Roman Cikhart: Dva příspěvky k dějinám husitství.

[Jihočeský sborník historický, r. I (1927), s. 55 - 59]

Málo známo jest, že poslední akci Prokopa Holého před osudnou bitvou u Lipan byl pokus o dobytí hradu Borotína v blízkém okolí Tábora. Jména

str. 56

držitelů jeho nejednou se vyskytuji v historii veliké té doby mezi těmi, kdož stáli na straně táborské, takže jest na místě dotknouti se událostí těch i osob podrobněji.

Na počátku 15. století byl držitelem hradu Mikuláš z Borotína, v I. 1376-1379 arcibiskupský podkomoří, 1380 maršálek a 1382 hofmistr, o němž jsou zprávy velmi hojné¹). Po něm dědili statky jeho synové Heřman a Jan z Landštejna²). Tento studoval na universitě pražské a přilnuv k učení Husovu nechtěl r. 1408 spolu s Přibíkem z Húzně, Hrochem z Podvekl, Michalem z Drnovic a Petrem de Valentia vydati knih Viklefových k spáleni, odvolal se r. 1410, 25. června od výroku arcibiskupova k papeži a proto dán arcibiskupem 18. července t. r. do klatby. Po smrti Husově s bratrem Heřmanem podepsal r. 1415, 2. září stížný list koncilu Kostnickému³), r. 1419 odpověděli Pražanům⁴) a stáli potom u volném spolku s Tábory.

V čas bitvy sudoměřské seděl Heřman na Střele, straně prý králi Zikmundovi⁵), ale r. 1421, 7. června oba bratři na sněmu čáslavském podepsali žalobu proti králi. Heřman zúčastnil se již r. 1410 a 1415 shromáždění vyšších stavů v Praze a r. 1423, 1. list. přišel na valný sněm jako jediný zástupce strany táborské, myslím dosti nespolehlivý⁶). Na sněmu tom zvolen byl za jednoho z hejtmanů království. R. 1424, 10. září podepsal „Heřman z Lanštaina odjinud z Borotína seděním na Střele za stranu táborskou příměří s Oldřichem z Rožmberka⁷) a naposledy jmenuje se r. 1425, 18. října, kdy spolu se Smilem ze Šternberka zvolen byl za vrchního oprávce míru vožického, zemřel však ještě téhož roku⁸).

¹) R. 1356 s otcem Vítkem z Borotína podává faráře do Kostelce (Lib. conf. I A 32), 1379 koupil si od arcibiskupa Mohučského v Praze na Malé straně dům za 160 kop a prodav jej již r. 1381, měj jiný dům na Starém městě, který také r. 1407 prodal, 1382, 1. dubna podepsal zakládací listinu kaple Božího Těla (Tomek, Děje Prahy lIl., 47, 48, 202, Zákl. st. místop. I., 90 III. 19). 1393 objevuje se jako pán na Střele a Katovicích v Práchensku (ještě r. 1405), 1386 přičinil se o zřízeni fary v Borotíně (Lib. erect. II, 224-226), 1397, 21. března byl přísedícím na zem. soudě (Arch. čes. II, 357); svědčil r. 1403 o zaplacení věna Anně z Těmic (Paprocký, Diadochos II, 2. 246) a 1404, 29. září ve sporu Václava, faráře arnoštovického s Hukonem z Čestovic (Lib. erect. V., 71); 1378 soudí se s děkanem v Týně (Acta jud. I.) a usadil jako arcib. podkomoří na rychtě vltavotýnské Vogta (J. Sakař, Dějiny Týna n. V. I, 15). Dostav se (asi 1405) v držení Prčice, měl spor s tamním farářem Janem. Tento „přišed do Ústí nad Lužnicí před nejdůstojnějšího pana Zbyňka, arcibiskupa pražského, stěžoval si na ona bezpráví, jak urozený pan Mikuláš z Borotlna od lidí jeho kostelu poplatných vybírá berní a jiné platy a ty lidi od poslušenství, pravomoci a jiných práv jeho vynímá". Spor urovnán r. 1406, 2. dubna ve prospěch farářův, ale již násl. r. žaluje farář opět, že mu vzal Mikuláš les a předchůdci jeho dům a rybník prodal a r. 1412 zase, že ukládá lidem farářovým berní a jinou pomoc a je ke svým soudům potahuje. Mikuláš byl 1418, 30. března odsouzen, ale brzy potom zemřel (Lib. erect. V., 71, 681, XI., 15; Acta judic). Mikuláš také zvedl 1395, 3. dub. při ve prospěch patronátního práva Matěje z Dublenic (Lib. conf. V., 215).
²) S Heřmanem podával 1410, 12. srp. faráře do Kostelce, s Janem 1409, 1. června do Prčice (Lib. conf. VII., 7-8).
³) Arch. čes. III, 188.
⁴) Arch. čes. IV., 375.
⁵) J. V. Šimák („Sborník Žižkův", 78); 1410-1419 seděl na větším soudě zemském.
⁶) Dle K. V. Zapa (Kronika II, 997) „dosti obojetný".
⁷) Arch. třeboň. Arch. čes. III., 245.
⁸) Sedláček, Hrady, XI., 231. František ze Schonova obhajuje zboží v Sedlikovicích (dané králem po smrti Markvarta z Humňan Ondráčkovi z Boru a Vítkovi z Petrova jako odúmrť) jménem Heřmana z Borotína a Zikmunda Sopíka sirotka, ale patrně marně, neboř r. 1437 Ondřej s Vítkem prodali plat tamže Mat. z Chlumčan. (Desky dvor.XV., 222 č. 27).

