|
|
||||||
| Úvod | Obec Miličín | Obce a lokality | Knihovna | Pohlednice | Příroda | |
Antonín Podzimek: Borotín 1333-1983[Vydal Místní národní výbor v Borotíně jako účelovou publikaci u příležitosti oslav 650. výročí povýšení Borotína na městečko, fotografie: M. Hrstka ml., červen 1983]
Borotín - obec v severozápadní části táborského okresu — vzpomíná v letošním roce 650. výročí povýšení na městečko. Leží v krajině nevšedních přírodních krás, krajině, kterou si musí zamilovat každý, kdo sem zavítá. Přírodní krásy ale nejsou hlavním bohatstvím této oblasti - tím jsou pro Borotín a jeho okolí poctiví a pracovití lidé, kteří zde žili a žijí. Nežilo se zde lehce — příroda vydávala prostředky k obživě jen za cenu tvrdé usilovné práce. Teprve po druhé světové válce, zejména po slavném Únoru 1948 se zásadně mění i život obyvatel Borotína. Pod vedením Komunistické strany Československa je uskutečněna revoluční přeměna zemědělství, jsou budována zařízení pro šťastný život obyvatel. Lidé jsou si opravdu rovni — definitivně vymizelo vykořisťování a bída. Národní výbor za účinné spolupráce se složkami Národní fronty, JZD a všemi občany organizuje výstavbu obce, budují se zařízení, která jsou pro lidi potřebná. Opravdu není dnes zásadního rozdílu mezi životem v Borotíně, okresním městě nebo hlavním městě. Borotín je dnes jedna z rozvíjejících se obcí našeho táborského okresu. Do dalšího období přeji všem obyvatelům Borotína hodně úspěchů v budování obce, úspěchy v práci pro společnost i šťastný, nerušený a plný mírový život.
ing. Stanislav Větrovský str. 2
str. 3
Městečko Borotín leží v severní části okresu Tábor v průměrné nadmořské výšce 515 metrů, uprostřed krásného a turisticky velmi lákavého údolí. Kopce, které Borotín obklopují zejména na západě, jsou nejzazší výspou Cunkovského pohoří, které je známější pod jménem Čertova hrbatina nebo také Čertovo Břemeno. Nejvyšší z těchto kopců je Dehetník (680 m), po něm následují Bukovec (658), Pasíčka (664), Šáchovna 570) a mnoho dalších. Pod působnost MNV Borotín spadají kromě Borotína i osady Kamenná Lhota, Libenice, Předbojov, Hatov, Borotínek, Pejšova Lhota, Pikov, Nový Kostelec, Chomoutova Lhota, Boratkov, Sychrov a Vesec. Jako u většiny osad v Čechách nelze ani u Borotína určit jeho stáří. Vycházet je možno pouze z názvu osady, který byl utvořen přidáním přivlastňovací přípony —in (ženské) k mužskému osobnímu jménu Borota, což by nasvědčovalo vzniku koncem 11. či počátkem 12. století. I když o zakladateli osady Borotovi nemáme žádné písemné doklady, je nesporné, že existoval — místní jméno Borotín původně znamenalo „Borotův" — tedy Borotův dvůr. Starší literatura o Borotíně většinou uváděla, že tento neznámý Borota měl svou tvrz, která patrně stávala na místě dnešního kostela, ovšem ani tuto teorii není možno doložit. Písemné prameny se o Borotíně nezmiňují ani ve 12. a 13. století, tedy v době, kdy celý okolní kraj již patřil mocnému rodu Vítkovců. Jedna z větví tohoto rodu, jejíž příslušníci se psali podle velkého pomezního hradu „z Landštejna", získala i Borotín. Někdy na počátku 14. století vybudovali páni z Landštejna na skalním ostrohu nad potokem Tismenicí nový hrad, dnešní Starý Zámek. Ve stejné době byl vystavěn i borotínský kostel, zpočátku filiální k nedalekému kostelu na Podolském (Zeleném) Kostelci. Hrad Borotín byl vybudován jako strážní hrad na staré zemské stezce, která vedla z jižních Čech, procházela Borotínem a odtud přes Mezno a Miličín pokračovala dále na sever k Benešovu a Praze. Páni z Landštejna také povýšili Borotín na městečko. Stalo se tak nejpravděpodobněji v roce 1333, jehož výročí str. 4
letos slavíme. Letopočet 1333 byl také uveden na staré borotínské městské pečeti a v minulém století býval pokládán i za součást městského znaku Borotína. Kromě toho stavební činnost pánů z Landštejna uvedenému letopočtu časově odpovídá. V roce 1386, kdy byl borotínský kostel povýšen na farní, se již Borotín připomíná jako městečko (oppidum). Vůbec první písemná zmínka o Borotíně pochází z roku 1356. Páni z Landštejna patřili k vyšší české šlechtě. Na Borotíně se z nich uvádějí Vítek (1356), jeho synové Mikuláš a Jan (1369) a Mikulášovi synové Heřman a Jan. Z konce 14. století se zachovaly doklady o tom, že městečko Borotín bylo nadáno právem útrpným a Šibený vrch poblíž obce připomíná podle tradice místo, kde prý stávala šibenice. Jako celé jižní Čechy bylo i okolí Borotína zasaženo husitským revolučním hnutím. Heřman a Jan z Landštejna a