Eduard Vošický: K počátkům Tábora
(Z konceptů připravované studie o dějinách Blaníka)

[Jihočeský sborník historický, r. 27 (1958), s. 1 - 5]

Jak jsou naše vědomosti o prvopočátcích Tábora mezerovité a jak mnoho zde stále trvá nezodpověděných otázek, svědčí případ zničení kláštera v Louňovicích. Přitom však přes veškeru chudost zpráv nemůžeme být na pochybách o tom, že konec kláštera v Louňovicích a pokus o tábor na Malém Blaníku musely být velmi význačnými událostmi v počátcích husitské revoluce.

O klášteru v Louňovicích máme základní práci Sedláčkovu,¹) napsanou před 65 lety; pochybuji, že historické bádání od té doby přineslo nové světlo do tohoto případu. U Blaníka pak, ačkoliv vývoji jeho slavných tradic bylo věnováno více než deset vážných objevných prací, ještě i naši noví odborní pracovníci jsou sváděni mylnými zprávami o středověkém hradu. Nikomu dosud nenapadlo spojovat blanické tradice s poutní kaplí na Malém Blaníku a nikoliv s „hradem" na Velkém Blaníku.

Na Husovu zprávu o Blaníku²) upozornil již Palacký;³) třebaže tuto zprávu vydatně doplnil zápis synody arcibiskupa Zbyňka z r. 1404,⁴) ušly tyto významné prameny ve výkladech blanických tradic a v dějinách Blaníka patřičnému povšimnutí a rozboru. Teprve Josef Macek⁵) upozornil na vztah Blaníka k Táboru a k táborské revoluci, ačkoliv myslím, že ani zde nebylo řečeno poslední slovo.

Tomu, kdo by při studiu blanických dějin měl v ruce mapu, nemohlo by ujít, že oba Blaníky byly součástí pozemků velikého někdy panství kláštera louňovského. Podle zmíněného zápisu synody arcibiskupa Zbyňka z r. 1404 pokusil se na Blaníku nějaký neznámý blízko bydlící laik o stavbu kostela a agitoval přitom pro konání poutí na Blaník. Z nejasně stylisovaného zápisu a nesrozumitelné zmínky o tam pochovaných apoštolích Petru a Pavlu můžeme soudit jedině to, že tu nešlo o stavbu kostela nového, ale o obnovu kostela starého, zasvěceného původně apoštolům Petru a Pavlu. Toto zasvěcení ukazuje nejen starobylost původního kostela, ale i starobylost tamních poutí. Laikův zájem o stavbu svědčí pro nepochybné staré lidově tradice k Blaníku se vížící. Že nešlo o poutě na Velký Blaník, není třeba dokazovat, prastará poutní tradice se váže k Malému Blaníku dodnes, ale svatováclavské poutě na Blaník Velký jsou zaváděny teprve v nejposlednější době.

V samotné poutní tradici a v laikově snaze o stavbu kostela nemohlo být nic zvláště kacířského a proticírkevního, a přece podle zápisu synody zakázal pražský arcibiskup konání poutí na Blaník pod trestem exkomunikace, to jest nejtěžším trestem, který církev měla. Jistě se ten zákaz nestal bez předchozí dohody s místní světskou i církevní vrchností a tou byl přece jen louňovský klášter!

Přísný zákaz poutí nám musí být nepochybným svědectvím lidového - kacířského charakteru poutí — poutní místo je ukryté v lese, ve skalách, bylo bez stálého kněze — možnost konání tajných schůzek poddaných, maskovaných konáním nevinných pobožných poutí, je tu dána sama sebou. Máme tu písemný doklad podzemní činnosti lidu na klášterním panství louňovském již 16 let před táborskou revolucí.

