J. J. Pícha - Ant. J. Zavadil: Vrch Blaník

[Historické rozhledy, Poučné čtení pro mládež Českoslovanskou, redaktor Antonín Josef Zavadil, vydavatel Emil Šolc, český knihkupec, Telč, r. IV, 1901, s. 267-278.]

Není zajisté ani jediného Čecha, jemuž by nebyl znám ten náš pověstný vrch Blaník, k němuž druží se zajímavá pověst o rytířích blanických. Blaník jest s horou Řípem Čechům asi tím, čím Moravanům pověstmi zahalený Radhošť a posvátný Hostýn.

V okolí města Vlašimi nedaleko městečka Louňovic (v hejtmanství benešovském) vypínají se vedle sebe do výše dva dosti mohutné kopce, oba Blaník řečené. Vyšší z nich, Velký Blaník, dosahuje výše 638 m nad hladinu mořskou, nižší pak, Blaník Malý, toliko 564 m. Oba tylo vrchy jsou porostlé jehličnatými a listnatými stromy.

Na Blaníku Malém stávala za dřívějších časů kaple, zasvěcená sv. Maří Magdaleně, kterou vystavěti dal nákladem svým Karel Adam z Říčan roku 1672. Nedaleko ní bydlíval v malé jeskyni poustevník. Kaple ona byla za císaře Josefa II. zrušena a jsou z ní dnes jen rozvaliny a trosky. Přičiněním pražského arcibiskupa Schönborna byla v troskách těch alespoň poněkud zase zřízena kaplička nová.

Na Velkém Blaníku, jenž jest tou památnou, báječnou a pověstnou horou českou, stával za dřívějších dob dřevěný hrad, jenž byl ohrazen silnými příkopy, valy a náspy. Hrad ten byl majetkem knížecího a královského rodu Přemyslovců. Od krále českého Václava IV. doslal se hrad Blaník jeho příbuznému Prokopovi, markraběti moravskému. Když Václav IV. roku 1402 ve Vídni byl vězněn, zajal císař Zikmund Prokopa jako přívržence Václavova, přitáhl s ním do Čech

267

ku hradu Blaníku, kázal ho přivázati na taras a tak dlouho k němu stříleti dal, až mu hrad Blaník byl vydán. Tak aspoň tvrdí některé dějepisné zprávy. - Jiné vsak o tom docela jinak mluví. Podobně také i náš Palacký, jenž píše ve svém rozsáhlém díle takto: „Zikmund položiv se pak před vysoký hrad Bezděz, hlavní Prokopovo sídlo, pozval ho k sobě pod bezpečným glejtem; ale když přišel, dal ho přece také zatknouti. Co dále se vypravuje ve Starých letopisech českých, že, jako někdy král Vácslav II. Záviše z Rosenberka, tak prý nyní také Zikmund Prokopa svázaného dal voditi k zámkům, které se přidržely krále Václava, zejména ku hradu Blaníku, aby posádky ku vzdání se donutil, - zdá se z pouhé nenávisti býti smyšleno. Kdyby zajisté to bylo skutkem pravdivým, ukrutnost tak zchytralá byla by se asi potkala s ohlasem ve všech kronikách té doby. Tolik je jisto, že se mu tenkráte podařilo brannou rukou potlačiti všechen proti němu povstalý odpor.“ Tak mluví o té věci Palacký. A po této události k Blaníku hradu se vážící, další zprávy mizejí.

Statky u Blaníka dány byly nedalekému klášteru v Louňovicích a když klášter ten byl zrušen, drželi je od roku 1420 Táboři, od roku 1547 Jan z Pernštýna, 1548-1651 rytířská rodina Skuhrovských ze Skuhrova; od jejich nástupce Karla Adama Lva z Říčan odkázány byly roku 1672 arcibiskupům pražským.

