Antonín Norbert Vlasák: Mladá Vožice a její okolí v kraji Táborském

[Památky archeologické, 1861, s. 66 - 74]

Okresní město Mladá Vožice rozkládá se u paty vrchu Hrad řečeného, na jehožto nyní kaplí okrášleném temeni za starodávna pevný královský hrad se pyšnil, pohlížeje odtud do dalekého okolí.

Hrad i město Mladá Vožice náležel ode dávných časů koruně České, a králové sami provozovali podací při zdejším kostele, který se r. 1350 mezi farními v obvodu dekanatu Vltavského jmenuje. Když ale císař Karel IV. při kostele ss. Kosmy a Damiana na Novém městě Pražském klášter pro mnichy slovanské založiti obmýšlel, při kterémžto kostele podací kapitole Vyšehradské příslušelo, daroval roku 1348 za náhradu této kapitole farní kostel sv. Martina v Mladé Vožicí ¹).

Hrad i panství Vožické udělovali často králové Čeští v zástavu rozličným pánům za služby sobě prokázané. Roku 1390 držel je v zástavě pan Purkhard příjmím Strnad z Janonic a z Chlumce, jeden z nejpřednějších milostníků krále Vácslava lV., a nejvyšší purkhrabí Pražský, o jehož

¹) Hammerschmidt Prodromus Gloriae Prag. pag. 264.

str. 67

tragickém konci († 11. června 1397) vypravováno bylo při popisu hradu Vysokého Chlumce (Památky III. 50). Vožice dána po něm v zástavu od král. komory Sigmundovi Hulerovi z Orlíka, podkomořímu, a po jeho smrti († 28. června 1405) panu Mikuláši z Egerberka, nejvyššímu písaři v království Českém.

R. 1412 v pondělí po neděli Reminiscere dal král Václav IV. hrad Vožický v zástavu panu Anselmovi z Ronova a jeho synům i potomkům za 2200 kop grošů českých. Synové Anselmovi byli Hanuš, Vilém, Materna a Krištof bratří z Ronova, z nichž Materna z Ronova zastavený hrad Vožici obdržel.

Materna z Ronova připojil se, jakožto horlivý katolík, v rozbrojích husitských s celým rodem svým ku straně císaře Sigmunda, a skutkem tím stala se Vožice mocnou záštitou katolictví v samém okolí Tábora, začež arci mnoho útoků a nátisků od Táborů podstoupiti musila. Král Sigmund uznávaje důležitost tohoto pevného místa, odeslal hned na začátku roku 1420 z Prahy nejvyššího mincmistra, Mikuláše Divůčka z Jemniště, s oděnci, aby s pomocí v okolí sebraného lidu zámek i město Vožici proti Husitům chránil. Ale u veliký pátek téhož roku 1420 ráno před úsvitem přirazil Žižka k Vožici na ty železné pány, kteří po bitvě u Sudoměře v počtu asi 2000 mužů tam se byli rozhostili. Táboři probořivše tiše plaňky, jimiž město oplaňkováno bylo (odkud se „Plaňková Vožice" nazývala), a učinivše pokřik zapálili město, a ty železné pány, kterým rychle na hrad utéci se nepodařilo, všecky buďto pobili aneb zjímali, a kořisti mnoho nabrali. Zajaté zdejší vyměnil potom Žižka za své vězně z bitvy Sudoměřské: největší ale cenu měly pro něho koně a odění zde dobyté, jelikož dali mu příležitost zříditi sobě jízdu, jakž jí potřeboval, a rozmnožiti i doplniti válečné prostředky své. Hrad Vožický nebyl při té příležitosti dobyt, nýbrž zůstal v držení Materny z Ronova. Král Sigmund zapsal r. 1422 Maternovi a Mrakeši z Noskova za prokázanou službu a utrpěnou škodu 1100 kop grošů Pražských, načež dal Materna hrad i město ještě lépe opevniti, neboť předvídal, že mu nebude přáno dlouhého oddechu od jeho bojechtivých sousedů. A skutečně již na začátku září 1425 přišel vůdce Husitů, Jan Hvězda z Vícemilic příjmím Bzdinka, před Vožici vyzývaje ji ku vzdání. Náš pan Materna z Ronova bránil se sice s velikou statečností, ačkoliv pět neděl a tři dni stříleno bylo do hradu z děl i z praků, čekaje pomoci od krále, tak že sám vrchní vůdce Táborův, Jan z Vícemilic, postřelen jest při dobývání hradu smrtelně. Když ale pomoc nepřicházela, vzdal se Materna i s hradem svým Vožickým. Umírající vůdce Jan z Vícemilic propustil sice téměř všecky zajaté na svobodu, pevný hrad však sbořiti dal bez meškání, tak že tento odtud více nepovstal ze zřícenin svých 2).

Vožice zůstala v držení pana Materny, a po jeho smrti jeho bratra Viléma z Ronova, který ji ještě za živobytí i s Chýnovem svému strýci Čeňkovi z Klinšteina odkázal. Čeněk z Klinšteina odjinud z Polánky byl živ za časů krále Jiřího z Poděbrad, a účastnil se v bojích od 1467—1472, v nichž pevně stál po straně královské.

Po něm dostala se Mladá Vožice v držení bohatých toho času rytířů Trčkův z Lípy; až konečně r. 1547 Burian a Ferdinand Trčkové z Lípy a na místě svých bratří nezletilých Jaroslava, Zdeňka a Mikuláše Vožici, totiž: zámek panský a městečko Vožici, ves Janov, Lhotku, podací kostelní ve Vožici s vesnicemi k témuž záduší příslušejícími rytíři Janovi Voračickému z Paběnic prodali ³).

Jan Voračický z Paběnic na Vožici, Prčicích a Polánce zemřel 17. září 1553, a byl v kostele Prčickém pochován; Vožice se dostala jeho synovi Vácslavovi Paběnovi Voračickému z Paběnic.

