Josef Matějka: Borotín v odboji v letech 1939-1945

[vyd. Místní národní výbor v Borotíně, říjen 1945, napsal vrchní strážmistr SNB Josef Matějka za spolupráce příslušníků odboje]

str. 3

Předmluva

Historické městečko Borotín nedaleko Tábora, v hornatém kraji, s méně plodnou půdou, obývané drobnými zemědělci, bez průmyslu, bez větších dopravních spojů, snad právě pro tyto vlastnosti a svoji krásnou romantickou polohu mělo významnou úlohu v národním odboji v letech 1939—1945, v době jedné z největších našich národních porob v dějinách našeho národa.

Po okupaci naši vlasti německými utiskovateli seskupilo se několik jednotlivců ze všech vrstev občanstva, nehledíc na třídní, společenské postavení nebo politické smýšlení, a utvořilo organisaci odboje.

Převzetím moci Adolfem Hitlerem v Německu nastala velmi napjatá evropská situace, která se stávala den ze dne tísnivější. I u nás, krátce po nastolení Hitlera, byli jsme svědky německé agresivnosti, a to v roce 1935 ve volbách do Národního shromáždění a senátu. Již tehdy byla situace velmi jasná — strana Henleinova získala největší počet hlasů ze všech stran kandidujících na území bývalé republiky.

Nadutost a rozpínavost Hitlerova vzrostla v roce 1938, kdy zabral Rakousko. Nikdo se neozval na jeho obranu. Tím rostla jeho odvaha ještě více, takže již 21. května téhož roku byla nucena naše vláda provésti t. zv. bleskovou mobilisaci. Před ní přece jen se Hitler pozastavil, neboť nepředpokládal takovou pohotovost vlády a národa. Mobilisace však byla mu záminkou pro další zvětšení jeho náporu.

V měsíci září 1938 byl vyvolán Mnichov a byli jsme nuceni — zásahem západních mocností — ustoupiti bez boje z našich hranic a předati mu t. zv. Sudety. Zklamaný lid, který neznal pozadí celé věci, se vrhl na ostouzení a hrubé napadání našich státních představitelů, zvláště po abdikaci presidenta dr. Edvarda Beneše (5. října 1938). Po odjezdu presidenta do ciziny německá propaganda hnusně štvala proti naší bývalé vládě a zvláště proti presidentovi dr. Edvardu Benešovi. To nebylo možno ponechati bez povšimnutí a již v listopadu 1938 vystoupili na obranu našich bývalých představitelů Přemysl Šámal, K. Čapek a básník Hora. Vznikla illegální organisace „Hrot", která čerpala posilu od těchto tří.-Tato organisace měla celkem 7 bodů, kterými se museli říditi členové. Nejhlavnější z nich byly:

str. 4

usměrňovati lid, odvracet jeho pozornost od hanebné německé propagandy a zabrániti jeho (lidu} styku s tajně nasazenou německou policií, aby nepodlehl a nestal se udavačem.

Vedoucím organisace „Hrot" v Borotíně byl Oldřich Karban, jeho zástupce Ludvík Kubla a členové: Václav Houška, František Bálek, František Bacík, Josef Otradovec.

Organisace pracovala až do zrady Karla Černého z Hůrky od Tábora (předpokládá se, že jméno je krycí). Započatá činnost však nepolevila, naopak situací po 15. březnu 1939 se stala veškerá práce intensivnější. Členové organisace vstoupili do odbojové skupiny „Hergat Bojas", kterážto skupina byla zařazena do 3. roty I. partyzánského praporu Timošenkova. Tato skupina pracovala již na podkladu vojenském. Neměla sice sídlo přímo v Borotíně, ale vedoucím této skupiny byl Ludvík Kubla a v Borotíně byl i v této skupině Oldřich Karban, ze Sudoměřic Jan Strnad a Antonín Matějíček. Skupina tato měla za úkol soustřeďovati zbraně a střelivo, skizzovat úsek silnice Chotoviny—Miličín, zastávka Miličín a vyhledávati naprosto spolehlivé lidi pro odboj. Celá tato skupina vstoupila do nové illegální celokrajové organisace „Vacek—Červinka" a vytvořila místní revoluční výbor v Sudoměřicích u Tábora se členy: Ludvík Kubla, vedoucí, Antonín Matějíček, Václav Nečada, Václav Pěknic, Jan Strnad a Josef Vrána. Tato organisační síť se rozšířila do Nemyšle, Úrazu a Miličína. Členové těchto skupin byli přímo zapojeni na organizaci v Sudoměřicích a byli to: Alois Fiala, Karel Král, Kletečka, Janovský a Knotek. Všichni byli zapojeni na krajské vedení v Borotíně.

Přesně stanoviti dobu, kdy z odboje Vacek—Červinka vznikla partyzánská brigáda „Táborité" Svazu partyzánských oddílů za Prahu, není možné. Titíž lidé z vedoucích míst od počátku odboje opakují se s přibráním nových členů i v této formaci odboje. Tolik na úvod, aby čtenáři vznik a průběh celého odboje byly jasné.

Kritiku prosíme o přehlédnutí, že spisek o odboji Borotína není dokonalý. Prosíme, aby bylo nahlédnuto, že se nám vyskytly těžkosti při vydání, nedostatek času, materiálu a že je pouze časový a má sloužiti širokým vrstvám lidu našeho kraje k informaci o odboji. Je tedy psán lidu přístupnou a srozumitelnou formou.

str. 5

str. 6

str. 7

str. 9

VZNIK ORGANISACE ODBOJE „VACEK—ČERVINKA" V BOROTÍNĚ A OKOLÍ.

Organisace odboje v Borotíně byla založena v prvních měsících roku 1941 mlynářem Václavem Houškou z Borotína, který navázal styky s dříve již založenými organisacemi v Chotovinách prostřednictvím Josefa Pistoriuse z Chotovin a v Mezně prostřednictvím Emanuela Vobruby z Mezna.

V prvé ustavující schůzi organisace v Borotíně byl přítomen tajemník zásobovacího úřadu Oldřich Karban, domkář František Korouš, kovář Antonín Šmejkal a mlynář Antonín Jinda z Borotína. Za organisaci odboje v Táboře byl přítomen oficiál krajského soudu a legionář Jaroslav Vacek z Tábora. Do organisace později vstoupil lesní František Vyčichl, truhlářský pomocník Karel Hronek, listonoš Josef Smažík, povozník Emil Jindrák z Borotína, domkář František Hán a listonoš František Jouza z Kamenné Lhoty.

Celá organisace byla vybudována na soustavě trojek, t. j., že členové výborů znali se mezi sebou, avšak ostatní členové mimo výbor znali pouze další tři členy.

Programem odboje byla příprava k ozbrojenému povstání, jako opatřování zbraní, střeliva, výbušnin, pohonných látek, motorových vozidel, potravin, dělání sabotáží na železničních tratích, telefonních a telegrafních zařízeních, silnicích, mostech a pod., podporování pozůstalých po popravených a uvězněných v koncentračních táborech, sabotáže dodávek potravin, průmyslových výrobků pro dodávky německé armádě a zásobování říše.

KRAJSKÉ VEDENÍ ODBOJE.

V měsíci červnu neb červenci 1942 byl ustaven krajský výbor odboje táborského kraje se sídlem v Borotíně, jehož členy byli:

oficiál krajského soudu Jaroslav Vacek z Tábora jako předseda,

major čs. armády Václav Červinka z Tábora jako vojenský velitel.

Členy výboru byli:

strojvedoucí Josef Pejchar (zv. Buldog) z Tábora,

str. 10

učitel Josef Hofmann z Plané nad Lužnicí,

zástupce pojišťovny Josef Pistorius (zv. Řek) z Chotovin,

František Vyčichl, lesní z Borotína (zv. Borovička),

fotograf František Marek,

řidič společnosti „Jasu" Josef Rybnikář z Pelhřimova,

Karel Bruner a Jan Žalda ze Soběslavě.

Všichni výše uvedení členové, až na majora Červinku, dále Václava Houšku z Borotína a správce lázní Josefa Krátkého z Tábora, kteří byli rovněž členy krajského výboru, byli popraveni.

Vojenskému veliteli odboje majoru Červinkovi byli přiděleni dva poradci, a to Jaroslav Vacek a Josef Pistorius, a společně tvořili t. zv. vojenskou radu Tří.

Krajské vedení organisace bylo přímo zapojeno na ústředí podzemní organisace v Praze, Petrská ulice, „Dopravní družstvo dopravních zaměstnanců v Praze", na úředníka Josefa Němce, který byl později zatčen.

Jako spojka mezi ústředním vedením v Praze a krajským vedením se sídlem v Borotíně fungoval železniční zřízenec Josef Mašek (t. zv. Vlažička) z Votic, který dojížděl do Prahy a Borotína a udržoval spojení s krajským výborem prostřednictvím Václava Houšky a Františka Vyčichla.

Krajské vedení resp. jeho vojenské vedení mělo spojení i s vedením odbojových organisací sousedních krajů. Byly to zejména: Příbram, České Budějovice, Čáslav, Kolín, Jindřichův Hradec, Havlíčkův Brod, Humpolec, Světlá nad Sázavou a Hradec Králové.

ROZVĚTVENÍ ORGANISACE ODBOJE V OKOLÍ.

Členové krajského výboru odboje v Borotíně Houška a Vyčichl měli spojení s organisacemi v Řevnově (Josef Kroužek a Ludvík Bednář), v Balkově Lhotě (František Novotný), v Radkově (Josef Samec), v Chotovinách (Jan Míka), v Mezně (Emanuel Votruba), v Sudoměřicích (Ludvík Kubla), v Sedlčanech (Josef Soukup, Václav Nevařil), v Sepekově, (vrch. strážm. Jan Brožovský), v Soběslavi (Jirovský), mimo to v Mladé Vožici, v Pelhřimově a později v Sedlci. Bezprostřední styk organisační s odbojem „Josta" v severní části votického okresu udržoval Josef Primus z Votic, štáb. strážm. Antonín Fidranský a vrch. strážm. Josef Štůla ze Zvěstova.

Každá místní organisace měla vymezený svůj okruh působnosti v několika dalších obcích a osadách, ve kterých pak členové byli do příslušné organisace začleněni.

str. 11

Organisace odboje dožadovala se spolupráce četnictva, případně policie. V Táboře byl začleněn štábní strážmistr Jan Jirásek, který byl spojkou mezi četnictvem a odbojem v Táboře.

Styk organisace odboje v Borotíně, případně s jeho krajským vedením navázali v Borotíně s četnickou stanicí Jaroslav Vacek, Josef Pistorius a později František Vyčichl.

Organisace odboje žádala na četnictvu spolupráci při provádění jejích akcí, zavčasné upozornění na případné protiakce se strany německých úřadů a gestapa, varování osob podzemního hnutí před hrozícím nebezpečím, ukrývání stop, přehlížení osob illegálně přechovávaných a pod. Aktivně zasáhnouti v akcích odboje mělo četnictvo pouze v krajních případech, kdy to bude výslovně žádati krajské vedení, resp. rada Tří.