O vrchu Blaníku zachovala se národní pověst, že v něm odpočívají a dřímají rytíři se sv. Václavem, vévodou země české; dle jiného variantu téže pověsti se Zdeňkem Zásmuckým, a očekávají dobu, kdy bude v Čechách zle, aby Čechům přispěli na pomoc a potřeli vojsko nepřátelské. Na vrchu Blaníku, porostlém buky, jedlemi a smrky, lze až doposud spatřiti kamenné hradby ze starých dob. Ovšem, bují na nich už mnoho trní a křovin, ale po hradě, který tam kdysi stával, není dnes ani stopy. A pod těmi hradbami uvnitř hory odpočívá vojsko svatováclavské. Co o Blaníku se vypravuje, něco podobného váže se i k jiným českým vrchům, kupříkladu k Oškobrhu u Poděbrad a k hoře Turovu u města Hronova, dále k Babí hoře v Polsku a jinde.

Na východním svahu hory Blaníka jest skála, u níž prýští pramen čisté, křišťálové vody. A tam prý jest také vstup do hory. Lid si vypravuje, že vojsko svatováclavské, rytíři v Blaníku ukrytí u onoho pramene napájejí své koňstvo, což konávají jen někdy, za kterýmžto účelem vyjdou všichni na louku mezi lesy ukrytou, a sice když měsíc osvětluje svým svitem krajinu. A tu prý slyšeti jest temné bubnování, temné dunění, zvuky trub a polnic. Když blíží se ráno, celý ten zjev opětně zmizí, vše utichne, a rytíři

268

s koňstvem opětně ukryjí se v hoře. Toliko na oné louce po takové noci lze viděti prý mnoho stop koňských kopyt.

Také do hory té, kde dřímají rytíři svatováclavští, vkročilo prý už mnoho lidí. I vypravuje se:

Jednou žala jakási dívka pod onou horou trávu. A tu najednou se ohlédla a spatřila před sebou státi statného rytíře. Vybídl ji, aby ho následovala a šla poklidit v hoře. Dívka jeho vyzvání uposlechla a šla za ním. Brána již byla otevřena a ona vstoupila do hory. A co spatřila? Shlédla velikou skalní síň a všude po stěnách rozvěšena byla zbraň. V hoře panovalo úplné, takřka hrobové ticho. Nikde ani nejmenšího hluku a šumotu. U žlabů stálo ve velmi dlouhých řadách mnoho koní, a u kamenných stolů odpočívali a dřímali, majíce hlavy své položené na stolech, rytíři. Ani koně se nehnuli. Toliko občas přece některý z těch rytířů dřímajících se ozval: „Juž je čas?“ Na to bylo mu odpověděno: „Spěte dál.“ - Dívka ona si všecko s velikým udivením prohlížela a velice se divila, že nikdo se ani nehnul. Rytíř, jenž ji do hory byl přivedl, nařídil jí, aby tam poklidila a dala vše do pořádku. Dívka dala se do práce a spěchala, pokud mohla, aby brzo byla hotova a by pak opětně mohla odejíti z hory ku svému domovu. Když byla zametla a poklidila, chystala se k odchodu. A opět nikdo ani se nepohnul, nikdo k ní ani slovíčka nepromluvil. Když dívka přišla domů, všichni se jí ptali, kde tak dlouho byla, že ji po celý rok neviděli. Tomu se ovšem ona velice divila domnívajíc se, že přichází domů jak obyčejně a že se v hoře zdržela jen malou chvíli. A tu teprve počala vypravovati, kde byla, co všechno viděla a co v hoře dělala. A třetího dne nato dívka zemřela.

