň rosetami. Rozvrhem a bohatstvím námětů řezaných výplní vynikají dnes již zkomolená vrata z domu čp. 191, umístěná nyní na domě čp. 110. Celá plocha dvoukřídlových vrat se svisle drážkovaným soklem a sloupkovou klapačkou, dole šroubovicí přizdobenou, je rozděleno na šestnáct polí s řezanými výplněmi. Čtyři horní porušené výplně nesou řezby skaliska s čápem, dvě prostřední vějíře, na poslední je patrna spodní část

Klasicistní vrata domu čp. 191, přenesená z čp. 110

str. 150

kmene stromu. V druhé řadě je vyřezán relief vinné révy s hrozny, pletencový věnec, rostlinný věnec a koš s květinami. V třetí řadě jsou souměrně k ose dveří vyřezány výplně s pěticemi lasturových agraf a roset, čtvrtá řada má výplně šachované.

Klasicistní architektura bývala vždy provázena projevy gotického romantismu. Ve Vožici je však romantismus toliko zjevem doprovodným. Až na sanktusník u sv. Mikuláše z počátku 19. století, dnes již zmizelou synagogu z roku 1830, úpravu radnice z osmdesátých let a pozdně romantickou úpravu pozdně gotické zvoniční věže z roku 1905 (v roce 1955 zjednodušenou), není tu zejména na budovách obytných ani v podrobnostech patrný sebemenší vliv romantismu. Vožice, věrná gotickým stavebním principům až do počátku 19. století, přidržela se na sto let klasicismu s touž moudrou a neochvějnou rozvahou.

Rysy vožického klasicismu velmi připomínají nejsušší předlohy místodržitelského slohu. Již mělký relief průčelí svědčí o ekonomii nového stavebního podnikání a geometrická přísnost, prostá oněch perníkových ornamentů, jak je známe na příklad z Blatné, dodává vožickému klasicismu patrný přízvuk akademismu. Je to poněkud paradoxní, uvážíme-li, že původci klasicistních staveb ve Vožici jsou stavební řemeslníci.

Vožice byla vždy považována za město málo zajímavé a chudé na památky. Avšak příklad vožického klasicismu je významným příspěvkem pro dějiny architektury 19. století a je dosti zarmucující, že k tomuto poznání docházíme teprve nyní. Ze studia klasicistní Vožice lze vyvoditi patero základních poučení, která uvádějí poněkud na pravou míru některé zevšeobecňující soudy o architektuře minulého století.

1. Z důsledné klasicistní obnovy celého města, trvající od počátku 19. století až do první světové války, řízené a prováděné místními koncesovanými zedníky, zednickými mistry a staviteli se dovídáme, že tak zvaný měšťanský klasicismus vzniká již ve dvacátých letech 19. století a to stavbami chudších měšťanů. Plně se rozvíjí již v letech třicátých ve zralém typu řadového patrového domu.

2. Bývá zvykem označovati klasicismus první poloviny 19. století (v druhé polovině 19. stol. se o klasicismu zpravidla již vůbec nemluví) za anonymní plod krajských inženýrských kanceláří. Není velkých jmen, autoři jakoby mizeli za svými úředními stoly, jsouce jen pouhými nástroji jakési universální metternichovské šablony. Nutno konstatovati, že se dějiny umění budou muset spokojiti s autory menších formátů, pouhými stavebními řemeslníky, kteří zcela ve slohu doby převzali tvůrčí úlohu architektů 19. století.

str. 151

Šíří svého díla a řemeslnou dokonalostí zastiňují práci inženýrských kanceláří, omezujících se jen na velké stavby veřejné a administrativně technickou činnost úřední. Venkovský stavební řemeslník je v celém období klasicismu přirozeným nosným pilířem stavebního umění.

3. Pro význam slohu není tak důležitá skvělost a původnost myšlenky, jako šíře jeho platnosti. Stavební způsob se teprve tehdy stává slohem, naplní-li myšlení doby a stane se samozřejmým výrazovým prostředkem. Je proto klasicismus, provázený romantickou gotikou, již proto jedinou určitou slohovou základnou 19. století, protože neproměnně trvá, zatím co rozličné pokusy o aplikaci starých, nebo vytvoření nových slohů, s jejichž periodisací si začasté nevíme rady, nejsou ničím více, než dočasnými architektonickými kulisami.

4. Dějiny umění si všímají především toho, co nového doba přináší. Nezajímá je, na čem doba trvá a jak dlouho některý slohový řád žije. Životnost slohu je však přímo závislá na jeho trvání. Staví-li se ve Vožici (a s menší důsledností i všude jinde) až do první světové války napořád klasicistně, má to rozhodně větší význam než náhlé objevení a náhlý zánik nového slohu.

5. Srovnáme-li jednotlivé klasicistní stavby ve Vožici, neubráníme se dojmu, že tu platí jakási společná osnova. Základní schema má ovšem každá architektura. Uměním ji činí teprve to, čím architekt dané schema naplní. A tato čest byla v devatenáctém století vyhražena především venkovskému stavebnímu řemeslníkovi, který byl ochoten naplňovati klasicistní stavební schema silou vlastní tvůrčí představivosti.

