Eva Barborová: Mladovožické panství ve světle urbáře z roku 1620

[Jihočeský sborník historický, r. 37 (1968), str. 10 - 14]

Mladovožické panství, původně majetek koruny a v letech 1579—1603 Španovských z Lisova, se dostalo v roce 1603 prodejem do rukou barona Jana Bernarda Fünfkirchera z Fünfkirchen. Ten dal v roce 1620 sepsat veškeré peněžní a naturální povinnosti svých poddaných. Urbář mladovožického panství, datovaný 7. srpna 1620, je nejstarším obsáhlým dokladem poměrů na panství a zároveň ukázkou situace poddaných v první fázi třicetileté války, která vyvrcholila 8. listopadu téhož roku na Bílé hoře.¹⁾

První část urbáře obsahuje přehled poddanských povinností vůči vrchnosti (Poznamenání platův a ourokův z panství vožického a šternberského), to znamená platu svatojiřského, svatohavelského, vánočního a lučního, dále naturálií, připadajících na jednotlivce, součty výnosu jednotlivých vsí a celého panství. Dále následuje „Poznamenání, co vobilí z panství vožického od mlinářů a sedláků za měřičné vycházeti má, od svatého Jiří léta 1620 počínaje". Druhou část pak tvoří folia, věnovaná jednotlivým poddaným, se zápisy všeho, co dluhují důchodním písařům za dřívější období, v některých případech zápisy odúmrti, koupě domů a splácení vejrunků. Zápisy se vztahují k letům 1592—1620, přičemž většina z nich byla pořízena jednorázově při zakládání urbáře, část byla doplněna v nejbližších týdnech či měsících. Ojedinělé zápisy pro období od září do prosince roku 1620 byly vepsány rukou jiného písaře patrně již za nového majitele Baltazara z Maradasu, který získal panství v roce 1621 po konfiskaci majetku Jana Bernarda Fünfkirchera. Tyto zápisy jsou psány německy, zatímco drtivá většina zápisů je v českém jazyce.

K mladovožickému panství patřilo vedle vlastního městečka Mladé Vožice 23 vsí, většinou v jejím těsném okolí. V nich se uvádí celkem 258 osedlých, počítaje v to i mlýny, chalupy řemeslníků a krčmy, z větší části placení zproštěné. Naprostou většinu obyvatelstva tvořili sedláci, chalupníci a zahradníci. Výskyt řemeslníků je mizivý, ovšem s výjimkou Mladé Vožice. Rozpis platebních povinností jednotlivých vsí s přihlédnutím k počtu poplatníků vypadá takto:

¹⁾ Urbář, získaný v roce 1967 Státním archívem v Třeboni koupí ze soukromého majetku, je nyní součástí tamějšího fondu velkostatku Mladá Vožice.
²⁾ Z toho dva platili „panu Mičánovi", jeden platil k záduší vožickému.
³⁾ Dva z toho platili obci Bzová.
⁴⁾ V knize uveden součet 463 kop 37 grošů 5 penízů, vzniklý tím, že se uvádí 6 kop 18 gr. lučního úroku místo správných 4 kop 18 gr.
Početních chyb najdeme ostatně v knize řadu. Ve sloupci celkových součtů za obce jsou použity souhrny jednotlivých úroků podle údajů urbáře, zatímco součet podle jednotlivců by vedl v některých případech k jinému výsledku, avšak bez podstatnějšího rozdílu.

str. 11

Na celkové roční sumě se podílel úrok svatojiřský sumou 219 kop, 11 grošů a l peníze, úrok svatohavelský částkou 221 kop 56 grošů l peníz, plat vánoční obnášel 16 kop 12 grošů a 3 peníze a plat luční 4 kopy 18 grošů.⁵⁾

Luční úrok platili pouze poddaní z Mladé Vožice a Bzové v přibližně stejné výši 16—28 grošů. Na vánočním platu se podíleli vedle Mladovožických ještě obyvatelé Janova a Řemíčova. Jeho výše nebyla tak rovnoměrná a pohybovala se u jednotlivců v rozmezí od 2 grošů a 4 penízů až do 44 grošů. Úrok svatojiřský a svatohavelský se pochopitelně vztahoval na všechny poddané. Výjimku tvořily neobsazené krčmy v Pojbukách (užívána obcí a nikomu neprodána), B. Záhoří (pustá), Buková (výsadní krčma při gruntu), Zhoři („krčma spuštěná, po pořádku šenkýřují"), Bělči (2 krčmy při gruntech), Elbančicích (při gruntu), Staniměřicích („krčma pustá zůstává") a v Horní Stříteži (při gruntu), vedle nich pusté chalupy některých řemeslníků, pastuší chalupa v Bzové a Čechotův mlýn v Dolních Koutech. Naproti tomu řádně platily obsazené krčmy v Radostovicích (l kopu), Janově (20 gr., krčma „na Kasárně"), Křtěnovicích (40 gr. a l slepici) a Bzové (6 kop, opraveno na 4 kopy). Jediná uvedená kovárna na panství, v Radostovicích, platila ročně 3 kopy grošů, barevna v Mladé Vožici l kopu 20 gr.