O kováři louňovickém zachovala se tato pověst:

Ještě před bitvou na Bílé Hoře žil u města Benešova na kraji městečka Louňovic kovář. Dokud bývaly dobré časy, dařívalo se kovářově rodině zcela dobře; šlať městečkem dobrá cesta až do Vídně. A co tudy přejelo těžkých formanských vozů a každý téměř z těch formanů se s kovářem znal, an mu často koně kovával. - Ale pojednou nastal v zemi nepokoj, lidé nemohli téměř ani orati a osívati a ty těžké vozy více nejezdívaly, ale na místě nich viděti bylo denně davy vojáků. Časy byly zlé, ale pro kováře nejhorší. - Rád by byl pracoval, ale neměl čeho. Kovářovy děti začaly naříkati hladem, kovářka plakávala nad nimi a kovář opřen o své těžké kladivo marně čekával na práci. Jednoho dne, když již ta nejkrutější bída se k nim dotřela, pravil kovář své ženě, že půjde někam

270

do světa hledat ptáci a nalezne-li ji, že pro ni i pro děti přijde. Rozloučil se se svou rodinou a šel, kam ho oči vedly. Schylovalo se již k večeru, když uviděl před sebou vesničku na úpatí vysokého kopce. Umínil si až tam dojíti. Než však došel polovic cesty k té vsi, byla již úplná tma a k tomu zima; bylť již měsíc listopad. Pojednou zpozoroval, že sloupá na nějaký vrch. Rozhlížel se po okolí, zda tu snad uvidí vesničku, zda uvidí nějaké světlo, ale nespatřil ničeho. Bloudil tedy dále, až přišel již hezky vysoko na svah kopce, kde bylo mnoho dolíkův a skalisek. Pohlédne bystře do dálky a hle! Tam ve skalách míhá se jasná záře světla. Šel, až přišel do osvětlené jeskyně. Neohlížeje se vpravo ani vlevo, kráčel dovnitř. V tom chopí ho někdo za rámě a tichý, dobrácký hlas praví:

„Co tě sem přivádí, muži, - čeho zde hledáš?“ Kovář se zalekl; stálť před ním rytíř v plné zbroji - byltě tam u vchodu na stráži. Teprve po chvilce probral se kovář z uleknutí a pravil: „Rytíři dobrý, jsem člověk chudobný, řemesla kovář a jdu hledat práci do světa. Dokud byly pokojné časy, tu jsem míval živobytí dobré, práce bylo dost. A tyhle mé ruce se již něco napracovaly. Pojednou vsak Bůh všemohoucí dopustil na nás bídu takovou, že těžko mi žíti doma bez práce, dívati se na vyhublé tváře svých dětí, a poslouchati bolestný nářek ženy.“

„Půjdeš se mnou,“ pravil rytíř a vedl ho točitými chodbami ve skále tesanými, až přišli do veliké síně, kde spalo na sta takých rytířů, jako byl ten, jenž ho vedl. Všichni byli stejní, jen ten tam ve středu byl z nich nejhezčí a seděl na vyvýšeném místě. Když přišli k němu, tu oznámil mu rytíř ze stráže, že vede člověka, který bídou jsa hnán zbloudil do této jeskyně. A sotva to dořekl, již byl ten tam, jako by zmizel, a kovář stál samoten před vévodou. Pak přistoupil na pokynutí až ke trůnu a musil opět vypravovati, proč a jak sem přišel.

„Jsi dobrý muž,“ řekl vévoda, „vím, že za nynějších časů sotva by si kde práci našel, proto můžeš aspoň několik dnů zůstati zde, snad se ti nějaké práce dostane.“ Brzy na to znělo v klenuté jeskyni kladivo do tuhé ocele. Kovář opravoval a brousil meče.

Byl tehdá den 8. listopadu 1620. U Prahy na Bílé Hoře zněla tuhá střelba a lidé v okolí Blaníka slyšeli těžké údery kladiv a břinkot mečů. Šlo tehdy od úst k ústům, že půjde vojsko blanické na pomoc Čechům. Ale nestalo se tak, neuznalo se ještě ani tehdy, že potřeba jest vysvoboditi český národ.

271

Kovář konaje práci svou viděl, jak ti rytíři najednou se probudili a všichni jednohlasně se ptali, zdali již čas. Vévoda se rozmýšlel, ale konečně odpověděl: „Spěte dál, ještě nenadešla naše chvíle!“ - A rytíři zavřeli opět oči.

