Václav Šmejkal: Zima v České Sibiři

[Časopis turistů, r. LII, č. 2. únor 1940, s. 34-35]

Letošní zima dala konečně České Sibiři bohatého, dlouho očekávaného Ježíška: příliv lyžařů v množství dosud nebývalém, a to nejen o vánocích, ale i o Silvestru a Novém roce a v největším počtu o dvojsvátku sv. Tří králů. Hotely i byty v soukromí byly obsazeny nepřetržitě i po všední dny od Štědrého dne až do Tří králů, k tomu roj lyžařů denních z Prahy, Tábora, Benešova, Sedlčan, Bystřice aj. zpestřil bílé, diamanty se lesknoucí stráně. Pražané si konečně uvědomili: „Proč trmáceti se ve vlaku několik set kilometrů, když jízda po 70 kilometrech postaví nás doprostřed stejně krásného sněhu, jako je po těch několika stech kilometrech, a doveze na svahy značné relativní výšky vrcholu a úpatí.“ Rozdíl je jen ten, že v prvním případě je turista dlouhou jízdou unaven, v druhem úplné svěží. A bílé stráně černaly se nejen na Voticku, Miličínsku, Borotínsku, ale i v okolí Nemyšle a jinde. V Zechově podnikavci ze Smilkova urobili ze sněhu přírodní můstek, který, maje nad sebou značný svah a pod sebou ideální louku a pak oseté pole, plně uspokojil skokany. České Sibiři dostalo se tak návštěvy, o níž koncem let devadesátých v Miličíně snil zasloužilý spisovatel, nyní jindřichohradecký zámecký archivář na odpočinku v Malenicích v Pošumaví František Teplý, napsav: „Kdyby Čechové milovali více otčinu než cizí lázeňská a letní sídla, věřím, že by z Kalvárie (696 m) a Miličína mohli udělati pražský Semering.“

Také zvěčnělý dr. Jan Herben dlouho čekal na své následovníky, když si postavil v Hostišově svoji chalupu, a stejně jeho synové a přátelé, když zde začali lyžařit. A hle, oba slovutní spisovatelé se dočkali splnění svých snů. Dnes

str. 34

již řada vil v různých koncích České Sibiře stojí a bude jistě růsti jako houby po dešti. A bílé svahy se černají lyžaři. Vždyť příroda i lidské ruce se spojily, aby hostům se jak náleží líbilo; ona vykouzlila krásné scenerie a horské výšky, tyto stavitelské, sochařské a malířské výtvory. K tomu jedinečná blízkost Prahy i jihočeských měst a pohodlné spojení vlakové po hlavní trati a autobusové po prvořadé státní silnici. Po první se dostaneš do výše téměř 600 m, silnicí pak do výše 667 m. Obě výšky jsou největší na železnici i silnici mezi Prahou a Vídní.

A když v zimě v přírodě pookřeješ, rád se večer i v denní přestávce zabereš do pohnuté historie zdejšího kraje. Kázání Husovo na Kalvárii a jinde zapůsobilo hluboko v srdci jihočeského člověka, takže většina zemanů zdejšího kraje přivěsila své pečeti k stížnostnímu listu, zaslanému proti upálení Mistra Jana v Kostnici (Borotín, Smilkov) a po mučednické smrti Husově zdejší kraj se stal kolébkou husitství. Zbyněk Buchovec z Buchova přivedl na Tábor obyvatele zdejšího kraje jako nejodvážnější Boží bojovníky a z toho důvodu a pro své vlohy státnické byl zvolen obcí táborskou jedním ze čtyř hejtmanů Tábora. Po bitvě bělohorské zdejší kraj splatil krvavou daň hlavou Kašpara Kaplíře ze Sulevic. Roku 1645 kraj dal bitvou u Jankova míru vestfálskému tvářnost podle výsledku té bitvy. Měl tedy tento kraj v historii závažný význam nejen pro český národ, v jehož osídlení tvoří střed, ale i pro celou Evropu. Jestliže pak ve středním věku a v 17. století význam kraje byl převážné politický a válečnický, obohatil ve století 19. a 20. kulturu nejen českou, ale i světovou nesmrtelnými díly hudebníků, básníků, výtvarníků a spisovatelů, inspirovaných krásami hraje, rázem obyvatelstva a jeho dějinami. Byli vyjmenováni v článku Voticko a Podblanicko č. 7 loňského Časopisu turistů. Dlužno k nim přičísti ještě věhlasného skladatele a dirigenta Oskara Nedbala, který svého času bydlil v Kamenné Lhotě (osadě tvořící s městysem Borotínem politickou obec Borotín); mistra Josefa Suka, jehož rodiště, zvěčnělé „Křečovickou mší“, sice leží již mimo Českou Sibiř, ba i mimo vlastní Podblanicko, jehož však Blaník nadchl k jarému pochodu „Pod Blaníkem“; Leoše Janáčka, který Blaníku složil svůj hold „Baladou blanickou“; Anatola Provazníka, který sídlil několik let ve Smilkově, hudebního skladatele a výkonného hudebníka, ředitele českého rozhlasu; národního barda Viktora Dyka, který rád se zdržoval v Ouběnicích, a nejplodnějšího snad spisovatele českého Bohumila Zahradníka-Brodského, nedávno zesnulého, který po dlouhá léta býval farářem v Ouběnicích a jehož význam tkví v tom, že širokým vrstvám českého lidu sepsal množství zábavných povídek. Nemalý význam pro poznání a ocenění kraje mají jednak autoři „Soupisu památek historických a uměleckých“ dr. Antonín Podlaha a Ed. Šittler, jednak spisovatelé vlastivědných spisů, zejména: P. Antonín Norbert Vlasák dílem „Okresy Votický, Sedlčanský, Sedlecký, Vlašimský atd.“; jmenovaný již František Teplý, dříve kaplan v Miličíně a farář v Hošticích, cennými pracemi a články; Roman Cikhart, dějepisec Borotína a jeho okolí, a posléze Čeněk Habart, ředitel škol ve Voticích, znamenitý fotograf amatér, svým záslužným a mravenčí píli vykazujícím spisem o čtyřech dílech „Sedlčansko, Sedlecko a Voticko".

Je tedy kraj zdejší nejen přírodně, nýbrž i historicky a po stránce kulturní velezajímavý a lze při jeho snadné dostupnosti bezpečně míti za to, že turistům, lyžařům a letním hostům nahradí plně dřívější jejich cíle, jestliže podnikavá ruka postaví zde moderní hotely a pro léto koupaliště. Dosud se lze koupati v četných a velkých rybnících, z nichž na „Pilaři" odbor Klubu českých turistů ve Voticích po 15 let udržuje šatny.