PŘÍPRAVA ODBOJE,

Jako instruktoři ústřední organisace odboje v Praze byli vysláni bývalý poslanec komunistické strany Josef Lanc vulgo Černý Petr z Mostu a Josef Reiskopf, zv. Pepík Malesta z Prahy. Oba žili illegálně po několik měsíců v Borotíně a okolí a byli ubytováni u Františka Vyčichla a Václava Houšky v Borotíně, u Františka Hány v Kamenné Lhotě, Josefa Kroužka v Řevnově a později u Josefa Smažíka a Františka Korouše v Borotíně.

Schůze krajského vedení odboje konaly se většinou v domě Václava Houšky a Františka Vyčichla v Borotíně, u Josefa Kroužky v Řevnově a u Františka Korouše v Borotíně.

Aby byl zajištěn bezpečný pohyb instruktorů poslance Lance a jeho společníka Reiskopfa a nečiněny těmto se strany četnictva potíže, byli představeni Václavem Houškou a Františkem Vyčichlem štábnímu strážmistru Josefu Hákovi z Borotína, který byl požádán, aby v případě potřeby informoval o této jejich akci vrchního strážm. Josefa Matějku a štáb. strážm. Františka Veselého.

V roce 1942 vedení odboje v Borotíně započalo s vydáváním illegálního tisku. Redakce a tiskárna byly umístěny v domě Františka Vyčichla. Redakční část tisku obstarával Josef Reiskopf. Technické práce prováděl Vyčichl, Houška a Karel Hronek. Tištěny byly illegální časopisy: „Rudé právo", „Palcát", „Náš boj" a mnoho jiných letáků. Ve vydávání těchto tiskovin bylo pokračováno až do ledna 1943. Tisk byl prováděn na cyklostylu, který dodal Jaroslav Vacek z Tábora. Později zhotovil Hronek druhý menší ruční cyklostyl. Cyklostyl Vacka se zachoval, kdežto cyklostyl Karla Hronka nebyl dosud nalezen, protože ten na

str. 12

neznámém místě jej před svým zatčením ukryl. Časopisy vycházely ve 300 až 500 exemplářů. Kolportování a vydávání časopisu a letáků obstarával Pistorius, který vždy našel bezpečnou cestu, jak tiskoviny rozšířiti.

Jako spojka mezi členy krajského vedení odboje v Borotíně fungoval k předsedovi Vackovi v Táboře student Jiří Mikula, zv. Študáček. Jako spojky mezi Houškou a Pejcharem fungovali Václav Němeček a Karel Denemark, oba železniční zaměstnanci z Borotína, dojíždějící do zaměstnání v Táboře.

K bezpečnému ukrytí gestapem stíhaných osob byly Karlem Hronkem vybudovány za pomoci Houšky a Vyčichla dva lesní podzemní kryty (bunkry). Místa pro jejich umístění vyhledal František Vyčichl. Potřebné dřevo ke stavbě obstaral Josef Kroužek ze Řevnova na pile u svého zaměstnavatele, tesařského mistra Jana Míky v Chotovinách. Dřevo dovezl na svém povoze Václav Houška. Jeden menší kryt byl zhotoven v lese „Radlice" a druhý větší v lese Krkáčku. Větší kryt byl vybudován pro pohodlné umístění šesti osob, byl vyztužen deskami, tři menší rourové otvory u stropu sloužily k větrání, vchod do krytu byl 3 m dlouhou chodbou, s vrchu zakryt záklopem. Celý kryt byl zasypán asi 50 cm silnou vrstvou hlíny. Hlína zakryta mechem a pak osázena jehličnatými stromky. Vnitřek krytu byl vybaven šesti lůžky (pryčnami), přikrývkami, petrolejovými kamny, lampou, nádobím k vaření, menší zásobou potravin. Voda k vaření byla nedaleko. Suchost, vzdušnost a odlehlost krytů umožňovala v nich pobyt vícero osobám i po delší čas.

Krajské vedení odboje provedlo soupis střelných zbraní (pušek a revolverů). Výsledek tohoto soupisu se neuchoval. Byl proveden soupis pařáků a větších nádob k vaření společného stravování v případě povstání.

Na telefonních linkách, hlavně na lince Tábor—Praha, později na oklikou vedené lince Tábor—Milevsko—Praha, byly soustavně páchány drobné sabotáže přestříháváním vedení. Tyto sabotáže byly lehce nalezeny a odstraněny. Proto byly opatřeny stupačky na telefonní tyče a telefonní dráty byly řádně spojovány slabými drátky přímo na tyčích, aby nemohly býti snadno nalezeny. Tyto sabotáže daly často zřízencům poštovní stavební správy mnoho práce při odstraňování.

K páchání drobných sabotáží na automobilové dopravě byly zhotovovány v kovářských dílnách Antonína Šmejkala v Borotíně a Karla Eliáše v Mezně t. zv. jezdci. Byly to dva kusy as 8 cm dlouhých silných, na konci špičatých, uprostřed zkřížených a svařených drátů. Tyto byly pak pohazovány na silnicích, aby probíjely obruče a duše motorových

str. 13

vozidel, a zničily zohýbanými konci obutí tak, že je doslovně roztrhaly. Těchto jezdců bylo zhotoveno a použito několik tisíc kusů.

Kovář Eliáš vyráběl ve své dílně klíny k vykolejování vlaků. Byly to as 35 cm dlouhé železné klíny k přišroubování na železniční koleje. Jeden z nich se připevnil na jednu kolejnici a druhé dva v určité vzdálenosti od sebe na druhou kolejnici. Lokomotiva nebo železniční vůz po najetí na klíny se zakymácely a vyjely z kolejí. Klíny se pak z kolejí odmontovaly a vykolejení zůstalo pro vyšetřující německé orgány úplnou záhadou. Eliáš mimo to zahájil výrobu plamenometů k sežehnutí automobilových vozidel na silnicích ze záloh. Výroba se zdařila. Jeden exemplář tohoto plamenometu se uchoval.

Výrobu jezdců, klínů a plamenometů financoval major Červinka.

Příslušníci četnictva v Táboře vypracovali plán, přednesený krajskému vedení odboje štáb. strážm. Janem Jiráskem, na spáchání atentátu na zloducha táborského kraje gestapáka Karla Müllera a jeho nenáviděného šéfa a vrchního vraha českých vlastenců ss-obersturmführera Albrechta.

Podle tohoto plánu měl býti Müller v noci na Nový rok 1943, když se bude ubírati v podroušeném stavu z oslavy Silvestra k domovu v Táboře, na příhodném místě přepaden a zneškodněn.

K provedení tohoto plánu nedošlo, jelikož Müller z oslavy Silvestra šel k domovu s vícero členy gestapa.

Odstranění obergestapáka Albrechta bylo plánováno tak, že až bude míti sám noční službu v budově gestapa v Táboře, přijede několik četníků v uniformách ve služebním automobilu před budovu gestapa a budou předstírati, že přivedli zatčenou osobu. Po vejíti do vrátnice, kde se noční služba gestapa zdržovala, měl býti Albrecht úderem tvrdým předmětem omráčen, naložen na auto a po zatěžkání vhozen do rybníka Jordánu v Táboře. K uskutečnění plánu nedošlo proto, že major Červinka krajskému vedení tento plán neschválil v obavě, že za zmizení Albrechta by Tábor měl k očekávání takové represálie se strany Němců, že odstranění Albrechta by nebylo rentabilní.

V Borotíně uspořádal odboj sbírky peněz, potravin a obilí ve prospěch osob, resp. rodinných příslušníků po popravených a uvězněných v koncentračních táborech. Sbírky peněžní a věcné (obilí) prováděl domkář Antonín Hronek z Borotína. Sebrané obilí bylo semíláno ve mlýně mlynáře Václava Houšky a jeho povozem, případně služebním motorovým vozidlem četnictva strážm. Jiráskem dopravováno obchodníku Josefu Volfovi v Táboře. Mouka byla dopravována v bednách, které opatřil Josef Kroužek u svého zaměstnavatele Jana Míky v Chotovinách.

str. 14

Houška nashromáždil pro odboj v případě ozbrojeného povstání asi 150 q obilí. Uskladněno bylo v pronajatém skladišti budovy kampeličky v Borotíně.

K provádění sabotážních akcí dal Vyčichl k disposici as 100 kg dynamitu s rozbuškami a zápalnými šňůrami, ušetřeného z potřeby velkostatku dr. Josefa Bureše v Borotíně. Dynamit byl nejprve uskladněn v obydlí Vyčichla na samotě Šebor, později Vyčichlem a Houškou uložen pod vyřazeným železničním vagónem na samotě Šebor. Z tohoto část dynamitu byla vložena do lahví a společně s větším množstvím jezdců odevzdána Houškou cestářům Jaroslavu Kubecovi v Moravci a Ludvíku Hrbkovi v Košíně, kteří dynamit a jezdce zakopali pod hromádky štěrku u státní silnice Tábor—Praha, aby tyto předměty byly kdykoliv k disposici k vyhození železničního mostu v Sudoměřicích a u Košína, jezdci pak k ochromení silniční motorové dopravy. Zbytek dynamitu byl z bezpečnostních důvodů převezen do Borotína a uložen pod podlahou bytu zřízence Rudolfa Vanžury.

Odboj vnikl i do aparátu gestapa. Na doporučení rady politické správy a okresního hejtmana JUDr. Františka Macháčka z Tábora byl Vackem navázán styk s úřednicí Annou Mannovou, zaměstnanou na gestapu, která pak konala odboji cenné služby. Mannová byla pro tuto činnost v únoru 1943 gestapem zatčena a vězněna do konce války.

Na žádost Vyčichla jako člena krajského výboru byl zasvěcen do podzemního hnutí vrch. strážm. Matějkou zástupce velitele četnického pohotovostního oddílu v Táboře vrch. strážm. Karel Pelikán. Po vzájemné úmluvě byl Pelikán ochoten v případě potřeby převzíti velení pohotovostního oddílu v síle tehdy asi 60 četníků, které označil vesměs jako národně spolehlivé, a zaručoval se, že v případě odboje vystoupí četnictvo po jeho boku.

Na žádost Vyčichla k vybudování ochranné sítě byli do odboje zasvěceni příslušníci četnické stanice v Sedlci vrch. strážm. Jan Drážka, štáb. strážm. Stanislav Vondruška, Jaroslav Adámek a strážm. František Heřman, Josef Šicha a Josef Zach. Navázán styk se strážm. Václavem Skočdopolem z četnické stanice Sedlčany, později Votice.

Po těchto přípravách zbývalo jen vypracovati plán k ozbrojenému povstání, který vypracoval na žádost krajského vedení odboje major Červinka. Členové odboje byli vyzváni, aby každý si vyhlédl několik spolehlivých a jemu dobře známých vlastenců, hlavně bývalých vojáků, kteří v případě povstání byli by ochotni kdykoliv se jíti zúčastniti tohoto odboje a položiti případně i život v boji proti násilným vetřelcům. Podle tohoto plánu byl Tábor a jeho okolí rozdělen na mnoho úseků vedených bývalými zkušenými vojáky asi takto:

str. 15

Člen odboje Josef Pešta z Tábora na základě styků s vídeňskými Čechy v německé armádě a kasárnách v Táboře (Feldwebel Wondráček a dva společníci) měl umluveno, že v případě potřeby otevřou brány kasáren, vydají skupině vedenou Peštou organisace Radkov veškeré zbraně, hlavně kulomety ve skladištích kasáren. Obsazení kasáren mělo se provésti téměř bez boje.

