František Chalupský: Dějiny osady Nové Vsi (Lazice)
Poznámkami opatřil R. Cikhart

[Jihočeský sborník historický, r. XI (1938), s. 34 - 46]

Dějiny osady Nové Vsi (Lazice) vypsal původně František Chalupský, správce školy v blízkých Malovicích, pro školní kroniku novoveskou. Po jeho smrti otiskl je Josef Veger, učitel novoveský, v čas. .“Tábor" roč. XXXVII. (1900).č. 41, 44—46, 48, 54 a 55. Tento původní text tištěn je v našem přetisku přesně beze všech změn a korektur. — František Chalupský narodil se dne 9. července 1853 v Záboří číslo 23 v okrese volyňském jako syn rolníka Josefa Chalupského a jeho manželky Veroniky roz. Pomejové z Olešníka u Č. Budějovic, studoval na reál. gymnasiu v Táboře a na učitelských ústavech v Soběslavi a v Praze. Zde nabyl 9. června 1883 vysvědčení dospělosti, načež .byl ustanoven 1. prosince t. r. prozatímním podučitelem v Janově a 23. listopadu 1885 v Nové Vsi, kdež — obdržev na uč. úst. v Č. Budějovicích 20. dubna 1886 vysvědčení učíteské způsobilosti — jmenován byl 13. května 1883 definitivním podučitelem. Ale již 27. září t. r. stal se správcem školy v Malovicích, kde 2. května 1898 zemřel. Pohřben byl na starém hřbitově novoveském, kde mu zasazena od učitelstva pamětní deska (omylem psáno „Chalupecký".) Otiskujeme stať k 40. výročí úmrtí tohoto venkovského učitele, jenž i ve svém odlehlém prostředí, v tehdejších neutěšených poměrech a za pracného shledávání historických dat projevil mimořádný zájem pro místní historii, nelituje času ani finančních obětí, při skrovném služném zvláště citelných.

V devátém století patřilo okolí pod správu Slavníka, kněze Libického, jak z vypisování hranic u Kosmy, nejstaršího našeho dějepisce, vysvítá. Po smrti Slavníkovců připadlo pod bezprostřední panství knížat českých.

Co do církevní správy patřívala Nová Ves, jak starý popis diecése Pražské 1344 —1350 sepsaný ukazuje, k arcidiakonatu Bechyňskému a k dekanátu Vltavskému spolu s Vožicí, Oldřichovem, Hory Smilovými, Blanicí, Kamberkem, Miličínem, Janovem, Hlasivem, farami to okolními. (Aug. Sedláček Z min. Ml. Vožice str. 4). Farář či pleban Milčínský býval spolu děkanem Vltavským, do kteréhož děkanátu okolo r. 1350 42 far neb plebanií náleželo. (Pam. čas. č. m. 1861).

R. 1384 kostel farní Novoveský odváděl 24 grošů na korunovaci krále českého. (Tomek, Kniha poplatků).

R. 1354 23. září podal pan Beneš z Lazic¹) k oltáři sv. Alexandra v kostele Novoveském kněze Jiřího po zemřelém Petru, bývalém oltářníku.

R. 1357 31. října ku podání pánů Petra Jodoka a Oldřicha Jana, bratří z Rožmberka k oltáři sv. Šimona a Judy v kostele Miiličínském, uveden byl Domaslav farář Novoveský. (Snad z Domaslavů z Jiřetic, kteří měli ve znaku lilii a byli téhož původu jako Beřkovští ze Šebířova.)

Téhož roku v listopadu uváděl pleban z Vel. Oldřichova nového faráře do Nové Vsi na podání ryt. Beneše z Lazic. Ctibora ze Zhoře a Bedřicha ze Křtěniovic (L. c. I. str. 31 a 36.) a kněz ten slul Litvín.

Nová Ves dle všeho byl samostatný dvorec, na němž různé osoby dlely, ale zvlášť znám je Dobran z Mutic, který r. 1392 sídlel na Vrcholtovicích. Mezi Těmicemi a Novou Vsí dosud stojí kaple na místě bývalé vesnice Lazic (viz st. kat. 1653), sídla to Litošů z Lazic, kteří po Dobranovi z Mutic na Nové Vsi sídlili.

Známý ještě z nich 1443 13. III. Jan Lytoš z Lazice, který toho dne svědčí, když dělili se Jan z Háje se svým bratrem strejčeným Jaroslavem o jmění v Milčíně²).

str. 35

Na listině v archivu Třeboňském jest tohoto pečeť velice dobře zachovalá a sice tři klíče, zuby vzhůru postavené³) s nápisem LYTOSS z LAZYCZ. Dle žalob Oldřicha z Rožmberka na Husity r. 1441 a odporu týchž proti mim zřejmo je, že Táboři téhož roku a před tím mnoho Nové Vsi a okolí ublížili holdy, které na obyvatelstvu vynucovali proto, že tito dali se pod ochranu mocných Rožmberků. Tenkrát někdy ves Lazice zmizela a s ní i rod Lytošů.⁴)

R. 1540 uvádí se Apolonie Cávová jinde Pávová z Nové Vsi. (D. Z. 313 a 315.).4)

Počátkem X. stol počalo poddanství v Čechách původ svůj bráti jak všeobecně je známo, nátlakem nutností na lid venkovský. Poddanství to, jež se týkalo toliko majetku, anebo majetku i osoby poddaného (SI. Naučný. Čechy str. 485) záleželo větším dílem na libovůli pána a i zhoršiti se mohlo vůlí téhož. V těch časech připadla Nová Ves ku tvrzi Těmické⁵) a osud této byl i osudem jejím a proto povíme si i celý známý děj tvrze Těmické.

Při cestě z Mladé Vožice k Milčínu „kde je vzduch jako křen" (Paprocký) stojí jen několik krokův od cesty Nová Ves (někdy Lazice), a s druhé strany výstavný dvůr Těmice, tak řečený po svém zakladateli Těmovi, při němž se ve starých dobách tvrz vypínala. Dvůr ten koupili ve 14. stol. od Vaňka Tyrleka jakýs Ješek a Petr z Mutic. Onen měl manželku Anežku, již na dědictví 80 hřiven stříbra zapsal. Když byl Ježek asi r. 1382 zemřel a zboží jeho jako odumrtí královská ve Vožici provoláno bylo, ujal se opouštěné vdovy Ješek z Udimě a r. 1383. 15. května právo její uhájil. Také Petr svrchu psaný čte se jako odporník provolaní dotčeného. V následující době nacházíme Těmice v držení Těmínův z Těmic, o jichž rodě poznamenal Paprocký, že byl „vzácný v skutcích hrdinských dobře zkušený i hojně obdarovaný." Jan první nám známý předek rodu toho,⁶) nazývá se r. 1398 1. října jen prostě z Těmic, později Janem z Hlasiva seděním v Těmicích a posléze Těmínem. R. 1400 dne 5. XI. s bratrem svým Příbkem z Hlasiva, r. 1410—1413 sám měl jeden hlas podací kostelního v Hoděticích. R. 1437 byl již mrtev, zdá se však, že rok jeho úmrtí připadá o kolik let dříve, třebas nikoliv před r. 1403.

str. 36

Janův syn Ondřej Těmín z Těmic prodal r. 1418 plat v Těmicích na purkrechtě slove Batelovský panu Mikuláši z Hořic ke kostelu do Zhoře.⁷) Jelikož byl Ondřej od otce dílen, nebyl od něho obdařen, když činil své poslední pořízení. Neb zapsal již dříve věno choti své Anně na polovici dvoru a rolí v Těmicích a rybníce Olší, vyznal později před synem⁸) Oldřichem z Rožmberka a některými jeho služebníky, že právo své v Těmicích, Hlasivě a Hoděticích třetinu podací kostelního vzdává „Anně dceři své, kteráž je za Bohuslavem Dýmkem z Těptína i její dětem", a Petrovi někdy písaři Příběnickému.

str. 37

Jak již svrchu řečeno, byl Jan již r. 1437 mrtev a zboží jeho, dvůr popl. a platy, jest ve Vožici jako odumrt' královská provoláno, jíž si vyprosili na králi Vilém ze Žlutic a Přibík Tluksa z Čichtic. Provolání to se bylo stalo proto, poněvadž byl Jan se syny svými dílen a tudíž oni po něm, neučinil-li pořízení, děditi nemohli. Bylť Jan arci zboží své zapsal dceři své Anně, ale ta již také byla umřela, několik sirotků zůstavivši; tou příčinou odpíral provolání Bohuslav z Teptíná. Také Buškovi, jinému synu Janovu o to šlo, aby na jeho dědictví saženo nebylo, i odpíral před se.