O průběhu zničení louňovského kláštera nemáme zprávy. Sedláček — sám podblanický krajan — prohlédl jistě dostupné archivy i prameny svědomitě, když udává

¹) August Sedláček, Paměti kláštera v Louňovicích, z výroční zprávy táborského gymnasia za rok 1891.
²) Jan Hus, De sanquine Christi. Vyd. Václ. Flajšháns Praha 1903. Husovy spisy sv. 3 B tractatus XV.
³) Frant. Palacký, Dějiny národu českého III. částka I, kniha 11 čl. 2 pozn. 107.
⁴) Dr. Frant. Stejskal, Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka a jeho první statuta synodální z r. 1403-1404. Časopis katol. duchovenstva roč. LIV (LXXIX) Praha 1913, str. 601, 602, 605.
⁵) Josef Macek, Tábor v husitském revolučním hnutí, II, Praha 1955, str. 259.

str. 2

tolik dokladů k dějinám, ale kromě zmínky z třeboňské popravčí knihy o mučení Přecha z Hostovnice,⁶) jemuž se při vypálení kláštera dostal za „kořist" hrnec medu, a daleko pozdnějších zpráv o klášterní nápravě v Libouni, nenalezl jiné zmínky. Jediný středověký pramen, Vavřinec z Březové⁷) má pouze seznam tábory zničených klášterů bez jakýchkoliv bližších poznámek. Louňovice samy má sice na prvním místě mezi zničenými ženskými kláštery, ale o okolnostech jejich zániku neříká nic.

A přece můžeme — uvažujeme-li dobře — právě z Vavřince stanovit datum zničení kláštera s přesností na jediný den. Vavřinec píše:⁸) „Potom v předvečer sv. Bartoloměje někteří z táborského tovaryšstva obsadili horu Blaník blíže Vlašimě, a kdyby nebyli rychle zahnáni, byli by v tom kraji nadělali nesčíslné škody."

Tato zpráva byla mi dlouho nesrozumitelná. Jak si vyložit, proč táboři obsazovali horu a proč se nechali odtud sehnat, když nebyli zahnáni ze zničeného a vypáleného kláštera v Louňovicích, půl hodiny pěší chůze odtud vzdáleného, kde dokonce ještě týž rok, jen o dva měsíce později vybírali poddanské úroky?

Teprve rozbor Dr. Jos. Macka⁹) dokázal nad pochybnost, že táboři nemohli být v té době ještě pány louňovského klášterství, když na příklad ještě v prosinci 1420 platily klášterní vesnice Nedvědického újezda na Soběslavsku poddanské úroky Oldřichu z Rožmberka a když dokonce ještě v prosinci 1421 byl ustanoven na klášterní faru na severu klášterního panství v Domašíně katolický farář Heřman.¹⁰)

Nedvědická, jižní část klášterního panství ovšem platila úroky Rožmberkům až do r. 1436 a živila posledního louňovského probošta Jana, který podával do Nedvědic ještě r. 1436 po resignaci Jana z Lopřetic nového faráře Jana ze Strašetic.¹¹) Nebyl tedy poslední louňovský probošt upálen tábory po obležení Tábora, jak barvitě vypisuje Jirásek.¹²)

Pro severní část klášterního panství, jak si shodně povšiml i Dr. Macek, nalezl se však jiný zájemce, aby „pečoval“ o poddané.

Byl to Janek z Chotěmic, původem chudý jihočeský zeman ze Soběslavska;¹³) byl vynesen vladyckou érou vlády krále Václava IV. a byl jím ustanoven zemským hejtmanem tří slezských knížectví. Dokázal tam, že i vladyčtí obročníci na místech, které pro sebe vyhrazovala jen vysoká šlechta, dovedli znamenitě bohatnout, a mohl dokonce, když pražští arcibiskupové upadli velikými papežskými platy do zoufalých peněžních nesnází, převzít r. 1415 na dobu dvou lidských životů do majetku za 4000 kop celé velké arcibiskupské panství červenořečické a pelhřimovské,¹⁴) a když z týchž zisků v téže době mohl koupit i značné panství vlašimské.¹⁵)

