Václav Šmejkal: Antonín Slavíček a Česká Sibiř

[Časopis turistů, r. LIII, č. 10., říjen 1941, s. 122-123]

Česká Sibiř oslavuje letos čtyřicetileté jubileum: roku 1902 vyhledal Antonín Slavíček poprvé letní pobyt v České Sibiři. Bydlel v Hostišově ve dvoře. Za to léto vytvořil zde díla nehynoucí krásy, zejména obrazy Horská ves, Cesta do vsi, Hostišov od západu. Z nich Horská ves již roku 1903 byla zakoupena pro Moderní galerii a zůstala vyvěšena v ní od té doby nepřetržitě - vyjímaje období souhrnných výstav Slavíčkových - přesto, že obrazy jiných malířů střídaly se ve vývěsu v několika turnech. Protože výstavní místnosti nestačily k vyvěšení všech děl Moderní galerii patřících, byla vždy značná část jich uložena ve skladišti a ostatní vyvěšeny. Nuže, Horskou ves nestihl nikdy osud, že by byla uložena ve skladišti, visela nepřetržitě vždy ve výstavních místnostech. Již tato okolnost poukazuje na značnou kvalitu obrazu.

Vskutku jest Horská ves úhelným kamenem pro jedno důležité období Slavíčkova tvoření, období, které slovutný výtvarný estét docent František Kovárna nazývá „melancholie na horách“. Věhlasný dějepisec umění profesor Antonín Matějček uvádí shodně s Františkem Kovárnou, že v pojetí krajiny na obraze Horská ves vyniká vysoký horizont, že barvy jsou plny náladové sugestivnosti a že je patrný sklon k barvě tlumené.

Nuže, ten vysoký horizont je i v přírodě, ležíť Horská ves na velkém svahu a barva tlumená odpovídá celkovému rázu krajiny. Ovšem obraz Horská ves nepředstavuje vesnici Hostišov, jak se téměř všeobecně za to má (žel, i turisté tak píší, z čehož plyne, že buď neviděli obraz, aneb neviděli ves zobrazenou). Horskou vsí jsou vskutku Mysletice. Slavíček sám obraz ten neudával za Hostišov, signoval jej jen „A. Slavíček 1902“. Jestliže pak v katalogu výstavy Spolku výtvarných umělců Mánes, v níž obraz poprvé byl vystaven, v katalogu Moderní galerie a v katalozích souborných tří výstav vyskytlo se u obrazu označení „Ant. Slavíček, Hostišov 1902“, tedy jméno místa „Hostišov“ udává místo pobytu, za něhož obraz byl vytvořen. Pozorný turista shledá ještě dnes na místě samém v Mysleticích ty štíty stavení, obrácené na obraze proti diváku (jeden z nich ukryl se za stromoví a vyzírá z něho); štíty jsou po levé a po pravé straně a mezi nimi stavení s podélným průčelím směrem k diváku; shledá dále v přírodě ten svah a na něm louku (zahradu), ohrazenou kamenitým taráskem, jak je to vypodobněno i na obraze. Na obraze není silnice, neboť roku 1902 nevedla do Mysletic silnice žádná.

Hostišov naproti tomu leží v sedle téměř vodorovném; prochází jím hlavní silnice mírně se svažující směrem od jihu k severu, jak je dobře viděti na obraze Cesta do vsi, jímž severní část Hostišova byla zachycena. Obraz Hostišov od zápalu již podle pojmenováni zabírá Hostišov. Bohužel, turista neshledá se s těmi rázovitými staveníčky, jež na jmenovaných obrazech kryta jsou doškovými střechami a jež příchozího mile vítaly oku lahodícími lomenicemi, kteréžto součásti dodávaly oběma vsím zvýšené malebnosti, zvláštního poetického rázu. Došky ustoupily pevné krytině a lomenice zmizely. Přece však i dnes obě vsi dýší na nás poesií, zvláštním kouzlem, protože jsou zasazeny v rámec krásné horské přírody do bezprostřední blízkosti lesů a rybníků a obestřeny jsou čistým horským vzduchem, ležíce v nadmořské výši přes 600 m, Mysletice asi ve výši 650 m; Hostišov mimoto mluví k nám ještě o pisateli knih „Hostišov“. Prve uvedené přírodní vlastnosti mají další dvě vsi na hřebenu České Sibiře, Buchov, kde stávala tvrz Buchov, sídlo Buchovců z Buchova, a Oldřichovec. Bezprostředně před Oldřichovcem dostupuje naše silnice nejvyššího bodu mezi Prahou a Wienem, výše 667 m. Oldřichovec zvolil si Antonín Slavíček za místo letního pobytu roku 1908 a vracel se odtud s bohatou malířskou žní do Prahy; bydlel v chalupě Dohnalových, která sňatkem se dostala do majetku manželů Poskočilových.

