Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Dr. Jar. Spirhanzl Duriš: Za krásami Českého Meranu (turistický průvodce okolím Sedlce na Wilsonově dráze)

[Vydáno nákladem Spolku rodáků a přátel města Sedlce na Wilsonově dráze a okolí jako zvláštní otisk z časopisu "Vltavské proudy", ročník XII., čís. 11., 1934]

JAR. SPIRHANZL DURIŠ:
Rodnému hnízdu!
Mé rodné hnízdo, srdce mého skvoste,
zas do tvé bídy navracím se dnes!
Zřím slzí křišťálem vás, chatky prosté,
zřím zahrady a pole, modrý les . . .
Můj rodný dům! Oh, tichý chrám je ve mně,
v duhových oknech hraje slunce svit.
Mne přiviň k sobe, drahý koutku země,
dej hlavu na tvém klíně položit . . .
Co po té chvíli, co se nato užila,
když do krve ji umučila dál!
Leč jiskra naděje tam v tebe žila,
jak hvězda zvala — a já v pout se dal.

Dnes tichý stojím, slzy mé se řinou
jak rosa nad rovem se smutných jív.
Čas letí do věků a léta plynou,
jen duše má je tou, jak byla dřív.
Mé rodné hnízdo, srdce mého skvoste,
zas do tvé bídy navracím se rád,
tvou chudou krásu vinu k ňadrům po sté!
A růže voní, jasmín ze zahrad!
Tíž utrpení hořkou mlčky nesa
již ve vzkříšeni viru ztratil jsem —
však dnes jsem vzlet jak skřivan pod nebesa:
„Já jsem se vrátil! Chlumy! Háje! Zem!"

A kdybych měl i zpěvné hrdlo ptačí
a celou boží lásku v srdce sved,
vím, rodné hnízdo, že to nevystačí,
že bych ti ještě říci nedoved, jak tě mám rád!

str. 3

Celý táborský kraj je ve svém průměru chudý. Jisté si každý z vás vzpomene na školní obrazy, které dětem připomínaly čtvero ročních období. Obrazy maloval náš krajan, jistebnický Richard Lauda. Nechodil pro motivy daleko — všude se mu nabízely. Vzpomínáte na ten »Podzim«, kde na pastvině sedí děti u ohníčku, pod oblohou ulétají ptáci a na kostrbatých polích se končí sklizeň brambor? Jak blízké nám byly ty obrazy, jen jako okénka do života otevřená, vždyť to všecko bylo kolem nás... Byla to naše chudá krajina.

Ale protože náš jihočeský Pánbůh je také spravedlivý, dal té chudobě půvab a krásu. Bohaté řepařské nížiny ji nemají, tam za ní lidé nechodí. Chceš-li se potěšit dílem božím, přijď na vysočinu, milý člověče!

Nepotřebuješ na tu cestu mnoho; doma zanech starosti a zlý rozmar, nech tam vše, co tě činilo nespokojeným měšťákem a přicházej k nám jen jako tichý, dobrý host. S duší otevřenou a s dychtivýma očima, které chtějí milovat. Nauč se mlčení, protože příroda i v našem kraji mluví jen k tomu, kdo v ní mlčí. Dívej se a naslouchej. Jdi pěšinami a zeleným šerem lesů, ztrácej se v náruči toho kraje, k jehož srdci chceš blíž... Nezklame tě, buď ujištěn.

Abych ti při té pouti napomohl, chci tě vést cestami, kudy hlomozný svět mnoho nechodí a zastavit na chvilku tvé kroky tam, kde stanout stojí za to.

Je-li Praha přirozené středisko české země, proč bychom neměli i my se odtud vydat na svou cestu? Pojedeme na jih, železnice nás ponese k Benešovu a k Voticům. Tam už se rozkládá krajina romantická, s lesnatými kopci a tichými údolími, to už je ráz chudé rulové oblasti

str. 4

Památná Šourkova stodola v Sedlci

jihočeské, kde přestávají továrny a začíná tvrdá selská práce pod širým nebem.

Je to kraj podnebně drsný. Hodinku na jih od Votic při staré zemské stezce od Lince přes Tábor k Praze běžící, sedí mezi vrchy vesnička Hostišov. Do ní se před léty zatoulal moravský spisovatel Jan Herben — a ejhle, tak se mu zalíbila, že si zde trvalý stánek zřídil a vrací se sem vždy, když touží po okřání. A Hostišov je už při tom horském řetězci od votické Čeřenské hory (651 m) přes Sv. Vojtěcha (679 m) a Mezivrata (712 m) na Kalvárii (679 m) a Šibeník (658 m) u Milčína, kde se prostírá proslulá »Česká Sibiř«. Proč si to jméno vysloužila, poví několika slovy Herben sám; jeho kniha »Hostišov« začíná: »Tak jsme jednou seděli v Praze pod vánočním stromkem a povídali si. Vzpomínali jsme, jak náš milý Újezd v horách milčínských je pod sněhem a jak to tam asi vypadá. Psali nám, že je mnoho sněhu, až ploty pod ním zmizely, a lesní zvěř že přichází v noci lidem až pod okna; krajní chalupa od Hrádku že je zaváta ze zadu sněhem, že jen komín vykukuje a kocour že se chodívá komínem dívat do chalupy.« — Je třeba říkat víc?

To je tedy »Česká Sibiř«. A aby grotesknost nápadů Stvořitelových byla dokonalá, položil hned vedle, dvě hodinky chůze k západu, chráněnou kotlinku sedleckou, kterou se lidé nerozpakovali nazvati »Českýrn Meranem«!

Český Meran je teplý dolíček na ňadrech vrchů, které ho celým věncem ovíjejí, od jesenického Dvořáčka (583 m) přes Bořetiny (530 m) na chotětické a heřmanické kopce a potom přes

str. 5

Rázovitý statek na Jankově

Vápenku (592 m) a Deboreč (601 m) k jihu na Větrov (640 m) u Střezimíře, kde se k západu stáčí horské pásmo cunkovské, aby Čertovým Břemenem (715 m) a Chocholíkem na Javorové skále (719 m) vyvrcholilo, nežli se stočí přes Veletín zase na sever ke Zvěřinci (540 m).