Kovář dokončiv svou práci, odevzdával vše na patřičné místo. Když se měl k odchodu, podal mu vévoda bochník chleba řka: „Budou nyní časy zlé, penězi si nepomůžeš, neb ani za ty nedostaneš jídel; tu přijmi tento dar, z kterého nikdy neubude, pokud hlad a bída budou u vás domovem.“

Kovář řekl za vše: „Zaplať Pán Bůh“ a šel opět za tím rytířem ze stráže, až se objevil skalní otvor, kterým sem byl vešel. Sotva však vykročil z jeskyně, zavřela se skála a po vchodu ani památky.

Nyní mu teprve napadlo, kde byl a kdo byli ti rytíři. Spěchal domů, aby přinesl ženě i dětem potravu, neboť kudy šel, všudy byl hlad a bída. - Kovářka i děti byly od té nouze jako nemocní. V nejhorší chvíli přišel otec, který krájel hladové rodině své z chleba, kterého neubývalo. Kovářova rodina byla od smrti hladem zachráněna. - Když pak již taková nouze byla, že lidé hlady mřeli a kůru se stromů hryzali, tu živil dobrý kovář téměř celou vesnici jediným bochníčkem chleba z blanického kopce.

Jinde tuto pověst takto ukončují: Kovář dostal odměnou za práci svou pytel smetí. Rozhněván odešel z hory a ono smetí ihned vysypal na zemi. Když přišel domů, manželka jeho se ho ptala, kde tak dlouho byl, že pozbyla už veškerou naději na jeho návrat. Byl také celý rok pryč a on si myslil, že byl v hoře Blaníku jen krátkou chvíli. Vypravoval jim pak doma vše, co se s ním stalo a co dělal v hoře. Vypravoval pak také o tom, co dostal za odměnu a jak s ní naložil. A vzav pytel do ruky, obrátil ho, a tu najednou vypadlo z něho několik dukátů. Nyní teprve kovář poznal, jaký hloupý kousek provedl, když smetí vysypal na zemi. Litoval toho velice. Nemeškaje rychle vzal klobouk a kabát a horem pádem utíkal na ono místo, kde byl smetí vysypal. Ale nenalezl tam ničeho, všecko bylo už pryč, ani památky po smetí nebylo. Vida, že nenalezl ani smetí, ani dukátů, s velikou žalostí odcházel ku svému domovu.

Že vratké jest štěstí lidské na tomto světe, dokazuje se nejlépe na mladém pastýři Jiříku z Louňovic, kterýž pásal tamnímu hospodáři jednomu stádo ovec poblíž hory! A kdykoliv přišel domů a své

272

matičce staré si naříkal, že trpký jest jeho život, říkávala mu: „Nesmíš zoufat. Zlato a drahé kamení míti není ještě největší štěstí. A kdybys měl celý poklad, kterýž jest v Blaníku ukryt a kolem kterého stádo paseš, možno, že bys také nebyl šťastným člověkem na světe. Práce, milý synu, práce jest toliko pramenem všeho štěstí.“

„To už také sám uznávám, a proto přestanu na svůj osud reptati,“ pravil Jiřík. „Rád bych však věděl, co se povídá o tom pokladu blanickém; slyším stále poklad, poklad, ale nic o něm nevím.“

A stará matička počala mu vyprávěti, že kdo je chudým a čist na svědomí, mravů bezúhonných, ten může se k pokladu dostati; neboť čtyřikráte do roka otvírá se Blaník a rytíři takového člověka bez pomoci odejíti nenechají.

Dnes právě počíná pašijový čili svatý týden a dle řečí našich starých předků prý se v těchto dnech Blaník otevírá a těm lidem, kteří toho hodni jsou, rytíři z pokladů rozdávají.

Jiřík bedlivě naslouchal výklad matičky, ani jediné slovo mu neušlo.

Po těch slovech dával matičce dobrou noc a odchází zase k svému hospodáři.