Vácslav Paběn Voračický z Paběnic na Vožici a Polánce byl muž za svého věku na slovo vzatý, i u samého dvora královského vážený. Roku 1563 byv za to požádán, provázel v slavném komonstvu císaře Maxmiliana II. do Prešpurku, kdež přijíti měl Maxmilian korunu království Uherského, a učinil to prý Voračický s nemalým nákladem svým. Zemřel pak 6. ledna 1565, a pochován jest v kostele Vožickém před velkým oltářem. Krásný mramorový náhrobník jeho dotud se zde zachoval. Vožice připadla synům po něm pozůstalým. Konečně roku 1579 král Rudolf II. prodal rytíři Michalovi Španovskému z Lisova dědičně statek Vožický zápisní, kteréhož na ten čas Krištof Voračický z Paběnic na mistě a k ruce bratří svých nezletilých Viléma, Mikuláše a Jáchima Voračických v držení byl, a sice tak, aby ten statek nebyl více zápisný, ale jeho kupujícího dědičný a spupný, za 4051 kop, s tou výminkou, aby Španovský Krištofovi Voračickému sumu zástavní 2200 kop gr. vyplatil, ostatek ale do úřadu rentmistrského odvedl ⁴).

Michal Španovský z Lisova na Pacově a Vožici a od něho přikoupeném Šellenberce, J. M. C. radda a nejvyšší písař v království českém, byl náboženství luterskému horlivě oddán, i nalézáme ho jakožto jednoho z předních zástupců toho učení v Čechách mnohostranně činným na sněmích i schůzkách stavovských, v nichžto se všemožně snažil, aby svým spoluvěrcům stejných práv s utrakvisty dobyl. Ve Vožici vystavěl r. 1585 nový kostel, a ustanovil při něm luterského kazatele. Úřad nejv. písaře zastával do r. 1596. Paprocký o něm praví, že se konečně smyslem pominul.

Jeho syn a dědic, Jáchim ml. Španovský z Lisova, prodal r. 1603 Janovi Bernardovi z Fünfkirchen svobodnému pánu ze Šteinbrunnu a Kynšperku, JMC. dvorské raddě, nejvyššímu generálnímu profiantmistru v království

²) Palackého děj. nár. Čes.
³) Desky zemské kvat. 47. D. 6.
⁴) Desky zemské kvat. 64. N. 29.

str. 68

Českém a arciknížectví Rakouském, statky Vožicí a Šellenberk, a sice: „zámek a městys Vožici s podacím kostelním, ves Janov s podacím kostelním, ves Lhotu — zámek Šellenberk, dvůr poplužní, vsi Pojbuky, Střítež, Radostovice, Kouty hořejší a dolejší, Řevničov, Bukovou, Mutice, Zhoř, Oldřichov s podacím kostelním, Noskov, Běleč, Blánici, Bzovou, Staniměřice, tak jakž jest toho všeho jeho otec dobré paměti v držení a užívání byl." ⁵)

Jan Bernard z Fünfkirchen toho času ještě přiznání ku království Českému neučinil, aniž za obyvatele země České přijat byl, což se teprv později stalo. Jako horlivý vyznavač víry evangelické stál ale v bouřích po smrti císaře Matiaše v Čechách a Rakousích vzniklých na straně stavů evangelických proti císaři Ferdinandovi II., pročež také po osudné bitvě Bělohorské cti a statků svých rakouských i českých odsouzen jest, z nichž Mladá Vožice od královské komory postoupena byla 21. ledna 1623 císařskému generálovi, pověstnému hraběti Don Baltasarovi de Maradas ⁶), který ji již roku 1627 Janovi Šťastnému Přehořovskému z Kvasejovic a manželce jeho Veronice Přehořovské roz. Častolárce z Dlouhévsi prodal ⁷). Obyvatelé Vožičtí přiznávali se až potud k náboženství pod obojí, ano i chrám Vožický býval již téměř po dvě stě let faráři téhož vyznání tak jako i okolní obsluhován. Teprv roku 1624 byl po odstranění utrakvistských duchovních kostel Vožický knězem katolickým obsazen, ačkoliv prý proto, jak farní památní kniha dokládá, nemalé různice byly povstaly. Tomuto Vožickému faráři bylo pro nedostatek katolického duchovenstva ještě deset okolních farních kostelů a osad pod správu dáno ⁸), jakž při popisu těchto kostelů blíže se vykáže.

Jan Šťastný Přehořovský z Kvasejovic na Mladé Vožici, Šellenberce a Měšicích zemřel r. 1639 a byl v rodinné kryptě v kostele P. Marie Sněžné v Praze vedle manželky své výše řečené Veroniky († 15. června 1637) pochován, jakž o tom náhrobek tam zachovalý svědčí. Dědicem statků byl jeho syn: Krištof Karel Přehořovský z Kvasejovic, pán na Vožici, Šellenberce a od něho přikoupeném Šebířově, hejtman kraje Bechyňského, který roku 1646 na vrchu Hradu blíž Vožice kapli P. Marie vystavěl, konečně roku 1678 své statky Františkovi Ferdinandovi hraběti z Khüenburku, kanovníku Salcburskému prodal, od kteréhož času rod hrabat z Khüenburku Mladou Vožici až do našich časů držel.

František Ferdinand hrabe z Khüenberku vyvolen jest roku 1710, když právě co vyslanec v Portugalích meškal, za arcibiskupa Pražského, a nastoupil roku 1712 stolici arcibiskupskou. K Vožici přikoupil a připojil ještě následující statky okolní: roku 1681 Milčín, 1687 Německé Zahoří, 1692 Těmice, 1704 Kamberk, 1717 Střítež a Třetužel, 1718 Vitanovice; vystavěl ve Vožici nynější skvostný zámek, a ustanovil panství Vožické i s přivtělenými statky za hraběcí Khüenburské svěřenství pro prvorozeného z rodiny této, což také r. 1728 dne 12. května nejvyššího císařského potvrzení došlo ⁹). Prvním dědicem fideikomisním ustanoven byl syn arcibiskupova bratra, hraběte Jana Josefa, Maxmilian Josef hrabě z Khüenburku, když ale tento ještě za živobytí strýce r. 1730 ze světa vykročil, připadlo panství jeho pod poručnictví Anny hraběnky Černínové z Chudenic postavenému nezletilému synovi Františkovi Josefovi hraběti z Khüenburku, který po dosažené zletilosti to panství až do své smrti, roku 1793, držel. Toho roku dostalo se svěřenství cestou dědičnou jeho nejstaršímu synovi Leopoldovi říšskému hraběti z Khüenburku, a když i tento r. 1812 zemřel, nastoupil fideikomis jeho nejstarší syn Karel hrabě z Khüenburka. Pán ten, který mnohou krásnou památku své mysli nábožné ve Vožici po sobě zanechal, panoval zde až do roku 1832, v němž bez potomků zemřel.