Jediná výpadni branka vede z té kotliny: jesenická průrva, kudy pospíchá Sedlecký potok k Mastníku a k Vltavě.

Podnební podmínky uzavřené doliny jsou výhodné; proti severu ji chrání lesnaté kopce, bezprašné ovzduší nebrání slunečnímu záření, čistý vzduch se nasycuje vůní lesů a luk. Utěšená kotlina je bohatá stromy. Jejich kytice na jaře rozkvétají při každé cestě a na každé mezi; na podzim pak obtížené ovocem svědčí o životadárné síle sluníčka i o tom, jak právem se naše krajina s tyrolským Meranem srovnává. Chcete se na její krásy podívat blíž?

Když vlak opustí stanici votickou, už se pomalu chystejte. Hnedle tu budou Heřmaničky - Sedlec, a tam vystoupíme. Nádraží je o samotě — to byl nešťastný osud všech našich nádraží. Jste-li chodec, jemuž na kroku nezáleží, vyjdete z nádraží hned v pravo (východně) podél staniční budovy pěšinou podle turistické značky k Sedlci (5 km). Jedinečná vyhlídka s horského hřebenu od Loudilky vás odmění za vaši námahu a hnedle pak budete s kopečka dole.

Pro pohodlnější anebo spěchající turisty čeká u většiny vlaků autobus (J. A. S.) i několik autodrožek. Za 3—5 Kč se dovezete do Sedlce. Nebudete se sice moci cestou kochat všemi krásnými rozhledy jako váš kolega pěšák, ale přece neopomenete s radostným srdcem uvítati pohled na překrásné panorama Č. Meranu

str. 6

od samoty Loudilky. Jako na dlani se tu před vámi prostírá celá kotlina, na jejímž dně »leží sousedně a klidně vedle sebe městečka Sedlec a Prčice s farními uprostřed kostely, poskytující s té strany pohled jakoby jediného znamenitého města. Avšak netoliko krásou přírodní, nébrž i historickou znamenitostí vyniká zdejší krajina. Za starodávna a ještě v XVII. stol. skvělo se v ní asi patnáctero tvrzí rytířských a sídel proslulých rodů šlechtických.« *)

Hle, Český Meran! Barevný vějíř dálavy se rozevírá, pestrý vzor brokátu polí, luk a hájů, na obzoru vlna lesnatých hor! Jak sličný pohled! Jaký mír a klid všude, jaké zasnění v kraji, jenž se rozprostřel mimo hlučný běh cest. Na třicet obcí a osad tu leží v zeleni. Na výšinách se hlásí zámky a tvrze; tam na jihovýchodě Mitrovice s topolovými alejemi, tam Vrchotice s baštou kamennou, líbezný zámeček jetřichovický sedí pod Cunkovem, tam v kotlině tvrz uhřická, zámek v Prčici také na starém tvrzišti, na ostrohu pohoří na jihozápadě trosky hradu Zvěřince, za ním pak na kopci krásný hrad Vysoký Chlumec a tam zámeček lidkovický, Bolechovice a na západě Chotětice, kdysi tvrz vladyk Hodějovských z Hodějova. Hladiny rybníků svítí stříbrně, veselé háje zvou a bílá silnice pobízí tvé kroky.

Jdeš, a panorama se rozšiřuje, nové výhledy předvádí a když projdeš lesní cestou, upoutá tě Český Meran už docela. Ani nepozoruješ, jak ses octl před Prčicí. To jen stará boží muka »Rodice« ti připomenou, že tuhle při cestě na Šibeném vrchu městečko konalo své hrdelní právo, a ještě r. 1764 tu stála šibenice. Přidáš do kroku a křivolakou ulicí procházíš k náměstí, kde na vrchu na jižní straně stojí starý a pozoruhodný kostel sv. Vavřince z XII. stol. (původně románský). Ve východním pořadí domů je pěkná radnice, na západě škola a starodávný hostinec a naproti němu okresní nemocnice. Za tou pak se v parku zdvihá prčický zámek (asi z r. 1770). Tu bývalo prý již od časů Karla IV. manství karlštejnské, a na starém hradě pod poplužním dvorem sídlili Vítkovici, zakladatelé rodu rožmberského. Z hradu dnes jen nepatrné trosky a sklepení ve dvoře se uchovala.

Podle zámecké zahrady vede nás cesta dál. Na jejím ohybu nedávno postavena kaple česko-bratrsko-evangelické církve; odtud již spatřujeme svůj první cíl:


»vysoce knížecí« město SEDLEC.


Přejdeme jen mohutný kamenný most (postavený r. 1816—1822, sochy sv. Jana Nepomuckého


*) A. N. Vlasák »Okres Sedlecký«, Praha, 1879.

str. 7

a sv. Floriána od Fr. Platzera z Prahy r. 1818) a jsme v přívětivé vilové čtvrti sedlecké.

Úzkou soutěskou mezi starými domy vstoupíme na krásné Masarykovo náměstí. V právo se týčí nově zbudovaný (r. 1898) farní chrám sv. Jeronýma na místech, kde od pradávna románský kostel stával obklopen hřbitovem. Dnes se tu zelená a okolí chrámu zdobí úpravný sad. Hřbitov již dávno za město byl přeložen. Ve východní frontě náměstí vyniká dům Blažkův, bývalá pošta, kde se r. 1758 narodil jeden z nejslavnějších občanů, kněz Josef Jelínek, výtečný žák varhaníka Jos. Segerta, nejproslulejšího mistra hry varhanní v Evropě. Josef Jelínek, přítel Mozartův a Haydnův, byl své doby vrcholným virtuosem na klavír a s úspěchem se uplatnil i jako hudební skladatel evropského jména. — Studnicí vzdělání sedlecké mládeže je škola obecná i občanská, jejíž dvoupatrová budova (r. 1904) se skromně kryje za západní pořadí domů. Poblíž školy má svůj nárožní palác občanská záložna (r. 1933). Uprostřed západní fronty náměstí je obecní dům a poštovní úřad i soud, v jižní části náměstí okresní dům (na něm mapa okresu!), za ním pak budova okresní hospodářské záložny. Na náměstí je i několik hostinců a hotel.