⁶) Sedláček, Louňovice str. 11 a 18.
⁷) Vavřinec z Březové, Husitská kronika, přel. a upravil František Heřmanský, Praha 1954, str. 97.
⁸) Vavřinec, Kronika str. 87 a pozn. č. 53/8 na str. 288, kde také Heřmanského mýlí ve spojení s Blaníkem zprávy o blanickém „hradu".
⁹) Josef Macek Tábor II, str. 295 a další.
¹⁰) Sedláček, Louňovice, str. 19 č. 40.
¹¹) Emler, Libri confirmationum 8, 9, 10, 1421—1435. Praha 1889, str. 261, Sedláček, Louňovice, str. 20, č. 43.
¹²) Alois Jirásek, Proti všem kap. XLVIII.
¹³) Josef Dobiáš, Dějiny kr. města Pelhřimova II, Pelhřimov 1936, str. 3 a nsl. August Sedláček, Hrady XV. Praha 1927, str. 183. Týž, Hrady IV. Praha 1885, str. 69, 93, 238, 305. Ze které větve rodu Chotěmických Janek byl, nelze přímo zjistit, mohl být příbuzným Sezemy na Vítkově Hrádku, Petra na Lovělíně, Beneše na Brandlíně, anebo konečně Erazima, spoludržitele části Kamberka - Zlatých Hor, který měl dokonce i bratra Jana (Libri conf. VI, str. 9, 74).
¹⁴) Dobiáš, Pelhřimov I. Pelhřimov 1927, str. 468—474.
¹⁵) Sedláček, Hrady XV, str. 183. Slavík, Dějiny Vlašimě Tábor 1889, str. 20 nemá datum koupě správně.

str. 3

Třebaže i Janek z Chotěmic podepsal protest proti Husovu upálení,¹⁶) když se tak dostal mezi pány, stalo se mu samozřejmě lidové hnutí špatné a kacířské a on se cele postavil na stranu Zikmundovu. Jemu, usazenému v blízkosti Blaníka, jistě nejdříve padlo do očí veliké klášterní panství louňovské a nechal si proto krátce po zničení kláštera, již 29. listopadu 1420 — za poskytované vojenské služby proti husitům — v dluhu 1000 kop Zikmundem zastaviti většinu severní části panství louňovského kláštera — bez Pravonska, o jehož osudu jsou zprávy až k r. 1437.¹⁷)

Janek Chotěmický to tedy byl, kdo kladl táborům hlavní odpor na severu na Podblanicku po zničení Mladé Vožice, jeho zbrojná čeleď to byla, která „chránila" klášter a ohrožovala tábory na Blaníku.

Vavřincova zpráva je zřejmě vlašimské provenience. Odtud se chlubili sehnáním táborů s Blaníka, třebaže to ve skutečnosti nebylo asi tak zlé, když přece jen klášter byl zničen a táboři odtáhli v pořádku. Ale na tom Chotěmickému ani patrně nezáleželo, to pro něho nebyly „nesčíslné" škody, naopak.

Ani zde není třeba pochybovat o tom, že se revoluční táboři neusadili na Velkém Blaníku, ale na Malém jistě. Jinak by se pro býkovický rybník, těsně při úpatí Malého Blaníka, nezachoval do dnešní doby tak příznačný a významný název „Jordán", možná, že i starší než onen táborský.¹⁸) Dr. Burian¹⁹) dosvědčuje dokonce ještě k r. 1894 existenci obranných valů na západní straně Malého Blaníku. Přiznávám se, že jsem sám nic takového na Malém Blaníku neviděl, ale možná, že jsem nešel po správném místě, neboť cesta po temeni Malého Blaníka je pořád ještě spíš horozeleckou akrobacií než turistickou procházkou. Ostatně možná, že za 60 let od Burianovy zprávy se patrnost valů mohla stát i méně zřetelnou.