Nynější držitel panství Vožického jest Karel hrabě z Khüenburku, svobodný pán z Küneggu a t. d., který se po smrti strýce svého v rodinný fideikomis uvázal.

Město Mladá Vožice, 3¾ hod. od Tábora vzdálené, rozkládá se na západním úpatí vrchu Hradu při potoku Blanickém, a počítá 263 domů se 2000 obyvateli, kteří se hlavně vzděláváním rolí a řemeslem živí. Do roka odbývá se zde osm valných trhů. Ve znaku má město baštu s trojhranem po pravé, se lvem po levé straně. Se všech stran vedou do města úpravné silnice. Nerovné náměstí obstupují do nepravidelného čtverhranu nejznamenitější stavení městská, jako děkanský chrám, hraběcí zámek, radnice, lékárna i jiné výstavné jednopatrové domy. V městské radnici, dvoupatrové, vížkou ozdobené, umístěn jest c. k. okresní a berní úřad. Ve Vožici nachází se dále pivovár o 43 sudech, vinopalna, 1 zájíždní hospoda, 3 mlýny.

Děkanský chrám sv. Martina bisk. stojí na jižní straně náměstí, a byl v nynější podobě r. 1764 založen, ale teprv po třiceti letech r. 1794 po přemožení prý nesčíslných obtíží v bohatém, ovšem parukovém slohu minulého století dostavěn. Náleží mezi znamenitější kostely v kraji, má do délky 60, do šířky 34 kroků. Má jen jednu loď trojím valeným klenutím, opírajícím se o osm polosloupův, opatřenou, klenuté presbyterium pak do polokruhu jest uzavřeno. Vnitřek jest prostranný, světlý a činí velmi příjemný dojem. Na velkém oltáři spatřuje se výtečný obraz umírajícího Spasitele, matku svou Janovi jako synu odporučujícího, dílo to Josefa Perglera, nákladem Leopolda hraběte z Khüenburku zjednané. Od toho samého mistra

⁵) Desky zemské kvat. 177. H. 8.
⁶) Riegger´ s Statistik IX. 6.
⁷) Desky zemské kvat. 294. H. 5.
⁸) Archiv fary Vožické.
⁹) Desky zemské kvat. trhový kšaftů od r. 1728., nebeské barvy IV. B. 4.

str. 69

pocházejí i jiné dva obrazy, představující křest Kristův a sv. Jana Nep., které na obou postranních oltářích postaveny jsou. Na oltáříku po straně evangelní stojí pamětihodný mosazný krucifix, darovaný sem od Mariany hrab. zKhüenburku roz. hraběnky z Kufšteina, která jej z Brasilie byla přivezla, kamž jakožto nejv. hofmistryně r. 1817 arcikněžničku Leopoldinu, zasnoubenou korunnímu princi Portugalskému a Brasilskému, provázela. Taktéž křtitelnice jest zdařilá práce konvářská, opatřená nápisem:

V pozadí lodi jest kruchta s varhanami, a po pravé straně přistavěna jest kaple sv. Barbory P. V té se nalézá zazděný mramorový náhrobník z jiného místa sem zasazený, představující v polovypuklé práci statečnou osobu rytířskou výšky životní, ana drží v pravici vůdcovskou bulavu, levici majíc o bok podepřenou, se znakem Voračickým, a s tímto nápisem po stranách:

„Leta od narozenj Syna Božjho 1565 w sobotu na den památky třzech králůw prostržedkem tělesne smrti usnul gest w Panu Krystu urozený a statecžny rytjrž pan Waclaw Pabien Woracžicky z Pabienicz a na Polánce w tomto mistie kolatury swe pochowan gest oržekawage weseleho z mrtwych wzkržissenj w den poslednj.“

Vedle kostela stojí o sobě nevysoká čtyrhraná kamenná věž, která zbyla z průčelí starého kostela; v jejím prvním poschodí jest obecní kancelář, v druhém zvonice. V kanceláři se ukazuje starý tak zvaný obřadní meč, 6' vysoký, dobře zachovalý, nalezený v zemi při kopání základů na zeď v děkanské zahradě; ve zvonici pak visí dva zvony mající každý 2' v průměru s těmito nápisy:

„Tento zwon slit gest ke cti a chwale wssi Tragice swate, a k poctiwosti wssi osady miestecžka Wožice leta od narozenj Syna božjho MCCCCCXXXX."

Na druhém jest erb Voračických a následující nápis:

„Tento zwon dielan gest ke cti a chwale Pana Boha s sw. Wita1564."

Děkanství bylo r. 1765 nákladem děkana kn. Daněla Pelikána nově vystavěno.

Hraběcí zámek tvoří podlouhlý nepravidelný čtverhran, jehož nejužší strana k náměstí hledí, protější však panskou zahradou obklopena jest; obsahuje ve dvou poschodích krásné prostranné síně a pokoje, ozdobené podobiznami zakladatele zámku, arcibiskupa z Khüenburku, a jiných údů rodu Khüenburského. Zevnitřní jeho zdi hladce ovržené nemají stavitelských ozdob. Založen byl arcib. Ferdinandem hr. z Khüenburku r. 1735 a v následujících letech skvostně dostavěn.

