Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Roman Cikhart: Stará škola v Borotíně (Ukázka z rukopisných „Pamětí Borotína.")

[Jihočeský sborník historický, r. XVII (1948), s. 12 - 16]

O školství v Borotíně nemáme starších zpráv, ač není pochyby, že také Borotín již ve středověku (jako sousední Jistebnice ve 14. stol.) měl vlastní dobře řízenou školu. Z učitelů zachytil nám záznam pamětní knihy farní jméno rektora Matouše Tomáše Kralického, který r. 1611 přepsal v žaltář práci faráře borotínského Adama Felixe Hrobského „Žalmy obeczní sw. Dawida, gichžto se w kostelých krzestanských przi nessporách užíwati obyczeg má", podepsav se zkratkami M. T. K. R(ektor) B(orotínský).

V 18. stol. působil na škole rod Pelikánův. Z něho připomíná se r. 1738 Antonín Pelikán, kantor. Dle tehdejšího obyčeje zastával úřad obecního písaře čili syndika, zhotovuje potřebné písemnosti a zápisy obce. Z té doby zachovala se ve staré krajské registratuře táborské visitační zpráva o škole borotínské, v níž se poukazuje na špatnou školní docházku. Antonín Pelikán, kantor borotínský, vyznává dle zápisu v Knize smluvní r. 1773, že od záduší kosteleckého si vypůjčil 10 zl. rýn. a v záruku dává svoji zahradu. Kde tato zahrada byla, objasňuje jiný zápis

str. 13

téže knihy (r. 1774), v němž se uvádí kus pole Václava Karpíška „od kantorovy zahrady běžící k Zákostelnímu rybníčku".

Dle fasse z r. 1786 chodilo do školy borotínské 96 žáků, z toho 49 chlapců a 47 dívek, avšak 20 chlapců a 24 dívek pro chudobu školní plat neplatilo. Učitel měl k užívání 1½ strychu pole, což na peníze přepočteno činilo 15 krejcarů, 2 centy sena po 27 kr., desátek 1 2/3 míry pšenice, 6 2/3 míry žita, 6 2/3 míry ječmene, 6 1/3 míry ovsa, t. j. na penězích 19 zl. 53 kr., od mší 3 zl., z magistrátní nebo obecní kasy 18. zl. 24 kr., ze školního fondu 8 zl. 39 kr. (tato položka je škrtnuta, snad že nic nedostal), od funusů 10 zl., týdenní plat školní 54 zl. 3 kr. ze 180 domů připadá k Novému roku 9 zl., k sv. Jiří 15 kr., k sv. Michalu 15 kr. — 9 zl. 30 kr., summa 115 zl. 59 kr. Fassi podepsali Antonín Lešetický, farář, Frant. Chomout, primátor, Fr. Kroužek, rychtář a Jan Pelikán, učitel.

„Gestionsprotokoll des Taborer königl. Schulenkreiskomissärs" č. 36 ze dne 25. února 1790 uvádí, že „na městys Borotínské škole, kde starý učitel do pense dán byl, ještě žádný nový neustanoven a zaplacení chudé a nemajetné mládeže dle 27. XI. min. r. prostřednictvím král. kraj. úřadu obdrženého poukazu předsevzato nebylo". Táborský úřad nařídil, „aby zaplacení této mládeži bez průtahu se předsevzalo a představení nového učitele na Borotínskou školu dle výměru urychleno bylo".

Pokud se týká placení, nenašlo nařízení ohlasu, takže další protokol z 18. srpna 1790 čís. 214 zaznamenal o škole borotínské: „U příležitosti fas. placení stěžuje si zdejší učitel, že mu ještě školní plat za uplynulý quartál nezapravili", k čemuž připsáno úřední vyřízení: „K činnému dohnáni těchto učiněno obecnímu představenému nařízení, o jehož následku má učitel zprávu podati".

str. 14

Zato obsazení místa bylo urychleno. Již v červenci t. r. vydávají Borotínští novému učiteli Janu Pelikánovi „Spondceduli" (Spannzettl) tohoto obsahu:

„Spondcedule z rukouch naší obce městys Borotína počestného ouřada a celého sousedstva p. Janovi Pelikánovi, skutečnému nám od J. Vysoce Osv. knížete pána z Lobkowitz decretando představenému učitelovi školnímu podaná, kteroužto spondceduli on za jemu rok po roku pořádně poskytnutou dílem od obce, dílem od sousedstva mzdu (ač dost skrovnou), která níže k spatření jest, k následujícím povinnostem zavázán jest:

Ouřední a) jeho učitelská povinnost jest: dítky školní i křesťanskými mravy a dobrými způsoby předcházeti, je berlivě v literním umění cvičit a proti obyčejnému školnímu platu vyučovat, jakož i chudé v našem městys vynacházející dítky pro odplatu boží darmo do cvičení přijmout.

