Milada Svobodová: Středověká knihovna při kostele sv. Jana Křtitele v Miličíně v době faráře Vojslava († post 1415)

[in: I. Hlaváček, J. Hrdina (eds.), Facta probant homines, Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové. Praha: Scriptorium 1998, s. 447-463]

Za jedinou biografii Vojslava z Miličína, úředníka arcibiskupa Jana z Jenštejna a faráře v Miličíně na rožmberském panství, vděčíme již Františku Teplému. ¹ Nově zmapovala jeho činnost v úřadech korektora kléru a generálního vikáře Zdeňka Hledíková. ² Oba autoři mohli Vojslavovu životní dráhu sledovat až od r. 1384, kdy byl již asi čtvrtým rokem farářem v Miličíně, ³ F. Teplý ale vyslovil domněnku, že by mohl být totožný s jedním z kazatelů působících vedle Milíče z Kroměříže v pražském Jeruzalémě. ⁴ O tomto Vojslavovi máme několik zpráv z r. 1373. V lednu se musel před generálním vikářem Borešem zodpovídat ze své kritiky života prelátů, ⁵ v červenci vystupuje jako svědek ve věci ornátů a kalichů kostela v Čisté ⁶ a stává se správcem kaple sv. Hypolita pod Vyšehradem, ⁷ v srpnu ho Milíč jmenoval svým zástupcem pro vedení pře s pražskými faráři o Jeruzalém. ⁸ O jejich přátelství svědčí i historka, jak se pan Tomáš (ze Štítného?) pokusil s Vojslavovou pomocí obdarovat asketického Milíče na zimu kožichem. ⁹ Páni z Rožmberka, jimž umírající Milíč adresoval r. 1374 z Avignonu jeden z posledních dopisů, ¹⁰ mohli jistě později uplatnit své patronátní právo ve prospěch kněze z jeho družiny. Milíčovská

str. 448

epizoda ve Vojslavově životě by i dobře vysvětlovala jeho mravní opravdovost a pozdější podporu Jenštejnových reformních snah. Dále se proto tuto hypotézu pokusíme ověřit na nových pramenech.

První polovinu 80. let Vojslav zřejmě strávil v Miličíně, kde se tehdy nákladem Petra a Jana z Rožmberka stavěl nový kostel sv. Jana Křtitele. Po přesídlení do Prahy beneficium pronajal, ale svou faru příležitostně navštěvoval a zůstával s ní v kontaktu. ¹¹ Kariéra v arcibiskupských úřadech, na jejímž počátku snad stálo doporučení některého Rožmberka, z nichž zejména Jindřich patřil k Jenštejnovým přátelům, spadá do let 1386­1395. Po devět let zastával úřad korektora kléru pražské arcidiecéze, r. 1387 je navíc uváděn jako pokladník arcibiskupského dvora. ¹² V listopadu 1394 mu byl svěřen i úřad generálního vikáře, který vykonával spolu s Janem Kbelem do srpna příštího roku. Prožil tak v Jenštejnových službách konečnou fázi jeho zápasu s králem, vrcholící v březnu r. 1393 umučením generálního vikáře Jana z Pomuku, a nový úřad zastával v obtížném období mezi dvěma arcibiskupovými cestami k papežské kurii.

Jenštejnova abdikace znamenala zlom ve Vojslavově slibné kariéře. Vrátil se na svou faru a z vyšších úřadů si ponechal jen úřad vltavského děkana. ¹³ K Miličínu, kde působil asi 35 let a který zůstal jeho jediným beneficiem, ¹⁴ měl jistě vřelý vztah. Vysvítá to i z velkorysé donace, k níž přistoupil v bouřlivém roce 1393 (potvrzena byla 7. 11.). ¹⁵ Farnímu kostelu tehdy věnoval svobodné popluží s dvorem ve vsi Třetužel i mlýn s rybníky pod vsí Žibkovem a zvýšil počet vikářů, kteří zde působili vedle plebána, ze tří na čtyři. Pokud si však od návratu na rožmberské dominium sliboval klidnější život, musel být zklamán. Boje mezi králem a panskou jednotou, v jejímž čele Jindřich z Rožmberka stál, se přenesly i sem a Miličín byl r. 1399 vypálen. ¹⁶ Po Jindřichově smrti r. 1412 se pak Vojslav brzy dostal do konfliktu s Oldřichovým poručníkem, Čeňkem z Vartemberka. Soudobý básník brojící proti viklefistům alespoň panu Čeňkovi vytýká, že při svém tažení proti katolickým kněžím nebral ohled ani na muže tak starého a zasloužilého jako miličínský farář Vojslav, kterého vyhnal z panství.

str. 449

Tuto poslední zprávu o Vojslavovi klade F. Teplý asi do r. 1415. ¹⁷ V červnu r. 1417, kdy bylo na panství zavedeno přijímání podobojí, byl v Miličíně již farářem nikopolský biskup Heřman, známý světitel kališnických kněží. ¹⁸

U "muže v každém směru neobyčejného", jak Vojslava nazval F. Teplý, lze očekávat vlastní knihovnu, stejně jako péči o knihovnu při kostele v Miličíně. Bohužel se nedochoval žádný soupis jeho knih a neznáme ani jediný inventář středověké miličínské knihovny. V knihovně pražského konventu františkánů u P. Marie Sněžné ¹⁹ jsou ale čtyři kodexy (sign. Ai 1, Ci 1, Ci 3, Ci 4), jež ve Vojslavově době patřily kostelu v Miličíně, a další svazek z jeho knihovny obsahuje klementinský jesuitský fond Národní knihovny ČR (XIII F 15).