na Borotíně byli mezi prvními šlechtici, kteří přivěsili své pečeti na stížný list českých stavů do Kostnice proti upálení Mistra Jana Husa (1415). Do doby rozmachu husitství spadá také působení nejslavnějšího borotínského rodáka Jana z Borotína, důsledného obhájce Kompaktát (1378—1465). Dění v Borotíně bylo samozřejmě poznamenáno značnou blízkostí Tábora, sídla nejradikálnějšího křídla husitů. S Táborem žili páni z Landštejna (či jak se také psali „z Borotína") v dobré shodě a spojenectví. Mikuláš mladší z Borotína byl dokonce od roku 1426 jedním z táborských hejtmanů. Později však od Tábora odpadl a v předvečer bitvy u Lipan se táborské vojsko vedené Prokopem Holým a Ondřejem Keřským neúspěšně pokusilo o dobytí hradu Borotína (11.—13. května 1434). Počínaje rokem 1446 se v držení Borotína objevuje rod — Malovcové z Malovic. Prvním z tohoto rodu na Borotíně byl Jan Malovec, ve své době významný válečník a diplomat, stoupenec a osobní přítel Jiřího z Poděbrad. Tomu pomáhal zejména v době bojů proti pánům z Rožmberka a z Hradce (Rožmberkům poplenil zboží miličínské a choustnické). Podporoval i krále Vladislava a za svou účast v boji proti uherskému králi Matyášovi byl jmenován královským radou. Po jeho smrti (1488) vládl na Borotíně jeho syn Jan a po tomto dcera Alžběta a sestra Kateřina, které si rozsáhlé borotínské panství rozdělily. str. 5
str. 6 Památkou na dobu Malovců je jejich znak, který se stal městským znakem Borotína. Znak tvoří přední polovina zlatého, ve skoku doprava vztyčeného koně s červenou uzdou na modrém štítě. Stejný kůň, ozdobený navíc modrým pštrosem perem, je i v klenotu nad kolčí přilbou a korunkou. Přikryvadla a točnice jsou modré a zlaté. Oba díly rozděleného borotínského panství se vyvíjely samostatně. Alžbětin díl přešel jejím sňatkem do vlastnictví rodu Černčických z Kácova a odtud roku 1548 připadl koupí panu Janu staršímu Hodějovskému z Hodějova, jedné z nejzajímavějších postav, se kterou se v dějinách Borotína setkáváme. Jan Hodějovský, místosudí království Českého byl mecenášem a přítelem početné družiny humanistických básníků, kteří ve svých latinsky psaných verších Borotín mnohokrát vzletně oslavili. Druhou polovinu panství a městečka (s hradem) spravovala Kateřina Malovcová, která se do dějin Borotína neslavně zapsala soustavnými spory a soudy prakticky se všemi svými sousedy a dokonce i s vlastními syny. Právě pro spory s Kateřinou Malovcovou předal Jan Hodějovský svou část Borotína panu Ladislavovi z Lobkovic (1552). Kateřinin díl spravovali po její smrti (1557) její mladší synové Oldřich a Bohuslav. Také oni si majetek rozdělili: Oldřich sídlil na hradě Borotíně, Bohuslav si vystavěl vlastní tvrz na Kostelci. Oldřichův díl se pak dostal do majetku Viléma z Říčan a od něj připadl Vojkovským z Milhostic, Bohuslavův díl získali Ostromiřští z Rokytníka. Třicetiletá válka znamenala pro Borotín jako pro celé Čechy naprostou zkázu. Císařské vojsko, která obléhalo Tábor, vypálilo v roce 1620 hrad Borotín i městečko a vyplenilo celé okolí. Některé osady (například Pasíčka nad Kamennou Lhotou) zcela zanikly jiné byly úplně zpustošeny. Rody Vojkovských z Milhostic a Ostromířských z Rokytníka byly za svou účast ve stavovském odboji potrestány zabavením majetku. Zabavené díly borotínského panství koupila od císařské komory paní Polyxena z Lobkovic, takže od roku 1623 byl Borotín opět celý spojen pod jednu vrchnost. Život prostých lidí musel být v této době nepředstavitelně těžký. Tvrdá práce na neúrodné půdě, odvádění „úroků" vrchnosti, války, časté požáry, zhoubné epidemie a hladomory, to vše byly neodmyslitelné součásti života prostého rolníka. Lobkovicové, kteří roku 1636 spojili borotínské panství s jistebnickým, neměli o rozvoj městečka zájem. Borotín zůstával dlouhá léta bezvýznamnou osadou s opuštěným kostelem a vypáleným a neobydleným hradem a jen zvolna se zotavoval z těžkých válečných ran. Teprve na počátku 18. století, v době, kdy v čele městské správy stál agilní Mikuláš Kostelecký, došlo k novému rozmachu. V roce 1713 získalo městečko právo na pořádání výročních trhů, v roce 1721 byly sníženy robotní povinnosti, roku 1724 byla obnovena borotínská fara. Také škola, jejíž historie sahá v Borotíně až do roku 1611, obnovila svou činnost. Slibný rozvoj městečka byl však znovu zastaven v 70. letech, kdy bylo celé okolí několik let po sobě krutě postihováno živelními pohromami, neúrodou, epidemiemi a hladomorem. str. 7 Z 18. století se zachovaly doklady o systému