Při tom b) V celé obci a městys jak povinné osoby, tak sousedstvo zdvořile předcházet a je v uctivosti míti.

Nápodobně c) V chrámu Páně při službách božích času nedělního a svátečního vždy přítomen býti a svou kórní povinnost dle možnosti buď musičně aneb chorálně při těch službách božích vykonával a dle v církvi obyčeje v kostele k potřebným ceremoniím, které se tu vykonávají, jak způsob ukazuje, přisluhoval, a taky

d) ráno, v poledne a u večer ku klekání všední, vynechaje sváteční dni, zvoniti, mimo toho předpisu nikda více k zvonění potahován býti nemá.

Přes to e) všechny noční toulky, karban a jakékoliv nepříslušné těm podobné věci se jemu zapovídají a tak

f) aby jako jeden počestný a rozšafný muž a učitel v možných případnostech se proukázal.

Naproti tomu k jeho vyživení míti má každoročně jak předešlí antecessorové (předchůdci) vždy mívali, kromě že za starodávných časů dostával učitel něco obilí a něco na penězích k své službě, což již hned před 50 lety vše na peníze uvedeno jest v sumě jedné . ....20 zl. 45 kr.

Pro nějakej kus dobytka k vyživení každý rok 1 den vůz sena.

Item jeden kus pole u Pasek lesa ležícího k svému vyživeni užívati má.

Dříví jak pro školu, tak pro jeho vlastní sednici každý rok nejmíň 6 sáhů obdržeti musí tímto způsobem:

Obytní v městys našem a podruzi takové dříví darmo zdělávati musejí a od nich vyrovnané sousedstvo ku škole doveze, což vše s dotyčným od nás představených povinných osob přičiněním k místu se přivésti musí, jakož taky hned od starobylých časů jeden každý soused po žních tři snopy jménem posnopného obilí, totiž 1 žita, 1 ječmene, 1 ovsa učitelovi vydati jest (zavázán) mimo následujících sousedů, kteří dílem po dvou, dílem po jednom dávají snopu, totiž Josef Chomout, Václav Vaniček, Tomáš Benda, Jan Pejša, Jiří Jelínek, Antonín Hrbek, dávají po 2 snopech, 1 žita, 1 ječmene. Následující dávají jenom po jednom snopu žita, ti jsou Vojtěch Svoboda, Josef Kostelecký, Antonín Šváb, Franc Cyprian, Josef Brož po 1 snopu žita mimo těchto vystavených, jakž nařízeno jest, každý soused 3 snopy obilí dáti zavázán jest. Přitom učitel tři koledy též od starobylých časů pro své vyživení mezi sousedstvem naším k pohledávání má, a sice první při vánocích, druhou o posvícení, třetí na svátek Všech svatých. Při vánocích od koledy z jednoho každého domu dle prošlého císař, patentu nejméně 3 kr. do ruky obdržeti musí, o druhejch ale dvou koledách, totiž o Posvěcení chrámu Páně a na svátek Všech svatých při každé zvlášť dle starého způsobu 1 kr. ... nápodobně tejkají se jinejch školních accidentí, jako funusů, ty dle školních krajin a míst způsobů táhnouti a přijímati může. A tak konečně jak ze řádu pod lit. b) zavázán jest, by všechny, nejenom představené a povinné osoby, ale i sousedstvo v uctivosti měl, napodobně i jemu jmenovanému p. učitelovi patřící na něj čest a uctivost od nás (jemu) odepřena býti nemá, nobrž také tím méně ta jeho vysazená mzda žádným způsobem zdržována, nobrž pořádně rok po roku vybejvati v času slušným taková neumdlí. Pročež co výše tuto řečeno a předepsáno jest od plného ouřadu místního našeho, burgermistra, primasa, radních, starších obecních, nápodobně rychtářů a jakož taky z prostředka obce od sousedstva rukopísebně osvědčeno a větší městskou pečetí stvrzeno jest. Jenž se stalo (na) burgermistrovském ouřadu u přítomnosti nadřečených. Léta Páně 1790 dne 13. Juli.

Václav Hála, Purgermeister. Franz Chomout, primas.
Jakub Melich, radní. Antonín Kostelecký, radní, Frantz, radní. Frantz Huňáček, starší obce. František Kroužek, rychtář starší. Jan Melich, rychtář mladší, Jan Sekýt, -soused. Frantz Hála, soused, Antonín Šváb, soused."

str. 15

Brzy potom dostala škola nový, lepší útulek.

