Emanuel Baláš - Vladimír Klíma: Vesnické stavby v okrese votickém

[Český lid, r. IX (41), 1954, s. 159 - 168]

Úvodem nutno poznamenat, že v této práci nejde o podrobnou analysu vesnických staveb v okrese votickém ve spojitosti se všemi podmínkami, které usměrňovaly vývoj tamní lidové architektury. K této analyse nelze zatím přistoupit, poněvadž není dosud shromážděn všechen potřebný materiál, na základě něhož by bylo možno podat důkladný obraz, jak se lidová architektura na Voticku utvářela v rámci celkového vývoje naší lidové architektury v jednotlivých historických údobích. Ovšem takové zpracování lidové architektury celého okresu nebylo by možno vtěsnat pouze na několik stran článku, jehož rozsah je úzce vymezen. Proto jde tu spíše o článek podávající povšechný přehled o současném stavu vesnických staveb v okrese votickém — o článek, zpracovaný na základě materiálu z průzkumu lidové architektury v roce 1953,¹ při němž šlo hlavně o zachycení starých mizejících lidových staveb, z nichž jsou na Voticku nejpozoruhodnější roubené polygonální stodoly. Těm je také věnována v článku větší pozornost a mimo to je tu brán i zřetel (alespoň v rámci daných možností) též k jiným starým roubeným stavbám a pak i k novější výstavbě vesnic na Voticku.

Vzhledem k vymezení rozsahu článku nelze tu patřičně rozebírat jednotlivé konkrétní případy lidových staveb, které by i vyžadovaly podrobnějšího rozboru pro svůj ethnografický význam.

Těžisko článku spočívá v tom, že jsou v něm naznačeny různé ethnografické jevy, vztahující se k lidové architektuře na Voticku a mající význam i pro osvětlení různých otázek vůbec v naší lidové architektuře, i když je bude nutno ještě prohloubeněji řešit na základě dalšího materiálu. Dále jsou tu objasněny též určité vztahy a závislosti některých jevů, jež třebas byly dříve nesprávně vysvětlovány (na př. konstrukce polygonálních stodol). A právě v těchto přínosech spočívá hlavní význam této práce.

Votický okres je vyplněn z největší části pahorkatinou, která přechází tu povlovně, jinde zase příkřeji do táhlých nebo úzkých údolí. Nejnižší polohu má severozápadní část okresu s mírně zvlněnou rovinou. Vrcholky i svahy kopců jsou porostlé jehličnatými, ponejvíce smrkovými lesy, k nimž se na stráních připojují písčitá a kamenitá pole.

Poněvadž velká část území má poměrně vysokou polohu (přes tři čtvrtiny okresu má nadmořskou výšku mezi 400 až 600 m), je tu i podnebí velmi drsné. Votický okres má nejstudenější .průměrnou roční teplotu z celého pražského kraje (7 °C). Dešťové srážky jsou nepatrné, takže půda trpí nedostatkem vláhy, a též vodní síť je značně řídká. Celý okres, ač má dosti velikou rozlohu (437,63 km²), nemá větší řeky, jen jihovýchodní částí okresu (Mladovožickem) protéká poměrně malá říčka Blanice. Potoky v údolích napájejí mnohé rybníky, sloužící hlavně k chovu ryb. Největší rozlohu (60 ha) má Pohrázský rybník u Tomic, dále je-na Voticku ještě několik rybníků s rozlohou přes 20 ha a pak četné menší rybníky. Mimo to téměř v každé obci je jeden nebo i více rybníků, které většinou nejsou určeny k chovu ryb, ale slouží zase k napájení dobytka, plavení domácí drůbeže a v případě potřeby i k hašení požáru.

Převážnou část složení půdy na Voticku tvoří žula a rula, která těžko zvětrává, takže se vytváří málo zeminy a pole s písčitou a kamenitou ornicí jsou málo úrodná.

Po stránce komunikační je Voticko již z dřívějších dob poměrně k jiným oblastem hodně zanedbáno. V celém okrese je jen jedna hlavní železnice s vedlejší odbočkou na Sedlčany, takže i větší obce (na př. město Mladá Vozíce, dále Miličín, Neustupov, Jankov a j.) jsou bez železnice. Nejdůležitější silniční komunikací je státní silnice Votice-Miličín-Mezno, od níž se rozvětvují okresní silnice, někde dosti zanedbané. Četné obce a osady mají jako jedinou komunikační spojku s okolím .pouze polní cestu, která bývá často kamenitá a málo sjízdná i za nejpříznivějšího počasí.

I když je votický okres málo úrodný, přece má ráz převážně zemědělský. Obyvatelstvo se živí hlavně polním hospodářstvím a chovem dobytka. Značně řídká vodní síť i zanedbanost po stránce komunikační nevytvářely tu vhodné podmínky pro plný rozvoj průmyslu. A pokud se tu jaký průmysl rozvinul (lihovarnictví, pivovarnictví, mlynářství), je závislý většinou na zemědělství. Rozvoj zemědělství, které ještě do nedávná bylo dosti zaostalé, probíhal ve zdejším kraji velmi pomalu. Způsobovaly to hlavně hospodářské krise a nepříznivé přírodní a j. podmínky. Nepatrný příjem z hospodářství sotva stačil na zaplacení vysokých daní a jiných poplatků, a tak sociální postavení chalupníků i sedláků bylo velmi špatné. Hospodářství byla zadlužována a nízká životní úroveň lidu víc a více se zhoršovala. Následky hospodářských krisí se projevily jak v malém rozvoji zemědělství, tak i ve stavebnictví. V dnešní době se rozvíjí zemědělství v rámci jednotných zemědělských družstev, která jsou již založena v převážné většině obcí.

¹ Jde o průzkum lidových staveb na Voticku, který v min. roce vykonal býv. Kabinet pro národopis ČSAV.

str. 157

Hlavni zemědělskou plodinou na Voticku bylo odedávna žito, dále se pěstuje ječmen a oves a jen v níže položených úrodnějších krajích se daří i pšenice. Len se seje jen velmi zřídka, poněvadž mu nevyhovuje suché prostředí. Všude se pěstují ve velké míře brambory.

Osídlení a zastavění v obcích. Osídlení votického okresu sahá do dávných dob, jak o tom svědčí archeologické nálezy i zbytky románských staveb. V době značného rozvoje průmyslu v jiných oblastech, došlo hlavně koncem minulého a začátkem tohoto století k odlidňování votického okresu, takže hustota obyvatelstva je tu i v nynější době poměrně nízká (51 obyv. na l km²). Dokonce okresní město Votice má jen 1.933 obyvatel a značným nedostatkem obyvatelstva trpí i vesnice. Zemědělství bylo málo výnosné, nestačilo na výživu celé rodiny, a proto část obyvatelstva byla nucena hledat zaměstnání v továrnách jiných průmyslových krajů.

Osady byly zakládány v údolích, na stráních i na náhorních rovinách. Rozloha celkového zastavění zpravidla není veliká, větších obcí je poměrně málo. Jednotlivé obce mají spíše více osad (3—5, někdy i 6), z nichž některé se časem rozrostly i do větších rozměrů než základní obce. Nepříznivé podmínky, a zejména malý rozvoj průmyslu neumožňoval vytvářet rozsáhlejší vesnice.

V některých obcích je možno pozorovat v zastavění určitý řád, ale jsou mnohé obce a osady též s nepravidelným shlukem obydlí nebo i s horským osídlením (s usedlostmi volně rozestavěnými po katastru ve větších vzdálenostech od sebe, často bez oplocení).² K pravidelnostem v zastavění docházelo tam, kde se při výstavbě obce uplatňoval přímý vliv vrchnosti anebo kde to též umožňoval vhodný terén. Někde se jeví pravidelné zastavění jen kolem návsi nebo komunikace a odlehlejší usedlosti jsou volně rozestavěny po katastru podle toho, jak to umožňoval terén nebo i rozloha stavebního místa. Zastavění v obcích nevytváří zpravidla dlouhé řady, a rozbíhá se od centra na všechny strany. Jen v osadách, vrchností založených koncem 18. a poč. 19. stol., postupuje pravidelné zastavění v jedné nebo ve dvou řadách podél komunikace a jednotlivé domy jsou od sebe odděleny zahrádkami nebo dvorky. V několika větších zemědělských obcích, kde se při výstavbě uplatňoval také vliv města (na př. v Neustupově, Miličíně, Jankově, Lažanech), má část zastavění ulicový ráz. Domy, postavené v souvislých řadách těsně vedle sebe a orientované boční stranou k silnici nebo návsi, mají klenuté průjezdy na dvůr, zpravidla při jedné straně (ojediněle jsou průjezdy i uprostřed domu).