Výše úročních platů (souhrn ročních dávek) jednotlivců se pohybovala od 6 kop 20 grošů v tomto rozdělení:

do 30 grošů ... 29 případů
30 grošů — 1 kopa ... 51 případů
l kopa — 1 kopa 30 gr. ... 35 případů
1 kopa 30 gr. — 2 kopy ... 44 případů
2 kopy — 2 kopy 30 gr. ... 17 případů
2 kopy 30 gr. — 3 kopy ... 24 případů
3 kopy — 3 kopy 30 gr. ... 17 případů
3 kopy 30 gr. — 4 kopy ... 8 případů
4 kopy — 4 kopy 30 gr. ... 11 případů
4 kopy 30 gr. — 5 kop ... 7 případů
5 kop — 5 kop 30 gr. ... 1 případ
5 kop 30 gr. — 6 kop ...1 případ
6 kop a výše ... 2 případy

⁵⁾ Nesprávně uvedeno 6 kop 18 gr.

str. 12

Kromě peněžitých dávek odváděla část poddaných ještě dávky v naturáliích. Byla to na prvním miste drůbež — ročně měla vrchnost dostat 367 slepic⁶⁾ a 8 kuřat z 19 vsí. Na této sumě se nejvíce podíleli poddaní ze Zhoře (60 kusy drůběže), Bělče (51 kusů) a Radostovic (44 kusů). Rozpis na jednotlivce uvádí průměrně povinnost odevzdat jeden, dva, někdy tři až šest kusů. Pouze pro poddané Zhoře byla stanovena dávka 12, ve dvou případech dokonce i 18 kusů. Vejce odváděli pouze obyvatelé Bzové, a to v souhrnném množství 3 kop a 20 kusů. Šenkýři a hospodáři v Mladé Vožici platili po 12 groších z každého hostinského domu, úředníci odváděli buď po l libře pepře a l kameni loje nebo každý v penězích 2 kopy 52 grošů. Z vinopalného kotle se platila dávka 2 kopy. Obec Buková odváděla ročně 2 kopy za užívání rybníků a luk. Z výnosu mýta platili poplatníci v Elbančicích pravidelně l kopu 20 grošů, v Mladé Vožici, Oldřichově a Rodné odváděli podíl podle ročního výnosu mýta.

Vedle úročních platů stanoví urbář také platy z mlýnů a poplatky za mletí (měřičné). V rámci celého panství uvádí Starý mlýn „pod městečkem" (u Mladé Vožice), Záborní mlýn, jejž drží mlynář Jakub, Šternberský mlýn, Kačerův a Kozákův mlýn v Pojbukách, jež byly oba v roce 1620 v rukou Jana Kozáka (po smrti Šimona Kačera), dále mlýn Dubinu v Janově a Čechotů v Dolních Koutech. Ve výčtu poddaných z Horních Koutů se zmiňuje o mlynáři Mikuláši, ale bez bližšího určení.

Mlynář ve Starém mlýně byl povinen mlít bez vybírání měričného pro poddané z Horní Stříteže, Řemíčova s Lhotou, Bukové, Janova, obojích Koutů a samozřejmě pro panské dvory. K Záhornímu mlýnu připadaly vedle panských dvorů obce Noskov, Oldřichov a Zhoř. Šternberský mlýn měl bez měřičného mlít obilí výlučně z panských dvorů, „ale z sedláků žádnému nic bez měričného". Oba mlýny v Pojbukách mlely především pro Pojbuky, Radostovice, Zadní Střítež, Rodnou a Bradáčov. Poddaní z výše uvedených obcí odváděli měřičné vrchnosti. Z ostatních obcí platili měřičné přímo mlýnu, v němž si dávali obilí semlít (Běleč, Elbančice, Bzová a Staniměřice příslušely takto ke Šternberskému mlýnu, Křtěnovice, Mutice, Nová Ves a Bendovo Záhoří patrně ostatním).