str. 57

Po obou bratřích⁹) dědil syn jednoho z nich (Heřmana?) Mikuláš z Landšteina a z Borotína. Držel Borotín, Střelu, Hořepník¹⁰) a snad i Prčici¹¹) a drže se stranou táborskou, byl od r. 1426 i jedním z jejích hejtmanů¹²) a podepsal r. 1427 příměří uzavřené po bitvě u Tachova. Když však Táboři odpírali smíru s církví, vstoupil do jednoty panské k hájení pokoje v zemi. To byla příčina, pro niž byl na svém hradě Borotíně Tábory oblehán.

Prokop Holý opustiv počátkem května 1434 Prahu, sebral v Táboře nováčky domácí roty, s nimiž vytrhl z Tábora. Mezitím, než by se k němu připojilo polní vojsko, obléhající Plzeň, hodlal dobýti Borotína, jednak chtěje odpadlého Mikuláše pokárati, jednak poskytnouti novým bojovníkům příležitosti k praktickému výcviku v opravdovém boji¹³). Táboří počali házeti na Borotín hrubou střelbu, ale i posádka udatně se bránila. Heber¹⁴) zmiňuje se o kamenných koulích, velikosti 24liberní, které za jeho doby v rumech hradních se nacházely a o nichž soudí, že pocházely z tohoto obležení.

Zatím téhož dne¹⁵), kdy Borotín byl obležen, dorazilo polní vojsko táborské někde u hradu Kamýka na levý břeh Vltavy a položilo se tu nebo někde u Vysokého Chlumce k odpočinku po námaze trojdenního pochodu. Odtud nepochybně dodána byla zpráva Prokopovi před Borotín, který asi v odpověď nařídil, aby polní vojsko odebralo se k Miličínu, kde se s ním minil spojiti k společné výpravě ku Praze. Asi 13. května přišlo polní vojsko do okolí Sedlce, pročež Prokop téhož dne hnul se od Borotína nevida možnosti brzkého jeho dobyti a nemoha ztráceti času v nastávajících velikých událostech.

Nezdá se, že by obléháni táborské hradu nějak vážněji uškodilo. Rozhodně není správno mínění Schallerovo¹⁶), že hrad byl tehda rozbořen, jež přejal i Sommer¹⁷). Rovněž do říše pouhých domněnek patří ona, dle níž hrad byl tehda „nach der tapfersten Vertheidigung des Burgbesitzers Niklas von Borotin mit Sturm erobert und zerstört, nachher wieder aufgebaut"¹⁸). Silu lidu, jejž vedli Prokop Holý a Ondřej Keřský z Tábora k Borotínu, odhaduje Kuffner asi na 2.000 lidi¹⁹). S ním hnul se Prokop nejprve k Německému Záhoří, vsi nedaleko Miličína, jak svědči zpráva rožmberského úředníka: „A nynie Táborské vojsko, od Borotína táhnúce, leželi jsú v Německém Záhoří ve vsi naší, a všecko jsú lidem pobrali a strávili, což jsú měli"²⁰). V ležení u této vsi spojila se obě vojska a 15. května byl již Prokop