Náves, často s rybníčkem, mívá nepravidelný tvar, zřídka se podobá čtverci, obdélníku nebo trojúhelníku. V pozdější době, zejména v období mezi dvěma světovými válkami, dochází též k částečnému zastavování návsi. Jednotlivé usedlosti jsou orientovány zpravidla štítovým průčelím k návsi a štítovou nebo boční stranou ke komunikaci.³ V ojedinělých případech mají na orientaci domů vliv též světové strany. Je to patrno na př. v Březině (u Vel. Heřmanic), kde jsou téměř všechny domy postaveny štítovým průčelím k východu, nebo i ve Vlastišově (u Zvěstova), kde je zase převážná většina domů obrácena štítem k severovýchodu. V obou případech dvůr a hlavní boční strana se vstupem do domu a zápražím je nejvíce vystavena slunci.

Zastavění v obcích, jak se jeví v současné době, je převážně novější. Většina domů byla vystavěna již v tomto století, méně domů je z minulého století (zejména z 2. pol.), a pokud jde o lidové stavby ještě starší, těch se zachovalo do dnešní doby už jen velmi málo; jsou to převážně stavby hospodářské (stodoly, špýchary) a ojediněle též obytná stavení, která jsou již nyní hlavně v interiéru ponejvíce přestavěna a upravena.4 Z datovaných objektů lze soudit, že nejstarší dosud zachované lidové stavby na Voticku jsou ze 17. století.5

Rozloha a situace usedlostí. Sociální rozvrstvení obyvatelstva se jeví také v obydlí a hospodářském příslušenství (ve výstavbě i v rozloze). Chalupníci, kteří vlastní jen zahradu a kousek pole, mají jednotraktové stavení s obytnou částí, chlévem a stodůlkou pod jednou střechou. Disposice je podélná nebo ve tvaru „L", je-li k obytné části s chlévem připojena do úhlu stodola. Zámožnější hospodáři s větší rozlohou pozemků mohli si vybudovat rozsáhlejší usedlosti, skládající se z několika objektů.

Nelze říci, že by v situaci vícetraktových hospodářských usedlostí byla naprostá pravidelnost. U některých usedlostí jsou objekty volně rozestavěny kolem dvora, jinde má dvůr pravidelný, přibližně obdélníkový nebo čtvercový tvar a je vpředu uzavřen ohradní zdí s vjezdní branou a brankou pro pěší. Na jedné straně dvora je obytné stavení s chlévem, příp. i kůlnou, na druhé straně je výměnek, stáje pro koně a vzadu uzavírá dvůr stodola, kolem níž vede cesta do polí. U ohradní zdi naproti obytnému stavení (nebo též na jiném vhodném místě na dvoře) stojí roubená sýpka. Na štítové straně před obytným stavením bývá květinová a zeleninová zahrádka, a pokud je na druhé straně dvora vpředu výměnek, je zahrádka i před ním. Zahrádka mívá vyšší úroveň než okolní terén, a je-li více nadzvednuta, zabezpečuje zeminu před sesutím

² Horské osídlení je na př. v Plchově a Vojslavicích (obě osady patří k obci Kobylí).
³ Většina domů je obrácena ke komunikaci štítovou stranou.
⁴ Množství zachovaných nejstarších dřevěných staveb ze 17. a 18. stol. (některých snad i z počátku 19. stol.), mladších staveb kamenných z 19. a poč. 20. stol. a cihlových staveb z tohoto století nelze vyjádřit ani přibližně stejným poměrem u jednotlivých obcí a osad. V některých obcích (zejména poblíž měst a silniční neb železniční komunikace) úplně převládají cihlové stavby z tohoto století, zatím co v odlehlých osadách se zvyšuje poněkud počet kamenných a dřevěných staveb, avšak dřevěné stavby nikde nepřevládají. Všeobecně lze říci, že celkově na vesnicích ve votickém okrese nyní převládají cihlové stavby, ovšem dosti veliký je počet i kamenných staveb a poměrně velmi málo je staveb dřevěných.
⁵ Ve votickém okrese byly v r. 1953 zjištěny jen dvě datované stavby ze 17. stol., a to desítiboká roubená stodola v Durdicích u čp. 7 (obec Arnoštovice) z r. 1648 a čtyřboká roubená stodola v Černoticích u čp. l (obec Bonkovice) z r. 1698. Není však vyloučeno, že i některé nedatované roubené stodoly nebo též jiné staré dřevěné stavby, které se na Voticku zachovaly, pocházejí ze 17. století.

str. 158

ohřadní podezdívka z lomového kamene. Za hospodářstvím je ovocné zahrada, ohrazená tyčkovým plotem; její tvar i rozloha bývá různá.

Stavební materiál. Nejstarším stavebním materiálem na Voticku bylo dřevo, jehož se tu používalo všeobecně k stavbám do konce 18. století a ve zmenšené míře (hlavně vlivem různých vrchnostenských zákazů) i v prvé polovině 19. století, kdy se již začínalo stavět též z kamene, ovšem jen velmi zřídka. V druhé polovině min. století, kdy se také projevil nedostatek dřeva (v důsledku jeho zvýšené spotřeby v průmyslu) a tím též se zvýšila jeho cena, přistoupilo se v tamějším kraji všeobecně k levnějšímu stavebnímu materiálu — kamenu, jehož je na Voticku všude dostatek. V tehdejší době se používalo k stavbám též po domácku vyrobených, nepálených cihel (vepřovic), ale jen v nepatrné míře. Z kamene byla stavěna převážně větší hospodářství, neboť chalupník, jehož poměry se podstatně nezlepšily ani po zrušení roboty, nemohl stavět a musel i nadále bydlet ve své staré dřevěné chalupě. Pak, zejména počátkem 20. stol., kdy již na Voticku byly v provozu četné cihelny, z nichž některé (mnohem dříve založené) sloužily předtím jen k stavbě vrchnostenských objektů, začínají se uplatňovat vedle kamene i pálené cihly, které se staly běžným stavebním materiálem a úplně zatlačily kámen do pozadí v období prvé světové války a pak zejména v době pozdější. V posledních letech se vedle pálených cihel užívá (ale jen velmi zřídka) pálených nebo cementových tvárnic, ovšem cihly jako stavební materiál všeobecně převládají.

Pokud jde o krytinu, lze říci, že tradiční krytinou na Voticku do konce minulého století byl došek, jehož se používalo k pokrytí dřevěných i pozdějších zděných staveb. Jen ojedinělé staré dřevěné stavby a zděné podřadnější stavby vrchnostenské jsou kryty šindelem. Jinak současně s doškovou krytinou bylo všeobecně používáno šindele k ohraničení doškové střešní plochy, k úpravě hřebene a k pokrytí kabřince nebo kukly. Hřeben doškové střechy některých starších objektů je obložen drny anebo se překrývá v nynější době dlouhými, podélně skládanými prkny nebo i drážkovými taškami. Tvrdá tašková krytina začala se uplatňovat s použitím pálených cihel jako stavebního materiálu, neboť v mnohých cihelnách se vypalovaly vedle cihel i tašky. Zprvu to byly ploché pálené tašky, ale hlavně v období kolem první světové války nastupují všeobecně pálené a pak cementové drážkovky. V posledních letech začíná pronikat též krytina eternitová, jejíž přednost spočívá zejména v tom, že je lehká, ale její nevhodné použití nejen k pokrytí střechy, ale třebas i k obložení štítu staré roubené chalupy působí velmi nevzhledně.⁶

Obytné stavení.