Josef Krátký se svou skupinou měl obsaditi vnitřní město.

Nádraží Tábor měla obsaditi skupina železničářů, vedená strojvedoucím Josefem Pejcharem.

Čelkovický a nový most měla obsaditi skupina četnictva a policie, vedená štáb. strážm. Jiráskem.

Od jihu na nádraží Tábor měla postupovati skupina Soběslav, vedená Janem Žaldou a Jirovským. Od severu měla pak postupovati na nádraží v Táboře od Chotovin skupina, vedená Františkem Vyčichlem.

Severní bok na státní silnici od Prahy k Táboru až po železniční stanici Miličín měl chrániti se svou skupinou Václav Houška. Severněji od Miličína až k Voticům postup po železnici a státní silnici na Tábor měl chrániti Emanuel Votruba.

Mimo to byly vzaty v úvahu dvě posilové destrukční vojenské skupiny majora Vrkoče z Tábora.

K dopravě záloh, zásob a potřeb pro povstání mělo sloužiti 17 nákladních aut mlékárny „Madaty" v Táboře. Motorová vozidla měl dáti k disposici major Červinka, tehdy přednosta mlékárny v Táboře, jenž sám k tomuto účelu získal řidiče těchto motorových vozidel.

K provedení tohoto plánu byly opatřeny řadou členů podzemního hnutí domovní klíče a klíče od bytů Němců a členů gestapa, kteří měli býti ve svých bytech odzbrojeni a zneškodněni. Vedení odboje mělo k disposici náhradní klíče od krajské věznice v Táboře, které opatřil Vacek, takže všichni političtí vězňové mohli býti propuštěni na svobodu a zúčastniti se povstání.

Proponovaným datem povstání měl býti 15. březen 1943. K provedení plánu nedošlo. Major Červinka uznal, že doba je nevhodná pro vzdálenost fronty 1200 km. Německé vojenské velení, i když v té době byla v Táboře jen slabá posádka, pozůstávající hlavně z německé ochranné policie, mělo dostatek prostředků, aby povstání potlačilo. I když se počítalo, že Tábor a jeho okolí je nevhodným terénem pro dlouhý a trvalý odpor, a počítalo se i s ústupovou čarou směrem k Českomoravské vysočině, bylo jisté, že by se zakrátko odpor zhroutil a skončil by krveprolitím, které by nemělo hodnoty proti přineseným obětem. Plán povstání a jeho provedení byly odročeny do doby celostátní povstalecké akce.

str. 16

PERSEKUCE.

Počátkem roku 1943, když organisace odboje dosáhla plného rozmachu a chystala se na všech polích svého programu provésti větší akce a kdy byla již svou početností s to něco vykonati, přišla znenadání do Borotína zpráva, že dne 29. ledna 1943 byl zatčen v Plané n. Luž. člen krajského výboru učitel Hofmann a že gestapu v Táboře po delším vyšetřování označil jako členy krajského vedení Houšku, Vyčichla, Vacka, Krátkého, Pejchara a druhý den nato Pistoriusa.

Zprávu o zatčení Hofmanna přinesl do Borotína Houškovi Václav Němeček. Dne 31. ledna 1943 sešli se v bytě štáb. strážm. Josefa Háka poslanec Lanc, Reiskopf, Houska a Vyčichl k poradě o dalších opatřeních, zejména o tom, kteří členové by mohli přicházeti v úvahu k zatčení, jejich varování, směr útěku a pod. Dne 2. února 1943 odpoledne přišel Pistorius do Borotína se zprávou, že téhož dne přijede gestapo zatknouti mlynáře Houšku a Vyčichla.

Dne 2. února 1943 o 16. hodině přijelo před četnickou stanici v Borotíně osobní auto, řízené štáb. strážm. Janem Jiráskem z Tábora, které přivezlo sekretáře gestapa Adama ještě se třemi příslušníky. Když vešli na četnickou stanici, štáb. strážm. Jan Jirásek dlící u auta požádal majitele budovy četnických kasáren Antonína Lachouta, aby varoval Houšku před zatčením. Lachout žádosti Jiráska vyhověl. Na četnické stanici dotazovalo se gestapo přítomného vrchního strážmistra Matějky a štáb. strážm. Veselého, zda znají mlynáře jménem Práška, majitele mlýna pod hrází u rybníka v Borotíně nebo jeho okolí. Bylo mu odpověděno, že mlynář podobného jména v Borotíně a okolí není a že v Borotíně jsou čtyři mlýny, vesměs pod hrází rybníků. Na telefonický dotaz Adama na gestapu v Táboře a u Hofmanna bylo mu sděleno, že se jedná o mlýn Houšky. Nato vyzval Adam přítomné četníky, aby ho následovali do mlýna. Když se vrchní strážm. Matějka oblékal, počal Adam vyhrožovati, že jej zatkne, jelikož mu jeho práci ztěžuje, dává neochotně informace a že je jisté, že věděl o existenci protistátní organisace a ničeho proti ní nepodnikl. Na energické vystoupení Matějky, který svoji nevinu prokazoval tím, že se jeho občanstvo právě tak obává jako gestapa, ve vyhrožování Adam ustal.

Po provedené domovní prohlídce, při které mlynář Houška nalezen nebyl, byla zatčena Adamem jako rukojmí manželka Houšky Josefa Housková pod pohrůžkou, že bude tak dlouho vězněna, pokud Houška nebude dopaden. Na zatčení a vyzvání, aby se oblékla, Houšková reagovala překvapujícím chováním a hrdostí, takže jeden z přítomných gestapáků řekl: „Jak je hrdá a sebevědomá, jako by se jí to vůbec netýkalo.“

str. 17

Sekretář Adam nařídil pak Matějkovi střežení mlýna a zadržení veškerých osob, jež do mlýna přijdou. Podotkl, že se přesvědčí, jak tuto povinnost vykonává, a k střežení mlýna i jeho obyvatelů určil též štáb. strážm. Jana Neumanna z Tábora, který s autem Jiráska a gestapa přijel z Tábora.

Ve mlýně bylo zadrženo několik osob, mezi nimi i Vyčichl, který, ač varován, úmyslně vešel do mlýna. Jaké důvody vedly Vyčichla k tomu, že do mlýna vešel, nejsou známy. V rozmluvě s Josefem Houškou a vrch. strážm. Matějkou přiznal, že je na váhách, zda by bylo lépe uprchnouti, nebo se nechat zatknouti, nakonec však dal přednost zájmům své rodiny, poněvadž počítal se zatčením manželky, která mohla býti rovněž popravena pro přechovávání Reiskopfa a Laňce, a děti v případě jeho dopadení neměly by otce ani matky. Vyčichl v těchto těžkých chvílích na nic nezapomněl. Napsal své manželce dopis, který byl svěřen štáb. strážm. Hákovi k doručení, ve kterém manželku žádal, aby z kredence v kuchyni odstranila nevyplněné, fotografiemi opatřené padělané občanské legitimace pro členy podzemního hnutí, které opatřil úředník okresního úřadu v Sedlčanech Soukup. Vzpomněl si mezi jiným, že v psacím stole Houšky ve mlýně se nacházejí mapy se zakreslenými místy palebných postavení pro případ ozbrojeného povstání. Tento psací stůl příslušníci gestapa prohlíželi a nařídili Matějkovi, aby písemnosti prohledal a závadné věci zabavil. Nebylo tudíž jistoty, zda tyto mapy snad gestapo ve stole již nevidělo. V přítomnosti Vyčichla byl stůl prohledán a Vyčichl mapy uchopil a z ruky nedal, dokud je vlastnoručně v kamnech nespálil. Příštího dne o 9. hod. dostavil se do mlýna Houšky jeden příslušník gestapa a ptal se Matějky, kde bydlí hajný Borovička. Když mu bylo řečeno, že ^Borovička není v Borotíně znám, řekl gestapák, že bydlí na samotě Šebor. Povšiml si vsak Vyčichla sedícího ve mlýně a ptal se, kde bydlí. Po odpovědi, že bydlí na Šeboru, vyzval Matějku s Vyčichlém, aby s ním odjeli autem do jeho bytu. Při vystupování u hájovny Šebor Matějka dával Vyčichlovi pokyn, aby využil příležitosti blízkosti lesa a zády obráceného gestapáka k útěku. Vyčichl zavrtěl záporně hlavou a následoval gestapáka do bytu. V bytě Vyčichla přítomný sekretář gestapa Muller počal Vyčichlovi spílati a při odchodu prohlásil k přítomné manželce Vyčichla a jeho synovi, aby se na Vyčichla ještě podívali, že jej více neuvidí. Vyčichlová i její synek zachovali se statečně, aniž uronili slz. Gestapáci před svým odchodem neopominuli odnésti z bytu Vyčichla hodící se jim věci, jako cigarety, zrnkovou kávu, látky a zbraně.

Kritického dne, kdy přijelo gestapo do Borotína, aby zatklo mlynáře Houšku, sešel se člen krajského výboru odboje Pistorius se štáb. strážm.

str. 18

Hákem a sdělil mu, že již gestapo začalo se svým řáděním ve mlýně Houšky a že by tudíž bylo záhodno jíti do mlýna a gestapáky postříleti. Vybízel Háka k spoluúčasti. Když mu však bylo Hákem řečeno, že není možno nésti odpovědnost za represálie, které by gestapo v Borotíně provedlo, upustil Pistorius od svého plánu a odešel s Hákem do lesa Hory k poradě. Tam bylo ujednáno, že Pistorius odejde k Františku Hánovi, kde se nějaký čas zdrží, a tam mu budou sdělovány potřebné informace. Pistorius nedbal výstrah a ujednání, po několika dnech odešel směrem k Újezdu, kde byl na udání cihláře Sedláčka zatčen. Po zatčení Pistoriuse varoval Hák na pokyn Matějky Karla Hronka, že je nebezpečí jeho zatčení po zatčení Pistoriuse a že bude prozrazen, a nabádal ho k útěku. Hronek těchto výstrah neuposlechl.