„Jiříčku, buď s Bohem, služ věrně i poctivě a nezapomeň zase brzo navštíviti svou starou matičku.“

A Jiřík odcházeje, slibuje brzo přijíti, jak jen bude moci.

Odcházel od své staré matičky, ale v hlavě mu vířila slova: „Je pašijový či svatý týden a poklady se otevírají.“

Celé noci probděl. Záhy z rána, jako nikdy před tím, vyháněl ovečky na pastvu a hnal je přímo k Blaníku.

Dnes poprvé nechával ovečky samotny a chodil stále okolo hory, hledaje, kde by se hora otevřela.

Slunce již za horu zapadalo a ovčák náš nemohl se nijak s horou rozloučiti. Konečně přec se ustanovil, že ovečky domu požene.

Počítá své milé a hle, jedna mu chybí. Rozběhne se po okolí a volá, hledá ztracenou ovečku. Co takto pobíhá brzo tam, brzo sem, zakmitne se zrakům jeho malý odlesk světelný. Jde blíže a hle, do hory u pramene čisté vodičky vede velký otvor. Domnívaje se, že by tam ovečka ztracená mohla býti, vchází se srdcem tlukoucím do hory.

Chodil velkými síněmi; tam zřel spáti rytíře, koně, tam viděl plno zbraně a věcí válečných. Jen ovečku nenalezl. Chce utíkati ven! Však východ nenalezl. Hora se mezitím uzavřela.

273

Stál zkormoucen v jednom koutečku a když naň přišlo spaní, sedl si na zemi a usnul. Jak dlouho spal nevěděl, když tu pojednou slyší hlas: „Jiříku, vstávej!“ Jeden z rytířů totiž probudil ho a děl k němu: „Hleď, hochu, všichni ti, které zde vidíš, jsou nejvěrnější a nejstatečnější synové národa českého. Ti přijdou své vlasti na pomoc, až na ni se přihrnou zlé časy.“ O nich pěje básník:

Již přikvačila noc a Jiřík s ovečkami dosud doma nebyl. I sebral se hospodář a šel k Blaníku v místa, kde Jiřík pásával. Tam v kotoučku shluknuté našel své ovečky a všecko volání po Jiříkovi bylo marné.

Zahnal ovečky sám domů a došel k Jiříkově matce zeptati se, zdali o Jiříkovi ničeho neví. Stará matička zbledla, uslyšíc novinu tu, že Jiříka není k nalezení. Strach a bázeň zmocňovaly se jí, když hospodář jí vypověděl, co a jak se s ovečkami stalo.

Neměla již pokoje a stání. Hned brzo po půlnoci vydala se k Blaníku, ale i vše její pátrání zůstalo bez výsledku.

Večer unavena vracela se domů, aby hospodáři vyřídila, že Jiříka tu není.

Jest po roce opět pašijový týden a pozdní notně hodina. Jiřík celý utrmácený spěchá k hospodáři a skoro s pláčem, že mu ovečky samy z pastvy utekly, přesvědčuje se jsou-li již a všecky doma. Přesvědčiv se, chce do jizby vkročiti, aby hospodáře za odpuštění prosil, že špatně bděl. Než tu přichází hospodář. „Prosím tě Jiříku, kde žes byl takovou dobu? Celý rok nebylo tě zde a proč zanechal jsi ovečky na pastvě samotny? Proč opustil jsi mne, proč svou starou matku?“

„Já že byl celý rok pryč? Sním, či bdím? Vždyť jsem dnes časně ráno vyháněl na pastvu a k večeru mi jedna ovečka zaběhla a já ji šel hledati a než jsem se vrátil, byly ovečky z místa pryč a jsou teď doma všecky.“

„Nu ovšem, ovšem, je tomu tak, to ale je právě dnes rok. Pojď do světnice a tam nám pověz, kde jsi byl a cos tam dělal. Jen se rozpomeň.“ „Bože tak dlouhý byl by ten spánek?“ -

274

V tom jde do dvora stará matička Jiříkova a poznavši synka svého volá: „Jiříku, Jiříku, pro Bůh chlapče, jsi ty to, nebo nejsi.“

„Jsem matičko, jsem“ a již tiskne a objímá svou dobrou roditelku. Sedlák volá oba do světnice, rád by již byl slyšel, kde vlastně Jiřík byl a co všecko viděl.

