Ottovy vlastivědné edice Čechy, díl VIII.: Táborsko

[společnou prací spisovatelův a umělců českých vede F. A. Borovský, nakl. J. Otto, Praha 1892]

Vybrané části týkající se oblasti České Sibiře:

Hynek Mejsnar: Od Soběslavi k Vožici:

str. 35

[..] Od Radvanova jde šťavnatá úžlabina do samoty Ustojova. Z Ustojova horem dojdeš ke kapličce, na niž mohutná lípa sype květy a stíny své, libé místečko roztoužených duší. A již vítá tě kostelík Janovský, filiálka Vožického chrámu, bělá se ti na očích točitá silnice, kteráž od Staniměřic, na úpatí skalnatém ležících, klikatinou se béře po úbočných bedrech pohoří přes Holé vrchy k Pacovu; dva pěkné rybníky, jimiž lepá Blanice protéká, smějí se ti v tvář, a opodál vlevo v stinném úvale mlýn Dubina tě zdraví, rodiště Neudörflův; již vidíš chudičký Pavlov s 13 domečky řadou na hrázi Podhradního rybníka k boku Pavlovy hory se choulící. V těch místech bývala kdysi biskupská mincovna. Již jako na velkolepém trůně zříš ověnčený stromovím Vožický Hrad s kaplí bánitou, v šíř a dál se ti rozvírá důl a kotlina Vožická a rozkošný kraj, jejž na obzoru strmého přásla Votického na severozápad zavírá Milčínská Kalvarie, a na severovýchod přes šedý Šellenberk a tmavou Kraví horu posvátné stíny Blaníka, s nimiž jako do kruhu splývá u Načeradce valný horský hřbet od Smilových Hor.

Hrdě vzpíná se nad městem Vožicí Mladou vrch řečený Hrad, počátek to zajisté města, v druhé polovici XIII. věku vystavěné tvrdé sídlo královského statku a zároveň pevnost zemská.

str. 36

Na svahu jeho vyrostlo časem město Vožice, jehož krajina počítala se asi k dávné župě Vltavské, jíž pomezními místy proti župě Úřetovské byly Milčín, Oldřichov a Šebířov. K severu krajina jako kniha rozevřena, skupiny lesů jako husté písmo věkovité, ploské pruhy polí jako pásky meziřádkové, mírné pahůrky jako tečky a vlnky vybíhají z doliny; na východ nad táhlým údolím, jímž Blanice spěje, za Šellenberkem a Kraví horou, spjatých plotem v oboru hraběcí, krajina je vysedle vlnitá, hrb zelený za hrbem, mezi nimi údoly požehnané darem Božím, malebnou střídají tvář, blíže k městu porostlé jsou vrchy Remička, Stehlovy, v pravo od Šellenberka Vratičkov, za nimiž stromořadím lemovaná vine se po horské úbočině silnice k Načeradci, při níž sedí ves Beleč, Elvančice (za stará Lbánčice), kde zámek byl a před 25 lety lázně pro kožní nemoci, dvůr Jalovčí, ves Vilice s tvrzí někdy Křížencem Jana staršího z Talmberka. Nad farní osadou Šebířovem, Skrejšovem lesnaté homole stupňovitě prostupují úbočí vysokého pohoří a Slepičí hora již ke Kamberskému rybníku se sklání, kam s Blanicí spějí špačkové na táčky podvečerní, a kde ryby a slípky, úhoři a raci velkou vedou domácnost'.

V kapli Hradní v městě Vožici, v presbyteři, je hrobka hrabat Khuenburgů. Zpod hradu táhl se prý hluboký sklep v místech, kde nyní ovčín stojí, pod Vožici; nyní jest vše zasypáno, a jen když

str. 37

zadere zvědavý rýč do staré hradní hrudi, vycházejí zbytky na jevo; také zde nedávno při kopání nalezeno hrotiště. S hradu krajině vévodícího spatřuješ po pravé straně silnice Táborské místo z doby Žižkovy řečené „na Kuchynkách“ mezi Zhoří a Křtěnovicemi, a podnes mezi Hrnčíři a Křížencem „na zabijáku“ říká se, kde prý v 30leté válce velká bitva svedena byla.

Zámek s městem na svahu hradním se prostírající různé zažil osudy a majetníky. Za krutých válek husitských těžké přišlo na ně zkoušení, když na úsvitě velkého pátku Žižka pobořiv plaňky, jimiž Vožice ohrazena byla, udeřil na železné pány královské, je pobil a město vzal a spálil. Je pak postupem času v podivných života bězích drželi Trčkové, Voračičtí, Spanovští, divoký lupič českých měst a hradů Marradas, Přehořovští z Kvasejovic a posléze říšští hrabata Khuenburgové, jichž předek roku 1678., František Ferdinand, velký chudiny dobrodinec, koupěmi od sousedů rozšířil zboží své na dnešní rozměry. Kostel posvěcený sv. Martinu stojí při zámku a kryje v sobě před velkým oltářem prach Vácslava Paběna Voračického z Paběnic a na Vožici z roku 1565. Zámek, málokdy panstvem obývaný, nenáhle pustne. Směrem od Tábora splývá předměstí Pondělek s náměstím dosti prostranným, úpravnými domy obklopeným; čelem na severovýchod je radnice, v ní záložna, okresní zastupitelstvo a knihovna obecní. Spatříš tam meč veliký jako obřadní, udidlo koňské, panský střevíček s noscem, hrotiště v hradních rozvalinách vykopané a j.

Kupců a hospod je dosti, trhy týdenní i výroční jen mdlý provozují obchod. Lid jest dobrý a pracovitý, těžce si dobývá potřeb života. Jako ze svorníku žebra bohatě kroužená vybíhají sice z Vožice silnice na šestero stran okolím, ale krajina pěkná, mile půvabná toužebně čeká, potřebujíc k zdárnějšímu rozvoji svému dráhy železné.

Lesem Remisem na severovýchod stínem úhledného duboví a březoví vzejdeš na výšinu, kde kulatá strážná věž Šellenberka dobře zachovaná v lůně rumiště hradního a zdiva polozbořeného do výše se pne, daleko široko vidná a vidoucí. Myslivna jako zámeček pěkně si vyhlídá ze stínů stromových, jež se tří stran po vrchu se rozkládají. Ty mohutné trosky hradu zvláště k jihu těžce ti na duši padají, podvalné zdi hradiště prorůstají svalnaté kořeny silných kmenů, a balvany omšené pod nimi jako svaly a kosti statného někdy tělesa rozvaleny tu leží jako poniklé hlavy nebohých osiřelcův u velké rakve otcovy v náruči staletých stromů spočinulé! Z obory, jíž zamčeny jsou hradní rozvaliny jako hřbitov pro všední chodce, úpravnou a kamením obloženou jda cestičkou vedle několika zásypů pro zvěř naprázdno stojících sejdeš po schůdkách přes ohradu ke mlýnu Šemberku (místo Šellenberku, jako se říká Kamberk místo Karrenberk) a pěkným úžlabím vyjdeš do polí, kochaje se po pravé straně lesův, jichž úpatí líbá Blanice, olšovím a vrbovím se vinouc pohledem na vrchy lesnaté; přijdeš rozkošným úvalem, jejž ruka přírody pro zanícené oko básníkovo vzácnými skvosty vyzdobila, do Šebířova a dále do Kamberka, jichž kostely od Bělohorské bitvy pod faru Vožickou slušívaly.

