|
|
||||||
| Úvod | Obec Miličín | Obce a lokality | Knihovna | Pohlednice | Příroda | |
Stanislav Rataj: Praha-Prčice, 40 ročníků pochodu[vydalo Sedlecké knihkupectví, Antonín Podzimek, květen 2006]str. 3 Co je to chodec? Chodec je druh nepřizpůsobeného vozidla. Používá nejstarší způsob pohonu na světě. Byl stvořen současně s vinnou révou, jejímiž listy se ozdobil. Je dílem neznámého konstruktéra, který vyrobil pouze dva modely, jež se od sebe liší jen nepatrným rozdílem na karosérii. Hlavní část jeho motoru tvoří dvě páky, střídavě pracující, které se při činnosti dotýkají země.  str. 4 Kam to vlastně chodíme? První písemná zmínka o Prčici je z roku 1169. Prčice je kolébkou jednoho z nejmocnějších českých šlechtických rodů Vítkovů - Rožmberků, kteří měli v erbu pětilistou růži. Písemně je doložen ve 12. století jejich předek, Vítek z Prčice. Historický střed městečka Prčice je typickou ukázkou sídliště postupně se vyvíjejícího kolem panského sídla, které se prapůvodně nacházelo v těsné návaznosti na románský kostel sv. Vavřince stojící v čele dnešního náměstí. Koncem 14. století byl kostel upraven v gotickém slohu a po velikém požáru v roce 1701 ve slohu barokním. Portál vstupu na bývalý hřbitov u kostela je klasicistní. V Prčici pokračovala vesnická a později městská zástavba současně s architektonickým vývojem panského sídla. Jako panská sídla byly v Prčici postupně vybudovány tři tvrze na různých místech a nakonec zámek. Zámek začal stavět Adam Voračický z Paběnic v roce 1591. Velice důležitá změna vzhledu zámku nastala, když Jan Vít Malovec z Malovic přistavěl kolem roku 1730 k východní straně staré zámecké budovy novou část s pohodlným schodištěm. Při přestavbě zámku byl založen pěkný park. V roce 1843 byl položen základní kámen ke stavbě kláštera a nemocnice. Byl založen prčickým rodákem, Ivovským arcibiskupem Františkem de Paula Pištěkem. Nemocnice byla zprvu soukromá a teprve od roku 1874 veřejná a všeobecná. Dnes je zde léčebna dlouhodobě nemocných. Z dalších architektonických památek stojí za povšimnutí prčická radnice, ve které je umístěno městské informační středisko a nedaleká metodistická modlitebna. Významným a nezapomenutelným pro dějiny Prčice zůstane Karel Burka. Jeho jméno připomíná v prvé řadě empírový most mezi Sedlcí a Prčicí postavený v letech 1816-1822. Burka ozdobil most dvěma sochami světců - sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého, oběma z dílny Františka Ignáce Platzera z roku 1819. Mezi významné prčické rodáky patří Adolf Čech - první kapelník Národního divadla a Karel Čech - první basista Národního divadla. Narodili se v domku čp. 115 východně od kostela, kde bydlel a vyučoval jejich otec Josef Tausík Prčice byla po celá staletí samostatným městečkem, její spojení se Sedlcem trvá teprve od roku 1957. V roce 1890 měla Prčice 962 obyvatel, dnes jich má 507.
str. 5 Jak to vlastně začalo O vzniku pochodu Praha - Prčice je mnoho dohadů, které si kdekdo vymýšlel, či nechtěně pletl s údaji o jiných pochodech. Svůj podíl si připsali především redaktoři různých deníků. V roce 1969, týden před pochodem, o něm natočil Československý rozhlas reportáž. Na dotaz redaktora, kdože tento pochod založil, se ozvalo, že asi pan Jiří Dvořák z Prahy... Zemědělské noviny dne 21. dubna 1969: Když v redakci magazínu Turista ještě s dalšími organizátory dlouhých pochodů hledali náplň, jak přitažlivě začít s dálkovými pochody, padla v jedné diskusi slova: „Běžte třeba do Prčic." A proč ne? Když se lidé do Prčic posílají, tak ať si tam zajdou. Slovo dalo slovo a tak se už po čtyři roky za sebou scházejí vždy zjara v Písnici u Prahy pochodníci z celé republiky, aby se v družném sportovním zápolení pěšky vydali do starobylého městečka Sedlec-Prčice. V benešovských okresních novinách Jiskra bylo dne 24. 7. 1972 psáno: Pochod Praha -Prčice vznikl z iniciativy několika nadšenců, kteří ani po sedmi letech nechtějí být jmenováni. Jiné noviny napsaly: Letí to letí, lépe řečeno šlape se to, šlape - a to do Prčice. „Podle toho, že už je tu jedenáctý ročník oblíbeného pochodu, nejlépe vidíme, jak stárneme," usuzuje Ing. Karel Kulle, ředitel tohoto populárního „vejšlapu". Vymyslet něco, co by se stalo určitým každoročním magnetem jako třeba atletické Běchovice - to byla myšlenka Ing. Kulleho. Měl pomoci seznam obcí, ale pomohl jen částečně. Našlo se v něm Sedlec-Prčice, ale to by pozměňovalo lidové rčení - Jdi do Prčic! Přece kvůli jednomu „e" navíc si nenecháme vzít nápad, řekli si turisté - a vzít si ho skutečně nenechali. Deník Svoboda v sobotu 23. dubna 1977: Prčice se změní v Letnou. Přesto, kdyby někteří jedinci chtěli stůj co stůj vědět, kdo tenhle dnes nejpopulárnější pochod v republice vymyslel, prosím: Jmenuje se Stanislav Rataj a můžete ho najít v nevelkém domku v Kosově Hoře. Mladý svět, 31.5. 1977, text Zdeněk Šálek: Náš reportér navštívil Prčici v předvečer dne, kdy se stala cílem pěšího pochodu více než 30 000 lidí a položil několika občanům městečka tři otázky. Božena Ratajová, TJ Sokol Sedlec-Prčice: Jsem v organizačním štábu a mám na starosti provozní úsek. To znamená zajištění stravování, ubytování, umývárny, záchody a tak dále. Patřím vlastně k zakládajícím členům, zdědila jsem funkci po bratrovi, který byl jedním z otců myšlenky pozvat lidi do Prčice a dokázat jim, že skutečně existuje. Časopis Vlasta, květen 1995. Autor článku Michal Černík píše pod titulkem „Běžte do Prčic!": V polovině šedesátých let se začalo chodit do Prčic organizovaně v rámci plnění Sta jarních kilometrů. Pokud to nevíte, tak s tímto nápadem přišel vůbec jako první jakýsi Stanislav Rataj z Prčice a ze své obce vyrazili ještě s několika nadšenci pěkně pěšky do Prahy. Pak se toho nápadu chytili Pražáci, uspořádali pochod Praha - Prčice, který se ujal a už se stal tradicí. Na konci osmdesátých let minulého století dostala pracovnice MNV Sedlec-Prčice za úkol sepsat jakousi kroniku pochodu Praha - Prčice. Veškeré podklady získala od Stanislava str. 6 Rataje. Na první stránku napsala: Pochod Praha - Prčice udělal dozajista největší propagaci dálkových pochodů v ČSSR. Pomohl k tomu výrazně denní tisk, čs. rozhlas i televize. Jak dálkový pochod z Prahy do Prčice vlastně začal? O tom je dodnes mnoho dohadů. Dálkové pochody brali v Sedlci-Prčici zdatní turisté na vědomí. Redakce časopisu Turista uspořádala v září 1965 dálkový pochod 130 km z Karlových Varů do Prahy. Ze 192 startujících došel suverénně první předseda ČSM Sedlec-Prčice Stanislav Rataj. V měsíci lednu 1966 přijíždí do Sedlce-Prčice auto s redaktorem časopisu Turista v čele s hlavním redaktorem Jiřím Dvořákem a Ing. Karlem Kullem. Seznamují předsedu ČSM Rataje s návrhem pochodu z Prahy do Prčice. Porada byla krátká, rozdělily se úkoly a čekalo se na datum 17. dubna 1966. Podle legendy tradované organizátory pochodu byl Ing. Karel Kulle, později dlouholetý ředitel pochodu a pracovník ministerstva dopravy svým nadřízeným v rozčilení poslán do Prčic. Smysl pro humor a recesi a turistické zkušenosti jej vedly k tomu, že se společně s několika přáteli skutečně do Prčice vydal. Přitažlivost krajiny okolo Prčice je dovedla k myšlence zorganizovat dálkový pochod a tak se roku 1966 konal první ročník s oficiálním názvem „Pochod Praha-Prčice", ke kterému později, se vznikem dalších tras, přibyl dodatek „ale i odjinud". V prosinci roku 2000 vydali Jan Zajíček z Dobříše a Jiří Calatka z Přerova knížku „Dálkové pochody naše láska". Píší: Dne 3. prosince 1967 v sokolovně TJ Bohemians uspořádala redakce časopisu Turista akci pod názvem „Velký rok dálkových pochodů". V tomto roce vznikl pochod Praha-Prčice (správně se 1. ročník uskutečnil 17. dubna 1966), později nejslavnější a největší ze všech. Jak se to udalo? Asi takto. Po té „dlouhé stovce" z Karlových Varů do Prahy se sešli oba hlavní organizátoři Jiří Dvořák a Ing. Karel Kulle. Byli s výsledkem spokojeni, ale ani jednomu se nelíbilo chození v noci (jiným se naopak líbí). Hledali tedy pro pochod trasu, která by se dala ujít za světla - asi tak 70 km. Mělo by to být z Prahy „někam" s tím, že cíl by měl být atraktivní. Padala jména jako Postoloprty apod. ale všechna byla daleko. Naslouchající paní Běta Dvořáková do toho zasáhla: „Je čas na oběd, běžte už s tím do Prčic!" Oba debatéři zajásali a rychle změřili na mapě vzdálenost. Ukázalo se, že je to právě ono! Tak vznikl náš nejpopulárnější pochod. Jistě byly uvedeny i jiné verze vzniku našeho populárního pochodu, ale říkal jsem si, že ta správná, pravdivá, vyjde na svět, až se jednou sejdou Jiří Dvořák, Ing. Karel Kulle a já. Stalo se... 24. června 1994 získala obec Sedlec-Prčice statut města. Po slavnostním zasedání zastupitelstva v kulturním sále základní školy 30. září 1994 přišli pozvaní hosté na městský úřad na náměstí 7. května v Sedlci. Přítomno bylo asi 30 hostů z okresních a krajských orgánů, členové městského zastupitelstva, starostové sousedních měst a další. Tam se pan farář Antonín Odvárka zeptal: „Tak jak to vlastně se vznikem pochodu Praha - Prčice bylo?" Vystoupil z nás nejstarší, pan Jiří Dvořák z Prahy, bývalý redaktor časopisu Turista: „V roce 1965 jsme jako turisté z Prahy uspořádali pochod z Karlových Varů do Prahy. Celá délka, jak se ukázalo, byla 130 km. Do cíle na Bílou horu došel jako první Stanislav Rataj, předseda ČSM ze Sedlce-Prčice. Od něj jsme se dozvěděli, že šel již 100 km dvakrát a str. 7 úspěšně. Pochod 100 km za 24 hodin dělali zde u vás v Sedlci-Prčici svazáci. I řekli jsme si s Karlem, tam by mohlo být dobré zázemí. Navštívili jsme Stanislava v lednu 1966. Slovo dalo slovo a pochod byl na světě. Tak to opravdu bylo. Jen dodávám, že turisté z Prahy měli začátkem šedesátých let stanový tábor za Jetřichovicemi (3 km od Sedlce-Prčice) u jednoho ze zdejších rybníků, kde se jim celé okolí velmi líbilo. Krásná, tichá, neponičená příroda - i to jistě mělo vliv na místo cíle pochodu. Když se Čechům něco nepovede či nelíbí, uleví si: „Do Prčic!" Naše Prčice je rodu ženského - ta Prčice.
