Ladislav Kunte: Otec Herben

[Panorama, r. XIII, 1935, č. 3, s. 42 a č. 4., s. 55.]

Můžeme mnoho věděti o člověku, zvláště je-li ten člověk známým a snad již také slavným spisovatelem, umělcem anebo mužem jinak veřejně činným a uznávaným, můžeme se cítit k němu poutáni úctou anebo jiným druhem sympatie, třebas i láskou, ale ... dokud jsme ho nepoznali osobně, zcela zblízka a tváří v tvar, dokud se ty naše představy a city nemohou připnouti k bezprostředním dojmům, vyzařujícím z jeho živé přítomnosti a z jeho osobnosti, zůstávají abstraktní mlhovinou, které sice neschází půvab, ale zato pevný tvar. A stává se pak někdy, že když ho poznáme hodně zblízka, býváme zklamáni: muž, o kterém jsme měli velkou a vznešenou představu, jeví se v bezprostřední blízkosti zcela malým a všedním; jindy však – a to právě byl můj a myslím, že ne pouze můj případ s Drem Herbenem — děje se pravý opak: nejen, že nejsme zklamáni, ale přesvědčujeme se, že představa i sebe skvělejší, již jsme si utvořili o muži nám dosud osobně neznámém, nerovná se ani zdaleka kouzlu, jimž působí jeho osobnost sama.

Před třiceti lety jsem Herbena ještě osobně neznal, vážil jsem si ho však, neboť jsem znal jeho spisy, čítal jsem jeho „Čas", věděl jsem, že je věrným druhem a spolubojovníkem Masarykovým, zkrátka věděl jsem o něm celkem nebo aspoň přibližně vše, co mohl vědět čtenář pozorně si všímající soudobého kulturního a politického života, který byl tenkrát mnohem méně složitý než dnes. Bezprostředním podnětem k osobnímu seznámení byla mi t. zv. aféra sirotčích peněz, která právě letos může také slaviti třicetileté jubileum. Byla to pletka, která však tenkrát velice rozčilovala čtenáře „Času" a jeho nepřátelům byla pochoutkou; směs nedorozumění — především nedorozumění — pak klepů a konečně i pravdy — té pravdy totiž, která se právě touto aférou stala veřejně známou po celém českém globu: že se Dr Herben oddává přepychovému požitku: kouří viržinky, ne snad lacinou fajfku nebo kraťasy, ale považte, opravdu viržinky, kus za 10 haléřů (předválečných)! Četl jsem vše, co se týkalo „aféry" a utvořil jsem si ovšem úsudek, že se Dru Herbenovi děje velká křivda; ta křivda pobouřila mne tak, že jsem se rozhodl napsat mu dopis, v němž ho ujistím svými sympatiemi. Ale jednak proto, že in puncto psaní dopisů bývá u mne odhodláním a provedením cesta předaleká, jednak, že jsem si konečně musil říci, že Dru Herbenovi kozla záleží na mých sympatiích — člověka mu zcela neznámého — a že by to snad vzbudilo u něho dojem vtíravosti, nenapsal jsem nic ... až jednoho dne, ale to už bylo po „aféře", čtu v „Čechu", že myši opouštějí koráb, že z „Času" odchází několik redaktorů; i použil jsem této příležitosti, abych rozřešil svůj tehdejší palčivý problém osobní, a bez dlouhého rozvažováni napsal jsem Dru Herbenovi stručný dopis, ve kterém jsem se mu nabídl za redaktora a dodatečně připojil, že nezávisle na tom, zdali přijme mou nabídku či ne, chovám úctu k jeho práci a odsuzuji útoky, jichž byl předmětem. A za několik dní nato měl jsem v ruce lístek, v němž mne Dr Herben zval k rozmluvě o mé nabídce.