Táhlý městys Kamberk již se pamatuje v dobách krále Vácslava II., bývalé horní město královské, chová na západě svém ještě stopy zlatých a stříbrných dolů, jakož i podnes pod kaplí sv. Anny štolu jednu zasypanou lze pozorovati. Kostel pěkně obnovený a nová škola zdobí náměstí, bohužel spíše návsi se podobající. Kouteček je tady pěkný, ale zapomenutý, podnikavostí lidskou netknutý. Jaký život by se rozproudil v Blanickém údolí, kde vody dost, laciných sil a prostředků hojnost', i místa, leč silná zámožná ruka schází; pak by přestalo děsné hovořiti pořekadlo: Kamberk viděti — hlad, a ta pověstná mušle na bouřku stala by se pověstným rohem blahobytu. Nad Kamberkem k severu zdvihá velebnou hlavu svou Blaník s menším soudruhem svým jižním, nad Louňovicemi rozložen je chmurný dóm našich bohatýrů, posvátná schrána báječných našich nadějí, lepší budoucnosti věštec tajemný!

Z údolí Blanického vyjdeš horem na západ ke Lhýšovu, odtud pěknou krajinou pahrbky a údoly rozvinovanou po úpatí vrchů, z nichž nejvyšší je Babin Kout u Neustupova, po hranici okresu Votického se rozsahujících, mineš Výšetice v samé zeleni tonoucí, projdeš Vrcholtovice

str. 38

s Jiřeticemi, a v rozkošném úvalu u mlýna Cihelny řečeného si pohově s roztouženým zrakem přes hlavy vížek a chýšek veských zdravíš vysokou věž Šellenberka, a poli a lukami skrze Chlistov kolem pěkných rudostřechých dvorců Slavínského, Svojšického vedle Doleního Borku přijdeš k Milčínu, do „české Sibiře“, jak za veselé paměti zdlouhavých dostavníků říkáno této krajině vysoké pro tuhou zimu a hrozné závěje. Krajina samý kopec, mezi nimi úzké plužiny, od Červeného Újezda široce se táhne Stírovský vrch k vrchu Kalvárii řečenému, přes 700 m. do výše nad městem se pnoucímu.

Milčín z části podél silnice císařské domky své rozkládá, poštu má zde a děkanský kostel, starožitný gothický, ze XIV. století pocházející, s pěknou jehlancovitě zakončenou věží, s pavláčkou kamennou, v rozích s kuželovitými vížkami. Při chrámě tomto až do roku 1420. sídlo bylo děkanátu Vltavského, k němuž náležely 42 fary z širokého dalekého okolí. Z větší pak části po příkrém svahu vrchu rozkládá se městečko ústíc v kotlinu Vožickou k Záhoří, Petrovicům, Oldřichovu, Těmicům, Noskovu, kudy rozloženy jsou dvory hraběte Khuenburga na správu cizí pronajaté.

Jako s hory Choustnické, tak s hory Kalvárie od kapličky nejkrásnější máš výhled za jasu slunečného do širého kraje: na jih prý až k horám Štýrským, na západ zříš pásmo Šumavské a Bavorské, na sever Řip, na východ přes Blaníky Loretu u Vlašimi, ba až kapličku u Labské Týnice. Kalvárie je lysá horská hlava, přes niž mlhy těžké se valí a větry rezavé sviští, ohromné balvany skalní divných tvarů tíží její šíji. Skála řečená Kaňkovská zdola od silnice vidí se ti jako mohutný český lev s korunou na hlavě; v jiné skále, Petrovské, opodál znamenáš patrný kříž, za nímž prý

str. 39

ruda stříbrná má svůj tajemný důl, do něhož marně mnohá lidská ruka dlabala; v jiné skále jako statnou ruku lidskou vidíš vytisknutu, a to prý čert té skály se zachytil; tam zase skálu na skálu svalenou vidíš, čertův komín zvanou, pod jejímiž otvory prolézati možno. Cestující pak tudy Pražané z roku 1848. pamatují bíločervené líhy „konstitučního“ máku, jejž při silnici pod skalou Kaňkovskou kýsi Milčínský konstituční občan vysel, jako lepotvárnou v poli pásku pro potěchu oka vlasteneckého.

Za děkanstvím podnes viděti v základech valů stopy zámku, sídla někdy pánů z Talmberka a Rožmberka. Kaplička Kalvarská je kulatá, prostě, zbožně neuměle vyzdobená. Kajicný kýsi rodák Milčínský, jemuž potom tkadlec Jerusalem říkali, zapomněv se na otci svém, z pokání do Jerusalema putoval a, po letech se vrátiv, opatřil kapličku dvěma obrazy svého nevycvičeného štětce, představujícími zajetí Krista v zahradě Jetsemanské a Krista na kříži, když slunce se zatmělo a hrůzy padaly na lid Jerusalemský. Z téhož památného místa mnoho vzácných kamenů zasadil ve zdech kapličných a pod oltářem u hrobu Kristova.

Z Milčína pestrou hornatinou stoupáš na Žlibkov, na pravo do výše vida se pnouti nejvyšší tady vrch „Na vratech“ u Oldřichovce, horem dolem, lukou, polem a úhorem k Stírovu a Újezdu Červenému ke stanici Stupčické, nejvýše ležící na dráze císaře Františka Josefa, rozložitým jdeš hřbetem, svahujícím se na pravo ke kotlině Sedlecké a Borotínské, na levo Vožickohlasivské a sestupujícím u Chotovin v pahorkatinu Ratibořskou a Táborskou. [...]

str. 40

[...]

[...]

str. 43

[...]

[...]

str. 44

[...]

[...]

str. 62

Kotlině té vládne Sedlec, nyní město okresní, čisté, úhledné. O něm zmínku činí spolehlivé listiny teprv ze století XIV., kdy náležel mocnému rodu pánů z Janovic, majících původní sídlo v Janovicích u Votic a sídlících ve XIV. stol. na hradě Vysokém Chlumci, nyní zboží Lobkovickém. Z rovného, k jihu nakloněného náměstí obdélného vybíhají na čtyři strany silnice, na Sedlčany a Heřmaničky k severovýchodu, na Tábor a Milevsko k jihozápadu. Celo obdélníku tvoří na severovýchod starý památný kostel farní sv. Jeronýma s farou, starobylým, pozemky hojně nadaným stavením. Slohu byl původně románského, gothické na něm přestavení stalo se asi v XV. stol. Střecha jest příkře vysoká, tašek žlábkovaných; presbyteř jest užší a nižší lodi chrámové; vnitř jsou tři oltáře, v lodi tlejí těla Radeckých z Radce, Mitrovských z Nemysle, Vratislavův z Mitrovic a j.; v sakristii uzříš starou křtitelnici stejného asi s kostelem stáří. Hořejší čásť věže, hodiny se čtyřmi ciferníky

str. 63

a dvěma cimbály upraveny byly roku 1874. Hřbitov, jenž od roku 1855. zdí jsa ohrazen kostel objímal a těla zemřelých po tolikeré věky v sobě uchráněl, zrušen byl, hroby jeho se zemí srovnány, a kosti sebrané na severní straně kostela v jeden hrob uloženy. Tichý stánek umrlých změnil se v libý sádek živoucím k pohodlnému odpočinku. Tak se mění starý pergamen s šedými tajemnými čtenami v malebnou blanku moderního románu . . .