Miličínská bible (Ai 1) je zřejmě první knihou pořízenou pro nový kostel; k objednávce a započetí písařských prací došlo nejpozději r. 1380. Vzhledem ke značné spotřebě pergamenu i rozsahu písařských a malířských prací jde také o nejnákladnější rukopis. Jeho výroba si vyžádala 191 pergamenových dvojlistů, které byly sestaveny do 39 složek; ²⁰ svázaný kodex je 47,5 cm vysoký a 29 cm široký. Po vyříznutí prázdných listů jich v knize zbylo 373; díky chybné moderní foliaci ale končí fol. 375. ²¹ Písař rozdělil psací plochu do dvou sloupců, v nichž nalinkoval inkoustem podle okrajových vpichů 63 řádek. Ke splnění časově náročného úkolu, jaký představoval opis celé bible s řadou prologů, užil drobnější gotické minuskuly, do které již pronikly některé raně kurzívní prvky. V textu se to projevilo především postupným převládnutím jednoduchého tvaru písmene a, u rubrik již uplatnil i náběhy ke smyčkám či protažení dlouhého "s" pod řádku. ²² Práci si rozdělil, takže s výzdobou se mohlo začít hned po dopsání první části, kterou uzavírá kniha Ecclesiasticus . Tu písař podle kolofonu na fol. 212 ^va dokončil r. 1380 a zabrala mu 22 složek. Vynechal zbytek strany a tři listy a na dalších 17 složkách, jež označil nově započatou řadou římských kustodů, pokračoval opisem starozákonních prorockých

str. 450

knih a Nového zákona. Uzavřel ho na fol. 375 ^va opět kolofonem, pod nímž začal opisovat obvyklé Inter pretationes nominum Hebraicorum canterburského biskupa Stephana Langtona (  1228). Nedokončil ale ani písmeno "A", když psaní ve druhém sloupci přerušil. Musel asi již předat zbytek rukopisu a nestačil tak ani provést rubrikaci; zatímco malířská dílna svou práci odvedla v podobě ornamentální iniciály, u dalších hesel jsou místo červených a modrých iniciálek jen vynechané mezery.

Otázkou zůstává, kdy vlastně písař bibli dokončil. Druhý kolofon sice udává, že "Hoc opus est per manus Nicolai de Arena sub anno domini millesimo trecentesimo octuagesi mo nono" , ale to by znamenalo, že ho popsání 162 folií stálo devět let práce. Při bližším pohledu je také zřejmé, že slovo "nono" bylo psáno až přes rasuru a jinou rukou. Josef Krása předpokládal, že opravu provedl malíř, ²³ aby takto skromně, bez připojení svého jména oznámil dokončení výzdoby. Spíše ale zápis pozměnil až objednavatel a uvedl rok, ve kterém obdržel svázanou knihu, anebo jde o rok, v němž byla bible předána farnímu kostelu. Sám písař Mikuláš z Písku zvěčnil své jméno dvakrát; poprvé se podepsal jako Nicolaus de Pyeska . Na podobnou práci byl obvykle zjednáván zkušený písař, což i u Mikuláše potvrdil nález staršího kodexu z r. 1376, stále však chybí důkaz, že v písařské činnosti pokračoval i po odevzdání Miličínské bible. ²⁴ Nevíme ani, který Mikuláš pocházející z Písku byl tímto písařem. Jako časově možný kandidát se však jeví městský písař, jenž v Písku vlastnil dům a zemřel před r. 1408, ²⁵ a snad ještě Mikuláš z Písku, který byl od r. 1403 až do své smrti před r. 1420 farářem v Kolíně. ²⁶

Není-li vyloučeno, že opis bible vznikal v Písku, iluminována byla nepochybně v Praze. Bohatou výzdobu, sestávající ze 139 malovaných iniciál, připsal již J. Krása malíři označovanému podle kodexu z knihovny Václava IV. jako Mistr Pavlových epištol. ²⁷ Podle Karla Stejskala se pak na iluminacích menší měrou podílel i jeden z malířů Bible Václava IV., Mikuláš

str. 451

Kuthner. ²⁸ Realizace velkorysé objednávky znamenala vytvoření 89 figurálních iniciál, tedy nejen na začátku biblických knih, ale i 52. žalmu a prologů ke knize Genesis, Ester, Jób, Žalmů a Přísloví, k prorockým knihám Izaiášově, Jeremiášově, Danielově, Amosově, Abdiášově a Zachariášově i k evangeliím Lukáše a Jana a Epištole k Římanům. V malířské dílně ne vždy dobře porozuměli písařovým předpisům, u čtyř prologů proto namalovali chybnou iniciálu. ²⁹ Nakonec mohli kněží v Miličíně ve své bibli najít po úvodních pěti scénách ze života P. Marie a Krista v iniciále I(n principio) knihy Genesis řadu výjevů ze Starého zákona i fiktivních podobizen králů a vojevůdců (včetně Alexandra Velikého u 1. knihy Makabejské), královen, proroků aj. postav, čtyři vyobrazení autora prologů sv. Jeronýma, mystické objetí vzkříšeného Krista s P. Marií v iniciále O(sculetur) Písně písní i portréty evangelistů a apoštolů v Novém zákoně. ³⁰ Původní gotická obalová vazba se dvěma dírkovými deskovými sponami byla snad také provedena v některé pražské dílně, a to - jsou-li ovšem předchozí úvahy správné - nejpozději r. 1389. ³¹ Kdo poté bibli převzal, není zcela jasné. Jako donátoři nepřicházejí v úvahu pouze Petr a Jan z Rožmberka, ³² ale jistě i sám Vojslav, který mohl nést část nákladů. Bylo by pak logické, že darovací listinu ze 7. 11. 1393 dal opsat právě do této knihy, na prázdnou stranu před prvním prologem sv. Jeronýma. ³³ Nepřímým důkazem je ostatně i volba písaře, protože ten pro Vojslava již pracoval.