borotínské správy. Městská rada byla dvanáctičlenná, v jejím čele stál purkmistr (starosta). Rada měla pro svou potřebu posluhu (servusa) a písaře (syndika). Úřad syndika většinou zastával borotínský učitel (kantor). Radní (zvaní také konšelé) byli jmenováni vrchností vždy na jeden rok. Ani 19. století nepřineslo Borotínu nadějnější perspektivy a tak městečko i nadále zaostávalo za svými sousedy. Železnice, hlavní silnice, ani rozvoj průmyslu se Borotína nedotkly. A úplnou zkázu způsobil požár městečka v roce 1863. Tehdy vyhořelo 44 obytných domů, kostel, fara, radnice, byly zničeny i zásoby obilí a píce. Řada lidí zůstala zcela bez prostředků, bez přístřeší, odkázána jen na pomoc šťastnějších sousedů. V této tragické situaci pomohli Borotínu obyvatelé Tábora, Jistebnice i dalších míst. Během jediného roku mohl být opraven kostel (který ovšem přišel o svou původní báň na věži), radnice, fara i další budovy. V sedmdesátých letech minulého století se také začal rozvíjet kulturní a společenský život městečka. Svou činnost obnovilo literátské bratrstvo a byl založen čtenářsko-ochotnický spolek. Borotínští divadelní ochotníci dosáhli na svou dobu velmi vysoké kvality svých představení a stali se proslulými po širokém okolí. Jejich vystoupení, která se konala v sálech hostinců Na knoflíku a Na Čamrdě, byla vždy vyprodána. Dlouhá léta se také vzpomínalo na provedení Grillparzerovy hry Pramáti přímo v hradní zřícenině . Byl založen i sbor dobrovolných hasičů, slavnostně otevřena nová budova školy (1837), vznikl spořitelní a záložní spolek pro Borotín a okolí. Způsob obživy se koncem minulého století změnil jen v tom, že řada zemědělců byla zhoršujícími se životními podmínkami donucena provozovat i některé z řemesel. A tak se v městečku množily „živnosti" kovářské, bednářské, kamenické, tesařské, obuvnické, holičské, řeznické. Byla zde také celá rada miniaturních obchodů a několik hostinců. „Boroťáci" byli také v širokém okolí známi jako zkušení koňští „handlíři". Od zrušení roboty v roce 1848 byla městská rada volena. Do funkcí starosty či městských radních se dostávali převážně bohatí sedláci, na kterých byli ostatní obyvatelé závislí. Počet obyvatel městečka však začal klesat. Řada lidí odcházela za výhodnějšími pracovními a životními podmínkami, především do Tábora a do Prahy. V roce 1880 měl Borotín 1127 obyvatel, v roce 1910 již jen 803. Silný úbytek obyvatel zaznamenaly i sousední osady. V roce 1913 se stal Borotín dějištěm velkých manévrů rakousko-uherské armády, která se připravovala na válku. Stojí za zmínku, že v průběhu těchto manévrů byl na borotínské faře ubytován arcivévoda Karel, pozdější poslední rakousko-uherský císař Karel I. Imperialistická I. světová válka, která vypukla v roce 1914, postihla v Borotíně především nemajetné obyvatele. Naproti tomu bohatší sedláci využívali rostoucího nedostatku a hladu ve městech a obohacovali se na úkor chudých. Na frontách I. světové války položilo své životy více než 50 mužů z Borotína. Padli za cíle, které jim byly zcela cizí. Řada obyvatel Borotína a přidružených osad bojovala proti nenáviděnému Rakousku-Uhersku v řadách československých legií ve Francii, str. 8 v Rusku i v Itálii. Legionáři věřili, že svým bojem přispějí k vytvoření spravedlivějšího společenského řádu. Také obyvatele Borotína s nadšením oslavili konec války a vznik samostatné Československé republiky. Avšak naděje na šťastnější život se z větší části nesplnily. V roce 1923 byla provedena parcelace dvora na Starém Zámku. Půda příslušící ke dvoru byla rozdělena tak, že původnímu majiteli zůstalo 64 ha (z toho jen 7 ha zemědělské půdy), 62 zemědělcům byla přidělena 59 ha a ze zbývajících 54 ha a hospodářských budov byl vytvořen zbytkový statek. Parcelace dvora byla nesporně činem pokrokovým, ale sama o sobě nemohla vyřešit obtížnou situaci obyvatel Borotína. A tak se život v obci příliš nelišil od doby před válkou. Nijak podstatně se nezměnil ani vzhled Borotína, který si zachovával svou podobu získanou po požáru v roce 1863. Světlou stránku zapsala v této době do dějin Borotína zdejší sokolská jednota založená v roce 1920, která se ve velmi krátké době stala iniciátorkou a organizátorkou veškerého kulturního a společenského dění v městečku. Členové Sokola vybudovali u Podměstského rybníka vlastní krásné cvičiště s parkem. Zde se pořádala pravidelná veřejná sokolská cvičení, která bývala pro městečko i jeho široké okolí vždy velkou událostí. Sokol také přinesl do Borotína naprostou