Dne 5. února 1943 přišel do Borotína pověstný sekretář gestapa v Táboře Karel Müller. Byl to muž odpuzujícího zjevu, střední zavalité postavy, tmavých vlasů, snědé tváře. Pravá tvář byla bezvýrazná, pravděpodobně ochrnutá, oční víčko svislé, polootevřené. Proto se mu dostalo asi přezdívky „Klapka". V druhé polovině tváře bylo viděti vždy pohrdlivý, výsměšný a povznesený výraz, jako sebevědomí příslušnosti nadlidské rasy. Z tváře čišela ukrutnost, nenávist a sobeckost. Čechy z hloubi své nízké perversní duše nenáviděl a podceňoval. Byli u něho vším, jen ne lidmi. V civilním povolání byl boxerem a cirkusovým artistou. Někdy v podroušeném stavu zapomněl, že je velmožem gestapa. V tomto stavu pak ukazoval své cirkusácké umění, jako salta, skoky přes několik stolů a pod. Byl velmi náročným ve svých potřebách. Všemohoucnost gestapáckého postavení jej naučila žíti v nadbytku. Aby tohoto dosáhl, neštítil se ničeho. Své oběti při domovních a osobních prohlídkách obíral o všechno, co měly. Hodilo se mu vše. Potraviny, cigarety, šatstvo, prádlo, látky, kůže, peníze i zlato. Všechno odvezl v autu gestapa. Nikdy neměl dosti. Byl to učiněný Moloch. Jeho byt v Táboře vynikal nádherou. Byla to sbírka cenného nábytku, koberců, porcelánu, skla, olejových maleb, poštovních známek atd. Vše, co měl, pocházelo z lupu. Tak vyhlížela největší německá bestie v táborském kraji, konající středověká vyšetřování se svými obětmi, asistující všem popravám v Táboře. Jediný Müller při popravách vydržel, i když jiní příslušníci gestapa a eses žádali o vystřídání a hrozili se z prolité krve. Nebyl to člověk, to byl pravý stoprocentní Hitlerův odchovanec. Müller, povolaný odborník k potlačení českého národa a jeho inteligence, byl povolán po vyzrazení podzemního hnutí odboje pro své odborné znalosti se svým šéfem ss-obersturmführerem Albrechtem do Prahy k vedoucímu gestapa v Praze a pak k samotnému největšímu čechožroutovi Frankovi, aby mu referovali o rozsahu podzemního

str. 19

hnutí a přijali instrukce k jeho potlačení. Ve vyjádření svém, proneseném k Matějkovi, se chlubil, že má plné moci středisko odboje Borotín dát vypálit a mužské obyvatelstvo postřílet.

Tak se stalo, že dne 6. února 1945, když přišel do Borotína Müller, povolal k sobě na četnickou stanici předsedu místní správní komise Františka Maňáka a tomuto přísně nařídil, aby dal bubnováním po městečku vyhlásit, že se občanstvo má dostavit před radnici, a tam mu prohlásil, že bude-li se v Borotíně opakovati přechovávání illegálních osob (Reiskopf, Lanc a Houška), bude městečko Borotín vypáleno, srovnáno se zemí a mužské obyvatelstvo postříleno.

Z tohoto shromáždění odcházelo občanstvo Borotína skleslé a očekávalo další události. V každém domě věděli neb alespoň tušili, že podmínky vyhlášené Müllerem jsou nesplnitelné. Bylo to pravda. Reiskopf a Lanc byli ještě v té době v Borotíně. Houška byl nedaleko. Občanstvo Borotína zachovalo se statečně. Nevydalo hledané osoby. Národ chtěl pokračovati dále v odboji proti německým tyranům.

V tentýž den zašel Müller do Houškova mlýna, který byl ještě četnictvem střežen, a v přítomnosti vrch. strážm. Matějky vyšetřoval tam zadržené osoby. Matějka znal se osobně s Müllerem z doby svého působení v Bechyni a věděl o něm, že přijímá úplatky. Proto v rozmluvě mu nabídl dodání různých životních potřeb pro jeho domácnost. Po poradě s Josefem Houškou z Borotína, bratrem Václava Houšky, odejel k Müllerovi do jeho bytu v Táboře, kde mu slíbené doručil a připravil k tomu, že dodávky pro jeho kuchyni se budou opakovati za příslib, že Josefa Houšková bude v dohledné době propuštěna na svobodu a že po dobu jejího pobytu ve vězení bude s ní slušně nakládáno.

V těchto pro podzemní hnutí pohnutých dnech došlo k dalšímu zatýkání v okolí Borotína. V Chotovinách byli zatčeni Jan Míka, František Vytiska, Josef Kučera, Jan Mareš, Václav Borkovec, Josef Houser, Josef Kašpar. Z Mezna uprchl před zatčením Emanuel Vobruba, ze Řevnova Josef Kroužek se svou manželkou. Byla zatčena velká řada osob z odboje v Táboře, Soběslavi, Pelhřimově, v okolí Sedlčan a jinde.

Po útěku z Borotína odešel Houška do Chotovin, kde se dověděl, že jeho manželka je zatčena. Uchýlil se na radu Kroužka do rodiny domkáře Klicmana z Radkova, kde se sešel s Pistoriusem a Krátkým, který byl již rovněž stíhán gestapem. Všichni tři pak odešli do Sepekova, kde byli na doporučení vrchn. strážm. Brožovského přijati u hajného v blízkých lesích. Brožovský jim podával zprávu o celkovém postupu gestapa. Po několika dnech Krátký se uchýlil ke svým známým na Písecko, Houška spolu s Pistoriusem a Kroužkem odešli k Františku Hánovi do Kamenné Lhoty, odkud pak Pistorius odešel, Houška pak

str. 20

s Kroužkem odcestovali do Prahy, když předtím František Korouš opatřil Houškovi potřebné věci z jeho domácnosti.

Kroužek se rozhodl, když viděl, že manželka Houšky byla gestapem již zatčena jako rukojmí, že svoji manželku vezme s sebou do Prahy, třebaže byla těhotná.

Houška a Kroužek po svém příchodu do Prahy, uštvaní a bez osobních dokladů, stěží hledali v Praze přístřeší. Často se stalo, že celé noci prochodili po ulicích Prahy, projezdili v pouličních drahách, při tom páchali drobné sabotáže na telefonních vedeních, sypali do ložisek vozů pouliční dráhy písek a podobně. Konečně se našlo mezi dobrými lidmi několik jednotlivců, kteří jim poskytli alespoň časově přístřeší. Byli to zejména: Václav Jareš, Praha-Žižkov, tř. maršála Koněva 40, Ladislav Vojtěch, Praha-Libeň, Klicperova, Jan Novák, Praha-Spořilov, Severozápadní 142, dcera Nováka Věra a jiní.

Manželka Josefa Kroužka — Božena Kroužková — po svém útěku zdržovala se nějaký čas u Antonína Rubeše ve Sledovicích, který byl později popraven, a pak se odstěhovala k Janu Novákovi do Spořilova. Byl to krutý život. Dobří lidé poskytovali jí nejenom přístřeší, ale i útěchu. Kroužkové se narodil chlapeček. Kroužek byl nucen manželku přihlásiti k pobytu pod nepravým jménem a pod nepravým jménem děcko pokřtít. Protože Kroužková byla v evidenci vedená jako svobodná, musela přiznati nějakého otce. Na sociální péči označila jako nemanželského otce jistého řezníka v říši, se kterým se Kroužek předem o tom dohodl. Nepravé otcovství musela Kroužková potvrditi i před soudem, kamž byla předvolána.

Dne 8. února 1943 přijel do Borotína Müller s několika gestapáky a zatkli Josefa Smažíka a Karla Hronka. Bylo lze očekávati, že zatčení toto není poslední. Po zatčení Vyčichla, Smažíka, Houškové a Hronka byly mezi vrch. strážm. Matějkou a štáb. strážm. Hákem rozděleny úlohy tím způsobem, že vrch. strážm. Matějka bude se úplatky snažiti krotit dravost gestapáků a Hák naváže styky ve věznici krajského soudu v Táboře za účelem zjišťování skutečností při výsleších uvězněných členů organisace, jejich výpovědí, a konečně že se postará o doručování potravin a kuřiva uvězněným, aby byla posílena odolnost proti nátlaku gestapa. Tyto styky, zejména s Vyčichlem, umožnil dozorce vězňů František Šáda, který přinášel dopisy, ve kterých Vyčichl informoval o stavu vyšetřování jednotlivých zatčených členů odboje, takže bylo možno učiniti vhodná protiopatření. Potraviny byly v plném množství uvězněným doručovány, a to dozorcem Šádou přímo, zčásti pak je do věznice donášel v sobotu štáb. strážm. Hák pod pláštěnkou na hromadu určenou a prohlédnutou gestapem již k doručení.

str. 21

Dne 2. března 1943 zatkl Müller obvodní lékařku MUDr. Rosalii Hurysovou-Kublovou v jejím bytě v Borotíně. Po provedení domovní prohlídky svěřil byt vrch. strážm. Matějkovi ke střežení a sám odejel do Prčice za účelem zatčení jejího manžela, poštovního revidenta Ludvíka Kublu, který se t. č. nacházel v nemocničním ošetřování Když nebyl Kubla v Prčici dopaden, vrátil se do Borotína do bytu manželů Kublových. Matějka požádal Müllera o šetrné zacházení s Kublovou, což Müller přislíbil a podle vyjádření jí samé slovo dodržel. Müller označil MUDr. Hurysovou-Kublovou jako osobu, která věděla o illegální činnosti svého manžela, v ní ho podporovala a prý poskytovala lékařskou pomoc i Josefu Reiskopfovi.

Ludvík Kubla, vedoucí organisace odboje v Sudoměřicích, když se dověděl o zatčení manželky a své sestry Inky Kublové v Praze, přihlásil se dne 10. března 1943 sám na gestapu v Táboře, kde byl zatčen a uvězněn.

Podle zpráv přinesených štáb. strážm. Hákem z věznice krajského soudu v Táboře byli téměř všichni zatčení pro činnost v odboji podrobeni nelidskému týrání se strany gestapa. Někteří ze zatčených, jako na př. Kubla a štáb. strážm. Jirásek, byli po dobu několika týdnů svázáni v železech na rukou a biti, až byli přinášeni do cely v bezvědomí. Kublovi při jednom takovém týrání podle počítání naslouchajících spoluvězňů bylo dáno 160 ran. Vyčichl byl slabé tělesné konstrukce a bylo obdivuhodné, že takové strašné utrpení snášel tak statečně. Nelidským týráním gestapa bylo způsobeno, že Vyčichlovi odcházela při močení krev z těla. Rovněž tak týráni byli Smažík a Hronek. Někdy se stalo, že kosa padla na kámen. Při týrání Rybnikáře z Pelhřimova třemi gestapáky včetně Müllera se robustní Rybnikář vzepřel a zbil všechny tři gestapáky včetně Müllera, který utrpěl na obličeji mnoho modřin, takže po několik dnů nemohl vyjíti ani na ulici.

Dne 22. března 1943 přijel opět Müller s několika gestapáky do Borotína a zatkl Františka Korouše a Antonína Šmejkala jako členy odboje.

Emil Jindrák z Borotína, dověděv se, že je hledán gestapem, uprchl a skrýval se z počátku v Praze a později v Borotíně až do konce války.