Původní školní budova bývala poblíž fary na místě domu čp. 76 (staré čp. 36) a při ní, kde je s jedné strany hostinec čp. 75 a s druhé strany hasičské skladišitě, bývala školní zahrada. R. 1791 vyměnil si však František Chomout svůj domek „proti panské hospodě ležící" (čp. 59, staré 20) s obcí za obecní dům (čp. 76), „kdežto škola bejvala a při ní od starodávna stojící zahrádka, nyní ale pro lepší pohodlí dítek a učitele do jiného obecního domu přeložena byla", přidav obci hotově 100 zl. nadlepšení.

Dům, do něhož se škola přestěhovala, jest nynější radnice (čp. 57). V něm umístěna byla škola až do r. 1897, ovšem s přestávkou po požáru r. 1863, kdy také škola vyhořela.

Zajímavé zprávy o staré škole borotínské, jež někdy v l. 1804 -1807 rozšířena byla na dvojtřídní, zaznamenal nejvýtečnější její žák, pozdější hudební skladatel a pedagog Jan Kypta, ve svém deníku.1)

Tehdy byl učitelem v Borotíně Šebestian Glückselig. Přišel z Prahy r. 1788 za učitele do Nechvalic, odkud odešel r. 1795 do Jesenice; r. 1811 připomíná se v Dublovicích, kde byl potom učitelem jeho syn Václav. Z Borotína odešel r. 1831 do Lužce nad Vltavou,kde ho Kypta r. 1833 navštívil a kde se připomíná do r. 1836 několikráte jako kmotr ve farní matrice.

Kypta o něm zaznamenal:

„Borotínský p. učitel Šebestian Glückselig byl výborný varhaník a na hudbu mnoho držel; pročež musel každý jeho pomocník chlapce ve zpěvu a v hudbě vyučovati. Po obědě se ve škole zpívalo a po škole odpoledne se na rozličné hudební nástroje hrálo. Ten hrál housle, ten pískal na flétnu, na klarinet, jiný opět troubil na lesní roh nebo troubu, a tak bylo plno křípání, pištění a troubení . . .

Místo školy měl na starosti svůj obchod ve dřevěných střevících — v dřevěnkách, které na všechny strany zasílal a sám také někdy vozíval. K tomu cíli ležela hromada klad před školou, ty rozřezávali nádeníci ve špalíčky a ze špalíků, jež byli rozštípali, vyřezávali v učitelově malé světnici tyto dřevěnky, kteréž pak pí. učitelová udívala . . .

Tolik dítek, a místo ve dvou světnicích seděly v jedné, a byly-li v zimě rozděleny, učíval jsem co chlapec sám. Sedíce a učíce se v jedné světnici, bylo s námi zle, podíval-li se do školy starý p. učitel. On tam přišel obyčejně když jsa rozzloben, na nás si zlost vylíti chtěl. Přišed, obyčejně s námi na tabuli počítal a vyvolával k tabuli obyčejně takové žáky, kteří ničeho neuměli. Ti dostali bití, až se po zemi váleli, a p. učitel, chtěje nahraditi něco ztrestanému, poručil, abychom se za toho duba pomodlili, což kleknouce hned jsme nahlas společně učinili, modlíce (se) „Otče náš". —

Pomocníkem na škole byl tehdy borotínský rodák „pan Franc", jak ho Kypta jmenuje, František Šmejkal. Byl v Borotíně pomocníkem od r.1821 plných 18 let, načež odešel na školu do Myslkova a učil tam do r. 1880 za nevylíčitelných svízelných poměrů, zatížen četnou rodinou.2)

Významným činitelem na škole borotínské byl kaplan Bernard Christelbauer (1822 -1825). Kypta o něm vypravuje: „Roku 1822 dostal se k nám do Borotína za kaplana Páter Bernard Christelbauer, který byl velký milovník hudby a zpěvu a zvláštní přítel dítek školních. Ten činil dítkám školním mnohých dobrodiní a způsobil jim mnoho radostí a vyražení. Děti by byly duši pro něho daly a lid vůbec jej miloval. Proto mu mnohý rolník nabídl, že mu bude jehňátko vychovávati, a až z něho ovce se stane, že mu z ní rouno odevzdá. Takovým způsobem měl po vesnicích ovce. Matky mu zase dávaly len, kterýž přísti dával. Z příze a z vlny dal dělati šerku a z ní šili krejčí šaty pro chudé školní dítky. Já každý rok takové šaty dostal. Skládal rozličné písně, ty nás naučil zpívati, a pak nás s práporem vodíval na procházku, tu na nějaké pastviště, tu zas někam do dvora, do statku sedlckého, do některé vesnice, kdež na nás flašinet, nůše chleba, housky, mléko, nové máslo i med čekaly. Když jsme byly se nazpívaly, dostaly jsme připravené věci k občerstvení a pak jsme si při flašinetu proskočili. Nedbalí žáci byli od takových radovánek vyloučeni, jakož nedbalé nebo nemravné žákyně.