Redakce „Času" měla tehdy místnosti v Jungmannově ulici v prvním patře starého Beaufortova domu, který se tenkrát ještě nejmenoval a také věru nebyl palácem. Byly to místnosti velmi ponuré, což je sice řečeno velmi eufemisticky, nemohu však o nich mluviti z!e, neboť se k nim váží nejkrásnější vzpomínky z let dávno a bohužel navždy minulých. Byly to místnosti dvě, do dvou se vcházelo prostrannou administrací: jedna veliká vzadu vzadu vlevo se šesti stolky pro redaktory, druhá vpravo — maličký kabinetek (zase eufemism!), vyplněný asi tak z jedné čtvrtiny psacím stolem – to byla pracovna Dra Herbena. A v tomto kumbálku jsem tedy kteréhosi prosincového dne v roce 1905 po prvé spatřil tváří v tvář, po prvé s ním mluvil, a když jsem po krátké chvíli odcházel, měl jsem dojem, který v životě bývá nadmíru vzácný a jen těžko se dá popsat, přes to či spíše právě proto, že jeho vlastni podstata je vždycky táž a je zcela prostá: je to vždy pocit jakéhosi oproštění nebo jak bych jej nazval; jako byste právě vyšli z lázně, osvěženi a s myslí dětsky čistou, neboť kal všedních starostí a zájmů je ten tam, dýchá se vám volněji, i vše kolem vás je jaksi krásnější a jakoby nové, lidé, které potkáváte, jsou vesměs dobří a v duši znějí zvony na znamení velikého svátku. Vykládám si to tak: téměř všichni lidé, mezi kterými se pohybujeme a s nimiž se stýkáme, nejen lidé cizí, ale i nám zcela blízcí, mívají masky i my sami máme svou zásobu masek, z nichž nasazujeme automaticky tu, která se nám právě hodí. A tu se stane — ačkoliv to bývá případ vzácný — že se setkáte s člověkem zcela pravdivým a srdce dětsky upřímného, který nemá masky, poněvadž je nepotřebuje; a rázem, aniž víte proč a jak se to stalo, i vaše vlastní maska je dole, i vy stáváte se člověkem zcela pravdivým a je vám hned volněji, vaše mysl je naplněna důvěrou a upřímnosti. Tak, pravé tak se mi vedlo při prvém setkání s Drem Herbenem — a s několika jinými muži, ale o těch nyní nemluvím.

A od onoho dne začal náš pravidelný a téměř každodenní styk, který potrval až do zastaveni „Času" ve válečném roce 1915. Poznal jsem Dra Herbena jako žurnalistu, měl jsem přístup i do jeho rodiny, poznal jsem ho jako člověka, a dlouholetý ten styk jen utvrdil kouzlo, jímž působila na mne osobnost Dra Herbena v první den našeho setkání; a kdybych měl jedním slovem vyjádřiti vlastnost, kterou podle svých zkušenosti pokládám za nejvýznačnější rys povahy Herbenovy, řekl bych: Toto jest muž, který nemůže klamati. Nedomnívejte se, prosím, že to je vlastnost všední. Je to ona vlastnost, která předurčila Herbena, aby se stal spolubojovníkem Masarykovým za ozdravení českého života od kazů, které jej hyzdily a jichž podstatou byla vždy nějaká lež: boj proti legendě rukopisné, proti hrubému antisemitismu, jaký se projevil v aféře Hilsnerově, proti klerikalismu, proti politickému šarlatánství, proti žurnalistické frasi a všem jiným formám veřejné lži mohl vésti jedině muž k takovému boji předurčený celou vnitřní svou bytostí, která, sama klamu neschopná, nebyla také schopna žít v prostředí prosyceném lží. Proto Herbenovo žurnalistické povolání a způsob, jakým je prováděl ve svém „Čase", nebyly jen věcí talentu a ještě méně věcí nahodilého výběru, ale životní nutností v nejhlubším smyslu toho slova; Herben nemohl býti ničím jiným než novinářem, a to novinářem realistickým — ve smyslu, který jménu realism dal Masaryk i on sám — z téže příčiny, proč ze žitného zrna nemůže vyrůsti nic jiného než žitný klas.