Byla to nová vlna zatýkání příslušníků odboje. Ještě před Šmejkalem a Koroušem byli zatčeni příslušníci organisace v Sudoměřicích Antonín Matějíček, Václav Pěknic, Josef Vrána, Václav Nečada a Jan Strnad. Byly to vzrušující chvíle pro městečko Borotín. Mnoho občanů, jakmile se objevilo auto gestapa v Borotíně, zmizelo z Borotína a hledalo spásu v okolních lesích. Někdo se obával, že došlo k vyzrazení jeho členství v odboji, jiní opět, že darovali peníze nebo poživatiny pro pozůstalé po popravených a uvězněných v koncentračních táborech.

str. 22

Vrch. strážm. Matějkovi podařilo se vsugerovat Müllerovi, ovšem za doprovodu mnohých darů pro jeho kuchyň, že odboj byl v Borotíně gestapem potřen a že se jednalo o romantiky svedené londýnským rozhlasem a že to byli pouze jednotlivci, kteří této propagandě podlehli. Müller těmto argumentům zprvopočátku nevěřil a tvrdil naopak, že Borotín je právě střediskem odboje, jelikož se tam nacházelo krajské vedení. Lze děkovati tvrdošíjnosti zatčených členů odboje, kteří přes útrapy, aby se dalšímu zatýkání zabránilo, nikoho z dalších členů nevyzradili.

Dne 10. července 1943 z rozmluvy s gestapákem Kirchnerem Matějka vystihl, že gestapo hodlá v Borotíně a okolí vykonati policejní honičku. O tom ihned Matějka vyrozuměl obecního zřízence a člena odboje Rudolfa Vanžuru, který varoval občanstvo hlavně na samotách. Mlynář Antonín Jinda přes to, že byl na honičku upozorněn, téže noci ve svém úředně zapečetěném mlýně semílal 18 q obilí na černo. Při honičce, které se zúčastnilo gestapo, německá kriminální policie, něm. četnictvo, prapor něm. ochranné policie, četnický pohotovostní oddíl z Tábora, byl mlynář Jinda gestapem a něm. kriminální policií zatčen pro přistižení při mletí na černo, pak předveden na četnickou stanici v Borotíně, kde dlel osobně přednosta gestapa Gotschling, který prohlásil, že s výsledkem honičky je spokojen, že Borotín dostane to, co potřebuje. Přitom učinil posuněk rukou pod bradu, že bude Jinda popraven. Při odchodu z Borotína něm. krim. policie předala Jindu Matějkovi k dalšímu řízení. Matějka Jindu propustil na svobodu a spolu se štáb. strážm. Veselým odstranili z mlýna Jindy 15 q obilí v přítomnosti Karla Chotovinského a Bedřicha Brože z Borotína. Matějka a Veselý byli později německou kriminálkou z Prahy pro propuštění Jindy a odstranění obilí ze mlýna Jindy vyšetřováni a hrozilo jim zatčení, protože byli též podezříváni, že Jindu k útěku přiměli. Jinda se zdržoval jako stíhaný zatykačem až do konce války v obvodě četnické stanice Borotín.

Sekretář Müller svůj slib, daný vrch. strážm. Matějkovi, že Houšková bude za 6 týdnů po jejím zatčení z vězení propuštěna na svobodu, nedodržel. Houšková byla převezena do věznice v Terezíně. Matějka se obrátil na sekretáře gestapa Štumpfa, s kterým se osobně znal z dřívější doby, a požádal jej o radu, jakým způsobem by bylo lze propuštění Houškové dosáhnouti, když mu předem vylíčil jednání Müllera. Štumpf přislíbil, že se o to pokusí, a seznámil Matějku s gestapákem Brennerem z Prahy, který v Petschkově paláci zaujímal významné postavení a ve věci rozhodoval. Byla obava, že Müller se bude cítit uraženým a propuštění Houskové bude činiti překážky proto, že žádost

str. 23

o propuštění měla jíti s doporučením gestapa v Táboře na gestapo do Prahy. V měsíci červnu 1943 byl Müller z Tábora odvolána na nějaký kurs do Prahy a tohoto okamžiku bylo použito k podání žádosti o propuštění Houškové, která byla kladně vyřízena, a Houšková byla koncem měsíce srpna 1943 z vězení v Terezíně propuštěna.

Štumpf na podnět Matějky se zasazoval o propuštění kováře Antonína Šmejkala a tesaře Františka Korouše, jejichž propuštění bylo již téměř kladně vyřízeno a po propuknutí úplatkové aféry na gestapu v Praze zmařeno. Rovněž byl proveden pokus o propuštění z koncentračního tábora MUDr. Hurysové-Kublové, to bylo však pro naprostou beznadějnost s odůvodněním, že jde o osobu s akademickým vzděláním, zamítnuto a jakákoliv peněžní neb jiná úplata by prý byla marná.

V měsíci červnu 1943 dověděl se Hák z věznice krajského soudu prostřednictvím dozorce Šády, že při vyklizování bytu krajského vedoucího organisace Vacka našlo gestapo seznam různých osob, ve kterém byli mimo jiné i Václav Němeček a Karel Denemark, železniční zaměstnanci z Borotína, že budou gestapem zatčeni. Po společné úmluvě Háka a Matějky byl napsán anonymní dopis, který v noci pověsili na kliku dveří Němečka a ve kterém je na očekávané zatčení upozornili. Podle pozdějšího vyjádření Václava Němečka bylo včasným upozorněním oběma poslouženo tím, že byli klidni a podle toho se zařídili. Oba jmenovaní byli zatčeni a po šestinedělním věznění propuštěni na svobodu.

Dne 1. prosince 1943 byl v Táboře zatčen gestapem vojenský velitel podzemního hnutí major Václav Červinka a uvězněn pro činnost v odboji. Major Červinka byl dne 11. července 1944 souzen německým lidovým soudem v Drážďanech a odsouzen k pěti rokům káznice se ztrátou čestných občanských práv na tutéž dobu. Zatčením majora Červinky byla způsobena odboji velká ztráta. Byl jedním z posledních vůdčích osobností odboje, která zůstala po velkém zatýkání na jaře roku 1943 na svobodě. Odboj byl téměř bez vedení a zdálo se, že se rozpadne. Byla to kritická doba. V odboji bylo pokračováno. Nebylo to však již soustavné vedení, byla to iniciativa menších organisačních skupin a jednotlivců. Činnost odboje vystihlo i gestapo, protože počátkem roku 1944 gestapák Müller se sám vyjádřil, že odboj, resp. nové organisace neustále se objevují v novém a novém počtu a ve velkém množství, ačkoliv hlavní vedení bylo zneškodněno. Odboj Borotína pro gestapo byl zlikvidován. Tomu nasvědčovalo i to, že majoru Červinkovi po jeho zatčení byla gestapem ukázána mapa odboje s označením jednotlivých míst, kde se nalézá organisace. Borotín na této mapě již označen nebyl. Byl tudíž pro gestapo vyřízen. Odboj v Borotíně žil však dále.

str. 24

František Hán z Kamenné Lhoty u Borotína neohroženě ihned po zatýkání v podzemní organisaci v roce 1943 poskytl útulek řadě gestapem stíhaných osob, mezi nimiž byli: Josef Lanc (Černý Petr), Josef Reiskopf (Pepík Malesta), Václav Houška, Josef Kroužek, Václav Vovsík z Vojkova, Štefan Fedorovič Naborčikov, ruský kapitán, Viktor Klimov, ruský zajatec, Ivan, ruský zajatec, Josef Polidar z Prahy, Emanuel Votruba z Mezna, Antonín Jinda z Borotína, Božena Goldsteinová z Borotína, Josef Pistorius z Chotovin a jiné osoby. Některé z těchto osob byly střídavě přechovávány jak u Stanislava Horáčka, správce lihovaru na Vestci, tak i u Emanuela Vobruby v Mezně na samotě Cihelna, který, ačkoli sám byl gestapem stíhán, přechovával ve svém bytě až 21 osob. Pro případ nebezpečí prozrazení měl Vobruba připraveno ve svém domě a v lese řadu podzemních krytů (bunkrů), kam se mohly u něho přechovávané osoby ukrýti.

Činnost Františka Hána, Stanislava Horáčka a Emanuela Vobruby nutno zvláště ocenit již proto, že, sami odkázáni na své skrovné příjmy, v tak velké míře pomáhali ukrývajícím se vlastencům, ačkoliv často v domě měli nedostatek. Byli to nanejvýš obětaví členové odboje, kteří byli vždy ochotni pro národní věc obětovati vše.

Houška a Kroužek od doby svého útěku většinou unikali gestapu společně jako nerozluční přátelé. Největší potíže jim činilo to, že neměli osobních dokladů, hlavně při cestování vlakem do Borotína a jiných venkovských míst, kamž museli cestovati, aby si opatřili životní prostředky. Z těchto zkušeností rozhodl se Kroužek k tomu, aby si obstaral různá padělaná razítka a zřídil výrobu falešných dokladů. Pro tuto práci získal v Praze odborníka Jana Štěpánka, zaměstnance firmy Polygraphia v Praze, který mu zhotovil různá razítka, jako: Policejní ředitelství, Okresní úřad, Telegrafní úřad, Nemocenská pojišťovna, Úřad práce a pod., se kterými pak padělal policejní přihlášky, odhlášky, přihlášky a odhlášky k zásobování, potvrzení o zaměstnání a jiné. Mimo to obstaral čisté pracovní knížky Josef Šneberger, zřízenec ÚSP v Praze II, Vodičkova 10, a dal si zhotoviti tovární průkazy. Seznámil se s úředníky magistrátu v Praze Karlem Kadlecem, Václavem Novotným a Janem Šťastným a falšoval odhlášky od zásobování. Pomocí těchto úředníků vyhotovili nové kmenové listy a tím získali každý měsíc pro 18 i více osob lístky na potraviny, které byly rozdělovány mezi illegálně žijící osoby.

V Praze navázali Houška a Kroužek styk s členem podzemního hnutí důstojníků poručíkem Františkem Vanžurou z Borotína. Vanžura fungoval pak mezi oběma při svých jízdách do Borotína z Prahy a přinášel jim potraviny, šatstvo, prádlo a jiné potřebné věci nejen pro jejich

str. 25

osoby, ale i pro řadu jiných osob stíhaných gestapem. Při těchto cestách neopominul nikdy zajíti na četnickou stanici v Borotíně, zeptati se na stav odboje, jeho pronásledování, promluviti o politické situaci a hlavně nahlédnouti do došlých zatykačů, kdo z jeho známých příslušníků odboje je stíhán zatykačem, aby ho mohl na věc upozorniti. Byl to obětavý a nezištný pracovník, zkušený organisátor a neohrožený při svém počínání. Pro svoji dobrotu, že sám daroval i poslední kus svého oděvu stíhaným osobám a trpícím, dostalo se mu pro jeho ryzí charakter přezdívky „Zlatý kluk".

Dne 9. dubna 1944 asi o 24. hodině dostavila se na četnickou stanici v Borotíně manželka uvězněného člena krajského výboru odboje Františka Vyčichla Marie Vyčichlová a požádala štábního strážmistra Háka, aby vydal ruským zajatcům zbraně, které mu svěřil do úschovy František Vyčichl. Vydání zbraní odůvodnila tím, že do jejího bytu se dostavili dva ruští zajatci, kteří byli uvězněni s jejím manželem na Pankráci v Praze a prý je Vyčichl sám k vyzvednutí zbraní zplnomocnil. Po vysvětlení tohoto případu byla Vyčichlová odmítnuta a bylo jí Hákem sděleno, že celý případ je vymyšlen a že tuto akci zosnoval Pepík — správně Josef Reiskop, který se pokouší tímto způsobem zbraně vylákati.