Sotva že zavřely se dvéře světnice, začal Jiřík vyprávěti: „Zdá se mi, že to bylo dnes před večerem. Chtěl jsem ovečky domů hnáti, ale vidím, že mi jedna chyběla. Nechal jsem všecky státi a rozběhl jsem se po okolí hledati ztracenou ovečku. Pojednou vidím před sebou skálu otevřenou. Vběhnu tam, abych se podíval, zdali by tam ovečky nebylo. Skála se za mnou zavřela,“ praví Jiřík a vypravuje nyní vše, jak se s ním stalo.

Konečně pravil: „Když mne rytíř probudil a pověděl, kdo že jsou spící, řekl: »Naším úkolem jest bdíti nad ubohou vlastí a čekati, až ji bude opravdu zle. Když však sem někdo zabloudí, je-li mravů bezúhonných, čist na svědomí a chudým a potřebuje sám pomoci a přispění, toho nepropustíme zoufalého. Ty máš všecky vlastnosti dobré a zasluhuješ, abychom tebe nenechali v nesnázi. Tu máš měšec zlatem a drahokamy naplněný a staneš se boháčem, ale jen pod tou výminkou, když nikomu o tom ničeho neřekneš.«

Potom se skála otevřela a rytíř kynul mi, že mohu odejíti. Šel jsem všecek rozradostněn ... ale bohužel, radost má netrvala dlouho.“

„Což řekl jsi již někomu něco?“ ptala se stará matička, která udiveně slovům jeho naslouchala.

„Ba řekl,“ pravil Jiřík. Setkal jsem se náhodou se starým ovčákem Petrem u vsi a ten se mne tázal, co nesu. A já pošetilec jsem mu všecko vyprávěl, jako vám. Nechtěl věřiti. Na důkaz slov svých, otevru měšec a hle, místo zlata a drahokamů měl jsem tam suchou trávu a listí. Krásný kov a lesklé kameny - vše pryč.“

„Trest za to, že´s neposlechl,“ řekl hospodář.

„Ale viď, Jiříčku, že více nebudeš mysliti na poklady blanické a že nikdy více otvoru v Blaníku hledati nebudeš“ - praví stará matička.

„Nikdy, nikdy,“ zvolal Jiřík. „Přísahám zde, že nikdy. Ruce mé jsou dosti silny, by vydělaly, čeho budu já a vy, stará matičko, potřebovati k živobytí. Jen prací a pílí a na cestě poctivé chci chléb vezdejší vydělávati.“ -

275

„To ti schvaluji, Jiříku,“ pravil sedlák. A poněvadž já mám pasáka hodného a spravedlivého, kterého bych nerad dal z domu, nabízím ti u mne službu staršího čeledína. Jsi spokojen?“

„Jsem,“ pravil Jiřík, „a budu poctivě a spravedlivě pracovati jako až dosud.“ I matička Jiříkova poděkovala hospodáři a pro dnes se rozešli. Jiřík s matičkou šel do chaloupky přenocovati a druhý den nastoupil nové místo.

Rytíři svatováclavští či vojsko sv. Václava odpočívá a dřímá v hoře Blaníku a očekává tam, až přijdou zlé časy, aby české vlasti přišli na pomoc. To bude tenkráte, až na zemi českou přikvačí takové nebezpečenství a ze všech stran přihrne se tolik nepřátel, že by ji mohli roznésti na kopytech svých koní. A dobu, kdy tolik strastí, pohrom a nehod zachvátí naši milou českou vlast, předcházeti budou různá znamení. Vrcholky všech stromů na hoře Blaníku uschnou, na temeni hory té v krásnou zeleň oděje se starý, uschlý dub a onen pramen vody na Blaníku tak se rozhojní, že celý potok vody dolů se požene.

