[Hastrman v panském rybníku u Stupčic]

[Český lid, r. XXVIII, 1928, s. 254-255. Vyšlo v rámci stati „Jihočeské pověsti o hastrmanovi - Ze sbírek, zaslaných Českému lidu“, kterou redaktor patrně pospojoval z příspěvků více autorů.]

Dyž sme vostávali eště v Střezmíři, víš, tam u stupčický dráhy (počal 86letý stařec Novotný vypravovati), šli sme jednou večer, já a bratr Honzík, oba veteráni, keři se ničeho nebojejí, hlídat „k trnu" hlávky. Byly jako palice, a my se o ně báli, aby nám je některej dlouhoprstej nevyřezal. Šli jsme skrze les oba opatřeni kniklem (klackem).

Víš, Pepíku, pravil Honzík, já tam tak někoho dopadnout, to by měl můj knikel posvícení! Vždyť jsme stará vojna a ta se nedá, to již říkával starej Davídek, vždy jak nás spatřil.

Za hovoru a při kuráži došli jsme na konec lesa, od něhož nedaleko bylo naše pole a za ním za Haškovou loukou panskej rybník.

s. 254

Přišli jsme na pole a každý lehl si na jednom konci mezi brázdy. Já začal už dřímat, když tu ke mně přiběhne Honzík a povídá: „Pepíku, Pepíku, slyšíš, koukej, vidíš ho, jde asi na naše hlávky!“ „Počkej chlape, ty dnes nevyjdeš se zdravou kůží“, řekl sem sám k sobě. Lehl jsem si vedle bratra a pozorovali jsme toho chlapa. Ten procházel se po hrázi, brzy se zastavil, brzy zase se rozběhl a zase se zastavil. „Snad nás větří“, pravil jsem po chvíli, „čeká snad, až se někdo ukáže.“

Honzík chtěl již na něj hejknout, co tu dělá, ale já chytil ho za kabát a strhl a řekl sem mu: „Vopovaž se, což jestli to je hastrman, s tím není žádná hra, víš, co tady se toho už natropil. V loni když Stejskalů čeledín jel plavit na Hod Boží koně, stáhl mu voba do hlubiny a on stěží se zachránil. Víš jak jsme se mu smáli, dyž nám o tom povídal, jak viděl toho zelenokabátníka, jak rve koně a jak se po ňom sápal.“

„To může bejt pravda“, povídá Honzík.

Sotva že to dopověděl, skočil chlap do vody a ta tak vystříkla, že kapky až na nás dopadly.

Hrůza nás obejmula a my nemohli z místa. Teprve po dlouhé chvíli jsme se zpamatovali a celý udejchaný přiběhli domů. Ale naší z nás nemohli dostat slova.

Teprve druhého dne se od nás dověděli, že sme viděli hastrmana a slyšeli, jak křičel: „Máte štěstí že ste se nepřiblížili, byl bych vás vzal do svého zámku, abyste uklízeli Stejskalovy koně.“

Zpráva, že v rybníce ,,u Veletína“ jest hastrman bleskurychle rozšířila se okolím a všichni se stranili tohoto rybníka.

Tak vidíte, že byli hastrmani - a to mi žádnej nevymluví - já tomu věřím a dost."

Tak skončil stařec, jehož hlava již byla bílá, svoje vypravování.

Pojedeš-li, milý čtenáři, po dráze Františka Josefa, až přijedeš na stupčické nádraží, podívej se na západ a spatříš vedle lesa, asi 400 kroků od něho rybník, tam se to stalo.