Na rohu jižního pořadí domů na náměstí stojí ode dávna škola, nyní pětitřídní, a z řady učitelů vynikají Matouš Šola Žebrácký z konce XVII. století, a Ignác Paukner, otec skladatele hudebního Josefa. Na náměstí vynikají dále domy: radnice, sídlo c. k. okresního soudu a zastupitelstva, berního úřadu, záložny, pak domy pošty, Jetřichovské pivnice a lékárny.

Tam, kde nyní je pošta, narodil se roku 1758. kněz Josef Jelínek, znamenitý hudebník a varhaník, důvěrný přítel Mozartův a Haydnův, svého času nejvýtečnější mistr na pianě, jehož četné

skladby vycházely v Paříži, Vídni, Berlíně, Mohuči, Hamburku a j., Sedlecké chudiny byl pravým dobrodincem. Zde v nepatrném domečku u potoka na jižní straně města při silnici Táborské r. 1819. spatřil světlo světa Prokop Chocholoušek, proslulý romanopisec, nebohý stíhanec politický. Básníka jihu, prostrádavšího útrapy žalu a hladu, choré tělo uložila na hřbitově Nadějkovském 5. července r. 1864. láska křesťanská, rodný domek jeho pamětnou deskou pak označila vděčnost' rodácká. V Sedlci chovají se též staré kancionály, krásnými drobnomalbami ozdobené.

Kamenným mostem, klenoucím se přes bařinatou louku jako trvalou páskou, vížící dvě sousední ruce, spojen je Sedlec s Prčicí, starobylým městysem. Mostem jde od Sedlce úpravná silnice, spěchajíc vedle nového zámku náměstím dolů mezi pole a po úbočí lesním nahoru ke stanici Heřmanické. Zde v starožitné Prčici stála kolébka Vítkoviců. Zde seděl zajisté na hradě okolo polovice XII. století předek rodu toho, pan Vítek z Prčice, při dvoře krále Vladislava na slovo vzatý, po němž zvali se potomci Vítkovici, v erbu růži majíce; syn pak Vítkův, Vok z Prčice, postaviv mezi lety 1241.—1246. hrad Rožmberk na Vltavě, prvním stal se předkem pánů z Rožmberka, nejslavnější a nejmohutnější haluze Vítkoviců, nejvzácnější mezi staročeskou šlechtou, vymřelé roku 1611. Co

str. 64

tu panstva času během sedělo na Prčici a se vystřídalo? Nyní jest majetníkem rytířský rod Eisnerů z Eisensteinu. Zde narodil se František Pištěk roku 1786., primas království Haličského, arcibiskup Lvovský, zakladatel blahé paměti kláštera milosrdných sester s nemocnicí od roku 1856. veřejnou a všeobecnou a to na místě, kde kolébka jeho stála.

Starý hrad, proslavené sídlo bohatýrských Vítkoviců, vypínal se pode dvorem poplužným na západní straně městyse a zbytky svými, přízemím podlouhlého křídla západního, vysoce klenutého, sklepy východního křídla, a ratejnou jižního křídla na slavnější někdy dni své připomíná. Nový zámek Prčický, jejž Adam Voračický roku 1591. své manželce Anně za obydlí vystavěti dal, „dům to nový pod cihlou ve dvoře Prčickém“, na levo při silnici se rozkládá, veliký dvoupatrový, čtyřhranný dům, k němuž po straně jižní přiléhá rozsáhlá, ozdobná zahrada, až ke kamennému mostu divočejší částí svou sáhající, pečlivě chovaná. Krásná loubí klenou se nad tvým krokem, při cestičkách jsou mohutné lípy malolisté, velebný dub volně stojí sám jako král na hebkém pažitě, buky, vrby, olše, střemchy s jasmínem, štíhlý modřín a doubek s listím od kořene ztepile se pnoucí vítají tě do besídek vábných, sem tam se pestří políčka květnatá. Divokým parkem líně se plazí potok, zpod zahradních můstků pošmurně se šklebě.

Fara za klášterem „na hraběnčině dvorci“ pěkně r. 1868. přestavěná, čelem svým ozdobným od silnice ke chrámu sv. Vavřince vzhlíží, jenž na jižní vyvýšenině čtverhranného náměstí skví se vší krajině zřejmý. Jako vznešený kmet stříbrosvětlé hlavy shlíží, stoje v času vlnobití jako vysoká pevná skála, na proudy pod sebou drahnověkého života této dědiny. Zajisté zřelo oko jeho zakladatele, slavné Vítkovice. Loď je stavby románské, přízemí věžní pod kruchtou jako temnice

str. 65

str. 66

chmurná, presbyteř pozdějšího gothického slohu má vkusnou klenbu žebrovou, okna oblouku lomeného, zvenčí pilíři podepřená. Uvnitř lodi několik náhrobků pískovcových jsou pokrovy tlejících kostí pánů Malovců, za hlavním oltářem shlédneš železný nýty a hřeby pobitý cep husitský.

Kolem Sedlce-Prčice po obvodu severním rozloženy jsou vesnice, bývalá veskrz sídla vladycká, Měšetice, Lidkovice s pěkným na návrší zámkem, Dobrošovice, Divišovice, kde u hospodáře Kazdy vzácnou uzříš památku předků jeho, železnou přílbu s drátěnou košilí, na hranicích Votických Chotětice, bývalou tvrz někdejších učených vladyk, humanistů Hodějovských z Hodějova, Mrakotice, bývalé sídlo vládyky Mrákoty; na jihovýchodním obvodu Přestavlky, Rohov, Šánovice, Božetín, při němž jsou lomy vápenné, Vrchotice, odkud rytířská tvrz zpupně s vysoka shlížela v kotlinu Sedleckou a kde největší je rybník v krajině, mající 55 měr rozlohy. Z Vrchotů z Vrchotic zde sídlivších Jan podepsal stižný list šlechty české roku 1415. do Kostnice poslaný; zde i bylo sídlo pozdějších Vrchotických z Loutkova a Mitrovských z Nemyšle, z nichž František Sezima dal tvrz zbořiti, příkopy a náspy její srovnati a nový dvůr zříditi, jenž po něm slově František; jen několik jizeb posud obydlených, podzemní sklepy a hrubá bašta zbyly, z někdejší bažantnice jest utvořen park.