Stěny, jejich konstrukce a vnější i vnitřní úprava. Původně se používalo k stavbám kulatého dřeva, ale u dosud zachovaných nejstarších dřevěných staveb na Voticku jsou již stěny roubeny z tesaných trámů s oblinami a kulatinu vidíme jen ojediněle na některých stodolách.⁷ Stavělo se bez základů na nízkou kamennou podezdívku, která sloužila k vyrovnání terénu a též k isolaci spodních trámů od zemní vlhkosti. Výšku stěny tvoří průměrně 10 trámů,⁸ které jsou v nárožích přeplátovány na oboustrannou rybinu. Mezery mezi trámy jsou utěsnány mechem, vyrovnány mazaninou a pak celé stěny jsou i zvenčí obíleny vápnem. Aby byly spodní trámy co nejvíce chráněny před vlhkem, bývají stěny u spodu obezděny. Obezdívka je zpravidla nízká, ale výjimečně dosahuje až k oknům. U některých starých dřevěných chalup jsou i celé stěny zvenčí omítnuty (jsou „v kožichu"); k omítání dřevěných stěn došlo v době, kdy se již začalo používat k stavbám kamene nebo cihel a zděné stěny se všeobecně omítaly. Vnější omítání dřevěných stěn spočívá hlavně ve snaze majitele přizpůsobit svou starou dřevěnou chalupu zděným novostavbám; a dalo se tak též z důvodů ochrany stěn před špatnými povětrnostními vlivy.⁹

Stěny zděných domů z kamene nebo cihel jsou zpravidla zvenčí omítnuty a olíčeny. U kamenných staveb z minulého a z poč. tohoto století jsou omítky ručně nanášené v malých plochách, mají nerovný povrch a tím se liší od řemeslně prováděných tvrdých omítek nynějších staveb. Na novějších domech se setkáme i s tvrdou cementovou omítkou, která na vesnických stavbách je velmi nevzhledná. Povrch omítnuté stěny je hladký nebo členěný vodorovnými pásy a vertikálními lisenami. Nároží bývá u některých domů po způsobu městských staveb též rustikováno; rustika

⁶ Na př. v osadě Prudice (obec Hoštice) je eternitem pokryta a má též eternitem obložený štít dřevěná chalupa z r. 1751 (jak bylo zjištěno při průzkumu v r. 1953, je to ve votickém okrese nejstarší datovaná chalupa).
⁷ Mimo to jsou z kulatých trámů (povalů) též některé staré stropy v místnostech obytného stavení.
⁸ Počet trámů ve stěně není vždy stejný a závisí na jejich síle.
⁹ V prvé polovině 19. století mohlo snad dojít v některém případě i na Voticku k omítnutí dřevěné stěny též k oklamání vrchnosti, která zakazovala používat dříví k novostavbám. O podobných případech na Chodsku píše J. Kramařík v článku „Stavební poměry na chodské vesnici v 30. a 40. letech XIX. století", publikovaném v „Československé ethnografii", roč. 1-1953, č. 2—3, str. 136—152. Ovšem takové výjimečné případy nelze zevšeobecňovat.

str. 159

je pouze napodobena v nízké vrstvě omítky nanesené na líc zdi. Základní plocha omítky má barvu bílou nebo šedou anebo světležlutou, zřídka světlezelenou nebo světlemodrou, a pásy, liseny, chambrany i rustika bývají bílé (v málo případech je mírně vystouplá plastika tmavší než základní plocha stěny).

Zevnitř jsou stěny roubených stavení alespoň ve světnici omítnuty a obíleny, v síni a komoře bývají jen olíčeny vápnem. U zděných staveb mají stěny na vnitřní straně hladkou omítku ve všech místnostech obytné části. V novostavbách i v některých starších domech bývají stěny ve světnici malovány (řemeslně šablonou nebo válečkem).

Otvory ve stěnách, a) Okna, která začínala u starých dřevěných chalup přibližně čtvrtým trámem, byla původně maličká a měla téměř čtvercový tvar. Nemívala ve všech místnostech stejné rozměry, v jizbě byla poněkud větší než v komoře. Jejich konstrukce byla velmi jednoduchá. Horní a spodní část ostění tvořily trámy stěn, do nich byly zasazeny svislé postranní sloupky a do jejich drážek byly začepovány konce kratších trámů stěny. V pozdější době začalo se ostění oken obkládat krycími lištami. Dnes i u starých chalup vidíme okna běžných rozměrů (70 x 90 cm nebo 80 x100 cm) a v truhlářské úpravě. Okna jsou všude v obytných místnostech dvojitá; vnější křídla (4 nebo 6 tabulková) otvírají se ven a některé nejnovější stavby mají moderní trojdílná okna, otevírající se dovnitř. U zděných staveb bývají okna orámována z omítky vystupující chambranou.

b) Dveře. Vchod do domu (někdy i dveře ke schodišti na půdu) je v boční stěně ze dvora. U dřevěných chalup první nebo druhý spodní trám je zároveň prahem a sedmý až desátý trám tvoří nadpraží, které u domovních dveří bývá často segmentovitě vyříznuto. Do prahu a nadpražního trámu jsou začepovány hrubě otesané postranní sloupy a do jejich drážky jsou zapuštěny trámy stěny. Vlastní jednokřídlé domovní dveře u starších chalup jsou zhotoveny ze širokých, svisle k sobě sražených silných desek, zpevněných na vnitřní straně příčnými svlaky. Zámožnější hospodář dal si zhotovit ozdobnější dveře s rámovou konstrukcí, vyplněnou průběžnými šikmými prkny nebo kratšími prkénky složenými do různých vzorců. Zděné novostavby mají domovní dveře truhlářské výroby s rámovým ostěním, krytým profilovanými lištami. Vnitřní dveře do světnice jsou i ve starých chalupách truhlářské, jen u černé kuchyně nebo komory jsou staré prkenné dveře s tesařskými zárubněmi.

V dřívějších dobách se zavíraly dveře na petlici a na dřevěné zámky, s nimiž se ojediněle na Voticku setkáváme i nyní, avšak dnes vesměs jsou dveře opatřovány běžnými kovovými zámky s klikami.

Stropy ve starých chalupách tvoří kulaté trámy (povaly) těsně položené vedle sebe ve směru podélné osy domu na příčných tesaných stropních trámech, které jsou prodlouženy nad zápraží. Konce povalů vyčnívají vpředu pod štítem poněkud před líc stěny. Ve styčných spárách jsou povaly vzájemně zajištěny hmoždinkami nebo klíny, aby se zatížení kteréhokoliv povalů přenášelo i na povaly ostatní. S půdní strany je na povalech hliněná mazanina. Povalový strop, který se udržel do dnešní doby jen ojediněle, natíral se dobytčí krví nebo žlučí. V nynější době vidíme i ve starých chalupách ve větší míře stropy prkenné anebo omítnuté a obílené stropy s rovným podhledem. Černá kuchyň, pokud je kde zachována, je zaklenuta valenou klenbou. U kamenných staveb z druhé poloviny minulého století jsou stropy klenuté, v místnostech obytné části tvoří strop česká stlačená klenba (česká placka).¹⁰

Podlahy a dlažby. V nynější době je zachována dusaná hlína jen v byv. černé kuchyni, ovšem i tu je častěji kamenná nebo cihlová dlažba. V jizbách i komorách jsou dnes již všeobecně podlahy prkenné (ve světnicích jen u dveří, kolem sporáku a kolem pece je podlaha vydlážděna pálenými cihlami nebo nejnověji šamotovými dlaždicemi). Široká prkna podlah jsou přibita dvěma hřebíky vrchem na polštář a spáry u zdi překrývají lišty. V síni bývá prkenná podlaha jen velmi zřídka, obyčejně je síň vydlážděna pálenými cihlami nebo šamotovými dlaždicemi. V nynějších kuchyních bývají na zemi dlaždice.

Krov. U starých dřevěných chalup je jednoduchý krov soustavy hambalkové. Páry krokví, ve vrcholu spojených čepem, jsou šikmo zapuštěny do stropních trámů a vyztuženy v horní třetině krátkým hambalkem. Teprve u zděných staveb vidíme složitější krov soustavy vaznicové se stojatou stolicí.