Dotčený Bušek z Těmic9) prodal zboží své dědické totiž dvůr tudíž ležící a připomíná se ještě r. 1459 ve příčině jednáni jakéhosi v purkrecht Batelovský v Těmicích.¹⁰) Z dědiců jeho známi jsou nám Přibík a Oldřich, bratří z Těmic (r. 1485), kteří měli ještě tehda některé mladší bratry nedílné. Na počátku 16. stol. držel zboží Těmické, k němuž se počítaly Těmice, tvrz, dvůr popl., a ves celá, v Nové Vsi, Dědicích, Oldřichové, dvory kmecí Leština a dvůr popl. a ves celá s podacím v Nové Vsi, mlýny u Nové Vsi a Zhoře Bohuslav Těmín. z Těmic r. 1527 a později jiný Bohuslav tuším jeho syn. Týž pojal k manželství Hesteru z Vlčovic, jíž věnoval na zbožím svém v Těmicích a Moravci, přikoupil Oldřichov od bratří z Rašovic a zboží Vitanovské od příbuzných (bratří?) choti své.¹¹) Později držel Těmice na svůj díl Oldřich Těmín z Těmic, snad Bohuslavův syn, jenž přikoupil r. 1560 (vkl. ve středu po sv. Janu Burjanu) dvory kmecí v Nové Vsi od Bohuslava, Melichara, Jana, Nikodema a Simona, bratří Těmínův, za 235 kop. Zemřel asi r. 1589.

str. 38

Oldřich byl již před svou smrtí učinil smlouvu trhovou s Bohuslavem starším z Těmic, jedním ze svrchu psaných bratří, ale pro smrt jeho smlouva nebyla dokonána, pročež učinila teprve Esthera vklad téhož zboží r. 1587 v úterý po křížové neděli.

Patřily ke zboží tvrz Těmice a dvůr popl. ves řečená Nová Ves s krčmou a podacím, ves Dědice s krčmou, v Oldřichově s krčmou a Zhořic c. t. m. Suma trhová činila 3.509 kop gr. č.¹²)

Bohuslav starší přeživ choť Kateřinu z Říčan,¹³) „chudých lidí pravou mateř" odkázal posledním pořízením (r. 1595) statek svůj Těmice újci svému Štěpánovi Adamovi z Bulvanu, hejtmanovi na Hluboké, na jisté výjimky, bratřím svým Janovi, Nikodemovi a Šimonovi, pak strýcům Janovi na Doubravici a Bohušovi mladšímu toliko peníze. Zemřel r. 1597 a pohřben v kostele Nové Vsi, kdež již odpočívala choť jeho Kateřina, jež zemřela r. 1580 na neděli provodní (Aug. Sedl. Hrady, z. a tvrze, str. 245—246). „Navštěvovatelé kostela Novoveského, který jest vystavený ve prostém gotickém slohu, překvapí dva náhrobníky, stojící při zdi u presbyterium po straně epištolní hlavního oltáře. Oba jsou tak dobře zachovalé, jakoby byly právě z dílny umělcovy vyšly; mají 6'8" výšky a 4' šířky. První představuje v krásném červeném mramoru vytesanou podobu rytíře velikosti životní, oděného v úplném brnění, s hlavou odkrytou, jenž pravici o přilbu na podstávku položenou opírá, na podstávku pak vytesán jest znak Těminů z Těmic: břevno, šikmo položené. Na druhém pomníku spatřuje se podoba ženská v oděvu řasnatém se znakem Říčanských. Souměrnost všech částí i údů, něžná až do podrobnosti provedenost celku, zvláště ale výraz rysů ve tvářích, představujících nepochybně věrné podoby zvěčnělých, staví toto dílo do předu mezi nejvýtečnější výrobky toho druhu, poskytující důkaz, na jak vysokém stupni dokonalosti se u nás umění sochařské nalézalo, které právě toho času (ku konci 16. a na počátku 17. století) utěšené kvetlo ve vlasti naší. Po krajích pomníků čte se začínaje od shora tento nápis na prvním: „Léta Pánie 1 ... umrzel urozený Pan Bohuslav starššy Těmin z Těmic a na Těmicych a kollator tohoto kostela a tuto pochován gsu, odpočívá v Kristu Gessissí k životu věčnému". Místo dne, měsíce a roku úmrtí není vydlabáno, což jest důkazem, že byl kámen ještě za živobytí ryt. Bohuslava Těmína zhotoven, který jak praveno, r. 1597 zemřel. Po jeho smrti nebylo tu nikoho, kdo by byl uměl prázdné místo vyplniti.

str. 39

Na druhém kameně čte se po krajích: Léta Božího 1580 a to „v Nediely provodni skrz rozdielení od tiela usnula gest v Krystu Pánu urozená Panní Kateřina Tieminová z Ržicžan a na Tiemicych, chudých Lidí pravá Matie, Panní Kollatorkyně tohoto zadussí, a tuto gest pochovaná."

Nad kameny¹⁴) umístěna jest dřevěná deska s nápisy: Albrecht z Kutssteina na Žirovniczy (znak Guttenšteinský: troje jelení parohy). Markéta Kutssteinova z Ssternberka na Žirovnicy (znak: osmihranná hvězda). Markéta Tieminová z Sobietic a na Smilkovie, Paní Matie téhož Pána Bohuslava (znak Sobietický). Bohuslav starší z Tiemic a na Tiemicych (znak jeho). Kateřina Tieminova z Ržicžan, manželka téhož pána Bohuslava (znak trojlist).

Mimo to nalézají se zde dva kameny náhrobní s nápisy setřenými a se znaky Těmínů; třetí kámen uprostřed lodi kostelní kryje vchod do podzemní hrobky, v níž mnoho údů ze staročeských rodin uloženo bylo, které ještě během 18. století rozličné statky a dvory ve zdejší osadě držívali, jakž o tom matriky svědčí.

(Ryt. Václav Šiška z Jamolice † 11. Kstojpadu 1687; ryt. Jan Fridrich Řepický ze Sudoměřic, † 15- ledna 1711; Karel Jenšík z Ježova na Rašovicích † 10. března 1711; manželka ryt. Václava Vrchotického z Loutkova na Malovicích † 27. října 1731; 1717, 28. April † Václav Rudolf pán z Říčan a na dvoře Šiškovském, l. 62 odpočívá v kryptě zdejší na pravé straně, 1729, 8. V. † Johanna Jenšíková, rozená Oudrčská. z Ouderce, někdejší paní na Rašovicích. L. 23 u oltáře P. Marie pod křtitelnicí atd.)¹⁵)

Ve zděné zvonici visí při kostele tři zvony s těmito nápisy:

1. „Leta Panie 1542 tento zvon slit jest ke cti svaté Trojicy a svaté Panny Kateřiny k poctivosti wssy osady Novoveské."