Šéfredaktor „Času" byl nejpilnějším a beze sporu nejvýkonnějším členem své redakce. Seděl ve svém kumbálku zavalen spoustou novin, revui, korespondence a rukopisů a vše to zpravidla sám zpracovával a upravoval pro běžně číslo novin sám; jen výjimečně přinesl některému redaktoru zatržené místo v některém listu, aby je zpracoval. Jak tuto spoustu tištěného papíru zvládl — a to v čase poměrně krátkém a často přerušovaném redakčními návštěvami a kolokviemi s mladistvými většinou dodavateli beletristických příspěvků pro nedělní přílohu -bylo jeho tajemstvím; měl patrně zvláštní a dlouholetou čtenářskou i redaktorskou praxí zbystřený smysl, že nalézal snadno zrno ve spoustě plev a přehlížeje plevy, nepřehlédl ani jediného zrna. Psal drobným písmem a neopominul žádné příležitosti, aby nám i jiným přispivatelům nekladl na srdce, abychom psali čitelně, už s ohledem na zrak sazečův; často se s takovou připomínkou obracel výslovně na mne a poněvadž Dru Herbenovi bylo těžko co odepřít a i sám jsem musil uznat, že můj rukopis by se měl polepšit, upřímně jsem se o to snažil — výsledkem bylo, bohužel, jen vyrovnání na několik málo procent.

Starostí Herbenovou byly úvodníky, které sice vždy sám nepsal, ale vždy aspoň upravoval, to jest počešťoval a krátil, po případě i doplňoval, dále denní „Besídka" (feuilleton) „Páté přes deváté" — to byla sbírka zajímavých zpráviček, krátkých polemik nebo glos k událostem dne, nejosobitější a také pro „Čas" nejvíce charakteristická a v něm nejvíce vyhledávaná rubrika Herbenova, často až do dnešního dne jinými listy napodobená, nikdy však nedostižená — dále rubrika „Drobností" a „Politická kronika", v níž vždy několika řádky dovedl způsobem jen jemu vlastním zachytiti a vystihnouti jádro politických událostí dne.

číslo 4

Teprve později, když redaktoři, kteří za mých dob byli téměř do jednoho nováčci, se zapracovali, přenechával jim část těchto starostí a práce. Dokud „Čas" nezměnil svých místností sousedících s Herbenovým bytem, měl Dr Herben na starosti i poslední revisi stránek, takže jeho denní pensum se končilo kolem 2. hodiny ranní. Redakce „Času" byla velmi nuzně vybavena pomůckami, jako je příruční knihovna nebo archiv — toho neměla vůbec — ale tento nedostatek nebyl příliš pociťován, leda když byl Dr Herben na dovolené. Nahrazovala jej neobyčejná a vždy pohotová Herbenova paměť. Jeho stále živému zájmu o vše, co se děje v českém životě politickém, kulturním nebo uměleckém, odpovídala vskutku encyklopedické znalosti ze všech těchto a ještě několika jiných oborů; přímo úžasná pak byla jeho znalost osob, zejména veřejně činných. Z toho důvodu byly Dru Herbenovi vyhrazeny všecky nekrology; zřídka kdy potřeboval k nim shledávati životopisná data ze slovníků, měl je v paměti a co bylo hlavní: znal lidi a způsob, jakým dovedl někdy v jedné dvou větách, jindy v dlouhém článku podati charakteristiku nebožtíkovu, byl vpravdě mistrovský.

