|
|
||||||
| Úvod | Obec Miličín | Obce a lokality | Knihovna | Pohlednice | Příroda | |
Josef Rosenzweig-Moir: Dvě neustupovské básně (1908)[Josef Rosenzweig-Moir: Zahrady života. Verše. Praha, Knihovna mladých autorů [1908], báseň „Neustupov“ na s. 27-28, báseň „Osobní“ na s. 9-11.]
Sem smavá radost dávno nezalétla: žije se tady nějak neživě. V světničkách nízkých příliš málo světla a dusné přítmí leží na nivě. Slunce tu nemá původní své síly, takové matné, mlhou zakryté. Slabostí všeho větve k zemi chýlí strom vedle cesty, kterou kráčíte. Daleko kdesi zlaté štěstí zraje, kmen života má pevné kořeny. Zde stojí les jak chmurný strážce kraje, pohledem přísným v sebe vnořený. Hluboké vrásky příkře brázdí čela, pod nimi dřímá bol a zoufání. Do světa dálek silnice se bělá, však tady všechno hyne v ústranní. A vzrostou-li tu silnější snad stromy, do Prahy musí nebo do Vídně. A tam už město pomalu je zlomí, žijící v stínu, jaksi neklidně. Šel tudy život veliký a skvělý, s mohutným čelem, jež se nepoddá. Bohatší plody klasy tenkrát měly a úsměv sladší měla úroda. Leč někdo zlomil nezdolnou tu šíji vliv v duši šťávy, které otráví. Krev hraje v žilách tichou melodii podivné mdloby, smutné únavy. Dnes hrbí se tu v strádání a trudu, sraženi žitím, němi, nešťastni. Orají těžce chudou, tvrdou půdu, ni naděj´ žní jim oko nezjasní.
Kraj, z kterého jsem odešel, daleko kdesi leží. Zapadlá malá vesnice s kostela nízkou věží. Všechno je tolik nizoučké, duše, cíle i stromy. A když už něco vykvete, vítr to brzy zlomí. Lid je tu nějak skrčený, věrný peklu i nebi. Strašlivě úzké obzory na tebe se tu šklebí. Dívej se trochu pozorně: ke zkáze všechno zraje. Zoufání táhlo duší mou nad smutnou krásou kraje. I odešel jsem konečně obzorů kletbou štvaný. To že tak vroucně miluji volnost na všechny strany. To že pod vyšší oblohou dýše se, žije snáze. Já odešel z té krajiny a zapadl jsem v Praze. Ó, Praho, mám tě tolik rád: Tvou utajenou bídu, polité sluncem ulice i spící v nočním klidu. Tvá korsa hlučná miluji, chvíle, kdy zvony zazní, tvé minulosti tichý stesk i dnešek buržoasní. Tady jsem znovu uvěřil: Žije tu ještě mládí. Nálady sladce tesklivé mou duši měkce hladí. Za podvečerů tajemných bloudívám ulicemi. Vidění bídy nesmírné mi hlavu tiskne k zemi. Ale tam kdesi pode dnem neznámé slyším hlasy. Rostou tam nové životy, klíčí tam nové krásy. Do dálky hledím sšeřené: Co asi život skrývá? Je mi snad smutno. Dole však naděje má je živa. Pro smavou, jasnou naději ruka se mlčky vzepla. Já si vždy v duši zachovám trošičku toho tepla. Stále mi v duši pokvete sen čarovný a bílý. Má víra nejvíc zazáří v nejzoufalejší chvíli. |