František Xaver Šalda: O Janovi Herbenovi, novináři a beletristovi

[Šaldův zápisník, roč. IX., 1936/37, s. 132-142]

Jan Herben, který zemřel 24. prosince m. r. ve věku patriarchálném - za několik měsíců by mu bylo osmdesát - byl zajímavá rázovitá figurka jak žurnalistická, tak spisovatelská; a v několikerém směru vyryl svou brázdu do českého života veřejného velmi ostře. Narodil se v Brumovicích u Hustopečí, na rozhraní Hané a Slovácka. Chodil na „slovanské“ gymnasium brněnské a měl tu učitelem proslulého národopisce a puristu starší školy, Františka Bartoše. Od toho Bartoše přijal lecos dobrého i zlého. Bartoš vtiskl se dosti osudně v jeho vývoj literární i kritický. Jako všichni lidopisci starší školy měl i Bartoš k lidu poměr konservativního entusiasmu. Viděl v něm nějaký vyšší útvar patriarchálné přímo veleby a důstojnosti , něco neporušeného velkoměstskou moderní nivelisací, nedotčený kořen národní svébytnosti a svéráznosti a víc: přežitek nějaké původní čistoty a ryzosti, proti níž dnešek je úpadkem. A jazykově již dokonce byl Bartošovi lid venkovský tabernaculum vší moudrosti, normativní lineál pro živý český jazyk. Moderní český spisovatel podle vzoru a chuti Bartošovy měl se učit u lidu, měl psát z lidu a pro lid. V lidu byly Batošovi

str. 133

i prameny krásy a mravnosti; a starý mrav a starý řád byl Bartošovi i sudidlem estetický étickým, kterého se měl držet spisovatel. Z těchto přesvědčení Bartošových přešlo mnoho i do literárního života Herbenova. Bartošovská byla zejména Herbenova nechuť k literaturám západním, ke všemu, co nutilo k hlubšímu studiu složitých a stinných poměrů moderně společenských, odpor k hlubšímu estetickému fundování literární práce, bartošovská byla jeho láska k rodné hroudě, ale i k nízkému omezenému obzoru domácně tradičnímu. Herbenovi bylo nesympatiké v podstatě v literatuře všecko, co nevycházelo z lidu a nebylo určeno pro lid, co přesahovalo tendenční povídku venkovskou. Své nejobjemnější dílo beletristické „Do třetího a čtvrtého pokolení“ obmezoval Herben úmyslně na jakýsi selský katechismus v románové formě; ten katechism, ty různé poučky o právech a povinnostech občanských a politických, byly mu věc hlavní, a forma něco úplně vedlejšího, jen jakési nutné zlo. Bylo to také svým způsobem přeceňování lidu, česká obdoba k ruským „národnikům“.

A tak zvracel vpravdě on, který se neustále in theoria dovolával Nerudy, vývoj české beletrie do stadia přednerudovského, do stadia Jakuba Malého; a mně připadl málo záviděníhodný úkol, usvědčovat jej asi před čtvrt stoletím v „České kultuře“ citáty z Nerudy o jeho estetické reakčnosti. Byl v něm kus tvrdohlavosti a vzdorovitosti ryze selské, která se

str. 134

vzpírala každému vyššímu poučení a poznání - ale byl to i nedostatek vzdělání básnicky uměleckého a estetického, malá znalost cizích literatur moderních a jejich veleděl, co posilovalo jeho přirozený konservatism, který by bylo možno nazvati nejlépe flegmatem ve věcech uměleckých a básnických. Byly prostě v uměleckém nitru Herbenově jisté mrtvé struny, kterých nebylo možno rozezvučet - nebo nebylo jich tam vůbec.

Podle toho vypadal i realism Herbenův jako umělecká teorie. Byla to teorie velmi primitivní. Byl to realism úplně statický, loudavý a ospalý, místy střízlivý až do podešvovosti. Vypozorovat několik znaků nějakého vnějškového předmětu nebo nějaké osoby a přenést je na papír pokud možno věrně, to bylo summum jeho umělecké moudrosti. Šel-li ve své praksi belletristické nad to nějakým lyrickým záchvěvem v malbě přírodní, bylo to vlastně vypadnutí z úlohy a dálo se to per nefas. S dynamickým kvasem revoluční útočnosti společenské, který vřel tenkrát v realismu západním i severském, měl tento realism Herbenův věru velmi málo společného; a házet obojí do jednoho pytle může jen logická nevytříbenost sudidel. Všecka díla umělecká, v nichž se bojovalo o básnickou svobodu a tvořivost, všecko, v čem se rozpoutával živel nového vidění a hodnocení života a světa, bylo Herbenovi v podstatě cizí a nesympatické.