P. Bernard vyučoval některé žáky v německé řeči... Toto vyučování záleželo v tom, že jsme čtli a na ceduličky napsaná německá a česká slova nazpaměť se učili,


1) Deník J. Kypty otiskl jsem zčásti v „Sedlčanském kraji" 1936; úplný vyšel r. 1940 v „Topičově Edici" vydáním B. Pernici.
2) O trudných poměrech, v nichž Šmejkal dle svých zápisků v Myslkově žil, vypravuje Čeněk Habart ve III. díle „Sedlčanska, Sedlecka a Voticka" (str. 130-131).

str. 16

pak jsme skloňovali. Toto vyučování dlouho netrvalo; neboť P. Bernard dostal se r. 1825 do Kumžaku za kaplana".3)

Po Glückseligovi byl učitelem v Borotíně Jan Sakař (narozený 14. listopadu 1798), s nímž tu učil Josef Pivoňka (naroz. 1. listopadu 1804) a pomocník Frant. Stach (naroz. 20. ledna 1811). Platu měl Sakař ročně 71 zl. 2¾ kr., Pivoňka 70 zl. a Stach 16 zl. konv. m. ročně.

Jan Sakař učil v Borotíně do r. 1875. Za něho vystřídali se tu jako pomocníci: Václav Nerad (1848), Jan Lhotka (1861), Karel Mertlík, Emanuel Sakař, syn říd. učitele (1865), Jan Mladý (1868) a František Hořejší (1870).4)

Dětí bylo zapsáno v zimním běhu 1829—1830 v první třídě 82, ve druhé třídě 69, ale již r. 1835 bylo tu 241 žáků a k nedělnímu učení 108 žáků. Přiškoleny byly obce: Borotín, Řevnov, Kostelec, Pikov, Radkov, Smrkov, Lhota Chomoutová, Lhota Pějšova a Lhota Kamenná. Od r. 1832 učil však v Radkově se svolením borotínského učitele pomocník Josef Pivoňka, vyjednav si, že ,,za ten sobotáles, jenž-borotínskému učiteli skrze to odpadl, zase každou neděli při Borotínském chrámu Páně s muzikou nápomocný bude".

Školní budova vyhořela při velikém požáru Borotína 12. února 1863. Byla sice brzy znovu upravena, ale pro rostoucí počet žactva nedostačovala. Proto pronajímány byly třídy v soukromých domech čp. 97 a 98, když pak rozšířena byla škola na trojtřídní, umístěna byla třetí třída v domě čp. 1.

R. 1864 měla škola 229 žáků. Školní plat vynesl 371 zl. 88 kr. Platilo se za děti od 6 do 8 let týdně 3½ kr., od 8—10 let 4½ kr., od 10-12 let 5¼ kr., z toho odráželo se 10% na nemoc, takže hotově bylo zaplaceno 335 zl. 10 kr. Za chudé děti platila obec. Správce školy měl k užívání 5 měřic pozemků.

Úřední knihy vedeny byly až do r. 1854, kdy se objevuje první český zápis, jen německy. Od r. 1858 jsou výkazy české. Mezi těmito školními knihami nechybí ani známá zlatá kniha, založená r. 1848 pro zápisy jmen pilných a mravných žáků, a černá kniha od r. 1850 pro zaznamenání provinilců.


3) Bernard Christelbauer narodil se 12. srpna 1793 v Lučeji, byl r. 1822 vysvěcen na kněze, působil jako kaplan v Borotíně, Kumžaku, Roseči, Hlavňovicích, jako lokalista v Bubovicích, jako farář ve Strmilově a posléze od r. 1858 jako děkan v Kardašově Řečici, kde zemřel 17. prosince 1864, vykonav rok předtím (1863) pout do Jerusalema. Podobizna jeho jako jeruzalémského poutníka otištěna je v Jar. Hrubého „Místopisu Řečice Kardašovy" díl II. str. 84.
4) Ve výkazech z let třicátých podepsán je jako správce školy Johann Kuczera, Pfarrer. V l. 1836—1847 visitoval školu Mathias Perschl, Schuldistriktaufseher, 1848 podepsán Wáclaw Nerad, Schuladjunkt, P. Josef Svoboda, Katechet, 1850 P. Ant. Weselský, Katechet, 1851 Johann Sakarž, Lehrer a P. Edward Wallauch, Katechet.





Zpět