Střecha na obytných domech bývá vesměs sedlová, u starších chalup, ať dřevěných či zděných, je zakončena vpředu plochým nebo mírně oblým kabřincem a u novostaveb bývá nad štítem valbička. Valbovou střechu vidíme dnes na obytných domech na Voticku velmi zřídka, a to jen na některých domech z konce min. a ze zač. tohoto století (na př. v Miličíně je několik starších zděných domů s valbovými střechami). Souvislá střešní plocha bývá na starých chalupách na straně ze dvora přerušena

¹⁰ Povalové stropy bývají jen u dřevěných chalup, ale v osadě Staniměřice (obec Janov) je výjimečně v jizbě kamenného stavení čp. 4 z druhé pol. minulého století také strop povalový (v jiných místnostech je česká placka a v černé kuchyni valená klenba).

str. 160

velkým vikýřem (k skládání sena na půdu) anebo vlnovitě nadzvednuta postupuje i nad vikýřem bez přerušení. Vystupuje-li vikýř nad střešní plochu, je zakryt sedlovou nebo pultovou stříškou a po stranách obedněn. Na střechách jsou též malé vikýře k osvětlení a větrání půdního prostoru. Na straně ze dvora je vždy střecha protažena nad zápraží.

Okřídlí tvoří nejčastěji rovné lišty, řezané okřídlí je jen na několika novějších zděných domech v Dol. Koutech (obec Janov) a ve Skrýšově (obec Šebířov). Střechy starších dřevěných i zděných domů bývaly (přibližně do konce min. století) bez okřídlí, takže latě k upevnění krytiny byly zpředu viditelné.

Jen výjimečně u několika zděných domů z 2. pol. min. století je vpředu na hřebenu střechy také zvonička s kuželovitou stříškou anebo v podobě malé kapličky.¹¹

Štít má tvar trojúhelníkový, nebo je-li u dřevěného štítu nahoře kabřinec anebo u zděného valbička, má tvar lichoběžníkový. Nejjednodušší dřevěný štít mívá svisle kladená prkna (svislé bednění štítu, které je dnes na Voticku u dřevěných chalup nejběžnější, často je již z pozdní doby). Některé štíty mají prkna složena ve směru krokví do středního vertikálního švu a nejozdobnější štíty na Voticku jsou vyplněny kratšími prkny šikmo skládanými do čtyř svislých pásů. Srázy prken překrývají lišty, což má především dekorativní, ale i praktický význam. Poněvadž dřevěný štít není u spodu zakončen podlomením (stříškou), předstupuje poněkud před líc průčelí, aby s něho nestékala dešťová voda na stěnu a okna. Některé štíty jsou opatřeny jednoduchými dvířkami, jimiž se skládá seno na půdu. Na záklopu kabřince nad štítem bývá vyřezán nebo napsán letopočet stavby, často i jméno stavebníka a jiné údaje nebo ochranná znamení. V poslední době se zchátralé kabřince pro obtížnější práci i větší finanční náklad neopravovaly a odstraňovaly se, takže se lichoběžníkový štít protáhl do trojúhelníkového tvaru a místo, kde byl kabřinec, se vyplnilo vodorovnými nebo svislými prkny.

K osvětlení i větrání půdního prostoru jsou ve štítu vyříznuty průduchy různého tvaru, jež se na zimu ucpávají senem. Vrchol štítu starých chalup dříve zdobily dřevěné makovičky, ale dnes je vidíme už jen velmi zřídka. U dřevěné chalupy ve Smilkově čp. 14 (s letopočtem 1791 na záklopu kukly) je ve vrcholu kukly připevněn kuželovitý podstavec, do něhož je „zaseknuta" dřevěná sekerka a z podstavce na všech stranách vyčnívají hřebíky jako ostny. Toto opatření k „ochraně" domu před škodlivými vlivy, zejména blesku, je pověrečného rázu.

Štít kamenných staveb bývá oddělen od přizemní stěny cihlovou nebo taškovou stříškou anebo přechází z průčelní stěny bez přerušení. U novostaveb je štít oddělen od přízemí mírně vystupujícím omítkovým pásem, který má jiné barevné tónování než základní plocha stěny. Okénka ve štítu, jejichž velikost závisí na tom, k jakému účelu slouží půdní prostor (na př. jako světnička, sýpka, půda a pod.), mají obdélníkový tvar s rovným nebo segmentovým záklenkem. Mezi štítovými otvory jsou výklenky (niky) pro sošku.12 Nad štítovými okénky bývá napsán anebo v mírně vystouplém obdélníku je plastický letopočet postavení domu.

¹¹ Od zvonku prochází střechou a stropem dlouhý provaz do světnice, odkud se vyzvání. Zvonička dříve bývala obyčejně na domu čís. 1 (jako na př. je i nyní v Bonkovicích, osadě Černotice), ale výjimečně je i na jiném domě, na př. v osadě Třetužel (obec Horní Borek) je na domě č. 8.
¹² Bývala to obyčejně soška sv. Floriána nebo též jiného světce. V osadě Čečkov (obec Odlochovice) byla připevněna na dřevěném štítu chalupy čp. 6 ještě v r. 1953 (a možná, že je tam i dosud) asi 1 m vysoká dřevěná socha sv. Floriána a v Rudolticích na zděném štítu domu čp. 11 byla rovněž tak veliká socha sv. Václava.

str. 161

U některých větších usedlostí¹³ z 2. pol. min. století nesleduje volně vyvinutý štít s volutami tvar střechy a přečnívá nad její plochu. Na těchto štítech je patrný vliv městské barokní architektury.¹⁴

Schodiště na půdu a půdní prostor. U některých dřevěných chalup umožňuje výstup na půdu jednoduchý žebřík, který se přistaví zvenčí k vikýři nebo k dvířkám ve štítu. Častěji však spojují přízemí s půdou dřevěné žebříkové schody, které jsou otevřené anebo obedněné a vpředu opatřené jednoduchými prkennými dvířky. Schody jsou umístěny buď v síni, anebo venku na zápraží. V některých domech je také pro jednoramenné schodiště vymezen prostor v půdoryse mezi chlévem a komorou a dveře ke schodišti jsou v líci boční stěny ze dvora.

Půdní prostor ve starých chalupách slouží k uskladnění sena a různého nářadí. Kde není samostatný špýchar, je používána oddělená část půdního prostoru za sýpku. V novostavbách se zřizuje v přední části půdního prostoru podkrovní světnička a ostatní prostor slouží k uložení zásob a různého nářadí.

Zápraží je po celé délce domu na boční straně ze dvora, jeho šířka dosahuje až 150 cm. Bývá vydlážděno plochými kameny (někde je též na povrchu vyrovnáno cementem) a je zvýšeno do úrovně podezdívky, takže je-li dům postaven ve svahu, je zápraží značně vysoké, a proto jsou k němu připojeny před domovními dveřmi (nebo i vpředu u štítové strany domu) kamenné schůdky. V některých případech, i když má dům vysokou podezdívku, je zápraží vpředu v úrovni terénu, zvolna podél stěny se zvyšuje a teprve u dveří dosahuje úrovně podezdívky. Zápraží je nadkryto protaženou střechou, jinak se všech stran je otevřené, a proto má tu pouze význam komunikační a neslouží k uskladnění žádného nářadí (jak tomu bývá u zápraží obedněných nebo alespoň ohrazených parapetem).

Topení a komín. Otevřené ohniště v jizbě není na Voticku ani v nejstarších staveních z druhé pol. 18. století. I v těchto chalupách je vystavěna zděná, klenutá černá kuchyň s ohništěm a ústím do pece (která má podobu velkého kvádru a je zasunuta do jizby). Černá kuchyň s otevřeným ohništěm a v jizbě pec se stavěly ještě i v 2. pol. minulého století. Koncem 19. stol. se již začínalo používat sporáku, který se stavěl v jizbě vedla pece. Tím se přeneslo do jizby vaření a černá kuchyň pozbyla svého původního významu; jen při pečení chleba se z ní zakládal oheň v peci. K vytápění jizby se př-stavovala později ke sporáku kachlová kamna. Počátkem tohoto století jsou již všeobecně stavěny v normálních kuchyních nových domů sporáky (v poslední době moderní kovové sporáky s troubou na pečení) a světnice je k vytápění opatřena železnými kamny.

Se zavedením sporáku začaly se také všeobecně stavět průběžné čtverhranné komíny, které dnes najdeme ve všech chalupách. Nad střechu je komín vyveden poblíž hřebene na zadní straně (při pohledu ze dvora) anebo vystupuje i přímo v hřebenu střechy. Nad střechu vysazená část komína nebývá stejně veliká a má docela jednoduchou úpravu. Často je bez omítky a komínová hlava (bez překrytu proti větru) mívá jeden nebo dva pásy předsazených cihel. Uvnitř stavení do výšky stropu je komín vždycky omítnutý a v některých případech bývá omítnut celý až do vrcholu.