⁹) R. 1420, 23. pros. jmenují se v zaručení za 8 vězňů německých, vyručených Janem z Kozího (Arch. třeboň.). Jan podával 1417 faráře do Borotína a 1419 do Prčice.
¹⁰) Polovici Hořepníka držel Heřman spolu s Jankem z Chotěmic a prodal 1417, 30. list. 5 kop úroku v Úlehli klášteru želivskému.
¹¹) Sedláček, Hrady XV., 282.
¹²) Sedláček v Ot. SI. Nauč. IV., 400.
¹³) Kuffner, Bitva u Lipan, 16. Srv. týž v čas. „Máji" 1904, 567.
¹⁴) Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser, V., 180, což opakuje A. Sakař („Lumír" 1855, 615).
¹⁵) Datum udává se různě. Heber (l. c.) a po něm Sedláček (Hrady VII., 198) udávají počátek obležení 21. května, A. N. Vlasák (Okres Sedlecký, 113) počátek 11. a konec 16. května. Palacký a Zap kladou konec obležení na 11. květen (totéž datum u Malocha v Nauč. Slov. I., 816). Tomek však počátek na 11. květen, při čemž Táboři zdrželi se před Borotínem „nepochybné jen dotud, až se k nim připojilo polní vojsko jejich, navrátivší se od Plzně". Srovnáním s ostatními událostmi nejsprávnějším se jeví datum, jež stanovil Kuffner; dne 17. května (čímž padá datum Hebrovo, Sedláčkovo i Vlasákovo) položil se již Prokop se vším lidem u Krče-Kunratic.
¹⁶) Schaller, Topographie d. Kön. Böhmens XIV., 153.
¹⁷) Sommer, Das Königreich Böhmen X., 70.
¹⁸) Müller, Erzählungen und Sagen des Taborer Kreises, 35.
¹⁹) Bitva u Lipan, 70. Ztráty v harcích, onemocněním a u Borotína odhaduje na 2-300 mužů.
²¹) Arch. čes. VI, 431.

str. 58

kop se vším lidem táborským na pochodu ku Praze a k Lipanům —- — — V bitvě u Lipan stál ve vojště jednoty panské také pan Mikuláš z Borotína a tu když vojsko bratrské zlákáno strojeným útěkem nepřátel opustilo svoje vozy a přední zástupy vojska panského vrazily do vozové hradby, byli „mezi nejpřednějšími pan Mikuláš Landšteinský z Borotína, Arnošt Leskovec, Jan Malovec Pacovský, Petr z Janovic a jiní muži udatní, trhajíce hned vozy od sebe, aby usnadnili vskočení jiným"²¹).

O dalších osudech Mikuláše z Borotína po bitvě lipanské, v niž tak veliký měl podíl, zmíním se jenom krátce. Jmenován byv r. 1437 od krále Zikmunda nejvyšším úředníkem a kmetem soudu zemského, byl přítomen r. 1438 1. července korunovaci krále Albrechta a nejednou vypomohl královně Barboře, vdově Zikmundově, v hmotných nesnázích²²). S Tábory žil v dobré shodě, takže když postupovali zboží příběnického panu Oldřichu z Rožmberka (1437 na den sv. Prokopa), připrosili „pana Mikuláše z Landštejna seděním na Borotíně“²³) k zpečetění smlouvy²⁴). Prodav většinu svých statků²⁵), seděl posléze na Střele vedle Jana ²⁶) a Viléma z Landšteina. Zemřel bez mužských potomků²⁷).

Jest zajimavo, že čím více máme zpráv o skvělých válečných činech Táborů v zemi i za hranicemi, tím skrovnější jsou zprávy o událostech oněch dob v nejbližším sousedství táborské republiky.

Také osudy Jistebnice a jejího okolí v těch dobách jsou málo známy, ač Jistebnice dala novému hnutí jednoho z prvních jeho průkopníků, Zikmunda Janova, mistra pražské university, i prvního vůdce lidu v našem kraji a pozdějšího táborského hejtmana Petra Hromádku²⁸). Na nově založeném Táboře připomíná se r. 1432 Šimon, bečvář z Jistebnice²⁹) a jistě nebyl jediným, kdo odešli z rodného města mezi stejně smýšlející.

Jsouc majetkem Oldřicha z Rožmberka, jenž od r. 1420 byl úhlavním nepřítelem Táborů, byla jistě Jistebnice vystavena nebezpečí se strany jejich, avšak ač o zboží přiběnickém, k němuž počítána, je znárno, že bylo r. 1420

