František J. Pazourek: Blaník [- kritické poznámky českého turisty]

[Časopis turistů, r. XX, č. 11, listopad 1908, s. 407-411]

Krajina, kde se sudičkám uzdálo postaviti moji kolébku, jest krásná, oplývajíc mnohými přírodními zvláštnostmi a půvaby. Ležíc při dráze, má velmi výhodné spojení na několik stran; do matičky Prahy odtud není také daleko, takže výletník se v ní cítí úplně spokojeným, ne-li přímo šťastným. Že tomu skutečně tak, toho nejlepším dokladem jest ta okolnost, že se dědinka naše Kamberk v posledních letech stala oblíbeným venkovským pobytem letním, obzvláště četným rodinám pražským.

Z větších vycházek nejpěknější jest výlet na Blaník. Jednoho krásného odpoledne, hned po obědě, vydali jsme se na cestu po proudu podél říčky Blanice do městyse Louňovic. Odtud jest totiž nejlepší výstup na vrch. Lučinatým údolím jde se přímo znamenitě, takže jsme do této první stanice dorazili za hodinu. Cesta ta zanechala ve mně hluboký dojem, který pocítiti musí každý, kdo po delší dobu dlel v menšinovém, nebo dokonce německém území. V těch českých nivách si našinec přece jenom zcela jinak vydechne, než v cizině, vida kolem sebe vše české, domácí, a to netoliko prostý, dobromyslný lid venkovský, ale i celou okolní přírodu, která se na poutníka přímo usmívá. Letos pak zdálo se mi vše dvojnásob krásným, ana dozrávající úroda slibovala hojnou žeň, stromy ovocem v pravém slova smyslu byly obaleny, takže oko pozorovatelovo na vše vůkol s opravdovou pochoutkou musilo pohlížeti.

Jest samozřejmo, že první naší starostí bylo občerstviti se v Louňovicích a ku blížícímu se stoupání patřičně posilniti. Proto jsme bez dlouhého otálení do dosti útulné hostinské jizby p. Želivského, ležící na náměstí louňovickém. Než se v hostinci tom posilníme, laskavý čtenář sobě uvědomí, jaké místo zaujímal Blaník v dějinách a v ústním podání lidu českého podle slov nádherného díla „Letem českým světem“, kde o Blaníku stojí psáno:

„Ze široka daleka, v severní části českomoravské vysočiny viděti jest dvojvrší Velikého a Malého Blaníku, půldruhé hodiny na jih od Vlašimi. Přívětivě kynou olesněné ty dva kopce, zelenající se stále, jako ta naděje, kterou v ně klade pověst českého lidu, všude známá. Blaničtí rytíři, ukrytí v jeskyni, k níž vchod jest prý nahoře ve příkré skále, podobný bráně klenuté, čekají na chvíli svrchovaného nebezpečí a pak se svatým Václavem v čele, s posvátným praporem s orlicí vytrhnou a vysvobodí vlast českou od útiskův už několikastoletých… Na Velkém Blaníku není nic, než množství ohromných balvanů, veliký to kamenný val, jenž obklopoval pravěký hrad blanický. Roku 1420 obsadili vrch Blaník Táboři, ale byli odtud sehnáni. Ze skály blanické otevírá se skvostná vyhlídka na východ po českomoravské vysočině k Želivce a na jižní stranu. Na Malém Blaníku byla založena roku 1672 kaple od tehdejšího pána tamního Karla Adama z Říčan, jenž toho roku celé toto panství odkázal arcibiskupství pražskému

407

a pod kaplí zřízena jeskyně pro poustevníka. Konával se tam pak pouť na den sv. Máří Magdalény. Ale po nařízení císaře Josefa II. Byla kaple a poustevna zrušena a zvon dán do blízkých Louňovic. Bývalý arcibiskup kardinál hrabě Schönborn dal ve zřícenině upraviti kapli a lid sem putuje opět na onen svátek. Nejen nesmírný půvab oné důvěryplné báje dodává Blaníku velikého kouzla, ale také jeho poloha uprostřed rozmilého českého kraje a v srdci Čech.“

Ve zmíněném hostinci mají též zvláštní knihu, do níž se na věčnou památku zapisují ti, kdo v kraje tyto zabloudí a zde odpočinku hledají. Prohlédnuv několik stran této zcela prosté, značně již ošumělé „pamětní knihy“, shledal jsem ku svému překvapení, že vlastně návštěva Blaníka není tak četná, jak by se dalo očekávati.