Na východ od Sedlce-Prčice dojdeš stromořadím do Mitrovic, malé vísky pod horou schoulené. Tu někdy stávala ve dvoře tvrz vodou obklopená, po níž se jmenovali dva kvetoucí rodové hraběcí Vratislavové z Mitrovic a Mitrovští z Nemyšle; tu později seděl i rod Velemyšlský z Velemyšlevsi, z nichž na př. Maxm. Velemyšlský roku 1615. pochován jest při kostnici u kostela Prčického, jenž dle závěti své žádal sobě pohřben býti řádem křesťanským beze všech nádherných a ryčných ceremonií, neboť tělo jeho o to nestojí, než do země žádá atd. Nynější zámek je půvabné sídlo panské, jednopatrové, slohu vlaského, s pavlany po stranách a arkýři ze střechy čnějícími ; nad nimi nad vjezdem jest plechem pobitá věž s hodinami. Zámek obklopuje park moderně po anglicku upravený, v němž z lahodných kruhů květnatých vyniká ohromný netřesk. — Od zámku vedle rozsáhlé ovocné školky ohrazené podél rybníka přes louky a po mezích dojdeš silnice Táborské, kteráž pod Hůrkou se točí k Uhřicům, vísce od Sedlce k jihu v úžlabině ležící, pěkný zámeček, pivovár, lihovar a dvůr poplužný mající. Kde zámeček stojí, tam bývala tvrz vladyk z Uhřic, na níž za panování krále Jiřího bojovný rytíř seděl, vojevůdce Jiříkův, Přibík Truksa z Čechtic. Později r. 1646. statek ten prodejem v držení dostal rytíř Jan Jiří Radecký z Radče, předek slavného maršálka a po něm rytíř Jan Vít Malovec z Prčice.

Směrem k Uhříněvsi a Jetřichovicům úží se kotlina Sedlecká a v této jižní straně nabývá zvláštního malebného vzezření. Půvabnější nelze si představiti krajinky. Skvostný zámek Jetřichovský trůní na úpatí vrchu, kolem dvůr a umělý park v levo, v pravo vysoký tmavozelený hvozd, jehož stíny a kořeny vlnivý potok se proplítá, za zámkem a parkem k Vrchoticům krásná kaple, po stráni chaloupky jako běloperé holubičky roztroušeny po pažitech, úhledná škola, hovorný mlýn a pištivá pila, a nad nimi stupňovitě nad sebou šest stříbrojasných rybníčků v samé zeleni se koupajících, okresní silnice hadovitě do vrchu se deroucí, a nad tím vším rozložitý věnec Cunkovského pohoří mocným polokruhem se rozvírající nad krajinou utěšenou. Jetřichovice byly někdy sídlo vladyk Opršalů z Jetřichovic, pak Mitrovských z Nemyšle, Lobkovicův, až je r. 1829. Jan Nepomuk Kaňka, doktor práv a zemský advokát, koupil a neobyčejně zvelebil, maje lásku k polnímu hospodářství a přítelem jsa lidu účinným a věrným. Po něm zdědila statek a nyní drží paní Abtová.

Paměti hodná je jmenovaná kaple Matky Boží Bolestné, již založil roku 1700. Frant. Sezima Mitrovský z Nemyšle, a dr. Kaňka skrze prof. Niklasa skvostně přestaviti a zdokonaliti dal v románském slohu. Se štíhlé šestihranné střechy daleko do krajiny přívětivě se třpytí pozlacený kříž. V průčelí k západu je čtyřhranná věž do štítů se končící, pod ní bohatý polokruhový portál se sloupky, nad ním kulaté, bohatě rozčlánkované okno, jižní a severní obdélné strany okrašlují sloupky nárožní, vlysy a arkýře, východní strana jest obyčejnou polokrouhlou apsidou zavřena. Vnitř na lodním

obr. příloha

str. 67

klenutí jsou hvězdy zlaté na modré půdě, na oltáři visí obraz na dřevě malovaný, slušná práce umělecká z minulého století. Pod oltářem je hrobka, jež vytesati si dal za lůžko své poslední šlechetný majetník, a jehož tituly hlásá pomník z šedého mramoru při straně evangelijní, po straně pak epištolní je mramorový pomník, jejž příteli svému kanovníku Vácslavu Pešinovi z Čechorodu postaviti dal Jan Nep. Kaňka. Vroucí a vzorné zajisté bylo přátelství mezi těmito dvěma věhlasnými muži. Navštívil-li Pešina Kaňku v rozkošném jeho Tusculu pod Cun-kovem, všemi zvony jako před biskupem zvoniti dal zámecký pán a velká byla všude v okolí sláva; spanilomyslného zase Kaňku oslavoval navzájem vzletnými básněmi rytíř z Čechorodu. Zámek jako dvojího je křestního listu: starý ze XVI. stol. pocházející jest prostý dům jednopatrový bez všech ozdob, druhá pak polovice jest uměle rozšířena a osmihrannou věží s cimbuřím okrášlena po návrhu prof. Niklasa v letech 1857—1859. Ze staré tvrzky po jižní straně vesnice na výšině se pnoucí zbyly jen části příkopu a náspu. V zahradě mníš se býti, stromy štěpné zevšad ti kynou. Pomalu noha stoupá do výše, zrak jako přikouzlen stále se ohlédá, až stezičkami mezi lesem dostoupíš horského hřebene pohoří Cunkovskeho, jehož svahy zátočinami mocnými prokládá okresní silnice, na hřebeni z houštin, mlází, zpod vysokých stromů vybíhající různé stezky pojíc v sebe jako veliký krajinu protínající proud.

Odtud z jihu ještě půvabnější rozvírá se panoráma do kotliny Sedlecké, než od Grošíčku od západu. Se zrakem zaníceným se díváš v zalíbený kraj, v ten kousek českého ráje, jejž jsi byl prošel. Oko pod tmavým Kozincem pomalu splývající po vlnách zeleného moře stromového k Jetřichovicům hrouží se v zrcadlech rybníčků, před zámkem stane, kapli pozdraví a zaletí v požehnané nivy Sedlecké zakrouží nad městem, jako nad hnízdem ze zdí a střech kamenných, věž jako ruku mateřskou do výše kynoucí políbí, v pozadí dotkne se parku Prčického, a přes dědiny, role a háje zaletí na horské přáslo Sedlčansko-Konopišťské a s nejvyššího vrchu Kobylího posledním polibkem rozloučí se s modravým obzorem.

Vesnice Cunkov, ke zboží Jetřichovskému náležející, tvoří uzel, v němž pojí se na planině homolovité přes 750 m. vysoké pohoří, táhnoucí se na západ k Nosetínu, na východ k Liběnicům,

str. 68

Střezmíři a Stupčicům, odtud na sever k Milhosticům, Červenému Újezdu až ke Vratům u Oldřichovce, odkud mocná pahrbkovina na východ k Milčínu se prostírá. V krajině této hornaté krušnější je povětrnosť, zima 14—20 dní dříve nastává, krajina pak je písčitá, ornice sotva 2—3 palce hluboká.

Nedaleko vsi Cunkova k severovýchodu vypíná se u vsi Ounuze nad Uhřicemi vrch Ounuz, nedaleko Javorová skála a Čertovo břemeno, bodové to nad Sedlcem k jihozápadu nejvyšší, v lese pak jsou dvě památné studně Ježovka a Mirovka, o nichž žije v lidu pověsť hovorná.

