Z nepoznaného kraje [o vydání knihy Hostišov Jana Herbena]

[Zlatá Praha, ročník XXIV, 1907, č. 51, s. 616-617, nepodepsáno]

V Praze vydána byla nedávno kniha, jakých není mnoho v literatuře. Je to Herbenův „Hostišov“. Prosté, upřímné věty, tichá pozorování a cituplné doteky krajiny a lidí, přítomna i minula, a srdečná přemítání. O českém jihu nebude už napsána kniha vroucnější a pravdivější. Psal ji člověk českého srdce, psala ji lidská duše, která kraj svůj, ve kterém se jí zalíbilo, poznala a s ním se v mlčenlivých, dlouhých hovorech plně domluvila. Nevím, bude-li v každém čtenáři tolik niterných dispozic pro přijetí „Hostišova“, jako bylo u mne, který tolik miluji ony jihočeské kraje a dumné kouzlo jejich osamění. Ale dojista je v ní mnoho způsobilosti, aby probudila touhu i tam, kde nebylo dosud snad ani slabého zvuku nutkání po poznání těch českých krajin, kde je nejen minulá sláva usnulá a někdejších dějů stopy po kamení, ale kde je i ráz a půvab a krása nevýslovná. A velmi rozmanitá. Jinou řečí než Táborsko mluví k vám kraj u Krumlova, jinak u Klatov a jinak u Hradce Jindřichova. My jsme tuze málo dosud poznali právě tuten jihočeský kraj, ač měli bychom rok co rok přímo uctivě putovati sem, s myslí vznícenou a oddaně. Je nutno si to doznati. A je-li vůbec bolestnou pravdou a zahanbující, že my Češi příliš málo známe svoji vlast a nespravedlivě ji podceňujeme a znevažujeme, přece jen český jih svůj známe nejméně. Každému cizímu dojista věc nepochopitelná, k nevíře. Ale nám, žalno to říci, tak všední.

V poslední době přece snaha po intimnějším poznání českých krajů, účinně mezi námi propagována, šíří se do netečného dosud národa. A tak i na jih království obrací se pomalu zraky lhostejných, a udiveny, se vzrušením objevitelů nových světů shledávají tu krásu, o níž nevěděli, již tu ani netušili, netečně a povrchně naslouchajíce dříve všedním slovům o zchudlém kraji. Ale že jsme se naučili i srdcem se už dívati a že citlivější pro kouzlo krajiny více již rozumíme jejím osudům a náladě a všemu jejímu životu, vábí ten nevšímaný kraj širokým kruhem okolo Tábora přece již ledakohos.

Vím od nejednoho ze svých přátel a sám toho mám zkušenosti, že někde daleko v cizině přepadne člověka pojednou stesk a touha. Není to stesk po domově v onom vlastním slova smyslu, ale k domovu se náhle cítíte připjati všemi myšlenkami. A lépe, než k domovu, nutno říci, že jen k některému koutu vzdálené vlasti, do některého jejího zvláště výrazného kraje, a třeba jste k němu sami nijak nebyli ve vniterných vztazích. To onen cizí kraj svojí zvláštní podstatou, povahou svojí, rázem, některou třeba jen nahodilostí, i dost vnější někdy, vyvolal ve vás onu silnou, steskem vroubenou vzpomínku. Daleko v severním Německu, skoro už opodál hučících příbojů moře, v nekonečných rašeliništích worpswedských, jak jsem s návrší Weyerberku díval do šíra smutného kraje, nevím, jakou náhodou vynořily se mi na mysli doma naše jihočeské kouty, také tak šíré a zakřiknuté, také tak jakoby boží dlaní zatížené. Jsou v těch našich končinách také místa, která nemohou vzbudit jiného dojmu, jiných pocitů, jiných představ, než zase právě ty, jež vstávaly my v mysli tam nahoře Worpswede. I ty obce jakoby měly cosi příbuzného, dokonce i ve vzhledu svých jednotlivostí, ovšem i v povaze svého vnitřního živoření. Chalupy i lidé, vše jakoby stejnými bylo zastíněno osudy.

Jedna taková vesnička, typicky jihočeská, zapadlá je do svěží zeleni pastvin, do políček přikrčena nedaleko Milčína, malý kousek cesty od Sudoměřic. Je opravdovým objevem cizímu příchozímu, který pak poznávaje ji, nevelkou a nebohatou, tím větším jímán je podivem, ba úžasem nad čistým, svérázným půvabem, který tu nalézá za každým krokem. Je to Mezno. Nepříliš daleko je odtud k černým lesům, ale Mezno samo je ve volné planině. Jeho nízké chalupy, starodávné, pod došky schované, stará, ve své prostotě krásná zvonička, prostí a starodávní lidé a prostý a starodávný, čistý a upřímný život, vše jedno ke druhému v souladu, ani jediným nepřirozeným zvukem dneška neporušeném, to vše jímá a rozechvívá k nevyslovení. Je dojista v kraji i jinde mnoho podobného půvabu, ale tak úplně nefalšovaná ryzost staré, jakoby z dávna minulosti tu neměnivě zůstalé vísky jihočeské, jak v tomto Mezně, málokde se asi nalezne. A pak to, co je tu nejrázovitější,

str 617

nejvíce mimořádné, co Mezno tak učiní nezapomenutelným, jeho rybníky! Z této opravdu neveliké, nerozsáhlé vísky svítí vám vstříc hladinou více než třicet rybníčků. Ne rozlitých, nečistých louží, jako u nás ve středočeských vesnicích vídáme, ani tůní ne, jako jsou leckde na Polabí, ale opravdových, jasných, byť i malých rybníků. A vidíte-li tato originelní a četností svojí na malém celku kousku krajiny překvapující „mořská oka“ obklopena prostým a srdečným půvabem starosvětské vesnice, že ani v představách svých, když někdy šly tím směrem, nevídali jste podobné, pak není divu, že se do Mezna všemi vzpomínkami vracíte, jako do srdce pohádky, jako do krásného koutku země snů.

A je jisto, že tam dole, v tom nepoznaném kraji jihočeském nalezlo by srdce mnoho míst, jež připjala by k sobě všecko, co v nás, moderních měšťácích, zůstalo dosud člověka. A pak ať se jmenuje Hostišov nebo Mezno nebo jinak jakkoli, bylo by to místem, kde by se vlastní čisté jádro osobnosti každého z nás uprostřed té upřímnosti a mnohotvárné krásy přírody, jaká jen tu na jihu Čech ještě zbývá, uvolnilo, oprostilo, k novým činům nově zrozovalo. Jen obrátit se nutno k tomu kraji, a s láskou a srdcem otevřeným k němu se přiblížiti. V tom směru je i tato dnešní ukázka na zajímavé jihočeské Mezno jen upozorněním, prostým, nevtíravým a bez každé vyslovené tendence.