Přemysl Wiesner: Město na pomezí. Mladá Vožice, mladá nejen svým jménem. [Reportáž]

[Práce, 28. července 1971, s. 4]

V tomto kraji by nenašel zalíbení jenom škarohlíd bez zrnka smyslu pro romantiku. Ještě sem sice dosahuje východní cíp zimavé České Sibiře, ale dnes, v polovici července, je malebná vrchovina rozpalována štědrým sluníčkem do temperatury skoro subtropické. Útěšné panorama krajiny zpřísní na chvíli jenom jednou, to když zleva uvidíš stroze důstojný ovál vysoké gotické věže hradu Šelmberka, z jehož cimbuří jako by bylo dodnes slyšet výstražné volání zbrojenců: „Dále, od hradu dále!“ - Nuže, dál od zachmuřené hradní věže, blíž k Mladé Vožici, vždyť je tam už, co bys kamenem dohodil. A tiché město své poutníky zdaleka vítá veselou červení, která občas probleskne docela na vrcholku zalesněného kopce. Kdysi tam stával vožický hrad, dnes se tu zdáli červená barokní kaple a slibuje shůry pěkný pohled dolů na město i do okolí.

Docela nahoře na rozlehlém svažitém náměstí je budova městského národního výboru tohoto nejmenšího města Jihočeského kraje. „To už je prostě náš osud,“ svěřuje se mi zasloužilý učitel Eduard Tonner, předseda městského výboru Národní fronty, „my jsme byli vždycky odněkud nejdál. Nejdřív, do šedesátého roku, byla Mladá Vožice nejjižnějším městem Středočeského kraje, teď zase jsme nejsevernější město Jihočeského kraje. Takže jsme pořád hraničáři, aspoň v rámci krajů.“

Zaslechl jsem, že právě vinou „pohraniční“ polohy Mladé Vožice tu napořád něco vázne, protože - jak se říká - „pánbůh je vysoko a car daleko“. Rozdurděný výletník mi s epickou šíří popsal nevalnou kuchyni hotelu na náměstí, která si zřejmě také předsevzala brojit proti obezitě lidu lufťáckého redukční dietou, když povážlivě zredukovala porce jídel. Slyšel jsem stížnosti na špatné zásobování potravinami, které vázne zejména teď v plné sezóně, kdy je krásné Mladovožicko zalidněno výletníky a rekreanty. Ti někdy zbůhdarma putují do města poobědvat, protože se zatím vedoucí dvou zdejších vyvařujících pohostinství Jednoty nedokázali domluvit o rozdílném uzavíracím dni.

Starobylé město si postavilo do čela národního výboru mladého předsedu, dnes pětatřicetiletého Jaroslava Míchala, původně strojního zámečníka Okresního stavebního podniku. Zrovna včera se vrátil ze zájezdu do Sovětského svazu. „Přivezl jsem si spoustu dojmů, vždyť jsem tam byl poprvé. A tak to bude ještě hezkou dobu trvat, než si to v hlavě srovnám, abych všechny ty poznatky mohl předat našim občanům i poslancům národního výboru. Ale všechno, co jsem tam viděl, to je prostě obrovské dílo, předčilo všechna moje očekávání.“

Myslím si, že to byl šťastný nápad od ONV v Táboře právě teď, na prahu příprav nových voleb, vyslat do SSSR devětadvacet svých poslanců. Vždyť si odtud přivezli spolu s množstvím nezapomenutelných zážitků zejména mnoho inspirujících příkladů občanské angažovanosti a dělné spolupráce všech na společném díle. Protože to jsou hodnoty, o něž především půjde při volbě mluvčích lidu této země do jeho zastupitelských orgánů.

Hovořím tedy s usměvavým předsedou o nastávajících volbách a chci vědět, s jakým programem půjde dosavadní městský národní výbor do volební kampaně. Vím dobře, že bych mohl dostat docela prosté vysvětlení: na to je ještě poněkud brzo, všechno se zatím připravuje, vždyť jsme teprve na samém počátku a koneckonců sám dobře víš, že právě před chvílí odjel do okresního města předseda městského výboru Národní fronty na poradu o volebních přípravách. Leč to bychom nesměli být v Mladé Vožici!

„Ano, máme už konkrétní program, je dost velký a náročný. Za uplynulé období jsme sice udělali pro občany hodně, hlavně pokud jde o zlepšování životního prostředí. Můžeme se například pochlubit bezprašnými vozovkami, po celém městě máme zaveden vodovod a sami jej spravujeme. Ale přece jenom jsme občanům zůstali dost dlužni, například ve výstavbě kulturního zařízení, protože to staré v Záložně už nevyhovuje. Mladá Vožice je totiž spádovým střediskem třiadvaceti okolních obcí a odtud k nám lidé přicházejí nejenom za nákupy, ale také za kulturou a zábavou. A tak bychom chtěli začít s výstavbou nového víceúčelového kulturního střediska ještě letos.“

Město je čisťounké a stále se tu něco zlepšuje. Dokončuje se přístavba radniční budovy, kousek za městem se staví benzinová stanice, na vozovkách se nepráší, s vodou a kanalizací nejsou problémy a teď se chystají na nákladnou kulturní investici. Copak tu nemají problémy s penězi?

