Jan Dörfler: Výsek z Českého Meranu [Výlet do zámeckého parku v Jetřichovicích]

[Časopis turistů, r. XLVIII, č. 5, květen 1936, s. 104]

Zdvižení semaforu, mihnutí výpravky a již vjíždí vlak do vinohradského tunelu, míjí Vršovice, opustí Prahu a rozletí se do českého jihu. Mine místa, kde v zimě se hemží sta lyžařů, a odjíždí do údolí Sázavy, hlídaného zbytky hradu Hlásky. Přeskočí Sázavu a zastaví se v Benešově. Pokračuje ve své pouti a zanedlouho staví opodál Votic. A teď přijde stanice Heřmaničky-Sedlec. Vystoupíme z vlaku, přejdeme železniční trať a dáme se žlutou značkou po silnici do kopce do vsi Loudilky. Když učiníme ještě několik kroků dále, naskytne se nám čarokrásný pohled. Kotlina, zdobená pruhy polí, svítící rozlitým stříbrem rybníků, přerušovaná lesnatými chlumy a ohraničená pásem modravých hor - toť Český Merán. Uprostřed doliny je rozloženo dvojměstí Sedlec-Prčice, v údolíčkách pod horizontem tmavých lesů skryty jsou vesničky, lesknou se stříbrné skvrny rybníků. Nuže, vykročme chutě k Sedlci!

Cesta se svažuje, silnice se protahuje jako had lesem a míří k Prčici. Klikatými uličkami se dostaneme na náměstí, jemuž vévodí kostel sv. Vavřince. Kráčíme podle nemocnice na most spojující Sedlec s Prčicí. Na mostě stojí po pravé straně sochy sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého. Zanedlouho poté octneme se na sedleckém náměstí, kde se soustřeďuje veškerý život města a okolí. Náměstí nese jméno našeho prvního prezidenta. Na pražské straně stojí kostel sv. Jeronýma v románském slohu. Zdobí jej krásně malby a řezby. Když dosáhneme konce náměstí, dáme se vlevo klesající ulicí Kramářovou. Za můstkem vpravo

stojí opravený rodný domek spisovatele a žurnalisty Prokopa Chocholouška. A jdeme zase dál, silnice bílá před námi, sluníčko svítí nad námi, okolní lesnaté hory a chlumy vystupují a pomalu se blížíme k cíli, k Jetřichovicům. Nejprve se objeví komín lihovaru, pak věž zámku, tonoucího v zeleni, a již jsme u zámku. Zámecká budova se skládá ze dvou částí, ze starší a novější. Starší, pocházející asi z XVI. století, je v biedermayerovském slohu, novější z roku 1856 je stavěna ve slohu normansko-románském. Celek doplňuje 20 metrů vysoká věž. Zámek po katastrofě bělohorské byl odbojnému pánu konfiskován, změnil řadu majetníků, Talenberků, Mitrovských, Aldringen, Lobkoviců, dostal se do rukou advokáta dr. J. Kaňky (jeho děd opravoval památné Karolinum) a nyní patří potomku defensorské rodiny Františku Millnerovi Müllhansovi. V zámeckém archivu jsou chovány vzácné rukopisy, korespondence saského krále s advokátem Kaňkou, univerzitní vysvědčení s podpisy prof. Seibta, Stanislava Vydry, vzácné prvotisky a rytiny.

Těsně se zámkem sousedí stoletý park, který upoutá pozornost i laika. Opouštíme zámecké nádvoříčko a kráčíme po schodech, zarostlých podražcem a psím vínem, podle sousoší, které představuje dvě děti se zeleninou. Vystoupivše po schodech ocitáme se v parku, kde nás uvítá šumění mohutných stromů. Když jdeme podle fronty zámku, máme na levé straně vzácný exemplář tulipánového stromu, 20 metrů vysoký, jediný této rozložitosti v Československu. Zarostlá cesta nás vede podle vzrostlých vejmutovek k besídce, která kdysi byla obrostlá vinnou révou. Besídka zpustla, okolní stromy vzrostly, a proto se réva stočila k nim, objala je, aby s jejich pomocí opět ukázala své listy blahodárnému slunci. Zpustlá zahrada, a přece krásná! Co tyto stromy pamatují! Kolik bolu a žalu se přeneslo přes českou vlast za jejich života. Kráčíme mimo zahradníkův dům, vpravo vede cesta k altánku. Tam sedí poustevník v řeholním rouše, vyřezaný ze dřeva v životní velikosti. U nohou mu leží chléb a bábovka z kamene. Poustevníkův klín trouchniví. Dojdeme až ke konci parku se sochou Herkulovou. Je to dílo Platzerovo, sochaře známého výzdobou prvého nádvoří pražského hradu. Všimněte si rozložitosti plecí a nadměrně vyvinutých rukou, symbolu síly. Při zpáteční cestě vítají nás stoleté stromy, žluté kaštany, olše se zvláštními listy, tisy, jerlíny, škumpa ocetná a jiné vzácné stromy. Za skleníkem upoutá náš zrak milé zátiší s Platzerovou sochou Zimy a nádržky, v jejichž hladině se shlížejí vysoké túje. Nedaleké torzo červeného kaštanu porostlé choroši nás upozorňuje, že milá procházka parkem je skončena. Vyjdeme-li ze zámku na silnici k Vrchoticům, záhy vejdeme nalevo do aleje, která je zakončena zámeckou kaplí Matky Sedmibolestné, vystavěné v románském slohu. Původně to bylo poutní místo s dřevěnou kapličkou, která byla zrušena za Josefa II. Ale zbožný advokát Kaňka postavil na témže místě románskou kapli. Svěcení vykonal biskup Jirsík. Kaple se stala potom i hrobem svého zakladatele. Deska Pěšiny z Čechorodu svědčí o přátelských stycích dr. Kaňky s vlasteneckým knězem.

Končíme prohlídku. Český Merán je krásný za každého počasí. Praží-li sluníčko, rozsáhlé rybníky „Nebesáře“ zvou ke koupeli. Jsou to rybníky, které nemají přítoku. Vodu dostávají deštěm, „z nebe“. Spočívají na žulových podkladech a mají vodu měkkou a čistou. Je požitkem choditi v komplexech lesů. A napadne-li sníh, je tam lyžař jako v ráji. Strmé i pozvolné svahy uspokojí každého.