Přijedete-li do Sedlce v neděli, zastihnete zde ruch, neboť venkované přišli do kostela a za nákupem, domorodci si vyšli užít prázdně a hostě přijíždějí od nádraží pěkným proudem. Je tedy živo na náměstí, které se nám teď stane výchozím i konečným bodem našich vycházek.

Kam se podíváme? Mám pro vás návrhů několik.

I. tura pro dobré chodce poběží přes Uhřice, Jetřichovice a Cunkov (Čertovo Břemeno) do Nadějkova a nazpět přes Růženou, Grošíček a Sušetice (23 km).

II. tura pro slabší chodce odbočí z Cunkova přes Čertovo Břemeno a Javorovou skálu k Veletínu a do Sedlce (12 km).

III. tura pro středně výkonné chodce vede přes Ježovku sedlem Porostlého do Kvasejovic a na Zvěřinec, odtud k veletínské myslivně, dále do Sušetic, Bolešína a přes Jetřichovice zpět k Sedlci (16 km).

IV. tura pro střední chodce počíná výjimečně v Sudoměřicích, směřuje k Borotínu, Libenicům a po cunkovském horském pásmu do Sedlce (17 km).

V. tura přizpůsobuje se také průměrným chodcům, které vede ze Sedlce k Vrchoticům a do Libenic, odkud pak probíhá stejně se IV. (17 km).

str. 8

Stuchanovská náves

Všecky tury jsou krásné! Všecky tury lze vykonati z Prahy v jediném dni i s návratem! Při všech vám ukážeme náš kraj zblízka tak, abyste si ho zamilovali. Příjemnou cestu, dobrý hosti!


I. Sedlec-Nadějkov-Sedlec (23 km).

Z náměstí vyjdeme jihovýchodně Kramářovou ulicí přes most »Pod lípy«, kde uhneme v pravo na silnici jetřichovickou. Na konci lípové aleje nás upozorní turistická tabulka na rodný domek Prokopa Chocholouška. (1.) Přejdeme po lávce potok a staneme před obnoveným rodištěm tohoto probuzenského spisovatele a politika (r. 1819—1864), jejž dravý proud přemíry životní energie nesl do daleké ciziny, Tyrol, Itálie, na Balkán, aby ho nakonec vrátil zase domovu, jako spisovatele své doby velmi váženého a politika-bouřliváka obávaného. Redigoval v době počátku konstituce (po r. 1848) »Večerní List«, napsal známý burcující protifrankfurtský manifest k národu českému, napsal řadu historických povídek a románů, v nichž první nám přiblížil Jihoslovany — a byl proto také nenáviděn rakouskou justicí, která ho dovedla štvát tak, až vysílen a hladem zkrušen padl. Padl jako bojovník, čest jeho památce!

Za Chocholouškovým rodným domkem nás vede ulice Vodičkova v pravo, až vyústí na sušetickou silnici (Benešova úl.). Na konci města stojí tu při cestě stará, dřevěná a došky krytá Šourkova stodola. (2.) Není to jen jedna ze vzácných památek typického lidového stavitelství našeho — ta stodola byla v 1860tých létech také literární dílnou. Pravda, že nejsmutnější. V ní našel útulek ubohý Chocholoušek, zde napsal svůj román »Hrad«, zde strádal zimou i nedostatkem.

str. 9

Na dvorku v Cunkově

Austrie měla svůj trestní systém: umořiti!

Jen několik kroků dále nás čeká rozcestí. Odbočíme se silnice v levo cestou k Vraštilovu mlýnu a dále podle zbytků staré zdi uhřické obory. (3.) Obora ta, zaujímající kdysi i dva rybníky, leží po bocích kotliny potoka, je vysázena hojnými ovocnými i divokými stromy, mezi nimiž jsou mohutné duby. Nejmohutnější velikán ze skupiny 5 dubů právě u naší cesty se lidem jmenuje »Žižkův dub«, poněvadž prý pod ním Žižka při svém tažení k Vltavě odpočíval. I když tomu tak není, stojí ten obrovský kmen, jejž čtyři lidé neobejmou, za povšimnutí. V oboře bývala chována černá i vysoká zvěř. Dnes je vše v úpadku, ohradní zdi rozvaleny, stromoví prořídlé a omšelé duby, chvějíce se o svůj další osud, jen jakoby vzpomínaly na ty dávné časy, kdy byla uhřická tvrz v lesku, i na ty ještě nedávné časy, kdy sem sedlecké občanstvo v proudech spělo okřáti při nedělním prázdnu ve stínu stromů, při dobrém pivě, které uhřický pivovárek vařil, a v družné společenské zábavě. K neuvěření se poměry změnily. Místo hlaholu, zpěvu, hudby i tance — klid a smrtelné mlčení.

V zamyšlení dojdeš ke dvoru. To je bývalá tvrz, (4.) jak se přesvědčíš pohledem od potoka na zbytky pevného zdiva a opěrné pilíře, které nesou dnes prosté obytné stavení, zbudované r. 1855 na místě požárem zničené tvrzky. Ve XIV. stol. seděli tu vladykové z Uhřic, za Jiřího Poděbrada pak hejtman královského vojska Přibík Tluksa z Čechtic, který po 18měsíčním obléhání r. 1468 vyhladověl odbojné Konopiště a pokořil Benešov a který také hrad Zvěřinec v téže době v ssutiny rozvrátil. O 180 let později přešla

str. 10

tvrz se statkem v majetek rodu Radeckých z Radče, koupil ji prapraděd slavného maršálka. Před 200 lety pak prodány Uhřice rytíři Malovcovi na Prčici, k níž byly od té doby připojeny až do provedení naší pozemkové reformy. Nyní jsou zase samostatným statkem.