2. „Da pacem Domine in diebus nostris, quia non est alius, qui pugnet pro nobis nisi tu Deus omnipotens. — Briccius Pragensis auxilio divino fecit me. 1568"¹⁷)

3. Nejmenší svatý Antonín, pochází z r. 1751. (iPamátky Čas. Českého musea díl IV. odd. 2. sešit 2, str. 73 a 74.)

„Dotčený Štěpán chtě vyplatiti peníze někdy Bohuslavem na statku Těmického odkázané, prodal (r. 1597 dne 11. července) tvrz Těmice se všemi pokoji, pivovárem, sladovnou, chmelnicí, hvozdem, zahradami, dvorem atd, ves Novou s podacím, díl vsi Oldřichova s krčmami ve Zhoři a Muticích Estheře Vchynské z Těmic za 4.500 kop gr. č. Paní tato přivtělila zboží Těmické k panství Vitanovickému, při čemž zůstalo až do roku 1659.

Za té doby, která více než půlstoletí trvala, nebydlil nikdo na Těmicích; tvrz sice ve hlavních svých zdech zůstala neporušena, ale střechám a vnitřku uškoděno velice nedostatkem oprav.

Esthera tato byla dcerou Jana Těmína z Těmic, jemuž přikázány byly Vitanovice po Oldřichu Těmínovi jako díl.

str. 40

Jan (otec Esthery) synů neměl, než jediné dcery Esthery, která po něm a strýni své Julianě Těmínové všechno zboží dědila, když byly ostatní dědičky penězi spokojeny.

Esthera provdala se za Jana Jiřího ze Vchynic, jenž sloužil r. 1594 ve vojště, jež pod Petrem Vokem z Rožmberka proti Turkům do Uher vytáhlo a vedl osmý prapor třetího pluku. Zemřel již r. 1598 dne 24. února. Esthera ho dlouho nepřečkala; již r. 1598 (ve středu před sv. Bartolomějem) poslední vůli svou napsala, jíž všechen statek svůj, totiž Vitanovice a také Těmice již dříve přikoupené poručila k dědičnému vládnutí Jáchymovi Španovskému z Lisova a na Vožici, a zemřela r. 1599. Tento však nevešel na zboží to nikdy, nýbrž ono se dostalo Aleně Vchynské ze Vchynic. Tato prodala r. 1600 dne 16. listopadu rozsáhlé zboží, totiž tvrz Vitanovice se dvorem popl., pivovárem, mlýnem, vsí, dvůr Křížanský s poplužím, vsí Moraveč, Křekovice, c. t. m. Vilice, c. t. m. Zahrádku, Javor, Leštiny, tvrz Těmice se dvorem popl., vsi Oldřichov, Novou Ves, Zhoř, Dědice, Mutice a Střítež Fridrichu Míčanovi z Klinšteina a z Roztok.

str. 41

Míčan prodal Vitanovice, Těmice, Vyšetice, Vrcholtovice (r. 1612 dne 21. října) a usadil se potom na Nyžburce, kdež r. 1616 zemřel. Novým držitelem Vitanovic a Těmic stal se Jakub Menšík z Menšteina, cís. rada a purkrabě hradu Pražského, před tím pán na Osově a Skřípli, jenž z nízka vysoko vyšel. Manželku měl Alžbětu Pětipeskou z Chýš, s níž splodil několik dětí. Nejstaršího syna -svého přečkal. Když roku 1613 vnuk jeho Jan naň vznesl, že by chtěl ve stav manželský vstoupiti a proto že prosí, aby jej z lásky dědovské živností opatřil, tu mu připověděla bába, že mu dá Vrcholtovice. R. 1614 učinil Jakub pořízení, aby syn jeho Václav Euseb statek ujal. Zemřel téhož roku. Měl jedinou dceru pannu Marii Eusebii, která pojala r. 1624 12. listopadu Jáchyma Špulíře z Jiter na Tučapech, císař. radu a soudce zemského (Aug. Sedláček Hrady a zámky str. 247).

„Jáchym nabyl v ten čas nemalého jmění vzav sobě v manželství jmenovanou Marii Eusebii Menšíkovnu z Menšteina, dědičku Vitanovic, Těmic a Vrcholtovic a pro vzdělání své stal se cís. radou, soudcem zemským a později hejtmanem kraje Bechyňského" (Aug. Sedláček Hrady atd. str. 90).

Z milosti a požehnání Božského, pán Bůh ráčil jim plodu manželského požehnati a 7 synů a 7 dcer dáti; z těch 4 synové a 4 dcery brzo pomřeli; ale i potom jiní následovali, tak že konečně jen Václav a Jiřík a dcera Eva Františka na živě zůstávali. (A. Sedl. Hrady, zám. str. 90).

„Nový pán nad Novou vsí byl katolík. Připověděl 3. března 1628 katolické komisi v Táboře, že lidi poddané obojího pohlaví též čeládku k tomu povede, aby do příštích velikonočních svátků s vrchností svou ve víře se srovnali.

Takovému úmyslu pomáhala kolej Jesuitů v Krumlově, jejíž členové již od roku 1621 až 1629 na Vožičku tedy i ve Vrcholtovicích kázali. (Český Jih str. 408 roč. XXV.) Byli pak z Jesuitův při této komisi (táborské) pan Albert Chanovský, Václav Rauser a Martin Bauda, (Čas. Č. mus. r. 1843 str. 197.)

Proto však přece na statcích pana Jáchyma ve Vrcholtovicích a Nové vsi jmenovitě mnoho protestantů volně žilo, jak při saském vpádu do Čech se ukázalo. (Č. Jih XXV. str. 408).

„Proto do každého kraje vypraveni jsou byli tak nazvaní subdelegáti a informátoři k pilnému vyučování lidu víře katolické a mimo tyto ještě zvláštní komisarové k jejich pomoci. (Čas. Č. mus. r. 1843. str. 197) Dále čte se: „Co tu kteří za odpověď dali a v čem se pronesli, do protokolův jest .zapsáno bylo." Opět dále (str. 207). „Jiní svobodníci, jichž tu okolo Tábora přes 60 bylo, po žádném obeslání a několikerém vzkazování před komisary postaviti se nechtěli; někteří pak omluviti se dali, že podle vyšlého k nim „od J. M. C. patentu do měst Pražských vypraviti se musejí". Proto „farní kostel Novoveský sv. Kateřiny býval za času, když náboženství podobojí v Čechách panovalo, farářem téhož vyznání spravován, po jehož odchodu r. 1624 se pod správu faráře Vožického dostal, až pak r. 1664 opět vlastního katolického faráře obdržel¹⁸), jemuž toho času také okolní osady Hoštická, Oldřichovská a Vrcholtovická pod správu dány jsou." (Památky Čas. Č. mus. str. 73).

str. 42

Jest vůbec známo, že po smrti Václava r. 1419 mysle obyvatelstva klonila se k učeni Husovu. „I lid selský nadchnut novým učením Husovým; a, již za živobytí krále Václava scházely se hromady lidu tak zvané tábory „k jednotě božské o svobodu zákona božieho a prospěch spasitelný a počestné dobré všeho království."

Hromady takové držívaly se také několikráte na hoře Beránek zvané u Hlasiva a jinde. (Minulost m. Ml. Vožice str. 16 a 17).

„Všecky kostely odevzdány pod správu kněží katolických, ač museli na mnoze povoláni býti z ciziny, zvláště z Polska, obyvatelstvo násilně nuceno, aby si opět katolictví přijalo, vykonávání katol. pohřbů nařízeno pod pokutami peněžními."¹⁹)

„Vystěhováním se obyvatelstva nekatolického a vysílením krajin válkou zuřící ztenčilo se obyv. okolí Vožického tak, že mnoho far uprázdněných přivtěleno bylo k faře Vožického, poněvadž se i nedostávalo knězi způsobilých!