Rukopis, který Mikuláš z Písku dopsal r. 1376 (XIII F 15), ³⁴ zůstal v původní kožené vazbě, byť i zbavené obou spon. Na zadním přídeští

str.452

proto připomíná soudobý přípis, psaný slavnostní červenou listinnou bastardou, že máme v rukách " Liber domini Woyslay predicatoris, socii quondam venerabilis domini Milicii" . ³⁵ Kazatel Vojslav, demonstrující takto svou věrnost Milíčovu odkazu, byl pravděpodobně prvním majitelem knihy a asi to byla jeho ruka, která sem postupně, stále zběžnější gotickou kurzívou zapsala několik poznámek. ³⁶ V nejstarší stojí, že " Sub anno domini milesimo CCC LXXVI dominus Petrus de Rozmberg cepit solvere censum Venceslao cerdoni, in festo sancti Galli unam sexagenam et un am in festo sancti Georgii ;" vzadu přičinila snad stejná ruka pod Vojslavovo exlibris tři, později vyradírované řádky jakýchsi jmen. ³⁷ Od majitele, který psal do knihy tyto poznámky, pochází i přípisek v letním svazku miličínského homiliáře. ³⁸ S rukou, jež provedla několik korektur, se setkáváme v margináliích Miličínské bible. ³⁹ Znamená to, že se kodex po čase ocitl v knihovně při kostele sv. Jana Křtitele. Mikuláš tedy nepracoval pro dva kněze stejného jména, ale pro pražského kazatele Vojslava, jenž se později stal farářem v Miličíně.

Menší kvartový svazek má 138 listů. Podobně jako mladší bible se skládá především z kvinternů, ⁴⁰ písař zvolil stejný způsob číslování složek a inkoustové linkování po 38 řádkách. Jeho gotická minuskula ještě postrádá kurzívní prvky, monotónní práci si opět zpestřoval přikreslováním mužských hlaviček k písmenům. ⁴¹ Vedle rubrikace zápis oživuje i několik písařských iniciálek. Vazba se podobá světlým koženým vazbám miličínských homiliářů z devadesátých let. Sborník, pořizovaný asi pro Vojslavovu osobní potřebu, tvořilo původně 11 textů, nejčastěji povahy morálních a teologických příruček. Na úvod bylo zařazeno dílo připisované - dnes ovšem s pochybami - Bernardu z Clairvaux, Formula honestae vitae . ⁴² Za autora dalších osmi textů pokládal sestavovatel sv. Augustina, ⁴³ od něhož

str. 453

ale pochází pouze spis De perfectione iustitiae hominis . ⁴⁴ Zkrácené znění Liber ecclesiasticorum dogmatum ⁴⁵ vzniklo teprve kolem r. 470 a autorem je pravděpodobně Gennadius z Marseille, spis De fide ad Petrum ⁴⁶ je dílem Fulgentia z Ruspy (  532), oblíbenou příručku mnišské morálky De conflictu vitiorum et virtutum ⁴⁷ sepsal až v 8. století Ambrosius Autpertus. Liber de triplici habitaculo ⁴⁸ a tři sermony ⁴⁹ jsou dílem neznámého Pseudo-Augustina. Sborník obsahuje i tři knihy De summo bono Isidora ze Sevilly, ⁵⁰ které na fol. 130 ^v uzavírá první písařský kolofon. Poté Mikuláš zapsal již bez nadpisu sermon Lva Velikého na neděli velikonoční, ⁵¹ a po novém kolofonu, tentokrát s udáním roku 1376, doplnil rejstřík k Isidorovým Sentencím. Snad ještě Vojslav nebo jiný miličínský kněz, užívající gotické polokurzívy, rozšířil později sborník o úryvek z 25. knihy Moralií Řehoře Velikého ⁵² a zkrácenou verzi dopisu kancléře Petra z Blois (  post 1204), sepsaného pro výstrahu klerikům na anglickém královském dvoře, ⁵³ k níž předeslal snad vlastní úvod o honbě za církevními úřady a beneficii, začínající slovy " Et est notandum, qualiter plene sint laboribus et doloribus vie omnium iniquorum" .

Zatímco u bible se Vojslavova podílu na objednávce jen dohadujeme, u zimní a letní části homiliáře (Ci 4, Ci 3) nás písař nenechal na pochybách. Na fol. 221 ^va zimního svazku uvedl, že homiliář dopsal v předvečer svátku Povýšení sv. kříže (13. 9.) r. 1391, a to " ad instanciam honorabilis vi ri domini Woeslai, plebani in Myliczin, eo eciam tempore Pragensi cleri correctoris ". Opět jde o velké pergamenové knihy, vysoké přes 50 cm a širší než 33 cm. Zimní svazek sestává z 26 složek a má dnes 242 listů, ⁵⁴ letní tvoří 22 složek o 210 foliích. ⁵⁵ Prací byl pověřen jediný písař, který psal gotickou minuskulou ve dvou sloupcích o 51 řádkách a složky označoval