Disposice obytné části dřevěných i pozdějších zděných staveb navazuje na běžný typ trojprostorového

¹³ Na př. v osadě Krchova Lomná (obec Běleč) u čp. 14 a v Zářící u čp. 6.
¹⁴ V uplatňování prvků slohové architektury na vesnických stavbách je patrná vždycky dosti veliká retardace.

str. 162

domu (o jizbě, síni a komoře) a postupně tu dochází k dělení jednotlivých prostor nebo k přistavování dalších místností. Nejstarší dosud zachované chalupy z druhé pol. 18. stol. byly budovány s černou kuchyní v síni, která se přenesla i do zděných domů minulého století. Zavedení sporáku a přenesení vaření z černé kuchyně do jizby (koncem minulého století) mělo své výhody i nevýhody. Hospodyně dosáhla sice určitého pohodlí při vaření, ale v jizbě se shromažďovaly výpary z jídel a srážely se na stropě, stěnách i nábytku, takže místnost byla velmi vlhká a ničilo se tím vnitřní zařízení i šatstvo a j. Mimo to se stala jizba vlivem vlhkosti též méně vhodnou k obývání. Tyto nepříznivé okolnosti nutily k předělení jizby ve dvě menší prostory, z nichž jedna zůstala světnicí a druhá (s pecí a sporákem) sloužila za kuchyň. Jizba po tomto předělení zůstala bez jakéhokoliv otopného tělesa. Pro výměnkáře byla zřízena z komory světnička anebo původní komora se předělila ve dvě místnosti, a to postavením příčky buď ve směru podélné nebo příčné osy domu; při podélném dělení zůstala přední místnost od dvora komorou a zadní prostora se upravila na světničku, ve které se výměnkáři postavil také sporák. Došlo-li k příčnému předělení komory, pak byla zřízena vedle síně světnička a zadní prostora zůstala komorou.¹⁵

U domů z konce min. a z počátku tohoto století, kdy se již přestává budovat černá kuchyň¹⁶ a staví se normální kuchyň, nezachovává se již v půdorysné disposici taková pravidelnost, jakou lze pozorovat u staveb ještě z minulého století. Upouští se od tradičního půdorysu a počet místností se libovolně zvětšuje nejen podle potřeby stavebníka, ale i podle jeho finančních možností. Také v půdoryse starých staveb dochází v té době k změně disposice nejen dělením původního trojprostorového základu, ale i přistavováním dalších místností. Ovšem všechny stavební úpravy a přestavby prováděl jen ten, kdo měl k tomu dostatek prostředků, ale chudý člověk nemohl si dovolit ve své staré chalupě celkem žádných oprav.

Vnitřní zařízení. Ve vnitřním zařízení docházelo velmi rychle k různým změnám. Je to samozřejmé, neboť člověk, pokud měl možnost, snažil se nahradit staré opotřebované a nemoderní věci novými především v prostředí, kde se nejvíce zdržoval, kde přímo bydlel. Ze starého zařízení (na př. z 1. pol. min. století) se tu nezachovalo již téměř nic. Malované skříně nebo truhly neuvidíme již dnes na Voticku v žádné chalupě. Také v rozmístění vnitřního zařízení není celkem žádné pravidelnosti.

Ve světnici bývají 2—3 postele, 1—2 skříně na šaty, 1 stůl, 3—4 židle a někde 1 lavice (kolem kamen a pece). Na stěnách s hladkou omítkou visí rodinné fotografie a různé obrázky. Starším nemoderním nábytkem bývá zařízena světnička pro výměnkáře nebo komora, v níž jsou také uloženy truhly na mouku a mnohé jiné věci. V síni stojí almárka se zásobami a kuchyňským nářadím a na podlaze jsou tu a tam rozestaveny putny, škopky a hrnce. Byv. černá kuchyň je prázdná anebo jsou tu složeny vidle, lopaty, hřebla a j. nářadí, jehož se dříve používalo k pečení chleba a vaření.

Chlév a stáj pro koně.¹⁷ U dřevěných chalup byl chlév budován v jednom konstrukčním celku s obytnou částí domu a také u zděných hospodářství je chlév často připojen k obytnému stavení. Konstrukce a vnější úprava dřevěných stěn i konstrukce ostění dveří je stejná jako u obytného stavení, jen vlastní jednokřídlé dveře mají jednodušší úpravu než dveře domovní. Dřevěné stěny chléva nebývají zevnitř omítány a jsou jen obíleny vápnem. Vstup do chléva je ze zápraží na téže straně jako vstup do domu. Malý okenní otvor ve stěně vedle dveří nebo v protější stěně slouží k větrání; vnitřní prostor chléva bývá osvětlován hlavně otevřenými dveřmi. Podlaha je v dřevěných chlévech trámová a strop z tenčích povalků. Roubené

¹⁵ Předělení jizby nelze pokládat za všeobecný zjev, neboť ve většině případů zůstala jizba nepředělená. A rovněž tak nelze zevšeobecňovat dělení komory, k němuž již častěji docházelo než k dělení jizby. Ovšem většina zachovaných dřevěných domů nemá předělenou ani světnici, ani jizbu.
¹⁶ Budování černé kuchyně ustoupilo do pozadí v době zavádění sporáku.
¹⁷ Stáje pro koně jsou jen u větších hospodářských usedlostí.

str. 163

chlévy podléhaly vlivem značného vlhka rychle zkáze, a proto obyčejně dříve než obytné stavení byly stavěny nové zděné chlévy i stáje, v nichž bývá kamenná nebo cihlová dlažba a stropy (alespoň u větších chlévů a stájí) jsou klenuty do pásů nebo do travers.

Sroubky (špýchary) byly budovány (přibližně do konce 18. stol.) u větších hospodářských usedlostí, kde majitel nemohl vystačit s prostorami v obytném stavení a kde to dovolovala též větší rozloha stavebního místa a dvora i finanční prostředky hospodáře. Špýchary, jež slouží k uložení různých zásob i drobnějšího nářadí, budovaly se na Voticku ze dřeva, na vysoké kamenné podezdívce, ve které byl sklep nebo chlívek. Konstrukce stěn dosud zachovaných sroubků je stejná jako u dřevěných stavení. Stěny jsou roubeny z tesaných trámů, přeplátovaných v nárožích na oboustrannou rybinu, spáry jsou utěsněny mechem a vymazány. Zvenčí i zevnitř jsou stěny bez omítky a bývají jen obíleny vápnem.

Dřevěné žebříkové schůdky vedou na pavlač, která je nadkryta přetaženou střechou. Pavlač s profilovanými sloupky bývá velmi pěkně řezaná. Z pavlače vedou přímo do sroubku silné jednokřídlé dveře, podobně konstruované a upravené jako domovní dveře. Velikost sroubku nebývá stejná, některý má půdorys téměř čtvercového tvaru o rozměrech asi 4,30x4,20 m, jiný má zase tvar obdélníka velikosti asi 7,90x4,30 m. Větší sroubek bývá rozdělen příčkou na dvě části a do každé prostory vedou z pavlače samostatné dveře. Některé sroubky nemají žádné okno a vnitřní prostor je osvětlován jen otevřenými dveřmi. Ve stěnách bývají jen k větrání malé otvory o rozměrech síly trámu. Konstrukce krovu je hambalková, a sedlová nebo valbová střecha bývá pokryta doškem nebo nověji drážkovanými taškami. Štít bývá vyplněn prkny svisle kladenými. Tato úprava štítu je pozdější; na původních štítech sroubků byla obyčejně skládána prkna do středního vertikálního švu, nahoře byla kukla a ve vrcholu dřevěná makovička.

Některé sroubky jsou také datovány; dosud zachované datované sroubky jsou z 2. poloviny 18. století,¹⁸ z pozdější doby nebyl zjištěn na Voticku v r. 1953 žádný datovaný sroubek. Z toho lze soudit, že se sroubky budovaly v tamní oblasti do konce 18. století. Později se nestavěly i proto, že vrchnost zakazovala používat dřeva k stavbám, a v druhé polovině 19. století začaly se již budovat ve zděných usedlostech prostornější komory nebo se využívalo jako sýpky půdního prostoru.