Od Cunkova v šíř a dál samý hornatý drsný kraj, po stráních a návrších a kotlinách zasedly si samoty a vísky o čtyřech, pěti, sedmi, jedenácti chaloupkách, k nim se tulí mezi lesy samota myslivna, cihelna a mlýn; u Lhot Alinovy a Starcovy při silnici k Nadějkovu svítí jasolesklé tváře hojných rybníků, z údolí Lhoty Starcovy vrch Busín vysoko se pne, při dvoře jejím tvrz stávala, sídlo vrchnosti statku, jenž nyní k Nadějkovskému zboží náleží. Svrchu, kde říkají na Homolích, spěchá silnice v pěkné údolí vedle hřbitova do městyse Nadějkova. Při zdi hřbitova prostý jehlanec hlásí, že tu odpočinku (1864) a oslavy (1879) došel rodák Sedlecký Chocholoušek při silnici, kudy chodíval do svého útočiště, do svých smutných Tom. [...]

str. 72

[...] Vyjdeš-li z Jistebnice na východ dlouhým řadem stříbrobělých topolů vedle poplužného dvora Tisové krajem pahorkovitým, jdeš na vesničky Křivošín a Smrkov, a po hřebeni Smrkova, kde někdy dva svobodnické statky stály, přijdeš ke Lhotě Kamenné; ta na úpatí a úbočí vysokého vrchu „Pasečky“ řečeného leží všecka v kamenech, pravá kamenná. Tu je zámek se zahradou, dvůr, pivovár a mlýn při rybníce Přibík. Zde sídlívali vladykové Bojanové z Kamenné Lhoty, zde seděli též rytíři Malovcové, nyní jest zboží to majetkem Boh. Rady.

S pohoří nad Lhotou Kamennou hledíš do rozkošné kotliny Borotínské, jež ti na mysl kouzlí lepou kotlinu Sedleckou. Jest lesnatými vrchy obklopena jako dno skříně zeleně vykládané, nad níž modrým víkem se klene blankyt nebeský. Na dně tom prosté jsou šperky přírody: role jako zlaté

obr. příloha

str. 73

a smaragdové pleny, potok Borotínský jako stříbrný pás, městečko s kostelem a novými domky jako korálky tu roztroušené, tam navršené kolem modlitebních knížek v deskách perleťových, v koutku opodál jako v zátiší hřbitovní samoty hrad, vetchá popelnice, v niž uloženy s posvátnou úctou vzácné památky rodinné.

Hrad i městečko prý v XIII. věku založili pánové Vítkovici z Landštejna, příjmím z Borotína; z těch vyniká ve XIV. věku Vítek a syn jeho Mikuláš z Borotína. Potomek jich Mikuláš z Landštejna, odjinud z Borotína, odpadl od Táborů, bojoval v řadách šlechtických jako kališník sboru Basilejskému oddaný a v hrozné bitvě Lipanské, svedené 30. května roku 1434., mezi prvními se vetřel do otevřených vozů Táborských a bitvu rozhodl. V druhé polovici XV. věku vynikal držitel Borotína Jan Malovec z Pacova na Borotíně, dobrý přítel Jiříka z Poděbrad a diplomat na slovo vzatý. Dne 26. března roku 1623. paní Polyxena Pernštejnová z Lobkovic, skoupivši všecky díly, spojila někdejší statek Borotínský s Jistebnickým, jejž roku 1829. zmíněný již Jan Nádherný koupil a po něm syn Ludvík Karel zdědil, přijav první svého rodu příjmí z Borotína. Kruté stíhaly rány neveliké město toto a nezámožné. Požár za požárem ohnivým kohoutem zapadal ve střechy doškové a dřevěná stavení a v baňatou věž chrámovou; popelem léhalo městečko a jako dlouho a těžce nemocný zotavovalo se, zděné a taškami kryté domky si stavějíc, úhlednější a pravidelnější sobě ráz dávajíc. V nich uléhá si lid co rok po těžkých v poli pracích, není obchodu při něm a řemesla jeho mají obyčejné dno. Půda Borotínská je plužná (vlhká, vazká), na vrších radlina pískatá, jak se tam říká. Boroťanům přezdívá se Hladů.

Farní chrám Nanebevstoupení Páně, ze XIV. století pocházející, má gothickon presbytéř s žebrovou klenbou a třemi okny oblouku lomeného. Z památek na rod Malovský, jenž v kostele pohřebiště míval, pouze jeden znak se dochoval, půl koně, vytesaný na pískovci v podlaze zasazeném.

Čtvrť hodiny od města na východ, a stojíš před zříceninami starobylého hradu Borotínského, jenž zachovaleji žije v pověstech lidu, než jej dovedla uchrániti od zloby časové a lidského nerozumu

str. 74

pilná šetrnosť. Co přestal Borotín býti zvláštním statkem, vrchnost na hradě nesídlela, a zanedbán klesal v ssutiny jako sirotek opuštěný hříčkám osudu zůstavený se zvrhá . . . Opatrní hospodáři zdi bořili, kamení z nich vyrývali ke stavbám novým, vápno rozváženo po polích. S tří stran nad rybníkem čnějí šedé zbytky skalních jeho stěn, jen k východu je volný přístup ode dvora, který předhradím býval a mostem zdvihacím přes příkopy spojen byl se zámeckou branou. Jako kotlavé zuby obrovské lebky trčí do výše schátralé zdi, tu více, tam méně prolomené, uvnitř všude rum a tráva. Zdi sedm sáhů vysoké, silnými pilíři podepřené, strmí v průčelí hradním nad vodou, a spatříš ještě dosti zachovalý průjezd do brány, čásť ozdobné klenby hradní kaple v okrouhlé věži umístěné, malbu tam na obmítce a jedno okno, v severním pak koutě trosky hradní hlásky ze dvořiště zejí.

Od rybníka zámeckého, při němž mlýn zámecký sedí, v malebném skupení olšovém na jih prostírá se rybník Babinec, při němž mlýn a pila pilně pracují. Proti hradu se táhnou pahorky Kamna a Šachovny, hradíce rybníky od západu. K severovýchodu za vrchy a lesy leží ves Sudoměřice, stanice železniční, a vysoko trůní nad kotlinou po stráni východní rozsáhlým lesem prorostlé kostel Chotovinský se starou školou a špýcharem, proti nimž ze stráně kotliny této jihozápadní mocným hřebenem svým se vypínaje na jih táhne se vrch Bukovice mezi Jistebnicí, Řevnovem a Oslovem, na jehož úbočí jižním sedí Kostelec Podolský, [...]

str. 78

[...]

[...]

str. 84

[...]

[...]

str. 85

[...]

[...]

str. 86

[...]

[...]

Hynek Mejsnar: Od Blaníka k Sázavě:

str. 87

Zavítáme nyní do severní části Českomoravské vysočiny a k Sázavě, i přírodou i národní pověstí o Blanických rytířích a sv. Prokopu vábivé. Přehlednouti můžeme ji většinou s vrchu Blaníka a s hor k němu se družících. Z jižní vysočiny vede tam řeka Blanice. Toužíme arci nejprve poznati pověstný Blaník, v nějž klade národní pověsť naději drahé vlasti, někdy těžce zkoušené.

