Ze starých časů městečka Miličína Z rodových tradic
[Kraj kalicha, r. VII (1930), č. 6, str. 71-72, nepodepsáno]
Josef Chytra, řezník a měšťan v r. 1850 po celoživotní vášnivé hře v loterii vyhrál 20.000 zl. konv. m. Dobročinnost šťastného výherce byla bezmezná. Dal opraviti kostel, literátům na přilepšenou věnoval 200 zl. a dal přelíti 2 zvony (dle údajů jiných 3, a to : Petra, Františka a Homolku). Zemřel asi v r. 1858 opuštěn i vlastními dětmi (měl 6 dcer a jednoho syna). Jeho přílišná dobročinnost šla až za hrob. V den jeho pohřbu z posledních peněz chudého mecenáše podělena školní mládež šestákem (6 krejcarem). Ani zvony, jeho nákladem přelité, nezvučely mu však na poslední cestě. Posvěceny arcibiskupem ležely 13 let v kostele a na rozkývání zavěšených již zvonů peněz po zemřelém již nezbylo ....
*
Emanuel Marsín byl posledním majitelem větrného mlýna při silnici k Táboru, kde se říká dosud „Na větráku". Mlýn tento zbořen r. 1850.
*
Z cizinců v Miličíně usedlých v paměti utkvěl Ital Rubín, c. k. cestmistr a Řehoř Poustecký, jemuž říkali „Uherák". Bydlil na Bezděkově (Krasíkově). Bratr jeho, bydlící v Uhrách, adresoval dopisy: „Řehoř Poustecký, majitel klínku Babí hory, rytíř z Krasíkova". Náš aklimatisovaný cizinec si prozpěvoval:
Mám štos pařezí
nedaleko u dveří.
Když s ním zatopím,
div se nezadusím.
Máme dvířka u kamen,
aby to vzal ďas! Amen.
Alfréd hrabe Rindsmaul za tři léta po svém vysvěcení stal se již farářem v Miličíně (1847—79). Titulován byl výhradně jen „pane hrabě". Byl náruživým kuželkářem. V letních měsících denně silácky vrhal kouli do kuželek a za spoluhráče míval ty nejchudší, za něž platil útratu. Tak zvaných „pánů" v lásce neměl. Zaměstnával se výrobou drobnějších potřeb hospodářských. Hrábě vyšlé z jeho hraběcích rukou byly prý směšně nemotorné. Z borové kůry rád dlabával dřeváčky, panáčky a jiné dětské titěrnosti. Na jeho půlnoční malí i velcí věřící se těšívali. Zvuky trubiček, frkaček, kukáním na hliněné kukačky, místními hrnčíři vyrobené, vítáno zrození Spasitelovo. V masopustě se na faře hojně tančívalo. Chud jako kostelní myška odstěhoval se do Vídně, kde byl jmenován kanovníkem. Tam jej nejvíce zajímal Práter, kde poslouchával hudbu. V téže hodnosti zemřel r. 1889 v Olomouci.
*
V Miličíně bývalo i dosti lidí, kteří s humorem nesli tíhu života. Z nápadů jejich mohla býti sestavena encyklopedie humoru a vtipu. Arndt kožišník přiměl fořta Zíta k zničení vlastního trakaře. V lesích nuzovských vysekával sušinky a věda, že fořt je na obchůzce, zašel do myslivny a
str. 72
od paní fořtové vypůjčil si trakař. Ještě neměl naloženo, když před ním s hromováním a nadávkami objevil se strážce lesa s výhrůžkou, že mu rozbije trakař. — „Že nerozbijou! To by jich moc mrzelo! Vsaďme se, že jich to bude sakramentsky mrzet!" To bylo již trochu mnoho pro nervy rozzlobeného fořta. Uchopil sekyrku, ležící u trakaře, a trakař důkladně pošramotil. Oba šli pak k svým domovům. Arndt s ďábelským úsměvem, fořt s tváří zlostí znetvořenou přišel domů a vypravuje ženě, jak Arndtovi rozbil trakař. Paní fořtova pobledla a vykřikla: „Ježíšmarjá, vždyť to byl náš!"
*
Za Pelikánovou chalupou byla jeskyně a v té bydlela Kačenka Kusá. Měla čarovné dřívko. Přes ohnutý kořínek měla natažený provázek, z prkénka smyčec. Hrála a zpívala a tím se živila. Sbírala po kraji kočky, kocoury, koťata, potlučené kočky, ty ošetřovala a z celého kraje vyžebrané věci jim nosila. Za noci rozléhaly se krajem kočičí koncerty. Od toho vznikl název „Kocourov."