Chalupný již před válkou v jedné brožuře

str. 135

rozpoznal velmi dobře, že Herben není ani mentem člověk ideový, že mluví-li o ideách, je nesvůj i výrazem, že jen tam, kde se zavírá do úzkého obzoru rodného kraje, mezi věci zcela blízké a všední, je svůj. To je diagnosa v celku správná. Myslím, že touto člověku nebylo na světě záhad a rozporů, něco, čeho by bylo třeba s napětím všech sil promýšlet, domýšlet, řešit. Byl to šťastný flegmatik, který i záhadu smrti klidně si odsunoval s cesty - v „Hostišově“ se vyznal, že v takový pěkný slunečný den letní nejde na něho ze smrti žádná hrůza. Postavte si vedle toho Tolského, kterého myšlenka na smrt posedla a mučila neustále až do šílenství, který před sebou musil zavírat pušku, aby se z té hrůzy nezastřelil - a můžete změřit rozdíl mezi duchem básnicky hloubavým, faustovským, křesťansky hypochondrickým, a šťastným flegmatikem, odsouzeným přímo k pokojnému pohodlí, vzdálenému všech hlubších otřesů duševních.

Myslím, že je to česká zvláštnost, která nebude nikdy plně pochopena, jak se tento muž, kterého ideje nechávaly vlastně velmi chladným, stal vykladačem velikého českého ideologa Masaryka; nepokojný bouřlivý Schauer byl by k tomu, zdá se ti na první pohled, mnohem povolanější. V „Knize vzpomínek“ vypravuje Herben, jak přišel do Brna, aby vstoupil do alumnátu, jak chodby toho zanedbaného ústavu, umístěného v nějakém starém klášteře, páchly odporným zápachem záchodovým; a on ovšem do semináře nevstoupil. „Žádné duševní konflikty - ten smrad to rozhodl.“ Je to groteskně vysloveno, ale právě proto herbenovská nechuť k duchovní motivaci čpí z toho zcela jasně. V Masarykovi bouřil vášnivý kvas myšlenkový, někdy dosti rmutný, v něm se zmítalo cosi faustovského, čemu bylo těžce rozuměno rozšafnou filistrovskou obcí českou. Herben to podal tak, že lidé tomu velmi dobře rozuměli, přecedil to populárním cedníkem všechno faustovství zůstalo v cedníku a ostatek prodával se v laciných porcích pro lidi menší duševní náročnosti, kterým šly ovšem dobře k duhu. Co dokázal Herben svým popularisačním talentem, toho by nikdy nedokázal Schauer nebo jiný muž myšlenkově výraznější, který by žil intensivnějším životem vnitřním.

„Ich dien' - sloužím,“ říkával Herben o svém životním poslání vzhledem k Masarykovi; sloužil jistě věrně, s nejlepší vůlí a po svém nejlepším rozumu, ale způsobem poněkud osudným. Realistická strana stávala se, zvlášť v literatuře, sběrnou mnohé prostřednosti a semeništěm mnohého filistrovství; a ani politicky nedozrála k úkolům, na něž dozráti mohla; v popřevratové době rozplynula se příliš rychle jako sněhová voda na jaře v písku jiných stran politických, aniž obrodila politický život český, jak se to od ní čekalo. O tom se dnes mlčí, ale přijde jistě doba, kdy to bude předmětem úvah a výkladů historických.

První Herbenovy sbírky obrázků a kreseb slováckých

str. 137

„Moravské obrázky“, „Slovácké děti“, „Na dědině“ jsou črty zcela nenáročné, zájmu spíš lidopisného než uměleckého; ta trocha náladové poesie, která tu místy je, je původu turgeněvského. Jsou to průpravné práce k Herbenově rozlehlé kronice moravské dědiny „Do třetího a čtvrtého pokolení“, které je pokládáno za hlavní spisovatelské díl Herbenovo (nyní nově ve 2 svazcích v „Družstevní práci“). Myslím, že tu Herben nedosahuje ani myšlenkové opravdovosti, ani epické zrnitosti Holečkových „Našich“, vedle nichž bývá „Do třetího a čtvrtého pokolení“ často stavěno. Holeček byl opravdový myslitel, který si odvodil ze života selského celou soustavu poznání, celý opravdový světový a životní názor. Toho u Herbena není. Herben je dosti mělký osvětář a liberál, který chce všecky bolesti vesnické léčit pokrokovým liberalismem běžné ražby, liberalismem sice velmi zdomácnělým a rozředěným, ale přece liberalismem, neboť nese v sobě nových zdrojů myšlenkových.

