Alois Zemánek: Smutná a kvetoucí místa

[Ohníčky mládí, r. VIII (1930-31), str. 101-103 a 118-120]

Moje babička byla náramně pilná žena. Ale najednou „to" na ni přišlo, nechala všeho a šla — na pout do Sepekov, do Římova, na Sv. Horu, do Maria Zell v Rakousku nebo do Vambeřic v Pruském Slezsku.

Když se vrátila, pochvalovala si, jak ji ta pout posílila na těle i duchu. A jak by ne?

Nadarmo se neříká: „Sejde s očí, sejde s mysli". Nevidíš svého domova a zaměstnání. Do mysli se ti hrnou nové a nové nevídané pohledy. Přemýšlíš o nich a zapomeneš na své zaměstnání a starosti. Těžká hlava se zdvihá, máš lehčí myšlenky. Krev ti v těle čile proudí, radostí zhluboka dýcháš. Domů se vracíš osvěžen. S chutí a s jasnou myslí dáš se do práce. Snadno a dobře se rozhodneš ve svých starostech tam, kdes byl dříve bez rady.

Pro osvěžení ducha a těla konáme vycházky polední, denní i vícedenní, jak nám to naše zaměstnání dovoluje. Člověk ze samoty rád vyhledává hlučné město, měšťák zase hledá klid v zapadlých údolích, v zeleni stromů a v lesních tišinách. Vycházku konáme nejraději pěšky. Je nejprospěšnější.

Kdo má kdy a dosti peněz, jede až do hor, k moři, do cizích zemí. Kdo nemá, sváže si raneček, vezme si hůl a jde, kam ho oči vedou.

Chcete-li, pojďte se mnou! Vyjdeme od železniční zastávky Miličín na křižovatce Wilsonovy dráhy se státní silnicí nedaleko Mezna, na samých hranicích okresu. Jděme k severu! Na mírných návrších podle silnice jsou samá pole a pole, ves Lažany a Nová hospoda. Chvilku od chvíle kmitne se podle nás auto sem, tam. Tak — to je naše prastará obchodní cesta z Prahy do Rakous

str. 102

na Dunaj a po Dunaji k moři a nebo přes Dunaj, Alpy do Itálie.

Kdybych byl čarodějem, vyvolal bych a oživil všechny lidi, zvířata, věci a děje, které tahle silnice na svých zádech již přenesla. Jak ohromný průvod by to byl!

Tisíce mulů, oslů a koní nákladních i jezdeckých zacházely by k Miličínu a nové a nové by vycházely od Sudoměřic. Vedly by je a na hřbetech v přepodivných sedlech seděly by tisíce a tisíce cizinců v strakatých nevídaných krojích a mluvily by neslýchanou řečí.

Pochodovaly by tu armády české, Žižka s Tábory, armády nepřátelské, oblečené v cáry, jiné nádherně, vyzbrojené luky, šípy, kopími, šavlemi, meči, střelnou zbraní, v brnění nebo jen v kožených i soukenných krojích.

Jelo by tudy tisíce formanských vozů pod plachtami. Práskáni bičů mísilo by se s těžkým rachotem vozů nákladních, s hrkotem lehkých vozů osobních, pokřik vozků s vytrubováním postilionů.

Šly by tudy tisíce vandrovních s „pinglem" na zádech, přejížděly by houfy nastrojených rytířů, kmitali by se tu královští kurýři.

Snad bych byl svědkem krvavých přepadů a loupeží. Viděl bych padlé koně a zbořené vozy.

Měl bych stohy látek, kůží, zbraní, koření a bůhví jakého zboží. Byly by tu hromady zlata.

Ale nic tu nezbylo, všechno po silnici přešlo a přejelo na místo svého určení. Zboží bylo dovezeno nebo rozkradeno, vojáci dopochodovali, formani a postilioni dojeli, vandráci došli.

Zůstala jen opuštěná silnice, ztichlá zájezdní hospoda, kovárna a smutné město — Miličín.

Dávno zanikli formani a postiloni, pěší se vyhnuli. Po silnici málokdy zahrčel kočár, řeznická bryčka, žebřiňák s mandeli. Silnice zesmutněla, zchátraly kovárny, zastaraly a zpustly hospody zájezdní.

Vcházíme do starobylého Miličína. Kdysi důležité a kvetoucí město je nyní bez života. Vidíš a cítíš, že tu musilo býti někdy živo. Proč se tu nahromadilo tolik domků a domečků, kde není jiného živobytí, než-li kousek studeného, vyprahlého pole?