Vedle dvora jest obnovený družstevní lihovar (dříve panský pivovar). Za lihovarem u rozcestí stojí prastará poutní kaplička sv. Anny (5.) s originální olejomalbou (r. 1932) prof. J. Vokálka, akademického malíře. Kaplička vznikla z božích muk a kryje se pod staletou lípou (druhá lípa padla r. 1897 při orkánu a krupobití).

Projdeme vesnicí, přes potok a cestou vystoupíme na jetřichovickou silnici. Nad námi se zdvihá uhřická Hůrka (6.) stinným hájem porostlá. Se silnice otvírá se nám krásný pohled na lesnaté cunkovské pásmo, které odtud si nezadá s alpskými sceneriemi. Malá políčka, louky, háje a lesy i pastviny, roztroušené samoty v nich — všecko se pojí v malebný obraz překvapující pestrosti. Povzbuzuje nás a láká, neodstrašuje ani příkrým výstupem (výškový rozdíl proti Sedlci přes 300 m!).

V zeleni luk při potoce sedí Mrzenův (7.) mlýn s pilou, u něho rybník. Cesta pěkně ubíhá, pozorujeme kraj a už se nám v ohybu silnice objevuje přední stráž Jetřichovic (8.) — lihovar, druhdy mlýn. Vstupujeme jako do zahrady, neboť Jetřichovice přímo tonou v zeleni, třebaže strašné mrazy v r. 1928/29 zdecimovaly stav stromoví a zejména zdejších proslulých ořešáků. Silnice spěje podle rybníka ke dvoru a zámku jetřichovickému.

Snadno rozpoznáme, že budovy zámku jsou ze dvou období: stará severní část je ze XVI. stol., nová budova s cimbuřím a vížkami z poloviny XIX. století. Velkostatek jetřichovický náležel od r. 1829 Janu N. Kaňkovi, doktoru práv a zemskému advokátovi, rektoru Karlovy university. Kaňka zámek nejen zevně zvelebil, ale i obrazárnu jeho rozmnožil, bohatou knihovnu zde zřídil atd. Mezi jeho hosty byli vynikající muži čeští (kardinál B. Schwarzenberg, V. Pěšina z Čechorodu, biskup J. V. Jirsík a mnoho jiných) i cizozemští. Za Kaňky byly Jetřichovice na vrcholu své slávy. — Zámek postaven r. 1857-9 prof. J. Niclasem z Prahy v malebném normansko-románském slohu. Obklopen je rozsáhlým parkem, v němž shromážděny vzácné i exotické dřeviny. Odborníkům je prohlídka dovolena.

Silnice vede nás dále pěknou vesnicí, která je vyhledávaným letoviskem. Na jižním okraji vsi, asi v místech dnešního hostince u Tuhých, bývala

str. 11

stará tvrzka, původní panské sídlo vladyk Opršalů z Jetřichovic. Na jižním cípu vesnice stojí též škola Kaňkou r. 1839 zřízená a dotovaná.

Opustíme-li vesnici, zapadneme již do nerušené přírody. Pod lesnatými stráněmi běží tu silnička údolím se řadou rybníků, a dolina už je plna vůně, lesního ozonu; dýcháme svěží, bezvadný vzduch. Žlutá značka nás před vysokým lesem »U Josefa« upozorní, že je výhodné odbočiti na lesní cestu, přetínající zákruty silnice k Cunkovu. Dáme se podle značky. Sejdeme pak do lesní kotliny »Jehlišť«, která zaujala i literáty (Fr. Krtil, J. Spirhanzl), aby její divokou krásu zvěčnili. Na západě se Jehliště prudkou, skalnatou strání zdvihají pod Ounuz, jsou tam pralesní houštiny nepřístupné, rejdiště lišek, kun, jezevců a vší lesní zvěře.

Značkovaná pěšina stoupá. Zapadli isme do lesů. Asi po 1000 krocích zas dospějeme k silnici, jež tu začíná příkrými serpentinami se šplhati na cunkovský hřeben. Když přejdeme pastviště a narazíme na kapličku u silnice, zastavíme se, obrátíme se a pokocháme pohledem do kotliny Č. Meranu. Vidíme ten kraj opět jiný, přepestrý a bohatě členitý. Za clonou lesa v dolině se bělá jetřichovický zámek, za ním čupřina lesíka Hůrky s rybníkem po boku, pak jako na dně zlaté mísy Sedlec s Prčici; tam na východě mitrovický zámek a dvůr Kvašťov, při obzoru na výšině Červený Újezd, na severu kostelík arnoštovický, poloskryté vesničky a další a další vlny obzoru. Už jsme 700 m nad mořem.

Máme před sebou Cunkov. Nevejdeme však do vsi, ale podle značky na první stodole v pravo po schůdcích vylezeme na pěšinu k Čertovu Břemeni (715 m n. m.). (9.) Je to rozeklaná skalní nakupenina ohromných balvanů žulových. Pověsti vyprávějí, že skálu zde odhodil čert; nesl ji až od Vltavy, aby ji svrhl na nový kostel nadějkovský — zde však musil odpočívat, a při tom propásl svou chvíli: zvony mu zvěstovaly, že kostel je právě vysvěcen. Prohrál zloduch, a na balvanech, které tu zůstavil, uvidíte ještě nyní otisky kopyt a ďáblova zadku. Jen vystupte až nahoru. Rozhlédněte se do všech stran. Na jihovýchodě se vám poštěstí za jasného dne spatřit táborskou věž, na jihozápadě pak šumavská pásma hor. I do sedlecké kotliny je pohled uchvacující.