str. 8 Zrod dálkových pochodů Vše začalo v roce 1963, i když je pravda, že již předtím v Opavě (1959) a Pardubicích zkoušeli ujít 100 km, nebo zjistit, kolik kilometrů dokáže člověk ujít za 24 hodiny. Vždy se ale jednalo jen o jejich oddílovou akci. Teprve parta mladých lidí z TJ AZKG Praha pohnula ledy. Skupina, která si říkala Tlupa, se věnovala netradičním akcím. Rádi zkoušeli, co lidé vydrží. Proslulost získali díky televizi jako „Nespavci", kdy se zkoušelo, jak dlouho vydrží člověk bez spánku a co to s ním udělá. Do časopisu „Ledvina", který vydávala TJ Nohyb Praha, napsali v roce 1972, proč uskutečnili svůj první pochod na 100 kilometrů. „Tlupa" byla tvořena všestrannými turisty. Založil ji Jan Květ kolem roku 1960. Byla to parta lidí společných zájmů, kteří vyrostli v oddílech mládeže při Městské stanici mladých turistů a AZKG. Jezdili společně na vodu a na hory, běhali orientační závody, chodili spolu do divadel, na koncerty a výstavy. Na jedné z takových akcí začala diskuse 0 tom, kolik vlastně může normální smrtelník ujít na jeden zátah. Byly různé dohady a odhady a nakonec zvítězilo kulaté číslo: 100 kilometrů za 24 hodiny. Všichni se shodli na tom, zeje to naprostý nesmysl, ale že právě proto by se to mělo zkusit. Vybrala se trasa z Čechtic do Prahy, stanovilo datum 1. 6. 1963 od půlnoci do půlnoci a vše se oznámilo v letáku, který Tlupa vydávala. První dálkový pochod u nás byl na světě, datum 1.6.1963 je začátkem všeho, co pak následovalo. Nejpodstatnější však bylo, že 20. června vyšel o jejich akci článek v deníku Československý sport a poté členové Tlupy vystoupili i v televizi a vyzvali tak celý národ k následování. Jejich popularita byla větší, než si sami mysleli, proto výzva zapůsobila. A to nejen u piva, ale i mezi lidmi, kteří rádi chodili a o těch sto kilometrech tajně snili. Tlupa prostě hodila kámen do stojaté vody a pak už se rozbíhala akce za akcí. Napřed to byli jednotlivci, pak skupiny, potom se objevili první organizátoři, kteří zvali - přijďte k nám, připravili jsme pro vás stovku. Ještě v roce 1963 zorganizovali stovku vojáci v Luštěnicích, pak turisté z Opavy, následovala Bezručova Moravice a v Dubňanech pochod Moravským Slováckem. V roce 1964 se objevily další stovky, a to Jesenická stovka v Supíkovicích (později převzatá Šumperkem), Jezerská stovka v Liberci a stovka ČSM Sedlec-Prčice. V roce 1965 se šel zmíněný pochod Karlovy Vary -Praha, který získal jiný primát - byl první s trasou delší než 100 kilometrů. Roku 1965 se začala prosazovat dvě vznikající střediska, která později stále více určují další rozvoj dálkových pochodů. Byl to „Non-stop klub Prašná brána" nazvaný podle působiště svého zakladatele, slavného chodce Juraje Puciho. Klub se později změnil na TJ Nohyb Praha. Ještě před vznikem pochodu Praha - Prčice vznikl v Sedlci-Prčici Klub přátel dlouhých kilometrů (KPDK). Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let měl klub víc než 80 členů nejen od nás, ale i ze zahraničí. Šlapali své kilometry nejen v naší krásné vlasti, ale i v NDR, SSSR, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku, Rakousku, Mongolsku, Nizozemí a Lucembursku. KPDK razil pro dálkoplazecké hnutí nový pozdrav „Mír nohám", který se velmi rozšířil vedle dosavadního „Zdrávi došli", který vyšel z okruhu časopisu Turista. Na nášivkách se objevila stylizovaná postavička chodce, která se v kopiích hojně používala. Velkým tmelem KPDK byl časopis „Pohyb", který informoval o všech klubových akcích, účasti členů na pochodech a o událostech v dálkoplazeckém hnutí. str. 9 I. ročník Pochodu Praha - Prčice, neděle 17. dubna 1966 Rozčilovat se na meteorology, že v rozhlasu špatně předpovídají počasí, nebylo v tu neděli namístě. Předpovídali ho dobře. Bohužel. Neboť ohlášené přeháňky, srážky a ojediněle bouřky od západu se dostavily a splnily předpověď do slova a do písmene. Rozčilovat se na organizátory pochodu na 100 000 loktů českých z Prahy do bájné Prčice by bylo také zbytečné. V lejstrech slibovali 65 kilometrů málo známou a o to hezčí středočeskou krajinou, čtyři průchozí punkty, nouzové noclehy v Praze a čaj i speciální pentličky v Prči-ci - a to všechno bylo. Ale nic o počasí! Ba naopak - datum označené jako 17. apríla napovídalo, že je nutno počítat s aprílovým počasím. Jediné, co zbývalo, bylo rozčilovat se na sebe: Proč já jsem to chodil, proč jsem do toho deště vůbec vylezl? Ale na to je každý, kdo pochoduje po dálkách, zvyklý.
Tak slepým, že někteří přehlédli dobré rady i regule, týkající se vybavení a teprve pozdě shledávali nevhodnost tepláků a tenisek i naléhavost čehokoliv proti dešti. Leč pozdě bycha honit. Co krok, to loket a co loket, to další dešťové kapky. Podle zákonů dálkových pochodů hlodal v řadách pochodníků zub času. Zahryzl se do paty lívancovitým puchýřem, jinde vratkým kamenem donutil kotník ke kulhání, tu chladem rozklepal pochodnici jdoucí jen v apartním hávu, jinde pak kradmo nahlodal morálku vidinou teplého krbu a příležitosti právě jedoucího autobusu. A tak každý punkt si vyžádal daň, ať to bylo v Jílovém, v průchodu u hospody, v Neveklově na chodbě před kinem, v Sukových Křečovicích v autobusové čekárně (jako prémie se tu podával energit) či v čekárně útulného nádražíčka ve Stětkovicích. Cíl v Prčici byl instalován ve velkém sále hostince. Místní svazácké dorostenky a nepo-chodující členové Klubu přátel dlouhých kilometrů pečovali o příchozí čajem, úsměvem i pohlednicemi. Jmenovitě Jana, Hana, Dana, Anna Laurencovy, Jaroslava Pištěková, Drahomíra Zelenková, Jaroslava Bartáková, Jana Kraftová, Zdena Bosákova a Václav Dikun. Dvoje žhnoucí kamna zhruba usušila promoklé svršky, ale nejvíc hřála stužka, jíž byli příchozí hned po uvítání dekorováni ještě na mokré větrovky a svetry. Autobus všechny pak postupně odvážel k vlakům do Heřmaniček. A tak po dvacáté hodině byl v Prčici obnoven klid po invazi 325 turistů, dívek, zdatných žen, bujarých chlapců, čackých mužů i houževnatých kmetů. str. 10 Čísla a fakta. Na startu se upsalo 352 mužů a 105 žen, celkem 457 osob. Start byl mezi 6 a 6.30 hod ráno v Komořanech v klubovně ROH Modřanských strojíren. Průchozí punkty: Jílové 16 km, Neveklov 34 km, Křečovice 42 km, Štětkovice 51 km, Prčice 65 km. Cílem v Prčici v době od 14 do 20 hod. došlo 325 promoklých účastníků obého pohlaví. Věk pochodníků vykazoval rozpětí poloviny století. U mužů byly zaznamenány ročníky 1903 a 1904, u žen 1914, do cíle došli i ti nejstarší z obou kategorií. Nejfešnější pohod-nicí byla na stratu aklamací provolána Mirka Košárková, budoucí pedagožka z Nového Jičína, která byla uvítána i v cíli. Nejvzdálenější příchozí byli z Banské Štiavnice a z Pop-radu. Nejpočetnější party přiharcovaly z Ústí nad Labem, Suchdola nad Odrou, Roudnice nad Labem a z Prčice. Byli to František a Václav Heranovi, Božena a Stanislav Ratajovi, Karel Ratajčík, František Jenčík, František Včelák, Miroslav Kafka, Vladimír Pechač, Josef Vodrážka, Jana Kociánová, Vlasta Vyskočilová, Jiří Šika a Jaroslav Pištěk. Pochodovalo i několik početných skupin vojáků a to též mazáci v létech. V cíli byl odevzdán prapor „Roudnice zdraví Prčice". V organizačním pozadí pochodu Praha - Prčice stála redakce časopisu Turista, která by to ale nezvládla bez okruhu obětavých spolupracovníků z řad turistů OOT ČSTV Praha l a bez pomoci ČSM v Prčici i dalších dobrých lidí na trase. Jim všem patří díky. Den před pochodem domácí vyznačili trasu od rybníka Mastník přes Velké Heřmanice a Mrákotice do cíle. To si v cíli pochvalovala nejstarší účastnice: „Nebýt té bílé fáborky, zabloudila bych". (Došla před 20 hod.) První ročník se šel pod heslem „Sukovou cestou". Trasa vedla Křečovicemi, kde mistr Suk strávil poslední léta svého života. Každý, kdo v Křečovicích zapěl, zahvízdal, či jinak vyloudil melodii i některé Sukový skladby, dostal sladkou odměnu. Skupina mládenců si nesla sebou dechové nástroje a před hudební produkcí musel nejdřív z pozounu vylít napršenou vodu. V cíli si zahráli docela slušný pochod. str. 11 II. ročník Pochodu Praha - Prčice, neděle 23. dubna 1967 Klub přátel dlouhých kilometrů, který byl i v tomto druhém ročníku pochodu spoluorganizátorem, vznikl jako první v republice a také jako první uspořádal pochod na 100 km za 24 hodin. Klub vznikl z velké iniciativy několika nadšenců, především Stanislava Rataje. Na start druhého ročníku, který se šel pod heslem „Za zlatem z Jílového" se dostavilo 327 pochodníků. Motivem tohoto ročníku bylo hledání zlatonosných míst na trase pochodu. Každý měl dovoleno ponechat si zlato, které najde. Většina účastníků absolvovala i první ročník. Každý, kdo došel, obdržel stužku. Start byl tentokrát v Praze Braníku. Průchozí punkty: Jílové 16 km, Neveklov 34 km, Štětkovice 47 km, cíl Prčice 61 km. Hlavním organizátorem byla opět redakce měsíčníku časopisu Turista v čele s bafuňáři Jiřím Dvořákem a Karlem Kullem. V cíli mi vyprávěl známý dálkoplaz: „Představ si, do cíle jsem měl posledních 12 km. Krize, psychicky na dně. Vidím, jak se dva zajíci perou. Přijdu blíž a on to byl autobus." I to se může stát, když je člověk na takovou túru nedostatečně připravený. III. ročník Pochodu Praha - Prčice, 21. dubna 1968 Tento třetí ročník se šel na motiv „Čapkova Strž" nebo též „Krajem Karla Čapka". Trasa totiž vedla přes Čapkovu Strž. Každý schod Čapkovy vily ve Strži znamenal nějaké Čapkovo dílo. Zde k názvům spisovatelových děl položil každý pochodník lísteček či květinu, podle obliby. Vyhrály to Čapkovy cestopisy, Matka a R.U.R. Na pochod se vydalo celkem 370 lidí, do cíle si pro stužku došlo 268. Proč ne těch 102? Odpadli. Nebyli dostatečně připraveni. Zdolalo je poměrně velké horko a puchýře na nohách. Za velmi dobrou organizaci tohoto pochodu bylo nutné pochválit jeho organizátory -Turistu Praha, KPDK Sedlec-Prčice a poprvé též MNV v Sedlci-Prčici. Pochodu se zúčastnili také manželé Trojánkovi, kteří přijeli až z Kysuckého Nového Města. Nejstarším účastníkem pochodu byl jednasedmdesátiletý pan Jaroslav Šmíd z Prahy. Současně byl uspořádám i hvězdicový pochod s cílem v Prčici. Turisté šlapali z Týnce nad Sázavou (21 osob), z Benešova (20), z Tábora (9). Turisté z Ústí nad Labem vycházeli z Vlašimi (19). Novomanželé Romanovi z Prahy si vyšlápli z Prahy do Prčice na svatební cestu. V cíli obdrželi od MNV obraz obce. Pochod byl připraven na 600 účastníků. Tolik stužek pro vítěze zajistil KPDK Sedlec-Prčice v Táboře. Stužka, čaj a především vůle zvítězit str. 12
IV. ročník Pochodu Praha - Prčice, 19. dubna 1969 Čtvrtý ročník se šel ve znamení oslav osmistého výročí první písemné zmínky o Prčici. Celé městečko žilo tímto výročím. Každý dům i celé ulice zářily čistotou, aby přivítaly pochodníky, jak se na toto výročí sluší. I pozvání od magazínu Turista bylo slavnostní: „My, Vítek z Růže, sezením na vodním hradě Prčici v kraji táborském, nejvyšší číšník na dvoře knížete českého, praotce a zakladatele mocného rodu Vítkovců a Rožmberků, dobrý vzkazuje vše dobré! Jakož každého, kdo dobrým jest, že svým dolním oudům vládnouti zná, na své sídlo zveme, kde ho slávou, mokem i osobní přízní obdařiti chceme. Zvláště pak zveme všechny krajánky, vandrovní poutníky a výletníky, žáky, darebáky škol středních i vysokých, jakož i vlastimilovný lid městský i selský, dělný i zbrojný, zkrátka každého, jehož oudy ve zdraví schopny jsou. Ti pak kteřížto bezpochyby po svých z Prahy až k nám na rynk v Prčici doraziti schopni budou, na své many a rychtáře pasovati hodláme. Navíc pak párům mužů a žen, jež v sobě zalíbení najdou a regulím vrchnostenským včas zadosti učiní, oddání místní hejtmankou přislíbiti mohu a to bez potřebných grošův vysázení. str. 13 Srocení toto, podporované purkmistrem královského města Prahy, výborem starších staroslavného města Prčice, jakož i literáty vandrovního plátku Turista, konáno bude sobotního dne 19. měsíce dubna léta 1969, tj. 800 let potom, co mé vojsko českému knížeti Bedřichu Přemyslovci k dobytí Prahy a tím i vlády uchopení napomohlo, čehož dosavade tamní ulice Na Bojišti ku připomínce sluje. Velké tažení lidu pražského i z krajů přilehlých očekávaje, pověřuji písaře Jeronýma, aby - dříve než do šatlavy uvržen bude, jak zákony této země káží - všeliké okolostojíčnosti pochodu tohoto zde vyjevil a tyto všelikými způsoby na vědomost dával. Svým věrným panošům, zbrojnošům, zemanům a manům, kteřížto oudům stálou hbitost vinšuji, by z Prahy až do Prčice ZDRÁVI DOŠLI! Pan Vítek z Růže a magazín Turista Vás zvou na cestu z Prahy do Prčice. Nastal onen slavný den, kdy do Písnice u Prahy přijelo časně zrána 532 pochodníků, aby zdolalo sto tisíc českých loktů. Mezi nimi i účastník Jan Berounský z České Lípy, který přijel dokonce na kole. Každý musel nejdříve odskákat na jedná noze prvních šest českých loktů. Až potom dostal pochodnický glejt a mohl vyrazit zdolat dalších sto tisíc českých loktů (66,6 km). Šlo se přes Dolní Břežany, Liber, Petrov, Křečovice, Kosovu Horu. Na počest 800 let Prčice se i pochodníci patřičně připravili. Někteří se dokonce oblékli i do historických oděvů. Byly povoleny meče a sudlice, halapartny i kordy apod. Nejživěji bylo v místním hostinci „U Vítka", kde se soustředila družina pana Vítka, vedle kterého nechyběl šašek ani kat se svými holomky. Jak praví historie, před 800 lety byl totiž prvním pánem zdejšího hradu pan Vítek z Prčice, vrchní číšník knížete Vladislava. Jak by to vypadalo, aby pan Vítek tak vzácné hosty nepřijal. První přicházeli již po poledni. Vzrušení pak nastalo, když přišli snoubenci Jiří Kozel a Květa Komínková z Mostu, kteří se rozhodli po tak dlouhém pochodu ještě uzavřít na zdejším MNV svazek manželský. Zazněl vozembouch, snoubenci poklekli na pravé koleno a pan Vítek k nim promluvil: „My Vítek z Růže, sezením na vodním hradě v Prčici, nejvyšší číšník knížete českého, zakladatel mohutného rodu Vítkovců, vás vítám ze starobylého města Pražského, že jste k nám na prčický rynk docházeti ráčili. Jménem knížete českého za zásluhu a ušlou štrapáci pasuji vás na rytíře"! Potom zvedl velký korbel s vínem a spolu připili na „stálou hbitost oudů, aby i další štrapáce ve zdraví schopni byli". Podobně byli pasováni na rytíře i další, kteří úspěšně došli. V Petrově na Sázavě, kde byl start na 50 km, přibylo přes sedmdesát turistů. Do večera došlo 447 turistů a to je na špatné počasí pěkný výsledek. Byl mezi nimi i Jan Berounský z České Lípy, který se ještě ten den znovu vydal na kole domů. Také ostatní, kteří přišli zdolat sto tisíc českých loktů až z Bratislavy, Nových Zámků, Liberce a odjinud se rozjeli do svých domovů s pocitem, že nejen prožili kus sportovního zážitku, ale i přispěli i k oslavám 800. výročí založení městečka Prčice. Každý, kdo došel, obdržel čaj, stužku vítěze nad kilometry a počasím, do kterého by ani psa nevyhnal. str. 14 V. ročník Pochodu Praha - Prčice, 25. dubna 1970 Pátý ročník se stal bezesporu nejpopulárnějším, nejmohutnějším a nejpřitažlivějším pochodem v Československu.