Starobylé hospody pevně jako hrady stavěné chátrají a jen tak tak že se udržují. I na malých domcích pozoruješ, že jen s velikou námahou jsou udržovány.

Zkrátka pozoruješ, že město vzniklo a žilo za lepších okolností, v lepších časech, v lepších poměrech z že ty poměry nyní přestaly, že se městu těžce dýchá, že nemá dosti krve.

str. 103

Tepna jeho života, státní silnice, přestala město sytiti formany, pocestnými, obchodem a řemesly.

Od postavení Wilsonovy dráhy, na hodinu cesty západně odtud postavené, ubývalo formanů, umíraly hospody zájezdní, ochabovala řemesla, řeznictví, kolářství, kovářství, ševcovina, krejčovina, méně a méně se tu prodávalo, zanikal obchod.

Silnice tu běží a u ní smutné město. Auto za autem fičí, ale málokdy zastaví. Za půl hodiny je odtud v Táboře nebo v Benešově. Silnice, město, lidé zůstali, ale život jim prchl.

POZNÁMKA : Miličín již není v našem okresu, ale posloužil mi za příklad pro některá naše místa, smutná místa, kterým také život prchl zase jinak. O těch s dovolením p. redaktora přiště.

str. 118

Pojďte se mnou od Miličína na západ po původní stezce zemské k Lažanům a Stupčicům. Odtud k severu zvedá se krajina k Voticům a na západ k Javorové skále a Hřbetům u Krásné Hory. Příroda tu vytvořila ohromnou hráz Sedlčanska ve pravém úhlu. Jedno rameno stojí s nejvyššími Mezivraty na východě, druhé rameno s nejvyšší Javorovou skálou (719 m) na jihu. Vrchol úhlu je v horském sedle u Stupčic.

Když na Sedlčansko vpadne od západu nebo severu vítr, žene se údolím Sedlčanského potoka, narazí na žulová prsa Javorové skály, zatočí se po jejích stráních na východ k Vrchoticům a Lhotě Včelákově. Odtud jej počínají tísniti hory na východě. Proudy vzdušné se tlačí, proudí, skoro stříkají sedlem Stupčickým do volného Táborská. Zde vzniká jakýsi větrný splav ohromného vzdušného rybníka Sedlčanska. Vítr tu nikdy neuléhá. Zima tu „rozrazí" člověka i za horkého léta. Říkáme tu na Větrově.

Tudy se také prodrala, prokousala, Wilsonova dráha. Sem dojíždějí vlaky z Prahy a z Budějovic tažené dvěma lokomotivami. Odtud se vždycky jedna lokomotiva vrací, poněvadž má vlak již na obě strany, k severu i jihu, s vrchu.

Nádraží je vytesáno ve skále ve hloubce asi 16 m. U nádraží je skupina 15 úhledných domků s pěknými zahrádkami. Je to část Střezimíře, která v posledních letech vzrostla o 50 domů.

Odtud vede nás cesta po hřbetě Miličínsko-Kozlovského prahu a rozděluje kraj na dva různé světy. Od silnice na sever vlní se bohatě rozčleněno Sedlčansko, veselé, se zalesněnými kopci, útulnými údolími, čiperným lidem. Je cítit blízkost srdce země, Prahu. Na jih se protahuje jednotvárné, smutné Táborsko, málo úrodné, nevlídné. Na Sedlčansku šumí bory po skalinách, na Táborsku a hlavně Vožicku šumí bory v údolinách a pole se praží na výšinách a řádí — vítr. Celá krajina je ospalá, cizí, lid zamlklý, nepřístupný. Cítíš se opuštěn, strašlivě daleko „od světa".

Silnice do Nadějkova vede nás příjemnou krajinou. Vesničky a samoty střídají se s pěknými údolími s rybníčky a zalesněnými kopci. Za tři hodiny staneme na Homoli a hluboko v dolíku vidíme

str. 119

Nadějkov se starým zámkem a parkem a domek vedle domečku, jeden menší než druhý, kolem panská pole. Proč se zde usadilo tolik drobného lidu? Jaké živobytí tu hledali?