Mezi horou Blaníkem a městečkem Načeradcem bude svedena ta veliká a strašlivá bitva. Vojsko české, jež bude menší vojska nepřátelského, udatně se brániti bude. Ale nicméně veliký počet Čechů bude pobit, takže krev potoky valiti se bude. Čechové budou pak uvedeni do veliké tísně ze všech stran.

Na místě, kde ona veliká bitva bude svedena, jest rybník. Nedlouho před onou hroznou bitvou prý čápi a všelijací jiní ptáci z něho vynesou všechno trní, rákosí, a rybník pak vyschne a bude prázdný. A až se ona hrozná bitva tam pod Blaníkem strhne, naplní se rybník ten krví, tak, že až přetékati bude. Boj trvati bude 12 dní. Dne třináctého v onom hrozném a smutném opravdu okamžiku pro Čechy hora Blaník se otevře, rytíři se probudí, vsednou na své koně, vyrazí z hory v úplné výzbroji a před nimi na bílém koni pojede sv. Václav s korouhví v ruce, jenž je povede proti nepřátelům českým.

Vojsko nepřátelské bude udatností rytířů sv. Václava tak postrašeno a takovou porážku utrpí, že ve velikém nepořádku a zmatku bude utíkati do středu Čech ku městu Praze, kde boj ten bude dobojován. Bude to veliká a krutá seč, krev poteče od Strahova až ku kamennému mostu Karlovu. Tak budou Čechové zachráněni od své záhuby statečností rytířů blanických a sv. Václava. Sv. Václav pak nepřátelské vojsko z království českého vyžene, přičemž mu sv. Prokop bude pomáhati. Pronásledovati je budou

276

až ku Kolínu nad Rýnem, kde blaničtí rytíři svatováclavští zmizejí a nikdo nebude věděti kam. Do Blaníka se už více nevrátí.

Po tomto boji nastane v Čechách opětně pokoj a mír a zemi české vrátí se opětně dřívější klidné a blažené časy. Onen rybník u Blaníka zase vyschne, ti, kteří na živu zůstanou, ve velikém jásotu a s velikou radostí přijdou k tomu rybníku, kdež spatří lid a koňstvo pobito v celých spoustách. Vše to potom ptáci roznesou, poněvadž nebude ani tolik lidí, kteří by mrtvol zakopali. A až se tam u toho rybníka všichni ti, kteří naživu zůstali, sejdou, přítomní budou bohoslužbě, kterou přítomný kněz konati bude. Potom bude opět v Čechách dobře a blaze.

Dle jiného vypravování, jak už výše podotknuto, v hoře Blaníku odpočívají a dřímají rytíři se Zdeňkem Zásmuckým. Vypravuje se o tom toto:

Za dávných dob přihrnulo se do země české vojsko nepřátelské, pálilo tu, loupilo, drancovalo a natropilo škod k nevypsání. Mnoho Čechů utíkalo před vojskem tím do míst skrytých, do lesů a do hor, by se tam skryli a byli tak ušetřeni veškerých násilnosti ze strany vojska nepřátelského. Mezi těmi, kteří tak si počínali, byl i Zdeněk Zásmucký, který sehnav veliké množství lidu usadil se s ním na Blaníku, tam se ohradil zákopy a náspy a očekával nepřítele. Vojsko nepřátelské také skutečně ku Blaníku brzo přitáhlo, ale veškeré jeho útoky na horu Blaník podniknuté byly marnými. K hradbám se sice dostali, ale hradu, jenž houževnatě byl hájen, dobýti nemohli. Hrad byl totiž silně opevněn, a obhájcové jeho drželi se také velice statečně.