Šlo se pod heslem „Po vodě i proti vodě za Krčínem z Jelčan a Sedlčan". Hlavní organizátoři redakce časopisu „Magazín na cestu" spolu se sportovními redaktory rozhlasu již od začátku roku pochod velmi propagovali v tisku a v rozhlase. Stovky hodin v přípravě na jubilejní pátý ročník, nezlomná vůle pořadatelů a pěkné počasí přilákalo na start rekordní účast. Bylo mezi nimi nejen mládí, ale i stáří. Nejstarší účastnicí byla osmašedesátiletá Milada Kopalová z Domažlic, která v cíli sklidila velké ovace, neboť absolvovala celou trasu z Průhonic. Velkou čest prokázal pochodu i bývalý evropský a světový rekordman běhu na 1500 m Stanislav Jungwirt, který si po absolvování pochodu odnesl jako odměnu pěkného kapra, holou rukou uloveného z kádě. Cíl byl u kašny v dolní polovině náměstí, kde každý obdržel poslední štempl do startovního glejtu, zatočil si kolem štěstí, kde mohl vyhrát odznak 800 let Prčice či knížku „Benešovsko a okolí". O zábavu se postarali rybáři z Benešova, kteří u velkých kádí pasovali turisty perutí do cechu rybářského. Každý se pak mohl pokusit holou rukou chytit během tří vteřin svého kapra. Husarský kousek se podařil chodci - rybáři Vajnerovi z Týnce nad Sázavou, který ve třech vteřinách lapil dokonce dvě ryby najednou. Celou trasu zdolaly sestry Jana, Hana, Dana, Anna Laurencovy z Prčice a staly se československou raritou. Čtyři sestry a všechny dálkoplazky. Celou trasu šli též pán z Prahy s pejskem. Oba dostali kovovou rybičku, kterou obdrželi všichni, co došli. Stalo se ale, že pejsek do týdne pošel. Ne nadarmo se říká, že člověk vydrží víc než pes. Každého osobně přivítal slovutný Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Popřál mnoho úspěchů do dalších kilometrů. str. 15 VI. ročník Pochodu Praha - Prčice, 24. dubna 1971 Každý další ročník pochodu přiláká více pochodníků. Tento se šel pod heslem „Krajem Keltů" ze startem ve Zbraslavi - Závisti 66 km.
Z Petrova, kde byl start zkrácené trasy - 50 km, vyšlo celkem 495 turistů. Mimo to odstartovalo z různých míst (hvězdicového pochodu) dalších 119 turistů. Celkem 2.325 turistů. Cestou pomohli mnozí pochodníci našim lesníkům při úklidu lesa a zasadili na památku jeden stromek. Čin byl pojmenován „Les Prčice". Škoda, že těžká trať a hlavně liják v Sedlčanech způsobily, že kapitulovalo na více než 100 těch méně zdatných, kteří již neměli sil na další boj s kilometry a nepříznivým počasím. V cíli pochodu obdržel každý diplom za štrapáci, obtisk, špekáček, který si mohl opéci na ohni poblíž cíle, teplý čaj dle libosti a pokud si trochu přispíšil, odznak 800 let Prčice a pamětní výšivku, pokud zásoba stačila. Dále každý dostal programový kalendář dálkových pochodů. (Pro zajímavost - čaje se vypilo celkem 475 litrů). Tímto ročníkem se zařadil pochod Praha - Prčice mezi největší ve střední Evropě. Jen 52 pochodníků se mohlo pochlubit suvenýry ze všech dosavadních šesti ročníků. Do cíle došlo 2 180 dálkoplazů. VII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 22. dubna 1972 Starty na trasu 63 km byly v Průhonicích a v Písnici.
Na start 63 km se dostavilo 3318 odhodlaných dojít za každou cenu do cíle. Na startu 45 km v Poříčí stanulo dalších 1219 turistů. str. 16 Špatné počasí a především netrénovanost zavinily, že velké procento účastníků nedošlo do cíle. Z 4 536 startujících došlo 3 318 těch nejzdatnějších. V cíli byla uvítána Jarmila Očástková, která šlapala v roce 1968 pěšky do Mexika, černošský student z Ugandy, koloběžkáři z Písku, zasloužilý mistr sportu Stanislav Jungwirt (bývalý světový rekordman v běhu na 1500 m), kterému předseda MV NF J. Svoboda předal upomínkový dárek. V cíli bylo dále uvítáno 65 cyklistů, 42 automobilů, předseda čs. svazu turistiky a táboření Bor-tel, snoubenec Zdeněk Malý z Berouna, který po absolvování 63 km absolvoval očistu v kašně v Prčici. Vzal to sportovně. Byla to i jeho poslední cesta svobody, neboť uzavřel v Sedlci - Prčici sňatek se snoubenkou Miluškou Kosztelejovou z Litoměřic. Z cíle do Heřmaniček byla dobře zařízena doprava. Tradičně se zdarma podával čaj, kterého se vypilo na 1 300 litrů. Místní požárníci v Prčici uspořádali malou výstavku hasícího zařízení. Pochodníci v cíli nejvíce kupovali vlaječky Sedlce-Prčice, čepice Praha-Prčice a zvláštní pohlednice vyrobené k tomuto ročníku pochodu. Organizátory tohoto ročníku byli sekce pěší a vysokohorské turistiky, Městský výbor ČSTV v Praze, Vládní výbor pro cestovní ruch, deník Československý sport, OV ČTO v Benešově, MNV, MV NF v Sedlci - Prčici se všemi organizacemi, především s TJ Sokol. Přestože pochod není závodem - vítězí každý, kdo dojde - stal se druhým největším pochodem na světě. V cíli každý obdržel textilní erb. VIII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 19. května 1973 V tomto 8. ročníku došlo k několika zásadním změnám. Pochod byl přesunut z měsíce dubna do polovičky měsíce května. Starty pochodu se zvýšily na sedm. Byla zavedena trasa pro mládež a to 25 km. Poprvé se začalo vybírat startovně, napoprvé pouhá l Kčs. Pořadatelé ze Sokola Sedlec-Prčice připravili velkou tombolu. První cenou bylo živé sele a dalších cen bylo 199. Za krásného slunečného dne se pochodu zúčastnil rekordní počet 9 471 turistů. Nejdelší trať z Prahy Hostivaře měřila 70 km, z Průhonic 63 km, z Komořan 65 km, z Dobříše 64 km, z Čerčan 41 km a z Tomic 25 km.
str. 17 Na 170 pořadatelů od časných ranních hodin bylo na nohou. Jen do Čerčan přijely tři vlaky obsazené pochodníky. Pořadatelé na startu měli plné ruce práce, jak každého odprezentovat. Z Prahy Hostivaře odstartovalo na l 100 nejzdatnějších. Z Průhonic na 2 900 dalších pochodníků. Na nejkratší trase 25 km pochodovalo na 600 dětí. K nejmladším patřila pětiletá L. Zlochová z Prahy. Nejstarší účastnicí byla 71 létá M. Šabalová z Tábora a neúnavný O. Dobiáš z Kolína - 81 roků. Na památku mu pořadatelé věnovali perníkové srdce. Trať dlouhou 63 km ušel za 12 hodin. Krásná byla cesta podél Janovického potoka. U každé studny stál dědeček jako z pohádky a neúnavně pumpoval vodu pro procházející pochodníky. Jako procesí to vypadalo v podvečer na polní cestě za humny Prčice. Postavy vzpřímené i vratké, s pevným krokem nebo opatrně našlapující, pochodníci bosí či jen v ponožkách: To byli ti, jimž se vymstily tenisky a všelijaké pantofle. A docela pozdě večer bylo vidět postavy chvátající k včasnému orazítkování kartiček v cíli, aby po té štrapáci nepřišli o těžce vydobytou, vypocenou, nikde jinde nezískatelnou trofej, zlatou botu, darovanou každému vítězi. I když puchýře na chodidlech nebo protesty lýtkových svalů se nechávaly slyšet co nejzřetelněji, přece jenom zvítězila radost a pýcha nad osobním „dobytím Bastilly". Výzkum veřejného mínění na startu, po trasách i v cíli přinesl jednoznačnou odpověď - je to prima legrace! Po pochodu na MNV v Sedlci - Prčici se nechali oddat Ing. Rudolf Zahrada a Irena Prunerová z Prahy. Do cíle došlo 6 985 účastníků. Pořadatelem osmého ročníku byli: redakce Československého sportu, Český výbor pro cestovní ruch, Banka Praha, Film Praha, TJ Nohyb Praha, Klub turistů Praha, TAK Praha, Sokol Malá Strana, Slovan ÚV ČSTV, Slavoj Vyšehrad, Svoboda Praha, Spartak Dukla, Jawa Metaz Týnec nad Sázavou, RZ Dobříš, Sokol Sedlec-Prčice, MV NF v Sedlci-Prčici a Sokol Vrcholový Janovice. str. 18 IX. ročník Pochodu Praha - Prčice, 18. května 1974
Šlapalo se z Průhonic 63 km, z Komořan 65 km, z Písnice 65 km, z Kačerova 74 km a z Týnce nad Sázavou 42 km. Štáb pochodu pracoval ve složení: Karel Kulle, Josef Srb, Jaroslav Buršík, bratři Kankrlíkové, Ivo Domanský, Jiří Bláha, Vladislav Bartoň, Pavel Žatecký, Eva Baštová, Gustav Sklenář, Karel Rachař, Miroslav Vachalovský, Miloslav Krepčík, Luděk Šteffel a Karla Špačková. V den pochodu se na jeho pořádání podílelo na 700 pořadatelů. Mezi nimi mnoho členek Svazu žen, Červeného kříže, příslušníků bezpečnosti a pomocné stráže, požárníků, vojáků atd. Mezi účastníky pochodu byli i místopředseda ÚV NF prof. Dr. T. Trávníček, předseda ČSST dr. E. Zörkler a běžec Stanislav Jungwirth, který šel do Prčice potřetí. Šel z Komořan 65 km. Došlo i na 26 pejsků. Švýcarská televize se činila, seč mohla. Natáčela na trase i v cíli. Ve Švýcarsku také mají dálkové pochody, ale Prčice - to je unikum, to sami přiznali. Odměnou byla textilní bota. str. 19 X. ročník Pochodu Praha - Prčice, 17. května 1975 Bylo dobře, že datum konání pochodu bylo přeloženo na květen, kdy je příroda rozkvetlá. Nikdo nepochyboval, že jubilejní X. ročník slavného dálkového pochodu Praha-Prčice opět překoná rekord v účasti. Na jedenácti startech se odprezentovalo 16 602 turistů. Trasu z Kačerova (74 km) jich šlapalo na 2 400. Trasa z Průhonic měřila 64 km, z Písnice 64 km, Komořan 64 km. Z každého místa vyráželo vždy kolem l 500 startujících. Z Davle (48 km) a z Týnce nad Sázavou (42 km) po 1000, z Olbramovic (24 km) 2 200 chodců.
