Z nepoznaného kraje [o vydání knihy Hostišov Jana Herbena]

[Zlatá Praha, ročník XXIV, 1907, č. 51, s. 616-617]

Nesporně tedy žijeme v době pokroku oproti starým časům, kdy po neupravených cestách vedle chodců koňmo přejížděli pouze jezdci a lehčí či těžší vozy, drkotající a bořící se místy až po nápravy za nekonečně trvající jízdy. Do dnešních časů změnily se dopravní prostředky i silnice, změnilo se velice tempo životní, ale lidé, ač se mají za velmi pokročilé, v některých oborech se nedostali ani o vlásek vpřed oproti praotcům.

Všimněte si příkladně třeba těch nejmoderněji vypravených aut - zejména všech lepších vozů osobních - a uvidíte nejlépe rozpor nejmodernější techniky proti citovému fetišismu, jaký představuje vzadu na okénku zavěšená "panenka pro štěstí"! "Panenka pro štěstí", houpající se loutka, musí se vézti s sebou

str. 29

a nesmí tu chyběti, aby pasažéry nestihla žádná nehoda. Vždyť se veze "pro štěstí"!

Najisto je to pověra, jako celá řada jiných, starých pověr stejného druhu, pověr, s nimiž byl spjat život našich praotců, od nichž přešel z pokolení zase na ty mladé a nejmladší až do dnešních dnů.

Není "panenka pro štěstí" ničím jiným než byly dříve různé zázračné talismany, škapulíře, plivníci, skřítkové, pověstné kořeny mandragory (Mandragora officinalis) a jiné fetiše, které za drahé peníze pořízeny, ukrývány a tajně nošeny, zabalovány: aby zaháněly nemoci, chránily člověka, otevíraly mu skryté poklady atd.

U nás máme pěkné doklady ještě z dob pražské vlády Rudolfa II., který měl z řepovitého kořene mandragory mužíčka "Mariona" a žínku "Thrudacias", za něž vyplatil sta dolarů, dával je oblékati do červeného hedvábí, každých 14 dnů v lázni koupati; jinak prý jeho děti plakaly!

Aby měly pravou moc, hledány takové kořeny, které vyrostly pod šibenicí, a které prý kvetly v noci štědrovečerní. Při sběru šlo prý člověku o život. Musel jíti o půlnoci, vzíti s sebou černého psa, ucpati si voskem uši, aby ničeho neslyšel, a směl mandragoru získati jen tak, že ji přivázal černému psu k ocasu, lákal jej a poháněl, až kořen ze země vytrhnul. Tím ovšem byla hlavní procedura skončena. Potom nepochybně použil prodavač trochu svého umění řezbářského, aby podobu lidské figurky doplnil a dodělal, což ovšem na sebe nepověděl. Za to je zaznamenáno, jak potom figurku oblékal, omýval vínem červeným, ukládal do dřevěných skřínek nebo rakviček atd. Potom mohl mandragorou léčiti, čarovati a podobně.

Ježto v našich krajinách tato jižní rostlina neroste, nahrazoval ji lid kořenem rulíkovým (Atropa belladona), řepou posedu dvojdomého (Briona) atd. Začasté nahrazovala podobný talisman figurka šotka, která bývala v domácnostech chována "pro štěstí". A čehosi podobného chceme si podle místního nálezu poněkud povšimnouti.

Když ve Voticích u P. poblíže bývalého sídla Kaplířova pokládali nově podlahu, našli tu v úkrytu uloženého "šotka", mužíčka pro štěstí!

Kdybyste měli příležitost jej viděti, spatřili byste ze zinku nebo podobné kovové komposice ulitou figurku as takové velikosti, že by se dobře vešla do většího slepičího vajíčka. Jinak představuje votický šotek usměvavého, blahobytného mužíčka ducatých tváří v trojrohém, do týlu posazeném klobouku, který zepředu dělá dojem širokého, šaškovského kužele, nebo ze strany vyvolává dojem čapky frygické. Kabátec skřítka je v pasu

str. 30

utažen a dole cípatě zakončen, tak jako široký, k ramenům splývající límec kolem krku.

Ruce má šotek zdánlivě založeny v bok, ale spíše se opírají stranou o zakulacený bříšek a celá rozkročená postava je jako v polosedu při smíchu ohnuta. Široké nohavice z pruhů sešitých spodků - dosti do šířky "nadívaných" - sahají jenom po kolena a na nohou má "šotek" nízké, nahoře nepřiléhající střevíce.

To je celý jeho přírodopisný popis. Co as votický šotek působením silné autosugestivní víry v jeho moc dokázal? Čí ruce jej zhotovily? Z které asi doby pochází? Kolika pokolením sloužil?

Podle starobylosti kroje dalo by se souditi na slušný jeho věk - docela stejně jako podle obdobného nálezu na Kaplířově statku v Neustupově. V tom případu jednalo by se u votického šotka as o dobu tří století.

Je-li tomu vskutku tak - ať nyní - po 300 létech přinese tento šotek Voticům rozkvět a štěstí!