K jihovýchodní straně strmí nad Vožicí příkrý homolovitý vrch podnes Hrad zvaný, proto že se na něm za starodávna pevný královský hrad vypínal, jejž r. 1425 Táboří zbořili. Až do r. 1645 viděti bylo ještě mechem porostlé zbytky jeho; toho času dal tehdejší držitel panství Vožického, Krištof Karel svob. pán Přehořovský z Kvasejovic, na nejvyšším temeni hory od vlaských stavitelů kapli vystavěti a ji ke cti P. Marie posvětiti; okolní prostora byla tak dalece urovnána, že se nyní jen nepatrné stopy někdejšího pevného hradu spatřují. Toto nyní přeutěšené místo bývá od zbožných občanů Vožických zhusta navštěvováno. Od města vine se úbočím hory pohodlná smrčím lemovaná pěšina, okrášlená štacemi křížové cesty, a vede k urovnané rozsáhlejší prostoře pod kaplí k straně východní, kdežto pohled na obraz Ukřižovaného, bolestné matky jeho a učedlníka Jana, a dva lotry po stranách — vše to v životní velikosti na plechu živě malované, hluboký dojem na navštívitele činí. Dále jest hrob boží v skalnaté jeskyni. Ku kapli se vstupuje od západu po 32 kamenných, 18' širokých stupních ve dvou přestávkách.

Kaple skládá se ze dvou částí: vlastní kaple tvoří dokonalý kruh s klenutou kupolí, v níž se nahoře lucerna otvírá; k tomu přilehá loď k straně západní 48' dlouhá, 27' široká a 24' vysoká. V rotundě stojí oltář ozdobený obrazem Nanebevzetí P. Marie, malovaným od Walthera, byv. ředitele malířské akademie Pražské, s pěkným pozlaceným rámcem; po stranách stojí slušné kamenné pomníky: po pravé Karla hraběte z Khüenburku († 21. června 1832, 63 let stár), představující jeho postavu v životní velikosti římskou togou oděného, an drží v levici kotvici, pravou ale kříž objímá. Po levé stojí též v životní výšce i podobě socha jeho manželky Mariany roz. hraběnky z Kufšteina († 28. máje 1821 v 39. roce svého věku), ana objímá levicí popelnici, majíc pravici vzhůru pozdviženou; pod popelnicí jest podstavek s nápisem německým. Oba hraběcí manžele odpočívají v hrobce, již uprostřed kaple černý mramor kryje. Stěny v lodi jsou ozdobeny obrazy dvanácti apoštolů. Vyhlídka s vrchu jest zvlášť k severozápadu půvabná.

Pohřební kostel sv. Mikuláše stojí před městem k západu uprostřed hřbitova; staré listiny činí o něm zmínku již r. 1387 jakožto o filiálním kostela Vožického u příležitosti obnovení pronájmu pozemků kostelních ¹⁰). Výstavnost jeho neposkytuje nic pozoruhodného. Nejnověji pochována jest v podzemní hrobku před oltářem Josefina pozůstalá vdova po Leopoldovi hraběti z Khüenburku roz. svob. paní z Malovic, která dne 25. února 1856 v 83. roce nábožného a činného života zemřela.

Mladovožické panství bývalo před zrušením úřadů patrimonialních jedno z nejrozsáhlejších dominií kraje Táborského, tak že se v něm r. 1846 počítalo 10.316 duší,

¹⁰) L. E. XIII. B. 5.

str. 70

žijících ve dvou městech, jednom městečku a 52 vesnicích. Takového obvodu dosáhlo postupem času přikoupením a připojením asi dvanácti okolních statků.

Od Vožice k severu stojí lesem malebně obrostlé

nebo jak se hrad i v starých listinách jmenuje, Šemberka. Z Vožice vede sem příjemná pěšina až k příbytku nadlesního; při tom se táhne plaňkový plot, ohrazující panskou oboru, v níž sbořený Šellenberk stojí. Hrad byl na skále vystavěn, k straně severní a východní příkře sklopené. Zbytky jeho jsou potud znamenité. Na nejvyšším temeni skalním v severozápadním koutu bývalého hradu strmí okrouhlá věž 108' vysoká, někdejší to hláska, úplně zachovalá, a široké, kamenné schody vedou od západní strany mírně nahoru k jejímu vchodu. Uvnitř vede 98 stupňů do okrouhlé jizby v nejhořejším patře, osmi okny osvětlené, stolem i sedadly opatřené. Jiné schody o 13 úzkých stupních přivedou navštívitele na cimbuří věže, jehož koruna zde šestnácti ohromnými, z novějšího času pocházejícími zuby ozdobena jest. Odtud otvírá se také překrásná vyhlídka, jejíž obzor asi 6—7 mil obnáší. Věž obstupují v rozmanitých, malebných skupeních znamenité částky přepevných zdí z bývalých obydlí, místem ještě 30' vysoké, s podzemními potud užívanými sklepy. Pěšiny mezi tím se proplétající, opatřené sedadly a kamennými schody, a krásný jedlový i borový les, jenž trosky malebné zastiňuje, tvoří z toho místa nejpůvabnější park. Za toto chvalitebné uspořádání jak věže tak okolí děkuje Šellenberk hraběti Leopoldovi z Khüenburku, který si za to vděk a uznalost každého ctitele starožitných památek získal.

Hrad Šellenberk byl vystavěn, jak se pravdě podobá, v druhé polovici třináctého století, od pánů ze staročeského rodu Buzicův, jejichž znak byla sviní hlava, a kteří se odtud pro rozeznání od pobočních větví „z Šellenberka" nazývali. Hrad stával toho času blíž rozhraní čtvera žup, Vltavské totiž, Štěpanovské, Chýnovské a Řečické, i rovnal se pevnou a rozsáhlou výstavností nejpřednějším hradům v zemi, jak to zbytky jeho podnes dokazují. Pánové ze Šellenberka, stavší se mocnými i slavnými ve vlasti, vymřeli r. 1597 po meči Janem ze Šellenberka na Mrači a Toužetíně.