Od Čertova Břemene se vrátíme do Cunkova, projdeme vesnicí, kde je zachováno několik rázovitých dřevěných chalup, a pokračujeme silnicí k jihu asi 250 kroků. Po pravici tu stojí boží muka a od nich odbočuje cesta do polí. Tou si

str. 12

Krásná chaloupka z Cunkova

nadcházíme zajímavou krajinou podle rybníka Ježka do Starcovy Lhoty, (10.) kde při poplužním dvoře stávala také tvrz.

Silnice nás vede odtud k jihozápadu stráněmi nad rybníky, mimo statek Boučí k Nadějkovu. (11.) To je klidný městys, kde své kroky nejprve zastavíme na hřbitově, abychom se při dnešní poutí po stopách Chocholouškových poklonili u hrobu památce bojovníkově. Zemřel tu u svého příznivce faráře Fikara 5. července 1864. Pomník na hrobě mu postavil spolek jihočeských akademiků »Štítný« (r. 1879). Prohlédneme si pak sám městys, kde je 200 let starý chrám, a na faře pamětní deskou (r. 1914) označena Chocholouškova úmrtní světnice. Na jihozápadním kraji obce je hraběcí zámek s rozsáhlou zahradou. Také zde bývala tvrz, kde v XVI. a XVII. stol. seděli rytíři Doudlebští z Doudleb.

Po přiměřeném oddechu nastoupíme cestu zpáteční. Vyjdeme z Nadějkova severozápadní silnicí ke Květuši, ale u kříže (asi 500 kroků od obce, po pravé straně) odbočíme na polní cestu, která nás pěknou krajinkou povede ke dvoru Větrovu a podle lesa ke vsi Růžené. Hned před vesnicí však uhneme k východu a polní cestou pokračujeme k Bezděkovu. Zde chytíme silničku která nás dovede do Chlistova (všímejte si stále krajiny!). Ve vsi nám povědí, kde je Maškovo stavení s typickým dřevěným sroubkem (1784). Povede nás mimo cesta, kterou pak dále pokračujeme k severu, stoupajíce do lesů na horský hřeben. Sestoupíme pak na příčnou lesní cestu »hospodárnici« (691 m) a zabočíme po ní k západu; překrásným lesním prostředím dospějeme k milevské silnici, u níž narážíme

str. 13

Prastará komora v Chlistově

na veletínskou hájovnu. (12.) Je plna hromosvodů, bouře jsou tu k zbláznění! *)

Několik kroků k severu je autobusová stanice, nad ní ve stráni samota Grošíček se s námi dívá do kraje. Lákáni rozhledem popojdeme ještě 200 kroků severně po silnici až k ohybu první serpentiny — tam však naše nohy stanou samy! Jsme na »výhledech«, (13.) v bodě, odkud je dnes nejsličnější podívaná na požehnanou, krásnou kotlinu sedleckou! Pohled, který si nezadá s proslulými Baarovými »Výhledy« nad chodským Klenčím. Jako tam domažlická kotlina, tak zde před námi leží Sedlecko, tak malebně a úchvatně, že dojmy z jeho krásy jsou hodný básníka. Zrak neví, co zachytit dříve a duše rozkochána těká po pestrém koberci, který tu rozprostřela ruka Páně... Nenasytíš se těch dojmů!

Stále upřené oči na měnící se obraz kraje, konečně opět vykročíš s výhledů polní cestou, klesající přímo k samotě, až tě zas vyvede na silnici před vesnicí Sušeticemi. (14.) V prvním statku v pravo u Caltů mají dřevěný srub a černou kuchyni! Na levo je stará typická došková stodola. Projdeš vsí a pod ní u božích muk (481 metrů n. m.) zahledíš se na západ do kvasejovické doliny, kterou na obzoru uzavírá ostroh se zříceninou Zvěřince a s rozhlední věží dřevěnou na temeni hradiště. Po pravé ruce máš rozkošný


*) Doporučujeme, abyste od veletínské hájovny provedli malý »odskok« as 500 kroků silnicí k jihu (směr k Milevsku), kde se vám v pravo rozevřou pohledy do veletínské kotliny, ke Zvěřinci a k Vyš. Chlumci. Poté se vraťte zase k hájovně.

str. 14

výhled k Jetřichovicům a Červenému Újezdu. — Spokojen zážitky spěješ dál silnicí k Sedlci, (15.) kde najdeš příležitost k svezení na nádraží v Heřmaničkách.

Prožil jsi pěkný den, začal poznávat nový kraj. Přijdeš po druhé zas, dobrý hosti!


II. Sedlec-Čertovo Břemeno-Javorová Skála-Sedlec (12 km).


Počátek tury až k Čertovu Břemeni (viz 9.) je shodný s I. túrou. Od Č. Břemene však se nevracíme k Cunkovu, ale značenou cestou (modrá) stoupáme dále k západu do Ounuze, (16.) nejvyšší osady v kraji. Je tu několik rázovitých »staročeských« chalup s pruhovanými sroubky a komorami. Všude vidíš zásoby dříví. Ovocných stromů je málo, i divoké lesní stromy jsou krátké a houževnaté, mrazy zkrušené. Třešně se tu zapalují až v srpnu a jsou to jen ptáčnice. Že tu nahoře zima není žert, povídá domácí písnička o důkladných rukavicích:


»Když jsem šel z Jistebnice,
našel jsem rukavice
chlupatý, huňatý,
na knoflíček zapatý.«


Je tu potřebí nejen chlupatých palečnic, ale i beranic ušatých a vlněných podšitých punčoch a dřeváků či holínek pořádných. A přece ti sedí na nose hejl, s vousů visí rampouchy a od úst se kouří párou. Této zimě však přišli v poslední době na chuť lyžaři, kteří si chválí trvalý zdejší sníh i terén. Což, abys i ty přišel po vánocích s »prkénky«?