Táboři asi nevyšli z Prahy za tím účelem, aby obsadili poutní místo na Malém Blaníku. Můžeme být jisti, že dne 22. srpna 1420, když vytáhli po neshodách s pražskými mistry, jedna jejich část — snad nikoliv velká — odbočila z přímého směru na Hradiště nad Lužnicí, aby pomohla louňovickým poddaným klášterním zbavit se klášterní vlády a „ochrany" Janka z Chotěmic. Pohybovali se velmi rychle, když již druhý den po odchodu z Prahy, dne 23. srpna 1420 zničili klášter a ohrožováni nejspíše během vpádu přivolanou posilou z Vlašimě, ohradili se jistě s nikoliv nepatrnou částí louňovických poddaných na Malém Blaníku, kam odešli mnozí snad i s úmysly založit tam nový „tábor", jak lze usuzovat jistě i z onoho významného pojmenování rybníka Jordánu.

Jsem přesvědčen, že v těchto významných událostech zůstává nepovšimnuta a neoceněna činnost a úloha jedné vedoucí táborské osobnosti. Je to osoba Mikuláše z Pelhřimova, táborského duchovního-staršího, biskupa, který si snad přinesl jméno Biskup jako příjmení již z rodného Pelhřimova.²⁰)

Mikuláš z Pelhřimova byl 26. září 1414 presentován na podání Jana z Vlašimě a Jarohněva z Věžník za faráře do Kondrace.²¹) Zdá se, že tito patronové přáli reformnímu náboženskému směru, neboť Jan z Vlašimi podepsal stížný list proti Husovu upálení.²²) Mikuláš působil na faře v Kondraci téměř celých pět let. Kondrac leží sotva hodinu pěší cesty severně od Louňovic a byla tehdy do značné míry obklopena klášterními vesnicemi. Snad pro svůj sklon k reformaci byl Mikuláš

¹⁶) V. Novotný, Hus v Kostnici a česká šlechta, Jan z Chotěmic str. 69/78, čís. III/228. Dobiáš Pelhřimov II., str. 9 a 11. Rozbor Dobiášův jest velmi svědomitý, ale přesto může být podpis Jana z Chotěmic brán v pochybnosti, když byl Janek z Chotěmic již r. 1412, 1413 členem královské rady, která odsoudila Viclefovy spisy (Dobiáš II. str. 11, pozn. 14), se zřetelem k pozn. 13 výše uv. zde.
¹⁷) Sedláček, Louňovice str. 21, č. 49. Arch. Č. I, 1840, str. 508.
¹⁸) Jde tu o onen z proroctví známý rybník, který měl být naplněn krví.
¹⁹) Dr. Josef Burian, Louňovice p. Blaníkem, Praha 1894, str. 12.
²⁰) Dobiáš, Pelhřimov I. str. 379, pozn. 290, III//2, str. 409.
²¹) J. Emler, Libri confirmationum VII. 1407—1414, str. 130.
²²) Novotný, Hus a česká šlechta, Jan z Vlašimě, str. 67/77 č. I/27.

str. 4

nucen již z Prahy odejít. Není třeba ani dokazovat, že v kraji, kde před deseti lety proniklo na veřejnost poddanské hnutí, které bylo nutno dusit pohrůžkou exkomunikace, nemohlo ujít pozornosti jeho reformační působení. Byl tehdy ještě mlád, pln nadšení a jistě se stal pro celé tamní široké daleké okolí oblíbeným kazatelem; studoval bibli a mohl z ní žíznivému utisknutému posluchačstvu poskytovati odpovědi po společenské spravedlnosti. Že byl v mládí radikálního smýšlení, že měl chiliastické názory, že účinkoval i v bojových kázáních, dosvědčuje i Dobiáš.²³) Jak mohl zůstat při vypuknutí revoluce v Kondraci, ve vesničce, přes kterou natahoval ruce jen hodinu pěší chůze severně usazený spolupatron jeho kostela Janek z Chotěmic na Vlašimi po klášterním panství louňovském, když jeho reformní sklony byly obecně známy, i kdyby sám nebyl tak silnou osobností? Ti dva, patron kostela Janek a jeho farář Mikuláš, měli asi spolu všelijaká rovnání, a kdo může dnes říci, zda a jak dlouho byl nucen Mikuláš se ukrývati před pánem v blanických lesích? Pravděpodobně byl nucen Kondrac dosti brzo opustiti a zdá se, že již v r. 1419 účinkoval v theologických sporech v Praze,²⁴) a snad byl již s Korandou v Plzni.²⁵) Na Táboře je výslovně jmenován snad až při jeho volbě za seniora.²⁶) Jistě se již dříve účastnil i náborových akcí pro Tábor a jestliže mu byla potom svěřena tak významná úloha ve vedení hospodářské a duchovenské správy na Táboře, jistě v tom smíme viděti i uznání jeho dosavadní činnosti propagační a zvláště i důsledek jeho úspěchu v tom, že přivedl na Tábor početné bojovníky a usedlíky z louňovského klášterství, z Pelhřimovska, Červenořečicka i z jiných míst.