Dne 13. dubna 1944 v ranních hodinách dostavil se na četnickou stanici v Borotíně čeledín Alexander Maxim ze Starého zámku v doprovodu nájemce statku Čeňka Svobody a oznámil, že téhož dne o 6. hodině ranní byl u něho v bytě neznámý, puškou ozbrojený ruský zajatec, který žádal o občerstvení a ptal se na směr cesty k cihelně u Mezna, kde bydlel Emanuel Vobruba, a na Šebor, kde bydlela Vyčichlová. Vrchní strážmistr Matějka ihned uhodl, že se jedná o zajatce, kteří se dožadovali vydání zbraní na Vyčichlové. Po úmluvě se Svobodou bylo zařízeno, aby Maxim při výslechu se nezmiňoval o hájovně Šeboru a že Svoboda mu opatří za to jednoho vepře na černo. Protože o případu věděla již celá veřejnost v Borotíně a okolí, byl vrch. strážm. Matějka nucen případ ohlásiti gestapu v Táboře, které se krátce nato do Borotína dostavilo. Mezitím zařídil vrch. strážm. Matějka prohledávání lesů civilním obyvatelstvem směrem Starý zámek—Sudoměřice. Při tomto prohledávání narazili občané František Benda, František Sika a Josef Míka z Borotína na okraji lesa na odpočívajícího ruského zajatce ozbrojeného puškou. Zajatec na všechny tři namířil puškou a zmizel v hustém lesním porostu. Tento výjev byl oznámen gestapu přítomnému na Starém zámku. V přítomnosti gestapa, Matějky a místních spoluobčanů bylo ihned zařízeno prohledávání okolního lesa. Při tomto prohledávání narazil Matějka na ruského zajatce Viktora Klimova, který naň

str. 26

mířil puškou. Matějka předstíral, že si zajatce nevšiml, a šel dále a za ním jedoucího Františka Bendu a Františka Holzknechta poslal jiným směrem, aby Klimova neviděli. Matějka po úmluvě s členy gestapa obsadil silnici vedoucí lesem z Borotína do Sudoměřic, předstíraje, že zajatec se musí nacházeti v části lesa mezi silnicemi k Borotínu a Moravči. Zakrátko nato se dostavil k prohledání lesa jeden prapor něm. ochranné policie, gestapo, něm. krim. policie a četnický pohotovostní oddíl z Tábora. Výsledek prohlídky lesa byl negativní, jak Matějka očekával, protože mu bylo známo, že Klimov odešel již dávno směrem k lesu samota Šebor.

Čeledínu Maximovi Svoboda slíbeného vepře za mlčení opatřil. Zakrátko nato vyhrožoval Maxim Svobodovi, že ho udá gestapu proto, že ho naváděl k mlčení o dotazování se Klimova na hájovnu Šebor a Mezno. Proto byl Svoboda nucen, z popudu Matějky, oznámiti Maxima německému četnictvu, že chová jednoho vepře na černo. Maxim byl německým četnictvem zatčen a operoval proti Svobodovi opět vyhrůžkou, že ho přemlouval k mlčení o dotazování se zajatce na obec Mezno. Svoboda podplatil německé četnictvo vícero dary a vepřovým masem, aby údaje Maxima vzali jako vymyšlené. Maxim byl odsouzen na 10 měsíců za chování vepře na černo.

V létě 1944, asi v měsíci červnu, podal právní zástupce Františka Vyčichla JUDr. Behrems z Drážďan jeho manželce zprávu, že Vyčichl byl dne 22. května 1944 odsouzen pro zemězradu k trestu smrti německým lidovým soudem v Drážďanech. Při témže soudním přelíčení byli dále k trestu smrti odsouzeni: Jaroslav Vacek, Josef Pistorius, Josef Hofmann a Karel Bruner.

Posledně jmenovaní byli popraveni dne 23. srpna 1944 v Drážďanech, kdežto Vyčichl podal proti rozsudku odvolání a žádal o obnovu procesu. Štábní strážmistr Hák telegraficky požádal právního zástupce Vogla a Behremse z Drážďan, aby převzali žádost Vyčichla o obnovu procesu a vymohli mu v Berlíně tuto obnovu procesu s odůvodněním, že rozsudek, vynesený nad Vyčichlem, byl zmateční, a to již z toho důvodu, že státní zástupce navrhoval trest 15 let žaláře a že souhrn všech obvinění na Vyčichla vznesených neodpovídal takovému trestu, k jakému byl odsouzen, ježto státní zástupce, který hájí v každém případě nejprve zájem státu, nenalezl při svém návrhu po zhodnocení jeho obvinění návrh na trest smrti, nýbrž navrhl toliko 15 let žaláře. Povolení k obnově procesu nebylo však v důsledku úsporných opatření s časem uděleno, ježto právě v této době bylo v Německu vydáno nařízení o zákazu obnov procesů. Vyčichl obnovou procesu chtěl získati toliko čas, ježto konec války zdál se býti tehdy přede dveřmi.

str. 27

Vyčichl, když již věděl, že je konec všem nadějím, poslal své manželce těsně před svou smrtí dopis, ve kterém jí sděloval, že za chvíli bude slyšet svůj vlastní umíráček, že se cítí se životem vyrovnán, odchází smířen se vším, co mu osud přinesl, a v dopise doporučoval své manželce, aby svým dětem vštěpovala vždy předně vlastenectví, aby jeho děti nikdy a nikdy nezapomněly, za jakou věc jejich otec položil život, a aby žárlivě střežily tento jeho odkaz, neb on sám to velmi dobře myslel a za jejich lepší zítřek se bil. Dopis ten psal těsně před smrtí, krasopisně, a nebylo z něho patrno, že by se byl nějak třásl, neboť vždy říkal, že tu radost Němcům nikdy neudělá, aby dal před nimi najevo, že lituje svých činů.

Koncem měsíce srpna 1944 dostavil se do Borotína sekretář Müller se dvěma členy gestapa a dotazoval se vrchn. strážm. Matějky na občana z Borotína střední postavy, štíhlého, svobodného a silně krátkozrakého, který bydlí v domech čp. 99—101, tedy v sousedství četnické stanice, a který by mohl přijíti v úvahu jako člen odboje. Matějka věděl ihned, že se jedná o tajemníka obecního úřadu Oldřicha Karbana z Borotína, a proto Müllerovi popřel vůbec, že nějaká osoba s takovým popisem v Borotíně bydlí, ač věděl, že každý mimojdoucí občan z Borotína podle tohoto popisu osoby by označil Karbana jako hledanou osobu. Müller chtěl získati informace od Matějky o učiteli Ludvíku Bednářovi ze Řevnova, členu odboje. Tyto informace o Bednářovi byly co nejpříznivější. Když Müller prošel celou ulici v Borotíně s Matějkou a byl odhodlán vejíti téměř do každého domu, aby Karbana našel, využil Müller nestřeženého okamžiku před svými kolegy a dožadoval se na Matějkovi dalších dodávek pro svoji kuchyni, při čemž poklepal Matějkovi na rameno a pronesl úlisný výrok, že mu věří. Po odchodu gestapa Matějka ihned vyrozuměl Josefa Houšku v Borotíně, aby Bednáře upozornil, že bude pravděpodobně zatčen. Houška varování Bednáře provedl prostřednictvím Marie Jindrákové z Borotína čp. 159. Bednář byl ještě téhož dne zatčen a později uvězněn v koncentračním táboře, kde v důsledku útrap zemřel.

V létě 1944 sdělil správce lihovaru a člen odboje Stanislav Horáček z Vesce, obec Pikov, Matějkovi, že má styky s členem odboje Františkem Klímou ze Stračova u Nechánic, který je známý československé vládě v Londýně pod pseudonymem Trutnovský, a že tento zprostředkoval u vlády, aby v nejbližším čase pro potřebu odboje v táborském kraji byla shozena z letadel vysílačka. Po shození vysílačky budou spuštěni parašutisté, obeznámení s obsluhou vysílačky. Ve dnech 20. až 22. října 1944 byly v obvodě četnické stanice Borotín spuštěny tři transformátory a jedna vysílačka. Vysílačka i transformátory se s padáků

str. 28

utrhly a poškodily tak, že nebyly vůbec k potřebě. Byly proto odevzdány jako nepotřebný brak.

Houška a Kroužek v těchto dobách zdržovali se na různých místech v Čechách, v okolí Borotína, v Praze u Jana Šťastníka, Praha-Smíchov, Palackého, Václava Tůmy z Borotína, bytem Praha-Nusle, Rudolfa Němce, Praha-Nusle, u Karla Dumky, Praha-Žižkov, Kalvínova 50, a jiných. Z Prahy konali občas partyzánské výpravy na Sedlčansko, hlavně do okolí Vojkova, kde měli upravené kryty pro více osob. Z těchto konali sabotážní výpravy, výpravy k osvobozování zajatců z tábora zajatců ve Vrchotových Janovicích. Zajatci byli v těchto krytech oblékáni a po zrestaurování dopravováni na Moravu k partyzánským oddílům. Při jedné takové výpravě byli odvedeni z tábora čtyři polští zajatci, byli však na čerstvě napadlém sněhu vystopováni a zastřeleni. Celý kraj byl obklíčen asi 2000 esesmanů. Houška a Václav Vovsík z krytu odešli dříve, nežli byl obklíčen. V krytu zůstal Josef Kroužek, francouzský zajatec jménem Maurice Volot a partyzán Jarka, vlastním jménem Alfred, a partyzán Tonda. Esesmani po obklíčení krytu vhodili do krytu komínem ruční granát, kterým byl Jarka zasažen, Tonda se zastřelil, Francouz Mauric byl zajat, uvězněn a válku přežil. Kroužek vyskočil z krytu s pistolemi v obou rukou a stříleje uprchl. Podle doslechu zastřelil dva esesmany.

Styk odboje v Borotíně s odbojem v Táboře udržoval Josef Houška. Na podzim roku 1944 přinesl z Tábora zprávu, že agenti gestapa, malý a velký Franta, před nimiž londýnský rozhlas varoval, se objevili v Táboře. Matějka varoval ihned v Sedlci vrch. strážm. Drážku a ve Voticích Josefa Primuse. Když se pak malý Franta, správně Josef Fibich, objevil v Sedlci, nenadělal škod. Ve Voticích došlo k zatýkání. Byl to výsledek činnosti Fibicha. V Borotíně se objevil Fibich a odešel s nepořízenou.

Na podzim téhož roku objevil se v Borotíně organisátor udavačů Jan Kasal z Votic, spolupracovník Fibichův, byl však odhalen Matějkou, a na jeho činnost upozorněni veškeří velitelé četnických stanic v okrese. Později byl četnickou stanicí Červený Újezd pro provokační činnost zatčen, předán gestapu v Benešově a ihned propuštěn na svobodu. K odhalení činnosti Kasala a jeho usvědčení to stačilo, aby byl všeobecně známý jako agent gestapa.