novinku — od roku 1925 pořádali jeho členové pravidelně veřejný poslech vysílání Československého rozhlasu (vždyť rozhlasový přijímač si mohl tehdy koupit jen málokdo). Velmi aktivní byla i činnost dramatického odboru Sokola Borotín. V letech 1925—1932 sokolští ochotníci nastudovali a předvedli 34 divadelních her a například představení „Jana Výravy" na otevřené scéně si pamětníci připomínají jako nezapomenutelný zážitek ještě dnes. To, že v Borotíně ani v blízkém okolí neexistoval žádný průmysl, způsobilo velkou politickou nezralost zdejších obyvatel. Jediným projevem určité politické uvědomělosti byl vznik sociálně demokratické organizace domkářů a malozemědělců v roce 1920. Tato organizace však existovala jen krátce a při volbách se borotínské hlasy pravidelně stávaly z větší části kořistí agrární strany, která vystupovala pod demagogickým heslem „Venkov jedna rodina". K nejslavnějším kapitolám v borotínské historii patří účast zdejších občanů v odboji proti nacistickým okupantům. Hned po okupaci Českých zemí vzniklo v Borotíně středisko odbojové činnosti, které se stalo zárodkem pozdějšího Krajského národně-revolučního výboru, který vznikl v druhé polovině roku 1942. Sídlo výboru bylo právě v Borotíně, v jeho čele stál major Vacek z Tábora. Členové Krajského národně-revolučního výboru organizovali pomoc příbuzným vězněných osob, předávání zpráv o situaci na bojištích a přípravu ozbrojeného povstání proti okupantům. Odbojová činnost v Borotíně se stala zvláště intenzívní po příchodu dvou instruktorů ilegálního III. ústředního výboru KSČ soudruhů Josefa Rajskupa a Josefa Lance. Byly shromažďovány zbraně, tištěny letáky, přetiskovány a rozšiřovány ilegální stranické tiskoviny a noviny (Rudé právo, Palcát aj.). Činnost výboru zasahovala až do Pelhřimova, Soběslavi, Plané nad Lužnicí, Mladé Vožice a dalších míst. Pro členy výboru byly v okolí Borotína vybudovány dva lesní úkryty (v lese Krkáček str. 9
a v lese Radlice). I když se Gestapu v únoru 1943 podařilo odhalit činnost výboru a většinu jeho členů zatknout, odboj v Borotíně pokračoval až do konce války. Svými životy ho zaplatili tito obyvatelé městecka: František Vanžura, Karel Hronek, František Vyčichl, Miroslav a František Zachariášovi, Božena Steidlová. Řada dalších občanů byla vězněna v nacistických věznicích a koncentračních táborech. Gestapo zavraždilo i Josefa Lance a na samém konci války přišel o život vinou tragického omylu i Josef Rajskup. Konce války se nedočkala ani drtivá většina z více než třiceti obyvatel židovského původu — téměř všichni byli vyvražděni v koncentračních táborech. Dvěma členům Krajského národně-revolučního výboru, Josefu Kroužkoví z Řevnova a Václavu Houškovi z Borotína, se podařilo před zatčením uprchnout a oba až do konce války žili v ilegalitě. Václav Houška přešel v lednu 1945 na Pacovsko a stal se velitelem 8. oddílu partyzánské brigády Táborité — Za Prahu podřízeného velení IV. ukrajinského frontu. Závěrečná fáze války byla v okolí Borotína velmi nebezpečná. Naším krajem se potulovaly zbytky nacistických vojsk, které se snažily proniknout k americké armádě v západních Čechách a na své cestě vraždily i neozbrojené obyvatele, jak o tom svědčí tragédie Lejčkova, Bernartic, Sedlce a dalších obcí v okolí. Ale i pro Borotín nadešla chvíle radosti, když se zde 8. května objevili sovětští vojáci a když se moci v městečku ujal nově ustavený revoluční národní výbor. Po celou dobu předmnichovské republiky i po osvobození pokračovalo ubývání obyvatel Borotína - v roce 1951 jich zůstalo 502. Kolektivizace se v Borotíně i okolí prosazovala jen zvolna a velmi obtížně. Jednotné zemědělské družstvo v Borotíně vzniklo až v roce 1955. Bylo to družstvo menšinové — jeho 22 zakládajících členů začínalo hospodařit na pouhých 56 ha půdy. O dva roky později mělo již JZD Borotín 117 členů, kteří společně obdělávali 423 ha půdy. V roce 1957 také vznikla Jednotná zemědělská družstva v Kamenné Lhotě a v Pikově. Tato družstva se později sloučila s borotínským (Kamenná Lhota v roce 1960, Pikov v roce 1973). Takto str. 10