Nepřátelské vojsko potom odtáhlo, ale po nedlouhém čase přitáhlo k Blaníku znovu, a to dvojnásobnou mocí. Útok na Blaník obnoven a udatností vojska nepřátelského hrad dobyt. Na Blaníku pak bylo velice zle. Lid, který tam byl shromážděn, byl pobit, peníze, dobytek a vše ostatní, co na hradě bylo nalezeno, doslalo se do rukou vítězného vojska nepřátelského. Když se to potom rozneslo po okolí, přicházeli na Blaník přátelé a příbuzní těch, kteří tam byli pobiti a raněni, aby pochovali jejich těla. Než veliké bylo jejich podivení, když tam přišli a nenalezli tam ani jediné mrtvoly, ani jediného zabitého koně. Bylo jim to velice divné, poněvadž nikdo nevěděl, kam se to všechno podělo. Lid okolní si to domyslil, a sice devátý den nato.

Toho dne totiž mnozí vesničané slyšeli, kterak na Blaníku koně se ozývali a řehtali, a kterak tam zbraň řinčela. Tím se velice polekali, poněvadž si myslili, že na Blaník snad zase tajně

277

nějak přitáhlo vojsko nepřátelské. Ale po krátkém čase mnozí dodali si odvahy a kuráže. Ze zvědavosti přiblížili se k místu, kde ono řehtání koní se ozývalo a řinkot zbraní, a tu uviděli Zdeňka Zásmuckého s celou jeho družinou. Všichni se cvičili ve zbrani, napájeli své koně a pak usednuvše na ně tryskem ujížděli k hoře Blaníku. A když k ní dojeli, hora se před nimi ihned otevřela, a když oni projeli, zase se zavřela. Potom se o této věci vypravovalo po celých Čechách. Každého roku v den dobytí Blaníka oni rytíři se Zdeňkem Zásmuckým z hory vyjeli, cvičili se v boji a vrátili se pak opět do hory. Čekají tam, až nastanou v Čechách zlé časy, kdy opět z hory vyrazí, vojsko nepřátelsko přemohou a zemi české, té naší drahé vlasti dopomohou k míru a pokoji, ku časům opět blaženým a šťastným.

Konečně uvedeme ještě jednu příhodu, která stala se počátkem tohoto století. Bylo to roku 1826 neb 1827, když jel krajský komisař, rytíř Puclacher do Mladé Vožice. Byl to pán velice hodný, laskavý a vypravoval cestou myslivci, jenž ho doprovázel, co sám věděl o Blaníku, nedaleko něhož právě jeli, a o blanických rytířích, kteří tam spí. Myslivec ten sice všechno poslouchal, ale potom počal si dělati ze všeho toho úsměšky a úšklebky, počal se rytířům blanickým posmívat a pravil, že to jsou všecko pouhé báchorky a povídačky a on že tomu nikterak nevěří. Avšak co pojednou spatřil? Zhlédl znenadání, že se zdvihl prach, slyšeti bylo rychlý koňský dupot a když se onen komisař a myslivec ohlédli, viděli, kterak několik jezdců s mečem v rukou za jejich kočárem ujíždí. Kočí počal na rozkaz myslivcův do koní bičem sekat, aby mohli oněm rytířům uniknout. Ale bylo všecko marno. Ať činili, co chtěli, a rychle ujížděli, rytíři neustále klusali za nimi.

Puclachrovi, onomu krajskému komisaři sice také do smíchu nebylo, ale nebál se, poněvadž nic o rytířích blanických urážlivého a špatného nemluvil a svého myslivce byl napomínal, aby si z toho nedělal žádných žertův. Myslivec se zato třásl strachem jako osika. Upadl do mdlob a byl jak se říká bez sebe, až přijeli do Mladé Vožice. Blaničtí rytíři je přece konečně opustili a vrátili se k Blaníku, ale myslivec teprve až v městě Vožici přiveden byl zase k životu. Tak byl potrestán myslivec ten, že se posmíval svatováclavským rytířům blanickým!

Nyní již mizejí všecky pověsti, toliko o rytířích spících v Blaníku se ještě vypravuje. Tak zachází pověst jedna za druhou a s nimi i ty čarovné, krásné naše zkazky vůbec.