Mikuláše z Pelhřimova známe dnes ponejvíce jen z jeho působení duchovenského, jako ideologa táborského vyznání víry, jako překladatele bible a z jeho literárních prací, psaných později za značně změněných poměrů. Uvádí se proto v první řadě jeho učenost jako příčina, pro kterou byl zvolen hlavou táborské duchovní správy. Stejně tak bychom mohli říci, že příčinou jeho zvolení mohlo být jeho kompromisní theologické stanovisko mezi pravicí i levicí. Ale zde byla lidová revoluce a tu jistě v první řadě rozhodoval lid sám a jistě měl vliv i při rozhodování o obsazení tak důležitého místa. Velké vzdělání v počátcích revolucí nemusí být doporučením. Mikuláš však měl k němu tehdy také chiliastické nadšení, měl za sebou velké úspěchy při získávání nových osídlenců i vojáků pro Tábor a měl ve svých krajanech z Pelhřimovska, Červenořečicka i Louňovicka za sebou silnou stranu na Táboře, která jej dobře osobně znala jako oblíbeného kazatele, poctivého života a dobrého působení. To vše zvláště přispělo k jeho volbě, krátce po jeho příchodu z Louňovic, kde při zničení kláštera můžeme jeho osobní přítomnost předpokládat. Volbou se dostal do popředí a již v prosinci 1420 zúčastnil se jako vedoucí osoba táborského směru hádání ve Zmrzlíkově domě v Praze.²⁷)

Ze všech těchto zde prozatím snesených okolností soudím na tento asi průběh táborské revoluce na panství louňovském: táborské revoluční hnutí na Podblanicku, živené jistě již staršími tajnými proudy proticírkevního odporu okolo Malého Blaníka, dostalo v kondrackém faráři Mikuláši z Pelhřimova svého ideologa, propagandistu a vůdce. Posíleno zprávami o Hradišti nad Lužnicí, odvážilo se po přepadu Vožice Žižkou v r. 1420 revolučních aktů, které způsobily odchod louňovského probošta s řeholnicemi na bezpečnější místa na jih klášterního panství, ale také nepochybně udušení vzpoury vojskem vlašimského Janka z Chotěmic. Proto táboři, vracejíce se v srpnu 1420 z Prahy, vyslali část svých oddílů — snad s Mikulášem z Pelhřimova — na pomoc Louňovickým, a s nimi spojeným domácím podařilo se dne 23. srpna

²³) Dobiáš, Pelhřimov III/2, str. 411, 412, 414, kde pozn. č. 265.
²⁴) Jos. Macek, Tábor I, Praha 1952, str. 282, pozn. 299.
²⁵) Vavřinec z Březové, Kronika str. 101, pozn. 4 na str. 297 z St. letop. rkp. Š. F. Šimek: Staré letopisy české Praha 1937, str. 27.
²⁶) Vavřinec, Kronika, volba Mikuláše z Pelhřimova v září 1420, str. 303, pozn. 2, 3.
²⁷) Vavřinec, Kronika str. 150.

str. 5

1420 zničiti klášter; dodatečně asi přivolanou přesilou z Vlašimě (11 km) byli donuceni dočasně se uchýliti na Malý Blaník, kde se patrně část domácích zamýšlela usaditi trvale. Snad se Malý Blaník ukázal pro takové osídlení i méně vhodným, ale nejspíše se podařilo přemluviti většinu díky rozumnému jednání a domluvě vedoucích osob — snad právě Mikuláše z Pelhřimova — k posílení Hradiště nad Lužnicí, aby slabé ještě revoluční hnutí nebylo tříštěno zakládáním oddělených menších táborů, které po částech by bylo snadno protivníku přemoci. Odešli pak patrně během několika dní na Tábor, možná, že ani ne příliš pronásledováni Vlašimskými. Svým počtem tam výrazně posílili městskou i polní obec a jistě i vykonávali značný vliv na její správu.