Tak se stalo, že území farní obsahovalo r. 1650 mimo kostel mateřský (Ml. Vožický) 7 kostelů svěřených, 7 filiálních a 92 osad". Patřil k němu i kostel Novoveský s osadami (Nová ves, Mutice, Křtěnovice, Rašovice, Těmice, Zhoř, Střítěž).

str. 43

"Ze všech těchto míst dle starých matrik počet křestův nepřesahoval 60, z čehož teprve vysílení země vysvítá." (Aug. Sedl. M. Ml. Vožice str. 45, 46, 47,). Jak to asi vypadalo v Nové vsi, vidíme jasně z Popisu panství Ml. Vožického r. 1654, kdež se čte: .Střítež (Horní) (r. 1654): Kolář, Sadílek, Krejčí a z Nové vsi Bíba. Pohořalí: Oboře, Mrhal, Novotný, Švenda, Mašek, Drábovský grunt, ½ lánu, chalupník Novotný. („Dokonce pustý, pohořely jsou, role ladem leží od Jankovský bitvy. V 1 letu 1653 zase staví se.") (Z katastru z. arch. Fr. Teplý, v Č. J.)²⁰)

Tamtéž praví se že: „ve Vožici bylo židů osedlých 9 hlav, v Těmicích 4, ve Voldřichově 1, v Nové vsi 2. Platili vrchnosti „Schutzgeld“ vožičtí po 10 zl. 30 kr., těmičtí 6 zl., voldřichovští 4 kop. míš., novoveští po 6 kopách ročně. Do Nové vsi scházeli se „k ceremoniím“ a vrchnost jim toho přála zadarmo".

„Za tak trudného hospodaření a neustálých bouřek válečných bylo v životě Špulířově jasným paprskem šťastné manželství.“

„Dětem a Jáchymovi, manželi, matka Marie Eusebie odkázala Vitanovice, Těmice a Vrcholtovice testamentem, který 3. září r. 1640 do zemských desk zapsati dala, na stejný díl. Žila potom ještě do 4. června 1657, kdy ve Vitanovicích život dokonala, a k dětem na poslední odpočinek uložena jest.“

„Jáchym Špulíř řídil nějaký čas zděděné statky společně s dětmi, až r. 1659 v říjnu, ponechav si Tučapy, zboží ostatní těmto rozdělil. Z toho: „Jiřík Štěpán vzal Vrcholtovice s pustým dvorem a vsí, ves Leštinu s dvorem, část Oldřichova Velkého s Novou vsí. (Fr. Teplý v Čas. Č. J. Vrcholtovice) .

„Jiřík Štěpán Špulíř z Jiter spojil dědictví matčino s oteckým v jedno panství a držel: Tučapy, Vitanovice, Vrcholtovice, Leštinu, Oldřichov Veliký (část) a Novou ves, provozuje tři podací práva, tučapské jen s polovice.“

Dlouho se tak z rozsáhlého majetku se svou manželkou Zuzanou Cecilií narozenou Malovkou z Malovic netěšil. Umřel totiž již 2. dubna 1678 na Vitanovicích. Náhrobek jeho s nápisem v kostele Vrcholtovickém se nachází.

„Jiřík učinil o svém jmění poslední pořízení. Jediné dceři jeho Marii Evě Františce, dle svědectví novoveských matrik křtěné 4. září 1672, připadly Tučapy, Vrcholtovice a polovice Špulířovského domu v Praze, manželce odkázal Vitanovice. Panna Mařenka Špulířka stála nějaký čas pod poručenstvím své matky, s níž bydlívala na Tučapech, kde druhá polovice statku náležela panu Janu Adamovi Běšínovi z Běšín. Švarný rytíř se mladé vdově tak zalíbil, že kolem r. 1680 vstoupila s ním v manželství. Dcera její Marie Eva podala ruku Antonínu Obyteckému z Obytec, s nímž potom na Tučapech bytem byla, kdežto její otčím Vitanovice za sídlo si oblíbiv r. 1686 od ní Vrcholtovice koupil a opět k Vitanovicům potáhl. Paní Zuzana Běšínka měla za soukromý majetek dvorec „Boubín“ ve vsi Křtěnovicích.²¹) Porodivši Janu Adamovi synka Jana Šťastného (Felixe) 17. listopadu 1695 ze světa se odebrala, zanechavši choti a synu celé své jmění, aby stejným dílem se z něho opatřili.“ Pochována je ve Vrcholtovicích jak náhrobek svědčí. Zajímavý jest testament Zuzanin, kde na konci chrámu novoveskému 10 zl. odkazuje.

str. 44

Jan Adam Běšín, jsa poručnický opatrovník svého syna Jana Jos. Šťastného, pečlivou Zuzanu pořádně tříletím oželiv, někdy na sklonku r. 1698 uzavřel druhé manželství se slečnou Annou Marií Stillerovou z Hirsperku. Leč již 26. srpna 1702 kolem 8. hod. ranní zaopatřen byv svátostmi umírajících u věku teprv 49 let na zámku vitanovickém se světem se rozžehnav, třetího dne v kostele Vrcholtovickém pochován byl. Mezi jinými odkázal i kostelu v Nové Vsi 100 zl. nadace na 1 mši sv. týdně za sebe (a před tím presentoval cisterciaka z Vyššího Brodu P. Leopolda Františka Binga za faráře do Nové vsi ). Mimo to poručil, by dáno bylo konventům, faráři novoveskému a administrátoru Vrcholtovickému na běžných stipendií po 25 zl. na 50 mší sv.

„Jan Běšín žil po dokonaných studiích na Vitanovicích. Za manželku měl Marii Viktorii, rozenou slečnu Ježovskou z Lub. Starostlivé rady otcovy o zřízení svěřenského statku (tak mu byl v závěti poručil), „za hřibet položiv“ zboží již dluhy obtížené

str. 45

valně zadlužil, až je do zástavy dáti musel věřiteli Augustinu Falcovi, pražskému měšťanu. A že nemohl ani starý, ani nový dluh splatiti, upadl v sekvestraci a byl nucen po soudním odhadu přepustiti veškeré jmění choti Marii Viktorii. Tak pak r. 1715, 20. záři nemohouc dluhů zastati, prodala, tvrz ve Vitanovicích s pivovarem, a vinopalnou, veškerým příslušenstvím, 4 dvory poplužní: vitanovský s ovčínem, leštinský s ovčínem, vrcholtovský, kříženecký, jenž ze dvou selských statečků povstal, celou Novou Ves s kostelem a podacím, též s krčmou a koželužnou, panským kovářem, jakož i mlýnem, ves Oldřichov (část této patřila k Těmicům) a t. d. a t. d. jak to na sebe po soudním odhadu přejala, panu Františku Ferdinandu hraběti z Khüenburga, arcibiskupu pražskému za 58.000 zl. rýnských a 100 dukátů kličného. Ze prodeje vymínila si Běšínka tyto lidi: z Vitanovic Václava Kováře, jeho ženu a 5 dětí, Tomáše Havlů, Jiřího Šálka, Kateřinu Šálkovou a Lídu Novotných, zanechávajíc za ně panu kupci Jana a Martina Típala, Matesa Ševče z Javora, Martina Sojku nyní Kutila v Nové vsi, a Jana Veselého, krejčíka. (Český Jih. Vrcholtovice, Fr. Teplý). Duchovni .správu vedl ve Vitanovicích farář Novoveský a sice ponejvíce skrze Augustiniány táborské, kteří střídavé ve Vrcholtovicích bydleli.