str. 454

reklamantami. ⁵⁶ Podle marginálních předpisů, jež často zapomínal odstranit, provedl poté rubriky a začátky lekcí a kázání opatřil modrými a červenými iniciálami. Výzdoba je mnohem skromnější než u bible. Zimní svazek má jen figurální iniciálu C(onferen dum) u první homilie na 1. neděli adventní, již tvoří úryvek Bedova výkladu evangelia sv. Marka; ⁵⁷ malíř v ní trochu nelogicky zobrazil výjev Kristova vjezdu do Jeruzaléma. Malované iniciály prvých dvou kázání na neděli velikonoční v letním svazku jsou dílem jiného mistra, který pro Řehořovu homilii ⁵⁸ namaloval iniciálu M(ultis) s polopostavou zmrtvýchvstalého Krista a k Bedově homilii ⁵⁹ přidal ornamentální iniciálu A(perta) . Ještě v devadesátých letech ⁶⁰ byly knihy opatřeny světlou koženou vazbou se dvěma dírkovými deskovými sponami.

Vojslavův homiliář se textově shoduje se zimním svazkem a zlomkem letního svazku homiliáře Městské knihovny v Norimberku (Cent. I,10 a Cent. I,11/II), ⁶¹ který také pochází ze 14. stol. a patřil tamním dominikánům. Jde tedy o opis, přičemž není zatím jasné, kdy a v jakém prostředí předloha vznikla. Zimní svazek tvoří soubor více než 310 kázání na dobu od 1. neděle adventní do Bílé soboty, který písař uzavřel kolofonem. Navíc byly přivázány čtyři složky, na něž jiný písař opsal Sermones XV de verbis Domini in ultima Coena, ⁶² a dva Bernardovy sermony na středu a čtvrtek velikonočního týdne. ⁶³ Za autora Sermones XIV přitom písař pokládal sv. Bernarda, ačkoli je jím cisterciák Oglerus de Trino (  1214), Hlavním pramenem byly karolinské homiliáře; asi třetina textů pochází buď ze sbírky Pavla Diacona (nejméně 66) nebo Alana z Farfy (30, dalších 19 je společných), ⁶⁴ 43 mohlo být převzato z Pseudo-Bedova homiliáře, ⁶⁵ 25 je z homiliáře Heirica

str. 455

z Auxerre. ⁶⁶ Letní svazek má 283 kázání pro dobu od neděle velikonoční do 25. neděle po sv. Trojici a na výroční den posvěcení farního kostela, z nichž 72 najdeme opět v homiliáři Pavla Diacona či Alana z Farfy. ⁶⁷ Prakticky všechny texty se podařilo identifikovat alespoň nálezem tištěné edice či jiného opisu. ⁶⁸ Vojslav a další kněží mohli při přípravě kázání využít homilie a sermony autorů 3.­ 8. století - Origena, Řehoře Naziánského, Epiphania, Chrysostoma, Jeronýma, Aurelia Augustina, ⁶⁹ Chromatia, Maxima z Turína, Lva Velikého, Eusebia Gallicana, Petra Chrysologa, Fulgentia z Ruspy, Caesaria z Arles, Řehoře Velikého, Isidora ze Sevilly a Bedy Venerabilis. Několik textů pochází od Pavla Diacona a Alcuina i od autorů další generace, Rabana Maura, Haimona z Halberstadtu a benediktina Smaragda. Po Remigiovi z Auxerre (  c. 908) jsou nejmladšími identifikovanými autory až Ivo z Chartres (  1116), Hildebert z Lavardinu (  1133), Bernard z Clairvaux (  1153) a Richard de S. Victore (  1173).

Knihy se do Miličína asi nedostaly současně; exlibris farní knihovny na přídeští jsou psána různýma rukama a jejich znění není zcela shodné. Zatímco zimní svazek se označuje jako " Liber ecclesie Mylyc zynensis Johannis Baptiste ", letní část nese přípis " Liber ecclesie beati Johannis Baptyste in Miliczin ". Na faře také do letního svazku připsali (bastardou a polokurzívou) na první folio dva texty. Čtenáři si tak nejprve mohli prostudovat Determinatio con tra simoniam dominikána Jindřicha z Bitterfeldu, profesora teologie a někdejšího Jenštejnova přítele. Spis, který je dochován pouze v excerptech, ⁷⁰ vychází z veřejné diskuse konané na pražské universitě 22. 5. 1405, ⁷¹ opis proto mohl být pořízen nejdříve v tomto roce. Potvrzuje, že Vojslav (který jako vltavský děkan simoniaky již netrestal, ale ohlašoval korektorovi kléru) neztrácel kontakt s pražským

str. 456

kulturním děním. Rovněž druhý text s výstižným nadpisem " Consti tuciones papales, quis quid constituit, collecte ex martiro [lo] gio " byl počátkem 15. století opisován častěji. ⁷²