Někdo dal na rady pořadatelů ohledně kalorií. Při pochodové rychlosti sedmi kilometrů za hodinu spotřebuje člověk až 3 518 kcal. Proto si mnozí sebou vzali čokoládu, burské oříšky, čabajku, anglickou slaninu nebo smažené řízky. V cíli v Prčici na náměstí vyhrávala dechovka, stánky byly v obležení, chodníky i trávníky poseté pochodníky. Jedenáct borců šlo podesáté a bylo dekorováno čestnou stuhou. Antonín Beldík z Litvínova a Marie Růžičková z Mostu si vybrali v nejkrásnějším měsíci str. 20 v roce svůj den svatební. Po pochodu si v obřadní síni v Sedlci-Prčici řekli ANO. Místopředseda ČÚV ČSTV D. Břehovský prohlásil: „Bylo by záslužné zřídit v cíli základní zařízení, která by mohla sloužit i místním sportovcům. My pomůžeme." Kolik kilometrů tentokrát všichni společně našlapali? Více než 840 tisíc kilometrů, což se rovná 21 cestám kolem zeměkoule po rovníku. Kdo došel, obdržel kovovou botu. XI. ročník Pochodu Praha - Prčice, 15. května 1976 „Z Prahy - i odjinud do Prčice za zdravím a veselím do přírody" byl oficiální název XI. ročníku. Takovou lavinu účastníků nikdo nečekal. Třináct tras, na které se prezentovalo 25 168 pochodníků. Nejvíce se sešlo dětí na jejich trase „pro prťata" z Olbramovic. Bylo jich 4 395. Taková účast je nevídaná už na jediném dálkovém pochodu. Z Davle vyšláplo na padesátku 4 262 účastníků, z Týnce nad Sázavou (nejkratší trasa pro dospělé) 42 km 3 558, z Čerčan na 43 km dlouhou trasu 3 345 a dalších 47 km 2 223. Ti nejzdatnější zvolili Kačerov, na 72 km se jich vydalo 2 040. Pozadu nezůstaly ani děti z Milevska, na 25 km jich vykročilo l 733. Průhonice zaznamenaly účast l 065, Milevsko 52 km 645, Písnice 64 km 617, Komořany 64 km 509, Mníšek pod Brdy 52 km 645, Řevnice 64 km 311 účastníků.
Pochod opět dokázal, že je neodmyslitelnou součástí turistického kalendáře. V tisku i rozhlase se znovu objevily úvahy o příčinách obliby, kterou si náš pochod získal. Zúčastňují se ho ti, kdo mají rádi cesty vedoucí do přírody. Přicházejí za dobrou náladou, bez které si takovou akci nedovedeme představit, přicházejí za hezkým zážitkem, někteří objevují i kousek jim dosud neznámého kraje nebo si ověřují svoji zdatnost. Kdo by myslel na mírně bolavé nohy, když se z každého vršku otevírá pohled do líbezného kraje, když na každém kroku doslova zakopáváme o řadu památek a dýcháme svěží jarní vzduch od modravých hladin rybníků. Pro každého se najde něco - a proto se sem každý rád vrací. Pochod se stal nejmasovějším ve střední Evropě. Do cíle došlo 23 959 těch nejzdatnějších. Ti si odnesli kovovou botu - trofej vítězství, vítězství nad kilometry. Účast z minulého X. ročníku se mylně považovala za nepřekonatelnou. Pořadatelé se připravili na 23 000 účastníků. Tak se stalo, že na všechny došlé cena nezbyla a za některými pochodníky putoval škrpál poštou. str. 21
XII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 14. května 1977 Tentokrát ze šestnácti startů šlapal opět největší počet 32 528 dálkoplazů. Do cíle z nich dorazilo 30 174. Startovalo se z Průhonic 64 km, z Čerčan 43 km, z Prahy Písnice 64 km, z Davle 50 km, z Prahy Kačerova 73 km, z Týnce nad Sázavou 43 km, z Olbramovic 24 km, z Čerčan 50 km, z Řevnic 58 km, ze Senohrab 56 km, z Milevska 54 km, pro mládež z Milevska 25 km, ze Střezimíře 28 km, z Bechyně 51 km.
Národ milovníků pěších túr, který rok co rok uprostřed jara vykročí na pochod z Prahy do Prčice, stále roste. Nedefinovatelné bylo věkové rozpětí zástupu, který zablokoval budovu ÚV ČSTV na Poříčí (lidé se prodírali ven už bez knoflíků, uvážlivější neriskovali a čekali). Zástup, který se vyléval ven na chodník a táhl se po něm 150 metrů, zástup zcela neprodyšný, z něhož se přesto dokázali procpat lidé ven na vzduch - šťastní to majitelé prčických průvodních map. Taková byla kulisa pochodu den před startem. str. 22 Prčice se změnila v Letnou, zvětšila se dvacetkrát. V ulicích čekalo na pochodníky 109 autobusů. Všechno fungovalo jako na drátku. Autobusová kyvadlová doprava, několik zvláštních vlaků, pohotové občerstvení (včetně hudby na improvizovaném parketu v parku pro pochodnické nezmary), zdravotnická služba. Málokdo se v tento podvečer mračil. Mládežníci z týnecké Jawy šli 43 km z Týnce s rozebranou motorkou. V cíli jí sestavili a odjeli na ní zpět. Z několika tras museli účastníci překonat před cílem poslední překážku, přechod přes štafle. Zvláště při tomto ročníku jsme si uvědomili, že kladný přístup domácích občanů k pochodu se projevuje i tím, že v neděli ráno bez jediného slova výzvy své městečko uklidí. K rekordnímu počtu pochodníků se přidal i rekordní počet snoubenců, kteří na MNV v Sedlci-Prčici podali žádost o uzavření manželství: Ing. Rudolf Kříženecký a Ing. Hana Hulíková z Prahy, Arnošt Voříšek a Sonja Beránková z Prahy, Jan Vojkovský a Alena Štercová z Prahy. Jako trofej si vítězové odnesli plastovou botu. jízd. Na zdravotním zajištění na průchozích punktech tras i v cíli se podílelo 52 lékařů, 142 zdravotních sester a přes 250 členů hlídek Čs. Červeného kříže." Lékař pochodu Dr. Mareček byl tohoto názoru: „Ukazuje se, že většina těch, kteří se vydali do Prčice, už našla trvalý vztah k turistice. Z toho důvodu jsme neměli ani tolik práce. V každém případě pobyt na čerstvém vzduchu v přírodě je nesmírně důležitý pro zdraví. To se nám tedy znovu potvrdilo v praxi i ve výzkumu, který jsme prováděli se skupinou dětí. Chtěli jsme vědět, jaký je vliv turistiky na jejich zdraví a proto jsme jednu skupinu po našem měřili na startu i v cíli." K nejhezčím trasám patřila bechyňská, která vedla malebným údolím Lužnice. Ale i ty ostatní pořadatelé pečlivě vybrali a vzorně je označili 5000 směrovkami. Déšť, který vyprovázel účastníky při ranním startu, mnohé doprovodil i do cíle. V podvečer se totiž obloha znovu zatáhla a na prčické náměstí se znovu spustily kapky deště. I tak přes únavu všichni, kteří dorazili do cíle, si slíbili: "Za rok opět na shledanou." Každý účastník pochodu obdržel na památku prčickou plastovou botu a pohlednici. Do cíle došlo na 28 000 turistů. XIII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 20. května 1978 Mokrá prčická sobota, tak by se dal nazvat třináctý ročník pochodu, který byl celý ve znamení deště. Neodradilo to však 29 329 dospělých, dospívajících, či dětí. Kapkám deště neunikl nikdo, kdo se vydal na trasy. Ti, kteří vycházeli na nejdelší cestu 73 km z Prahy Kačerova, nestačili ani oschnout a už se nebe zamračilo a zalilo je novou dávkou. Čtyřikrát se za ten den vytrvalci vykoupali v květnové spršce a přesto se nevzdali a všechny obtíže cesty překonali, jen aby získali ten symbolický škrpál. Další trasy vedly z Olbramovic 24 km, Milevska 25 km, Střezimíře 29 km, z Tábora 29 km, z Čerčan 48 a 50 km (odtud startovalo 7 483 účastníků), z Davle 50 km, Týnce nad Sázavou 47 km, Řevnic 58 km, Malé Hraštice 41 km, ze Senohrab 56 km, z Písku 58 km, z Průhonic 64 km, z Prahy Písnice 64 km a z Bechyně 50 km (odtud šlo 781 pochodníků). Čím blíže k cíli, tím přibývalo i svérázných průpovídek, např. „Ať je hezky nebo leje, Prčice se na nás směje," nebo „Na obzoru není fáta morgana, ale Prčice panoráma". První účastníky v cíli na náměstí vítala dechovka, o dobrou náladu se postaraly hudební skupiny z okolí. Únava z celodenního pochodu byla rázem ta tam a každý, kdo se přišel podívat, se mohl přesvědčit o tom, že „Prčice" jsou nejen důkazem fyzické zdatnosti naší mládeže, ale i velkým svátkem turistiky. Ing. Karel Kulle uvedl: "Na přípravě se podílel užší dvanáctičlenný štáb s osmi pracovními komisemi, v nichž v období příprav pracovalo dalších 72 osob. Kromě toho byl činný organizační výbor složený ze zástupců ČSTV, ze složek územních státních orgánů a z organizací Národní fronty působících v oblasti tras pochodu. Celkem 42 schůzí štábu přestavovalo přes 4 000 hodin jednání a příprav. Pořadatelství v cílovém městě zvládlo přes 350 pracovníků, organizaci dopravy zajišťovalo 25 osob, na zásobování a stravování se podílelo přes 80 lidí. Dopravu zajišťovalo 65 autobusů ČSAD, které uskutečnily přes 300 str. 23 jízd. Na zdravotním zajištění na průchozích punktech tras i v cíli se podílelo 52 lékařů, 142 zdravotních sester a přes 250 členů hlídek Čs. Červeného kříže." Lékař pochodu Dr. Mareček byl tohoto názoru: „Ukazuje se, že většina těch, kteří se vydali do Prčice, už našla trvalý vztah k turistice. Z toho důvodu jsme neměli ani tolik práce. V každém případě pobyt na čerstvém vzduchu v přírodě je nesmírně důležitý pro zdraví. To se nám tedy znovu potvrdilo v praxi i ve výzkumu, který jsme prováděli se skupinou dětí. Chtěli jsme vědět, jaký je vliv turistiky na jejich zdraví a proto jsme jednu skupinu po našem měřili na startu i v cíli." K nejhezčím trasám patřila bechyňská, která vedla malebným údolím Lužnice. Ale i ty ostatní pořadatelé pečlivě vybrali a vzorně je označili 5000 směrovkami. Déšť, který vyprovázel účastníky při ranním startu, mnohé doprovodil i do cíle. V podvečer se totiž obloha znovu zatáhla a na prčické náměstí se znovu spustily kapky deště. I tak přes únavu všichni, kteří dorazili do cíle, si slíbili: "Za rok opět na shledanou." Každý účastník pochodu obdržel na památku prčickou plastovou botu a pohlednici. Do cíle došlo na 28 000 turistů. XIII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 20. května 1978 Mokrá prčická sobota, tak by se dal nazvat třináctý ročník pochodu, který byl celý ve znamení deště. Neodradilo to však 29 329 dospělých, dospívajících, či dětí. Kapkám deště neunikl nikdo, kdo se vydal na trasy. Ti, kteří vycházeli na nejdelší cestu 73 km z Prahy Kačerova, nestačili ani oschnout a už se nebe zamračilo a zalilo je novou dávkou. Čtyřikrát se za ten den vytrvalci vykoupali v květnové spršce a přesto se nevzdali a všechny obtíže cesty překonali, jen aby získali ten symbolický škrpál. Další trasy vedly z Olbramovic 24 km, Milevska 25 km, Střezimíře 29 km, z Tábora 29 km, z Čerčan 48 a 50 km (odtud startovalo 7 483 účastníků), z Davle 50 km, Týnce nad Sázavou 47 km, Řevnic 58 km, Malé Hraštice 41 km, ze Senohrab 56 km, z Písku 58 km, z Průhonic 64 km, z Prahy Písnice 64 km a z Bechyně 50 km (odtud šlo 781 pochodníků). Čím blíže k cíli, tím přibývalo i svérázných průpovídek, např. „Ať je hezky nebo leje, Prčice se na nás směje," nebo „Na obzoru není fáta morgana, ale Prčice panoráma". První účastníky v cíli na náměstí vítala dechovka, o dobrou náladu se postaraly hudební skupiny z okolí. Únava z celodenního pochodu byla rázem ta tam a každý, kdo se přišel podívat, se mohl přesvědčit o tom, že „Prčice" jsou nejen důkazem fyzické zdatnosti naší mládeže, ale i velkým svátkem turistiky. Ing. Karel Kulle uvedl: "Na přípravě se podílel užší dvanáctičlenný štáb s osmi pracovními komisemi, v nichž v období příprav pracovalo dalších 72 osob. Kromě toho byl činný organizační výbor složený ze zástupců ČSTV, ze složek územních státních orgánů a z organizací Národní fronty působících v oblasti tras pochodu. Celkem 42 schůzí štábu přestavovalo přes 4 000 hodin jednání a příprav. Pořadatelství v cílovém městě zvládlo přes 350 pracovníků, organizaci dopravy zajišťovalo 25 osob, na zásobování a stravování se podílelo přes 80 lidí. Dopravu zajišťovalo 65 autobusů ČSAD, které uskutečnily přes 300 XIV. ročník Pochodu Praha - Prčice, 19. května 1979 Tento ročník dostal do vínku překrásné počasí. I to způsobilo, že na starty dvaceti tras se vydal dosud největší počet pochodníků 35 131. Šlapalo se z Kačerova 73 km, z Písnice 64 km, z Průhonic 64 km, z Řevnic 58 km, z Písku 57 km, ze Senohrab 56 km, z Milevska 54 km, 41 km a 25 km. Na těchto startech odstartovalo 4151 turistů. Dále z Davle 50 km, z Čerčan 50 a 43 km, kde se prezentovalo 7 376 turistů. Z Bechyně 50 km, z Týnce nad Sázavou 45 km, z Malé Hraštice 41 km, ze Střezimíře 29 km, z Olbramovice 24 km šlapalo 4 238 a z Tábora 29 km 2 249 převážně dětí.