... Mezi 5. a 6. hodinou přicházíval Dr Herben na chvíli mezi nás redaktory; to byla čtvrthodinka jeho i našeho oddechu, chvíle pohody, milá a vzácná chvíle, v níž se redakce měnila v kruh takřka rodinný. Tu pohodu působila pouhá přítomnost Dra Herbena, který, pokuřuje svou viržinku, když jsme odložili pera nebo odvrátili hlavy od novin, ujímal se slova, nejčastěji otázkou, nemáme-li něco do „Drobností“ nebo pro „Páté přes deváté"; a když to bylo rozřešeno, pokračoval buď anekdotou nebo nějakou zpravidla veselou příhodou (jestliže vyňal viržinku, trochu se natřásl, pousmál a někdy i poposkočil, věděli jsme, že to bude anekdota) — anebo udílel lekci z češtiny; a ty lekce bývaly velmi časté. Podnětem k nim býval zpravidla nějaký mluvnický nebo slohový poklesek, nějaký „jinotaj" — tak říkal Dr Herben každé větě, jejíž smysl nebyl dost jasný — nalézající se v posledním Čísle „Času" nebo rukopise položeném na stůl. Opravdu, Dr. Herben nesnášel dobře „jinotajů". Jako jeho vlastní sloh byl prostý, průhledně jasný a při tom jadrný a živý — co věta, to myšlenka přesně zformovaná a jasná, vždy zcela určité ano anebo určité ne a nikdy měkkýšovitý kompromis mezi tím ano a ne — tak netrpěl v „Čase“ a odmítal i v literatuře všecky nejasnosti, neurčitosti, rozvláčnosti, nebo dokonce bombast a frázi, a nemilosrdně škrtal slova zbytečná a slova mrtvá. Masarykovo realistické heslo: „věci, ne slova" bylo pro něho zákonem i pro každý projev písemný. Aplikoval realism i na novinářský sloh a chápal i vykládal jej jako věcnost. Požadoval jej v tomto významu i od poesie a zacházel v tom nepochybně až do jednostranností: proto na příklad byl jeho básníkem Machar, ale nemohl jím býti Březina, ba ani Sova; ale Herben nemohl býti jiný než byl. Herbenovu lekci z češtiny bral si každý z nás k srdci, zejména byl-li jí přímo potrefen, ale nikdo se jí nemohl cítit raněn, a to ne pouze proto, že musil uznati její správnost, nýbrž především proto, že Dr Herben i výtku velmi vážnou dovedl udíleti způsobem tak srdečné přátelským a nekantorským, že v ní vinník mohl spatřovati spíše projev důvěry, že se podobného hříchu proti Gebauerovým „Pravidlům hledícím“ nebo duchu češtiny více nedopustí.

Tyto lekce byly jedním a živý i skvělý příklad, jimž byl Herben sám jako praktický novinář, byl druhým a silnějším prostředkem, jímž si Dr Herben vychovával své redaktory — a vychoval jich mnoho, možno říci bez přeháněni: celou generaci. Pravím: vychoval, neboť zejména v prvních letech, kdy „Čas" nebyl ještě finančně zajištěn, přicházeli do redakce jinoši ještě zcela zelení, studenti, kteří za malý, ale své výkonnosti zcela přiměřený plat se pod vedením Herbenovým obeznamovali s novinářským řemeslem, později pak odcházeli buď do jiných povoláni nebo do jiných listů, kde jím kynula jistější existence. To však vím více jen z doslechu; v době, kdy já jsem do redakce vstoupil, měl „Čas" již pevný finanční základ a redakce byla stálejší; ale i tuto redakci, která až do konce zůstala „Času" věrnou, si Dr Herben v pravém slova smyslu vychoval.