Z držitelů původního hradu Šellenberka jmenují nám souvěké listiny následující: R. 1349 Janek ze Šellenberka podepsal listinu svědčící kostelu Ratajskému; roku 1365 Mařík a Vítek bratři seděním na Šellenberce novou kapli při kostele Načerackém zřídili, která podnes stojí, a na severní straně znak pánů ze Šellenberka, sviní hlavu, zazděnou ukazuje. Tentýž Mařík čili Mareš ze Šellenberka daroval r. 1378 dva rybníky k lepší výživě dvou kaplanů při kostele Načerackém. Ondřej ze Šellenberka, jeho nástupce, se uvádí při r. 1380, an tomutéž kostelu jisté desátky odváděl. Ale již r. 1397 zřídil v blízkém kostele Janovském ¹¹) oltář sv. kříže panoš Aleš z- Rissenburka seděním na Šellenberce s manželkou Eliškou, a ustanovil při něm 1407 oltářníka, jemuž r. 1409 ještě 3 kopy gr. úroku přidal; tentýž volil ještě r. 1419 nového oltářníka k témuž oltáři¹²). Roku 1431 18. srpna prodal rytíř Albrecht z Těchobuz dědičné statky: Hrad Šellenberk, tvrz a ves Těchobuzy, vsi Běleč, Hlásnou Lhotu, Koudelovu Lhotu, Vilice, Staniměřice, Janov, Tomice, Jelenec, Chotěboř a Obratice (Ebrhartice) s příslušenstvím rytíři Mikulášovi z Hořčic¹³), kterýžto pak seděl na hradě Šellenberce po mnohá léta (uvádí se ještě 1460). Na začátku šestnáctého věku vládli na Šellenberce rytíři Předborové z Radešína, a sice bratři Vácslav a Jan. Adam Předbor z Radešína, syn Vácslavův, prodal dědictví své po otci i strýci, hrad Šellenberk, Albrechtovi z Kravska, a složil r. 1549 svědectví o tomto prodeji ve prospěch dcery kupujícího Kateřiny z Kravska v obnovených deskách zemských ¹⁴). Apollonie z Kravska přinesla Šellenberk r. 1551 za věno manželu svému p. Petrovi Mrackému a Dubé a na Prčicích. Roku 1586 v pondělí po neděli Reminiscere prodal konečně p. Karel Mracký z Dubé a na Pyšelích dědictví své: zámek Šellenberk, dvůr poplužní, vsi Běleč, Lbančice, Bzovou, Staniměřice, ve vsi Janově dvůr kmetcí s platem, se vším panstvím a příslušenstvím rytíři Michalovi Španovskému z Lisova a na Vožici, nejv. písaři v království Českém, a ten spojil Šellenberk se svým panstvím Mladovožickým navždy. Viděti z toho, že hrad Šellenberk toho času ještě neporušený stál, teprv sedmnácté století vidělo jej klesati v sutiny.

Na severozápadním obzoru Vožickém ve vzdáleností 2¾ hodin rozprostírá své domky po úbočí vysokého pohoří město

a uprostřed něho povznáší se starožitný, velebný chrám, kyna vlídně po daleko rozsáhlém okolí. Někteří historikové tvrdí, že již Daniel toho jména druhý, příjmím Milík, od r. 1196 až do 1214 biskup Pražský, pocházel z rodu pánů z Miličína ¹⁵). Z Miličína psávali se pak také pánové z Talmberka. Za panování krále Jana Lucemburského byl Heřman

¹¹) Kostel ve vsi Janově, čtvrt hod. jihovýchodně od Vožice vzdálené, býval již r. 1350 farním v dekanatě Vltavském, a podací při něm příslušelo již tenkrát držitelům Vožice. Provozovalť je r. 1360 a 1369 král Český, r. 1399 Sigmund z Orlíka podkomoří, r. 1403 Oneš z Yožice, r. 1412 Jan z Ronova, pán na Janově. (Lib Confirm. in M. 5.) Nyní jest kostel filiálním Vožického, a byl r. 1726 od základu nově vystavěn v nynější podobě, která ostatně ničín nezajímá.
¹²) Libri Confirmationum in M. 5, et Lib. erect.
¹³) Archiv český.
¹⁴) D. Z. kvat. 46. E. 26.
¹⁵) Balb. Epitom. rer. boh. p. 248.

str. 71

z Miličína nejv. truksasem při dvoře jeho, a když tento král r. 1346 v bitvě u Kreščáku život hrdinsky skončil, padl mezi pány po boku jeho bojujícími též Heřman mladší z Miličína. Oba tito pánové pocházeli z rodu pánů z Talmberka. Jisté jest však, že již během tohoto 14. věku až do roku 1600 náležel Miličín mocným toho času pánům z Rosenberka, jimžto zámek Miličínský za příhodné místo k odpočinutí a přenocování na častých cestách z Krumlova do Prahy sloužíval. Pánové z Rosenberka zvěčnili svou památku zde i v jiných místech sobě poddaných vystavěním velebné svatyně, která podnes hlásá a ještě pozdnímu potomstvu hlásati bude o nábožné mysli rodu toho; též opatřili jej tak hojným nadáním, že toho času k nejbohatším kostelům v zemi náležel; odvádělť r. 1384 dvě kopy poloročního desátku ku korunovaci císaře v Římě¹⁶). Sídleli při něm mimo plebana ještě čtyři oltářníci a kaplani. Farář čili pleban Miličínský býval spolu děkanem Vltavským, do kteréhož dekanátu okolo r. 1350 následujících 42 far neb plebanií náleželo: Kosova Hora, Oldřichov, Jistebnice, Hory (Smilovy), Sedlčany, Arnoštovice, Chlum, Vojkov, Počepice, Lašovice, Blánice, Předbořice, Lazice (?), Hodětice, Prčice, Jesenice, Sedlec, Otice, Hoštice, Chyška, Obidenice, Petrovice, Křečovice, Šebířov, Kamberk, Miličín, Vožice, Kostelec (u Jistebnice), Janov, Střezimíř, Nechvalice, Kostelec, Klučenice, Hlasivo, Krásná Hora, Oldřichovec, Chotoviny, Kovářov, Doudlebice, Borotín, Nová ves a Újezd¹⁷).