Přičiněním faráře Binga v Nové Vsi nařídil r. 1722 arcibiskup pražský, aby při kostele Vrcholtovickém zřízeno bylo místo sacellanské t. j. kaplanské. Mimo to ustanoveni jsou pro kraje zvláštní arcibiskupští missionáři, kteří osiřelé osady procházeli. R. 1739 v prosinci setkáváme se s takovými. Byl to Jan Mikuláš Škrochovský, „královský a arcibiskupský“ misionář distriktu bechyňského a prachatického. Pobyl ve Vrcholtovicích přes 2 měsíce a pak do Nové Vsi odešel.

„V létech 1685 a 1686 okres farní Vožický, když počala lidnatost větší, značně zmenčen. Odloučeny tehda kostely Novoveský, s kterým byl spojen filiální kostel Vrcholtenský a 14 osad." (Aug. Sedl. M. Ml. Vožice str. 83,)

„Koku 1740 kostel filiální Vrcholtovský posud k Nové vsi přifařený povýšen za farní kostel a za náhradu faře Novoveské přivtělen kostel Oldřichovský." (Týž str. 87.)

„Arcibiskup v kšaftu d. v Praze r. 1720 dne 4. dubna s povolením císaře Leopolda (d. r. 1683, 28. října) zřídil z Vožice a statků přikoupených fideikomiss, jenž posud v držení rodiny Khünburské trvá." (Týž str. 226.)

Ještě za arcibiskupa Ferdinanda ujal se panství bratrovec jeho Maxmilián Josef, cís. tajný rada a komoří. Umřel ještě za života strýce svého, pročež připadlo panství synu jeho pod poručnictvím Anny hraběnky Černínové z Chuděnic postavenému ještě nezletilému Františku Josefovi, který dosáhna let to panství až do své smrti r. 1793 držel. Po jeho smrti přešlo panství na nejstaršího syna Leopolda, štolmistra Solnohradského. Tento pán umřel v Teplici r. 1812. Panství po něm zdědil nejstarší syn Karel, pán šlechetný, jenž mnohou krásnou památku své mysli nábožné ve Vožici zůstavil. Zemřel 21. června 1832, jsa 63 let stár a pochován v kapli na hradě. Po něm uvázal se v panství strýc jeho Karel hrabě z Khüenburka. (Aug. Sedláček: Hrady, zámky, a tvrze: Vožice hrad.)

„Však v těch dobách již myšlénka: „svobody, rovnosti a bratrství“ tak krásná a vznešená dovedla nadchnouti a získati u nás i členy vysoké šlechty a přivedla je k poznání, že i ten sedlák je člověkem. Osvícenější šlechticové sami poznávali, že dosavadní poměry se již dlouho udržeti nedají. Někteří ovšem hleděli si osladiti poslední leta svého panování co nejkrutějším pronásledováním poddaných, však rozumnější stavěli se sami v čelo lidového a svobodomyslného ruchu, aby snad nebyli časem nadarmo odstrčeni. Tehdáž vládl Ferdinand D. Prvním důležitým činem jeho bylo vydání patentu 15. prosince 1846, kterým vrchnosti povzbuzovány byly, aby svým poddaným cestou dobrovolného dohodnutí usnadnily výkup z roboty. — Však s dobrovolnými těmi smlouvami šlo vše pomalu, jednak pro neochotu pánů, jednak pro nedůvěru sedláků.

Tak nadešel památný rok 1848 . . . Císař Ferdinand tu již sám poznal, že potřeba energickou rukou zasáhnouti a vydali patent dne 28. března, kterýmž veškeré poddanství nadobro se zrušuje.

Praví se v patentu: „Se zálibou jsme pozorovali, že dobrovolné úmluvy a vykoupení z robot, tam kde se jich užilo, se zdárným úspěchem se potkávají. Proto dle proseb mnohých poddaných i o blaho poddaných pečlivých vrchností nařizuje se, aby všecka robota dnem 31. března 1849 přestala za přiměřenou náhradu.“ Vyměření této náhrady mělo se státi na příštím říšském sněmě.

Zákon o zrušení roboty ze dne 7. září 1848 zní: „Uzavřeli jsme a nařizujeme na návrh naší ministerské rady ve srovnalosti s ústavním sněmem, jak následuje: Článek má 11 odst. s oddíly u odst. 8 a jest podepsán Ferdinand m. p.

str. 46

Dne 4. března 1849 zřízeny vyvazovací kommise. Jako hlavní zásada stanoveno, že z ceny výkupné t. j. vyceněné hodnoty roboty a jiných dávek třetinu má vrchnost poddaným odpustiti (poněvadž měla k nim nejen práva, ale i povinnosti), třetinu má zaplatiti vrchnosti poddaný sám, a třetinu zaplatí za něho země. Poddaní měli kapitál tento splatiti ve 40 letech. To se stalo. Konečně r. 1869 byla půda zbavena posledních břemen a služebností, jež na ní posud lpěly, a půda byla tak volná, jako její plnoprávný majitel — sedlák.“ (P. z Budce. Zrušení roboty viz str. 445, 461, 462.)²²)

LITERATURA. Vlasák A. N., Mladá Vožice a její okolí v kraji Táborském. „Památky archeol. a míst.“ IV, 1861, 73. — Trajer J., Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis, 1862, 659. — Cikhart R., Nová Ves u Mladé Vožice. Čas. „Tábor“ 1908 č. 13 a 15. — Cikhart R., Zápisy matrik novoveských o šlechtických rodech, „.Časopis Společ. přátel starožitností českých" 1908 č. 2. — Cikhart R., Lazice. „Věstník jihočeských museí“ 1912 č. 3. — Cikhart R., Táborsko, 1922, IV. str. 172.

¹) Týž Beneš „z Lazce" připomíná se r. 1352, 25. května v Ústí Sezimově při prodeji Sedlčan. Sitzungsber. 1877, 316. R. 1372 píše se Buzek z Lazic, 1400 již mrtvý. Sedláček, Místopis, slovník.

²) Listina v archivu třeboňském uložená má toto znění: „Já Litaš z Lazic vyznávám tímto listem obecně přede všemi, kdož jej uzří neb čtoucí slyšeti bude, že jsem byl připrošen od Jana z Háje k tomu roku, jakož jsou se dělili s bratrem svým strejčeným (bratrancem) Jaroslavem a tu já (a) Styech (?) byli jsme při tom a tu se jest díl stal mezi nimi před námi o všecky věci a oč jsou dobrovolně nesmluvili, o to jsou losy mezi sebou přijali od nás. A na svědomí toho svou jsem pečeť k tomuto listu přitiskl, jenž jest dán v Milčíně v tu středu po sv. Řehoři léta od narození Syna Božího tisíc čtyřista čtyřicátého třetího."

³) Tak se podobá; ve skutečnosti představuje tři korouhve, zapíchnuté do jablka. Litaš jmenuje se také r. 1459 jako rukojmí v jistém jednání o purkrecht Batelovský v Těmicích, Paprocký, Diadochos, o stavu ryt., 246. Z naší vsi (dle M. Koláře Českomoravské heraldiky I, 209) pocházel také rod Sudliců z Lazec, mající ve znaku rybářskou vrš pokosem a tutéž napříč s kytou a helmou. Z tohoto rodu byl Jan Sudlice z Lazec, hájící r. 1477 Horažďovic, 1495 hejtman na Krumlově.

⁴) S naší Novou Vsí nemá nic společného.