Ta naše redakce! Byla to volná republika, a povrchní pozorovatel by snadno byl mohl nabytí dojmu, že je až příliš volná, že ji nikdo neřídí a že „Čas" je listem, do kterého sice tito redaktoři i jiní přispívatelé píší, ale který se záhadným jakýmsi způsobem rediguje vlastně sám. Byl by to býval dojem venkoncem nesprávný, ale byl možný proto, že autorita řídící redakci se uplatňovala způsobem takřka neviditelným a neslyšitelnýrn. Šéfredaktor — kterému jsme ostatně nikdy tak neříkali, byl prostě „panem doktorem" v přímém oslovení a „otcem Herbenem“, mluvilo-li se o něm, Dušek říkával mu po staru i „majstr" — jako by ani nebyl šéfredaktorem, nevládl a nebyl vůbec schopen vládnouti redakci silnou rukou a mračnopozornou přísností, dovedl nanejvýš udíleti pokyny a rady, ne vsak rozkazy, jeho domluvy — ostatně velmi řídké — byly vždy srdečně přátelské, nikdy šéfovské, ba zdánlivě si ani nevšímal toho, jsou-li redaktoři při své práci. A přece si nedovedu představiti šéfredaktora, který by ve své redakci byl větší autoritou, než nám byl Dr Herben, právě tak jako si nedovedu představili redakci, která by byla ochotnější vyhovět každému pokynu svého šéfa nebo více lnula ke svému listu než stará redakce „Času". To působil jednak skvělý vzor, jakým nám byl Dr Herben jako novinář, jednak — a to snad ještě více — osobní jeho kouzlo, o kterém jsem si již zmínil a které zavazovalo. Zavazovalo především k tomu, abychom nezklamali důvěru muže, kterého jsme si nejen vážili pro vynikající vlastnosti jeho ducha a jeho dílo, ale kterého jsme i milovali pro dobrotu jeho upřímného, klamu a falše neschopného srdce. To byla autorita, která řídila redakci Času a učinila z ní jakýsi druh rodiny, stmelené jediným společným zájmem: vykonat svou práci, jak nejlépe jsme dovedli. Že vedle Dra Herbena — nebo správněji řečeno: skrze něj — měl na „Čas" a jeho redakci vliv, a to vliv směrodatný, třebaže týmž směrem působící jako vlastní vliv Herbenův, i prof. Masaryk, je ovšem známé, ale to by byla už jiná kapitola.

Na konec ještě slovo o činnosti Dra Herbena v „Čase“ za války. To nebyla už jen činnost redakční, ostatně velmi omezená — Dru Herbenovi zůstalo z ní takřka jen psaní „sloupků", ve kterém se střídal nejčastěji s architektem Zárubou-Pfeffermanem — ale činnost povahy zcela jiné; řekl bych: činnost důvěrnická a zpovědnická nebo, přesněji, těšitelská. Do pracovny Dra Herbena přicházelo i před válkou mnoho návštěvníků, ale nikdy ne tolik, jako v době války. Byli to návštěvnici různého druhu: vojáci z fronty, kteří přinášeli zprávy; desertér, který potřeboval civilních šatů; posel z Ruska; ruští zajatci, uprchlí z tábora a hledající úkryt; nejvíce však bylo takových, kteří si k Dru Herbenovi přicházeli pro útěchu. Přiváděl je strach, aby to Němci a Rakušané nevyhráli, nejistota, co se děje na frontách a vůbec, otázka, co bude s námi, a jiné starosti toho rázu. Někteří příchozí byli jen vážni, na jiných bylo zřejmě znát, že jsou sklíčeni — ale když odcházeli, ti vážní a jen zachmuření se vyjasnili a ti prve sklíčení byli teď vzpřímeni a sám úsměv. Dr Herben dovedl potěšiti každého a všecky; jak, ví jen on a návštěvníci sami. Pochybuji však, že to byly jen dobré zprávy, které měl vždy připraveny, aby jimi těšil zarmoucené a bázlivé; mám naopak dobrý důvod, abych něco jiného pokládal za nejpůsobivější jeho prostředek proti válečným nejistotám a strachům: jeho vlastni vnitřní jistotu, jeho neotřesitelnou víru v Masaryka a ve vítězství pravdy. Tato vnitřní jistota, víra v Masaryka a ve vítězství pravdy splývaly u Herbena úplně v jedno, je to jen trojí výraz pro jediný, zcela osobitý povahový rys, který v něm byl již dávno před válkou a uzrál v definitivní tvar patrně již tenkrát, když mladý brumovický student, jehož duše všemi svými svěžími silami se drala po pravdě a vzpírala klamům, hradícím cestu k ní, nalezl ve starším a také již vyspělejším svém krajanu, vůdce a přímo ztělesnění vlastního ideálu; jak by byl mohl, uvěřiv jednou pro celý život v Masaryka, zapochybovat o tom, že pravda zvítězí? A tento výrazný, dlouhými lety společných bojů ještě upevněný rys osobnosti Herbenovy působil teď, za války, jako součást osobního jeho kouzla: ta jistota a víra, která z něho vyzařovala, přitahovala k němu ty, kdo jí potřebovali jako léku proti svým pochybnostem. I v tom byl Dr Herben mužem, který nikoho nezklamal.