Třetí svazek homiliáře, obsahující kázání o svatých (Ci 1), se na první pohled odlišuje střídáním písařských rukou; při psaní zřejmě docházelo k přestávkám. Pokud byl objednavatelem opět Vojslav, došlo k započetí písařských prací asi až po dokončení zimního svazku z r. 1391; rozhodně to však muselo být po r. 1386, protože již první písař předepsal na fol. 36 ^r rubriku pro svátek Navštívení P. Marie zavedený Jenštejnem v tomto roce. Kodex, který má dnes 225 folií, se skládá z 24 složek. Kustody, jimiž písaři označili prvních 15 složek, prozrazují, že za fol. 39 schází 5. složka, při čtení zaznamenáme ještě ztrátu kvinternu za fol. 149. ⁷³ Knihu psali postupně čtyři písaři; první dva, vedeni snahou vytvořit luxusní kodex, užili textury, další se spokojili s gotickou minuskulou. Písař, kterému byla práce zadána nejdříve, popsal ve dvou sloupcích o 51 řádkách 7 složek (jež označoval ozdobně rámovanými římskými kustody) a skončil na druhém listu tehdejší 8. složky (fol. 61 ^va ). Druhý písař pokračoval do konce 16. složky (fol. 149 ^v ) a dovedl tak text na začátek Commune sanctorum , přičemž převzal sloupce o 51, později 50 řádkách, ale přestal s rámováním kustodů. Následující složka se ztratila a další již psal jiný písař, který zavedl sloupce o 55 řádcích. Brzy ho vystřídal čtvrtý písař, jenž má na dokončení knihy největší zásluhu. Dopsal nejen text na ff. 154 ^va ­223 ^va, ale v celém svazku také doplnil podle předpisů svých předchůdců rubriky. Mezery na začátku lekcí a kázání poté vyplnil, snad až přeplnil červenými a modrými iniciálami, první ozdobil zeleným či modrým filigránem, druhé červeně nebo zeleně. Provedení výzdoby časově souvisí s činností prvního písaře. K evangelní lekci úvodní Bedovy homilie ⁷⁴ v předvečer svátku sv. Ondřeje byla namalována jediná iniciála v celé knize; v písmeni I(n illo) je (v souladu s textem) zobrazen trůnící sv. Petr s papežskou tiarou a klíčem. Původně se asi počítalo s malovanou iniciálou i pro Commune san ctorum , kde také písař vynechal 9 řádek, majitel se však nakonec spokojil s tím, že čtvrtý písař u Řehořovy homilie ⁷⁵ nakreslil modrým, červeným a zeleným inkoustem neumělou ornamentální iniciálu, přičemž zaměnil C(um cuncta) za D .

str. 457

Nevíme, zda písaři měli stejnou předlohu ani zda alespoň první část tvoří celek se zimním a letním svazkem. Z dochovaných 215 textů mohlo být 86 převzato z homiliáře Pavla Diacona či Alana z Farfy. ⁷⁶ V nejstarší vrstvě autorů 3.­ 8. století najdeme - kromě Řehoře  Naziánského - stejná jména jako v předchozích svazcích; ⁷⁷ navíc jsou zastoupeni Ambrož a Pseudo-Ildefons Toledský. Tvorbu dalších dvou století reprezentují texty Ambrosia Autperta, Rabana Maura, Walahfrida Strabona a Gunthara ze Salcburku. K nejmladším autorům patří vedle Anselma z Canterbury (  1109) a Odona z Morimondu (  1161) opět Bernard z Clairvaux a Ivo z Chartres. Homiliář obsahuje tradiční svátky celého roku, od vigilie sv. Ondřeje do Dušiček. Svátek Navštívení P. Marie v předloze nebyl, ale při opise tak bylo označeno jedno z kázání na svátek Zvěstování P. Marie. ⁷⁸ Čtvrtý písař za oddílem sv. panen připojil svátek Nalezení sv. Kříže, který byl ve ztracené 5. složce, Pěti bratří a Dušiček. V Miličíně tedy drželi pět mariánských svátků (Očišťování, Zvěstování, Navštívení, Nanebevzetí a Narození), svátky Povýšení a Nalezení sv. Kříže, archanděla Michaela, apoštolů Filipa a Jakuba, Petra a Pavla (s vigilií a oktávou), Jakuba Většího, Bartoloměje a Ondřeje, evangelistů Jana, Matouše (s vigilií) a Lukáše, patrona kostela Jana Křtitele (Narození a Stětí) a Mláďátek, mučedníků Blažeje, Pankráce, polského Stanislava, Víta, Modesta a Krescencie, Sedmi bratří (římských mučedníků), Vavřince, Pěti bratří sv. Vojtěcha, Štěpána a Silvestra, svátek Máří Magdalény, Všech svatých a Dušičky.

Nejpozději počátkem 15. století ⁷⁹ byl rukopis opatřen světlou koženou vazbou s pěti dřevěnými knoflíkovitými puklami, která se zapíná na dvě dírkové deskové spony. Na faře na přední přídeští napsali, že jde o " Liber ecclesie beati Johannis Baptiste in Miliczin " a některý kněz sem zběžnou gotickou kurzívou poznamenal obsah. Uvedl přitom na správném místě svátek Nalezení sv. Kříže a mezi homilie k svátku Sedmi bratří (10. 7.) a Máří Magdalény (22. 7.) vložil kázání o sv. Cilinii, matce remešského biskupa Remigia, jejíž svátek se v Laonu a Remeši slavil 21. 10.; jinak se shoduje s kodexem. Na fol. 39 ^r připojil u kázání k Zvěstování P. Marie pokyn " Plures sermones de eodem multum utiles quere in Omeliari de tempore

str. 458

partis hiemalis post dominicam Quinquagesime " odkazující zjevně na svazek z r. 1391 a pokusil se text zpřehlednit několika záhlavími. Nesdílel asi nepříznivý názor na ženy a k titulu De malicia mulierum , jímž další písař opatřil na konci svazku svůj opis Chrysostomova sermonu na den Stětí sv. Jana Křtitele, ⁸⁰ doplnil spravedlivě " Et earum bonitate plura exempla ".

