Břetislav Štorm: Vožický stavitel Jan Břicháč

[Zprávy památkové péče, r. XV., 1955, s. 74]

Nová Ves u Mladé Vožice - Doležalův dům

Mladá Vožice si bezmála až do přítomné doby zachovala charakter poddanského městečka. V první polovině 19. století, když komunikace měnily tvář našich měst, zůstala Vožice stranou všeho ruchu. Čas se tu zastavil na celé století, město žilo jen jako přirozené středisko nedalekého zemědělského okolí. Nepoznalo nic než zralý klasicismus dvacátých let minulého věku a z tohoto odkazu se udržovalo až do počátku našeho století.

Od roku 1827 ovládala Vožici s hradního kopce kuenburská empirová přístavba raně barokové kaple, která také byla posledním výtvarným projevem, spojujícím město se světem. Od té doby byl klasicismus oficiálním městským slohem, jehož svrchovanou vládu potvrdily jen tři významnější výjimky. Byla to především časně romantická synagoga, postavená 1830 panským zednickým mistrem Josefem Wenzem, roku 1949 pohříchu zkomolená. Na stavbu přispěl materiálem vožický hrabě Kuenburg, jehož znak se spatřoval na bočním průčelí zdobeném trojicí slepých červených arkád. Romantická budova synagogy vznikla tedy spíše jako dobový projev šlechtické módy než z vnitřní potřeby židovské obce, jíž asi pramálo záleželo na tom, bude-li míti gotický templ. V období pozdního romantismu (1879) přestavěla městská obec vožická klasicistně svou radnici, na hlavní konšelovou římsu však dala postaviti attiku s cimbuřím. Poslední výjimkou je novogotická přestavba někdejší pozdněgotické solnice a městské zvonice podle návrhu Antonína Turka z roku 1904. Jinak se ve Vožici stavělo napořád klasicistně.

Zajímavou osobností této klasicistní Vožice na rozhraní 19. a 20.-století je zednický mistr Jan Břicháč. Narodil se 27. června 1853 v Mladé Vožici, pracoval se svým otcem, koncesovaným zedníkem, velmi dovedně a po návratu z Plzně, kde navštěvoval dvouletou průmyslovou školu, políroval a složil mistrovskou zkoušku. Kolem roku 1900 se osamostatnil, dobře stavěl a své stavby s vrozenou vášní zdobil štukovými ornamenty a reliéfy; nakonec se však dosti nuzně živil spíše kreslením plánů a řezbářstvím. Zemřel neznámého dne měsíce ledna 1914 hladem a zimou ve stáji obecního domu.

Ve Vožici postavil po roce 1900 klasicistní Petršův dům čp. 77, v Nové Vsi roku 1901 romantický dům Doležalův.

Patrový nárožní dům Petršův v Mladé Vožici je jednoduchá klasicistní stavba o 3 + 4 osách, dnes znehodnocená eternitovou krytinou. Subtilní římsy a články jsou ostře vytaženy. Okna přízemí, lemovaná úzkou šambránou, jsou chráněna rovnými římsami, podepřenými třikrát zalomenými pásky, vyrůstajícími po bocích šambrán; v ploše nadokeníku je nanesen nepopsatelný křidélkový ornament. Okno i s nadokenní římsou je ještě jednou orámováno úzkou lištou. Je to asi vlastní vynález Břicháčův, právě tak jako domovní portál, lemovaný úzkými lesenami, v nadpraží svázanými jen tenkým astragalem. Leseny nesou čtvercové podvaly s rozetami, které podpírají kusé římsy tympanonu, jehož plocha je vyplněna vysokým štukovým reliéfem, vznášejícím se takřka bez opory nad vraty, rozdělenými ještě po klasicistním způsobu a zdobenými řezanými středy výplní. Reliéf, sochařsky svrchovaně naivní, avšak komposičně vyvážený a plasticky plný, zobrazuje dvě ležící ženské alegorické postavy představující pravděpodobně zároveň Vědu a Osvětu, Umění a Průmysl, podle atributů, které jim Břicháč vložil do rukou. Levá se opírá loktem o knihu, v pravici drží pochodeň, pravá tiskne k hrudi násadu kladiva, levicí zvedá pohár. Komposice vrcholí uprostřed volutovou kartuší s ženskou maskou, mezi voluty je vetknuto cosi jako piniová šiška.

Doležalův dům v Nové Vsi u Mladé Vožice, prosté přízemní obytné stavení statku, má bohatě modelovaný štít, zatížený na vrcholu a na okapních nadezdívkách podjímanými čtyrbokými jehlany; štítová římsa je lemována prořezávaným obloučkovým vlysem. Mezi půdními okénky, obvedenými obvyklými klasicistními šambránami je vymodelován veliký reliéf sv. Josefa, stojící na kusé římse založené v úrovni vnějšího lištování velkých oken přízemí. Plastická úprava těchto oken je téměř stejná jako na domě Petršově.

Lze těžko odhadnouti, jaký by byl osud Jana Břicháče, kdyby ho stavitelské úspěchy vytrhly z jeho vožického prostředí. Lze se však domnívati, že jen v tomto prostředí mohlo se jeho nesporné nadání svobodně rozvinout všemi výrazovými prostředky lidového umělce, zatím co bezradná měšťanská kultura již dávno hledala v lidovém umění svou záchranu.