Jiřina Mitrovická: Miličínské poutě

[Kraj kalicha, r. XII (1949), str. 8-9]

Jako když v knize najdeme vylisovanou květinu, jež má pro nás citový vztah, tak vybavujeme si hřejivé vzpomínky na dětství. Také já vzpomínám na drahý domov, s nímž poutají mě také vzpomínky na první moje poutě v starobylém Miličíně.

Ještě jsem nechodila do školy, když moje kamarádka Růža Váňová naléhala na mne, abych s ní šla na pout do Miličína společně s její maminkou. Odpovídala jsem jí, že nevím. Zamlčela jsem jí pravdu, že nemám na pout peníze, co zatím ona se chlubila, co mají doma peněz v „šuplíku". Zmíniti se mamince o tom, že bych ráda šla na pout, jsem se ani neodvážila. Věděla jsem, že rodiče nemají peněz ani na sirky, čtrnáct dětí, z nichž mnohým strojili pohřeb, nemoci v rodině, neúroda, dobytčí nemoci — to všechno vyžadovalo si velkých vydání. Když jsem s teskností mamince povídala, že Růža i jiné děti půjdou do Miličína na pout, vystihla moji dětskou touhu a bolestně řekla: „Dítě, ty jíti nemůžeš, nemáme ani haléř ve stavení". Podnes slyším tato maminčina slova, která mě tak rozlítostnila, že jsem běžela do ústraní na sad za úly včeliček se vyplakat.

O pouti přišla k nám Růža celá rozveselená. Měla nové šaty, ve vlasech stuhu a chtěla vědět, půjdu-li také. Maminka jí opakovala, co řekla mně. „To nevadí", řekla bez rozmýšlení, „naše maminka jí půjčí". A již vyběhla ven. Když se vrátila, už mě našla celou rozradostněnou, třebaže jsem se oblékala do starších šatů. Usmála se na mne a vtiskla mi do ruky „pěťák". Podívala jsem se na maminku, která si za mými zády utírala zástěrou oči. Při loučení mě napomenula, abych celý pěťák neutratila a abych jej neztratila. Jen jsem přikývla a cestou držela jsem pevně v ruce kapesník, do jehož rohu mi maminka pěťák zavázala.

Byla jsem maminčiných slov pamětliva. Přinesla jsem jí několik bonbonů v dřevěné kulaté krabičce, kterou jsem — ovšem plnou — koupila za dva krejcary, a ještě jsem nesla tři krejcary „na sirky", jak mě maminka upozornila. A druhý den již jsem mohla pěťák s vděkem odevzdati, neboť můj drahý tatínek hrál s proslavenými „mitrovickými muzikanty" o všech poutích i jiných významných slavnostech v Miličíně.

Léta uplynula, bolestné vzpomínky vlní se nitrem. Hřejí, jsou blaživé, ale i teskně dojímavé. Posud vidím ten teskný úsměv na

str. 9

ustaraném obličeji maminčině, když jsem jí přinesla tři krejcary zpět, podnes cítím, jak mi Růža vtiskla peníz do dlaně. Dobrá Růža dlela mnoho let ve Francii, její maminka odpočívá na hřbitově hoštickém. A podnes cítím dětský vděk k tatínkovi, že jsem mohla vypůjčené peníze vrátiti. Ve dne těžce pracoval na poli, v noci vydělával na nás hudbou. Stejný život měli tatínkovi kamarádi Josef Vinduška z Miličína a František Šťastný z Mitrovic, oba 83letí výměnkáři, dosud žijící.

Poutě slavily se v Miličíně vždy třetí neděli po velikonocích a první neděli v září. Na tento den, svátek Andělů strážných, mám vzpomínku z doby války. Jela jsem tehdy z našeho kraje, odkud jsem si vezla nějaké potraviny, koupené za poslední haléř, jak to bývalo u pražských lidí. Na Vinohradech byla prohlídka. Naštěstí úřední muž byl dobrý Čech, věřil mým slovům, zcela pravdivým, a živobytí mi ponechal. Děkovala jsem tehdy v duchu svému Andělu strážci, že mě neopustil. Ze svých válečných vzpomínek budu míti pěknou knihu.

Vracím se ráda do rodného kraje. Ta jeho kopcovina mě vychovala, abych hravě a lehce mohla choditi po neschůdných a kamenitých jeho cestách do kopců a hor, kde se tak volně dýše.

Pozn. red.: Pročtěte si tento článek v hodině občanské nauky a výchovy a napište nám krátce, co soudíte o době, v níž se děj článku odehrál.