V řadách účastníků putoval z Malé Hraštice i předseda ÚV ČSTV Antonín Himl. Baso Rachman z Indonézie se tohoto pochodu zúčastnil potřetí. V nepřehledném zástupu, který se valil dlouho do noci do Prčice, by se asi nejvíc napočítalo str. 24 mladých lidí od patnácti do pětadvaceti let. Právě oni dodávali pochodu jeho neopakovatelnou svěží a veselou náladu. Právě díky jim byl znovu překonán rekord v počtu účastníků. Odměnou všem byla plastová bota. Uznání si zasloužil především štáb pochodu, který již počtrnácté vedl Ing. Karel Kulle, který prohlásil: ..."Účast v žádném případě nechceme omezovat. Musíme stále zkvalitňovat pořadatelské a technické zázemí. Věřím, že když věhlas tohoto pochodu přiláká někdy ještě více lidí než letošních 35 131, dokážou se s tím stejně dobře všichni pořadatelé vyrovnat". XV. ročník Pochodu Praha - Prčice, 17. května 1980 Tento ročník se stal nejmasovější jednorázovou akcí. Rok od roku účast na pochodu stoupá. Příkaz „Jdi do Prčic" se v turistické interpretaci odrazil v desetitisícových zástupech. Po 22 trasách šlapalo z Prahy do Prčice a odjinud 35 173 turistů. Za dobrou náladou, za legrací (vždyť se jde do Prčice!), ale i za aktivním pohybem, za poznáním obsahově bohatých tras. Organizace je promyšlená. Dříve se lidé posílali do Prčic a najednou si uvědomí, že Prčice opravdu existuje, diví se, že je to docela příjemné městečko s milými lidmi. Odměnou byl kovový odznak.
Rekordní účast způsobila, že diskuse o pochodu získala téma - PRČICE ANO ČI NE? Pro omezení rozsahu pochodu se vyslovili především ti, kteří ho sami nikdy nešli. Opačného názoru byl Ing. Karel Kulle, vedoucí štábu pochodu. Zorganizovat pochod do Prčice je velkou školou pro pořadatelský sbor. Z dobrovolných funkcionářů nám vyrůstají špičkoví pořadatelé. Projevuje se spolupráce všech složek Národní fronty s tělovýchovnou organizací. Díky pochodu Praha-Prčice vznikly desítky dálkových pochodů, dnes neodmyslitelná forma turistiky. Stovky těch, kteří se pochodu několikrát zúčastnili, se časem daly i na běhy mimo dráhu. str. 25 XVI. ročník Pochodu Praha - Prčice, 16. května 1981 Říká se, že všechny cesty vedou do Říma, ale u nás platí, že všechny cesty při nejpopulárnějším vytrvaleckém pochodu vedou na prčické náměstí. Startovalo se z dvaceti tras. Z Prahy - Jižního Města 70 km šlapalo 677 lidí, ze Zbraslavi 64 km 98, z Příbrami 56 km a z Čerčan 55 km 1277 dohromady, z Davle 50 km 2596, z Malé Hraštice 43 km 1139, z Týnce nad Sázavou 42 km 2248, z Milevska 40 km 1305, z Tábora 29 km 3838, z Krásné Hory 26 km 1765, z Milevska 25 km 2492, z Olbramovic 25 km 6593 a z Votic 25 km 3401 turistů. Celkem 35 732 turistů, o 559 více než loni. A toto je dosud rekordní účast na pochodu, číslo, které od roku 1981 odolává.
str. 26
Pět Švédů si zvolilo trasu z jihočeského města Veselí nad Lužnicí. O pochodu se dozvěděli až v rakouském Linci. Neváhali a zajeli na start do Veselí nad Lužnicí, aby si potom vyšlápli s mladými i desítkami dědečků a babiček, kteří chtěli vnoučatům ukázat, že také ještě něco vydrží. „Jel jsem před čtyřmi lety náš populární lyžařský Vassův běh, ale Prčice si dovolím k němu přirovnat", tvrdil Kent Stromberg, student medicíny z Uppsaly. Jeho slova jsou pouhým dokreslením, drobným přispěním do celé mozaiky dojmů, nápadů a vtipných přirovnání, které se mohou na padesátikilometrové trase zaslechnout. Odměnou pochodníkům byl plastový štít. str. 27 XVII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 15. května 1982 Celkem 21 startů měl XVII. ročník dálkového pochodu z Prahy do Prčice, ale i odjinud. 70 km - Praha - Jižní Město (konečná stanice metra), 64 km Praha - Zbraslav (zámek), 59 km Písek (Palackého sady), 58 km Veselí nad Lužnicí (sportovní hala), 58 km Příbram (náměstí Pionýrů), 55 km Čerčany (hřiště), 55 km Pacov (sokolovna), 50 km Davle (žel. stanice), 50 km Bechyně (stadion), 43 km Malá Hraštice (žel. stanice), 42 km Benešov (u sokolovny), 42 km Týnec nad Sázavou (kult. dům), 40 km Milevsko (sokolovna), 35 km Mladá Vožice (náměstí), 35 km Sezimovo Ústí (stadion), 29 km Střezimíř (žel. stanice), 29 km Tábor (Žižkovo nám.), 28 km Krásná Hora (náměstí), 25 km Milevsko (sokolovna), 25 km Olbramovice (žel. stanice) a 25 km Votice (náměstí).
Celkem vystartovalo 31 847 turistů pro bílou plastikovou botičku. Pořádný ruch zažili pořadatelé nejen v cíli, ale i na některých startech. Pod náporem pochodníků se prohýbalo město Votice. Vedly odtud dvě pětadvacetikilometrové dětské trasy. Z náměstí vykročilo 4 030 pochodujících, z vlakového nádraží, kam byla přeložena olbramovická trasa, dokonce 6 608 lidí. Ze startovních míst pro dospělé byl nejnabitější Benešov - na 42 km se vypravilo 3 372 turistů. Z Týnce nad Sázavou 42 km - 2 064 turistů. Tomuto ročníku počasí přálo, svítilo jarní sluníčko. Pořadatele potěšilo, že oproti minulým letům ubylo těch, kterým kilometry dělaly velké problémy, že přišli lidé rozumnější, kteří dovedli odhadnout své síly. Sedmdesátiosmiletá Kateřina Matoušková z Neustupova, která absolvovala 25 km a ještě dobrých 25 km zpět do Neustupova, dala každému správný recept: „Po celý rok se má rajzovat." Botičky, které si jako trofej odnesli pochodníci z cíle, nebylo (a nebude) možno koupit. Mají cenu zdravého pohybu. Když autobusy odvážely účastníky na nádraží Heřmaniček a odtud jel každých 40 minut vlak do Prahy, obsahovaly dojmy více spokojenosti než čehokoli jiného. A obsahovaly samozřejmě vyslovené i nevyslovené přání: Na shledanou za rok. str. 28 XVIII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 14. května 1983 Jak to znělo oficiálně? „Výbor Svazu turistiky Městského výboru Československého svazu tělesné výchovy v Praze pod záštitou deníku Československý sport, ve spolupráci s orgány a složkami v Sedlci - Prčici a orgány a složkami Národní fronty Středočeského kraje, Jihočeského kraje uspořádaly XVIII. ročník pěšího pochodu Praha-Prčice, ale i odjinud." Po jednadvaceti trasách se pro žlutý škrpál vydalo 28 755 pochodníků.
Nový byl i start na nádraží ve Voticích (24 km). Zrušen byl start v Čerčanech. I když tento ročník co do počtu účastníků poněkud zaostal za předchozími, zcela splnil představy o masovém pochodu. Organizovaní a neorganizovaní turisté znovu prokázali, že jim jde nejen o aktivní pohyb na zdravém vzduchu, ale i o ochranu přírody. Největší zájem byl o kratší trasy do 30 km. Trasu z nádraží ve Voticích zvolilo 6 640 účastníků, z votického náměstí se jich na trasu o délce 25 km vydalo 3 788. Z Tábora vyrazilo na prčické náměstí 3 804 pochodníků, z Benešova (42 km) 2 231 a z Týnce nad Sázavou 1 297. Ze Zbraslavi, odkud se šlo 64 km, se do Prčice vydalo jen 40 fyzicky zdatných turistů. Pořadatelé se pro všechny snažili připravit co nejlepší podmínky. Doprava na starty byla posílena, v cíli čekala pochodující nejen tradiční botička, ale i veškeré potřebné zajištění. Bez problémů fungovala doprava zpět. Vzhledem k tomu, že se vydařilo i počasí, vládla všude dobrá atmosféra. A jaký byl hit tohoto ročníku? Nepochybně písnička „Já už jdu, jdu, jdu...". str. 29 XIX. ročník Pochodu Praha - Prčice, 19. května 1984 Za příjemného jarního počasí se vydalo na cestu 24 289 pochodníků, turistů organizovaných i neorganizovaných, kteří znovu dokázali, že tento podnik nemá co do účasti ani rozsahu obdoby v celé Evropě. Pro plastovou botičku došli skoro všichni. Ing. Václav Čichovský z Benešova: „Šel jsem i první ročník. Lilo jako z konve. Nejhezčí zážitek byl pro mne, když bylo horko a děvčata se koupala nahoře bez. Pochod jsem šel několikrát. Jako značkař šlapu kilometry a každé tři roky obnovujeme značky pro dobrou orientaci k cíli tohoto pochodu".
XX. ročník Pochodu Praha - Prčice, 18. května 1985 Pamětníci jen nevěřícně kroutili hlavou nad počasím - takové nepamatovali. Pršelo již od pátku, kdy organizátoři dokončovali značení 21 tras. Hustý liják nepovoloval ani v sobotu, kdy se jubilejní XX. ročník pochodu uskutečnil. Škarohlíd mávne rukou, protože účast na tomto pochodu byla nejmenší za posledních deset let. Kdo tento nečas zažil, s uznání smekl před těmi, kteří se nezalekli rozblácených cest. Šlapalo 15 866 promoklých, unavených, ale šťastných lidí. Na nejdelší trasu 70 km z Prahy-Jižního města se vydalo 286 startujících, 64 km z Prahy Zbraslavi absolvovalo jen 25 zájemců. V kategorii prčických pochodů náročných šlo z Příbrami (59 km) 142 lidí, padesátku z Davle 492 a z Bechyně 136. Na méně náročných trasách pro dospělé se zřejmě počasí podepsalo nejvíc - účast nikde nepřesáhla tisícovku turistů. Z Čerčan (48 km) šlo 275 lidí, z Benešova (45 km) 414, z str. 30 Malé Hraštice (43 km) 239, z Týnce nad Sázavou (42 km) 473, z Milevska (40 km) 284, ze Sezimova Ústí (35 km) 220 a z Mladé Vožice (32 km) 230.
Co do účasti vedly suverénně dětské trasy: Tábor (29 km) 1498, Krásná Hora (28 km) 912, Votice-náměstí (25 km) 2863, Milevsko (25 km) 1284, Votice - nádraží (23 km) 4256 a Střezimíř (22 km) 878. Pro pochodníky to byla opravdu náročná zkouška. Ale i takový nečas patří k přírodě a pořádný turista se na něj nesmí ohlížet. Každý, kdo došel, překonal sám sebe. Toho bahna bylo zejména před cílem trochu moc. I když obětaví pořadatelé měli jako vždy vše pečlivě připraveno, jejich plány i záměry mnoha pochodníků zmařil hustý vytrvalý déšť. I tak byl počet účastníků pochodu úctyhodný. Byly to uplakané Prčice. Jubilejní spartakiádní pochod se poprvé konal pod záštitou Československého mírového výboru. XXI. ročník Pochodu Praha - Prčice, 17. května 1986 Pořadatelé byli připraveni uvítat větší počet turistů, ale ranní déšť tisíce milovníků pochodu opět přesvědčil, že bude lépe zůstat doma. Jenže dopoledne se vyčasilo, mlha stoupla a sluníčko se chvílemi vyklonilo z mraků. Kdo se nechal odradit deštěm, udělal chybu. A jaký byl pochod? Stejně bezvadně připravený, podmanivý pohádkovými kulisami typicky české krajiny. Prčické náměstí v tento den připomínalo trh. Krámky nabízely ovoce, cukrovinky, plakáty, suvenýry. Tím nejvyhledávanějším se stal prčický klobouk. str. 31 Na pět set organizátorů zajišťovalo tento ročník. Získat plastikovou žlutou botičku se pokusilo celkem 17 640 pochodníků.
