Zdeněk Vaněk: O převratu v Ml. Vožici

[Ohníčky mládí, r. XI. (1933-34), III. strana obálky čísla 4]

Rád poslouchám příběhy, které mi otec vypráví o válce. Letos mi otec vyprávěl o převratu, který prožil. Můj otec se vrátil z Ruska. Když byl osvobozen vojenskou porotou v Debrecíně, obdržel dovolenou. Asi deset dní před převratem přišel do svého rodiště Mladé Vožice. Doma byl považován za mrtvého. Po celé dny se ho vyptávali lidé na poměry v Rusku. Tam bylo všeho dosti a zde jen velká bída. Nejvíce se doma stýkal se dvěma starými pány. Ti se zajímali o naše vojsko v Rusku. Každý večer, když se s nimi otec rozcházel, plakali radostí, že za hranicemi máme již naše vojsko. Poněvadž byli podezřelí, scházeli se pouze večer v polích. 28. října, v den převratu, bylo od časného rána rušno na náměstí. Tvořily se tam hloučky lidí a netrpělivě očekávaly, co se bude díti. Zanedlouho byla s balkonu radnice slavnostně prohlášena samostatnost státu československého. Jásot a radost všeho občanstva byla nepopsatelná. Po slavnostních proslovech s balkonu radnice zvolal z řad posluchačstva přítomný pan děkan: „Občané, když to tak dobře dopadlo, pojďte se mnou do kostela a já vám tam zazpívám „Te deum! " Skoro všichni přítomní se hrnuli do kostela. Po pobožnosti byla zazpívána státní hymna. Když lidé vycházeli z kostela, tonulo náměstí záplavou praporů v národních barvách. Mnohé z nich byly na rychlo ušity z toho co bylo po ruce. Po celý den byl zachován sváteční klid. Všude hudba hrála a lidé se radovali. Po převratě otec odejel do Prahy, kde se hlásil u sokolských stráží. Pak s 1. polním praporem I. pluku Stráže Svobody odejel na Slovensko. Účastnil se všech bojů za vpádu Madarů na Slovensku. Na Slovensku jsem se i já narodil. Po oslavách 10. výročí naší samostatnosti odstěhovali jsme se ze Slovenska.

Napsal Zdeněk Vaněk, žák 5. A. obch. školy v Sedlčanech