Vidíme jej z daleka. Vábně hledí do šíré krajiny kolem, maje stráně a vrchol lesem pokryty. Od Louňovic (399 m.) jdeme k němu po silnici. V levo u ní stojí Velký Blaník pověstný (638 m.), v pravo Malý Blaník (564 m.) se zříceninou kaple sv. Máří. Na Velký Blaník vstoupáme oklikami po vozové cestě nebo přiměji vzhůru pěšinou. Nahoře leží množství ohromných balvanů, veliký kamenný val, jenž obklopoval bývalý hrad Blanický. Patřívalť náš Blaník knížecímu a královskému rodu Přemyslovcův, a jejich příbuzní drželi četná panství v okolí.

Za nejstarší doby náležela Přemyslovcům i všechna okolní krajina až k Sázavě. Později dostaly se části její k církevním účelům: nejbližší dědiny kolem Blaníka a na levém břehu Blanice až k horám Domašínským darovány panenskému klášteru premonstrátskému v Louňovicích, založenému r. 1149.; severovýchodní krajina kolem Štěpánova dostala se biskupství Pražskému a vedle až k Želivce kapitule Vyšehradské, severní na Sázavě pak klášteru sv. Prokopa r. 1032. Mezi nimi sídlili tu někteří příbuzní panovnického rodu Přemyslovcův, majíce společný znak, totiž orlici, původní znak

str. 88

celé země, na př. na Vlašimi, Hrádku, na Kamberce, Jeníkově, Olbramovicích, Popovicích, Dubě, Janovicích, na Zbraslavicích, Slavošově, Zručích a jinde více.

Královský hrad Blanický stál tu ještě na počátku XV. století; ale pramen neštěstí našeho národa a všech Slovanův, záhubná nesvornost, byl příčinou i jeho pádu. Král Vácslav IV. byl vězněn ve Vídni r. 1402., a bratr jeho, král Sigmund, chtě dobyti hradů strany Vácslavovy, přitáhl i k Blaníku. Měl s sebou bratrance svého Prokopa, markraběte moravského, jejž věrolomně k sobě přilákal a zajal. Aby mu obležení vydali tím spíše Blaníku, dal bratrance k tarasu přivázati a k němu stříleti. Hrad byl mu vydán, a více o něm se nedočítáme. Zanikl, a jen žulové balvany a valy svědčí o bývalém pevném místě královském. Ale mysl českého lidu, jenž tolik vytrpěl za těch a následujících válek, vložila v tato místa naději svou. Zde prý dřímá vojsko Blanické se svatým Vácslavem, vévodou české země, jenž nedá zahynouti nám i budoucím. Až bude národu nejhůře, vyjde sv. Vácslav s rytíři Blanickými, osvobodí vlasti od nepřátel, a milému národu opět bude blaze. — Mnozí lidé z okolí, vypravuje pověst, byli prý v Blaníku a viděli vojsko v něm, posvátný prapor sv. Vácslava s orlicí, a bohatě obdarováni vrátili se po letech do rodné obce. Vchod do síně Blanických rytířů jest prý nahoře ve skále příkré, podobný bráně klenuté. Pověsti takového významu užilo se pak arci v četných dílech básnických.

Se skály otvírá se nám krásná vyhlídka na východ po Českomoravské vysočině k Želivce, kam se hodláme také podívati, a na jižní stranu. Vyhlídku na sever a západ zakrývá nám vysoký

str. 89

les; viděti ji můžeme na svahu Blaníka u lesa. S potěšením díváme se na přívětivou, milou krajinu. Na Velkém Blaníku a na louce pod ním byly r. 1868. pořádány tábory lidu, a když kladen byl základ k velikému Národnímu divadlu v Praze, i s Blaníka poslali k tomu velký kámen.

Kaple na Malém Blaníku byla roku 1672. založena od tehdejšího pána zdejšího Karla Adama z Řičan, jenž t. r. celé panství zdejší odkázal arcibiskupství Pražskému, a pod kaplí zřízena jeskyně pro poustevníka. I konala se tu pouť na den sv. Maří Magdaleny. Ale po nařízení císaře Josefa II. byla kaple a poustevna zrušena a zvon do Louňovic dán. Ve zříceninách poněkud upravena je teď kaple od nynějšího arcibiskupa Fr. hr. Schönborna, a lid sem opět na onen svátek putuje.

Na západním úpatí Blaníka zastavíme se v městečku Louňovicích. Bývalý panenský klášter stál za nynějším kostelem a zanikl v husitské válce r. 1420. Byl od Táborů ztroskotán, a statky jeho dostaly se dílem jim, dílem jiným vrchnostem. Po r. 1547. dostaly se Louňovice, Blaník a příslušné dědiny rytířům Skuhrovským ze Skuhrova (1551 —1652), pak manželovi Ludmily Magdaleny Skuhrovské, pan Adamovi z Říčan, a r. 1672. od něho darem arcibiskupství Pražskému.

Před klášterem býval kostel sv. Vácslava; byl také zbořen a na jeho místě nový chrám vystavěn a Nanebevzetí Panny Marie posvěcen. Na obraze sv. Vácslava v pozadí spatřují se také Louňovice, Blaník Velký a Malý a rytířové Blaničtí.

str. 90

Naproti kostelu stojí zámek, stranou sýpka z r. 1601. ozdobená gothickými štíty a vyobrazenými jezdci. V Louňovicích narodil se a prvního vzdělání nabyl slovutný skladatel hudební Jan Zelinka. — Odtud lze příjemné vycházky podnikati do okolí.

Kolem Blaníka leží: na řece Louňovský mlýn, dvůr Olešná, Březina a dále vesnice: Křížov na potoce Brodci s dvorem poplužním, Karhule, u nich Mraviště mlýn, jindy ves, Lesáky, Býkovice, Rejkovice, Hrajovice; na druhém břehu Blanice: Předbořice, Laby, Bořkovice se dvorem, bývalé sídlo rytířské; Libouň u vrchu Roudného, kde se někdy na zlatou rudu dolovalo, s románským kostelem sv. Vácslava a zámkem; Vesce, někdy svobodnická ves, Vlastišov, Světlá a Mrkova Lhota na východním svahu vrchu Hřívy u Blanice, Ostrov se dvorem, bývalé sídlo rytířské; Veliš s farním kostelem sv. Josefa, v něm stará památka, kamenná křtitelnice; Hradiště ves a blízko ní, kde stával hrad, zachovaný kostel gothický nejsvětější Trojice; naproti za řekou ves Dub, Kondrac se školou a s památným kostelem románským sv. Bartoloměje, ohrazeným, se dvěma starými křtitelnicemi, kamennou a cínovou; Krasovice, někdy svobodnická obec.

Z Kondrace jdeme k Vlašimi vysokým lesem Jinošovem [...]

str. 93

[...]

[...]

