Stanislav Nikolau: Zapomínaný kraj

[Národní politika, 19.2.1939]

Pod svícnem bývá tma. Platí to i okrajích, jako na př. o krásném koutu v srdci české země, poměrně nedaleko od Prahy. Zatímco mnozí Pražané hledali klid u moře, v Alpách nebo v pohraničí, zapomínají, či spíše nevěděli, že jižně od Prahy je půvabná žulová vysočina středočeská, s krásnými lesy a výhledy. Teprve nedávno oživlo krásné Povltaví a dolní Posázaví, hlavně weekendovými boudami. Ale dále k jihu ruch skoro odumírá. Myslíme zejména na „Český Meran“ nebo na „Českou Sibiř“ , t. j. okolí Prčic nebo Miličínské hory, které trať Wilsonovy dráhy přemáhá u Stupčic. Od těchto se táhne lesnatý vysoký hřeben, z něhož do kraje vyhlížejí Kalvarie nebo Čertovo břemeno. Svými lesy a svou poměrně vysokou polohou mohou nahradit těm, kteří hledají chladivé podnebí v létě i vysoké hory. Svým mírným podnebím, chráněným před drsnými severáky, opravňují Prčice, Cunkov, Sedlec, po případě i Sedlčany, k lichotivému názvu „Český Meran“.

Ale do tohoto kraje je přístup velmi nesnadný. Musíte se probírat četnými linkami autobusovými, v nichž jsou ustavičné změny, brzy jezdí tudy, brzy jinudy, nebo zase nejezdí vůbec. Trať do Sedlčan, kymácející se přes hory a doly, je velmi ubohým spojením. Snad proto, že je tento ráj tak nepřístupný, žije mnoho jeho synů jako „synové z ráje vyhnaní“ v cizině. Nedostatek komunikací znemožňuje jakýkoliv větší průmysl. Obchod měli v rukou židé, takže se mohlo právem mluviti o „české Haliči“. Jsouce pohyblivější, mizeli rychle z městeček a vsí do Prahy, taková Kosova Hora ztratila početnou menšinu židovskou. Zůstali jen nebožtíci na smutných, zpustlých židovských hřbitůvcích; potomci zmizeli do Prahy a jiných průmyslových středisek. Ale přece někteří zůstali. Kamkoliv oko po kraji zabloudí, všude jsou osamělé dvory se jmény, jež potkáváte i v dějinách našeho národa. Tam bývali oni tvrdohlaví, neústupní čeští zemani a svobodníci, kteří sili slávu ve válkách i v cizině. Jsou dnes většinou vyměněni židovskou šlechtou, která žije částečně v Praze a i domů dojíždí auty. Jízda autem nepatří v tomto kraji k zvláštním rozkoším, ale i přesto, pronikají tudy pražští výletníci, kteří touží po klidu a po dobré i levné stravě. Avšak na noc, nebo na delší pobyt není skoro pomyšlení. Nechceme pp. hotelierům příliš hluboko sahat do svědomí, ale to, co poskytují cizinci, toužícímu po trošce moderního pohodlí, je opravdu ubohé. Je to arci ona známá otázka: „Co bylo dříve? Slepice nebo vejce?“

Není turistů, není letních hostí, není proto také větších hotelů, kromě čistě „komerčních“. Ono také není jistoty, zda se dostane nocleh, když v takovém Sedlci je as osm pokojů, v Prčicích ještě méně. Trochu se člověk hořce usměje, ptá-li se na pokoj a možnost koupele, když paní hotelierová přizná, že se koupou ve vaně na dvoře. Prý hosté bydlí v soukromí. Rádi věříme, že při vylidňování kraje zůstává mnoho „seknic“ prázdných, ale když přijde sezona, zaplní se to rychle členy rodin z Prahy a cizinecký ruch je tím znemožněn. A moderní letovisko bez koupaliště je nemožné. Toho zatím v tom “českém Meranu“ nenajdete, ač se o něm uvažuje.

Je tu všude jakási nehybnost, arci částečně omluvitelná chudobou kraje, chudobou obcí. Dobře značená síť turistických stezek ukazuje, že je tu jistě dosti čilých mozků, které usnadňují alespoň průchod četným návštěvníkům. Ti nejsou půvabem kraje zklamáni. Jenže vylíčené poměry ubytovací nutí spíše ke campingu. A dnes těch pár hostinských pokojů je obsazeno skoro napořád židovskými uprchlíky, kteří hledají u chudých obcí po případě svou domovskou příslušnost.

Víme, že zřízení hotelu, poněkud odpovídajícího požadavkům doby, je dosti odvážným podnikem. Ale jak půvab kraje, tak blízkost Prahy, i když auto odnese trochu „krásy“ těch silnic, ucpaných často domácím zvířectvem, dává naději na úspěch. Myslíme zejména na Prčice, které prokazovaly donedávna svou konservativnost hrdým setrváváním na svém tisíciletém názvu, že se musí probudit a řešit tuto otázku. Doba je vhodná, protože jízdy do ciziny bude Národní banka značně brzdit; pak horko při moři každému nesvědčí, a mnohý najednou pozná, jak krásný odpočinek poskytuje chladivý mech ve stínu našeho vyspělého lesa. A jsme při tom v kraji, kde se nemusíme ohlížet na nepřívětivé pohledy a snad i urážky, protože jsme opravdu ve svém, ryze českém kraji. Jen trochu podnikavosti a odvahy a české peníze budou proudit do tohoto kraje, neprávem zapomínaného.