Poplatky za užívání mlýnů se odváděly jednak v naturáliích (žitě), jednak v penězích za krmení vepřů takto:

Starý mlýn — 45 strychů žita a 7 kop gr.
Záborní mlýn — 20 strychů žita a 7 kop gr.
Šternberský mlýn — 65 strychů žita a 7 kop gr.

čili celkem 130 strychů žita a 21 kop grošů. U ostatních mlýnů nejsou žádné platy stanoveny. Čechotův mlýn v Dolních Koutech nebyl patrně vůbec obsazen, Jan Dubina v Janově platil pouze úroční platy, podobně Kozák v Pojbukách.

Dávky měričného (vejmelného), určené jednotlivcům, se pohybovaly v rozmezí od l věrtele do 2 strychů obilí (bez přesného určení druhu). Nejčastější byl průměr, tj. l strych nebo l strych a l věrtel, předepsaný 67 % poplatníkům. Celkem bylo stanoveno měřičné ve výši

⁶⁾Na základě mylných součtů u Mladé Vožice a Bzové uvedena písařem celková suma 419 slepic.

str. 13

Druhá část urbáře obsahuje především zápisy dosud nesplacených dávek nebo pokut, dlužných důchodním písařům Pavlu Pekárkovi, Janu Šamšovi a Zikmundovi.

Součet dávek a jiných platů, dlužných za období před založením urbáře (dodatečně připsané částky nejsou brány v úvahu) dává sumu přesahující 4000 kop grošů, z čehož byla pochopitelně uhrazena a vyškrtnuta pouze nepatrná část. Porovnáme-li tuto částku s celkovým výnosem panství, dojdeme k neutěšené představě poměrů. Současně je však nutno vzít v úvahu nepoctivost písařů při vybírání dávek. Jeden její důkaz najdeme přímo v urbáři (fol. 44), podle nějž písař Zikmund přijal, ale nezanesl do příjmu tyto platy:

• v r. 1606 od Mikuláše Vaněčka z Oldřichova 4 kopy gr.,
• v 1. 1606—10 od Jiřího Patery 5 kop gr.,
• v r. 1607 od Václava syna Anýžčina 10 kop gr. pokuty,
• v r. 1607 a 1610 od Daniela Pelikána 30 kop gr. pokuty,
• v r. 1608 od Šrámka ze Záboří l kopu vejrunku,
• v r. 1610 od Vosola z Rodné 3 kopy gr. vejrunku,
• v r. 1613 od Vobořila z Oldřichova 18 kop gr.,
• v r. 1616 od Ryndy 20 kop gr. pokuty,

čili celkem 91 kop gr., které zůstaly v jeho kapse a nebyly dlužníkům odepsány. Suma neprokázaných příjmů, které zůstávaly mezi prsty písařů, byla tedy patrně ještě vyšší a ovlivnila tím výši dluhů.

Zápisy v druhé části urbáře dávají rovněž možnost zjistit ceny některých produktů. Tak strych žita se počítal pravidelně po 2 kopách gr., strych ovsa naproti tomu měl různou cenu v rozmezí od 50 grošů do l kopy 18 gr., výjimečně se uvádí též cena 19 grošů za 1/2 věrtele, tj. 2 kopy 32 gr. za strych, což byla zřejmě cena ovlivněná roční dobou. Mandel slámy stál nejčastěji 20 grošů, v předsklizňovém období l kopu. 10 otepí slámy mělo hodnotu 13 grošů. Za sáh

⁷⁾ V obci 17 poddaných, „alež tři jsou se zprotivili a nepřichází nyní (měřičného) než od 14 poddaných".

str. 14

dříví se požadovalo 6 grošů, ojediněle 13 grošů. Libra pepře se cenila na l zlatý nebo na 51 grošů a 3 peníze.

Celkový výnos panství tedy činil v penězích 482 kop 37 grošů a 5 penízů, kromě toho 375 kusů drůbeže, 200 vajec a 253 strychů l věrtel obilí, vedle toho dávky z hostinských domů a od úředníků v Mladé Vožici. Vezmeme-li za základ průměrnou cenu žita 2 kopy za strych, rovnala se cena odvedeného obilí 406 kopám a 30 grošům. Jestliže k tomu připočteme ostatní naturálie převedené na peníze (např. za slepici se počítalo asi 25 grošů), lze souhrnný výnos panství z platů poddaných odhadnout asi na 1070 kop grošů ročně. Léta po roce 1620 ovšem znamenala pokles odevzdaných platů, úbytek poddaných a vzrůst nesplacených restů.

Recenzoval Karel Pletzer