XXII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 16. května 1987 Tak jako v předešlém ročníku přišel opět prudký déšť a bylo mokro. Kdo chtěl vidět nejvíce promáčených a zablácených bot pohromadě, tomu stačilo podívat se odpoledne do Prčice. Vytrvalý déšť od ranních hodin přetvořil putování ve vytrvalé brouzdání v kalužích a mokřinách. Přes nepřízeň počasí vyrazily tisíce vyznavačů pěšího pohybu vstříc Prčici po jednadvaceti trasách, měřících od dvaadvaceti do sedmdesáti kilometrů. Putovalo se také po čtyřech cykloturistických a třech mototuristických trasách. Na tu nejdelší trasu z Prahy Jižního Města 70 km vyrazilo 257 turistů. Nejvíce turistů vyšlo po dvou trasách z Votic a to kolem šest a půl tisíce. Z Malé Hraštice 43 km si též vyšlápli Ivana Zamrazilová a Václav Březina. Proč oni chodí do Prčic? Asi proto, že se šlapou na začátku jara, že jsou tak známé, pro jejich atmosféru. „Hecíři" si vzali za své zpříjemnit účastníkům nejen dobu pochodu, ale tentokrát poprvé i při šlápotách v Prčici. Vymysleli soutěž s názvem „Prčická čítanka". Na cestě ze Střezimíře měli soutěžící za úkol vyřešit sedm úkolů, většinou zodpovědět otázky z místopisu. str. 32 Zopakovala se také akce vynalezená Karlem Kullem v minulém ročníku. Pod názvem „Kniha rekordů" se soutěžilo v nejrůznějších ptákovinách - hodu botou, skoku pozpátku, skoku z místa. Soutěž pro všechny váhové kategorie konaná v cíli na prčickém náměstí si rychle získala oblibu. O turisty bylo dobře postaráno. Do výchozích startuje dopravila řada zvláštních vlaků, na trasách byl připraven dostatek občerstvení. Stejně tomu bylo i v cíli pochodu na náměstí v Prčici, kde všechny, kteří se vyrovnali s nástrahami tras, deštivým počasím i vlastní únavou, čekala nejžádanější turistická trofej - prčický škrpálek, tentokrát červený. XXIII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 21. května 1988 Pořadatelé pochodu sice vstávali s nejistotou, protože páteční nepříznivé počasí vzbuzovalo oprávněné obavy o účast. Ukázalo se však, že se strachovali zbytečně. Pod zataženou oblohou a v nepříjemném chladném větru putovalo po 21 dobře vyznačených trasách celkem 17 549 turistů. Z pražského Hlavního nádraží odjelo mezi pátou a devátou hodinou 11 vlaků směrem na Benešov. Dokonce i rychlíky stavěly v místech startu v Bystřici u Benešova, Voticích a Střezimíři. Na starty pochodu mířilo i množství autobusů. V Praze se z Jižního Města vydalo 191 turistů na 70 km trasu. O páté ráno odstartovala 64 km dlouhá trasa ze zbraslavského zámku, ale vyšlo odtud jen 43 zájemců. Z votického nádraží ČSD 23 km se rozhodlo zdolat trasu na 4400 pochodníků nejrůznějšího věku. Tradiční heslo pochodu „Za zdravím a veselím do přírody" našlo i v tomto ročníku mezi pochodníky odezvu. A tak vedle pochodujících indiánů a zálesáků bylo možné vidět i středověké bojovníky stejně jako turisty s trakařem opatřeným výstražnou značkou „Nejvyšší povolená rychlost 80 km". Do Prčice mířilo po čtyřech trasách i 422 cykloturistů a 485 mototuristů. Major Josef Křížek z Veřejné bezpečnosti řekl novinářům: „Staráme se především o klid, pořádek, bezpečnost turistů. V poslední době jsme měli minimum problémů. K dispozici máme i vrtulník, což umožňuje dokonalý přehled po trasách". Pochod pořádaný v rámci oslav 100 let turistiky se určitě vydařil. Do Prčice dorazila drtivá většina jeho opravdových příznivců. Ti poslední až těsně před závěrem, před dvacátou hodinou, ale přece. Ke klesajícímu počtu účastníků se vyjádřil Ing. Karel Kulle v deníku Rudé právo: "Podle našeho odhadu bude tento počet, který je téměř polovinou rekordní účasti z roku 1981, v budoucnu ještě mírně klesat. Pochod Praha - Prčice totiž nemá žádnou prioritu a naopak jsme zastánci toho, aby se i v tento termín konalo pochodů víc a nedocházelo tak na jednom místě k přílišné koncentraci turistů." str. 33 XXIV. ročník Pochodu Praha - Prčice, 20. května 1989 Po čtyřech deštivých letech přivítalo v sobotu 24. ročník „Pochodu Praha - Prčice, ale i odjinud" krásné letní počasí.. Na start dvaceti různě náročných tras přišlo 19 862 turistů. Přišli si vyzkoušet své síly a současně vykročili do druhého století organizované turistiky na území Československa. Od časného rána vyjelo čtrnáct mimořádných vlaků z Hlavního nádraží v Praze. Vyjely i desítky autobusů, aby odvezly pochodníky do startovacích míst. Na trasy postupně vyráželi jednotlivci a skupiny organizovaných i neorganizovaných turistů všech věkových kategorií. Zejména na kratších tratích do třiceti kilometrů byly často vidět rodiny, v nichž měly zastoupení všechny věkové kategorie. Všude panovala dobrá nálada, kterou nezkazil ani sem tam nějaký puchýř či odřená pata. V odpoledních hodinách se plocha náměstí v Prčici začala zaplňovat příchozími. Čekalo je občerstvení, odpočinek po odšlapaných kilometrech, ale především modrý škrpál. K odstranění únavy vyhrávala dechová hudba, všude bylo cítit plno dobré nálady a radosti z vítězství nad kilometry. Téměř tisícovka turistů šlapala trasu 28 km z Krásné Hory. Z Jižního Města 70 km vykročilo 189 turistů. Ze dvou tras pro cykloturisty se vydalo 311 cyklistů. Z Votic z náměstí 25 km 3 225, z nádraží 23 km 4 447 až Tábora 29 km 2 825 turistů. Dobře fungující doprava odvážela spokojené účastníky na nádraží do Heřmaniček. XXV. ročník Pochodu Praha - Prčice, 19. května 1990 Celkem 13 472 turistů se přišlo zapsat na osmnáct startů dvacátého pátého ročníku. Mezi nimi bylo i 273 cykloturistů. Tentokrát byly zrušeny starty v Mladé Vožici a Malé Hraštici. Ke startům vyjelo celkem 18 posilových vlaků. Z Prahy Jižní Města 70 km vykročilo 163 těch nejodvážnějších. Na startech byli i turisté 3 Rakouska, Nizozemí a USA. Nejoblíbenější třiadvacítka z votického nádraží přivítala 3 133 účastníků, naopak na čtyřiašedesát kilometrů ze Zbraslavi se jich vydalo jen 15. Jedna i nejkrásnějších tras 59 km je z Příbrami. Trasa je náročná, ale nádherné výhledy do kraje jsou balzámem na duši. Jeden z častých účastníků pan Jiří Voldán z Vlašimi se v cíli svěřil: „Prčice šlapu obzvlášť rád. Nejdříve jsem chodil s partou kamarádů, nyní s rodinou. Po trase i v cíli je prima legrace. Vždy se těším na další ročník". Nálada na trasách i v cíli pochodu potvrdila jeho právo na další existenci. Pochod není zrovna levná záležitost, předstartovní příprava přijde na 130 - 150 tisíc Kč, sama realizace na dalších 70 - 80 tisíc Kč. Proto také podražilo startovně a to z pěti na deset korun. Počasí se vydařilo a tak ke spokojenosti všech nechybělo nic. V parku v Prčici vyhrávala pro účastníky pochodu kapela. Odměnou byla plastová botička, pro mnohé zvláště těžce získaná. str. 34 XXVI. ročník Pochodu Praha - Prčice, 18. května 1991 Po listopadové revoluci zájem o pochod poněkud opadl. V roce 1991 se na startech prezentovalo po sedmnácti letech méně než deset tisíc turistů. Přesně 9 799. Startovalo se na třinácti trasách a to 70 km Praha Jižní Město, 59 km Příbram (náměstí Pionýrů), 48 km Benešov (sokolovna), 42 km Týnec nad Sázavou (kulturní dům), 41 km Solenice (u můstku), 40 km Milevsko (sokolovna), 32 km Bystřice u Benešova (nádraží), 28 km Krásná Hora (náměstí), 25 km Votice (náměstí), 25 km Milevsko (sokolovna), 25 km Petrovice u Sedlčan (sportovní hřiště), 23 km Votice (nádraží) a 22 km Střezimíř (nádraží). Hlavním pořadatelem byl odbor KČT Praha-Prčice, který vznikl tento rok z řad dosavadních pořadatelů pochodu, z odboru turistiky MV ČSTV Praha. Již před rokem se organizátoři pochodu rozhodovali, zda ve změněných podmínkách budou pokračovat v jeho organizaci. Zvítězilo ANO. Odměnou těm, kteří došli, byla fialová plastová botička. V tomto roce odsouhlasilo obecní zastupitelstvo změnu názvu náměstí v Prčici na Vítkovo náměstí. Vítkovo náměstí je jako cíl pochodu již mezi turisty také pojmem. XXVII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 23. května 1992 Klub českých turistů Praha-Prčice připravil i tentokrát celkem třináct tras, na které se dostavilo 8141 účastníků, aby zdolali trasy od 22 až po 70 km do cílového městečka Prčice pro zelenou plastovou botičku. Účastníkům přálo počasí, od rána svítilo sluníčko. Největší účast byla na startu z Votic železniční stanice 23 km. Zapsalo se tu 2 318 turistů. Z Votic náměstí šlo 25 km l 852 lidí. Na nejdelší trasu z Prahy Jižního Města 70 km si vyšláplo 147 těch nejzdatnějších. Nejmenší zájem byl o trasu 41 km ze Solenic, odkud vyšlo jen 18 pochodníků. V odpoledních hodinách v okolí Prčice několikrát zahřmělo. Na náměstí spadlo pár kapek deště, ale nikomu to nevadilo. O dobrou náladu se odpoledne starala amatérská kapela na náměstí a na parketu v zámeckém parku se při rockové hudbě tančilo. Jeden z absolventů pochodu pan Z. Zub z Červeného Újezda se svěřil: „Již v šedesátých letech jsem chodil ty delší trasy. Když jsem se oženil, přišla rodina a tak jsem se dal na krátké trasy, zaučoval jsem syny. Doufám, že jednou budou šlapat Prčice také se svojí rodinou." str. 35 XXVIII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 15. května 1993 Na deset tras se vydalo 8008 vytrvalců, které neodradily ani dešťové přeháňky. Nejvíce turistů se již tradičně sešlo ve Voticích. Z nádraží 23 km startovalo 2 572 účastníků a z náměstí 25 km 1726. Trasu z Prahy Jižního Města 70 km si vybralo 114 nejvytrvalejších. Nejmenší účast byla tentokrát na trase 40 km z Milevska - jen 67 pochodníků. Pro oranžovou plastovou botičku si došel i premiér české vlády Václav Klaus. Jako vždy dobrá nálada a veselí vládlo po trasách i v cíli. „Pochod do Prčice chodím léta. Nejdříve s partou, potom s rodinou. Když dovolí zdravotní stav a zaměstnavatel, nevynechám příležitost se protáhnout, ale především si popovídat s desítkami známých, kteří rok co rok též šlapou do bájné Prčice". Tolik pan Jiří Vol-dán z Vlašimi.
XXIX. ročník Pochodu Praha - Prčice, 21. května 1994 A opět se národ turistů dočkal svátku v podobě pochodu Praha - Prčice ale i odjinud. Pořadatelé z Klubu českých turistů Praha -Prčice přichystali celkem devět tras od 22 km do 70 km. Na starty se dostavilo 7715 účastníků. Největší účast byla opět z votického nádraží - na trasu 23 km vyšlo 2 037 zájemců. Z votického náměstí (25 km) jich odstartovalo dalších l 960 a ze Střezimíře (22 km) 1 480. Ze startu nejdelší trasy 70 km z Prahy-Jižního Města odstartovalo 167 těch nejodvážnějších vytrvalců. Mezi prvními odstartoval na tuto nejdelší trasu též ministr dopravy str. 36 české vlády Jan Stráský. Na trasu nejdelší vyrazil již po čtrnácté, Prčice šel po čtyřiadvacáté. Celou trasu 70 km nedošlo jen pět účastníků. Z votického náměstí (25 km) si vyzkoušel trasu ministr financí Ivan Kočárník s rodinou. Parašutisté jsou ti, co vyznávají deštník. „Já na něj nedám dopustit", přiznává v cíli František Pillmayer, jednašedesátiletý důchodce z Ostrova nad Ohří. „Pláštěnka se lepí a všechno pod ní vlhne". Tento muž vlastní diamantový odznak Klubu českých turistů za 10 000 pěších kilometrů. Do cíle došel po necelých čtrnácti hodinách mezi prvními naprosto svěží. Má své tempo šest kilometrů za hodinu. Ani po létech pochod neztratil nic na své oblíbenosti. Svědčí mimo jiné dopis, který byl doručen na radnici v Sedlci-Prčici: „Máte kolem města jedinečnou krajinu. Nenechte si jí do budoucna zkazit ani dálnicí ani velkopodnikem. Udržujte v rovnováze malopodniky a zemědělství. Omezte nadbytečnou těžbu v okolních lesích. Přeji Vám, aby krása krajiny nezmizela neuváženým rozhodnutím". Poutník pochodu Praha-Prčice. Odměnou byl červená plastová bota.
