Em. O. Bareš: Vzpomínky na Miličín před 55 roky [o škole a hudební výchově v Miličíně]

[Český jih, 27.2.1937]

Tehdy byl M. chudým a řeknu rovně zaostalým městečkem v jihočeské »Sibiři«. V kraji nebylo průmyslu, obchodu a ruchu, jako už dnes.

A co bylo v oboru živností, to byl jen malý zlomek, co jiná města a městečka v krajích úrodných, při řece a dráze stavěných měla. Jak známo, vytrpěl M. v předešlých stoletích mnoho pohrom, katastrof a neštěstí, jako mor, požáry, neúrodu, z nichž se dlouho vzpamatovati nemohl.

Dotknu se z počátku ubohé staré školy, jež byla ostudou města i okresu. Školní inspektoři, ani řídící učitelé, ani starostové nečinili žádných kroků, poněvadž nebylo peněz, k městu bylo přifařeno 10 vesnic.

Počínám dobou, kdy škola měla 2, později 3 třídy. (Teprve v nové školní budově rozmnožil se počet na další třídy dle zákona a dle počtu obyvatel.) I když byly jen 3 třídy, byly třídy přeplněny, neboť školní místnosti byly malé a nehygienické, právě tak jako byty dvou hlavních učitelů. Hlavni ostudou ve staré škole bylo, že tam nebylo ani školních záchodů. Hoši i dívky chodili na dvůr na hnojiště společně. Učitelé nebrali stálého platu, nýbrž jen tak zv. »sobotales« v darech životních potřeb a jen občas nějaký ten groš. Od obce dostali jen kus pole, malou zahrádku, nějaké dříví; za to měli tak zv. »štólu« za účinkováni a provozováni církevní hudby v kostele a za pohřby. Mladší jeden podučitel byl obcí placen a dostal byt zdarma. A nejsmutnější při tom bylo, že museli 2 hlavní učitelé choditi v zimě před 3 Krály po vesnicích zpívat »Koledy« a na dvéře u sedláků psát známá tři písmena »K + M + B +«, za což se jim dostalo různých potravin i jiných potřeb pro domácnost. Bylo to sice pro učitele nedůstojné, ale muselo to tehdy tak býti. Školy byly podřízeny kněžskému vlivu a hlavně vyučování náboženství, jako hlavní předmět, spadal pod dozor vikariátu. Kdo neuměl dobře katechismus a biblickou dějepravu, dostal na ruku (na holou dlaň) 1 až 2 šlehy metlou od katechety, ne ovšem ve třídě první a ne od každého, takže žáci při hodině náboženství strachem se třásli. Na to se i já dobře pamatuji. Se strany rodičů nebylo nikdy na katechetu stížností.

Ve škole panovala vůbec metla neb rákoska, ale učitelé trestali mírně a s rozumem. (I dnes by malá rákoska ve škole neškodila, tak tvrdí učitelé i mnozí rodiče, aspoň ovšem k vůli mravnímu chování.) Než učitelé obdrželi, snad asi r. 1875, řádné platy od okresních berních úřadů, museli míti hudební kapely, byť i jen sekstet. V Miličíně měl učitel B. svůj dobře sehraný septet, s nímž chodil hrát na »bály«, věnečky, svatby a div. představení v místě i okolí, což mu sloužilo za vedlejší příjem. Bral sebou 1 neb dva své malé synky, kteří byli po otci hudebně nadaní. U učitele B. pěstovala se celý rok hudba a zpěv, jednak pro kostel a jednak pro zábavu 7členné rodiny, zejména o prázdninách, kdy synkové učitele byli o prázdninách doma.

V domácím komorním kvartetu pěstovali se vzorně hud. klasikové, jako Mozart, Haydn, Beethoven, Vaňhal, Smetana a jiní. Kvarteto vystupovalo na místních koncertech, akademiích, div. představeních, studentských zábavách a to nejen v místě, ale i v Ml. Vožici, Nemyšli, Prčici a jinde.

I v miličínském kostele provozovaly se slavné figurální mše od Führera, Horáka, Schöpfa, Bacha; zejména o vánocích líbily se mše pastorální za pomoci několika místních dobrých hudebníků a celé rodiny uč. B., který byl výtečným varhaníkem, od učitelů — kantorů po zásluze oceňován a tudíž v celém okresu jako výborný hudebník uznáván. Na miličínské mše o poutích těšívali se okolní učitelé-kantoři celý rok. Avšak nejen oni, ale celé rodiny z místa i okolí přicházely si poslechnout oblíbené ony církevní vánoční a poutní koncerty. O tom všem věděly vyšší školní, farní i obecní úřady, chválily sice kulturní hud. činnost uč. B., ale neposkytly bohužel žádné náhrady ku př. na struny, žíně, nástroje, noty, námahu s psaním not, komponováním a jiné s tím starosti. Po smrti uč B. r 1885 osiřelo vše. Dlouhý čas, ba až do nynější doby upadla vážná hudba v zapomenutí a nikdo neujal se kormidel pokroku hud. kultury. Jediný učitel Štefl, známý a výborný tenorista pěveckého sdruženi v T. ujal se nezištně o mnoho později práce, cvičil nově sestavenou kapelu v M. do času, než byl přeložen. Jest nesporně dokázáno, že na úpadku hudby na venkově (v menších městech) dost pilně pěstované, nese hlavní vinu přemíra sportu a radiový rozhlas.

Myslím, že se už nikdy nevrátí časy, kdy se mládež na venkově ráda učila hudbě a pěstovala s nadšením české, nyní smutně opomíjené národní písně, jež jsou přece výchovné a naše. Dalo by se o tom mnoho psáti, leč bylo o tom již vlastně mnoho veřejně psáno. Nespadá to však do hlavního thema mého článku, v němž z větší části popsal jsem pouze hudební kulturu a školské poměry města Miličína před 55 roky z prožitých zkušeností ze svých dětských a studenských let.