sloučené družstvo již obhospodařovalo 918 ha půdy. A v roce 1977 došlo k dalšímu sloučení — spojila se družstva v Borotíně a v Jistebnici a vzniklo JZD Horal se sídlem v Jistebnici. Jednotné zemědělské družstvo Horal obhospodařuje 3 624 ha zemědělské půdy, z toho 2 389 ha orné půdy v bramborářsko-ovesné oblasti s nadmořskou výškou od 500 do 700 metrů. Výrobní zaměření družstva je následující: výroba obilovin, výroba travních semen, sadbové brambory, v živočišné výrobě výroba mléka a především pastevní odchov jalovic. Středisko Borotín je v rámci JZD Horal svou rozlohou i svým významem největší. Obhospodařuje 1 331 ha půdy, z toho 904 ha půdy orné. Charakteristickým znakem výrobního typu střediska je roztříštěnost výrobních objektů a tedy i obyvatel a pracovníků JZD. Středisko obhospodařuje celkem 10 vesnic a 8 samot, kde má své provozy. K těm nejvýznamnějším patří 2 teletníky (135 ks telat), 4 kravíny (404 ks krav), stáj býků v Pikově, porodna prasat v Pejšově Lhotě a výkrmny prasat v Kostelci a na Vesci. Chloubou střediska je moderní odchovna mladého dobytka s kapacitou 450 ks dokončená v roce 1981. Přímo v Borotíně jsou také umístěny opravářské dílny JZD. Pro nejbližší budoucnost se počítá s výstavbou velkokapacitního seníku. Pro členy JZD bylo v Borotíně vybudováno více než 20 bytových jednotek umístěných ve třech domech (poslední byl dokončen v roce 1981). Borotín nechce jen nostalgicky vzpomínat na svou slavnou minulost. Jeho obyvatelé se mohou pochlubit i čilou přítomností a samozřejmě věří i v dobrou perspektivu svého městečka. Již dnes může Borotín vykázat řadu velmi pěkných výsledků dosažených v oblasti zdokonalování služeb obyvatelstvu a zlepšování vzhledu obce. Počet obyvatel sice i v sedmdesátých letech klesal, ale v poslední době se jeho pokles zastavil. Dnes žije v Borotíně 350 obyvatel, s okolními osadami má celá obec 624 obyvatel. Ti, kdo zůstali, věří, že „Boroťáků" bude i nadále přibývat a chtějí pro to vytvářet všechny předpoklady. A právě v těch základních — školství, zdravotnictví a službách projevuje str. 11
místní národní výbor v součinnosti s VO KSČ, složkami Národní fronty a za pomoci borotínských občanů největší aktivitu. V akci „Z" byla provedena adaptace zdravotního střediska, byla vybudována mateřská škola a základní škola rozšířena o dvě třídy a moderní školní stravovnu (stavbu provedl v roce 1970 Okresní stavební podnik Tábor). Chloubou obyvatel Borotína se stalo nákupní středisko LSD Jednota, které bylo vybudováno v letech 1975—1979 nákladem 2 250 000 Kčs. Borotínští občané na této stavbě odpracovali přes 15 tisíc brigádnických hodin, z toho 8 tisíc zdarma. Nákupní středisko slouží nejen obyvatelům Borotína, ale je navštěvováno zákazníky ze širokého okolí. V roce 1982 vykázalo finanční obrat ve výši 7 185 000,— Kčs. V roce 1981 bylo vybavení nákupního střediska doplněno o samostatný objekt skladu stavebnin, takže ani v tomto ohledu již nejsou místní občané zcela odkázáni na dovoz z Tábora či Mladé Vožice. Velmi pěkným dojmem zapůsobí na návštěvníky i upravené interiéry budovy místního národního výboru (staré borotínské radnice). Kromě kanceláří MNV je zde zasedací místnost, která slouží činnosti složek NF v obci, dále síň borotínských tradic vybudovaná ve spolupráci MNV se základní organizací SSM. V budově MNV je také umístěna moderně vybavená holičská a kadeřnická provozovna, která si získala značnou oblibu mezi občany Borotína i okolí. V Borotíně dále pracuje poštovní úřad (založený již v roce 1873), v provozu je jednatelství České státní spořitelny, sběrna prádla a šatstva, pohostinství Jednota a místní lidová knihovna (1500 svazků). Na řešení všech otázek souvisejících s dalším rozvojem Borotína se podílí vesnická organizace Komunistické strany Československa. Činnost složek Národní fronty v obci koordinuje Místní výbor Národní fronty, který je tvořen zástupci společenských organizací, které v Borotíně působí. A těch je celá řada: Myslivecké sdružení, místní organizace Českého svazu požární ochrany, Českého svazu žen, Českého červeného kříže, Českého svazu protifašistických bojovníků, Socialistického svazu mládeže, Českého ovocnářského a zahrádkářského svazu, Českého svazu včelařů, Svazu československo-sovětského přátelství, Českého svazu tělesné výchovy (TJ Sokol Borotín), str. 12