⁵) Patronát kostela sv. Kateřiny v Nové Vsi, který se připomíná již r. 1257, měli v druhé polovici 15. stol. Roubíkové z Hlavatec. R. 1452 v pátek po nalezení sv. kříže přiznala u desk Přibka, dcera po Burianovi z Vyhnanic a z Hlavatec, že dědictví své: ve Vyhnanicích dvůr poplužný, ve Lhotce dvorce kmecí osedlé i pusté, v Hlavatcích 10 kop úroků, v Skrýšovicích celou ves, ve Křtěnovicích 2 kopě platu, ve Zďáře pustý dvorec a též tam ve Zďáře 1 kopu platu, v Záblatí 10 kop platu se dvory kmecími, s právem podacím v Lazicích (patronatus iura ecclesiarum in Lazycziech) a Hlavatcích prodala Oldřichovi z Hlavatec a jeho dědicům za 300 kop gr. češ.
V seznamu far z dob Arnošta z 'Pardubic nejmenuje se Nová Ves, nýbrž jenom Lazice; onu přidal Palacký (v seznamu far ve svých Dějinách) z domyslu, že Nová Ves a Lazice jsou dvě rozdílné osady, tato nezjištěná. Píše v Popisu kr. Češ., 598: „Lazice táb.? (wes farní dekanatu Wltavského)" a v Čas. musea 1851, II, 4 uvádí: ,,Lažice neznámá ves." Nový název objevuje se až na počátku 16. stol., snad že ve válkách husitských zpustošená ves (viz žaloby Oldřicha z Rožmberka) byla nově vystavěna. Původně stávala prý ves, kde je ,,nyní pole za kapličkou mezi Těmicemi a Novou Vsí" (Teplý, Paměti Miličína, 14) a přeložena pro nedostatek vody níže. (Týž, Körbrovo Království České II, 106), Ant. Norb. Vlasák v „Pam. archeol." IV, 73 při historickém popisu Nové Vsi dokládá: „Slušno i žádoucno, by název starý aspoň co do fary a kostela byl obnoven, anť bez toho v Nových vsích jest přebytek matný."

⁶) Předkové Těmínů byli vladykové z Jedlan a z Hlasiva, kteří měli ve znaku na stříbrném štítě červený šikmý pás a v klenotu na červené podušce stříbrného sedícího chrta. Těmínové měli týž znak, avšak v klenotu křídlo s týmž pásem, jaký se spatřoval na štítě. Bušek z Hlasiva a Přibík z Jedlan měli r. 1369 část podací v Hlasivě. Onen měl tam v l. 1390—1401 jeden hlas a v l. 1400—1415 také jeden hlas v Hoděticích. Seděl na Jedlanech, po nichž se psal, držel r. 1413 Radenín a r. 1415 podepsal stížný list české šlechty, zaslaný koncilu kostnickému. Vlček z Hlasiva sloužili pánům z Michalovic a byl r. 1387 přítomen na Příběnicích, když brali peníze za prodaný Velešín. Jiný Vlček zůstavil vdovu Zuzanu, která r. 1380 prodala věno na platu v Jíšově a Jedlanech. Mrakeš z Jedlan, jenž r. 1416 věnoval úrok 2 kop kostelu šebířovskému, byl bratr Buška z Noskova a Petra z Petrovic. Současně žili bratři Příbec z Hlasiva, Přibík neb Přibíček odtudlž a Jan z Hlasiva neb Jedlan. Přibík uvádí se po r. 1390, držel r. 1405 Kamberk, na jehož splacení prodal nějaké platy a pole klášteru sv. Anny na Újezdě v Praze. Později prodal Kamberk Janu Tožicovi. Bratr jeho Jan držel v l. 1392—1401 část Hlasiva, v l. 1410—1413 měl jeden hlas podací v Hoděticích a před r. 1425 získal Těmice. Paprocký, Diadochos II, o stavu ryt. 245—246, otiskuje list, z něhož je zřejmo, že jmenovaný Jan měl choť Annu, jež měla věno zapsané na Těmicích: „Já, Anna, manželka někdy dobré paměti Jana Těmína z Těmic vyznávám tímto listem, jakož jsem měla svého věna padesáte kop a polovici dvoru a na polovici rolí tu v Těmicích a na rybníce Volši dskami země zapsaných, že již mně to věno svrchupsané od slovutného panoší Buška z Dědic dáno a splněno jest úplně a docela penězmi hotovými: protož já Anna slibuji svrchu psanému Buškovi i dědicům nikda více nesahati, ani toho kdy dále upománati. Toho všeho má potvrzení svou jsem pečeť vlastní k tomuto listu přivěsila a pro lepší svědomí a budoucí paměť prosila jsem urozeného pana Mikuláše z Landšteina seděním na Borotíně a statečného rytíře pana Jindřicha z Radíče a slovutných panoší Jetřicha Skopce z Oujezdce, Dětocha z Stomic, Jana Šoltysa z Oujezdce a Buška z Prudic, aby na svědomí těchto všech věcí svrchupsaných své pečeti přivěsili k témuž listu, bez své škody, jenž jest dán léta jak nahoře (1403) na den sv. Řehoře." Rok zde udaný je nemožný. Sedláček, Hrady IV, 245 míní, že má snad státi 1423.

⁷) Dotčený plat, prodaný za 8 kop gr. praž., činil 48 grošů ročně a Ondřej ponechal si kromě platu toho všechna práva i panství. V listu na to vydaném praví: „A ten plat svrchupsaný mám odkoupiti a jiný míti okolo Těmic tak dobrý, jakožto ten spraviti, pakli bych nemohl, tehdy, když mne dadí půl léta napřed věděti, mám já Ondřej svrchu psaný takový plap ve vsí vložiti, kterýž jsem prodal, a správce k tomu dobré postaviti, tak jakožto země Česká za právo má, a za to já svrchu psaný Ondřej slibuji a podle mne za mne rukojmě učiněni Ctibor z Pohnání', Přebislav z Vlčkovic a Jetřich z Nasevrk, všichni jednou rukou nerozdílnou slibujeme to vše učiniti a zdržeti, což svrchu psáno stojí etc. Dán a psán v Miličíně ten pátek po svatém Ambroži, léta od narození Syna Božího 1418."

⁸) Čti: panem. Týž Oldřich z Rožmberka dosvědčuje listem na Krumlově 1425 v den sv. mládenců (28. prosince), že Jan z Hlasiva a v Těmicích vzdal před ním a služebníky jeho všechno své právo v Těmicích, v Hlasivě a v Hoděticích jednu třetinu podání kostelního dceři své Anně z Těptína, jejím dětem a Petrovi, někdy písaři příběnickému, ježto „v tu chvíli desk ani řádu pro nepokoj v zemi nebylo." (Arch. třeb.)

⁹) Bušek z Těmic, bratr (nikoli syn) Janův, je týž jako Bušek z Dědic, jenž splatil věno Anně Těmínové (viz pozn. 6). Držel také dvůr v Dědicích (1433), který prodal Fryškovi (Fryckovi) z Dědic, jak tento dosvědčuje: „Já Fryšek z Dědic vyznávám tímto listem obecně před každým, kdož jej čísti neb slyšeti bude etc., který jsem měl list od slovutného panoše Buška z Těmic ve správu, jako jsem od něho koupil dvůr tu v Dědicích za 50 kop gr. a rukojmě jsou v tom listu slovutní panoše Bohuslav z Nemyšle, Mrakeš z Petrovic a jiní dobří lidé, a pro lepší jistotu a paměť prosil jsem slovutných panoší Bohuslava z Nemyšle seděním na Mitrovicích, Ctibora z Pohnáně, Litvína z Bukové a Petra z Fryčkova (?), aby vedle nás své pečeti přivěsili." Paprocký, str. 246.