F. A. Slavík: Od Konopiště k Voticům:

str. 116

[...] Na témž potoce leží Malý Semtín a Olbramovice, ves s filiálním kostelem, původně románským, a školou. Ve staré době vládli tu rytířové z Olbramovic, od roku 1580. rytíři Velemyšlští z Velemyšlevsi; roku 1672. připojeny jsou k panství Votickému. Pod nimi je ves t. zv. Městečko a Mladoušov, u samé dráhy Srbice, východně Jiřin, Jelenec, Mokřany, Semtín Velký, Kochnov, Mladoušov a v údolí město Votice 486 m., kolem něho četné hory až přes 600 m. vysoké, lesem porostlé.

S dráhy můžeme k nim buď z nádraží „Votického“, kde odbočuje silnice na západ k Janovicům a Sedlčanům, nebo z bližší stanice Beztahova.

Votice náležejí k nejstarším městům a bývaly přední obcí Jednoty bratrské v krajině zdejší. Rozkládají se nad potokem Bystrým, majíce velké náměstí a z ulic největší podél cesty k Jankovu, v níž je starožitný farní kostel sv. Vácslava na návrší s hrobkou bývalých pánů zdejších, kolem něho starý hřbitov, naproti fara, bývalý to sbor neboli modlitebna bratrská. Bratří byli tu do roku 1624., potom byli nuceni buď od víry své ustoupiti nebo z vlasti odejíti. Pro obrácení jich na víru katolickou hlavně působili knězi řádu františkánského, kteří tu od roku 1627. mají klášter a od roku 1685. naproti Boží hrob na jižní straně města.

V tehdejší válce utrpěly Votice nesmírně, jmenovitě arci, když na blízku strhla se bitva u Jankova roku 1645. Velice ublížily městu také požáry, jako na př. roku 1619., 1693. a 1746. A jako jinde i tu jen ponenáhlu město se opět vzmáhalo. Před 100 lety mělo 177 domů, 1274 obyvatel a to 1079 katolíků, 195 židů, kteří tu mají synagogu; nyní má 261 domů a 2145 obyvatel a jest okresním městem. Jindy sídleli tu páni nejprve na tvrzi, pak dále na zámku u kostela: původní páni z Votic do polovice XVI. století, potom rytíři Skuhrovští ze Skuhrova, ze Šternberka a na Konopišti, od roku 1600. Johana Hrzanová ze Sulevic, pak Eva Kaplířová ze Slavkova na Neustupově, a když pro účasť v povstání byly statky Kaplířům skonfiskovány a zdejší pán Pavel Kaplíř, obležen jsa na zámku, tajnou podzemní chodbou odtud se pryč dostal a v saském vojsku sloužil, vládli tu potom hrabata z Vrtby, od roku 1807. hr. Vratislavové z Mitrovic až do roku 1872.

Za potokem bývalo někdy sídlo rytířské, nyní dvůr Javor pod Čerenskou horou 651 m. Jižně od ní strmí ještě vyšší hora Větrov (679 m.), a na ní stojí kaple sv. Vojtěcha z roku 1680. Krásný je pohled odtud na okolní krajinu, a lid koná sem pouť na den sv. Vojtěcha.

U Votic blízko dráhy leží pak osady: Beztahov, bývalé sídlo rytířů z Beztahova, z jejichž tvrze zůstaly části podnes u dvora, později pánů z Říčan, a roku 1623. přikoupen byl k blízkým

obr. příloha

str. 117

Janovicům; dále na jih: Střelitov, Nazdice, bývalé sídlo vladyk odtud nazvaných, Jestřebice, Arnoštovice s farním gothickým kostelem ss. Simona a Judy, s náhrobky bývalých pánů Hodějovských a hrobkou pánů z Talmberka; Heřmaničky u stanice Heřmanice-Sedlec, se školou a bývalým zámkem, sídlem rytířů Byšických z Byšic a jiných, až roku 1750. připojeny jsou ke Smilkovu.

Jdeme-li od nich po silnici Sedlecké, přijdeme k Čistovicům a k samotě Loudilce, odkud krásný pohled jest na krajinu Sedleckou, veliký úval s lesnatými vrchy 600—700 m. vysokými, uprostřed níž rozkládají se vedle sebe dvě města Prčice a Sedlec. Od Čistovic jižně dále jsou Jiříkovec a Říkov, bývalé sídlo rytířské, na druhé straně dráhy Radič nad potokem, která za poddanské doby byla rozdělena ve tři části, patříc dílem k Mitrovicům, Arnoštovicům a ke Smilkovu; za potokem Jiví a Ješetice, dále Karasova a Hlaváčkova Lhota, Baňov a Smilkov v údolí mezi vrchy, v něm na východní straně u silnice do Votic zámek a park. Původně sídlili tu rytíři ze Smilkova, pak rytíři Vejhákové z Koutův a jiní, zejména od roku 1601. do 1697. Páni z Talmberka.

Na téže silnici leží jmenované Kouty, bývalé sídlo rytířské, a Lištěnec, na druhé silnici z Votic k Milčínu Ondřichovec u hor „Mezi vraty“ nazvaných, nad ním jižně na vrchu 665 m. osamělý kostel sv. Havla, někdy farní, teď filiální, a kolem něho sv. pole; Buchov, bývalé sídlo rytířů odtud jmenovaných, z nichž obzvláště vynikl Zbyněk Buchovec z Buchova, hejtman a starší obce Táborské; Hostišov, stranou západně Zechov, Radotín, Lhota Bláhova a Zdeboř, východně za Hostišovem Hory a Mysletice.

str. 118

Z Votic na východ stoupáme po silnici do vrchu k Jankovu. V pravo zůstává Lysá, Větrov, Žandovka, Světlá a Černý les; na rozcestí, kde odbočuje silnice do Neustupova, přicházíme do Bílých Ostradovic, bývalého sídla rytířů z Ostradovic, jejichž druhá větev sídlela v blízkých Ostradovicích Červených na cestě k Jankovu, proslulém bitvou mezí císařskými a Švédy roku 1645.

Jankov leží nad potokem, jenž od Bílých Ostradovic přichází a má po něm jméno, teče směrem severním, mimo Skrýšovský vrch „Na hlavách“ (548 m.); severovýchodně leží v oné bitvě důležitější místa: ves Skrýšov (457 m.), Češtín, Bedřichovice s kostelem a dvorem (515 m.), mezi nimi lesnaté vrchy přes 500 m. vysoké, jihovýchodně Ratměřice s kostelem, zámkem a dvorem (483 m.), dále Odlochovice, jižně Vlčkovice; východně mezi Ratměřicí a Skrýšovem táhne se les Opatov, západně na druhé straně potoka vrchy 507—669 m. vysoké. Švédové pod Torstensonem přitáhli sem v neděli 5. března 1645. od Sedlčan přes Olbramovice a leželi na severu kolem Skrýšova; naši vedeni jsouce generálem Hatzfeldem a Götzem přišli od Tábora a stáli jižně kolem Odlochovic a Ratměřic. Vrch na pravém břehu potoka, severovýchodně u Jankova zůstal neobsazen. Ráno v pondělí začala bitva. Götz chtěl onen vrch s dovolením vrchního velitele obsaditi; ale neznal půdy, opozdil se, a nepřítel pozoruje úmysl jeho, obsadil dříve vrch a porazil vojsko jeho; sám Götz