Dověděvše se, že výstup na Velký Blaník (638 metrů), kam jsme nejprve hodlali zaměřiti, dnešního dne není omezován – dříve totiž rozhledna tamní, kterou lze z daleka viděti, byla prý uzamčena a klíč se půjčoval v louňovické myslivně – vydali jsme se o čtvrté hodině na další pochod po silnici, vedoucí k Načeradci. Silnice ta protíná úzké údolíčko, oddělující oba Blaníky od sebe, a obě její strany lemovány jsou lesnatými svahy. Na samém pokraji lesa odbočuje nalevo vozová cesta na Velký Blaník. Červenobílé a černobílé značky zvěstují, že jest to zároveň také cesta turistická. Pustili jsme se tudíž v plné důvěře po ní. Cesta tato vede ustavičně lesem, zdola jehličnatým, u vrcholku pak listnatým, volně stoupá, točíc se křivolako po úbočí a poskytuje pouze na několika místech volnější vyhlídky do vůkolí. Ač úbočí Blaníku z té strany není příkré, ani příliš skalnaté, přece vleče se cesta ta zcela zbytečně klikatě sem a tam. Ký tudíž div, že i slabší chodec pocítí každou chvíli sto chutí odbočiti a pustiti se po té či oné stezce, méně sice ušlapané, zdánlivě však přímo k vrcholu vedoucí. Jedině zmíněné značky, které důsledně sledují hlavní cestu, neznámého v těch místech zarážejí od takového předsevzetí. Podobná cesta nezamlouvá se zcela jistě nikomu, ježto každého unaví, ne tak svojí příkrostí, jako spíš nekonečnou dálkou.

Ušli jsme tak skoro již hodinu, když další cesta pojednou počala klesati. Nalézali jsme se právě na protilehlém svahu – tedy směrem ku Vlašimi (na sever) – a poněvadž cesta vedla dobrých 15 minut ustavičně z kopce, myslili jsme již přes stálé značky, že jsme zabloudili a že brzo sejdeme zase na druhé straně dolů. Po celou dobu nepotkali jsme ani živé duše. Vůkol panoval vůbec hrobové ticho, rušené pouze našimi kroky a vedeným hovorem. Je-li zde stále takový klid, rytířové uvnitř arci slastně dřímou. Z úzkosti, v níž jsme se takto ocitli, jsme konečně proti všemu nadání šťastně vyvázli. Dorazili jsme totiž k neveliké mýtině, kde si hověly dvě dámy. Od těch jsme zvěděli, že jdeme přece dobře, že cesta malý kousek odtud tvoří pojednou novou zatáčku a vede pak takořka přímo vzhůru. Tím povzbuzeni, přidali jsme chutě do kroku. A vskutku po malé půlhodince zjevilo se zrakům našim několik větších balvanů, za nimiž

408

mezi stromovím bylo možno již rozeznati obrysy rozhledny. Byli jsme u cíle. Ač Louňovice leží takřka na samém úpatí Blaníka, přece potřebovali jsme odtud plných dvou hodin, než jsme se dostali na vrchol. Arci, kráčeli jsme zvolna, ale přesto nelze upříti, že dotyčná cesta jest příliš zdlouhavá, pro turisty se nehodící.