¹⁰) Paprocký, str. 246: „Já .Mikuláš z Hořic a na Šelmberce vyznávám tímto listem obecně přede všemi, kteří jej uzří, že jako jsem měl list dobré paměti od Albery z Těchobuze, kterýž jest svědčil Alberovi svrchupsamému na purgrechtě Batelovském v Těmicích, v kterémžto listu jsou rukojmě Ondřej, syn Janův z Těmic, Petr Ručka z Petrovic, Litaš z Lazic a když jsem upomínal Litaše rukojmí, aby mi byl list obnovený, i obnovil mi ten list Bušek z Těmic a přijal jsem nový list obnovený a starý jsem list dal i mocí listu tohoto dávám s svou dobrou vůlí slovutnému panoši Buškovi z Těmic i jeho budoucím, nic sobě ani svým budoucím nepozůstavuje na tom starém listu etc. Toho na potvrzení a pevnost pečeť svou jsem přivěsil." Bušek z Těmic spolu s Janem řeč. Šoltys z Oujezdce a Mikulášem z Nového Dvora odjinud z Hostišova uvádí se také r. 1440 jako rukojmí za vdovu Dorotu z Petrovic odjinud z Buchova. (Tamže).

¹¹) Ok. r. 1531 koupil Bohuslav od Ctibora Vitanovského z Vlčkovic tvrz Vitanovice s přísl. za 415 kop gr. č. a na ní se v tituláři z r. 1534 jmenuje; r. 1541 zapsal toto zboží v dluhu prý 100 kop choti své Hesteře z Vlčkovic; 1537 byl mu zapsán Smilkov. Zemřel po r. 1554, zůstaviv syny Oldřicha († před 1579, manž. Kateřina z Talmtberka), Jiřího (na Smilkově a Vlksicích, manž. Markéta ze Sobětic), Zikmunda (1559) a Jana (na Vitanovicích, manž. Kateřina Vojkovská z Milhostic), mimo dříve zemřelé Adama (manž. Lidmila z Kalenic) a Mikuláše († záhy) a dcery Julianu (na Těmicích, pak v Leštině), Marjanu, provd. za Jindř. Řísníckého z Řísnice a Annu vdanou do rodu Kulů. Adamovi synové byli již jmenovaní bratří Bohuslav (starší), Melichar, Jan, Nikodem a Šimon.

¹²) Ze 16. stol. jsou některé zmínky o Nové Vsi v táborské knize smolné (vydal dr. Jos. Straka: Z táborské knihy Černé, Tálbor 1937); tak r. 1560 vyznává na trápení v Táboře Jan Drábek, že slyšel „vod Maškova Petra z Nové Vsi," že zabili Matěje Klabu a Matěj Mazanec Novovoveský zase vypravoval o ukradené a zabité krávě. (Str. 149—150), R. 1566 Václav Trefil vyznal: „Item náradník, kterej sem vzal v Černovicích, sem prodal za VII gl. Kovářovi do Nový Vsi. A ten Kovář — Václav jemu říkají — jest na mlejně pod Novou Vsí, poddanej pana Voldřicha Těmína na Vitanovicích. Vo tom jest věděl, že jest kradenej (náradník), ten Kovář." (Str. 191—192).

¹³) Táž byla vdovou po Adamu Předborovi z Radejšína. S ní dostal se Bohuslav v držení blízké tvrze Nemyšle, ale r. 1578 statek ten prodali Elišce z Lobkovic za 9.000 kop míš.

¹⁴) Nyní v pozadí kostela za lavicemi u vchodu proti faře.

¹⁵) První čtyři uvádí J. Trajer, Beschreibung d. Diöcese Budweis, 659, Podle jiných zápisů matričních pohřbena byla venku proti dveřím u síňky Kateřina Peclinovská z Jamolice († 1714), nedaleko odtud Josef († 1722) a při cestě směrem k hospodě Martin († 1729) z rodu Peclinovských. Zrušením starého hřbitova a novou jeho úpravou nelze nyní těchto starých hrobů nalézti. Zůstaly jen desky, zasazené ve zdi kostelní; na jedné čteme, že 6. ledna 1846 zesnula v 32. roce věku Anna Doubravová roz. Vilimová z Malovic „z král. svobod. menšího dvora."

¹⁶) Správně: „Tento zvon zlit je ke cti vší Trojice svaté a Svatý Panny Kateřiny a ku poctivosti vší osadě novoveské Léta Panie 1542." Váží 450 kg.

¹⁷) R. 1917 byl zrekvirován (vážil 246 kg) s jiným, prasklým zvonem z r. 1751 o váze 42 kg, který měl na plášti nápis: „Te patrona, mors piis laeta." Předtím r. 1916 byl zrekvirován zvon o váze 162 kg z r. 1751 s nápisem: „Pro illustrissimo D. D. Francisco Josepho comite de Khünburg, patrono gratissimo." Náhradou za tyto zvony koupil p. děkan Tůma r. 1921 dva zvonky od Rud. Pernera z Č. Budějovic a 1933 dva zvony, jeden o váze 302 kg s nápisem: „Svatý Jene z Nepomuku, ochraňuj naši drahou otčinu," druhý o 209 a půl kg má nápis: „Slzu nám stírej rukou svou, Matičko, Ty milá." Tyto zvony vysvětil 14. května 1933 probošt katedrály českobudějovické Msgre dr. Ant. Mráz.