str. 37 XXX. ročník Pochodu Praha - Prčice, 20. května 1995
Tři měsíce před kulatým výročím pochodu jsem se sešel s panem Františkem Veselým (Robinem), vedoucím oddílu turistiky Tatranu Sedlčany, abych se pokusil zajistit start s pomocí místních turistů. Start třicátého ročníku měl předehru o den dříve. Na stadionu v Sedlci-Prčici v kulturní místnosti TJ Sokol se sešli účastníci a organizátoři I. ročníku ze Sedlce-Prčice a blízkého okolí. Vzpomínalo se nad dokumentací, magnetofonovými nahrávkami, se společnou zábavou a tancem. Ideální počasí pro turisty dálkoplaze uvítalo na deseti startech celkem 8321 účastníků. Nejvíc se jich opět shromáždilo na náměstí ve Voticích (start trasy 25 km) - 2495, ze Sedlčan šlo 25 km 515 osob, z Petrovic 25 km 264, z Prahy Jižního města 70 km 196 turistů. Start cyklotrasy byl v 8.00 hod. z Prahy 4 Vídeňské úl. (Betáň). Nejen z těchto startů spěchali turisté pro zlatou plastovou botičku. XXXI. ročník Pochodu Praha - Prčice, 18. května 1996 Krásné počasí přilákalo na deset startů celkem 8 799 účastníků. Největší zájem byl o trasu z Votic nádraží ČD 23 km, 2365 turistů. Z Votic náměstí 25 km 2012, ze Střezimíře 22 km 1998, ze Sedlčan 590 turistů. Nejdelší trasu z Prahy - Jižního města 70 km, kde se odprezentovalo 217 účastníků. Nejmladší účastnicí pochodu byla osmiměsíční Evička Klášterková. Zatím neumí chodit a tak jí nesli na zádech do Prčice rodiče. Nejstarší účastnicí byla 83 létá paní Věra Zoulková, která šlapala 25 km ze Sedlčan. Nejstarším účastníkem z mužů byl pan František Kadeřábek 88 let, který si vyšlápl na trasu 22 km ze Střezimíře. V cíli byl vřele uvítán. Firma Pharmaton v cíli pochodu podávala ovoce a prezentovala se ochutnávkou svých výrobků - léků proti únavě a stárnutí. Všichni, kteří tento ročník pochodu došli, obdrželi oranžovou plastovou botičku, symbol pochodu a pochvalu za své vzorné chování. Pan Ivan Pacner z Prahy má zvláštní zážitek na celý život, když viděl, jak si děvčata u potoka ošetřovala zkrvavělé nohy. On, sám dobře trénovaný má na toto nezkušené mládí svůj názor. str. 38
Byl od prvopočátku vedoucím štábu pochodu Praha-Prčice, o jehož rozvoj má nepopiratelně největší zásluhy. Je namístě, že nejdelší trasa pochoduje nazvána jeho jménem. Od 30. září 1994 byl čestným občanem města Sedlec-Prčice. Je pohřben v Praze na Vinohradském hřbitově. XXXII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 17. května 1997 Na nejdelší trasu 70 km z Prahy metro Háje se ti nejzdatnější a nejodvážnější scházeli již před pátou hodinou ranní. „Vždyť každý kilometr, který zdoláme, než začne pražit slunce, bude k dobru", pronesl na startu starší pán, který měl zřejmě dostatek zkušeností. A měl pravdu. K desáté hodině bylo již nesnesitelné horko. Jen vůle a trénovanost dávaly naději na stoprocentní úspěch. Na nejdelší trasu si vyšláplo 176 turistů. Na trasu ze Sedlčan (25 km) se jich vydalo 642. Nejvíce účastníků bylo tradičně na trasách z Votic náměstí 25 km a Votic nádraží ČD 23 km. Následovala Střezimíř, trasa 22 km. Na deseti startech se shromáždilo celkem 9 696 turistů. Spokojenost v cíli a radost z vítězství nad kilometry byly veliké. Vítězové obdrželi tatranku a zelenou plastovou botičku. Spokojen byl i předseda Klubu českých turistů Praha - Prčice Otmar Krejčí, který se na organizaci pochodu podílí již 22 let. Pan Jaroslav Formánek z Minic u Kralup šlape Prčici již řadu ročníků se svou partou. I když se značně přiblížil k hranici důchodového věku, rád vzpomíná na své první Prčice. Vydal se s kamarády bez tréninku a to na 50 km. Pochod dokončil, ale druhý den nemohl ani z postele. Nyní chodí nejen Prčice. Pro jeho tělo je pohyb radost. Rok 1997 uvedl náš pochod do vědy. Paní Dana Bakošová si ho vzala za předmět své diplomové práce na katedře sociologie FF UK v Praze. Její práce má název Dálkové pochody jako sociologický jev (nástin problematiky pochodu Praha - Prčice). str. 39 XXXIII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 23. května 1998 Celkem 10 178 turistů - někteří v doprovodu psů, jiní na kolech - se vydalo do přírody z deseti startů, aby získali světložlutou plastovou botičku. Mezi účastníky nechyběl již tradičně Václav Klaus, předseda ODS, který šlapal 25 km z Votic náměstí a předseda Unie svobody Jan Ruml. Ten šel se svými příznivci ze Sedlčan 22 km. Do cíle dojela skupina vozíčkářů, kteří startovali z Votic náměstí 25 km. Na invalidním vozíku dojel do cíle pan Jiří Jiroutek, který poháněl svůj vozík rukama 70 km z nejdelší trasy z Prahy. Klobouk dolů! „Zasvé vzaly po cestě dva páry rukavic, ale dokázal jsem to", zdůraznil na závěr. Nejvíce lidí startovalo z Votic náměstí 25 km, 2 552, z nádraží ČD Votice 23 km 2364, ze Střezimíře 22 km 1985, z Milevska 27 km 970, ze Sedlčan 22 km 728, z Tábora 31 km 647, z Týnce nad Sázavou 42 km 273, z Prahy 70 km 262, z Bystřice u Benešova 35 km 230 a Petrovic u Sedlčan 25 km 167 turistů. „Oprostili jsme pochod od všech doprovodných zábavných akcí a soustředili se výhradně na sportovní náplň pochodu, jenž je i tak finančně velmi nákladný", zdůraznil předseda KČT Praha - Prčice pan Otmar Krejčí, který je od roku 1997 hlavním organizátorem pochodu po zesnulém Ing. K. Kullovi. Chladnější počasí přálo pochodníkům i když především začátečníkům se puchýře nevyhnuly. XXXIV. ročník Pochodu Praha - Prčice, 22. května 1999 V ranních hodinách bylo chladné počasí a hustá mlha. Na startu 70 km v Praze Hájích říká student, že jde hlavně o to, dokázat si, že člověk ještě není lempl. Za Týncem nad Sázavou se mlha zvedá, objevují se první sluneční paprsky. Z Týnce 42 km vyrážejí turisté z Litoměřic, z Tábora i z Moravy. Cestou ztěžuje život pochodníků veliké horko. Kilometry se prodlužují, kopečky jsou strmější. Vůle však zůstává. Starší jedinci jdou ve velkém tempu, mladíci se spíše plouží. Jeden z nich říká: „My sotva jdeme a důchodci nás předbíhají. Jsou to terminátoři!" V odpoledních hodinách se spustil liják. Ti, kteří si pospíšili, tentokrát vyhráli i nad počasím. Pan Vladimír Slezák, jeden z organizátorů pochodu říká: „Pořádání pochodu stojí kolem 180 tisíc Kč. Je to stále a stále náročnější". Na nejdelší trasu Karla Kulleho (70 km) z Prahy - metro Háje si vyšláplo 270 těch nejodvážnějších. Z Týnce nad Sázavou 42 km odstartovalo 272, z Bystřice 35 km 421, z Tábora 31 km 625, z Votic žel. stanice 23 km 2 880, z Votic náměstí 25 km 2 370, z Milevska 27 km 903, z Petrovic 25 km 237, ze Střezimíře 22 km 1915 a ze Sedlčan 22 km 862 turistů. str. 40 XXXV. ročník Pochodu Praha - Prčice, 20. května 2000 Četné přeháňky doprovázely pochodníky, kteří se vydali na trasy pochodu od 22 km do 70 km. Celkem 11 tras připravili pořadatelé z Klubu českých turistů Praha - Prčice, na kterých se odprezentovalo 12 556 turistů. To byl nárůst o 1800 lidí oproti minulému roku. Účastníci si pochvalovali to, že po trasách bylo dostatek stánků s občerstvením. Během pochodu nezaznamenali pořadatelé větší problém. Organizace včetně dopravy na železnici fungovala bez potíží. Pouze několik pochodníků nezaznamenalo přesun startu trasy z nádraží ve Voticích na nádraží do Olbramovic. Na nejdelší trasu Karla Kulleho z Prahy metra Háje 70 km vyrazilo 325, z Týnce nad Sázavou 42 km 392, z Bystřice u Benešova 35 km 397, z Tábora 31 km 697, z Milevska 31 km 231, kratší trasu z Milevska 27 km 690, z Votic náměstí 4 328, z Petrovic u Sedlčan 23 km 909, z Olbramovic 23 km 1951, ze Sedlčan 23 km 909 a ze Střezimíře 22 km 2400 turistů. Ti, kteří pochod zdárně dokončili, obdrželi v cíli zaslouženou plastovou botičku, tentokrát stříbrnou. XXXVI. ročník Pochodu Praha - Prčice, 19. května 2001 Deštivé počasí nevadilo - na jedenácti startovních místech se sešlo 13 182 turistů. Na trasu Karla Kulleho Praha metro Háje se prezentovalo 327 těch nejodvážnějších. Z Týnce nad Sázavou 42 km odstartovalo 371 turistů. Na startu v Bystrici u Benešova 35 km dalších 431. Z Milevska 40 km 200. Z Tábora 30 km 812, z Petrovic u Sedlčan 25 km 184, z Olbramovic 23 km 1903, z Milevska 25 km 790, ze Sedlčan 23 km 1377, ze Střezimíře 22 km 2755 turistů. Již tradičně nejvíce šlapalo 25 km z Votic náměstí a to 4 032 turistů.
str. 41 XXXVII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 18. května 2002 Klub českých turistů Praha-Prčice připravil dvanáct tras. České dráhy vypravily posilové vlaky s možností využít zlevněné jízdné. Šestnáct tisíc botiček, které jsou tradičním suvenýrem pro účastníky pochodu, bylo připraveno v cíli pro dekorování vítězů nad kilometry. Krásné počasí přilákalo na starty 14 687 turistů. Od tohoto ročníku je trasa ze Sedlčan pojmenována Robinovou trasou. Toto jméno získala podle Františka Veselého ze Sedlčan. F. Veselý se narodil 30.9.1930, Robin byla jeho trampská přezdívka. I když se pochodu Praha - Prčice věnoval teprve od XXX. ročníku, jeho zásluhy o rozvoj turistiky a propagaci našeho kraje jsou veliké. Zemřel 19. srpna 2000. Ze Sedlčan 23 km absolvovala pochod parta nadšenců z Příčov u Sedlčan. Vzali si na pochod židle. Šli i politici. Z votického náměstí 23 km předseda ODS Václav Klaus s doprovodem. Šlapali i místopředseda Senátu Jan Ruml a poslanec Karel Kúhnl z US-DEU. Ti šli z Olbramovic 26 km. Na trasu 44 km z Benešova se vydal pan Jiří Jiroutek na svém invalidním vozíčku poháněném jen rukama. Prčice tak absolvoval poosmé! Od 11 hodin bylo velké horko. To odčerpalo všem pochodníkům mnoho sil. Stín a občerstvení, především tekutiny, byly nutností pro boj s dalšími kilometry. Nejvíce pochodníků se tradičně prezentovalo ve Voticích 23 km a to 4 320, ze Střezimíře šlo 22 km 2 935, z Olbramovic 26 km 2 261, ze Sedlčan 23 km 1 674, z Milevska 27 km 908, z Tábora 30 km 901, z Petrovic 25 km 477, z Bystřice u Benešova 25 km 350, z Prahy metro Háje 70 km 310, z Týnce nad Sázavou 42 km 286, z Benešova 44 km 1945 a nejméně z Milevska 31 km 170 turistů. Zpestřením v cíli byla autogramiáda knihy Pavla Toufara nazvaná „Tajemnou českou krajinou - Český Merán" a kapela Country Mix. V Sedlci na náměstí vyhrávala dechovka. Velké množství stánků bylo určeno převážně k prodeji tekutin, které je nutné doplnit unaveným, ale spokojeným dálkoplazům, kteří si tentokrát obzvlášť zasloužili odměnu v podobě zelené plastové botičky.
str. 42 XXXVIII. ročník Pochodu Praha - Prčice, 17. května 2003 Na dvanáct tras se vydalo 17 299 turistů. Pořadatelé nepočítali s takovou účastí a tak se nedostalo na několik stovek turistů pro ně to nejcennější, plastová botička, tentokrát barvy oranžové. Pořadatelé však nechali botičky přidělat a zaslali na adresy „ošizených" k jejich spokojenosti. Jen na čas se tak naplnilo přísloví „Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí". „Cesta byla krásná, počasí bezvadné a lidé jsou na mě strašně milí", zhodnotil cestu dlouhou z Votic náměstí 23 km Václav Klaus, který přišel poprvé jako prezident republiky. Takového sportovního nadšence jen tak ve světě nenajdete. Pro samotné obyvatele cílového městečka to byla velká pocta. Vždyť doposud nikdy žádný král, císař či prezident nenavštívil kolébku mocného roku Vítkovců. Ani další politici Prčici nevynechali - přišli senátoři Helena Roegnerová a Jan Ruml, poslanec Josef Janeček a další. Doprava na starty byla plynulá. Horší bylo dostat se autobusem do Heřmaniček na nádraží ČD. Vždy se nastupovalo jen do jednoho autobusu. To organizátoři, mající na starost autobusovou dopravu, nezvládli. Sluníčko se smálo na všechny i na ty, kteří přecenili svoje schopnosti. Ti, co došli svěží, nebudou chybět za rok. Většinou převládalo opět mládí. Pan Karel Cíeslar z Čerčan byl obzvláště spokojen. Prčice šel mnohokrát, ale poprvé se mu podařilo vylákat na pochod manželku. Nejvíce turistů se prezentovalo ve Voticích-náměstí 23 km - 4 985, ze Střezimíře 22 km - 4 100, z Olbramovic nádraží ČD 26 km - 2 333, ze Sedlčan 24 km - 1901, z Tábora 30 km - 1 088, z Milevska 27 km - 853, z Bystřice u Benešova 35 km - 513, z Petrovic u Sedlčan 25 km - 370, z Prahy metro Háje 70 km - 342, z Týnce nad Sázavou 42 km - 284, z Benešova 44 km - 282 a z Milevska delší trasu 31 km - 248 turistů.
str. 43 XXXIX. ročník Pochodu Praha - Prčice, 15. května 2004 Celkem 16 576 účastníků tohoto ročníku se odprezentovalo na dvanácti startech. Předpověď špatného počasí byla hlavním důvodem poklesu o 723 turistů oproti roku 2003, ale počasí bylo téměř ideální. Tentokrát se pochodu nezúčastnil prezident Václav Klaus, který se vrátil v nočních hodinách z návštěvy Norska. Z Votic šlapal pan Mirek Topolánek, předseda ODS s kolektivem, z Olbramovic skupina US-DEU v čele s Janem Rumlem. Až pozdě odpoledne se spustil deštík, který ale naštěstí netrval dlouho. Ti, co došli do cíle, obdrželi fialovou plastovou botičku. Na nejdelší trasu Karla Kulleho z Prahy - metro Háje 70 km se vydalo 336 turistů. Z Týnce nad Sázavou 42 km - 280, z Benešova 44 km - 214, z Bystřice u Benešova 35 km -458, z Olbramovic 26 km - 1940, z Votic náměstí 23 km - 4545, ze Střezimíře 22 km -4148, ze Sedlčan 23 km - 2029, z Tábora 30 km - 970, z Milevska 27 km - 877, delší z Milevska 31 km - 201 a z Petrovic u Sedlčan 22 km - 578 turistů. Pořadatelům však nastala větší starost, jak zajistit ten pochod příští - čtyřicátý ročník, na který se těší tisíce turistů, ale i začátečníků.
