[Hastrmani na Mladovožicku]

[Český lid, r. XXVIII, 1928, s. 251-256. Vyšlo v rámci stati „Jihočeské pověsti o hastrmanovi - Ze sbírek, zaslaných Českému lidu“, kterou redaktor patrně pospojoval z příspěvků více autorů.]

Nedělního času bývala matka naše doma (vypravuje 62 lety stařec z Mladé Vožice). Naproti oknům na dvoře měli jsme ohrazenou studnu. Jedenkráte viděla na ní chlapečka v „zelenom“ kabátku, jak si hrál s pentlema. Tak ho viděla třikráte. Když přišel táta domů, vypravovala mu to, ale ten jí řek': „Di, ty blázne, co by to mohlo bejt.“ Za tři neděle utopila se nám osmiletá sestra, pod kterou se prolomilo prkno na studni, kde nejraději proti naší vůli sedávala. Hastrman ji utopil.

V „panským rybníce“ byli jedenkráte komedianti a skákali z topolů do vody, odkud pouštěli „rachejtle“. Dva se z nich utopili, a jeden kůň. Jeden z utopených komediantů měl pět prstů hastrmanových na noze znáti, druhý na ruce.

Jak nalézti utopeného, dovídáme se z následujícího: U nás pod „radním mlejnem“ jsme se koupávali (vypravuje týž). Jednou nás bylo více kluků, asi osm, kdy Zdeborský po vykoupání pravil, že je mu moc horko a že se ještě jednou vykoupá. Udělal tam žbluňk a už se topil; tahali jsme ho, ale marně, byl by nás všecky utopil. Když přiběhl jeho otec, už sme ho nemohli najít. Vzali tedy bochník chleba, do něho dali hořící svíčku a pustili na vodu rybníka. Kde se zastavil, tam našli hastrmanem utopeného.

Často mne má babička, která zemřela jako stařena šestaosmdesátiletá, napomínala, když jsem se koupal v poledne, abych již nikdy nešel se o polednách koupat, nebo že by mne mohl hastrman odvléci pod vodu. Já se však smál a vypravoval, že hastrmana není, ale ona si toho nedala vymluviti a počala vypravovati následující:

Když jsem byla ještě malá, říkala naše babička, abych se vyhýbala Peclinovskýmu rybníku, že je tam prý hastrman.

Když „Peclinovký“ (Pecinovi) z Vosné, vesničky to asi hodinu od Mladé Vožice vzdálené, stavěli stodolu, pozorovali zedníci, že každého dne v poledne chodí po hrázi nedalekého rybníka malý, zelený mužíček, kterému kape z levého šosu zeleného kabátu stále voda, a že něco mluví. Stále rozhlížel se kolem a dělal různé posuňky, jakoby zedníky na stavbě pracující k sobě zval. Nikdo však nechtěl se přiblížiti, neboť každý předvídal, kdo to asi jest.

Jedenkráte osmělili se dva statní muži přiblížiti se k rybníku asi na padesát kroků. Tu zaslechli, jak vodník volá:

s. 251

„Hodina přichází, chlap se nevynachází!“ a zvědavě se kolem sebe dívá. Hrůza a strach se jich zmocnily, ač věděli, že hastrman nemá síly na suchu, a utekli.

Zanedlouho spatřili zedníci řeznického tovaryše z nedalekého města, který blížil se k rybníku, aby se vykoupal. Byloť veliké horko toho dne. Varovali ho, ale on pravil: ,,Láry, fáry. To jsou babské klepy, že jest hastrman!“

Svlékl se a skočil do vody. Jak tam dopadl, ozval se z vody chechtot a jakási ruka uchopila ho a vtáhla pod vodu.

Druhého dne rybník slovili, ale nikoho tam nenašli. Vodník se odstěhoval a svou kořist si odnesl.

(...)

s. 252

Když sem pás u „Velkého“ (t. j. rybníka) blíže lesa Javorného husy a dobytek, viděl sem několikrát hastrmana. (Tak povídal mi starý výměnkář.)

Jednou zjevil se nám jako hezkej mládeneček a s náma přívětivě rozmlouval. Setkali sme se s ním a on s námi též hrál hru „honil svini do Prahy“. Víte,co to je? To je taková hra. Udělá se jáma a tej se říká Praha. Do ní se honí koule, jíž říkají „svině“.

Po chvíli nám bylo horko a on nás zval, abysme se šli koupat, že nám ukáže, jaký umí dělat ve vodě tatrmany.

Již sem chtěl jít, v tom mne ale zatahal Tonda Blábolilů za kabát a povídá: „Nechoď, koukej, dyť má mokrej šos a kape mu z něj voda.“

s. 255

Všiml jsem si ho dobře a nemýlil se. Stále nás zval, ale my za živej svět s ním nechtěli se koupat. Šel tedy sám, skočil do vody, ta se za ním zatočila a vícekráte jsme ho nespatřili. Až jednou zase sme tam pásli a byli s námi též dva veselí kluci Tonda Ziků a Pepík Mičánů, kamarádi to od kosti, keři se ničeho nebáli.

Ty dyž slyšeli o hastrmanovi, povídá jeden druhýmu: „Poď, Tondo, naklepáme mu, až k nám přijde.“ Pepík mu přisvědčil a šli. Sotva tam došli, spatřili na vrbě seděti onoho mladíka, kterého již znali pode jménem hastrman. Vylákali ho na sucho a tu se do něj pustili. Dyž mu jich nandali, vodešli do lesa a koukali, co se bude dít, ale on se sebral a hajdy do rybníka. Husy jim zatím vešly na vodu a nechtěly odtud. Tu teprve spatřili hoši černého kačera, kerý husy honil po rybníce a nechtěl je pustit ven.

Kluci věděli, co to asi je ten kačer. Sebrali kamení a tloukli do kačera, konečně ho jeden uhodil. Kačer se zatřepal a spadl pod vodu.

Na blízku voral hospodář. Když mu v poledne přinesl jeho chlapec voběd, poslal ho, aby dovedl voly k vodě.

Hošík odstrojil voly a zavedl je k rybníku. Jakmile voli do rybníka vkročili, v tom sebou jeden začal škubat, jako by ho něco tahalo za nohu.

Hoch se dal do křiku. Otec z pole křičel, co mohl: ,,Pusť je! - to je asi hastrman - on tě chce utopit.“ Sotva to otec dořekl, pustil chlapec vopratě a utíkal pryč, co nohy stačily. Za ním utíkal jeden vůl a řval a smutně hleděl pak z pole k rybníku, kde jeho soudruh zmizel pod vodou.

Tento rybník, v němž se hastrman zdržoval, leží za vesnicí Zhoř nedaleko Mladé Vožice.