¹⁸) Posloupnost farářů v Nové Vsi: 1640—1675 Blažej Holický, „farář novovesský a vrchotolský" (1644 připomíná se duchovní Jindřich Kocian), 1675—1682 Ambrož Albrecht, zároveň administrátor hoštický, 1682— 1684 Matěj Echini, jenž zaznamenal nejstarší výkaz desátků, 1684—1685 Bernard Tonion, „administrátor novoveský a vrcholtovský," 1685—1687 Ondřej Neumann, „administrátor novoveský", 1687—1689 Jan Watschek, „administrátor farnosti novovesské", 1689—1690 Václav Pelargus, „administrátor novevesský," 1690— 1692 Ganfridus Maletz, administrátor novovesský a vrcholtovský, 1692—1694 Antonín Hubáček (Hubaczek), farář novoveský, 1694—1699 Jiří Turinský, farář novoveský a vrchotovický (1696 píše se Václav Bernard Singer „falárz novoveský a hosticzkej"), 1699—1705 Václav Junger, farář novoveský, hoštický a vrcholtovický, 1705—1733 Leopold Bingk, farář novoveský a vrcholtovický, jenž začal psáti pamětní knihu, 1733—1737 Ondřej Junger, farář novoveský a vrcholtovický, 1737—1740 Vojt. Pierstel, farář novoveský a vrcholtovický, 1740—1756 Volfgang Daniel Pelikán, za něhož náhradou za oddělení nové farnosti vrcholtovické (1740) přidělen k faře fil. kostel v Oldřichově, 1756—1758 Válav Winař, 1758—1764 Jan Sobotka, 1764—1766 administrátor a 1766— 1771 farář Jan Žďárský (Zdiarský), 1771 Frant. Brož, 1772—1800 Vojtěch Slunečko, 1800—1805 Jan Skřivan, 1805—1821 Jan Zwing, velice milý, pohostinný, společenský a všeobecně ctěný farář, 1821—1823 Jan Adamovský, 1823—1824 Frant. Král, 1824—1856 Tomáš Lom, vikář, arcikněz a děkan, rodák volyňský, kněz učený a dobrý, jenž studoval původně lékařství, a proto mnoho lidí léčil a znaje se ve franštině, za válek napoleonských valně prospěl celému kraji († 23. března 1856), 1857—1868 Josef Stiebitz († 19. června 1868), 1868 —1888 Josef Decara, jenž zasloužil se o opravu kostela v Oldřichově († 1. listopadu 1901 jako děkan v Ml. Vožici, povahu jeho vylíčil F. P. Vožický v knize „Pod Blaníkem", Praha 1934, v povídce „Vršovický děkan"), 1888—1906 Josef Jíša, rodák měšický, za něhož opraven kostel (Anna bar. ze Zastavnikovičů roz. Peche z Petrovic darovala tehdy obraz P. Marie od mnichovského malíře Schustera) a r. 1894 dosazen kaplan Václav Širůček. Nástupem Jišovým († 3. ledna 1906) stal se nynější vdp. děkan Monsignore Václav Tůma, od r. 1921 vikář, 1927 arcikněz, 1930 papež komoří a čestný kons. rada, narozený 27. záři 1869 v Černovicích, farář v Kamberku, jenž četnými zprávami přispěl k doplnění našeho popisu, jichž vděčně použito jest v této poznámce, jakož i v pozn. 16. a 17. — Z novodobých dějin kostela novoveského uvádím: R, 1902 položena dlaždicová podlaha a opraveny varhany, 1906 koupena nákl. faráře Tůmy nová kropěnka s aspergilem, nové thuribulum a zvonky, 1907 darována zhořským rodákem oficiálem Fr. Matouškem věčná lampa, 1912 vyzlacen kalich a 3. listopadu t. r. vysvěcen nový hřbitov, 1913 opravena a zinkovaným plechem pobita malá vížka, 1918 zakoupena socha sv. Josela od firmy Jos. Rifesses ve St. Ulrich - Gröden v Tyrolsku, 1923 socha P. Marie Lourdské od firmy Insam a Prinner tamže, 1924 socha Nejsv. Srdce páně (nákladem Frant. Vrtišky, rolníka ze Zhoře), 1927 sousoší sv. Anny s P. Marií, obě od fir. Břet. Kafka v Červ. Kostelci, 1931 opraveny varhany a do kostela dán obraz sv. Terezičky a koberec před oltář, obé nákladem Mar. Macháčkové z Malovic, 1933 zavedeno elektrické osvětlení, 1937 provedena nákl. duchovního správce oprava všech oltářů a oltářních obrazů s ozlacením rámů, polychromovány sochy sv. Václava a Lidmily, očištěny obrazy křížové cesty i na čelní straně choru (na což p. arcikněz sám věnoval 12.000 Kč) a dány nové dveře ke vchodu. Na všechny jmenované opravy přispěl vždy p. arcikněz velkou částí, ostatek hrazen sbírkami. Mnohé opravy provedeny byly také ve faře. R 1907 zřízena byla na dvoře zelinářská zahrádka, 1908 zřízena kolna na obilí, 1926 postaven nový štít v čele farní budovy (starý se zřítil) a dána nová tašková střecha, 1927 zavedeno elektrické osvětlení atd.

¹⁹) V J. V. Šimákových Zpovědních seznamech arcid. praž. V, 83 jmenují se na farnosti novoveské k r. 1671 nekatolíci: Matyáš Zíka, Lidmila inquilina (podruhyně), v Rašovicích Eliška, služka Jenšíkova, v Muticích Lidmila šenkýřka, ve Stříteži Magd. Kupcova, Magdalena, matka Kozojedova, Marie Lhotákova, ve Vitanovicích Mikuláš, podruh Markův s manželkou, Zikmund Kabát, s manž., synem „et duabus filiabus," ve Vrcholtovicích Václav Hašek, Václav Mrva s manž., Dorota Kavkova, Jan Spálenický s manž., ve .Slapsku Dor. Petrova, v Zahrádce Pavel Vondrů s manž., Anna, služka, v Javoře Matěj Jírů s manž., v Záhoří Dorota Šťástkova, z popl. dvora Matěj šafář, Bartoloměj pastýř, z Leštiny Marjana šafářka, Kateřina, Mariana služky, Jan Hašek, Jan Koder s manželkou.

²⁰) R. 1654 shledáno tu 5 osedlých, 2 na živnosti zkažení, 1 pustý, chalupník pohořelý 1; dohromady obdělávali 301 strych polí. „Relací komise praví r. 1654 o vsi, že v ní toliko 3 poddaní chudobně se obírají; při Jankovské bitvě (1645) zcela ves k vypálení přišla a posavad se nevystavěli." Táborsko IV, 174.

²¹) Na dvoře Boubíně ve Křtěnovicích sedel dlouho rod Jenšíků z Ježova, z nichž se tu jmenují Rudolf, po něm syn Frant. Antonín, 1685 Jan, syn zemř. Karla, 1691 Václav, 1692 Anna a Anežka, 1693 Jan Karel a Jan Jáchym, 1701 Václav 1702 Ondřej, 1704 Matěj, který prodal třetinu na dvoře Vratislavu Mathiseovi z Hostinné (z tohoto rodu se tu jmenuje 1734 Jan Jindřich) a 1713 Frant. Antonín, jenž dle přiznávací tabelly měl při dvoře 36 str. polí, „polovici na škrobích a velmi řidkej zemi a třetí díl v mokřinách,“ luk v 7 kouscích na 7 vozů sena a 2 vozy otavy, 8 rybníků (Křížky, Nepíčen, Havlovský, Žlabní, Ševcovský, Lesní, Boubínovský a Nový — tento „vody nedrží“) lesů 2 strychy, sadu neb štěpnice 2 str. čtvrt věrtele, k tomu výměnkářskou chalupu „na vychování panímámy až do její smrti“ a mlýnec „na velmi krátkém pramenu, tak že v letě suchem a v zimě mrazem přestává" a chalupu bez polí s ročním -nájmem 6 zl. (Fr. Teplý, Selské bouře, 313 a d.). R. 1712 jmenuje se Jan a 1718 Václav Vrchotický z Loutkova na Boubíně, později Karel Albrecht Stařínský z Libštejna a 1732 Frant. Karel z Treguru.

²²) O škole v Nové Vsi není starších zpráv mimo zápis na posledním listu farní matriky z r. 1687: „Schola erecta in Jundo ad Parochiam spectante. Inhabitari coepit 1691.“ Ve školní kronice je zapsáno (1887), že dle výroku Karla Maršíčka, jehož otec byl zde 46 let učitelem, byla škola původně jednotřídní, dřevěná, na témže místě, kde je nyní. V l. 1840—1850 byla škola rozšířena na dvojtřídní a stavěna nová budova; mezitím se vyučovalo u Stiborů (čp. 5), kde také bydlel učitel Václav Maršíček. R. 1875 rozšířena škola na trojtřídní a učilo se zatím v jedné místnosti v domě Jana Pavlíka za roční nájem 90 zl. r. č. R. 1877, 26. července byl položen základní kámen k nové školní budově. Po Václ. Maršíčkovi následoval syn jeho Antonín Maršíček, z ostatních učitelů znám je Lukáš Ledvinka, od r. 1875 působili tu jako řídící učitelé: Antonín Janák 1875—1879, Vojtěch Dolejší 1879—1885, Václav Wanke 1886—1898, Josef Veger 1899—1901, Antonín Pavlík 1901—1923, Ant. Ráb 1923—1934, nyní Anna Pfeiferová, která přispěla svými zprávami k doplnění tohoto popisu. R. 1887 byla otevřena čtvrtá třída, muselo se však vyučovati v hostinci p. Kubálka (tento rod je na hospodě od r. 1751, koupiv ji od Jana Veselého), ale 1889 byla zřízena expositura v Oldřichově pro Oldřichov a Moraveč a 1927 odškolily se Petrovice. V Nové Vsi zůstala pak zase jenom trojtřídní škola. R. 1875 ,byl přestavěn a na byt řídícího učitele upraven domek, odkázaný faře děkanem Janem Zvingem (1827), zvaný „kaplanka". V něm bydlel také (1856) kaplan a pozd. děkan novoveský Josef Decara.