str. 44 XL. ročník Pochodu Praha - Prčice, 21. května 2005 O týden dříve se v klubovně TJ Sokol Sedlec-Prčice na setkání organizátorů a aktérů I. ročníku pochodu Praha - Prčice se Sedlce - Prčice a okolí sešla přesně polovička pozvaných. Konkurencí byl televizní přenos hokejového utkání Česko - Švédsko. Vzpomínalo se a diskutovalo především o připravované knížce o pochodu. V sobotu 21.5. bylo jako vymalováno. Na obloze ani mráčku. Na čtrnácti startech nadšené hemžení od těch nejmenších až po zkušené dálkaře v létech. Nejvíce účastníků se tradičně vydalo na 23 km z Votic náměstí a to 5 572. Tu nejdelší trasu 70 km z Prahy, trasu Karla Kulleho se pokusilo zdolat 365 dálkoplazů. Ze Sedlčan 25 km na Robinovu trasu si vyšláplo 2 114, z Týnce nad Sázavou 42 km 284, z Bystřice u Benešova 35 km 384, z Benešova 44 km 153, z Čerčan 51 km 107, z Olbramovic 26 km 2 171, ze Střezimíře 22 km 4 694, z Mladé Vožice 32 km 214, z Tábora 30 km 1 216, z Milevska 31 km 288, z Petrovic 22 km 692, z Milevska 27 km 1084 turistů. Celkem 19 338 a 84 cykloturistů, kteří jeli z Prahy 76 km. Pan Stanislav Smejtak (59 let) z České Lípy: „Několik let chodíme Prčice s partou z příbuzenstva. Tentokrát to bylo 25 km ze Sedlčan. Nádherná krajina, krásné výhledy a počasí. Došli jsme všichni. V cíli pohovořím vždy s přáteli. Příští rok bychom šlapali 30 km z Tábora". Závěr pochodu nejprve narušil roj včel, který přiletěl do parku v Prčici, kde byl cíl několika tras. Daleko větší nesnáze však nastaly kolem 16 hodiny odpoledne, kdy na železniční trati spadla trolej. Provoz na železniční trati Tábor--Praha byl na několik hodin zastaven. Železničářům se závadu podařilo odstranit až v pozdních hodinách, takže na nádraží v Heřmaničkách uvízlo na dlouhou dobu několik tisíc turistů. Kolaps nastal i v síti mobilních operátorů. Příliš mnoho pochodníků chtělo telefonem sdělit zážitky z pochodu. Jiní se po havárii troleje snažili zajistit si náhradní dopravu domů. Prčické náměstí žilo dlouho do noci. Pochodníci si museli vystát dlouhou frontu na autobusy, které je odvážely do Heřmaniček. Druhý den po pochodu bylo Vítkovo náměstí vzorně uklizeno díky místním Technickým službám. Pořadatelé z Klubu českých turistů Praha - Prčice jubilejní 40. ročník připravili pečlivě. O tom svědčilo bezvadné značení tras. Celoroční práce byla tak kladně hodnocena. Na organizaci 40. ročníku pochodu se podílelo přes 300 pořadatelů! Poprvé v historii pochodu podpořila Praha cílové městečko finančním příspěvkem určeným na úklid po pochodu. „Rozhodli jsme se podpořit pochod, protože patří mezi sportovní akce s dlouholetou tradicí a za ta léta si vysloužil i velkou oblibu mezi širokou veřejností. Ačkoli sportovních turnajů a soutěží se v metropoli v posledních letech koná mnoho, nesmíme opomíjet akce, které založili a roky opečovávali naši předci," vysvětlil důvody přidělení daru náměstek primátora Petr Hulínský, který má na starosti sport a finance v Praze. Účastníci, kteří zdolali trasu pochodu, obdrželi tentokrát kovový škrpál. Účastníci pochodu Praha - Prčice by určitě uvítali změnu názvu Vítkova náměstí na náměstí Dálkoplazů. Tuto myšlenku by podpořili nejen morálně. str. 45
str. 46 Praha - Prčice a úrazy Mladická nerozvážnost stála život jednadvacetiletého chlapce z Prahy. Po absolvování pochodu se zachytil za autobus, který odvážel účastníky pochodu na vlakové nádraží do Heřmaniček. Pod lesem, kde řidič autobusu zařadil nižší rychlostní stupeň, se mladík neudržel a spadl na vozovku. V nemocnici skončil jeden totálně vyčerpaný pochodník v roce 2002. Týž rok rychlá záchranná služba zasahovala kvůli těžkému úrazu. Na trase z Votic u osady Oldřichovec na Benešovsku porazilo auto opilého chodce. Podle informací policistů byl muž se zlomenou kyčlí a nohou hospitalizován v Táboře. V roce 2003 bylo smutnou událostí náhlé úmrtí mladého muže, který se zúčastnil pochodu. Zemřel na následky plicní embolie. Puchýře, úžehy v horkém počasí, odřeniny ošetřovali lékaři a zdravotní sestry Červeného kříže téměř vždy. Po absolvování pochodu v cíli na prčickém náměstí by laik usoudil, že v pondělí půjde do práce a do škol polovina účastníků. To jsou však jen výjimky. Během jednoho dne se rozumní účastníci dají natolik dohromady, že hned začnou uvažovat, jak se ještě lépe připravit na další ročník. Nepodceňovat trénink, dobře se obout a najíst, to je recept na stoprocentní úspěšnost. Z turistů mistři světa Počátkem šedesátých let minulého století, než se organizovaly první dálkové pochody, bývalo na startech závodů v běhu jen několik desítek běžců. Dálkové pochody včetně pochodu Praha -Prčice přilákaly tisíce turistů. Ti získávali postupně takovou fyzickou zdatnost, že se stavěli na starty závodů v běhu. To se děje dodnes. Z turistů dálkových pochodů se stali mistři v běhu na dlouhé tratě. Pan Ivan Pacner z Prahy 2 začal až v padesáti letech šlapat z Prahy do Prčice. Když mu bylo šedesát let, postavil se poprvé na start závodu v běhu. Běhá dodnes. Narodil se v roce 1926. Jeho úspěchy jsou díky dálkovým pochodům obdivuhodné. V šedesáti třech letech v Plzni zaběhl nonstop za 24 hodin 167 km. V roce 2001 se v Polsku v kategorii 75 - 79 let stal nejlepším na světě v běhu do vrchu. Každým rokem absolvuje úspěšně desítky běžeckých závodů. Nezapomíná ani na dálkové pochody, zejména na ten náš, na kterém před lety začínal. Až uvidíte na některé trase pochodu Praha-Prčice, že kolem Vás někdo běží, nechtě jej. Jednou to může být mistr světa. str. 47 Koho to zajímá? Nejspokojenější a nejlepší jsou ti, kteří volí pokaždé jiné trasy pochodů. I při pochodu Praha-Prčice by si každý měl vyzkoušet jinou trasu a alespoň jednou za život by se měl pokusit zdolat tu nejdelší z Prahy. Ti, co šlapou rok co rok stejnou trasu, ani nevědí, jak se ochuzují na těle, tak na duši. Příroda nabízí na každé z tras svou jinou krásu a člověk může stále a stále poznávat jinou krajinu, historické památky, život jiných lidí. Ti, kteří říkají, že chodí rok co rok stejnou trasu jen proto, zeje na ní hodně stánků s občerstvením, nemají vztah k přírodě a nejsou pro turistiku přínosem. Ti mají život jednotvárný a chudý. Svou vlast může milovat jen ten, kdo ji více a více poznává. Trasy krátké jsou určené dětem, popřípadě rodičům, vedoucím mládeže a důchodcům. Organizování prvních ročníků nebylo jednoduché. Říkalo se o mně veřejně, že jsem blázen. Částečný průlom provedla předsedkyně MNV v Sedlci-Prčici paní Irena Brožová. Při třetím ročníku v roce 1968 vítala účastníky pochodu v cíli a novomanželům Romanovým, kteří pochod absolvovali jako svou svatební cestu, věnovala obraz obce. Postupem let se přidali hasiči z Prčice, členky Československého svazu žen, od druhého ročníku místní TJ Sokol a časem ostatní organizace. Rok co rok přibývalo lidí na startech s tím i starosti, jak vše organizačně zvládnout. Nejjednodušeji to chtěl vyřešit v roce 1975 předseda MNV v Sedlci - Prčici František Kozák. Pozval si mě na MNV, kde mi sdělil, že je pro zrušení pochodu. A důvod? Pražáci nám to sem pošlou a starejte se. Vzal auto a jeli jsme do Přestavlk k bývalému předsedovi MNV Přestavlky Janu Čur-dovi. Tam mu F. Kozák sdělil jeho návrh na zrušení pochodu. Jan Čurda okamžitě reagoval: „Franto neblázni, my si to vezmeme k nám do Přestavlk." A hned navrhoval kde, co a jak by zařizoval. Cestou zpět a pak ještě dobrých dvacet minut v autě v Zahradní ulici v Prčici jsem pana Kozáka přesvědčoval o potřebě zachování pochodu. Na závěr řekl: „Tak jo." Své rozhodnutí dodržel. Pokud jsi i Ty alespoň jednou absolvoval dlouhou či krátkou trasu našeho pochodu, podílel jsi se na tom, že se rozvíjel a udržel do těchto časů. Za to Ti patří náš srdečný dík. Dík největší však náleží všem pořadatelům, kteří od roku 1966 zcela zdarma ve svém volném čase a s ohromným vypětím připravují pochod pro všechny zájemce z naší krásné vlasti i pro hosty ze zahraničí. Važte si těchto vzácných lidí a to zvláště dnes, kdy se mnozí honí jen za ziskem. V roce 1991 vznikl z řad dosavadních pořadatelů pochodu, z odboru turistiky MV ČSTV Praha odbor KČT Praha -Prčice. str. 48 Dokončení Žezlo vedoucího převzal velmi zkušený pan Otmar Krejčí z Prahy, který byl dlouholetým spolupracovníkem Ing. Karla Kulleho. Vedoucím však nebyl dlouho. Na podzim v roce 1997 zemřel. Z mladší generace organizátorů pochodu se funkce ujal pan Petr Karlovský z Prahy. Jednatelem je Ing. Vladimír Slezák, mluvčí paní Dana Bakošová. V tomto složení pracují dodnes. Na tomto pochodu z Prahy do Prčice, ale i odjinud vypomáhají každým rokem stovky dobrovolných organizátorů počínaje mládeží i zkušenými organizátory v letech. Uvádím jen několik jednotlivců. Ti, kteří zde nejsou jmenováni, nechť se nezlobí, vím dobře, že bez jejich přičinění by pochod již dávno zanikl: Josef Srb, Jaroslav Bursík, Jiří Bláha, Vladislav Bartoš, Eva Baštová, Evžen Ge, Ing. Jiří Lesák, bratři Kankrlíkové, Gustav Sklenář, Karel Rachař, Jiří Votlučka, Miroslav Vachalovský, Miroslav Krepčík, Karla Špačková, Milan Hoke, Božena Ratajova, Květa Kloudová, Magdaléna Kullová, Věra Šakalová, Ing. Lubomír Zoufal, Jaroslav Hes, Vlasta Doležalová, Ladislav Adamec, Ing. Ivo Domanský, Ing. Jindřich Průša, Richard Černý, Zdeněk Kolář a stovky dalších, kteří se rok co rok starají o organizaci nejznámějšího a co do počtu startujících nejmohutnějšího pochodu ve střední Evropě. Těm všem přeji stále mnoho elánu a především úspěch v předávání zkušeností mladší generaci, aby pochod Praha - Prčice zůstal lákadlem pro tisíce turistů. str. 49 Závěr Dočetli jste se informace o 40 letech pochodu Praha -Prčice. Za spolupráci a velkou ochotu děkuji především PhDr. Jiřině Bínové Kádnerové, ředitelce Středočeské vědecké knihovny v Kladně, Antonínu Podzimkoví ze Sedlce-Prčice, radnímu Středočeského kraje, Janu Zajíčkovi z Dobříše, Jaroslavu Zelenkovi z Kladna, Jaroslavu Bursíkovi, Magdě Kullové z Prahy, Janě Veselé a jejímu zemřelému manželovi Františkovi (Robinovi) ze Sedlčan, Stanislavu Šípkovi z Týnce nad Sázavou, Haně Kratochvílové z Městského úřadu v Sedlci-Prčici, Josefu Skalickému z Jesenice u Sedlčan, Miroslavu Šelepovi se Sedlce-Prčice za fotodokumentaci, sestře Boženě z cílového městečka tohoto pochodu a řadě dalších za drobné, ale cenné informace. Byli však tací, kterým bylo zatěžko sdělit jakoukoliv informaci. Až jednou budu spát spánkem spravedlivých na prčickém hřbitově a v půlce měsíce května bude slyšet dunění, nemusí to být první jarní bouřka.
Přítel všech turistů
str. 50 V roce 1976 poprvé zazněla slavná píseň o pochodu Praha - Prčice. Její text napsal Drahoš Čadek, hudbu složil Ivan Mládek. Písnička vyšla na gramofonové desce „Dobrý den", kterou vydal Panton v roce 1976.
1. Určitě nejsem sportovní typ, Píseň se stala na dlouhá léta hitem. Zatímco Ivan Mládek získal v roce 1994 čestné občanství města Sedlec-Prčice, byl Drahoš Čadek (český textař, pohádkář a houbař, *1947) trochu nespravedlivě opomenut. Ale to se třeba časem změní. NA CESTU: Tři želvy jdou přes Saharu. Po dvou letech konečně narazí na stánek s občerstvením. Když dopíjely první pivo, povídá najednou nejstarší: „Holky, je zle, zapomněly jsme si doma peněženku. " Poslaly tedy nejmladší zpátky pro peníze. Té se ale nechtělo: „To určitě, já odejdu a vy si dáte další pivo beze mne." „Neboj se, nedáme, počkáme na tebe. " Po třech letech čekání to ale želvy nevydržely a objednaly si druhé pivo. Když chtěly zvednout sklenice, ozvalo se: „Moment, moment, já se ještě koukám!" |
