Jiřina Mitrovická: Z hoštické obecné školy do Almy mater

[Kraj kalicha, r. X (1948), str. 107 - 109]

Za vonného svátečního dopoledne po mši sv. v našem starobylém kostele v Hoštících ubírala jsem se s rodiči od zápisu ze školy domů k Mitrovicům. Z otevřeného okna fary vlídně a s milým úsměvem na nás volal náš drahý pan farář, spisovatel František Teplý, zda jsme byli u zápisu a jsem-li přijata. Rodiče smutně odpověděli, že mne pan řídící nepřijal, ježto mi bude teprve v listopadu šest let. Nato pan farář srdečně řekl: „Jen pošlete s Tondou Marjánu do školy bez obavy! Je dost veliká, statná, za rok by už přerostla. Já se za ní u pana řídícího přimluvím, aby ji přijal".

A tak jsem se dostala do školy. Ta hoštická škola! Jak jsem záviděla bratru Antonínovi, který každého dne radostně do školy chvátal a dobře se učil, jak jsem si přála býti na jeho místě, psáti úkoly, čísti ze slabikáře s Alšovými obrázky, kresliti. .. Naše škola zdála se mi výstavnou, jako sám nemyšlenský zámek. Byla prostranná, prosluněná — jak v ní bylo krásně! Pravda, přicházely i trpké chvilky — učení mučení — ale mně bylo v ní přece blaze. Zprostila jsem se věčného opatrování mladších sourozenců a

str. 108

práce, kterou jsem doma musela konati, ač bych byla ještě sama potřebovala ošetření a dozoru.

Náš pan řídící Jakub Vašta, stříbrovlasý, s kozí bradkou, trápený žaludeční chorobou, jaký to byl varhaník, zpěvák, zahrádkář i včelař! Třídní učitelé Aug. Malkus a Josef Kříž zemřeli v mladém věku. Na pensi v Načeradci žije pan řídící Jaromír Khun. Ručním pracím nás učily paní učitelky M. Kymlová a Aug. Šustrová, s jejímž jménem se shledávám v „Kraji kalicha".

Jak často vzpomínám na své spolužačky a spolužáky! Většinou jsou z nich již otcové a matky.

A což ten náš hoštický kostelíček! Co skýtaly nám, dětem venkova, takové venkovské kostelíky, to dnešní děti již nepochopí. Pociťovala jsem v něm takovou radost, že ještě dnes nitro se rozvlní krásnou vzpomínkou. Byl gotický s barokovou vnitřní výzdobou buclatých, dětských andělíčků. Jímala mě i ostatní výzdoba chrámu, sochy, obrazy, fresky. Pro mne byl náš kostelíček svatostánkem posvátného umění.

Kostel v Hošticích. Fot. Jar. Špaček

Ráda se zahledím na obrázek sanktuaria hoštického kostela v Sedláčkových „Hradech a zámcích", kde prof. Ferber z Tábora načrtl i ten skleněný džbáneček se svěcenou vodou, týž, z něhož i já jsem byla pokřtěna. Vzpomínám, jak jsme chodívali s maminkou a bratrem Antonínem na půlnoční, na vzkříšení, zvláště dokud tatínek chodil se staromitrovskou kapelou vyhrávat, a jak jsme chodívali na začátku školního roku vyprositi si v kostele „dar Ducha svatého". A což když do našeho kostela přijel pan hrabě Deym z Nemyšle s paní hraběnkou a komtesami! To byla podívaná pro venkovské děti, a pro mne snad největší.

Nejraději jsem však dlela v dětství u kostela sama. Když se děti rozběhly, usedala jsem na západní straně kostela na vyšším travnatém svahu a zamyšlena hleděla do dáli. Před sebou jsem měla Kolovratníkův plotem ohrazený sad a studnu, za ním velký obecní rybník a další stavení zahalená korunami stromů. Někdy seběhla jsem k studni a kouzlila si v ní výjevy pohádek

str. 109

B. Němcové i jiných. Tyto hřejivé vzpomínky vyvolal ve mně Cikhartův „Popis Táborska", v němž je obrázek hoštického kostelíčka právě s té strany, kde bylo moje zamilované místečko.

Nerada vzpomínám, jak místní pan farář nedovolil mi v kostele umístiti votivní okno na paměť mých rodičů, již chtěl zvěčniti Mistr Julius Fischer obrazem sv. Václava. Hoštický kostel byl tak připraven o umělecké dílo, nemaje dosud žádného okna malovaného.