²¹) Tomek, Dějiny válek hus., 645.
²²) Dle sdělení královnina stavům 1442, 6. února doznal, že za ni dal 50 kop grošů bez 1 kopy 20 gr. „a což ostatku jest, že to Črnín vie". (Arch. čes. I., 272).
²³) R. 1432 měl tu však purkrabího, Jana Unku z Neustupova.
²⁴) T. r. svědči Mikuláš ve při Jiříka z Vyhnanic na Dráchově. (Desky dvor. XV., 116).
²⁵) Hořepník s Březinou a pustým zámkem Konipasem prodal Janovi z Kralovic, 1437 zpravuje se s Janem Blehem z Těšnice při kupování hradu Krakovce (Desky dvor. LXI., 265), 1439 prodával Borotín Svojšovi ze Zahrádky (srv. Borotín, 12), ale snad bez výsledku, neboť r. 1446 držel jej již Jan Malovec z Pacova. Jako poručník nějakých sirotků prodal jisté dědiny Václavu Veselovi z Vitanovic, který měl potom o ně spor s Malovcem (Rel. tabul. I., 125).
²⁶) Jan zv. Střelský byl snad synem Jana z Borotína a † ok. 1462. Potomci jeho Zubové z Landšteina vymřeli asi o sto let později v chudobě.
²⁷) Připomíná se toliko dcera Dorota, vdaná za Alše z Klenovic. (Arch. čes. l, 504, Heber, Buigen V., 180).
²⁸) Srv. Minulost Jistebnice, 8. O Hromádkovi též ve „Starých a nových letopisech táborských." V Jistebnici má pamětní desku na domě čp. 82.
²⁹) Nejstarší grunt. kniha táborská. Také Ješek Padeřovský se tu připomíná, na př. když roku 1433 prodal dům nad rybníkem knězi Ondřejovu příteli nebo když koupil sobě půl lánu v Drhovicích od Matěje Tucha odtudž. Petr z Ústí, jeden z předních stoupenců hnutí husitského, byl v Jistebnici rektorem školním. (Viz Pam. archeol. 1867, 311). Jan Lale a Margreta, Hrnečkova dcera, manželka jeho z Jistebnice prodali a vzdali zahradu svou v Ústi (Sezimově) u řeky pod mosrem Janu Lapkovi za 20 gr. (Nejst. gr. kn. fol. 98).

str. 59

od Táborů opanováno a teprve r. 1437 na základě úmluv Rožmberkům vráceno, o Jistebnici nečiní se žádné zmínky. Jenom to víme, že katolický farář byl sem dosazen teprve r. 1432³⁰), ač již r. 1420 kázal Oldřich z Rožmberka, aby na všech jeho farách podáváno bylo podjednou.

Matné zprávy o Jistebnicku máme teprve z dob pozdějších, když válečná moc Táborů byla zlomena a vybíjela se v drobných půtkách s různými protivníky, zejména s Oldřichem z Rožmberka.

V seznamu rožmberských lidi (r. 1441), Tábory zajatých, čteme: „Item na přiběnickém zboží Táboři holdovavše lidi mé a holdy z nich vzemše zjímali lidi tyto: Petra Kuchtova z Bůzejovic (Božejovic), Jána Nováka odtudž, Volka z Radihoště, Petra Křečka z Přeštěnic, Váchu z Božetic, Jana Milkova odtudž; ty lidi připravili mocí, že sú museli dáti za proseděné ...

Item: Tuto sú vězni prve před těmito zašlými (zajatými): Mikuláš z Jistebnice, Jan Šilhávej ten jest za glejtem jat, Mikuláš z Nedrahovic. Item Sokol a Buřič z Oltyň ti sú zjímáni po Polácích ...

Item Táboři jali sú Jíru z Chotovin člověka Vitova³¹) beze vší příčiny, když jest k nim na trh přijel."

Pak jmenují se Jistebničti, kteří „sú Rynartovi zjímáni" po obležení táborském: Mikuláš z Jistebnice, Sokol z Oltyň, Buřič, Tomáš z Tžerz (?), Jan Šilhavej, mezi těmi pak, kteří „sú zjímáni v panském holdování," jmenuji se Jan a Petr Kuchta z Bazejovic.

V listě Táborským z r. 1442 mimo jiné píše pan Oldřich: „A což dále dotýčete o těch, kteréž jsme pustili lidi Hýlovcovi žádajíce, aby jim vzaté věci vráceny byly od rychtáře z Jistebnice to sme poručili úředníkovi, aby v tom učinil spravedlivě. l věříce vám, že takové kázati budete, aby rychtáři jistebnickému nehrozili, aby na ně lidé víc nežalovali."

Na to odpovídají Táboři panu Oldřichovi 4. února 1443: „.. . A o těch propuštěných, jakož dotýčete, kterak k naší libosti, jsúce hodny popravy, propustili ste je: jistě žeť sú nebyli hodni žádné popravy, poněvadž rychtář jistebnický složiv jim rok před se, i zjímal je bezevší jistiny, a dal do vězení".

To je vše, co z rušné oné doby zachovaly nám archivní prameny.³²) V té době (1447) byl tu Licek z Jistebnice úředníkem a Mikeš Slivovec jeho nápomocný.³³) Konec půtkám učiněn byl r. 1457, kdy Oldřich povolil v městech svých Soběslavi, Veselí, Netolicích, Sedlčanech a Jistebnice volný průchod víře podobojí. Ostatně vlády rožmberské na Jistebnici bylo již nakrátce. Ještě t. r. zastaveny byly platy na Jistebnici a některých vesnicích Janu Popelovi z Lobkovic a již r. 1459 postoupena byla Jistebnice rodu Kozských z Kozího.

³⁰) Lib. conf. IX.
³¹) Poddaného Víty ze Rzavého na Záhoří.
³²) Arch. třeboň. Arch. čís. l., 382
³³) Sedláček, Hrady VII., 206