Avšak na své krajany na Podblanicku zůstavší nezapomněli. Po provedené organisaci a výcviku polních rot vrátili se na Louňovicko a během oné tak zvané „šibeniční" války, o které máme tak málo zpráv, dokázali v několika letech dobýti z rukou Jana z Chotěmic převážnou část klášterního panství, ba i samotný Domašín, vedle Vlašimě ležící. Ale ovládli i celé panství pelhřimovské a červenořečické.²⁸) Že bychom v tom všem nesměli s plným oprávněním spatřovati účast a vliv Mikuláše z Pelhřimova?

Janek z Chotěmic neměl valného zisku ze svých velikých investic na Řečicku a Podblanicku. I vlastní, koupené panství vlašimské bylo zachráněno jeho rodu jen proto, že se tam usadil jeho snad synovec Tůma z Chotěmic, asi původně klerik, který se přiklonil k táborskému revolučnímu směru. Sedláček²⁹) i Dobiáš³⁰) shodně usuzují, že Tůma z Chotěmic byl na Vlašimi usazen jen jako táborský hejtman, třebaže tato okolnost z písemných dokladů přímo nevysvítá.³³) Poslední zmínka o něm jest z r. 1450.³¹) Janek z Chotěmic získal znovu držbu Vlašimi, Červené Řečice i Pelhřimova až okolo r. 1436-7, a v krátké době panství ta opět prodal.³³)

Proč nepřipojili táboři k svému louňovskému panství i jeho část pravonskou, neodvažuji se soudit, snad proto, že odtud nebylo tolik usedlíků na Táboře. Značnou účast Podblanických na Táboře nepřímo dosvědčuje i ta významná okolnost, že táboři nezapomněli na Louňovice ani při jednání se Zikmundem a vymínili si ponechání tamního bývalého klášterního panství jako podmínku svého podřízení. Za zmínku při tom stojí na příklad i to, že osadili i bližší majetky kláštera milevského, ale z něho při táborském panství nezůstalo snad ničeho.

Tyto do značné míry dosud nehotové úvahy nepodávám zde jako zjištěné historické skutečnosti. Jsou to pouze myšlenkové závěry vyplynulé z logického sledu událostí, k sobě časově, místně i osobními vztahy srovnaných při studiu blanických tradic. Předávám je k posouzení, pokud a do jaké míry mohou odpovídati výsledkům historického bádání o počátcích Tábora a jako poukaz na pravděpodobnou náplň neznámých několika let ze života Mikuláše z Pelhřimova.

Pro můj účel vyplynul z nich však bezpečně zjištěný fakt, pro který byly studie ty podniknuty: kontinuita sociálně revolučních-lidově kacířských tradic okolo poutního místa na Malém Blaníku již před husitským revolučním hnutím a během něho, jakož i jejich těsná souvislost s revolučním Táborem.

²⁸) Dobiáš, Pelhřimov II, str. 18, 36.
²⁹) Sedláček, Hrady XV, str. 183.
³⁰) Dobiáš, Pelhřimov II, str. 68, pozn. 208, 209.
³¹) Sedláček, Hrady XI. str. 157.
³²) Dobiáš, Pelhřimov II, str. 73.
³³) Archiv MNV v Načeraci, Dominicale I. fasc. 1/1. Kniha městských privilegií list 3/2: Já Thoma z Chotěmic odjinud z Vlašimi . . . mocí tohoto listu dávám lidem svým všem v Načeraci . . . Roku 1434 ve středu před sv. Kateřinou.