Na západním konci Ounuze u křížku odbočíme v levo. (V pravo vede zkrácená cesta přes Monínec (17.) do Jetřichovic; při ní se na východ otvírají lesem průhledy do divoké rokliny Jehlišť (viz 8.), po levici je zbytek prapůvodního boučí, jaké krylo většinu zdejšího kraje v dávnověku. Pěšina vede nás strmou strání dolů na pastviště. Mnoho pěkných výhledů! Za 25 minut jsme v Jetřichovicích.) Míjíme statek typického půdorysu a se zachovalým dřevěným sroubkem, a pokračujeme v cestě. Po levici se opodál v lese žloutne nová hájovna, v pravo pak zříme konstrukci triangulačního stanoviště — zde jsme na nejvyšším bodě 719 m. Stranou tu stávala stará hájnice, dnes v ssutinách. Jsme na Javorové skále. (18.)

Značka nás vede do hloubi lesa, pod velikány buky, pak na lesní palouky, svěžím a nezkaleným

str. 15

lesním stínem; začíná klesat, až sejdeme na příčnou cestu »hospodárnici« (na ní je zde lovecká bouda, též přístřeší a úkryt při nepohodě). Zvolna se ubíráme k západu, využíváme klidu a ozonu, snad i srnčí rodinku tu zahlédneme a pak vyjdeme k veletínské hájovně (viz 12.) a na skvostné »výhledy« u Grošíčku (viz 13.).

Odtud se vracíme zpět k Sedlci podle tury I.


III. Sedlec - zřícenina Zvěřince – Jetřichovice - Sedlec (16 km).


Z náměstí vyjdeme k západu ulicí podle školy a dále polní cestou (držíce se v levo) až k prastaré kapličce Ježovce.*) (19.) U ní je studánka s vydatným pramenem, odedávna za léčivý považovaným, jak praví nápis na kapličce: »Svatá Maria, oroduj za nás a z milosti své chraň úrodu naši. Zázračné místo B. P. M. R. 1541 objevené a v r. 1673 objasněné. Nákladem Sedleckých vystavena kaple tato.« V mariánském monogramu je letopočet 1803.

Ústní podání říká, že se zde ševci »ježili«, udatně se nájezdu švédských tlup (1648) bráníce a Sedlec hájíce.

Také prý Žižka tudy k Vltavě táhl (ukazují, kde pil — je tu opodál v polích jiný pramen ve starém pařezu »u kbelu«). Od Ježovky pěkný rozhled kotlinou.

Pokračujeme-li cestou dále k západu, sejdeme na bývalou silnici a sedlem pod vrchem Porostlý (516 m) dostaneme se do obce Kvasejovic, (20.) jedné z nejstarších dědin v okolí (o ní zmínka již r. 1045). V XVI. století byl tu rytířský dvorec Měděnců z Ratibořic, kteří posléze po Bílé hoře statkem propadli.

Úpatím Porostlého vede nás polní cesta podle nové školní budovy dále půvabnou kotlinou do Malkovic. Tam býval již ve XII. století zemanský dvorec. Dnes naši pozornost zaujmou staré dřevěné stavby lidové, jakých tu i v okolí je několik zachováno. V obci snadno zachytíme turistickou značku (červenou), jež nás vyvede západním směrem pod les a pěknou, stinnou cestou lesem vzhůru stoupající až na hřeben pásma. Po tomto hřebeně jdeme pak k severu, mineme značenou křižovatku a pokračujíce stejným směrem octneme se po 200 krocích na hradišti Zvěřince. (21.)


* Jméno asi souvisí s názvem místní trati po občanu Ježkovi, jenž tu měl polnosti. V obecních gruntovních knihách sedleckých je zapsána louka Ježovka v obecním majetku. Pozn. aut.

str. 16

Sroubek z Aleniny Lhoty

Pěšina běží přes valy a příkopy dobře znatelné. Tu kdesi bývala i hradní brána, snadno zjišťujeme zbytky zdiva. Po levé ruce nám tyto zbytky rýsují půdorys hradeb, budovy paláce a jiných stavení, jež, bohužel, dnes již vesměs plně podlehla zkáze. Obrovské haldy žulových ssutin jsou smutným pomníkem válečných schopností uhřického vladyky Tluksy (viz 4.), který ve službách Poděbradových r. 1467 odbojný hrad se zemí srovnal.

Původ hradu Zvěřince neznáme; jeho jméno bylo predikátem starého rytířského rodu. Václav ze Zvěřince byl oddaným ctitelem mistra Jana z Husi, a tradice vypráví, že Hus tu na Zvěřinci r. 1413 také pobýval, do okolí vycházel a lidu v polích kázal. Po uvěznění Husově připojil i Václav ze Zvěřince svou pečeť k stížnému listu koncilu kostnickému (»Našeho milého mistra jste nám spálili, k jeho i naší potupě...«).

Na vrcholku skalního ostrohu hradiště stojí dnes dřevěná rozhledna. Kolkolem obzíráš kraj. Tu na severu leží malebná Jesenice s kostelíkem, vedle se rozlévá hladina rybníka Plužince, dále pod kopci spatřuješ město Sedlčany, na obzoru vrchy povltavské a v modré dáli hřebeny Brd. Na východě znovu tě vábí Český Meran, lemovaný pásmem vrchů křenovických, na západě na strmé hoře se týčí nádherný zámek Vysoký Chlumec (532 m n. m.), založený ve XIV. století vznešeným rodem pánů z Janovic; již r. 1474 na něm pak sedí Lobkovicové, vlastnící zde rozsáhlé panství, k němuž se druhdy i Sedlec počítal. »Spatření staroslavného sídla bohatýrského budí v duši cestovatele city bolnosladké, unášejíc ho do časů dávno zašlých...

str. 17

Na Grošíčku

Hle! takto shlíží ten svědek mnohozkušený již po mnohá staletí s výše své k dědinám okolním, patřiv na osudy a změny, které v kolotavém běhu událostí byly je potkaly.« *)

Zvěřinecká ruina jest ovšem opředena bájemi o pokladech, o strašidlech atd. Byly tu pokusy o vykopávky, jež ukázaly mnoho střepů keramiky, kostí, železné hřeby atd., ale soustavný odborný prozkum hradiště ještě čeká — jistě by stál za to. Poznamenejme také, že nezřídka byla zřícenina Zvěřince cílem vycházek romantického básníka H. K. Máchy, jenž tu nedaleko v Měšeticích u Sedlce na prázdninách u svého strýce býval (otec Máchův byl v Měšeticích narozen).