Sklep bývá pod obytnou částí domu a je přístupný po kamenných schodech z černé kuchyně, ze síně nebo se zápraží. Často slouží za sklep prostor ve vysoké kamenné podezdívce sroubku anebo je sklep vybudován samostatně ve svahu na dvoře nebo i před domem na návsi. Sklepy jsou vyzděny lomovým kamenem, strop mají klenutý a vpředu jsou opatřeny prkennými dvířkami s kamenným nebo dřevěným ostěním. Samostatný sklep bývá též překryt prkennou sedlovou stříškou, aby dovnitř nezatékala dešťová voda.

Stodoly. Na Voticku jsou snad nejpozoruhodnějšími lidovými stavbami polygonální roubené stodoly, jimž je třeba věnovat poněkud větší pozornost. Proti jiným oblastem se jich zachoval do nynější doby ve votickém okrese poměrně značný počet (přes 50). Nejvíce se jich udrželo v jihovýchodní části okresu na území mezi Neustupovem, Miličínem a Předbořicemi. Směrem k severozápadu polygonálních stodol ubývá, až konečně v níže položené části okresu, vymezené čarou Ouběnice-Olbramovice-Votice- Beztahov-Velká Lhota, není již žádné polygonální stodoly.

Jejich půdorys bývá 5—12úhelníkový, nejčastěji 8úhelníkový. Tyto stodoly mají vesměs nápadně vysoké

¹⁸ Datované sroubky: v osadě Durdice (obec Arnoštovice) u čp. 6 je sroubek z r. 1766 (letopočet je vyřezán na dveřích), v osadě Peklo (obec Arnoštovice) má sroubek u čp. 1 na nadpražním trámu letopočet 1778 a v osadě Vranov (obec Martinice) je vyřezán také na nadpražním trámu sroubku u čp. 2 letopočet 1777. Nic však nenasvědčuje tomu, že by některý z jiných, nedatováných sroubků na Voticku pocházel z pozdější doby.

str. 164

doškové střechy, zakončené rovněž vícebokými strmými valbami.

Nepochybně především z důvodů požárních stojí obyčejně osamoceně, opodál obytných i jiných objektů, jen někdy uzavírají zadní stranu dvora. Často bývá u nich rybníček, potůček nebo aspoň malá nádržka a skoro bez výjimky jsou chráněny před větrem, ohněm i bleskem mohutnými listnatými stromy.

Orientace k světovým stranám je sice různá podle toho, jak to situace vyžaduje, přece však podélná osa probíhá nejčastěji od východu na západ, zřejmě proto, aby západním větrům — u nás převládajícím — byl vystaven úzký polygonální bok stodoly.

Velikost stodoly se řídí hlavně výměrou orné půdy při hospodářské usedlosti, a tak nalézáme v tomto území celou stupnici od malých stodol chalupnických, asi 7 m šířky a 11 m délky (Vosná čp. 7, rozdělený statek) až k obrovským o rozměrech přes 12x21 m (Báňov čp. 2, velký statek). Průměrná velikost je asi 10x15 m.

Roubená polygonální stodola nemá zpravidla vůbec pevných základů, stěny bývají podloženy pouze vrstvou plochých kamenů nebo také jen ojedinělými balvany. U některých stodol se sice vyskytuje i různě vysoká částečná podezdívka, kterou lze pokládat za původní jen u stodol postavených na svahu, kde jí bylo třeba k vyrovnání terénu; jinak jde pravidelně o podezdívku zřízenou později náhradou za uhnilé spodní trámy. V některých případech byl tímto způsobem postupně vyzděn i celý polygonální bok. Jinak bývalo hnilobě bráněno tím, že dospod byly dány trámy dubové, borové nebo modřínové, ostatní jsou obyčejně jedlové.¹⁹

Trámy ve stěnách jsou na svislých stranách přitesány na stejnou sílu a sroubeny nejčastěji na rybinu, v pravoúhlých rozích někdy také na zámek. Mezery mezi trámy nejsou vyspárovány, aby stodola byla vzdušná. Roubení bývá provedeno pečlivě, ač na velmi tupých rozích při větším počtu stěn vyjde přeplátování velmi dlouhé a všestranně zkosené. Vyžadovalo to nesporně značnou řemeslnou zručnost.

Uprostřed stodoly napříč je mlat z dusané hlíny (asi 4—5 m široký), uzavřený s obou stran dvoukřídlými tesařskými vraty, pobitými svislými prkny. Na původních vratech jsou prkna přibita dřevěnými kolíky a také točny vrat jsou v nadpraží uchyceny v dřevěných hrdlech.

Krytina je u roubených stodol této oblasti vesměs došková (až na nepatrné novodobé vysprávky jiným materiálem). Řídké latě jsou se dvou stran přitesány a přibity dřevěnými kolíky. Hřeben střechy („kalenice" nebo „kalinec") je někdy pokryt drny nebo podélně skládanými prkny anebo 1—2 řadami šindelů. Šindelem bývá střecha někdy také zakončena u okapu.

Ačkoli se při zběžném pohledu zdají všechny polygonální roubené stodoly podobné a přestože snad většina z nich byla průběhem dob opravována a předělávána, takže původní ráz je někde pozměněn, přece u nich zřetelně rozeznáme dvojí odlišný způsob konstrukce.

Stodoly vystavěné způsobem, který je nepochybně starší, mají především svéráznou a typickou vazbu krovu a vnitřní konstrukci.

Po obou delších stranách mlatu leží na zemi nebo na nepatrné podezdívce, která ovšem nikdy nevystupuje do úrovně mlatu, t. zv. trámy podmlatní. Na koncích jsou do nich začepovány celkem 4 nárožní sloupky sahající do patra a tvořící někdy zároveň ostění vrat. Častěji však mají vrata ostění samostatné, protože sloupky nesou především nad vraty probíhající okapovou vaznici, na obě strany konsolovitě vyloženou a podepřenou s každé strany dvěma pásky, a to jen nad pernou, aby průjezdní profil nad mlatem nebyl zužován. Kolmo přes tyto vaznice jsou nad sloupky zakampovány 2 vazní trámy, jež nesou patro (čili „vodr") nad mlatem a jsou rovněž ztuženy pásky. Patro je vytvořeno obyčejně z tenké kulatiny nebo z prken, položených řídce a volně přes oba vazní trámy. Uprostřed je vynechána asi metrová mezera pro přístup po přistaveném žebříku.

Uprostřed podmlatních trámů je začepován pár mohutných středních sloupů (profilu až 28/35 cm a výšky skoro 10 m), které nesou silnou hřebenovou vaznici, rovněž na obě strany značně přesahující a podepřenou 2 páry šikmých vzpěr. Tyto vzpěry jsou asi ve třetině své výšky přitaženy ke sloupům

¹⁹ Dříve byla jedle v našich lesních porostech mnohem hojnější než dnes.

str. 165

vodorovnou kleštinou. Sloupy samy jsou příčně zajištěny 2 páry dlouhých vzpěr, probíhajících od horního konce nárožních sloupků až skoro pod hřeben střechy, a jsou též ztuženy pásky k vazním trámům. Všechny spoje jsou přeplátovány a přibity silnými dubovými kolíky.

Celá tato konstrukce je při vší lehkosti dostatečně tuhá a dobře odolává svislým, bočním i podélným tlakům, jak je nejlépe patrno z toho, že v četných případech vydržela prokazatelně i několik století. Je také provozně velmi výhodná a skladná, protože ponechává vnitřek peren i celé stodoly až nahoru úplně volný, bez překážejícího trámoví. Zřejmě byla výsledkem dlouhé zkušenosti a praxe.

Při stavbě byl pravděpodobně zachováván tento postup: Nejprve byl postaven vaznicový věnec na sloupcích kolem mlatu, pak vztyčeny střední sloupy a na ně pak vytažena hřebenová vaznice a vyztužena vzpěrami. Kolem této kostry byly pak roubeny stěny a nakonec přibíjeny krokve.

Často vidíme na trámových spojích vydlabané tesařské značky, svědčící o tom, že vazba mohla býti

str. 166

přivezena hotová a na staveništi jen sesazena, což je ovšem i dnes obvyklé. Na středním Povltaví se udržela dokonce tradice, že tam byly hotové vazby dopravovány po vodě až ze Šumavy (na horním Povltaví se však s těmito stodolami nesetkáváme).

