Eduard Charvát: Hrad Borotín na Táborsku a jeho okolí

[Časopis turistů, roč. XXXV, č. 6, červen 1923, s. 190-192]

K nejčastěji navštěvovaným místům historicky památného Táborska náležejí zříceniny hradu borotínského, jinak též „Starý zámek“ zvaného. Leží jihovýchodně od městečka Borotína na skalním ostrohu blíže Zámeckého rybníka, sotva půl hodiny vzdálené od nádraží sudoměřického.

Za tři čtvrtě hodiny doveze nás osobní vlak z Tábora na stanici sudoměřickou. Podél značek ubíráme se kol několika vil, většinou to letních sídel k lesu a přešedše tento, blížíme se ku zříceninám hradním. Již z cesty vidíme zachovalé trosky hlídky, zbytky hradní kaple a trosky hradního paláce s částí přední brány. U samých zřícenin nachází se dvůr, dříve v těchto místech bylo předhradí. Zříceniny samy jsou dosti zachovalé a nasvědčují, že hrad skýtal majitelům pevnou oporu.

Hrad Borotín založen byl ve 14. století Vítkem z Borotína, jehož rod psal se také „z Landštejna“. Jeho syn Mikuláš byl horlivým kališníkem, ale jsa věrným přívržencem strany panské, byl odpůrcem Táborů, kteří v květnu roku 1434 přitáhli k Borotínu a marně ho dobývali. Odtáhli s nepořízenou k ostatním Táborům a utkali se 30. května roku 1434 na poli u Lipan. Mikuláš sám také bitvy se zúčastnil a byl mezi prvními, kdož vrazili mezi voje Táborů.

190

Ježto zemřel bez potomků, připadl hrad roku 1445 rytíři Janu Malovcovi z Pacova. Roku 1602 náležel hrad Krištofu Vojkovskému z Milhostic. Jeho nástupci Přechovi Vojkovskému z Milhostic byl hrad roku 1618 pro vzpouru odňat a Borotín prodán Polyxeně z Lobkovic.

Ku zříceninám hradu borotínského pojí se pověst o pramáteři rodu borotínského, kterážto když se byla provdala za muže nemilovaného, od něho s milcem svým byla zavražděna a později naříkajíc objevovala se, kdykoliv rodu hrozila záhuba.

Pověsti této užil německý básník Franz Grillparzer ku sepsání tragédie „Pramáti“ (Die Ahnfrau). Od zřícenin sejdeme úpravnou cestou do městečka Borotína, z něhož stoupáme po silnici k jihu vedoucí ku památnému kostelíku mariánskému na Kostelci, jenž ve výši 584 metrů nad mořem vévodí širému okolí. Kostelík tento připomíná se již roku 1350 a je vzorem starého, opevněného kostela. I v nynějším sešlém stavu zaujme nás starobylá tato stavba, jevící známky gotiky s kamennou poboční věží románskou. Od chrámku krásný je pohled do kraje táborského, daleko za město Tábor až k modravým kopcům šumavským.

Poblíže kostelíka na Kostelci stávala za dávných časů rytířská tvrz, z níž zachovaly se nepatrné zbytky základních zdí,

191

travou porostlé. Vystavěna byla ve druhé polovině 16. století rytířem Bohuslavem Malovcem z Malovic. 23. června 1841 nalezen v troskách tvrze naKostelci při kopání jámy „poklad“, obsahující 2205 kusů různých starých penízků - většinou bez letopočtu, zdobených českou korunou a písmenami W-K.

Po odpočinku sestoupíme podél několika nepatrných osad a rybníků, jež tolikrát zvěčnil na plátně rodák jistebnický, akademický malíř Richard Lauda - ku Jistebnici. Městu vévodí zámek Nádherných z Borotína s krásným anglickým parkem ve výměře 23 hektarů. Přicházíme na náměstí. V místě, kde je hostinec Františka Malého, měl dle pověsti dům zvoník Hromádka, původce Tábora. Památný tento dům ozdoben je pamětní deskou, nedávno zasazenou. Na faře jistebnické nalézal se vzácný kancionál husitský s písní „Kdo jste boží bojovníci“, jenž roku 1876 darován byl pražskému muzeu.

As půl hodiny na jih od města nalézá se vrch Maří Magdaleny, všeobecně „Majdalenka“ zvaný. Na temeni vrchu je kaplička s obrazem od Brandla. Z kopce je rozkošná vyhlídka - podobná oné z Kostelce - až do dálné Šumavy.

Z Jistebnice se ubíráme ku cíli naší cesty — do Nadějkova. A cestou vzpomínáme na našeho oblíbeného romanopisce Prokopa Chocholouška, jenž tu u svého přítele a dobrodince, faráře Čechoslava Fikara, horlivého buditele a vlastence českého 5. července roku 1854 po tolikerém strádání a útrapách skonal. Oba odpočívají na malém hřbitůvku nadějkovském; hrob Chocholouškův ozdoben je jehlancovitým pomníkem, postaveným nákladem studentů jihočeských a nachází se při zdi po pravé straně hlavní cesty, hrob Fikarův vlevo od hlavní cesty proti hřbitovnímu kříži. Tragický pobyt Chocholouškův na faře nadějkovské připomíná pamětní deska na průčelí fary umístěná.

Roku 1803 náležel Nadějkov pražskému měšťanu Janu Tuxanymu, o němž rozepisuje se v pátém díle „F. L. Věka“ spisovatel Alois Jirásek, nazývaje tam Nadějkov Mladějovem.

Z Nadějkova sejdeme po silnici přes Kvaštov horským krajem s drobnými políčky, „tarasy“ ohraničenými do Malé Chyšky. V tamním hostinci u Chocholů, známém pečlivou obsluhou, si odpočineme, a pak odveze nás autobus, jezdící mezi Milevskem a nádražím Heřmaničky-Sedlec, ku nádraží milevskému a odtud vlakem do Tábora. Popsaný výlet možno dobře provésti za den, turista shlédne tu kus krásného a historicky památného kraje.