Vrátíme se z hradu na křižovatku značených cest a odbočíme na západ dolů, lesním svahem sejdeme na úpatí vrchu k rybníku a do Nových Dvorů, kde bývala tvrz Měděnců z Ratibořic. Silnicí se dáme k jihovýchodu údolím. V levo (východně) se krčí do strání ves Matějov, v pravo jako Betlém rozházené chalupy Myslkova, Vrátková a Veletína. Asi po 2 km od N. Dvorů přicházíme k veletínské myslivně v údolí při potoce; naproti stojí pod modřínem kaplička. Zde se dáme cestou k východu (kolmo od silnice) do stráně. Přijdeme k lesu, kde v poli stojí boží muka (576 m). Tabulka ukáže, že máme pokračovat východním směrem při okraji lesa velmi pěknou cestou, dále přes pastviny až k prvním stavením Sušetic (viz 14.).

Projdeme vesnicí a před božími mukami odbočíme pěšinou v pravo se silnice. Povede nás k osadě Bolešínu a dále po úpatí Cunkovských


*) A.N.Vlasák: Okres Sedlčanský. Praha, 1876.

str. 18

hor až do Jetřichovic (viz 8.). Po prohlídce těch pak se vracíme silnicí a cestou Uhřicemi (viz 4.) do Sedlce, jak na počátku tury I. (obráceně) naznačeno.


IV. Sudoměřice - hrad Borotín - Čertovo Břemeno - Sedlec (17 km).


Východiskem jest železniční stanice v Sudoměřicích. Podle orientační tabulky zamíříme k jihu při silnici lesem Bernátkou a podle zelených značek jsme asi po půlhodinové chůzi již u zřícenin Starého zámku (22.) borotínského. Sousedící dvorec býval předhradím, odkud padací most vedl přes hluboký příkop k baště s hlavní branou na hradní nádvoří.

Mohutné zbytky stěn hradebních, paláce, věže s kaplí atd. dávají tušiti, jak pevné kdysi bylo to sídlo Landštejnů z Borotína, které r. 1434 marně Táboři dobývali. (Oplátkou byl Mikuláš z Landštejna mezi prvními, kdo u Lipan šiky táborských vozů rozrazili.) V polvině XV. století přišli na hrad páni Malovcové, jejich jmění však po Bílé hoře propadlo a r. 1623 přešlo do rukou Polixeny Lobkovicové a před 100 léty pak rodu Nádherných.

Plán na východní stěně zříceniny připevněný poučí návštěvníka o původním půdoryse hradu, jehož truchlivá ruina trčí dnes opuštěně nad chudý kraj. Zub času na ní hlodá, vichry a deště ničí staleté zdivo. Není divu, že se k smutnému místu vážou strašidelné pověsti, že německý básník Grillparzer sem umístil děj své hrůzostrašné balady o »Pramáti« a pádu rodu Borotínů a řada dalších spisovatelů využila zdejší hradní romantiky.

Turista spíš než na strašidla myslí na potřebu lepší úpravy, konservace a vyčištění zříceniny — žel, že možnosti jsou tak malé! S tesklivým pocitem opouštíme hradiště. Po hrázi rybníka nad mlýnem přejdeme na cestu, zabočující k západu a podél potoka úžlabinou spěcháme k městysi Borotínu. (23.) Založili jej asi ve XIII. století páni z Landšteina. Na výšině stojí (od XIV. stol.) chrám gotický. Při požáru celého městečka r. 1863 shořel, zvony se rozlily a věžní báně zřítila; obnoven je celkem prostě. Chová některé památky na pány z Malovic. Z Borotína pocházel též Jan, mistr na universitě pražské (počátkem XV. století), odpůrce Rokycanův, později však jeho spojenec, jenž vášnivě potíral proslulého Kapistrána (r. 1451).

Po prohlídce městečka se vydáme silnicí (rozcestí u kovárny) k severozápadu podle Šibeného vrchu k osadě Sychrovu. Po levici přes údolí

str. 19

vidíme pěknou ves Lhotu Kamennou se zámkem a dvorcem, starým sídlem vladyckým. Stoupáme silnicí až na hřeben, kde od kříže máme utěšený pohled zpět do vysočiny milčínské, na tu »Českou Sibiř«.

Hnedle pak staneme na křižovatce silnic, kde odbočíme v levo (západně) do osady libenické (24.) (zvané Brabeniště). Stihli jsme zde modrou značku (jde od nádraží stupčického). Pohodlná silnice po náhoří vede mezi lesy, polmi, lukami a roztroušenými samotami až do Ostrého (Orlova). Neprojdeme osadu celou, ale podle značky odbočíme mezi zahrádkami v právo (severně), abychom po loukách a lesnatými stráněmi se dali vést pěšinou podle modré značky do Javoří, (25.) typické vrchovinské obce s drahami, chudými políčky a tvrdým životem.

V nižších polohách sedlecké kotliny je půda dobrá a hluboká, tu se daří pšenice i ječmen a krmná řepa pěkně uroste. Ale když vylezou ta políčka až sem do strání mezi kamení, je na nich práce svízelná, jak to ta písnička povídá:


»Moje pole, moje role
při mokřince leží,
když já na ně s ploužkem vjedu,
strniště se zježí...«


Při orbě pluh z brázdy vyskakuje, pole je samá »závada« (kámen) a mělko pod povrchem skála se hlásí. Protože se dobytek trvale pase, je málo mrvy — a to znamená i chudou půdu a malou sklizeň. Proto také potkáváte na hrbolatých cestách jen malé forky jako hračky a proto namnoze ještě dnes postačí ony prastaré stodoly, které stavěl pradědek — výnos polí se o mnoho nezvýšil.