„Do třetího a čtvrtého pokolení“ je román mstné dědičnosti, kterou Bůh tresce do nebe volající hříchy otců na jejich potomcích i velmi vzdálených. Podle toho by měl román Herbenův mít zvláštní tragický rytmus, nevšední zločiny a děsivé děje, a hlavně a především měl by umět vysledovat zvláštní biologickou logiku Prozřetelnosti, která se províjí celým dějstvím jako červená nit. Toho ovšem v románu Herbenově není. Na to by bylo ovšem třeba zvláštního tragického

str. 138

rytmu dějového aspoň Björnsenova. O epické linii se tu také nemůže mluvit, román Herbenův je spíše řada episod, sešitých jak tak ve velmi volný celek. Tato staletá kronika slovácké rodiny nemá dost mohutných typických figur, dost postav velikých a nadprůměrných, aby mohly svou silou a výrazností ilustrovat takovou ponurou biblickou kletbu. Herben není tvůrce typických postav a osudů lidských - jeho lidé nežijí dost vášnivě vnitřním životem, nejsou dost důslední a sví ani v dobru, ani ve zlu, nejsou prokresleny do hloubky, jsou jen průměr načrtnutý obrysově několika stereotypními čarami nebo gesty, spíš stafáž krajinná nebo historická než nositelé velikých příznačných osudů.

Tu je nejprve Matěj Hrabec, zakladatel rodu, který se z rozmaru divokého hraběcího blázna Czobora stane z drába kancelářským, a jako kancelářský utiskuje selský lid, z něhož vzešel, uráží jej, odírá jej, pohrdá jím - nezapomínejme však, že se mstí také za to, že s ním jako se sirotkem v mládí bylo špatně nakládáno, že mu bylo snášet útisk a opovržení. Ale dopouští se ten Hrabec tak těžkých, protipřirozených zločinů, že volají do nebe o pomstu a že za ně musí být navštíven ještě v nejvzdálenějším potomstvu? Neřekl bych. Tak jako on, vedlo si ne-li víc aspoň devadesát devět procent všech pánů Franců. Hrabec hřeší sice těžce, ale nikde v něm není té ďábelskosti, té síly a vynalézavosti ve zlu, aby byl ospravedlněn strašný soud a osud, který ustrojil autor jemu a jeho potomstvu.

str. 139

Tento Hrabec usadí se v pozdějších letech jako sedlák v Brumovicích - jako by cítil potřebu srůst s rodnou hroudou a se svými krajany. Ale lidé ho nemají rádi; vidí v něm vetřelce, cizince, div ne zrádce; odlučují se od něho, uzavírají se před ním. A tenhleten nenávistný poměr stupňuje se ještě k jeho synovi Friedrichovi, kterým přímo opovrhují jako odpadlíkem, zradil prý svou „krýv“ a dal se k pánům. Vpravdě z Friedricha, s počátku podpanštělého a lehkomyslného synka, stane se později vychytralý intrikán a roku 1848 agent provokatér kontrarevoluce. Splichtí se s kancelářským Heyduckem a společně s ním se snaží strhnout sedláky k hloupostem, které by zmařily dobrodiní revolučního roku. Tento Hrabec, člověk neobyčejně energický a vychytralý, má s Hanišou Dvořákovou tři dcery: Verunku provdanou do Prahy za ničemu Štetinu, Teklu provdanou do Klobúk za Kučeru, a Anežku provdanou za Petra Beneše - druhá generace, na níž se plní pomsta boží. Poměr starého Friedricha Hrabce k těmto třem dětem jeho je poměr krále Leara k jeho třem dcerám. Hrabec vyhoří, Verunka i Tekla vyženou ho od sebe, po smrti Anežčině zešílí, najdou ho mrtvého u liščích děr. Z třetí generace představuje nám autor mladého medika Jiřího Beneše, syna Anežčina. Ten studuje v Praze lékařství v letech sedmdesátých minulého století. Překonal již úplně moravský separatism, cítí a miluje Prahu jako hlavu národa českého, div ne již československého. Ale zde se již končí