Sdružení rodičů a přátel školy (při základní škole i při mateřské škole). Mimo to působí v obci Osvětová beseda, Sbor pro občanské záležitosti, při JZD Horal základní organizace Českého svazu družstevních rolníků, při LSD Jednota dohlížecí výbor. Některé z těchto organizací vykazují skutečně velice čilou činnost. Dlouholetou tradici má v Borotíně například osvětová činnost Českého červeného kříže, který v obci i v okolí pořádá populární přednášky z různých oblastí péče o zdraví a předcházení chorobám. Velkou zásluhou ČČK je i velký rozmach hnutí čestných dárců krve, kterých je v naší obci celá řada. Několik z nich bylo již odměněno Janského plaketami. Tradiční jsou v Borotíně také každoroční výstavy, které společně pořádají Český svaz žen a Český ovocnářský a zahrádkářský svaz. Na těchto výstavách se naši občané seznamují s výsledky práce žen a s nejlepšími výpěstky zahrádkářů. Myslivecké sdružení v Borotíně vzniklo v roce 1953. Jeho 35 členů pečuje o honební revír o výměře přes 2000 ha. Dlouholetou tradici mají borotínské myslivecké plesy konané každoročně v lednu, ale i brigádnická pomoc jednotnému zemědělskému družstvu a vlastivědné zájezdy. Základní organizace Českého svazu požární ochrany pracují v obci na čtyřech místech — v Borotíně, Kamenné Lhotě, v Pikově a v Libenicích. Borotínská organizace navázala na tradici Sboru dobrovolných hasičů, který byl založen již v roce 1891. Aktivní činnost vyvíjí v Borotíně i základní organizace Českého svazu žen. Její členky (je jich 46) organizují nejrůznější kulturní a společenské akce, zájezdy, populární přednášky a kursy, ale i brigády. K jejich zásluhám patří bezesporu vybudování mateřské školy, kde ženy pracovaly zdarma. A je samozřejmé, že právě ženy byly nejaktivnějšími iniciátorkami vybudování holičské a kadeřnické provozovny. Nejaktivnější složkou Národní fronty v Borotíně je bezesporu základní organizace Socialistického svazu mládeže. Organizace, která byla založena koncem roku str. 13
1973 a která patří mezi nejlepší vesnické organizace v celém Jihočeském kraji, vykazuje skutečně velice pestrou pracovní, společenskou i sportovní činnost. Loňský rok představuje v práci ZO SSM dosavadní vrchol. V jeho průběhu odpracovali členové ZO (je jich 45) 950 brigádnických hodin (na pomoci JZD, úpravě vzhledu obce a úpravě sportovišť). Nejvýznamnější loňskou akcí se pro borotínské svazáky stalo obnovení lesního úkrytu odbojářů z let 1942—1943 v lese Krkáček severně od Borotína. Nově vybudovaný lesní úkryt byl slavnostně otevřen v předvečer zahájení III. sjezdu SSM v Praze a v měsíci 40. výročí vzniku Krajského národně-revolučního výboru se sídlem v Borotíně. Při této příležitosti zorganizovali svazáci ve spolupráci s místní organizací Českého svazu protifašistických bojovníků setkání dosud žijících účastníků odboje na Borotínsku. Velkou pozornost věnuje svazácká organizace rozvíjení sportovní činnosti. Každoročně organizuje přebor Borotína ve stolním tenise a šachu a pořádá utkání ve velké i malé kopané. Zvlášť populární je v Borotíně tradiční turnaj v malé kopané dívek „O podkovu borotínského koníka". Loňský III. ročník se konal za účasti 8 družstev z celých Čech a zhlédlo ho 370 diváků. ZO SSM Borotín udržuje družbu s pražským mužstvem AFK Dejvice (Dejvičtí zajíždějí do Borotína nejméně dvakrát ročně), s pionýrským táborem OV0S Teplice v Kamenné Lhotě (zde se staly tradicí besedy o minulosti a současnosti Borotína pro pionýry a letní turnaje v kopané a odbíjené). Zásluhou ZO SSM byla obnovena i dlouholetá družba, která pojí Borotín se stejnojmennou obcí u Boskovic v okrese Blansko. Členové ZO SSM ve své činnosti úzce spolupracují s VO KSČ, MNV Borotín, vedením borotínského střediska JZD Horal, se 17. pionýrskou skupinou při JZD Horal a s dalšími složkami NF v obci. O své činnosti pravidelně informují veřejnost na stránkách denního tisku okresního, krajského i celostátního a propagují tak Borotín daleko za hranicemi kraje. Velmi aktivně se na společenském, kulturním i sportovním životě obce podílí základní škola v Borotíně, str. 14
jedna z nejstarších v celám okolí. První zprávy o ní jsou již z roku 1611, ale není vyloučeno, že zde existovala již dříve. Školní kroniky, které se uchovaly od roku 1875, přinášejí zajímavé doklady o změnách, jimiž naše školství prošlo. Tak například už hluboko do našeho století bývalo běžné, že v době pastvy mnoho dětí v Borotíně do školy nechodilo. Dnešní borotínská škola má samozřejmě zcela jiné problémy. Tím největším je nedostatek žáků. Zatímco v minulém století jich bývalo přes 300, zůstalo jich ve školním roce 1982/83 necelých 90. Ale všichni v Borotíně věří, že i v tomto ohledu se situace změní k lepšímu — vždyť prakticky žádnou ze společenských akcí v obci, žádnou z oslav významných celostátních výročí a svátků si nemůžeme představit bez kvalitní kulturní vložky žáků zdejší školy. Velice pěkné výsledky vykazuje 17. pionýrská skupina působící při základní škole v Borotíně. A nejsou to jen výsledky sportovní, ale i pracovní. Pionýři pomáhají při zemědělských pracech, organizují sběr starého papíru, sbírají