Z děkanů Miličínských vynikali zvláštní důstojností: Kněz Vojslav r. 1372 od pánů z Rosenberka za faráře Miličínského a děkana Vltavského vyvolený, který byl od arcibiskupa Pražského Jana z Jenšteina tak vážen, že jej roku 1395 svým generálním vikářem a korrektorem eleri arcibiskupství Pražského jmenoval. R. 1395 založil ze svého dědictví při kostele Miličínském kaplanství, a sice již čtvrté. Při té příležitosti předepsal kaplanům jisté pravidlo, ano i zvláštní oděv¹⁸). Kněz Vojslav žil ještě r. 1405, kdežto jistou rozepři mezi farářem Prčickým a jeho patronem rozsoudil. Nástupce jeho v úřadu, kněz Heřman, generální vikář, suffragan Pražský a biskup Nikopolský in partibus, znám jest svou tragickou smrtí. Tento biskup totiž připuzením páně Čeňkovým z Wartenberka r. 1417 na hradě Lipnici množství husitských knězi světil, stal se ale od té doby velikým jejich protivníkem. Když se tedy Táboří r. 1420 Příbenic, hradu pánů z Rosenberka, byli zmocnili, byl mezi zajatými na hradě také biskup Heřman, farář Miličínský. Toho vzavše Táboři prosícího s pláčem a vše učiniti slibujícího utopili pod mostem v řece s ukrutností šerednou. Od té doby zanikla sláva kostela Miličínského, jenž ztrativ své katolické duchovenstvo utrakvistickému faráři pod správu dán byl.

Roku 1600 prodal konečně Petr Vok z Rosenberka, poslední potomek staroslavného rodu svého, statek Miličín paní Evě Kaplířové ze Slavkova na Neustupově a Voticích, manželce známého rytíře Kašpara Kaplíře ze Sulevic¹⁹), která své statky Miličín, Neustupov, Votice a Vlčkovice závětem r. 1616 vyhotoveným svému manželu k doživotnímu užívání odkázala, po jeho smrti však měli připadnouti vnukům Kašparovi, Zdeňkovi a Oldřichovi Kaplířům ze Sulevic²⁰). Kašpar Kaplíř ze Sulevic odsouzen byl ale pro velezradu k smrti, kterouž dne 21. června 1621 na náměstí Starého města Pražského podstoupil. Statky Miličín, Neustupov a Vlčkovice zabavila král. komora, a prodala je r. 1622 Donu Martinovi de Huerta. Pověstný tento vojevůdce, jsa také pánem na Velharticích a Mokrosukách, obnovil při kostele Miličínském opět katolické služby boží, usadiv zde nového faráře, a vyhotovil dne 15. února 1635 závět, jímž veškeré statky šlechtičně Marii Anně vojvodovně z Moldavy odkázal²¹). Tato provdala se za pana Jindřicha Purkhrabí z Donína, a přinesla mu zděděné statky za věno.

Roku 1645 dostal se Miličín koupí Františkovi Eusebovi hraběti z Pöttingu, pánu na Krchlebích, Rumburce, Warnsdorfě a Miličíně. Byl radou při apellací v Praze, stal se r. 1649 místokancléřem českým, r. 1664 byl od císaře Leopolda jako vyslanec do Španěl poslán, načež učiněn rytířem zlatého rouna, cís. komořím a tajným radou. Statek Miličín postoupil Janovi Šebestianovi hraběti z Pöttingu, který jej konečně r. 1681 dne 27. srpna Ferdinandovi hraběti z Khüenburku prodal²²). Ten připojil Miličín navždy k panství Vožickému.

Město Miličín, ležící ve vysoké studené krajině mezi Babí Horou a vrchem Kalvárií, který se 2124' nad hladinu mořskou povznáší, při cís. silnici z Prahy k Táboru, počítá 210 domků výstavnosti nepatrné, a 1500 obyv. živících se rolnictvím, chovem dobytka a obyčejnými městskými řemesly. V znaku má pětilistou růži pánů z Rosenberka. Obšírné náměstí táhne se v podlouhlém čtverhranu po východním svahu Miličínského pohoří, jsouc obstoupeno domky měšťanův, mezi nimiž jen některý lepší výstavností vyniká.

Za náměstím na nejvyšší místnosti města vypíná se na byv. hřbitově velebný farní chrám Narození P. Marie, kterýž jak vysokou polohou tak vznešenou výstavností a prostranností nad jiné kostely v okolí vyniká. Jest to památka Rosenberská, chrám gotický ve 14. století postavený, jen bohužel r. 1746 prudkým ohněm tak pokažený,

¹⁶) Balbini Miscellanea hist. Boh. lib. V. pag. 19.
¹⁷) Tamže a Palackého Dějiny I. 2. str. 376, v přílohách. Z těchto 42 farních kostelů jest podnes 34 vlastními faráři obsazeno, 7 jest jako filiálních k těmto přivtěleno; za to přibyly v obvodu toho dekanátu v časích novějších dvě nové fary, v Nadějkově a Skrýšově; farní místo Lazice ale zmizelo docela, tak že se o jeho poloze neví.
¹⁸) Lib. erect. IV. Q. 4.
¹⁹) Desky zemské kvat. 175. B. 2.
²⁰) Tamže kvat. 139. E. 26.
²¹) Tamže kvat. 146. C. 17.
²²) Tamže kvat. zelený cipřišový VI. k. 6.