S obecních drah u Javoří je pěkný rozhled k jihu a západu, ke Chlumu, Jistebnici, Alenině Lhotě atd. Když pokračujeme pěšinou dále k Cunkovu, dominuje na západě ounuzský Chocholík a pod ním propast Jehlišť (viz 8.). Romantická scenerie nás upoutává až do Cunkova (viz 9.); zajdeme si na Čertovo Břemeno a poté sestupujeme z Cunkova do Jetřichovic a Sedlce (I. tura počátek, obrácený postup 9—1).


V. Sedlec - Vrchotická tvrz – Libenice - Čertovo Břemeno - Sedlec (17 km).


Vyjdeme ze Sedlce tak, jak vede I. tura až k uhřické Hůrce (viz 6.), kde však odbočíme před mlýnem (viz 7.) na polní cestu k východu (v levo) k Šánovicům, (26.) abychom seznali i tento kout. Vsi se však jen dotkneme a hned

str. 20

Krajina u Vrchotic

se dáme v pravo (jižně) cestou podle kamenných tarasů.

Prostírají se tu typicky jihočeská »draha«, obecní pastvina kamenitá, se sporou travkou, zbrázděná strouhou a lemovaná tarasy z balvanů. Husy a dobytek se tu pase od jara do zimy. Ale šánovická draha mají svou pozoruhodnost. Stojí tu v tarase u cesty pod košatými akáty »morový křížek«. (27.) Na desce čteme: »Na památku asiatické vrhavé černé úplavice, která panovala od roku 1830 až do roku 1831. Těchto dědin, Hospodine, rač chránit, zač prosíme, milostivě nás od zlého bránit.«

Hrozná epidemie cholery té vznikla roku 1817 na indickém Gangu a zničila tehdy téměř celou Východní Indii; přes Ceylon (1818), Siam (1819) přešla do Číny (1820), Persie a Sýrie (1822) a jižního Ruska (1830), aby přes Polsko a Halič zasáhla pak i k nám. Podle současných zápisů »první známkou nemoci byly křeče, jež tak sevřely, že člověk jako uhel zčernal, pak silné vrhání a smrtelný průjem«. Pomoci proti úplavici neznal nikdo. Pili kořalku s pepřem, vodu, koňskou moč, dávali se zakopat do čerstvého koňského hnoje — ale umírali přece houfně. Podle ústního podání byly oběti úplavice na těchto drahách hromadně pohřbívány — což však není pravděpodobné. K morovému křížku se koná vždy o Petru a Pavlovi (29. VI.) procesí z Jetřichovic, procesí slavné, s družičkami a hudbou. Po návratu je ve vsi muzika; oslavujeme tedy památku mrtvých zcela v duchu staroslovanském.

Jižní okraj drah lemují lesnaté kopce: Rovný s hájovnou na vrcholu a Kozinec s ukrytými chalupami, kde nejednou v létech 1660-70 přespával obávaný pan Petr, vůdce ozbrojené tlupy loupežníků »petrovských«. Měli tu svá útočiště

str. 21

Zvonička ve Lhotě Včelákově

jako v Chlistově (viz 11.), u Chýšek, v Tubitech u Vltavy atd.

Právě u morového křížku odbočuje v levo (východně) pěšina, kterou si značně nadejdeme do vesnice Vrchotic a k sousední tvrzi Vrchotice, (28.) jež se pne na kopečku, poloskryta v zeleni starých stromů. Zde sídlívali Vrchotové z Vrchotic již ve XIV. století, později je vystřídali rytíři Vrchotičtí z Loutkova (XV. stol.) a mnozí jiní, až r. 1660 připojen byl dvorec vrchotický k panství jetřichovickému, k němuž podnes náleží. Připojení to zpečetilo osud tvrze, jež přestala být sídlištěm vrchnosti a proto pustla a zanedbávána tak, že okolo r. 1700 byly budovy zbořeny, příkopy zasypány a náspy sneseny, aby postaven byl hospodářský dvorec. Jenom krásná kvádrová čtyřboká bašta komole jehlanovitá, s cimbuřím a přistavěnou věží ozdobně fasádovanou, se šindelovou stříškou a makovicí na ní připomíná lepší doby. Prostranný pokoj ve věži má okna do všech čtyř stran, a vyhlídka je odtud půvabná! Žel, stará památka chátrá dále, marně volajíc po obnově, kterou by si zasloužila.

Po prohlídce tvrze kráčíme dále cestou k východu až vyústí na Františku do frekventované silnice. Tou se dáme v pravo (k jihu). Často se obracíme, abychom se pokochali nádherným rozhledem k severozápadu do Povltaví, za Sedlčany až k Brdům. Toto panorama zejména při letních feeriích zapadajícího slunce je skvoucí!

Milovníkům tiché lesní romantiky doporučuje se odbočiti as po 700 krocích (od křižovatky na Františku) se silnice v pravo polní cestou jdoucí obloučkem souběžně se silnicí. Zavede nás do

str. 22

Stará bašta tvrze Vrchotic

str. 23

Sroubek na Ounuzi

rozkošné kotlinky »karhanských rybníčků«, mezi lesy, kde na pasece stojí též weekendová chata; mimo tu jdeme zase k silnici.

Stoupáme pozvolna dále do lesnatého pásma, projdeme jím a přes kotlinu dospějeme ke dvorci Libenicům, bývalé tvrzi rytířské, kde v XVI. století také vládli Vrchotičtí z Loutkova.

Po 500 krocích k jihu staneme na křižovatce silnic, kde zabočíme v pravo (západně) a pokračujeme tak, jak při tuře IV. (od 24.) jest uvedeno, přes Javoří na Čertovo Břemeno a k Sedlci. (S Čertova Břemene možno též pokračovati přes Javorovou skálu, jak udáno při II. tuře.)

***

Vedl jsem turistu jen několika cestami, abych jej zhruba seznámil s rázem krajiny. S bližším poznáním poroste sám jeho zájem. Vím, že přijde zas náš dobrý host! A proto: Na shledanou v Českém Meraně!





Zpět