léčivé rostliny. A právě v těch nejmladších, v pionýrech a svazácích, v jejich obětavé a činorodé práci je největší naděje Borotína a záruka jeho dobré budoucnosti. PIKOV (612 m n. m.) - poprvé se písemně připomíná v roce 1291 a poté 1306 (tedy ještě dříve než Borotín). Ves příslušela k hradu Skalice, který stával mezi Sepekovem a Hodušínem a roku 1260 patřil Budivojovi ze Skalice. Po něm drželi panství jeho synové, z nichž první byl Záviš z Falkenštejna (manžel Kunhuty, vdovy po králi Přemyslu Otakarovi II.). Po Závišově popravě náležel Pikov v letech 1291—1307 pražským biskupům, kteří ho prodali Rožmberkům. Jméno obce původně označovalo Pikův (Pichův) dvůr. V 15. století tvořila ves součást borotínského panství Malovců, v letech 1537—1547 byla „zástavnou" vesnicí panství táborského. Za účasti v prvním protihabsburskérm odboji bylo panství i s Pikovem Táboru odebráno. V roce 1552 koupil Pikov od Viléma Barše z Kamenice Prokop Hýlovec z Polkovic, poté se obec znovu dostala do rukou Malovců. V pobělohorských konfiskacích byl Pikov konfiskován Vilému staršímu Malovcovi z Malovic za jeho účast ve stavovském odboji. V roce 1623 koupila ves str. 15
paní Polyxena z Lobkovic a Pikov se stal součástí jistebnického panství. V minulosti býval Pikov samostatnou obci, s Borotínem byl spojen až od roku 1960. JZD Pikov, které bylo založeno v roce 1957, se sloučilo s JZD Borotín v roce 1973. BÝŠOV - zaniklá osada jihozápadně od Pikova, staré sídlo vladyckého rodu Býšovců z Býšova (Bejšovců z Bejšova), které se připomíná již v roce 1396. Ves byla vypálena v třicetileté válce a již nebyla obnovena. Na jejím místě pak po dlouhou dobu stávala panská myslivna. HATOV (623 m n. m.) Jméno osady původně znamenalo Hatův dvůr. Písemně se poprvé uvádí roku 1381, kdy se připomíná Bohun z Hatova. Do roku 1404 patřila víska Prokopovi z Ústí, poté snad Přibíkovi ze Lhoty (Kamenné). V roce 1550 se připomíná Vavřinec z Hatova . Kolem roku 1590 již Hatov příslušel k uhřickému panství a sdílel osudy Libenic. V roce 1654 byl pod jménem Hattov veden v berní rule jako součást uhřického panství Jana Jiřího Radeckého. Hatov tvořil součást bývalé obce Libenice, s níž byl v roce 1975 připojen k Borotínu. KAMENNÁ LHOTA (590 m n. m.) Připomíná se poprvé v zakládací listině borotínské fary z roku 1386. Později se stala majetkem místního vladyckého rodu Přibíků ze Lhoty, podle něhož se pro osadu užívalo i jména Přibíkova Lhota. Kolem roku 1530 získali vesnici Malovcové, kteří ji na čas připojili ke svému borotínskému panství. Od počátku 17. století pak Kamenná Lhota tvořila samostatné panství, které neobvykle často střídalo majitele. Koncem 18. století zde byl vystaven str. 16 rokokový zámeček. K panství příslušely dva dvory v Kamenné Lhotě, dva dvory ve Smrkově, rybník Přibík a polesí. Dlouholetou tradici měl zdejší pivovar, v němž se pivo vařilo ještě kolem roku 1880 (vyhořel 1912). Na počátku našeho století pobýval v zámečku několikrát hudební skladatel Oskar Nedbal, který zde komponoval svou proslulou operetu Polská krev. Ve třicátých letech byl v zámečku zřízen penzion (v zimě roku 1940 v něm pobývali čeští spisovatelé Vladislav Vančura a Karel Nový). V roce 1957 bylo v Kamenné Lhotě založeno JZD, které se v roce 1960 spojila s JZD Borotín. V sedmdesátých letech zde byl vybudován pionýrský tábor OV0S Teplice a chatová osada. PŘEDBOJOV (622 m n. m.) Jméno osady původně znamenalo Předbojův dvůr (slovo předboj označovalo ve staročeštině loupež). Poprvé se připomíná v roce 1545 jako majetek Prokopa Hýlovce z Polkovic. V polovině minulého století stával poblíž Předbojova větrný mlýn. I tato maličká osada (jen dva domy) se může pochlubit slavným rodákem, jímž byl italský legionář František Jarolímek. Předbojov sdílel po celou dobu své existence osudy Libenic, se kterými byl v roce 1975 připojen k Borotínu. LIBENICE (640 m n.m.) Jméno obce pochází z tvaru Luběnici tj. „lidé Luběnovi" (v nářečí se dodnes používá tvaru Liběnice). Je to velmi stará osada, i když se písemně připomíná až v roce 1436 a to jako majetek paní Běty z Libenic a později jejího manžela Petra ze Šebířova. V roce 1545 získal vesnici bohatý táborský měšťan Prokop Hýlovec z Polkovic, po něm ji drželi Dvorečtí z Olbramovic a od roku 1577 Jindřich Vrchotický z Loutkova, který si zde vystavěl tvrz. Roku 1590 koupil Libenice s uhřickým panstvím rytíř Rudolf Měsíček z Výškova, roku 1616 je získal rytíř Bedřich z Bílé a o dva roky později Petr Pavel Hozlauer z Hozlau, jehož majetek