Josef Kroužek byl dne 15. ledna 1945 v Praze gestapem zatčen. Stalo se tak — ovšem nevědomě — že byl gestapu předán svými spolupracovníky, kteří věřili gestapáckým konfidentům, předstírajícím, že jsou od ústředí odboje, že dodají členům odboje šaty, boty a veškeré potřeby k partyzánské činnosti v lesích. Kroužek věděl, že trestu smrti neujde,

str. 29

proto si ve vězení prokousal a rozřezal tepnu na levé ruce. Nezdařilo se mu to. Dne 19. ledna při převážení z Pankráce do Petschkova domu pokusil se o útěk při vystupování z motorového vozidla. Byl dopaden, spoután na rukou a strašlivě zbit. Na Pankráci byl vězněn do 8. března 1945, pak převezen do Benešova k vyšetřování případu dvou zastřelených esesmanů u krytu poblíže Vojkova. Z vězení byl propuštěn až po skončení války.

Po zatčení Josefa Kroužka byl zatčen Jan Šťastník pro podezření z přechovávání Kroužka a Šťastníka: byl však pro nedostatek důkazů propuštěn na svobodu.

Dne 8. března 1945 odpoledne obdržel vrch. strážm. Matějka od gestapa v Benešově příkaz k zatčení Jana Procházky a Jaroslava Sedláka z Podola, že se dopustili sabotáže tím, že po vánocích 1944 nenastoupili zákopové práce pro německou armádu. Po vzájemné úmluvě vrch. strážm. Matějky a štáb. strážm. Háka a Veselého byl do Podola vyslán Jaroslav Barták z Borotína, aby je přiměl k útěku. Vyzvaní uposlechli. Později bylo zjištěno, že gestapo chystalo jejich popravu jako odstrašující příklad v obvodu úřadu práce v Benešově.

František Vanžura byl v souvislosti s Kroužkem zatčen dne 17. ledna 1945 v Praze, nelidsky týrán gestapem a 27. března 1945 bez jakéhokoli soudního rozsudku popraven v Terezíně. Vanžura byl již předtím vězněn od 21. března 1940 do 2. dubna 1942 v koncentračním táboře ve Flossenburgu, odkud se vrátil se silně podrytým zdravím. K věznění došlo jen proto, že byl úředníkem hospodářské kontroly v Domažlicích v době stíhání Smudka, za kterého byl tehdy zatčen jako rukojmí. Vanžura zanechal na dveřích cely na Pankráci vyrytý nápis: „Z naší krve rodí se nová svoboda. Zde čekal na rozsudek, který bude trest smrti, od 17. ledna 1945 Vanžura František z Borotína." Podle výpovědí jeho spoluvězňů zemřel statečně jako voják a důstojník čs. armády, věren své přísaze, konaje vlasteneckou povinnost až do své smrti.

Miroslav Zachariáš byl zatčen pro své členství v odboji v únoru 1945 v souvislosti s Vanžurou a Kroužkem a byl dne 27. března 1945 v Terezíně bez soudního rozsudku popraven. Byl to mladý, uvědomělý vlastenec. Neváhal položiti svůj život na oltář vlasti.

Koncem měsíce ledna dotazoval se gestapák Giesl z Tábora telefonicky vrch. strážm. Matějky na Františku Zachariášovou z Borotína a její rodinné a majetkové poměry. Matějka věděl, že její syn Miroslav Zachariáš žije v illegalitě v Praze a že není vyloučeno její zatčení jako represálie. Proto vyrozuměl štáb. strážm. Háka, bydlícího v jednom domě se Zachariášovou, aby ji varoval, že může dojíti k jejímu zatčení,

str. 30

případně aby si uschovala cenné věci z obydlí. Dne 6. února byla Františka Zachariášová zatčena a za několik dnů se dobrovolně přihlásila i její dcera Vlasta, která byla rovněž gestapem stíhána, když předtím varovala písemně svého bratra, jemuž uvedla, kdo ji varoval. Gestapo dopis v Praze zabavilo, chtělo věděti na zatčených, který četník je varoval, a pak tvrdilo, že štáb. strážm. Hák je již zatčen.

V témže měsíci gestapák Müller v jedné rozmluvě řekl Matějkovi, že o něm jest známo, že je s nimi (s odbojem) v jednom pytli. K zatčení Háka, případně Matějky nedošlo asi proto, že úplaty Müllerovi byly již tak veliké, že zatčení obou četníků se obával provésti.

František Zachariáš byl zatčen pro illegální činnost v odboji za několik dnů po Miroslavu Zachariášovi a byl dne 2. května 1945 v Terezíně bez soudního rozsudku popraven. Pro své obětavé a vlastenecké jednání byl všeobecně oblíben. Nedočkal se však svobody, za niž tak vytrvale bojoval.

Karel Hronek zemřel dne 16. května 1945 v káznici v Ebrachu, kde si odpykával 12 let káznice. Nebylo mu dopřáno, aby se vrátil do svobodné vlasti, kterou tolik miloval.

Božena Jindráková, provdaná Steidlová, bytem v Praze, Ječná ulice, všestranně pomáhala uprchlíkům z Borotína Houškovi, Kroužkovi a Miroslavu Zachariášovi, poskytujíc jim ochotně ubytování a stravu. Byla za tuto činnost v měsíci únoru 1945 zatčena a dne 26. dubna 1945 popravčí sekerou na Pankráci bez rozsudku popravena. Steidlová byla poslední obětí popravčí sekery v Praze. Po její popravě byla popravčí sekera odmontována a vhozena do Vltavy, odkudž byla později po 5. květnu 1945 po dlouhém hledání vylovena. Steidlová byla vzorem obětavé ženy vlastenky, nedbající své vlastní bezpečnosti, aby pomohla trpícím. Čest budiž její památce.

Manžel Steidlové, František Steidl, zatčený v Praze pro tentýž „delikt" jako jeho manželka, byl odsouzen na 3 roky do žaláře a po skončení války propuštěn.

Organisace odboje v Chotovinách přinesla rovněž oběti na životech nejlepších pracovníků.

Pro illegální činnost byli popraveni:

Pistorius Josef, inspektor pojišťovny, Chotoviny,

Hofmann Josef, odborný učitel, Chotoviny,

Strnad Václav, účetní, Chotoviny.

V koncentračních táborech byli umučeni: Homolka Josef, železniční zřízenec, Košín, Hanzlík Jaroslav, výpravčí čs. st. drah, Chotoviny, Vrchota František, stavitel, Chotoviny.

Z jejich utrpení zrodila se svoboda.

str. 31

Umřeli jste, abyste mezi námi věčně žili.

Koncem měsíce dubna 1945 odešel Houška, když se před tím několik týdnů skrýval v okolí Borotína spolu s Václavem Vovsíkem, ruskými zajatci Viktorem Klimkovem, Ivanem a jinými, na pokyn inž. Josefa Hojdara z Tábora na Lukavecko, aby v tamějším okolí v rozsáhlých lesích utvořili větší partyzánské oddíly, což se jim plně podařilo. Václavu Houškovi dostalo se tam přezdívky „Velký Vašek" a Václavu Vovsíkovi „Malý Vašek". Kořist této partyzánské skupiny v otevřených bojích s německými oddíly byla veliká. Pozůstávala z několika set zajatců, včetně výzbroje, řady motorových vozidel a jiného cenného válečného materiálu. Houška, zvaný Velký Vašek, byl dne 7. května 1945 v bytě u Křešína těžce zraněn a pak několik týdnů v nemocničním ošetřování.

V Borotíně a okolí větších partyzánských akcí nebylo. Koncem dubna 1945 byl u stanice Horní Borek vykolejen partyzány nákladní vlak. Železniční spojení bylo přerušeno na dobu 24 hodin. Borotín neměl příhodný terén k provedení větší partyzánské akce. Blízkost Tábora a Sedlčan s velkými německými posádkami a malé lesy nedovolovaly otevřené partyzánské vystoupení. Byly proto prováděny menší sabotážní akce. Ničeno bylo telefonní vedení, nejprve přestříháváním drátů, později kácením celých telefonních sloupů. Nedostatek dalekonosných střelných zbraní nedovolil odzbrojování německých ozbrojených oddílů.

Povstání v Praze dne 5. května bylo podnětem k ozbrojeným povstáním v Sedlci a Prčici. Sedlec a Prčice byly v nebezpečí, že budou sevřeny táborskou, sedlčanskou a votickou německou posádkou. Toho si byl vědom vrch. strážm. Matějka. Proto nechal ve dnech 5. až 7. května 1945 zhotoviti v lesích na silnicích Sudoměřice—Borotín, Borotín— Libenice, Libenice—Sedlec, Libenice—Nadějkov a Borotín—Střezimíř lesní záseky, aby tím zdržel, případně přiměl k návratu ozbrojené německé motorisované jednotky v nájezdu na Sedlec, případně získal čas k varování vedení ozbrojeného povstání. Účelu bylo dosaženo. Několik menších motorisovaných jednotek v nájezdu od Sudoměřic se vrátilo, když shledalo, že silnice je silně zabarikádována. Dne 6. května 1945 bylo vedení povstání varováno telefonicky z Borotína, že směrem na Sedlec přes Borotín projela dvě obrněná, dvě nákladní, dvě osobní auta a jeden motocykl, plně obsazená asi 80 muži wehrmachtu s příslušnou výzbrojí. Na základě tohoto upozornění podařilo se tento transport v Sedlci odzbrojiti. Mimo to v polední době byl téhož dne Sedlec varován z Borotína před postupující jednotkou ss-zbraní od Jistebnice, kterou se podařilo vyslaným oddílem odraziti. Dne 7. května 1945 dopoledne upozornil Matějka z Borotína vedení odboje v Sedlci,

str. 32

že přes Borotín směrem na Sedlec postupuje pancéřová jednotka s pancéřem a dvěma obrněnými vozy. Tato jednotka zúčastnila se záměrného útoku na Sedlec spolu se silnými ss-pancéřovými a pěšími oddíly z ss-Truppenübungsplatzu v okolí Sedlčan, Vrchotových Janovic, Olbramovic a Votic. Katastrofě se nedalo předejíti. Silných partyzánských oddílů k pomoci v okolí nebylo. Útok byl příliš silný. Sedlec a Prčice přinesly velkou oběť 20 lidských životů.

V těchto pohnutých dnech obětavě zpravodajskou a záškodnickou činnost konal zvláště učitel Václav Havel z Libenic, dobře známý z odboje v dobách persekuce.

Květnové boje, kterých se zvláště zúčastnili Emanuel Votruba, Emil Jindrák a Antonín Jinda po tak dlouhém ukrývání, minuly v Borotíně a v okolí bez větších citelných ztrát. Emanuel Vobruba byl v měsíci květnu těžce zraněn. Z Borotína byl lehce zraněn František Pavlíček. Menší boj dne 14. května mezi Borotínem a Kamennou Lhotou byl beze ztrát. Na německé straně bylo 5 mrtvých, mezi nimi jeden podplukovník.