A jaké byly další osudy miličínských knih? Malý sborník z r. 1376, který mohl z Miličína odnést již Vojslav, objevujeme až v polovině 18. století u jesuitů v pražském Klementinu. Při vyčleňování rukopisů prováděném za prefekta Miklise mu přidělili sign. Y I. 2. N ^o 124 a poznamenali ji červeně na zabílený hřbet. ⁸¹ Kniha byla ofoliována a přední přídeští bez ohledu na starší přípisky přelepeno obsahem. Roku 1777 se rukopisy zrušené jesuitské bibliotéky předávaly do Universitní knihovny s katalogem adjunkta Scherschnika; s datací do 13. století je tu popsán i náš kodex. ⁸² Bible a homiliář zůstaly na faře do r. 1629, snad až do března r. 1630. "Vypůjčil" si je tu nový patron, císařský generál don Martin de Hoeff-Huerta, který Miličín získal r. 1629 do zástavy a v dalším roce koupil. ⁸³ Knih užil před velikonocemi r. 1630 k obdarování františkánů u P. Marie Sněžné, kteří tou dobou ještě obnovovali svůj klášter po masakru z r. 1611. Z německých darovacích přípisů ⁸⁴ vysvítá, že přinesl 26. 3. zimní svazek a za dva dny, na Zelený čtvrtek přidal letní část a bibli. V poslední knize přípis schází, je ale téměř jisté, že se k františkánům dostala stejnou cestou. Huertu zlákala velikost, výzdoba a snad i stáří pergamenových knih, jejichž obsahu již nebyl schopen porozumět; homiliář popsal jako knihy evangelií, bibli raději jen jako corpus . V konventu však dokázali cenu starých knih rozpoznat. Tamní knihovník je opatřil vlastnickými přípisy ⁸⁵ a r. 1716 byly v prvním známém katalogu přiřazeny k signaturám A ( Biblia sacra et Concordantiae ) a C ( Concionatores ). Signatury a tituly katalogu z r. 1769 jim pro lepší orientaci namalovali červeně a černě na zabílené hřbety. ⁸⁶ Ještě předtím byl převázán kodex Ci 4, potažený nově tmavohnědou usní, "zbytečné" spony tohoto i letního svazku byly odtrženy až koncem století. Miličínský farář po Huertově smrti r. 1637 sice sepsal stížnost ke konsistoři,

str. 459

o vrácení knih ⁸⁷ ale žádal marně. Dnes víme, že je to zachránilo před velkým požárem z r. 1644. ⁸⁸

Pětice kodexů, zachovaná péčí jesuitských a františkánských knihovníků, představuje jen zlomek miličínské farní knihovny. Vedle základních liturgických knih tu mohly být i kanonickoprávní spisy, které Vojslav potřeboval při vykonávání předchozích úřadů, ⁸⁹ stejně jako hojnější kazatelská literatura (možná i Milíčovy postily). Řada knih asi zanikla při požárech a drancováních, jichž nebyl miličínský kostel v následujících stoletích ušetřen. Přesto zůstává naděje, že naše znalosti o knihovně užívané Vojslavem a dalšími duchovními v předhusitském Miličíně obohatí nové nálezy.

P o z n á m k y:

¹ František Teplý, Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí , Praha 1899, s. 14­24.

² Zdeňka Hledíková, Korektoři kléru pražské diecéze, Právněhistorické studie 16, 1971, s. 85­86; táž, Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupa v době předhusitské . Ze správních dějin pražské arcidiecéze. Praha 1971, s. 61, 64, 130.

³ Srv. LE II., s. 218­219, č. 371 a F. Teplý, Paměti , s. 14.

⁴ F. Teplý, Paměti , s. 14, pozn. 1.

⁵ AI I., s. 4, č. 16.

⁶ AI I, s. 49, č. 247.

⁷ Srv. AI I, s. 50, č. 253 a Wácslaw Wladiwoj Tomek, Dějepis města Prahy 5, Praha 1881, s. 154, 199.

⁸ W. W. Tomek, Dějepis města Prahy 3, Praha 1875, s. 307.

⁹ Život Milíče z Kroměříže, FRB I, s. 422.

¹⁰ Tamtéž, FRB I, s. 429.

¹¹ F. Teplý, Paměti , s. 16­17.

¹² RBMV III, s. 79, č. 168.

¹³ F. Teplý, Paměti , s. 14, 19 dokládá jeho působení v úřadě k r. 1394; Z. Hledíková, Úřad , s. 130 až k r. 1406.

¹⁴ Z. Hledíková, Úřad , s. 130 a táž, Korektoři, s. 86.

¹⁵ Viz pozn. 33.

¹⁶ F. Teplý, Paměti , s. 20.

¹⁷ Tamtéž, s. 23.

¹⁸ Tamtéž, s. 23­24.

¹⁹ Srv. Bohdan Chlíbec, O současném stavu knihovny konventu františkánů u Panny Marie Sněžné, Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 7, 1990, s. 193­200; rukopisy deponovány v NK ČR.

²⁰ 10 V + 2 IV + 9 V + (IV-3) + (V-1) + 7 V + IV + 7 V + (V-5); vyříznuty 4 listy za fol. 212 a 5 na konci.

²¹ Za fol. 163 počítáno 165, za fol. 248 mylně 250.

²² O kodexu Jiří Pražák, Původ české bastardy, Studie o rukopisech 20, 1981, s. 99, 116.

²³ Josef Krása, Bible Purkarta Strnada z Janovic a Zikmundův Comestor, Umění 17, 1969, s. 593.

²⁴ Bénédictins du Bouveret, Colophons de manuscrits occidentaux des origines au XVI ^e siécle 4, Fribourg 1976, č. 14 501 evidují u Mikuláše z Písku jen rukopis z r. 1376.