konfiskovala v roce 1623 královská komora za Hozlauerovu účast ve stavovském odboji. V roce 1726 byly Libenice přikoupeny k panství prčickému. Před první světovou válkou zde byla vystavěna dvoutřídní škola (expozitura školy ve Střezimíři). Libenice byly až do roku 1975 samostatnou obcí s osadami Boratkov, Hatov, Předbojov a Sychrov. Dnes zde působí aktivní občanský výbor a základní organizace Českého svazu požární ochrany. BORATKOV (575 m n. m.) První zpráva o osadě je z roku 1474, kdy se uvádí jako Poradkov. Původní tvar jména byl Pořádkov (tzn. Pořádkův dvůr) ale když se jménu časem přestalo rozumět, různě se měnilo. Vznik dnešního jména ovlivnila blízkost Borotína, ale v nářečí se dosud zachovaly tvary Poratkov či Paratkov. V roce 1545 se osada uvádí jako majetek Prokopa Hýlovce z Polkovic, pak tvořila součást uhřického panství. Toto panství koupil v roce 1590 od Jindřicha Vrchotického z Loutkova rytíř Měsíček z Výškova, roku 1616 patřila víska rytíři Bedřichovi z Bílé (byl popraven na Staroměstském náměstí v Praze roku 1621). V roce 1618 koupil uhřické panství i s Boratkovem Petr Pavel Hozlauer z Hozlau, kterému je roku 1623 zabavila královská komora za účast ve stavovském odboji. Pak se o Boratkovu na dlouhou dobu mlčí a je uváděn až v josefském katastru roku 1785 jako součást prčického panství. Osada tvořila součást bývalé obce Libenice a s tou v roce 1975 splynula s Borotínem. str. 17
SYCHROV (599 m n. m.), původně Sychrův dvůr je poprvé písemně uváděn až v roce 1659. Osada, která bývala proslulá svou hospodou (již zaniklou), vždy sdílela osudy sousedního Boratkova. Součástí obce Borotín je od roku 1975. CHOMOUTOVA LHOTA (545 m n. m.) se poprvé uvádí v zakládací listině borotínské fary z roku 1386 jako Bartošova Lhota. Jméno Samota Chomoutova se objevuje roku 1421. V 16. století se pro osadu používalo jména Němcova Lhota, kolem roku 1620 byla dokonce na čas samostatným panstvíčkem Markéty Ostromířské. V letech 1654 a 1671 se ves uvádí jako Lhota Koubova. Tvořila součást obce Pikov, se kterou v roce 1960 splynula s Borotínem. PEJŠOVA LHOTA (580 m n. m.) Poprvé se připomíná v roce 1386 v zakládací listině borotínské fary jako Kachlíkova Lhota. Osada vystřídala ve své historii celou řadu názvů - 1541 Kahlíkova Lhota, 1542 Kubcova Lhota, 1623 Michálkova Lhota, 1654 Michalova Lhota, Večanáškova Lhota, 1677 Pejšova Lhota. Rody Pejšů a Smejkalů jsou zde usazeny do konce třicetileté války. V roce 1920 zde bylo nalezeno několik nádob se zlatými a stříbrnými mincemi. Dá se usuzovat, že ves, kterou roku 1620 vypálilo císařské vojsko, na čas zanikla a teprve po válce byla obnovena. Z Pejšovy Lhoty také pochází jediný existující důkaz pravěkého osídlení okolí Borotína — část neolitické břidlicové sekerky, kterou do táborského muzea odevzdal v roce 1929 Rudolf Pejša. BOROTÍNEK — osada, z níž zbylo již jen jedno stavení (v těsném sousedství Dolního Smrkova — Palouků), bývala v minulosti svobodnickým dvorem. Poprvé se písemně připomíná v roce 1577 s držitelem Václavem Panochou. V roce 1620 je zde uváděn Václav Vesecký a roku 1624 svobodnice Estera Mazeřická. Dvůr časem zanikl a jméno Borotínek se přeneslo na nedaleký rybník. str. 18
KOSTELEC, NOVÝ KOSTELEC (584 resp. 542 m n. m.) První písemná zmínka o Kostelci pochází z roku 1352, ale zdejší kostel je nepochybně mnohem starší — dokazuje to i jeho architektura, přechodný stavební typ mezi románským a gotickým slohem. Kostelec tvořil součást borotínského panství pánů z Landštejna, později Malovců a počátkem 17. století se dostal do rukou rodu Ostromířských z Rokytníka. V roce 1620 vypálilo císařské vojsko zdejší tvrz i dvůr s pivovarem. Zpustlé panstvíčko přikoupila ke svému jistebnickému panství v roce 1623 Polyxena z Lobkovic. Pod kostelem, který vévodí celému kraji, vznikla po třicetileté válce nová vesnice, dnešní Nový Kostelec. O kosteleckém kostele se vypráví celá řada pověstí a legend, například se traduje, že z kostela vede tajná chodba do borotínského hradu a podobně. K významným borotínským rodákům patří vedle již vzpomenutého Mistra Jana z Borotína i Jan Ev. Kypta, zasloužilý učitel a hudební skladatel (1813—1868), dále Rudolf Ez. Cikhart, autor díla Historický místopis Borotína (1888—1944). Jeho bratr Roman Cikhart, vynikající národopisný pracovník a historik (1891— 1957), věnoval dějinám Borotína podstatnou část svého rozsáhlého díla. Také většina údajů z historie Borotína v této publikaci vychází z jeho prací. str. 19 Použitá literatura:
|