str. 72

že se na něm ruka pozdějších renovatorův a okrašlovatelův těžce prohřešila, neumějíc šetřiti původního rázu jeho stavitelského slohu. Známá jest nádhera, jižto mocní pánové z Rosenberka zřizovali na svých rozsáhlých panstvích velebné svatyně , které podnes pozdnímu potomstvu jsou důkazem jejich štědrosti a náboženské horlivosti. Totéž platí o chrámu Milčínském, kterýž se skládá z jedné toliko lodi a z vysokého kůru čili presbyteria. Délka chrámu obnáší 112', z nichž 44' na presbyterium, 68' na loď připadá; šířka pak v lodi obnáší 33', v presbyterium 26'. Na západním průčelí vede do lodi pěkný gotický portal žlábky a listvami v žule vytesanými ozdobený. Před portálem jest síňka a nad ní čte se latinský nápis na kamenné desce, vztahující se na osudnou obnovu chrámu skrze hraběte Frant. Jos. z Khüenburku po ohni r. 1746, kterýž jen střechu a strop v lodi zničil. Zní takto:

„Ecclesiam hanc parochialem gloriosae Mariae Nativitatis dicatam vetustate ruinosam extruxit ac munifice ornavit Illustrissimus ac Excellentissimus Dominus Dominus Franciscus Josephus S. R. I. comes de Küenburg L. B. de Küenegg in Jung- Woschicz, Miltschin, Kamberg et Graffenau, utrius caes. et reg. majestatis consiliarius intimus, celsissimi principis et archiepiscopi Salisburgensis magnus aulae Mareschallus et supremus venationum praefectus nec non archiepiscopatus Salisburgensis pincerna haereditarius etc. Anno post virginis partum 1754."

T. j. Kostel tento farní, narození Blahoslavené Panny Marie zasvěcený, stářím sešlý vystavěl a štědře ozdobil Nejosvícenější pán pan František Josef S. Ř. Ř. hrabě z Khüenburku, svob. p. z Khüeneggu na Mladé Vožici, Milčíně, Kamberce a Graffenavě, obojího cís. a kr. majestátu tajný rada, nejvýš. knížete a arcibiskupa Salcburského velký dvorní maršálek a nejvyšší lovčí, jakož i arcibiskupství Salcburského dědičný číšník a t. d. Roku po porodu panenském 1754.

Rákosový strop v lodi ozdoben jest malbami od Fr. Müllera, Reinerova žáka, vyvedenými. Světlo padá do lodi od jihu čtyřmi vysokými okny, původně gotickými, která však při obnově roku 1752 nejen své kružby a kamenné pruty ztratila, ale i nahoře zakulacena byla, což arci aspoň z venku jednotu slohu gotického hrubě ruší. Totéž platí o oknech v presbyterium.

Ostatně zachovalo presbyterium svou původní gotickou podobu, zvláště zajímá pěkná gotická klenba. Kostelní nábytek jest zcela slohu parukového, jak se obnovovatelům kostela před sto lety právě líbil. Velký oltář ozdoben jest obrazem P. Marie, jejž slovutný český malíř Petr Brandl maloval. Od něho prý pochází také jiný menší obraz, představující na víru obrácení sv. Pavla. Oba obrazy, vzavše časem značné pohromy, byly v nynějším čase působením zdejšího faráře, kn. Alfreda hraběte z Rindsmaulu, a zasloužilého kaplana, kn. Ferd. Hazuky od zdejšího malíře Karla Čermáka podlepeny a tak šetrně obnoveny, že se opět v původní své kráse na dlouhý čas zachovati mohou. Na vysoké kruchtě zasluhují též zmínku pěkné úhledné varhany. K severní straně presbyteria stojí taktéž v ušlechtilém gotickém slohu vystavěná kaple, která nyní za sakristii slouží.

Poněkud v zachovalejší podobě představuje se nám kostel Milčínský z venku: mohutné opěrací pilíře o několika ústupech přilehají k lodi i k vysokému kůru, a jen nahoře zakulacená okna a vížka s cibulovitou bání nad presbyteriem dobrý dojem ruší. Na jižní straně mezi vysokým

str. 73

kůrem a lodí přilehá pěkná gotická věž s pyramidální až pod makovici z kamene vyvedenou střechou, okolo níž po zdech běží pavláčka s kamenným zábradlím a s malými, kuželkovými vížkami v rozích. Ozdobností a štíhlostí svou vyrovnává se tato věž Sedlčanské a Jistebnické věži, a náleží již mezi vzácné památky toho druhu v naší vlasti. Jest úplné zachovalá. Jsou v ní hodiny a zvony. Velký zvon, asi 14 cent. těžký, má 3' 5" v průměru, a byl po obnově kostela teprv r. 1764 od Víta Dietricha v Praze přelit. Na něm jsou následující nápisy:

Okolo koruny:

Doleji:

Druhý menší zvon váží 5,13 cent. a má tyto nápisy:

Tento zvon byl přelitý roku 1852 nákladem Josefa Chytry měšťana Milčínského skrze pražského c. k. dvorního zvonaře Karla Bellmanna pod duchovní správou velebného a osvíceného pana faráře Milčínského Alfreda z Rindsmaul a posvěcen od Jeho Eminencí nejdůstojnějšího a nejosvícenějšího pána a knížete Bedřicha ze Šwarzenbergů, kardinala a arcibiskupa pražského.

Na druhé straně:

Consecrata in honorem S. Francisci per eminentissimum principem Ernestum Cardinalem ab Harrach archiepisopum pragensem sub Auspiciis illustrissimi domini Francisci comitis de Poeting ao 1661.

Třetí zvon, jediný starý, jen asi půldruha centu těžký, má nápis:

Maria † (b)ud † milostiwa † leta † boziho † tisicieho † pietistho † i rzwrteho †

Čtvrtý zvon, vážící jen 1 cent. 25 lib., má nápis:

Litý 1526.
MDCCCLII nechal mě k větší slávě boží pod duchovní správou důstojný a vysoce rozený pan farář Alfred hrabě z Rindsmaul znova přelíti. Josef Chytra, meštan z Milčína.
Přelitý v Praze od Karla Bellmanna, c. k. dvorního zvonaře v Praze 1852.

Na místě, kde až do velkého ohně r. 1746 Milčínská tvrz stávala, jsou nyní rozličné domky, k nimž dílem starých zdí použito.