²⁵ August Sedláček, Dějiny královského krajského města Písku nad Otavou 2, Písek 1930, s. 492.

²⁶ Srv. Josef Vávra, Dějiny královského města Kolína nad Labem , Kolín 1878, s. 43 a LE VI, s. 387­391, č. 202.

²⁷ J. Krása, Bible, s. 593­594.

²⁸ Karel Stejskal, K problematice českého knižního malířství václavské doby. Na okraj knihy J. Krásy "Rukopisy Václava IV", Umění 22, 1974, s. 556.

²⁹ Na ff. 186 ^rb F místo T(res) , 192 ^vb N místo M(emini) , 273 ^va I místo O(zias) , 277 ^vb F místo N(aum) .

³⁰ Iluminace miličínských kodexů budou popsány v katalogu Hany Hlaváčkové a Milady Studničkové, výsledky výzkumu zatím neznám.

³¹ Filigrán volské hlavy s tyčí s šestiplátkovým květem na původních přelepech přídeští nelze identifikovat.

³² K. Stejskal, Die Rekonstruktion des Luxemburger Stammbaums auf Karlstein, Umění 26, 1978, s. 559, pozn. 31; týž, Rukopis Proroků rožmberských a některé otázky české bible, Umění 34, 1986, s. 74.

³³ Srv. opisy v erekčních knihách a opis pořízený snad v 17. stol. z kodexu Ai 1 - Jaroslav Eršil - Jiří Pražák (edd.), Archiv pražské metropolitní kapituly 1. Katalog listin a listů z doby předhusitské (­1419), Praha 1956, s. 167, č. 597 a RBMV I, s. 968, č. 3 992.

³⁴ Srv. Josef Truhlář, Catalogus codicum manu scriptorum Latinorum qui in c. r. bibliotheca publica atque universitatis Pragensis asservantur 2, Pragae 1906, č. 2353.

³⁵ Rasury (zde venerabilis domini ) oživovány neznámou látkou.

³⁶ Na fol. I ^r a zadním přídeští, snad i pod přelepy předního přídeští.

³⁷ Johannes filius Przybiconis de P [ie?] ska . Hodyslaus filius Wenceslai de ...ben. Johannes filius Hinczkonis [?] de Rakownik .

³⁸ Sign. Ci 3, fol. 1 ^v.

³⁹ Srv. ff. 102 ^v, 103 ^v a 118 ^r s kodexem Ai 1, fol. 216 ^v.

⁴⁰ V + III + 12 V + II; první a poslední list nalepen na přídeští.

⁴¹ Například ff. 25 ^v a 39 ^r, v kodexu Ai 1 na ff. 165 ^vb, 166 ^ra.

⁴² Ff. 1 ^r ­3 ^r, srv. PL 184, 1167­1172.

⁴³ Srv. Clemens Weidmann, Die handschriftliche Überlieferung der Werke des heiligen Augustinus VII/2. Tschechische Republik und Slowakische Republik. Verzeichnis nach Bibliotheken, Unter Mitarbeit von Hana Miškovská, Dagmar Peňázová-Tenorová und Zuzana Silagiová-Pospíšilová, Wien 1997, s. 136­137.

⁴⁴ Ff. 35 ^r ­49 ^r, srv. PL 44, 291­318. (Zde i v dalších pozn. se uvádí jen nejdostupnější edice.)

⁴⁵ Ff. 49 ^r ­56 ^r, srv. PL 42, 1213­1222.

⁴⁶ Ff. 14 ^r ­31 ^v, srv. PL 40, 753­778.

⁴⁷ Ff. 7 ^r ­13 ^v, srv. PL 40, 1091­1103.

⁴⁸ Ff. 3 ^r ­7 ^r, srv. PL 40, 991­998.

⁴⁹ Ff. 31 ^v ­35 ^v, srv. PL 39, 2191­2193, 2183­2184, 1981­1982, sermo app. 242, 237, 118.

⁵⁰ Ff. 56 ^r ­130 ^v, srv. PL 83, 537­738.

⁵¹ Ff. 131 ^r ­132 ^r, srv. PL 54, 390­394, sermo 72.

⁵² Fol. II ^r, srv. PL 76, 339, cap. 11.

⁵³ Silně zkrácené znění PL 207, 42­51, epistola 14.

⁵⁴ 21 V + (VI-1) + V + 2 IV + (III-1); ztráty za ff. 221 a 242.

⁵⁵ (I-1) + 8 V + (V-1) + 12 V; chybí list za ff. 1 a 90 (zde ztráta textu), 2 listy za fol. 209. Fol. 164 bis.

⁵⁶ U 6.­12. složky kodexu Ci 3 kustody.

⁵⁷ Fol. 1 ^va, srv. PL 92, 133­138 (7).

⁵⁸ Fol. 2 ^va, srv. PL 76, 1169­1174.

⁵⁹ Fol. 3 ^rb, srv. PL 94, 149­154.

⁶⁰ Přelepy přídeští sign. Ci 3 s filigránem jelení hlavy (1376­1390) - Vladimir S. Mošin - Seid M. Traljić, Filigranes des XIII ^e et XIV ^e ss ., Zagreb 1957, č. 2211.

⁶¹ Karin Schneider, Die Handschriften der Stadtbibliothek Nürnberg II/1. Die lateinischen mittelalterlichen Handschriften. Theologische Handschriften, Wiesbaden 1967, s. 4­13, 18­22, č. 65­148; text defektního kodexu odpovídá ff. 1 ^va ­140 ^rb sign. Ci 4, zlomek ff. 90 ^vb ­160 ^vb sign. Ci 3.