Roubené stěny těchto stodol jsou vesměs nepoměrně nízké, pouze kolem 2 m (a zdají se ještě nižší, protože část jich zakrývá přečnívající střecha), a proto vrata, která musí být asi 3 m vysoká, aby jimi projela plně naložená fůra, nejsou v líci podélných stěn, kde by přechod s vysokého nadpraží k nízkým stěnám činil ve střeše potíže, nýbrž ustupují vždy dovnitř stodoly, a to asi ¾·—1¾ m (takže mlat je o 1 a půl až 3 a půl m kratší než šířka stodoly). Špalety tím vzniklé jsou rovněž sroubeny, spojení s boční stěnou je provedeno nejčastěji na rybinu a k nárožním sloupkům přeplátováním a přikolíkováním. Cíp ve střeše nad špaletou je zakryt prkny. Někdy jsou roubené špalety připojeny k ostění vrat a mezi ním a nárožními sloupky jsou pak ponechány úzké průchody s mlatu do peren. Obyčejně je však ostění samostatné a jen jeho nadpraží je spojeno (na ozub) s vazními trámy.

Mlat je od peren s obou stran oddělen 80—140 cm vysokou „oplotní" čili „zátyní", t. j. prkenným bedněním zakončeným silnějším trámcem. Pro snazší přístup do perny bývá v oplotni vyříznut otvor pro špičku nohy. Ojediněle nacházíme ve středním sloupu ve výši asi půldruhého metru nad mlatem vydlabaný výklenek pro lucernu, které bylo třeba při mlácení za dlouhých zimních večerů.

Střecha stodol tohoto typu je proti nízkým stěnám velmi vysoká a také značně strmá. Sklon činí až 53 stupňů, nějčastěji však něco přes 45 stupňů. Takovouto vysokou a lehkou střechou se získá potřebný prostor pochopitelně mnohem snáze a levněji, než pracně roubenými stěnami z masivních tesaných trámů. V tom také spočívá nepoměr ve výšce stěn a střechy.

Sedlová část střechy má 6—10 párů rovnoběžných krokví, mělce osedlaných a přibitých silnými dubovými nárožníky na hřebenové vaznici a obou okapových vaznicích, po případě na stěnách a nadpraží vrat. Vzájemná výška a vzdálenost okapové vaznice, stěn a nadpraží bývá volena tak, že rovina střechy je nad vraty zvednuta jen nepatrně nebo vůbec ne. Někdy ovšem jsou v nadpraží přidány námětky nebo jsou krokve na vaznici nastavovány anebo jsou dole osedlány vůbec jenom na stěnách a okapové vaznice se ani nedotknou. Mohlo by se zdát, že je pak tato vaznice zbytečná, ale ve skutečnosti je stejně nezbytná k vyztužení celé vazby krovu. Lze z toho také soudit, že tato konstrukce navazuje na stodoly starší, pletené.

Na polygonálních bocích stodoly jsou krokve osedlány a přibity pravidelně v rozích a středech všech bočních stěn, nahoře se sbíhají na koncích hřebenové vaznice, která je jen o málo kratší než podélné stěny. Střední (hlavní) krokev (v podélné ose stodoly) je do vaznice začepována, ostatní jsou lípnuty a přibity vedle ní. Všechny krokve jsou poměrně slabé, kulaté a za syrová loupané.

Boční polygonální valby jsou strmější než sedlová část střechy. Je to způsobeno jednak tím, že lomené boky stodoly netvoří v půdoryse poloviny mnohoúhelníků pravidelných, nýbrž jsou vždy ve směru dlouhé osy smáčknuty (často velmi značně), jednak tím, že hřebenová vaznice je skoro tak dlouhá jako rovné podélné stěny. Je tu zjevně patrná snaha stavitelů, aby i při polygonálním roubení byl pokud možno zachován půdorys málo odlišný od obdélníku a aby sedlová část střechy byla co největší.

Celá popsaná konstrukce polygonálních stodol tohoto (staršího) typu je sice úsporná i provozně výhodná, má však přece určitou vadu, která se postupem času tu a tam objevuje. Je to nedostatečná soudržnost podélných stěn, přerušených vraty a zejména jejich hlubokými špaletami. Při naprostém nedostatku pevných základů se stěny časem rozestupují a tím je stabilita celé stodoly porušena.

Tato vada je odstraněna u stodol II. typu, zřejmě novější konstrukce. Tyto stodoly mají na rozdíl od I. typu stěny stejně vysoké jako nadpraží vrat, které tvoří se stěnou jeden celek (viz náčrtek). Mimo to jsou přepaženy po obou stranách mlatu roubenými příčkami, vysokými jako vnější stěny. Aby byl do peren přístup, jsou příčky prolomeny širokým oknem, které začíná ve výši normální oplotně a nahoře ponechává jen 1—2 trámy. Po stranách okna zbývají z příčné stěny jen asi 1—2 m; krátké postranní trámy jsou zapuštěny do drážky okenních sloupků.

Takto sroubená stodola se 2 příčkami a po případě ještě s 2 vazními trámy těsně u polygonálních boků má ovšem stabilitu daleko větší než stodola I. typu a nese obvykle normální krov hambalkový, podepřený někdy ještě středním podvlakem na sloupcích, bez hřebenové vaznice, ale s podélným zavětrováním.

Zajímavé je, že na Voticku je převážně zastoupen I. typ polygonálních stodol (sloupkový), kdežto v sousedních okresech pražského kraje (zejména na Sedlčansku) je hojnější typ II. (příčkový). Provozně je II. typ stodol poněkud méně vhodný než I. typ a spotřeba stavebního dříví je mnohem větší.

str. 167

Je ovšem přirozené, že se vyskytuje též hodně tvarů netypických, všelijak vyspravovaných a předělávaných, vždyť jde o velmi staré stavby lidové, které nestavěli a neopravovali jen řemeslní tesaři, ale i více nebo méně zruční neodborníci. V některých případech jsou střední sloupy ve výši patra nastavené, při zvláště dlouhých stodolách je konec hřebenové vaznice podepřen sloupkem uprostřed perny, jindy nenesou střední sloupy hřebenovou vaznici, nýbrž jen dlouhý podvlak, podpírající hambalky, a p.

Roubené příčky rovněž tak jako sloupkový krov I. typu nenalézáme však jenom u roubených stodol polygonálních, nýbrž také u obyčejných (obdélníkového půdorysu); těch však je v tomto území vůbec málo a jsou většinou malých rozměrů. Nejběžnější půdorys polygonální stodoly je 8úhelník, nacházíme tu však různé kombinace od 5úhelníku až k 12úhelníku. Jen některé stodoly jsou pravidelné a souměrné podle dlouhé i krátké osy, většinou však jsou přibližně symetrické jen podélně a někdy nenajdeme na celé stodole ani 2 stěny stejně široké. Hlavní příčinu této nepravidelnosti, o níž bude ještě dále zmínka, nesmíme však vidět v nepřesnosti tesařské práce.

Pokud jde o územní rozšíření polygonálních stodol, jež nemají obdoby v jiných hospodářských ani obytných lidových stavbách, je třeba především poznamenat, že tyto stodoly nejsou omezeny jenom na území v jihovýchodní části středních Čech, ač tam jsou poměrně nejčetnější, ale vyskytují se ojediněle též v severovýchodních a východních Čechách, pak na východní Moravě (zejména na Novojicku), ve Slezsku a ovšem i za hranicemi našeho státu. Vidíme, že jsou hlavně v krajích buď málo úrodných, nebo aspoň chudých na jehličnaté lesy, kde tedy bylo nutno šetřit jednak finančními prostředky, jednak zejména dlouhým stavebním dřívím jehličnatých stromů, jichž byl nedostatek.

Dále nutno uvésti, že mnohé stodoly jsou polygonální jen jednostranně, kdežto druhý bok mají rovný a střechu nad ním zakončenou obyčejnou valbou, někdy i štítem. Z toho se dá soudit, že polygonálnost nevznikla z důvodů slohových.

Jen málokteré stodoly jsou datované. Pokud mají letopočet, bývá vyřezán, po případě barvou napsán na středním sloupu, na vazním trámu, na hřebenové vaznici nebo jinde v krovu, někdy i na vratech. Jak již bylo uvedeno, nejstarší dosud zjištěné datování — 1648 — má veliká 9boká stodola I. typu při čp. 7 v Durdicích u Votic, ale nic nenasvědčuje tomu, že by byla starší než jiné podobné stodoly nedatované. Všechny jsou tak staré, že jen výjimkou se v rodině majitelově udrželo nejasné ústní podání o tom, který prapředek dal stodolu postavit, ale nikde už nebylo možno zjistit důvod, proč právě stodola byla sroubena polygonálně, když jinak se tento způsob konstrukce nevyskytl u žádné užitkové lidové stavby.

