Hugo Božek: První vožická továrna

[Kraj kalicha, r. XI (1948), str. 150-152]

Mladovožický zámek. V době roboty místo nelítostného útisku poddaných, po roce 1848 místo vykořisťování pracujících, po první světové válce místo práce pro cizí pány a bašta němectví.

Zanikla robota a s ní strach z pánů Franců, odešli cizí páni, ale zámek zůstal. V jeho zdech zkameněl čas. Měnili se lidé, změnilo se městečko, ale zámku se změna nedotkla. Stojí tu jako přežitek, který ztratil svůj cíl: býti sídlem panské povýšenosti. Stařeček, kterému pomřeli všichni vrstevníci, a ti mrtví na hřbitově jsou mu bližší než živí.

Než vstoupíte do první vožické továrny, na niž byl zámek nezaslouženě povýšen, zamyslete se před jeho branou, kterou procházely

str. 151

rody robotníků s koleny roztřesenými strachem a úzkostí. Uměleckou řezbou zdobená vrata bývala pobita stejně umělecky tepanými železnými pláty. Železa na nich bývalo více, než bylo jemnému umění zdrávo. Oddělovala svět šlechty od světa robotného lidu. Často chránívala choulostivé panstvo před drsnou láskou robotníků. Roku 1738 byla polepena cedulemi, jimiž sedláci vypověděli poslušnost robotě. Srotili se v lesích nad Elbančicemi a smáli se panským pochopům, kteří je hledali se zbraní v ruce po vesnicích. Z Prahy poslali do Vožice hraběte Kaisersteina se dvěma sty dragounů. Šest hlavních strůjců "té ohavné rebelie" bylo zajato. Ještě 14. září 1761 směl umělecky zdobenými vraty vožického zámku neposlušný robotník Václav Zdich jen vejít. Zpátky ho vynesli. Byl ubit holí na rozkaz ředitele Ulricha. Vydechl naposled ve chvíli, kdy se v prvním poschodí zámku otevřely skleněné dveře Anenského sálu a u barokové mříže balkonu se objevila hraběnka Agnes. Štíhlá, bělostná ruka, která nikdy nepracovala, zalovila v hedvábné kabelce a prška drobných mincí zazvonila o dláždění. Dávno dozněl jejich zvuk, když se velmi váhavě odlepily od stromů parčíku dětské postavičky, aby je sebraly. Nářek ubíjeného robotníka jim dosud zněl v uších.

Pod balkonem, na němž konala ,,dobrodiní" hraběnka Agnes, je deska s nápisem: Koh-i-noor, národní podnik. Ještě na schodišti se vám připomene pyšné panské sídlo tepanou mříží a stropní malbou, ale je to jen nalhávání minulosti. Otevřete-li dveře Anenského sálu, probudíte se do přítomnosti náhle a ostře. Tady zní píseň práce. Začíná u vykrajovačky. Poloautomat si sám a s naprostou přesnosti posunuje galalitovou desku a vykrajuje pěkná kolečka — zárodky knoflíku. A šetří hmotou. Kolečka přejímají dva soustruhy. V těch kolečkách jsi mohl ještě vidět leccos, ale v tom, co s velkou rychlostí

str. 152

vyplivují oba soustruhy, poznáš už bezpečně knoflíky. Zde dostaly tvar. Vrtačka dokončí jejich podobu. Nabídne ti už skutečný knoflík. Je však hrubý, drsný a neleskne se. Začne proto omílání ostrých hran. Za vrtačkou, která proráží v knoflících dírky, stojí takové dvě protáhlé másnice. Uvnitř jsou lišty. Oba mlýnky se velmi rychle otáčejí a zbavují knoflíky ostrých hran. Za těmi mlýnky stávalo před časem šest ručních kartáčů. Podobaly se flašinetu, protože se otáčely klikou, nebo brusu. Znáte brus? Ovšem, místo pískovcového kamene jsou tu na dřevěné zděři nastrčeny hadry v několika vrstvách a pěkně prošity. Kartáče už nestojí v pracovní řadě. Krčí se v koutě, jako by se styděly za svou neohrabanost. Zestárly. Jejich práce je nemotorná, a proto příliš drahá. Čeká je vyhazov. Knoflíky se leští hromadně jinde. Když jsem vycházel z té zázračné komůrky, položil si průvodce prst na ústa. Mlčím tedy. Je to výrobní tajemství.

Opouštíme Anenský sál a vstupujeme do menší místnosti. Tu obývá automatický lis. Je tu sám. Pohrdl ostatními. Má být ostatně proč pyšný. Koná práci všech strojů Anenského sálu dohromady. Sypou do něho malá polystrenová nebo igamidová zrníčka, která se zahřátím rozpustí a syrupovitá tekutina se vstřikuje mezi formovací plotny. Z lisu vycházejí hotové knoflíky. Jsou pěkně lesklé, jen je přišít. Říkají jim stříkané z umělé hmoty. A což kamenáče! To byste nevěřili, jaký krásný knoflík se dá vyrobit z ořechové skořápky. Kamenáč je hladký jako sklo a lesklý, až oči bolí. To je ten nejlepší knoflík.

Další místnost je plná hluku. V té se pracuje z kovu. Z různobarevných plechů vyrážejí formovací stroje různé filigrány: odznaky, spony, ozdobné knoflíky v tisícerém provedení. Vedlejší sál je prázdný. Čeká. Obráběcí stroje firmy Müller a Fritsche z Mikulášovic jsou již. na cestě. Až dojdou, budou se tu vyrábět nitěné knoflíky prádlové a kovové kalhotové.

Zbývají tři místnosti. V nich se připravují výrobky Koh-i-nooru na dalekou cestu. V jedné z nich to šumí jako v úlu. Okolo stolů sedí dívky a ženy a našívají knoflíky na adjustační karty. Je to práce lehká a pěkná, proto si zpívají, smějí se a žertují, Zavadí-li některá o stůl, hromádky mění tvar, knoflíky se sesouvají a vydávají zvuk. Každý druh svůj, osobitý. Rozbíhají se na všechny strany, mršky, ale už to nejsou knoflíky, ale koruny, které se mění ve světla nad prostřenými stoly, v teplo kamen, v mísy kouřící se polévky, v čisté šaty dětí, v radostné úsměvy matek. Slovo „kartonáž" vás vytrhne ze zamyšlení a vrátí skutečnosti. Není pěkné, není ani správné. Rozhodně nemůže označovat místnost, ale tady na ně slyší. Zde se dělají krabice všech možných velikostí. Jsou jich plné police. V expedičním sále se krabice plní. Odtud se také odesílají. S nimi jde do dalekého světa jméno malého městečka pod Blaníkem, dosud neznámého a opomíjeného.

Opouštíme zámek, první vožickou továrnu, naplněni úctou k obyčejnému knoflíku, strážci slušnosti. Knoflíku se budeme ve Vožici držet, i když nepotkáme kominíka.