Po skončení války vrátili se z káznice v Německu Ludvík Kubla, odsouzený na osm let, a Josef Smažík, 10 let. Z koncentračních táborů se vrátili: MUDr. Rosalie Hurysová-Kublová, Antonín Šmejkal, František Korouš, Františka Zachariášová a Vlasta Zachariášová.

str. 33

Doslov

Národ konečně po šestiletém utrpení svobodně vydechl. K dosažení svobody bylo zapotřebí práce nejen v odboji, ale i mnohých osob mimo odboj, které ochotně pomáhaly nejen členům odboje, ale každému příslušníku našeho národa. Prosíme o prominutí, že nedostatek času a materiálu tiskařského v tomto spisku nám nedovoluje, abychom všechny vyjmenovali. Z osob stojících mimo odboj zvláště jmenujeme: Dp. Františka Procházku, faráře v Borotíně, který ochotně zhotovil podobenky illegálních pracovníků na padělané osobní doklady. Předsedu místní správní komise Františka Maňáka z Borotína, který ochotně spolupůsobil s četnickou stanicí při ukrývání stop odboje a ukrývaných osob před gestapem. Starostu Františka Podzimka z obce Orlova ze Stružnice spoluprací při obstarávání potravin vrchnímu strážmistrovi Matějkovi pro nenasytné gestapo. Tytéž služby nezištně konali: Jindřich Soukup, Karel Burian z Křivošína, obec Orlov, František Šmejkal, František Bálek, František Houška z Borotína a mnoho jiných osob. Jiné služby pro illegální hnutí, někdy velmi cenné, ochotně poskytovali hajný František Hájek z Borotína a Josef Vach z Orlova. Oděvy pro stíhané osoby poskytl ochotně Josef Jindrák z Borotína.

Z příslušníků odboje poskytovali přístřeší pracovníkům odboje zejména František Jouza a František Švehla z Kamenné Lhoty. Jiným způsobem se zasloužili: Vojtěch Vanžura, Josef Sládek, Jan Jindrák, čp. 159, učitel Josef Tůma a mnoho jiných.

Z četnické stanice Červený Újezd: vrchní strážmistr František Vojta, strážmistr Josef Černý, štáb. strážm. Antonín Kubát a František Študera.

Za spolupráci v odboji při plnění těžkých národních povinností jménem odboje děkujeme.

Jména a adresy osob, které našim illegálním pracovníkům v době jejich pronásledování ochotně podaly pomocnou ruku a s nimi spolupracovali:

Rubeš Antonín, rolník, Sledovice u Sedlčan.

Novák Jan, obchodník, Spořilov, Severozápadní 442.

str. 34

Vojtěch Ladislav, malíř pokojů, Praha-Libeň, Klicperova 1403.

Šmejkal František, kovosoustružník, Praha-Libeň, Klicperova 1403.

Šmejkal Karel, kovosoustružník, Praha-Libeň, Svobodárna 1110.

Dunka Karel, pensista čs. st. drah, Praha-Žižkov, Harantova 50.

Švengbierová Pavla, dámská krejčová, Praha-Braník, Údolní 49.

Kohák Jaroslav, inspektor čs. st. drah, Praha-Braník, Údolní 49.

Háček Ladislav, disponent sdružených cementáren, Praha-Braník, Údolní 15.

Houdek František, zahradník, Praha-Braník, Modřanská 46.

Komanová Jiřina, Praha-Strašnice, Bohdalecká 10.

Štědrý Rudolf, průvodčí vlaků, Zeleneč čp. 44 u Prahy.

Ditrt Antonín, zřízenec pojišťovny, Žamberk, Jiráskova čtvrt.

Tůma Václav, řezník a uzenář, Praha-Nusle, Želinského 898.

Zedník Josef, truhlář, Velké Chválovice čp. 19 u Peček.

Nováková Miroslava, úřednice Kooperativy, Praha-Pankrác, Jezerka čís. 3.

Čihák František, statkář, Nová Ves čp. 2 u Pyšel.

Kundrlík Josef, pensista čs. st. drah, Praha-Nusle, Doubravčina ul.

Plachý Josef, přednosta poštovního úřadu, Praha-Hrad.

Němec Ladislav, zřízenec telegraf. stav. úřadu, Praha II, Jindřišská.

Konoecký Josef, prodejna novin, Praha-Žižkov, Poděbradova ul.

Plevka Bohouš, pens. fin. stráže, Praha-Žižkov, Poděbradova ul.

Vaňourek František, insp. unif. policie, Praha-Žižkov, Poděbradova.

Pospíšil Jan, majitel tiskárny, Praha-Žižkov, Poděbradova ul.

Slabý J., továrna cukrovinek „Luna", Praha-Žižkov, Poděbradova.

Kadlec Karel, vedoucí úředník praž. magistrátu, Praha-Karlín, Jindřichohradecká čís. 7.

Novotný Václav, úředník magistrátu, Praha I.

Šťastný Jan, úředník magistrátu, Praha I.

Štěpánek Jan, zaměstn. fy Polygraphia, Praha-Žižkov, Kaplířova 13.

Stoklasa Ludvík, zaměstnanec fy Polygraphia, Praha VII, Skuherského.

Rodina Treybalová, Praha-Strašnice, Bohdalecká 10.

Jareš Václav, zamést. Českomorav. strojíren, Praha-Žižkov, Poděbradova 40.

Marek Jindřich, majitel autodílen, Tábor, Jordánská tř.

Chvála Miroslav, majitel puškař. závodu, Tábor, třída presidenta dr. E. Beneše.

Novotný František, rolník, Lhota Balkova.

Samec Josef, hostinský a starosta obce Radkov, p. Dražice.

Klicman Václav s manželkou, Radkov, p. Dražice.

Halama Josef, rolník, Radkov, p. Dražice.

str. 35

Jouza František, listonoš, Lhota Kamenná, p. Borotín.

Háhn František, rolník, Lhota Kamenná, p. Borotín.

Šíp Jaroslav, četn. strážmistr, Jistebnice.

Hák Josef, okresní štáb. strážmistr, Borotín.

Matějka Josef, vrch. četn. strážmistr, Borotín.

Veselý Josef, štáb. strážmistr, Borotín.

Vanžura Vojtěch, sedlář a čalouník, Borotín.

Vanžura Rudolf, obecní strážník, Borotín.

Houška Josef, obchodník, Borotín.

Šmejkal Josef , rolník, Libenice, p. Střezimíř.

Šmejkalová Josefa, rolnice, Dolní Smrkov, p. Jistebnice.

Kubec Petr, domkář, Řevnov čp. 19, p. Chotoviny.

Hána František, kovář, Řevnov čp. 39, Chotoviny.

Dušek Václav, rolník, Řevnov čp. 3, p. Chotoviny.

Kroužek Josef, rolník, Řevnov čp. 24, p. Chotoviny.

Kára Václav, farář církve čs., Přerov n. Labem.

Křáp František, hostinský, Přerov n. Labem.

Křáp Josef, rolník, vel. hasič. sboru, Přerov n. Labem.

Křáp Josef, majitel módního závodu v Čelákovicích.

Špaček Antonín, knihař, Čelákovice.

Špaček J., policejní úředník, Čelákovice.

Gráfneter Václav, ředitel měšť. školy, Čelákovice.

Polydar Josef, sekretář KSČ, Tábor.

Pözl Ladislav, průvodčí tramvají, Praha-Michle, Na vinici.

Černý Vojtěch, ředitel škol, Praha, Národní třída.

Jungman Václav, vinárník, Praha-Smíchov, Palackého ul.

Šťastník Jan, obchodník s šicími stroji, Praha-Smíchov, Palackého 40.

Vobořil Karel, obchod s ovocem, Praha-Smíchov, ul. Jana Štursy 20.

Novotný Václav, dílovedoucí, Praha-Smíchov, Vyšehradská 7.

Jinda Jaroslav, zaměst. Českomorav. strojíren,Praha-Smíchov, Vyšehradská čís. 7.

Švejda František, šofér, Praha-Smíchov.

Chomout J., statkář, Minartice u Sedlčan.

Kabíček Jaroslav, rolník, Bezmíř u Sedlčan.

Skalický Viktor, rolník, Sledovice u Sedlčan.

Křížova rodina, Sledovice u Sedlčan.

Vobruba J., správce domu, Praha II, Štěpánská ul.

Tůma Karel, zaměst. Českomorav. strojíren, Praha II, Smečky 3.

Dr. Pešek B., farář církve čs., Praha-Dejvice.

Marek Frant., architekt, Zeleneč 409 u Prahy.

Dražil Mir., drogista, Zeleneč u Prahy.

str. 36

Čihák Ota, majitel hotelu Na Poddubí u Senohrab.

Tichý J., mlynář, Hubáčkov u Rosic.

Zídek Miloslav, statkář, Lensedle u Senohrab.

Zídek F., výpravčí čs. st. drah, Senohraby.

Bareš František, illegální pracovník, Praha.

Dr. Peřina Jaromír, praktický lékař, Praha-Michle.

Němec Rudolf, pensista, Praha-Nusle, Třebízského 898.

Kolomazník Václav, řezník a uzenář, Praha-Pankrác, Soudní nám.

Kopidlanský Václav, průvodčí tramvají, Praha-Nusle, Jaromírova 28.

Šneberger Josef, zaměst. ÚSP, Praha II, Vodičkova 10.

Eliáš J., kovář, Mezno, p. Střezimíř.

Zachariáš František, Praha-Smíchov, Tylova 2.

Šteidl František, Praha II, Ječná 26.

Jindrák Emanuel, řezník a uzenář, Praha-Libeň.

Vobruba Emanuel, majitel cihelny, Mezno, p. Střezimíř.

Pachta Jan, zřízenec benzinové stanice, Malešice u Prahy.

Jiřík Jan, zaměstnanec el. podniků, Praha-Kobylisy, Na pecích 7.

Horáček Stanislav, správce lihovaru, Vesec, p. Borotín.

Skála Antonín, listonoš, Praha-Smíchov, Tomáškova ul. 4.

Brožovský J., vrchní četn. strážmistr v Sepekově.

Kadlec Frant., architekt, maj. pily v Sepekově.

Kryštof, hajný v Sepekově.

Coufalík, hajný v Sepekově.

Jarolímek Jaroslav, odb. učitel, Milevsko.

Dušek Bedřich, drogista, Milevsko.

Dvořák Václav, obchodník, Milevsko.

Dr. Jachna O., praktický lékař, Milevsko.

Urbánek Čeněk, obchodník, Milevsko.

Sojka Bohouš, radiomechanik, Praha-Spořilov.

Vlk Antonín, pol. stráž., Praha-Braník, Na Mlejnku 665.

Váchová Emilie, úřednice, Praha-Bohnice, U háje 189.

Blahovcová Jarmila, úřednice, Praha-Braník, Údolní ul.

Holas Alois, rolník, Liderovice, p. Chotoviny.

Holub J., Liderovice, p. Chotoviny.

Louda Frant., Řevnov, p. Chotoviny.

Vanžura Sláva, hostinský, Sychrov, p. Střezimíř.

Děd František, kovosoustružník, Čimice.

Bednář Ludvík, říd. učitel v Řevnově.

Bervida Frant., rolník, Polánka.

str. 37