Před kostelem je nyní umělecký pomník padlým hrdinům první světové války, dílo sochaře A. Zelenky z Prahy. Anticky ztepilá žena Vlast s účesem řeckého uzlu vpisuje husím brkem do desky jména padlých hrdinů z Hoštic, Prudic, Záhoříčka, Nemyšle, Dědic, Ourazu, Nasavrk a Mitrovic. Opravdu zvláštní náhodou jsem poznala Mistra Zelenku, když si pozval na korekci malíře Jul. Fischera. Posud živě vzpomínám, jak na sv. Annu 1914 starší bratr přiběhl z kostela domů všecek udýchán a rozrušen oznamoval, že kněz ohlašoval vypuknutí války.

Minula léta.

Byl svátek sv. Martina 1935, kdy v posvátném citovém vzrušení po prvé překročila jsem práh filosofické fakulty Karlovy university v Praze a stanula v přednáškové síni ve II. poschodí č. 168 jako mimořádná posluchačka přednášek p. profesora dr. J. V. Šimáka, také již v tomto časopise vzpomenutého. On to byl, který vymohl svou přímluvou přijetí na universitu u Jeho Spectabilis dr. Hýska a kladnou odpověď přinesl mi až do domu, vhodiv ji do schránky, ježto jsem nebyla doma. Přednášky začínaly v 8 hodin. Před započetím mocně vzrušena — právě v den svých narozenin — zahleděla jsem se oknem na tekoucí Vltavu. V té chvíli se mi zdálo, že na jejím nábřeží náhle se objevila naše stará husa, starostlivá matka svého hejna, a že se vznesla nad vodu. A jak mocně mávala křídly, snesl se s nich velký husí brk a tiše plynul po vodní hladině. A hned vyvstávaly vzpomínky na doby, kdy jako samotářská pasačka trávila jsem chvíle se svými husami a pozorovala jejich moudrost (jen pomluva může mluviti o „hloupé huse"!). „Za Šiškovi" a „ve Cvachově" od jara do podzimu za každého počasí byla jsem se svými husami v přírodě, nejraději sama, a prozpěvovala si lidové písničky. „V Klení" pouštívala jsem husy do lesa a sbírala červené jahody, borůvky i jiné lesní plody. A hned přelétly vzpomínky na martinské rohlíky, plněné mákem, na věnec, darovaný mi rodiči k svátku Panny Marie Lurdské, jehož polovici mi snědl náš oblíbený pes Ořech. Přivezl jej mistr Včelák z Miličína, který každého rána jezdil s pečivem až do Nemyšle. Byla to vskutku statečnost, kdo zná vánice a krutou zimu v naší „České Sibiři" kolem Miličína.

A zase vzpomínka přeskočí na první vstup do této filosofické fakulty. Bylo to o pohřbu spisovatele Aloise Jiráska. Octla jsem se s Mistrem Jul. Fischerem právě u této fakulty, když byly náhle otevřeny její postranní dveře do Rybné ulice. Tlačili jsme se dovnitř. Lidé běželi na střechu, aby viděli smuteční průvod. Vběhla jsem v I. poschodí u schodů do síně posluchárny. Ovanul mě duch, jímž, jak se mi zdálo, síň posud byla naplněna. Totéž bylo v II. poschodí. Tu ke mně přistoupil Mistr Fischer a vyvedl mě na ochoz střechy. Od té doby jsem snila o tom, abych se mohla učiti na této universitě. Konečně se mé přání vyplnilo, ale za dva roky krutá rána vzala mi všechno. Předobrý pan prof. Šimák slovy útěchy snažil se povzbuditi mě k vytrvání ve studiu, zapůjčil mi i svou čtyřdílnou Kroniku, jež byla rozebrána, k posile. Potom zavládl v naší vlasti ten hrozný děs — a po něm nové vzkříšení. Přímo zázrakem jsem vyvázla se zdravím z hrozné té bouře, abych znovu usedala v lavicích posluchárny. Nejednou vzpomenu i na Mydláře, kata, jenž v těchto místech míval svou katovnu, na jeho osud, osud nadaného chrudimského studenta medicíny, jak nám jej vylíčil Jos. Svátek v svém románě. Vybavuji si v duchu i obraz Jul. Fischera „Mydlář kat". To vše je spjato s tímto historickým koutem staré Prahy.

Usedám a vzpomínám. Před mým duševním zrakem defiluje celý ten kus mého života od prvního vstupu do hoštické školy až ke vstupu na pražskou universitu, matku vědomostí — Almu mater.