Slovníček cizích výrazů

Agrafa - ozdobná spona dvoudílná. V klasicistních dekoracích se uplatňuje zpravidla jen jeden díl agrafy.
Architrav - dolní část antického kladí - trámový překlad, spočívající na hlavicích sloupků.
Arkáda - klenební oblouk.
Armatura nárožní - kamenné kvádrování, ztužující nároží budovy; v klasicismu zpravidla štukové.
Atika - zdivo nad hlavní římsou, zakrývající zčásti nebo úplně střechu.
Barok - panující stavební sloh 17. a 18. století. Formálně jasný řád renesančního stavitelství přetavil barok bohatstvím smyslově sytých tvarů až k rozkladu konstruktivní logiky stavby.

str. 152

Bosování - hrubě opracovaný povrch kvádrového zdiva.
Disposice - půdorysný rozvrh.
Girlanda - květinový nebo listový pletenec, na obou koncích zavěšený. Platí i pro obecné označení tvaru girlandy.
Kladí - ukončující část .antické stavby nesená sloupy; sestává z architrávu, vlysu a římsy.
Klasicismus - slohový názor opírající se o vzory antického stavitelství, zejména řeckého. V Čechách žije od poslední čtvrti 18. století až do první světové války v několika proměnách: barokový klasicismus do konce 18. století, empire (zcela poplatný Řecku) v první čtvrtině 19. století, měšťanský klasicismus (biedermayer, předbřeznový sloh) a jemu příbuzný klasicismus vládní (sloh „místodržitelský“) v druhé čtvrtině století; od let padesátých přijímá klasicismus některé prvky novorenesanční a novobarokní i přízvuky gotického a románského romantismu.
Klenák - klenební kámen lichoběžníkového tvaru. V běžné mluvě závěrný klenák ve vrcholu klenebního oblouku.
Konsolová římsa - zpravidla hlavní (podokapní) římsa s deskou podepřenou hustě řazenými konsolami.
Kordonová říms,a - člení vodorovně průčelí budovy mezi jednotlivými patry. Sestává zpravidla jen z desky a podporujícího článku.
Korintský pilastr - pilastr s korintskou, listovou hlavicí.
Kusý pilastr - dřík pilastru bez patky a hlavice, takže nesouvisí s podnoží ani s kladím.
Lesena - příložka.
Lysis - vydutý, ukončující článek římsy, přibližně čtvrtkruhového profilu.
Mansarda - zkrácené označení pro mansardovou (podlomenou) střechu. Místo jediné plochy střešního spádu má mansardová střecha plochy dvě, uprostřed rozdělené zpravidla dřevěnou římsou: dolní plocha je příkřejší než horní, takže objem prostoru se podstatně zvětšuje a lze v něm upraviti podstřešní místnosti.
Nepravá mansarda - střecha, jejíž spádové plochy jsou uprostřed rozděleny mansardovou římsou, položenou na krokvích střešní konstrukce; spád horní a dolní plochy se téměř neliší a objem půdního prostoru se nezvětšuje.
Osa - přímka značící střed prováděného díla; v užším smyslu mluvíme o dveřních nebo okenních osách, jimiž také označujeme počet dveřních a okenních otvorů.
Parapet - poprsník - nízká ochranná zeď - vyzdívka okenního otvoru mezi podlahou a rámem.
Pásování - vodorovnými rýhami rozčleněná plocha průčelí, napodobující ložné spáry stavby.

str. 153

Pilastr - nosný článek povystupující z plochy průčelí; sestává ze svislého pásu dříku, patky a hlavice.
Polovalba - valbová střecha (se spádovými plochami k hlavní římse všech průčelí budovy) na přední, případně i zadní straně štítem do poloviny seříznutá.
Portál - architektonicky upravený vchod do budovy.
Příložka - plochý, mělce vystupující pás na průčelí budovy, nejjednodušší prvek svislého členění.
Purkrechtní - je dům, patřící k zámeckému okrsku pod právo vrchnosti.
Risalit - výstupek - část stavby mírně vystupující z plochy průčelí.
Rokoko - poslední proměna baroka v druhé polovině 18. stol.
Romantismus - slohový směr provázející od sklonku 18. stol. až do I. světové války klasicismus. Opírá se o tvarosloví gotické, později i románské architektury. Jeho časové rozdělení souhlasí zhruba s obdobími klasicismu: barokový romantismus do konce 18. stol., ranný romantismus (1. čtvrtina 19. stol.), vrcholný romantismus (od r. 1830 do 1870), pozdní romantismus (do r. 1914).
Roseta - růžice - ozdobný článek připomínající tvar plané růže nebo jiného pravidelně rozvinutého květu.
Rustikalisace - přetvoření klasické předlohy bez znalostí zákonitosti slohového řádu, zaměřené jen k smyslovému účinu plastiky a komposice díla.
Římsa - horní díl kladí složeného z článku podporujícího (kyma), desky a článku ukončujícího (žlabu, sima).
Sanktusník - nástřešní vížka nad presbytářem kostela.
Segment - klenební oblouk ve tvaru kruhového (parabolického a pod.) úseku.
Šambrána - plochý nebo profilovaný pás kolem okenního nebo dveřního otvoru.
Tympanon - nízký trojúhelníkový štít na průčelí antických staveb.
Valba - střecha odvádějící vodu spádovými plochami ke všem stranám budovy, ukončené hlavní okapní římsou v jednotné výši.
Vejcovec - podporující článek antického tvarosloví, vytvořený z řady přehnutých listů, které se v dorském řádu uplatňují s takovou plastičností, že připomínají tvar vajec.
Vlys - členěný nebo hladký pás spočívající na trámech architravu, někdy náznakově připomínající stropní trámovou konstrukci, která je za ním skryta.
Voluta - do spirály svinutý pásek, původně na hlavicích jonského a kompositního řádu; v baroku se ho užívá volně i na štítech, opěrácích, šambránách a pod.

str. 154