Česká Sibiř je hrda, že poskytla pobyt, dala podněty svou krásnou přírodou umělci, jehož dílo jest jedním z pilířů, na nichž stojí budova českého umění malířského. Bylť Antonín Slavíček podle Kovárny ,,více než talent, byl rozený malíř z Boží milosti“; odešel v něm „představitel a nejsilnější tvůrčí postava impresionistické generace“. Kdežto podle Kovárny práce ostatních současníků jeho generace představují rozběh aneb pokus, nikoli však ucelené dílo, „je Slavíčkovo dílo impresionismu plné, dozrálé, živé a celistvé ... jím jsme se doučili své výtvarné mateřštině. Mělo vliv na současníky i mladší impresionisty ... žije mezi námi i dnes.“ Slavíček podle Kovárny dotvořil se svých výsledků ze své samorostlosti, z české výtvarné povahy. Kovárna uzavírá svůj soud pak v tom smyslu, že je to tato samorostlost, která může jeho dílu dáti místo v evropském impresionismu. Karel Teige hodnotí Slavíčkovo dílo: „... v posledních letech před svou smrtí vyrosil v umělce takové mohutnosti, jakého u nás vedle Alše v tomto století nebylo.“

Krásně hodnotí Antonína Slavíčka prof. Antonín Matějček: „... nebylo mezi výtvarníky šťastnějšího realisátora těch složitých hnutí a záchvěvů pokolení let devadesátých, jež se projevily mnohoznačně jak v umění výtvarném, tak i v české literatuře a hudbě.“

„Bylť Slavíček nejčistším typem impresionisty ... a výtěžek životní Slavíčkovy práce byl tím cennější, že impresionismus, že to slovo učinil tělem skoro bez podpory tradice domácí a bez příkladu cizího vzoru ... přispěl k tomu, že české malířství dohonilo své tradiční opoždění za Evropou“ ... a profesor Matějček uzavírá: „dílo posledních čtyř let jeho vývoje vyrostlo umělecky na výši umění evropského a vyzrálo v roce 1908 v plod uzrálý a definitivní.“

Na jiném místě... „byl malíř, který se dobral světového principu a metody malířské pouhým instinktem umělce, jehož umělecká iniciativa se probouzela ze záchvěvů půdy domácí ... bez sledování cesty vyšlapané.“ - „Melancholie na horách stává se půdou nového růstu,“ píše Kovárna.

str. 122

Klub českých turistů, odbor ve Voticích, vědom jsa evropského významu Antonína Slavíčka, jehož nový růst započal v Hostišově roku 1902, uctil jeho památku tím, že pojmenoval roku 1935 cestu červeně značenou, jdoucí z nádraží Votice přes město Votice a dále po hřebenu České Sibiře podél Mysletic, Hostišova a Oldřichovce ,,cestou Antonína Slavíčka“. Turistovi prospěje, když dýchaje svěží horský vzduch, sytě oko krásami přírodními a saje vůni luk, květů a smrků, připomene si též krásu tvůrčí a velikost umělce i Čecha, který na těch místech se vzněcoval krásou přírody a tvořil díla nesmrtelná. Po návratu domů jistě sáhne k některé monografií estétů výše jmenovaných a přibere si ještě ocenění díla a osoby Slavíčkovy ve spise Jana Herbena, který jej do Hostišova přivábil, a nejnověji tklivé vzpomínky dcery Slavíčkovy Evy „Vzpomínám na Slavíčka“. Po poznání kraje i oněch monografií bude pak s větším úspěchem rozbírati jeho díla při pohledu na ně.