str. 140

Herbenův příběh. Nic se nedovídáme o dalších osudech Jiřího Beneše, až dostuduje medicinu, co a jak bude pracovat na svém kraji a na svém lidu. Román Herbenův je torso. Z třetího pokolení podává jen mládí jejího jediného představitele a čtvrtého tu vůbec už není. Že při románě tak tragickém rytmu generačního je to nenahraditelná ztráta a nesmírná škoda, není třeba dokládat. Také nevíš nic o vlastním ideově stavebném plánu Herbenově, nic o tom, jak chtěl provést svou myšlenku boží msty na potomcích nejvzdálenějších, jak chtěl na jejich karakter naroubovat jejich osud. Vedle těchto hlavních herců je zde řada aktérů menších, episodních, román Herbenův je vůbec velmi lidnatý, jenže ty figury jsou většinou zcela episodní statisté a nevčleňují se do rytmické struktury celku, do jejího dramatického nexu, který jest vůbec víc než uvolněný. Vystupuje tu písmák Pecúch, udaný Hrabcem s jinými sedláky jako nebezpečný buřič proti státu a vyšetřovaný na Špilberce, kobylský pojezdný, který zpupně znectil Maryšku; je tu portretován značný počet kněží zvláště katolických, většinou ne právě sympaticky, je tu evangelík Krátký, statečný i v utrpení, jehož jedinou dcerku zmrhá selský synek Petr Beneš; jsou tu venkovští buditelé, mlynář Kornyšl, mladý Hráza, svobodomyslný bohoslovec zanícený pro svůj úřad a apoštolování mezi lidem, a vyloučený proto z brněnského semináře, který se vrátí po mnoha letech domů jako invalida z nějaké alpské štace; kupec

str. 141

František Bezděk a jeho syn František Věnceslav, atheistický radikál, který jest právě pro tento svůj radikalismus opuštěn lidem... To všecko jsou však jen siluety, jen více méně zajímavé figurky - zkumatel lidského nitra, norec do hlubin lidské duše Herben není. Do této venkovské tišiny zavane ovšem občas vítr událostí světových. Jsou tu výhledy na poměr lidu k šlechtě, k Vídni, k císaři, k Římu. Autor se dotýká otázky židovské, místy hustě nanáší i stíny, aby vyvolal před tebou neuvědomělý, pověrčivý, fantaskní lid, tak v kapitolách věnovaných řádění cholery nebo zmatkům a běsnění roku čtyřicátého osmého. Zaléhá sem tento revoluční rok i povstáním Košutovým i obesláním sněmu frankfurtského, právě jako později výstražným štětcem kreslí autor neslavné konce selského hospodářsko promyslového podnikání v úpadku rolnického cukrovarnictví. Ale to všechno nedává ještě velkolepou fresku života krajového, právě proto, že je to nesoustavné, episodní, přerývané. Ani hlavní idea, která nesla asi Herbena při koncepci jeho románu, překonávání moravské lokálnosti pro ústřední vliv Prahy, stmelování různých krajů v jednolitý národní celek, není dost jasně vystižena a doložena, nestala se umělecky krví a tělem. Ten celý román Herbenův je spíše kniha novinářsky dokumentární než umělecké dílo naplněné horkou tepající krví; mnohem spíše traktát než báseň.

Proto za nejlepší beletrii Herbenovu pokládám

str. 142

mnohem méně náročnou knihu skic krajinných a historických, „Hostišov“. Je to knížka teplého podzimkového závětří, kniha spočinutí v chvíli a její blaženosti. Jsou tu teplé obrázky přírodní, střídmé v barvě, přesné v kresbě, pohledy na přírodu přistiženou v nedbalkách lovcem a milovníkem. Je tu přírodní i kulturně historický zeměpis Táborska. Turgeněv a Kipling jsou patrony této slunečné, impresionistické kresby. Tato přírodní nota je v „Hostišově“ mnohem šťastnější než dějinná filosofie a historická problematika Bílé hory, která nejde nad běžnou feuilletonistiku, aby se zase jednou hodně názorně ukázalo, že Jan Herben nebyl člověk ideový, nýbrž jen a jen bystré oko a hbitá ruka. Tím jej ani nesnižuji, ani nepodceňuji; naopak: jsou to věci vzácnější než se zdá. Jenže Herben jich dost uvědoměle a metodicky nevzdělával, takže mu byly spíše než uměním přírodou a šťastnou náhodou.