Stanuvše nahoře, počali jsme se dychtivě rozhlížeti kolem sebe. Výsledek toho rozhlížení možno shrnouti ve výslednici: „Smutná podívaná!“ Člověk má pocit, jakoby stanul kdesi na poušti. Malá rovinka, rozprostírající se na temeni, porostlá jest nepříliš vzhledným listnatým stromovím, mezi nímž se prostá dřevěná rozhledna smutně pne do výše. Po zemi leží spousta spadaného listí, po léta zde neodstraněného, a nepříjemně šustí pod nohama chodcovýma, do něho se bořícíma. Co se rozhledny dále týče, aniž bych přeháněl, musím doznati, že jsme chatrnější dosud neviděl. Sestává z osmi polopater a sroubena jest z hrubě otesaných trámů a prken. Tvaru jest hranolovitého. Když byla nová – tomu však je asi již hrozně dávno – snad měla trochu lepší a méně odpuzující vzhled; nyní však jest ve stavu velmi zuboženém. Nelhu, dím-li, že činí trapný dojem práchnivějící, úplně zapomenuté kostry, která kdyby se jí mocně zatřáslo, by se sesula ve hromadu zpuchřelého starého dřeva. Hlavní kolmé trámy jsou značně podehnilé, též příčních trámů spojovacích jest celá řada více méně zpuchřelých, nebo od celku na jedné straně odložených, takže příšerně odstávají a jako cáry dolů visí. Celý vnější i vnitřní stav rozhledny věští vůbec brzký pád. Přiznám se, že jsme ji obcházeli s naprostou nedůvěrou a pozorovali ji bedlivě ze všech stran. Poněvadž však bylo seshora slyšeti hovor, míšený se ženským smíchem, poznali jsme, že přes tu očividnou chatrnost možno vystoupiti vzhůru. To rozhodlo, že jsem se konečně i já pustil opatrně do stoupání a moje choť za mnou. Čím však jsme stoupali výše, tím jasněji jsme poznávali pravou ubohost rozhledny. Prkna, jež tvoří takzvané schody, i ta, jež tvoří podlahu jednotlivých polopater, jsou v největším nepořádku, tenká, takže se i pod lehkým chodcem značně prohýbají, místy mezi nimi zejí značné díry, ba i nebezpečné skuliny, že by jimi mohla při neopatrnosti i noha proklouznouti. Vystupujícímu, nemá-li příliš zdravé a otužilé nervy, jest přímo úzko. Přistoupil jsme k zábradlí, a drže se ho opatrně, podíval jsem se do kraje. Byl sice již z té výše, kam jsem se přímo pracně dostal, pěkný pohled do okolí, tušil jsem však, že z vrchu rozhledny je rozhled krásný, velikolepý. Nabaživše se této částečné vyhlídky, slezli jsme zase dolů – výstup a sestup na nynější blanické rozhledně, v jejím dnešním stavu, nelze skutečně jinak nazvati, než lezením. Byl to pro nás opravdu pocit zvláštního vnitřního uspokojení, když jsme zase ucítili pevnou půdu pod nohama. Kvůli úplnosti budiž poznamenáno, že výstup na rozhlednu od jisté doby vlastně jen z ohledů bezpečnostních nebyl dovolen!

Počal jsem pátrati kolem rozhledny, zdali bych nenašel nějaká jiný sestup, po němž bychom se dostali přímo na Malý Blaník.

409

Vystoupil jsem nejprve po několika kamenných schodech na blízkou skalku, která se několik metrů vypíná na východním ostrohem hned za rozhlednou. Seznal jsem, že po té stránce to není možné. I na jiné straně jsem shledal, že zmíněný kamenný val zde jest poměrně nejméně schůdným. Vrátil jsem se tudíž po několika minutách poznovu s nepořízenou. Poněvadž zatím, než jsem provedl tuto výzkumnou prohlídku, společnost, jež byla před námi na rozhledně, také již sestoupila, dovolil jsem si otázku, zdali bychom se dostali z Velkého Blaníka nějakou jinou stezkou přímo na Malý Blaník. Zvěděli jsme však, že takové cesty není, a že nám nezbývá, než touže cestou, kterou jsme přišli, zase se vrátiti. Pouze prý, chceme-li se něčeho odvážiti, bychom si mohli trochu nadejíti a dáti se směrem k Louňovicům po stezce, po které se smýkají poražené stromy.