Severozápadně nad městem strmí Křížová čili Kalvarská hora, nejvyšší to místo v celé krajině a nejzápadnější výběžek Česko-moravského pohoří, zdvihající se na 2172 Pař. stop nad hladinou sev. moře. Na ploském vrcholku jejím stojí veřejná kaple umučení Páně.

Při cestě z Mladé Vožice k Milčínu stojí jen několik kroků od cesty s jedné strany

Výstavný hraběcí dvůr Těmický zaujímá místo bývalé rytířské tvrze, kterážto sloužívala za sídlo rytířům Těmínům z Těmic, kteří založili kostel Novoveský, již v 14. století mezi farními v dekanátu Vltavském se vyskytující. Za panování krále Vácslava IV. seděl na tvrzi Těmické Jan Těmín z Těmic († 1403) a po něm jeho syn Ondřej Těmín z Těmic ; za panování pana Jiřího z Poděbrad (1459 a násl.) seděl zde Bušek z Těmic ²³). V deskách zemských objevuje se v 16. století co držitel toho statku Jiří Těmín z Těmic, jehož syn Bohuslav Těmín z Těmic byl poslední potomek po meči svého rodu a r. 1597 na Těmicích zemřel. Pochován byl v kostele Novoveském, a podnes se tam krásný jeho náhrobek zachoval. Statek Těmický odkázal dceři Estheře z Těmic ²⁴), která je svému manželu rytíři Janovi Jiřímu Vchynskému ze Vchynic a na Vitanovicích za věno přinesla. Od té doby zůstaly Těmice s Vitanovici spojeny, vrchnost sídlila na zámku Vitanovickém a tvrz Těmická opuštěná zmizela postupem času tak, že po ní hrubě ani stopy nezbylo. Konečně koupil r. 1692 5. pros. Ferdinand hrabě z Khüenburku Těmice i s Novou vsí od Sabiny svob. paní Sweertsové z Reissu, roz. hrab. Šporkovny ²⁵), a přivtělil je navždy k svému panství Mlado-Vožickému.

Farní kostel Novoveský sv. Kateřiny býval za času, když náboženství pod obojí v Čechách panovalo, farářem téhož vyznání spravován, po jehož odchodu r. 1624 se pod správu faráře Vožického dostal, až pak r. 1664 opět vlastního katolického duchovního obdržel, jemuž toho času také okolní osady Hostická, Oldřichovská a Vrcholtovická pod správu dány jsou. Kostel, vystavěný ve sprostém gotickém slohu neposkytuje ve výstavnosti své nic pozoruhodného. Navštěvovatele ale uvnitř mile překvapí dva náhrobníky, stojící při zdi v presbyterium po straně epištolní hlavního oltáře. Oba jsou tak dobře zachovalé, jakoby byly právě z dílny umělcovy vyšly ; mají 6' 8" výšky a 4' šířky. První představuje v krásném červeném mramoru

²³) Paprocký: o stavu rytířském.
²⁴) D. Z. kv. 128. B. 7.
²⁵) Tamže kvat. památ. bílý liliový V. B. 29.

str. 74

vytesanou podobu rytíře velikosti životní, oděného v úplném brnění, s hlavou odkrytou, jenž pravici o přílbu na podstavku položenou opírá, na podstavku pak vytesán jest znak Těmínů z Těmic: břevno šikmo položené. Na druhém pomníku spatřuje se podoba ženská v oděvu řásnatém se znakem Říčanským. Souměrnost všech částí i údů, něžná až do podrobnosti provedenost celku, zvlášť ale výraz rysů ve tvářích, představujících nepochybně věrné podoby zvěčnělých, staví tato díla do předu mezi nejvýtečnější výrobky toho druhu, poskytující důkaz, na jak vysokém stupni dokonalostí se u nás umění sochařské nalézalo, které právě toho času (ku konci 16. a na začátku 17. století) utěšeně kvetlo ve vlasti naší. Po krajích pomníkův čte se začínaje od shora tento nápis na prvním:

„Leta Panie 1... umržel urozený Pan Bohuslav starssy Tiemin z Tiemicz a na Tiemicych, a kollator tohoto kostela, a tuto pochowan gest ...“

Místo dne, měsíce a roku úmrtí není vydlabáno, což jest důkazem, že byl kámen ještě za živobytí ryt. Bohuslava Těmína zhotoven, který, jak shora praveno, r. 1597 zemřel. Po jeho smrti nebylo tu nikoho, kdoby byl uměl prázné místo vyplniti.

Na druhém kameně se čte po krajích:

„Leta Božjho 1580 a to na Nediely prowodnj skrz rozdielenj dusse od tiela usnula gest w Krystu Pánu urozena Pannj Kateržina Tieminowa z Ržiržan a na Tiemicych, chudých Lidj prawá Matie, Pannj kollatorkyně toho zadussy, a tuto gest pochowana.“

Nad kameny umístěna jest dřevěná desak s nápisy:

Mimo to nalézají se zde dva kameny náhrobní s nápisy setřenými a se znaky Těmínů; třetí kámen uprostřed lodi kostelní kryje vchod do podzemní hrobky, v níž mnoho údů ze staročeských rytířských rodin uloženo bylo, které i ještě během 18. století rozličné statky a dvory ve zdejší osadě držívali, jakž o tom matriky svědčí. (Ryt. Vácslav Šiška z Jamolice v Křtěnovicích † 11. list. 1687; ryt. Jan Fridrich Řepický ze Sudoměře † 15. ledna 1711; Karel Jenšík z Ježova na Rašovicích † 10. března 1711; manželka ryt. Vácslava Vrchotického z Loutkova na Malovicích † 27. října 1731 a t. d.) — Ve zděné zvonici visí při kostele 3 zvony s těmito nápisy :

1. „Leta Panie 1542 tento zwon slit gest ke cti swate Trogicy a swaté Panny Kateržiny k poctiwosti wssy osady Nowomeské.“

2. Da pacem Domine in diebus nostris, quia non est alius, qui pugnet pro nobis, nisi tu Deus omnipotens. - Briccius Pragensis auxilio divino fudit me. 1568.“

3. Nejmenší pochází z r. 1751.