Historiku umění připomene polygonální bok takové stodoly nezbytně gotiku, protože podobnost s gotickým presbytářem je tu nápadná. Jistě jsou zde společné rysy s gotikou, ale není pravděpodobné, že by lidový stavitel byl podvědomě pod vlivem gotických slohových prvků a vzal si vzor z kostelního chóru právě a jen pro stavbu stodoly. Ostatně na př. víceboká strmá střecha není jen gotická, už stany a chýše kočovníků (jurty) mají podobné střechy. Naopak zase krov nad gotickou klenbou musí mít zcela jinou konstrukci, než jaká je v polygonálních stodolách, a pokud jde o strmost střechy, je podmíněna také užitím doškové krytiny, která menší sklon nepřipouští.

Je však nutno si uvědomit, že na venkově rozhodovala v dřívějších dobách především hospodárnost a úspornost. V lidové architektuře se ovšem vyskytují také ozdobné prvky, ale převážně jen na obytných staveních nebo také ještě na špýchárcích, kdežto u stodoly převažovaly rozhodně důvody utilitární, jimž za daných sociálně-hospodářských i přírodních podmínek právě vyhovuje jedině tato konstrukce. K pochopení jejího vzniku nemusíme se tudíž opírat o gotiku. Uvážíme-li, jak veliký kus starého vzrostlého lesa (jaký jen málokterý sedlák má) bylo spotřebováno na stavbu takové stodoly, porozumíme, že bylo nutno s dřívím co nejvíce šetřit. A jedině polygonální roubení umožňovalo využít krátkého, odřezkového a třebas už jinde použitého dřeva k postavení prostorné a pevné stodoly. To je také důvodem, proč nalézáme polygonálnost jen u stodol (které jsou ze všech stavení největší a mají stěny nepřerušené), proč máme stodoly jen jednostranně polygonální nebo zase velmi mnohoboké a proč jsou vůbec nepravidelné.

Že skutečně bylo na tyto stodoly upotřebeno nejen odřezků, ale i dříví z rozbouraných staveb, poznáme skoro na každé stodole podle různých dlabů, zářezů a otvorů, které ve srubových trámech zůstaly po dřívějším použití, Je to též přirozené, vždyť z použitého materiálu se staví dodnes. I u velikých polygonálních stodol zřídka dosahují nejdelší srubové trámy délky 5 m a některé boční stěny nejsou dokonce ani 2 m široké. Stejně se spotřebovalo velké množství dlouhého zdravého dříví na vazbu krovu, kde to bylo nezbytně nutné. Polygonálního roubení bylo využito tak důkladně, že na

str. 168

př. u stodůlky při čp. 11 v Ješeticích vznikl dokonce vypuklý úhel (přes 200°), jen aby se z malých kousků sroubila co největší perna.

V některých případech mluvily pro polygonálnost také důvody komunikační. Stojí-li stodola na konci dvora, nezbývá kolem ní často mnoho místa na průjezdní cestu do zahrady a do polí. S dlouhým žebřinovým vozem se přirozeně snáze zatáčí kolem stodoly zaokrouhlené, než kolem obvyklé, obdélníkového půdorysu.

Nynější majitelé, pokud o věci přemýšleli, vysvětlují si důvod polygonálního roubení různě, na př. také, že „tenkrát neměli prkna na štít" a pod., ale většina vidí důvod v úspoře, což je nejpravděpodobnější.

Z dosavadních výsledků průzkumu možno soudit, že polygonální roubené stodoly jsou článkem v dlouhém vývoji stodol od „obrohů" (posuvná střecha na 4 kůlech) k dnešním stodolám. Vidíme to hlavně na sloupkové konstrukci krovu, která navazuje na dřívější stodoly pletené, jaké se dosud vyskytují v jižní a východní Evropě a ojediněle ještě i na Slovensku. Tyto stodoly mají krov zcela samostatný, nesený vaznicovým věncem na sloupcích, protože pletené stěny přirozeně vůbec nic nést nemohou. U našich stodol I. typu se vaznicový věnec omezuje už jen na 4 trámy kolem patra nad mlatem, kdežto krokve na bocích jsou již neseny roubenými stěnami, které na rozdíl od stěn pletených mají potřebnou únosnost.

Nezdá se, že by polygonálnost byla hlavním vývojovým znakem, protože přetrvala i sloupkový krov a vyvíjela se samostatně, spíše je jakousi variantou, od které se upustilo, když cena práce převýšila cenu ušetřeného materiálu. Zcela malé stodoly nebyly roubeny polygonálně, anebo tam, kde bylo stavebního dříví dostatek nebo kde ojedinělí stavebníci náhodou neměli o dlouhé dříví nouzi, roubily se i velké stodoly obdélníkového půdorysu, jak vidíme na př. v osadě Černotice při čp. 1 (obec Bonkovice), kde stojí velká čtyřboká stodola se sloupkovým krovem z r. 1698 hned vedle polygonální stodoly, asi stejně staré, u čp. 2.²⁰

Nejmladší datovaná polygonální stodola v tomto území (u čp. 12 v Oldřichově) pochází z r. 1811. Zdá se, že se nedlouho po této době přestalo všeobecně stavět ze dřeva, a kolem poloviny minulého století převládají už veskrze stavby zděné. Za přechodní typ mezi stodolami roubenými a zděnými z kamene můžeme považovat stodoly pilířové. Mají obyčejně 8 různě širokých, z kamene vyzděných pilířů (v rozích a po stranách vrat), mezi nimiž tvoří stěnu dřevěné výplně z vodorovných trámcú, kulatiny nebo prken, zapuštěných obyčejně do dřevěných sloupků. Krytinu mívají tyto stodoly dosti často ještě doškovou. Se vzrůstajícími nároky zejména na požární bezpečnost (nižší pojistné) převládly pak stodoly veskrze zděné (dosti dlouho převážně z kamene, jehož je zde dostatek, později z cihel a posléze i z tvárnic) s tvrdou krytinou taškovou, později z pálených nebo cementových drážkovek i z eternitu. Pro větrání bývaly ve zdivu obyčejně vynechávány úzké svislé průduchy klikatého profilu (proti nebezpečí ohně). Při dnešním novodobém způsobu hospodaření nemá už stodola původní důležitost a význam, protože se mlátí strojně na poli, kde sláma zůstane ve stohu, a při sklizni kombajnem odpadá zvláštní výmlat vůbec.

Nutno je též konstatovat, že stavební stav dochovaných polygonálních stodol je většinou velmi špatný, hlavně pro dlouho zanedbanou údržbu, někdy též z nepochopení. Některé jsou tak sešlé, že už se nedají zachránit, jiné, ač ještě poměrně zachovalé, mizejí zrovna před očima. Avšak jsou také hospodáři, kteří sami uznávají jejich hospodářskou, ba i kulturněhistorickou hodnotu, a přese všechny potíže udržují stodolu v pořádku. Odborně a uznale oceňují výhody roubených stodol — jak jsou vzdušné, skladné, v létě příjemné atd. — a váží si jich jako kulturních památek po předcích. Takoví uvědomělí občané poskytují naději, že nám tyto starobylé památky lidového stavitelství předčasně nezmizejí.

Závěrem nutno ještě připomenout, že v této práci nešlo o monografické zpracování lidové architektury votického okresu s podrobným popisem a analysou všech stavebních detailů. Šlo tu o nastínění obrazu současného stavu tamní vesnické architektury a zejména o podání přehledu nejstarších dosud zachovaných lidových staveb na Voticku, a hlavně polygonálních stodol, jejichž důmyslná konstrukce svědčí o vysoké vyspělosti tesařství v našich zemích již v 17. stol. a jejichž podrobné studium, jakož i studium též jiných zachovaných starých staveb může značně přispěti k poznání života a kultury vesnického lidu v minulých dobách i k rekonstrukci staveb dávných sídel v našich zemích.

²⁰ Čp. 1 bylo patrně největší hospodářství v Černoticích (má dosud také zvoničku na střeše).

příloha