str. 119

padl. Ostatní vojsko naše, střed a pravé křídlo, zatím obsadilo návrší, postupujíc; proti nepříteli vítězně. I byl tuhý boj; střelbou zapáleny jsou okolní obce, shořely i kostely v nich. Rakušané již vítězili; avšak co se na neštěstí našeho vojska dělo tehdy i v osudných bitvách pozdějších, na př. v bitvě u Molvic ve Slezsku roku 1741., kterou jsme přišli o krásnou čásť koruny české, o většinu Slezska a Kladsko, neb u Čáslavě roku 1742. a jinde, stalo se též u Jankova. Jízda místo aby dále bojovala a nepřítele stíhala, vrhla se na švédské stany a vozy a kořistila. Švédové již ustupovali k Voticům; vůdce nepřátelský vida to, spořádal vojsko, obrátil je, vrhl se od Vlčkovic znova na Rakouské a porazil je. Vůdce rakouský a tři generálové, veliké množství důstojníkův a mužů byli zajati a ještě více leželo jich na bojišti zabito; krví napojena byla veškera země, zničeny byly okolní dědiny, některé tak hrozně, že dlouhá léta zůstaly spálené a pusté. I povstalo přísloví: „Pusto jak u Jankova“.

Švédové odtáhli teď směrem východním k Blaníku, Čechticům a dále na Moravu, všude plenili a někde i pálili. Kde generál Götz padl, postavena byla kaple, ale časem sešla a později dán u cesty železný kříž. O vůdci tom, ačkoli vrchním velitelem byl jiný, vzniklo pak známé přísloví: „Vyhrál jako Götz u Jankova“.

Podíváme se na jednotlivé obce zdejší, a co ve kterých je památného. V Jankově vejdeme do farního starobylého kostela sv. Jana Křtitele; jest zde mimo jiné dřevěná socha sv. Vácslava, o níž zachovala se pověsť, že několik dní před onou bitvou pustila za mše svaté prapor z ruky, rozbil se na zemi ve tři kusy, jako by na špatné znamení.

V kostele jest také hrobka bývalých pánů z Talmberka. Sídlili na tvrzi zdejší, již vystavěli původní páni Jankovští z Vlašimě, kteří vládli tu do roku 1433., pak z Talmberka až do roku 1702.,

str. 120

tedy 269 let. Nový pán Kořenský z Terešova vystavěl si nový zámek v Ratměřicích, a zdejší tvrz opuštěna ponenáhlu scházela, až zanikla.

Ratměřice leží jihovýchodně u Jankova a je v něm zámek na východní straně a filiální gothický kostel sv. Havla. Kolem něho býval hřbitov, a za oné bitvy stála na něm děla; teď je zeď odstraněna a na hřbitově zřízen sad.

V okolí jmenovaných obcí jsou: u silnice z Jankova do Leštna Lhota Jankovská a Strženec, stranou za lesem Kaliště, Budenín, se školo a v pravo silnice u Lhoty Jankovské samota Jitra, někdy ves a sídlo rytířů Špulířů z Jiter, Pičína nad potokem Jankovským, také bývalé sídlo rytířské; Hlivín a Kobylí, někdy svobodnické obce kraje Kouřimského, Vojslavice, Plchov, Miroslav, Chudlaz, Nová Ves, dále Popovice nad oním potokem, jenž odtud dále k Postupicům plyne, k horám Domašínským zatáčí a pod jménem Chotěška do Blaníce ústí.

Popovice bývaly městečko, které však v nešťastné válce třicetileté zejména od Švédů po oné bitvě docela sešlo. Zachovala se tu starobylá tvrz, jako málo kde jinde, jihozápadně od farního kostela sv. Jakuba u rybníka. Sídleli na ní původně rytíři z Popovic do polovice XV. století, po nich rytíři z Bezejovic, Skuhrovští ze Skuhrova, z Říčan, potom rozliční páni, také Křižovníci od roku 1732. až do r. 1797., kterého roku přikoupeny jsou Popovice k Jemništi. Na témž potoku severně leží Mladovice, východně od něho Kamenná Lhota, dvůr Buchov, někdy sídlo vladycké, Věžníky, Vozlice, někdy tvrz a ves, nyní pusté místo, Kondratice, Lhota Pazderna, Bedřichovice se starobylým kostelem sv. Vavřince, někdy farním, teď filiálním, bývalé sídlo rytířů z Bedřichovic do XV. století, pak zejména Chobotských z Ostředka; roku 1623. byly k Jankovu přikoupeny; Čestín, Ceřkovice, bývalé sídlo vladycké, Skrýšov, také někdy sídlo takové, Hrzín, Lipina, Sedlečko, bývalé sídlo rytířské, Ondřejovec. V jižní části té krajiny leží Odlochovice s kaplí sv. Jana Nep. z roku 1727. a zámkem, původní sídlo rytířů z Odlochovic do roku 1425., pak rozličných pánův, od r. 1786. Rombaldův z Prahy; Zvěstov se zámkem, Šlapánov, farní ves s památným kostelem románským Navštívení Panny Marie a se školou; Lohov, bývalé sídlo vladycké, Bořkovice, Jekov, Podolí, Čečkov, Žinice, Slavín, Svojšice, Královna, Nosákov, Vlčkovice, vesnice na návrší se zámkem, kde vládli rytířové z Vlčkovic až do roku 1589.

Nedaleko nich leží Broumovice, původní sídlo vladyk odtud nazvaných, jihozápadně u hranic okresních na silnici Neustupov, starobylé město se vzácnou památkou, románským kostelem Nanebevzetí Panny Marie, v něm náhrobníky bývalých pánů zdejších, se školou. Zámek stojí na místě tvrze, bývalého sídla rytířů z Neustupova do XV. století, pak rytířů Radimských ze Slavkova, Kaplířů ze Sulevic, z nichž poslední zdejší pán Kašpar Kaplíř ze Sulevic, maje věku osmdesáte let, popraven byl 21. června roku 1621. v Praze. Hlava jeho byla s jinými na věži mostecké vystavena a ostatní tělo v Neustupově pochováno; hlava byla teprve pochována v kostele Panny Marie před Týnem, když se nešťastní vystěhovalci vrátili roku 1631. s cizím vojskem do vlasti, s nimi také příbuzný jeho Pavel Kaplíř, pán Votický, a s uctivostí pochovali hlavy nešťastných pánů českých. Po nich byl tu pánem zlopověstný válečník Martin Huerta, po něm četní držitelé, hlavně cizinci, kteří neměli mysli ani srdce k českému lidu. Vůbec jsou dějinné vzpomínky této krajiny v onom věku truchlivé. V téže náladě kráčí odtud cestovatel. Venku spatří v dáli na hoře Větrově kapli sv. Vojtěcha, patrona českého, jehož velebná píseň prosí Boha: „Hospodine, ulituj nás! . . . Dej nám všem, Hospodine, hojnosť, pokoj v naší zemi!“