Byl tu velkostatek, správa slušného panství asi 18 dvorů. Byli tu úředníci hospodářští, důchodní, lesníci, zahradníci a různí panští a dvorští zaměstnanci. Usadili se tu kováři a koláři, aby pracovali pro dvůr, také ševci a krejčí, obchodníci.

Bylo tu živo a veselo. Vedl se panský život. Hrálo se divadlo, konaly se výlety a společenské hry. Scházelo se sem daleké okolí za nákupem, zábavou a jednáním v zámku.

Takový život lákal. Přistavoval se domek k domku. Kdežto jinde nebylo výdělku vůbec, zde se dal nějaký peníz vždy vydělati, husu nebo kozu z panského vyživiti.

Časy se změnily. Panství bylo rozděleno a rozprodáno. Zmizelo zámecké veselí. Městečko zesmutnělo. Zbyl parcelací zmenšený dvůr a řady smutných domků. Kde na poli stávala řada sekáčů, pojíždí traktor se samovazačem, hltá úrodu s pole a plivá snopy. Smutno je tu. Vraťme se do Střezimíře. Je tu 100 domků a stále nové přibývají. Nevlídná dráha a les mění se v kvetoucí zahrady s úhlednými vilkami. Proč? Je tu železniční stanice. Nyní je taková móda, že se lidé rádi usazují u dráhy. Ať má kdo zaměstnání u železnice nebo nemá, každý tu rád je. Má rychlou dopravu od města. Nemusí vážiti dlouhou cestu na nádraží. Je tu veselo. Cizinci přijíždějí a odjíždějí. Najde se tu snadno výdělek. Ne-li, dojíždí se za prací do Prahy.

V naší době soustřeďuje se život kolem železniční stanice. Z osamělého dvora Heřmaniček vyrostlo krásné městečko, veselejší nežli Sedlec a Prčice. V Sudoměřicích kolem dvou starobylých formanských hospod vzniklo vilové a lázeňské místo.

Je zajímavé, jak se Votice, Janovice, Olbramovice, Beztahov, Bystřice protahují ke trati.

Myslíte, že tohle stěhování ke dráze bude stálé? Ne. Dráha překročila v dopravě svůj vrchol a začíná o svůj život zápasiti s autem.

Přestane ohavné zdražování pozemků u dráhy a možná, že za několik desítek let prchne od dráhy život vůbec a zůstanou tu nabubřelé chátrající osady s chudnoucím lidem a pozemky ohavně drahé zlevní.

Lidé se tedy rádi hromadně usazovali bud při obchodních cestách, hlavních silnicích, jako v Miličíně, Voticích, Bystřici, neb při panských sídlech a dvorech jako na Chlumci, v Nadějkově, Jistebnici, Prčici, Dublovicích, Petrovicích, Kosově Hoře, Janovicích.

str. 120

Často sami páni usazovali robotníky na svém pozemku. Robotnická osada mívá řadu stejných chalup oddělených dvorky širokými jako chalupa jak to vidíme v Malkovicích, v Růžené, na Kostelci.

Také zkvétala místa se sídlem úřadů jako Sedlec, Sedlčany.

Ale nastaly změny. Život z hlavních silnic vyčerpala dráha, velkostatky byly rozparcelovány a pohltily je robotnické chalupy, úřady byly zrušeny.

Zůstala místa, která nežijí, ale živoří. Miličín, Sedlec, Chlumec, Nadějkov, Jistebnice.

Žijí místa u železnice. Jak dlouho ? Tak se přelévá život z krajiny do krajiny. V Čechách žije již 100 let průmyslový sever. Kdo ví, kam se ten život přeleje za 200 — 300 let?

My máme také osady zemědělské, jako jsou Solopysky, Vápenice, Dobřejov, Lhota Břekova, Martinice u Votic, a j. V těch přibude za sto let sotva 1 chalupa. Jsou to osady selské.

V takové osadě čeká chalupa na zrození dědice. Žijí v ní staleté rody. Pod tímhle stropem narodil se, žil, umřel děd, otec, syn. Dědic místa mívá od malička více vážnosti v rodině nežli druzí, kteří se narodili, aby chalupu nebo živnost hledali.

Dědic dostává doma statek, chalupu, živnost, obchod. Ostatní musí odejíti a hledati a zařizovati, co má dědic doma.

A kde hledá své živobytí? Jde s proudem života. Směřuje ke dráze, do obchodních a průmyslových míst a řídí se poněkud hrubým rčením : „Ve velikém smetišti spíše kohout zrno najde".