„Tuším, že to vládní usnesení je ze šestašedesátého roku. Prostě ta třistačtyřiatřicítka, která národním výborům umožnila tvořit vlastní provozovny nebo přijímat do své správy podniky místního významu. Tak jsme tedy převzali od Okresní vodohospodářské správy zdejší vodovod a kanalizaci. Předtím totiž byla situace taková, že v některých ulicích jsme byli nuceni budovat vodovod z vlastních prostředků v akci Z. Když jsme jej postavili a pak předali vodohospodářské správě, ta už jenom vybírala vodné. Město z toho nic nemělo. Ale jakmile jsme vodovod a kanalizaci převzali, už za první rok nám to dalo čistých sto tisíc korun. Každoročně jde čistý zisk do fondu rezerv a rozvoje a my máme prostředky na řadu prací v akci Z. Dřív se to dělalo jinak. To se třeba z rozpočtu bytového fondu převedly peníze na vodní hospodářství, a to nebylo správné.“

Mladovožické akce Z mají svou tradici a dobré výsledky. V uplynulém volebním období si postavili autobusovou čekárnu, sociální zařízení v Záložně, která zatím supluje kulturní stánek, pracovali na komunikacích. A pak se lidem znelíbilo, že jejich náměstí ani dost málo na kráse nepřidává benzinová čerpací stanice. Že by jí to rozhodně víc slušelo kousíček za městem. A protože táborská Benzina neměla pro pětiletku stavební kapacitu, pustili se Mladovožičtí do stavby čerpací stanice svépomocí. Udělají tady práce za půl miliónu korun a vyúčtují ji Benzině, a tak bude spokojenost na všech stranách. Dokonce i ten speciál se dostane na samém okraji nejmenšího jihočeského města.

Nedávné krizové dvouletí naštěstí nijak negativně nepoznamenalo práci městského národního výboru a neochromilo ani činnost organizací sdružených v Národní frontě. Ale přece jen zanechalo stopy ve vědomí lidí. „Osmašedesátý rok poznamenal mládež i v Mladé Vožici. Je to smutná skutečnost, nemělo by smyslu ji zastírat,“ pověděl mi soudruh předseda. „Ale s tím se nelze vypořádat nějakým mentorováním a přikazováním, chce to naopak soustavnou práci s mládeží. Taky národní výbor musí například hledat cesty, kterými by mladým lidem pomáhal vytvářet podmínky pro bohatý život v jejich volném čase. Zatím jsme vybudovali svépomocí pro naši mládež klubovnu. Zpočátku kolem toho byla spousta řečí, protože několika lidem by asi víc vyhovovalo, kdyby byla mládež ponechána sama sobě a raději vysedávala po hospodách. Ale dneska je situace taková, že se v té klubovně mladí lidé scházejí, a my tam občas mezi ně chodíme. Ne proto, abychom jim snad něco přikazovali a určovali jim, co tam mají dělat, ale abychom si společně popovídali a poznali navzájem své názory. A ono to pomáhá, protože nám mládež začíná víc důvěřovat a pokládá veřejné záležitosti taky za svou věc. To třeba když jsme připravovali směnu na počest XIV. sjezdu strany, zašel jsem do školy, jestli by chlapci z devítky měli zájem nám pomoci v zedničině tady na přístavbě národního výboru a na čerpací stanici. Přihlásilo se jich hodně. Ale nejvíc mě překvapilo, že asi deset chlapců chodí na obě ty akce pracovat pořád, ačkoliv mají prázdniny. A dokonce se nám hlásí další a další, takže teď budu mít starosti, abychom tomu jejich elánu stačili a skutečně jim dokázali s komisí pro výstavbu připravovat práci.“

Až půjdou mladí lidé v Mladé Vožici k volbám (a v tomto městě mladém nikoliv jen podle jména jich bude dost, vždyť občanů ročníků 1936-1954 tu žije téměř 470), bezpochyby pro ně nebude volební akt bezobsažnou formální záležitostí „těch starších tam nahoře“. Ostatně mnozí z nich zasednou na místa svých otců i dědů, aby se jako poslanci podíleli na správě svých věcí veřejných. Dnešní národní výbor v Mladé Vožici s tím počítá, protože mladým lidem věří, naučil se naslouchat jim a dovede vytěžit z mladé aktivity a zdravého kriticismu dostatek podnětného ve prospěch společné věci.