K tomu jsem se také odhodlali. Našedše tuto stezku, která vedla skoro přímo dolů, přesvědčili jsme se záhy, že odvážnému skutečně štěstí přeje, ježto jsme asi po půlhodině stanuli na hlavní cestě, a to asi v polovině její celkové výšky. Dolů lze již zpravidla snáze a rychleji, a tak jsme po půlhodině chůzí dospěli zase na silnici. Bohužel zatím se silně připozdilo, a proto jsme uznali, že návštěva Malého Blaníka (564 m) není toho dne již možnou. Abychom se nevraceli touže cestou, dali jsme se po silnici směrem k Načeradci, ze které jsme záhy odbočili, abychom se co nejdříve vrátili do Kamberka. Na této cestě jsme šli též mimo onen pověstný rybník ležící na úpatí Malého Blaníka, blíže vesnice zvané Bejkovice, jenž prý dle lidské pověsti musí se nejprve naplniti lidskou krví, a potom teprve vytáhnou Blaničtí rytíři národu českému na pomoc. Tím způsobem jsme obešli tři čtvrtě úpatí Malého Blaníka, jehož prohlídku jsme si nechali na podruhé. Domů jsem dorazili již za tmy.

Měl jsem po radosti. Ač jsem se na Blaník tak nevýslovně těšil, byl jsem po návratu odtud více rozteskněn než předtím, byv ve svých, v mysli mé dávno utkvělých představách úplně zklamán. Představoval jsem si totiž, že jest vrch ten četněji navštěvován, že tam najdu v lese ne-li hojně, tedy aspoň několik turistických cestiček, které z různých stran se jako zlaté nitky sbíhají k vrcholku; dále jsem čekal, že na vrcholu bude přiměřená rozhledna a kolem ní pár laviček, aby si poutníci mohli odpočinouti, popřípadě že tam bude také nějaká bouda atd. Leč po všech těchto věcech ani potuchy. Místo toho zpustlost, samota a životu lidskému přímo nebezpečná rozhledna. Důkaz to, že my Češi pro své vlastní domácí věci a krásy přírodní nemáme dosud náležitého porozumění. Musíme se věru hanbiti, uvědomíme-li si, jak například německé krajiny u nás v Čechách, ještě pak více v Dolních Rakousích, ve Štýrsku a v Tyrolsku v tom vzhledě jsou daleko pokročilejší, v pravém slova smyslu vyšnořeny. Do takových krajin to pak ovšem každého táhne, i nás Čechy. Ať jdete v letním období kamkoli, můžete býti jisti, že se všude setkáte s našincem, ne jedním snad, nýbrž co chvíli potkáte nějakého. Zato v ryze českých krajinách to vypadá smutněji. A přece nemáme nouzi o pěkná výletiště v krajinách domácích. Dbejme proto

410

především, aby naše drahá vlast v kruzích turistických byla podrobně seznána a procestována. Kdybychom se dnes mezi ctiteli turistiky vyptávali, kolik jich procestovalo například krásné Sázavsko, kolik jich bylo na Blaníku, užasli bychom jistě nad nepatrným hloučkem hlásících se. Blaník potřebuje jistou úpravu a byl by to skvostný výletní vrch. Úpravou čtyř turistických cestiček, jež by velmi málo stály, a z nichž by jedna vedla od Louňovic, druhá od Vlašimi, třetí od Načeradce a čtvrtá by spojovala oba Blaníky, by se docílilo nejlepšího úspěchu. Nahoře by ovšem kromě toho zřízena býti musela patřičná rozhledna, slušný domek, v němž by se poutníkům dostalo potřebného občerstvení atp. Pak by jistě návštěva stoupla. Náklad s tím spojený by jistě z výtěžku, různým způsobem docíleného, brzo se uhradil. Pak jest jisto, že by se podnik takový i vyplácel, jak v ohledu mravním, tak i v ohledu hmotném. Proto dávám věc tu v úvahu všem lidem dobré vůle a všem vlivným činitelům.

Jsme přesvědčen, že kdyby Blaník stál v německém území, byl by dnes místem světového jména, světové pověsti a všeobecné známosti. Proč tudíž my, kteří ho zoveme svým, a k němuž poutáni jsme takměř tisíciletým ústním podáním, jej necháváme úplně ladem ležeti? Což nám ani to nedostačuje, že se v Blaníku za jasného dne dobrým dalekohledem dá docílit pěkná podívaná na Prahu, ba i na pásmo hor Krkonošských? Není však dosud pozdě. Celé tamní krajině dostane se patřičného oživené železnicí, která se bude stavěti z Vlašimi přes Louňovice, Kamberk, Mladou Vožici do Tábora. Lze tudíž chybu ještě napraviti, a proto končím s pevnou nadějí, že v tomto vzhledě brzy bude lépe.