⁶² Ff. 222 ^ra ­239 ^ra, srv. PL 184, 879­950.

⁶³ Ff. 239 ^ra ­242 ^ra, srv. PL 183, 263­274.

⁶⁴ Srv. Réginald Grégoire, Les homéliaires du moyen âge. Inventaire et analyse des manuscrits . Roma 1966, s. 17­114 a pozn. 68.

⁶⁵ Edice vyšla r. 1535 u Johanna Gymnicha v Kolíně, srv. Henri Barré, Les homéliaires carolingiens de l´école d´Auxerre . Citta del Vaticano 1962, s. 6­10 a pozn. 68.

⁶⁶ Riccardo Quadri (ed.), Heirici Autissiodorensis homiliae per circulum anni, in: Corpus Christianorum CXVI, Turnholti 1992, homilia I, 29, 30, 32, 36, 38­41, 43­47, 51­55, 57­62.

⁶⁷ Viz pozn. 64.

⁶⁸ Soupis textů sign. Ci 3, Ci 4 a Ci 1 je k dispozici u autorky.

⁶⁹ C. Weidmann, Die handschriftliche Überlieferung , s. 158­162 (Ci 3), 164­167 (Ci 4); uvádí mylné sign., u Ci 4 nemá sermo app. 195 (ff. 32 ^rb­va ) a sermo 209 (ff. 139 ^vb ­140 ^rb ).

⁷⁰ Srv. Vladimír J. Koudelka, Heinrich von Bitterfeld (  ca. 1405), Archivum Fratrum Praedicatorum 23, 1953, s. 56­57 a Thomas Kaeppeli, Scriptores Ordinis Praedicatorum Medii Aevi 2, Roma 1975, s. 186, č. 1717, kteří kodex Ci 3 neznají.

⁷¹ František M. Bartoš, Husův předchůdce doktor Jindřich Bitterfeld, Jihočeský sborník historický 8, 1935, s. 30.

⁷² Např. Adolf Patera - Antonín Podlaha, Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapitoly pražské , Praha 1910, č. 821.

⁷³ (V-1) + 21 V + II + I.

⁷⁴ Fol. 1 ^ra, srv. PL 94, 256­261.

⁷⁵ Fol. 147 ^rb, srv. PL 76, 1205­1210.

⁷⁶ Viz pozn. 64.

⁷⁷ K Augustinovi C. Weidmann, Die handschriftliche Über lieferung , s. 162­164; udává mylné sign., nemá sermo Caillau I, 58 (ff. 58 ^vb ­59 ^ra ) a Enchiridion ad Laurentium , c. 84­93 (ff. 146 ^rb ­147 ^rb ).

⁷⁸ Ff. 36 ^rb ­37 ^ra, PL 39, 2104­2107, sermo app. 194.

⁷⁹ Na přelepech přídeští filigrán zvonu (1392­1395) a zvonu s šesticípou hvězdou (1397) - V. S. Mošin ­ S. M. Traljić, Filigranes, č. 2911 a 2973.

⁸⁰ Ff. 223 ^vb ­225 ^rb, srv. PL 95, 1508­1514.

⁸¹ Zdeněk Tobolka - František Horák, Národní a universitní knihovna v Praze. Její vznik a vývoj 1. Počátky knihovny až do r. 1777 , Praha 1959, s. 54, 57.

⁸² Praha, NK ČR, sign. IX A 18, ff. 35 ^v ­36 ^r.

⁸³ F. Teplý, Paměti , s. 70.

⁸⁴ Ai 1, fol. 375 ^v ; Ci 3, fol. 2 ^v ; Ci 4, fol. 1 ^v.

⁸⁵ Ai 1, fol. 2 ^r ; Ci 1, fol. 1 ^r ; Ci 3, fol. 2 ^r ; Ci 4, fol. 1 ^r.

⁸⁶ Státní ústřední archiv v Praze, fond Archiv františkánské provincie, kniha 23, pp. 709, 719 a kniha 168, pp. 10, 30.

⁸⁷ F. Teplý, Paměti , s. 76; stížnost mluví o třech svazcích.

⁸⁸ F. Teplý, Paměti , s. 81.

⁸⁹ Například přídeští kodexu Ai 1 srv. opis textu Decreta Gratiani zakazujícího biskupům, kněžím a jáhnům chovat lovecké psy a jestřáby - Aemilius Friedberg (ed.), Corpus iuris canonici 1. Decretum magistri Gratiani. Lipsiae 1879, s. 126, pars I, D. XXXIV, c. II.

Obrazové přílohy:

¹ Praha, Národní knihovna České republiky - deponát, Knihovna konventu františkánů u P. Marie Sněžné, sign. Ci 4, fol.1 ^v . Iniciála C(onferendum) na začátku zimního svazku homiliáře z r. 1391 z knihovny při kostele sv. Jana Křtitele v Miličíně; v horní části Huertův darovací přípis konventu františkánů u P. Marie Sněžné z r. 1630.

² Praha, Národní knihovna České republiky, sign. XIIIF 15, fol 25 ^v . Ukázka písma Mikuláše z Písku. Opis 5.­7. kapitoly spisu De fide ad Petrum Fulgentia z Ruspy ve sborníku z r. 1376 z knihovny Vojslava z Miličína.

³ Praha, Národní knihova České republiky, sign. XIIIF 15, fol. I ^r . Přípisky ve sborníku z r. 1376 z knihovny Vojslava z Miličína.